Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/polibek!.jpg

Navěky je strašně ošemetné slovo.

Omlouvám se, že poněkud skáču v čase, ale kupodivu mi to přijde logičtější občas se vrátit nebo naopak - občas prozradit něco z pozdější doby.

Minule už jsem zmínila Phila. Jak se tedy dostal Renée do života?

A pak zase poskočíme kupředu. A Bella je konečně tam, kde má být...

 


 

 

Phoenix Vánoce 2004


„Phile, tos vážně neměl…“ vydechla jsem šokovaně nad hromadou balíků v zářivých papírech.

„Ale chtěl,“ zazubil se tak nadšeně, že jsem plánovanou hysterickou scénku uťala hned na začátku. Přešlapoval rozpačitě uprostřed pokoje, jako by tu byl poprvé. Jenže svým způsobem to bylo poprvé. Doteď se tu ocitnul vždycky jen náhodou, když mě odchytil před školkou, před tělocvičnou nebo před kostelem. Autem jsem stále skoro nejezdila, takže přemluvit mě ke svezení mu nikdy nedalo moc práce. Na dnešní večer dostal poprvé oficiální pozvání. Lépe řečeno: na jeho otázku Co budeš dneska dělat jsem nenašla dost rychle vhodnou odpověď a jeho smutným očím už jsem prostě nedokázala vzdorovat.

Ohlédl se přes rameno – z Bellina pokoje duněla Nirvana. „Kurt?“ vykulil oči. Jen jsem kývla. „Polly?!“ Opravdu zněl jeho hlas pohoršeně?

„No a? Tys je nemiloval?“ Nasadila jsem provokativní tón a lehkým mávnutím ho nasměrovala do kuchyně.

„Jasně,“ mudroval, „jenže v osmnácti,“ dodal, jako by mi chtěl vzít hlavní argument.

„Hm,“ kousala jsem se do rtu, abych nevyprskla. „A kolik je ti teď?“ Samozřejmě jsem to věděla a on věděl, že to vím. Přesto se narovnal a o půl tónu hlubším hlasem mě ujistil: „Bude mi devětadvacet.“

„No, tak to už seš velkej kluk,“ pochválila jsem ho a on znovu znejistěl. Vzápětí měl zpátky svůj utrápený kukuč. „Musíš si ze mě pořád dělat srandu?“ přešel do rozhořčeného polohlasu. Zbytečně. V dětském pokoji právě spustilo Come As You Are. Jen jsem vzdychla a popostrčila ho k jediné barové židličce u zvýšeného pultíku. Dvě by se sem prostě nevešly. Rychle jsem mu podala vysokou sklenici s horkým punčem. Zbrkle si usrkl. Obličej se mu zkroutil bolestí. Spálil si jazyk.

„Je výbouný,“ zahuhlal.

„Je z prášku,“ odbyla jsem ho.

Nenápadně se snažil dýchat pootevřenými ústy, aby si trochu ulevil. Beze slova jsem mu podala další sklenici. Se studenou vodou.

„Díky!“ vrhnul se na ni. Přisunula jsem mu talíř s perníčky. „Ty jsou z pekárny, pokud je chceš chválit, zajdi tam,“ zarazila jsem ho, když se chystal na další chvalozpěv. Polknul naprázdno, ale pak se šťastně usmál.

„Děláš, že jsi hnusná, ale já ti na to neskočím!“

„Phile, dělám to už skoro rok. Vážně si myslíš, že jsem tak dobrá herečka?“ Na chvíli zvážněl. Sklouznul ze židle a nacpal se ke mně do miniaturního prostoru za linku. Neměla jsem jak utéct. Ne kolem něj – měřil skoro dva metry a každý jeho centimetr byl obalený pořádným kusem svalové hmoty. Do zad mě tlačilo madlo ledničky. Naklonil se ke mně:

„Nevěřím ti to právě proto, že nejsi dobrá herečka. A není to skoro rok – rok to bylo před týdnem. Školní bazar, vzpomínáš?“ Jak bych mohla zapomenout. Jedna z jeho neteří chodila na stejnou školu jako Bella a přitáhla Phila a pár jeho spoluhráčů jako atrakci – měli rozdávat autogramy. Nakonec se stali atrakcí spíše pro odkvétající matky. Můj očividný nezájem o jejich široká ramena zřejmě způsobil, že si mě všimli. Tedy aspoň Phil. Pronásledoval mě skoro dva týdny, než jsem uvěřila, že opravdu nejde o sázku. Netušila jsem, co si od toho slibuje, za celý rok dostal jen jednu pusu k narozeninám – naprosto stejnou, jakou mu věnovala Bella. Někdy jsem ho podezřívala, že ve mně vidí matku. Nebo starší sestru. Právě teď se ale zdálo, že jsem se spletla. Opřel své obrovské tlapy vedle mojí hlavy – cítila jsem, jak se lednička posunula nadoraz ke zdi. Automaticky jsem zavřela oči. Půl vteřiny předtím, než mě políbil, mě napadlo, že nesmím zapomenout odsunout ledničku zase zpátky. Jinak se motor hrozně přehříval…

„Vnímáš mě?“ vydechl a marně se snažil zakrýt nadšení.

„Hehm,“ souhlasila jsem poněkud nepřesvědčivě. Jenže on byl sportovec. Nevzdával se. Počítal s tím, že první pokus nevyjde. Na co by jinak byly tréninky. Přesunul se k mému krku a pomalu se propracoval k ušnímu lalůčku. Kruci, není takový jelimánek, jak jsem si myslela. Teď už jsem ho rozhodně vnímala. Zmocnila se mě panika. Když se ocitl zpět u mých rtů a pokusil se polibek prohloubit, křečovitě jsem uhnula. Kvůli ledničce to nešlo dozadu, takže jsem prudce sklonila hlavu do strany. Ozvalo se děsivé křupnutí. „Aúúú!“ zavyla jsem. „Vidíš, co děláš?“ obvinila jsem ho nelogicky. Z pokoje vykoukla Bella. Pohled na tu podivnou scénu ji nijak nerozhodil.

„Jsi v pořádku, mami?“ zavolala ode dveří, aby překřičela Kurtův ječák. Ona mě slyšela zařvat až do pokoje?

„Jasně že je v pořádku,“ obrátil se k ní Phil s vyděšeným výrazem. Kontrast mezi obsahem a formou ji rozveselil. Zahlédla jsem náznak úsměvu. No, tak v tom případě to snad i stálo za to. Zapadla zpátky k sobě. A zesílila přehrávač.

Další dvě hodiny se mě Phil za pomoci klubového maséra na telefonu pokoušel dát dohromady. Aby mi všechny ty procedury s nahřátými utěrkami a opatrným poklepáváním a masírováním líp utekly, nalil mi punč. Několikrát. Nemohla jsem pít normálně, hlava odmítala překonat bolestivou bariéru a dál ležela na mém pravém rameni. Z příborníku vyhrabal brčko. Phil masíroval a já se stihla nečekaně opít. Punč byl z prášku, ale zapomněla jsem, že jsem ho do konvice poněkud vylepšila.

Když mě opatrně ukládal do postele a balil do deky, zvládla jsem zamumlat jen pár vět:

„Phile, jsi strašně hodný. A hezký.“ Zachechtal se. Vážně jsem to řekla nahlas? „Jenže miluju někoho jiného. Navěky.“

„Navěky je hrozně dlouho, zlatíčko,“ zašeptal těsně u mého ucha, políbil mě na čelo a odešel. Ještě jsem postřehla, že In Bloom se najednou ozývá nezvykle tiše. Chudák Bella, usmála jsem se připitoměle a tvrdě usnula.

Probudila jsem se s kocovinou. No to teda budou Vánoce… Došlo mi, že mě Bella poprvé nepřišla tahat z postele kvůli rozbalování dárků. Možná je čtrnáct let nějaká hranice. Zamrazilo mě. Tohle vánoční těšení byl jeden z mála jejích skutečně dětských projevů. A teď je to pryč. Poslední tři roky jsem u ní marně vyhlížela nějaké pubertální záchvaty, ale nic se nezměnilo. Snad jen knížky, které četla, a hudba, kterou poslouchala. Naopak – dobrovolně si přibírala další a další povinnosti z mého seznamu.

Uvědomovala jsem si, jak se na mě často shovívavě dívá, a z jejích občasných poznámek mi bylo jasné, že mě má za roztržitého cvoka. A v těch okamžicích jsem si víc než kdy jindy vyčítala, že jsem se od Carlislea nedokázala odpoutat. To on zaměstnával velkou část mé duševní kapacity každičký den – i když stovky kilometrů ode mě, vlastně byl pořád se mnou. Ten trvale napůl omámený stav představoval jedinou možnost, jak přežít dlouhé měsíce bez něj. A bylo zřejmé, že Bella mou odtrženost od reality vnímá. Jenže s tím nebojovala – přizpůsobila se tomu, že její matka je ve spoustě věcí nepoužitelná.

S povzdechem jsem zapnula počítač. S Carlislem jsme se neviděli rok a půl – Island loni v létě se stal ne úplně plánovaně místem našeho rozloučení. Přesto jsem se pokaždé rozklepala, když jsem šla kontrolovat mail. Psal pravidelně dvakrát týdně; já jen tehdy, když jsem sebrala dost síly a odvahy. Oba jsme se křečovitě vyhýbali ohnivým vyznáním, i tak jsem ale měla pocit – i když jsem možná jen obelhávala sama sebe – že se na našem vztahu vlastně nic nezměnilo. Že je mezi námi stále všechno. Jen už si to prostě nemůžeme dávat.

Byl spolehlivý, vánoční mail na mě samozřejmě čekal. A taky jakýsi vtipný obrázek se Santou od Alice. Váhavě jsem klikla na příslušný řádek. Mail tentokrát nebyl dlouhý.


Renée,

možná je to těmi Vánocemi. Možná je to tím, že byly Vánoce, když jsem Tě v Chicagu poprvé uviděl. Ale nedokážu dál předstírat, že tak nějak zvládám nebýt s Tebou. Pokoušel jsem se vyrovnat s tím, že už se nesejdeme, že už nikdy neucítím tvou vůni, neuvidím Tvůj nádherný obličej, neobejmu Tvé křehké tělo. Důvody, proč spolu nemůžeme být, jsou pořád stejné. Měl bych se s nimi postupně smiřovat. Neumím to. Zřejmě tyto řádky skutečnost nijak neovlivní ani nezmění. Nechci Tě prosit – ne kvůli nějaké hloupé hrdosti, ale jen kvůli tomu, abys necítila nějakou povinnost mě zachraňovat z mé mizérie. Takže proč vlastně píšu tenhle zmatek? Mám jediné vánoční přání – uvěř, prosím, tomu, že jsem tu stále pro Tebe. Jsi volná, ale to dávno víš; přesto – pokud by se Ti někdy zastesklo nebo bys jen potřebovala pomoc s čímkoliv, jsem tu pro Tebe i pro Bellu navždy.

Odpusť, jestli jsem to dřív neřekl dost jasně.

Navěky Tvůj milující Carlisle.


Když jsem se ubrečená a s ještě mokrými vlasy vracela z koupelny k počítači, pořád ještě jsem netušila, co mu napsat. Z kuchyně jsem slyšela Bellu, jak vyklízí myčku a zpívá si u toho trochu falešně koledy. Uklidnilo mě to. Navzdory všemu – máme domov…


Můj nejdražší,

jsi se mnou v každé minutě. Ale stýskání za Tebou mě stojí moc síly. Ještě nevím, jestli dokážu jít dál. Ale musím to zkusit. Odpusť. A děkuji za Tvé navždy.

S láskou Renée


Utekla jsem do kuchyně dřív, než jsem mohla napsat něco dalšího. Hloupého. Nereálného. Třeba Přijeď a už ode mě nikdy neodjížděj.

Telefon jsem brala z poličky váhavě. Ale v mém hlase nerozhodnost nebyla:

„Ahoj Phile, tady Renée. Jasně že mám kocovinu. Nechceš přijet? Máme tady toho nějak moc, potřebujeme někoho, kdo nám to nadělení pomůže rozbalit. Fajn, těším se.“

Bella zvedla hlavu od nádobí a spokojeně se usmála.

„Veselé Vánoce, mami.“


xxx


Phoenix  Vánoce 2007


„Mami, no tak, už nebreč. Máš naprostou pravdu a ty to víš.“ Skláněla se ke mně a vytahovala další kapesníky z krabice na nočním stolku. Dávno jsem vzdala hru na správné rozdělení rolí v rodině. I když jsem tentokrát víc než kdy jindy cítila, že Bella svou rozhodnost jen předstírá.

„Jenže ty nenávidíš Forks!“ Kousla se do rtu. Na chvíli vypadla z role.

„Zvyknu si. Ne – ještě líp – nemusím si zvykat, protože až dostane Phil dobrou nabídku, někde se usadíte a já přijedu za váma.“ Následující pokus o úsměv jí skoro vyšel.

„Bello, já…“

Zaúpěla.

„Mami! Phil je za pár minut zpátky, jestli tě takhle znova uvidí, tak se z těch výčitek zblázní! Pokud s ním nezkusíš žít aspoň pár měsíců normálně, tak prostě nikdy nebudeš vědět, jestli vám to bude fungovat. A navíc když je pryč bez tebe, tak hraje mnohem hůř, to přeci víme všichni tři!“

„Charlie bude vážně šťastný,“ pokusila jsem se podsunout sama sobě další argument, proč nemít výčitky z toho, že chci Bellu odložit do Forks.

„Tak vidíš, pro všechny to bude nejlepší,“ přikývla horlivě. Až moc horlivě.

Phil mě před týdnem – v den čtvrtého výročí našeho seznámení – požádal o ruku. A já, známý zbabělec, abych ho neranila přímým Ne, jsem se vymluvila na to, že spolu kvůli jeho odjezdům trávíme málo času. Že bych s ním nejdřív musela zkusit normálně žít. Jenže on mě podrazil. Řekl to Belle. A moje malá akční organizátorka vymyslela plán. Odjede na čas do Forks, abychom si s Philem to svatební rozhodování mohli ujasnit. Zrádkyně!

Přitáhla jsem ji k sobě.

„Bude se mi strašně stýskat,“ vzlykla jsem jí do ramene.

„Mně taky, mami, ale jsme velký holky, to zvládneme,“ pokusila se mě znovu uklidnit a pohladila mě po rameni. Pak se rychle vyvlékla z mé náruče. V tomhle prostě byla celý Charlie. Žádné velké objímání, žádné srdceryvné vyznávání citů.

„A táta nebude šťastný, on už je šťastný,“ vyplázla na mě uličnicky jazyk. Ach jo, pojistila si vlastní nerozhodnost, řekla to Charliemu. Teď už nemůže couvnout, ranila by ho.

„Dobře,“ dostala jsem ze sebe přiškrceným hlasem. „Ale celé prázdniny budeš se mnou,“ ujistila jsem ji.

A hlavně sebe.

Zbývala nejtěžší věc. Napsat Carlisleovi, že rozhodnutí padlo. V minulém mailu mě ujistil, že Belle od nich nic nehrozí. Naopak. Přesto jsem mu ještě jednou chtěla připomenout, že Bellin život je teď v jeho rukách. A taky prostý fakt, že Bella neví o jejich existenci, neví nic o mé minulosti a na tom se nikdy nic nezmění.


xxx

 

Forks únor 2008


„Vážně si mě nebude pamatovat?“ zarazil jsem se ještě mezi dveřmi.

Emmett netrpělivě zatroubil.

Můžeš být klidný, děti si z toho věku uchovávají jen útržky.

„Jenže co když na jednom z nich budu já?“ Znovu se mě zmocňovala panika. I když samozřejmě její hlavní důvod nebyla starost o to, jestli mě ta malá Swanová po čtrnácti letech pozná. To byl jen můj ubohý pokus odvést někam svou pozornost. Pozornost, která se držela jediné skutečné starosti – opravdu zvládnu pohybovat se v její blízkosti?

Pokud bys jí připadal povědomý, rozum jí nabídne nějaké obvyklé řešení. Bude třeba přemýšlet, kterého herce jí připomínáš.

Uchechtnul jsem se. „Jó herec, ten jsem vážně dobrý.“

Nepokaz to, Edwarde. V jeho myšlenkách jsem zahlédl úzkost. Konečně správná reakce po všem tom povzbudivém plácání po rameni.

Po cestě jsem nedokázal zapudit myšlenku na to, co mě napadlo v noci. Na hodinách, kam chodím, je často jediné volné místo vedle mě. A ona je ve stejném ročníku, skoro jistě se na nějakém předmětu potkáme… To, co se dosud zdálo být výhodné – že se mi lidé instinktivně vyhýbají a já tak mám větší soukromí i při vyučování, se teď jevilo jako problém.

Ale pořád byla nějaká naděje. I když Alicino krkolomné recitování z čínské poezie mě spíš děsilo.

„Bude to v pořádku,“ usmála se na mě, když z parkoviště odcházela do tělocvičny.

„Bude to průšvih, ale bude to dobré,“ upřesnila. Cože?!

„Alice, jak to myslíš!“ syknul jsem za ní. Neotočila se, jen pokrčila rameny.

Jasper se na mě usmál. Ano, na chvíli mi bylo líp.

Během dopoledne jsem ji nezahlédl. Takže oběd znamenal skoro jistotu. Vlastně to byla nejlepší možnost. Její vůni naředěná pár stovkami těch dalších, nezajímavých. Nevyšlo to tak úplně přesně. Seděla příliš daleko. Jenže i když jsem ji necítil, nedokázal jsem se ani na okamžik soustředit na něco jiného. Nejprve jsem musel strávit hořké zklamání z toho, že její mysl je pro mě opravdu tichá, doufal jsem, že z téhle anomálie vyrostla, i když Carlisle tvrdil, že je to málo pravděpodobné. Nechovala se nijak neobvykle, samozřejmě jsme ji zaujali a samozřejmě se na nás ptala. Strnul jsem až ve chvíli, kdy se zaměřila na mě:

„Který je ten kluk s rezavě hnědými vlasy?“ zeptala se Jessicy. Jessicina odpověď plná hořkosti z mého odmítnutí ji pobavila, ale dávala si velký pozor na to, aby to Jess nepoznala. Aha, zpozorněl jsem. Zdá se, že v nadcházející sezóně tu nebudeme jediní herci.

A pak se stalo to, co se muselo stát. Přišla na biologii.

A já během zlomku vteřiny pochopil, jak jsem byl naivní, domýšlivý a hloupý. Voněla tisíckrát líp než tehdy. Milionkrát.

To poznání mě zdrtilo.

O tři dny později pod aljašskými hvězdami mi došlo, že bez ní nemůžu být. Že tisíckrát, milionkrát víc než po její krvi toužím po tom, abych z jejích úst ještě jednou slyšel její Já tě znám.


xxx


Seděl jsem u otevřeného a stále prázdného mailu. Co jí mám proboha napsat? Že se Edward, její nejhorší noční můra, zamiloval do Belly? Že ji Alice vidí jako součást mé podivné rodiny? Jako rovnocennou součást? Opřel jsem si hlavu do dlaní. Renée, tohle mi nikdy neodpustíš… Navěky mě budeš nenávidět.

Navěky…

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

nikolka

11)  nikolka (11.10.2010 19:22)

ambra,

neviem, čo mám dodať, úplná nádhera..
stretnutie vo Forks ... a príbeh pokračoval ďalej ako má
Ďakujem za nádhernú poviedku

Hanetka

10)  Hanetka (11.10.2010 18:41)

Pořád nějak nevím, kde se fláká Esmé. A jestli necháš Rennée s Philem, kdo sakra utěší Carlislea? Zdá se mi, že to on si tu tentokrát lízl Černého Petra a je mi ho strašně líto. Nechceš s tím něco udělat? Třeba?
Jinak jsem zase rozsekaná na nudle, ale to je u tvých povídek normální, takže se zas posbírám a pokusím se nějak fungovat dál.

eMuska

9)  eMuska (11.10.2010 18:40)

Bella je tam, kde má byť! Edward chce počuť jej: "já tě znám!" Carlisle ráta s Bellou ako so súčasťou jeho rodiny!

Toto si už proste nemohla lepšie napísať... Len mi je možno trošku ľúto, že nezachytím okamih, kedy Bella ozajstnovsky povie Edwardovi: "Já tě znám." A tu sa dostávame k bodu, ktorý je jasný už od 1. kapitoly.

Milá Ambra,
Ty, veľká autorka našich dôb, čo poníma život tak reálne, až mi slzy kanú z očí ešte teraz: Nechcela by si napísať pokračovanie? Také twilightistické, plné zvratov, ako to Ty krásne vieš? Bolo by to fajn... Viac ako fajn... Keď si mňa, NÁS dostala do stavu bez tiaže obyčajnými neobyčajnými písmenkami, aké by bolo ich pokračovanie? Prosím, prosíííím! Zváž to. Mohlo by to byť úplne geniálne, samozrejme, keďže by si to písala ty. prosím! Pokráčko???

sakraprace

8)  sakraprace (11.10.2010 18:27)

Ambro, nádhera. Phil je moc milej, ale že to nasměruješ, aby to navazovalo na knihu mě fakt nenapadlo. Stále jsem doufala a vlastně ještě doufám, že Carlisle a Renée budou spolu. A dokáže Carlisle Renée napsat, že se Edward zamiloval do Belly?

7)  belko (11.10.2010 17:49)


Ambro, v jednom z perexů jsi psala,, že každý se dostane ke svému štěstí...já nevím...ale Phil v tomto příběhu má být tím "štěstím"?
Ale jinak: píšeš úchvatně!!!!!

Gassie

6)  Gassie (11.10.2010 16:38)

Ambro, nádhera.
Je to prostě jiné. Plné emocí.
Setkání Belly s Edwardem bylo krásné. Po vztahu Carlisla s Esmé se ale na to najednou musí nahlížet jinak. Protože mají trochu jinou startovní pozici. Hlavně Renée ví. Zná pravdu a tuší, jaký osud Bellu čeká. Jsem zvědavá, jak si s tím poradí.

Mystery

5)  Mystery (11.10.2010 16:15)

ambro, ty to se mou prostě umíš.
Zase jsem na prášek...
PTML je prostě tak krásná a neotřelá povídka... A i části, které známe z knihy dokážeš napsat tak, že ho neskutečně hltám a se zatajeným dechem čekám, co bude dál.
Máš mě, ambro...

4)  elie_darrem (11.10.2010 15:43)

Bye

3)  Bye (11.10.2010 15:32)

Uf a Lifehouse jsem si nechala zvlášť.
Pustila jsem si je v plný velikosti - s tím vymazleným klipem!

Bye

2)  Bye (11.10.2010 14:46)

I Ty jedna, pořád ještě mě napínáš. Je to takový fifty-fifty. Carlisle se ale hrozně trápí! A co Phil? Fotbalista jeden zamilovanej?!
Ještě žes to tentokrát fakt dost odlehčila...
"cítila jsem, jak se lednička posunula nadoraz ke zdi... nesmím ji zapomenout odsunout zpátky."
To vysvětlení Renéeiny nepoužitelnosti TAK sedí!!!
A Alicina replika:„Bude to průšvih, ale bude to dobré,“ taky!

Karolka

1)  Karolka (11.10.2010 14:19)

Och... Já... opět se dostávám do stavu, kdy jsem schopná maximálně popsat, jak mi je. I když i to sotva...
Ta první část byla strašně milá a úsměvná a hladivá a (nestává se mi moc často, abych se u něčeho z tvého pera blaženě culila). Jen závěr té pasáže mě vyloženě zabolel. Ale pomohla mi jedna věc - vztek na Renée. Asi bys mě počastovala tvou oblíbenou nadávkou na "U", ale mě prostě vytáčí, že nebojuje. Že se prostě spokojila s něčím.
A pak přišlo Půlnoční slunce. Jak je možný, že příběh, který jsem četla jánevímkolikrát mě opět totálně přikoval ke židli a zabránil mi dýchat?! Bylo to naprosto bombastický! Ano, čekala jsem, že bude, ale přesto... Jsi geniální. Tak úžasně do sebe všechno zapadá.
Ale já, já jsem prostě asi opravdu "U". Pořád napjatě čekám. Pořád je ve tvém příběhu dostatek odlišností od TW, abych mohla doufat, že...
Jsi úžasná!!!

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek