Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/polibek!.jpg

Jak jsem psala pod minulou kapitolou... Někdy se ty postavy zcvoknou...

Ehm... Takže další z předposledních kapitol (autorka zalézá pod koberec a dělá, že tu není:-)).

Děkuju...

ambra (Vaše!)

 

Forks podzim 2003


Po návratu z Islandu se několik týdnů neozvala. Nenaléhal jsem na ni – jednou za týden jsem napsal krátký mail s výčtem banalit z našich všedních dnů a na závěr ji vždy poprosil, ať mi dá aspoň vědět, že je v pořádku.

Stěhování do Forks proběhlo hladce – můj někdejší domek na okraji města dávno nestál; pro svou početnou rodinu jsem koupil nádhernou moderní vilu uprostřed lesa – dost daleko od městečka, dost daleko od La Push. Nepotřebovala zásadní úpravy – nechali jsme si jen dovézt oblíbené kusy nábytku z denalijského domu a zbytek se rozhodli řešit až na místě.

Pak jsem ale prožil zklamání – Emmett na poslední chvíli ztratil odvahu a přemluvil Rosalii k dalšímu roku mimo lidskou společnost. Už jsme jeho představu znali – v době, kdy budou ostatní z domu, budou mít s Rose konečně soukromí, zbytek dne a noc stráví většinou na delších loveckých výpravách. Edward mě ovšem přesvědčil, že za Emmettovým rozhodnutím skutečně stojí víc strach ze selhání, než chuť si ještě pár let prostě jen užívat. Rosalie se smutně probírala svým novým šatníkem – na školu se opravdu těšila - ale sama sebe nakonec udolala pro ni nejsilnějším argumentem – když do školy nastoupí o rok či dva později, budeme tu moci zůstat déle.

Alice si užívala omlazování Jaspera a Edwarda – jí samotné stačilo, když si oblékla kostkovanou skládanou sukýnku, do vlasů strčila sponku s motýlkem a nikdo nepochyboval, že opravdu patří do prvního ročníku. U jejího manžela a bratra to chtělo více důvtipu, ale zvládla to dokonale. Byli jsme ale připraveni na vše – všichni tři měli v dokladech data narození, která potvrzovala, že skutečně jsou starší než jejich spolužáci. Výmluva na můj pobyt v Africe, kde mě doprovázeli a ztratili tak dva roky ve škole, se zdála velmi věrohodná…

Blížil se jejich první školní den – první skutečný vstup na jeviště, kde budou hrát hru na lidi, hru, kterou jsem jim vnutil. Doufal jsem, že poté, co pochopí pravidla a naučí se dokonale své role, jim tato hra přinese to, co mně – pocit, že v nás kus člověka přeci jen zůstalo… Zatím si to zdůvodňovali racionálně – stereotyp života v izolaci je děsil už po necelých desíti letech; nechtěli si připustit, že by je jejich nezvládnutá žízeň donutila vyhledávat jen nehostinná a opuštěná místa mimo civilizaci.

To ráno odjeli všichni – tři stateční do školy, Emmett a Rosalie vyrazili na loveckou výpravu ke kanadským hranicím. Musíme prozkoumat okolí, smál se Emmett. Jasper vypadal, že by se k němu nejraději přidal, a podle Alicina a Edwardova výrazu jeho školní odhodlání opravdu značně polevilo. Alice však měla rychlý nával nešťastné nálady natrénovaný dokonale – okamžitě získala jeho rozptýlenou pozornost a za pár vteřin už odjížděli směrem k městečku.

Svůj nástup do místní nemocnice jsem odložil až na další týden, abych byl v případě potřeby k dispozici svým dětem, teď jsem toho skoro litoval. Seděl jsem na nejvyšším schodu přede dveřmi do domu a zíral na tmavý displej mobilu. Podle domluvy mi Alice každou hodinu psala, jak to zvládají. Její zprávy byly naštěstí monotónní – Vše ok. Jen u té poslední si neodpustila - Říkala jsem ti to, už bys mi vážně mohl trochu věřit! Usmál jsem se – Alice tolik změnila naše životy!

Přistihl jsem se, že znovu myslím na Esme – ano, myslel jsem na ni vlastně nepřetržitě, pořád jsem cítil zodpovědnost, ale v posledních týdnech mi prostě chyběla. Chyběla Edwardovi. A kdyby ji ostatní stihli poznat, chyběla by i jim. Jistě, Alice a Rosalie už pár let nebyly skutečné teenagerky, které by potřebovaly radit v holčičích věcech, ale Esme byla skoro esencí mateřského citu – jen díky ní Edward nějak přežil první měsíce po našem definitivním odchodu z Chicaga.

On se dostal z nejhoršího, pro ni pomoci nebylo. Carmen tvrdila, že jen zlomené mateřské srdce dokáže překonat ten závoj, který milosrdně zahalí naše lidské vzpomínky. Pro Esme přeměnou žádná úleva nenastala.

Když do Denali rok po její přeměně dorazil David, nevěnovala mu zpočátku žádnou pozornost. David před přeměnou učil historii na malé univerzitě kdesi ve střední Evropě, do Itálie vyrazil na celé prázdniny – doplňoval si podklady ke své docentuře. Dostal se i do Volterry. Přeměnili ho – ještě před hlavním sálem, kam ho ve skupince turistů vedli k večeři, si dělal poznámky, a Aro dostal nápad, že by si mohl pořídit archiváře. David se však příliš brzy dozvěděl, že nemusí nutně vraždit… Pak už byl jen krůček k tomu, aby mohl hrad opustit. Skutečně tajné dokumenty mu bratři nikdy nesvěřili a Aro brzy pochopil, že sám má tisíckrát větší znalosti, než skoro geniální, ale nedávno ještě uboze lidský vědec… Cesta byla volná. A vedla přímo k největší vegetariánské rodině. Eleazarovi ještě zůstali ve Volteře přátelé…

David byl krásný. Neskutečně chytrý, a přitom zábavný. Sálalo z něj štěstí plynoucí z vědomí, že už nikdy nebude muset zabíjet lidi. Přesto na dně jeho očí zůstával smutek. Edward věděl, ale mlčel. Až po jejich odchodu nám částečně vysvětlil, co Esme a Davida spojilo – když tehdy odjížděl na stáž do Itálie, jeho žena právě porodila první dítě. Strašně se těšil, až se vrátí domů… Nikdy se úplně nepřenesl přes bolest vlastního useknutého štěstí. Jasper s námi tehdy ještě nebyl, takže nám nikdo nemohl říci, jestli se skutečně můžeme spolehnout na své instinkty a uvěřit tomu, že v Esmeiných očích konečně vidíme záblesk naděje.

Ale odcházeli v objetí a s úsměvem. Modlil jsem se za ně.

Další esemeska od Alice mě probrala: Jsme na cestě, chystej oslavu!

Ach bože, je nádherné mít rodinu. Nikdy nebudu dost vděčný.

V tu samou vteřinu mě znovu zasáhla ta známá ostrá bolest. Nic se nezměnilo. Mohl jsem se rozptylovat vzpomínkami i skoro lidskými starostmi, prázdnota po Renéině zmizení bolela pořád stejně. Stejně drtivě.

Ta otázka, kterou zašeptala na letišti, mě pronásledovala nepřetržitě. Pochybovala o mně.

„Miluju tě navždy, nikdy se to nezmění,“ řekl jsem teď polohlasem a na malý okamžik mě znovu napadlo, že bych s tím mohl zkusit bojovat. Ona už přeci udělala první krok k tomu, aby se ode mě odpoutala. A já už tolikrát popřel všechna daná pravidla o tom, co upír může nebo musí. Ve Volteře se tomu smáli – oživlý kámen – přesto ani tam nepochybovali – když upír miluje, není úniku.

Jenže já dávno chápal, že před tím nechci utíkat. Chci tohle cítit navěky i za cenu, že mě to nakonec zničí.

Protože moje láska k ní ve skutečnosti s upířím světem neměla moc společného.

Díky ní jsem byl víc lidský než v době, kdy mi tlouklo srdce.

A toho jsem se nemohl nikdy vzdát.


xxx

 

Phoenix Vánoce 2003


Poslušně a krotce jsem obcházela všechny stánky na vánočním školním bazaru. Nenáviděla jsem všechny školní akce. Rozhodně jsem nebyla jediná osamělá matka. Určitě ne. Tak proč, ksakru, všichni Bellini spolužáci měli oba rodiče? Matky bez zjevných stop uštvanosti a otce, kteří minimálně na bazarech a besídkách dokázali zapomenout na své firmy, milenky a jiné radosti a vypadali, že blaho jejich dítěte je to jediné, na čem jim záleží? Tyhle okamžiky byly asi nejhorší – ty nevinné situace, kdy prostě někdo měl být po mém boku, a nikdy nebyl.

Vybrala jsem si to. A nebyla jsem sama! Měla jsem lásku – skutečnou lásku, které tihle tatíci nesahali ani po kotníky. Jenže jsem ji měla jen na pár příliš krátkých letních dnů. Ty ostatní dny a večery – navzdory arizonskému slunci šedivé a jednotvárné – jsem se zoufale snažila zabavit se chaotickou směsí práce, kurzů, církevní promiskuitou a psaním deníků, které jsem pravidelně ničila. Žádné důkazy, říkával…

Zpočátku jsem svůj citový potenciál vrhala na Bellu. Couvala. Bránila se. Její tichá povaha jí nedovolila otevřít náruč a prostě mě jen tak vzít do svého světa, do svého srdce… Po letech mi došlo, že její někdejší dlouhé mlčení neodráželo žádné trauma z doby, kdy ve forkském domě nevládla právě vřelá atmosféra. Byl to jen její způsob jak říct – mám ráda svůj svět a chci v něm být co nejdýl sama… A tak jsem ji nakonec přestala nutit. Díky tomu bylo překvapivě snadné utajit před ní můj zvláštní vztah. Nikdy by ji nenapadlo ptát se, co podniknu, až ona bude u Charlieho. A děti, které v třeskutě vtipných komediích hledaly opuštěným matkám ženichy a sobě nové tatínky, jí připadaly zvrácené.

Tehdy se zdálo, že moje a Carlisleova dohoda o tom, že se Bella nikdy nedozví, co se stalo v Chicagu nebo kdo je můj přítel, bude velmi snadno uskutečnitelná. Jenže oni si museli vybrat zrovna Forks! Připadalo mi to jako zrada – proč zbytečně komplikuje něco, co mohlo dál nějak fungovat?

Dál? Pošklebovala jsem se sama sobě. Kolik jsi tomu, ty káčo, ještě dávala? Pět let? Deset let? Nebo ses chtěla dočkat toho, až se ho v hotelu zeptají, jestli chce skutečně sdílet apartmá se svou matkou? Rychle jsem si otřela mokré oči. Ze stánku s domácími perníčky, které jsem nechala udělat v pekárně na rohu naší ulice, na mě nadšeně mávala Bella. Ten pohled mě zarazil. Mávala úplně stejně, jako dívka vedle ní – Tracy. Občas na ni dokonce rychle koukla, aby se nespletla. Došlo mi to – Bella se celou tu dobu strašně snaží zapadnout. A nejde jí to. Žádné společné narozeninové oslavy, žádné přespávání u kamarádek. Vždycky si vlastně vystačila sama. Jakoby ona potřebovala lidský svět ještě mnohem míň než já…

Ke stánku jsem skoro přiběhla. Překročila jsem krabice s pečivem a už jsem ji měla u sebe. Mačkala jsem ji tak, že trvalo snad minutu, než měla dost vzduchu na naštvané zafunění: „Mamí! Ztrapňuješ mě…“ kroutila se nešťastně. Nedala jsem se. Nakonec to vzdala, nejdřív ochabla, a pak jsem její nejisté ruce ucítila kolem pasu. Stály jsme tak strašně dlouho. Díky bohu, že o ty pitomé perníky žádný z procházejících taťků neprojevil zájem…


xxx

 


Forks  leden 2008


Je to na tobě, Edwarde. Nejen, že lidi nelovíme, pokud to není nutné, snažíme se jejich osudy příliš neovlivňovat.

„To říkáš zrovna ty?“

Ano, právě já. Mají tak málo času… Když jim sebereme nebo nějak změníme i jen deset let, znamená to pro ně strašně moc…

„Nepochybuju o tom, že to zvládnu. Jen… je děsné si znovu připomínat, jaký jsem byl…“

Já to chápu, odpusť…

„Za co se zase omlouváš? Copak ty můžeš za to, že ji Renée vykopla z domu?“

Nebuď zlý! Dobře víš, že ji prosila, ať zůstane. Chtěla se s tím fotbalistou dokonce rozejít! Jenže Bella je tvrdohlavá…

Rosalie netrpělivě nadskočila na židli: „Můžete, prosím, oba mluvit nahlas? Je tu pár chudáků, co nemají žádný dar.“

„Lásko, ty máš spoustu darů,“ pokusil se ji rozveselit Emmett. Rose zaúpěla: „Já tu chci zůstat – vážně, vážně moc chci!“ Chystala se zřejmě přidat obvyklou dávku jedovatostí na Renéinu adresu, ale Alice ji kopla pod stolem.

„Teď ne, Rose,“ setřela ji nezvykle vážně.

Její soustředěný výraz mě zarazil – evidentně pořád čekala na mé rozhodnutí. Copak opravdu zvažuju možnost, že utečeme před Bellou?

Pak mi to došlo. Používám Edwarda jako záminku. Pořád doufám, že se vyděsí a navrhne přestěhování. Jenže ten, kdo se opravdu bojí setkání s živou připomínkou té doby, jsem já. A Alice to věděla. A teď už i Edward. Proto mlčí. Je to na mně.

 

xxx

Carlisle se tolik užíral. Podařilo se mi ho nepřímo přesvědčit, že náš odjezd nebo naše setrvání závisí na jeho rozhodnutí. Uvěřil tomu. A mně se podařilo potlačit své podivné rozechvění na takovou míru, aby ani Alice nezachytila jeho roli v mém rozhodování.

Tu vůni jsem si pamatoval dokonale.

Díky tomu mě teď svírala hrůza.

Skoro živočišný děs.

A jediný důvod, proč jsem byl ochotný to přehlížet, byl výraz naprosté důvěry v těch dětských očích, když mi tehdy řekla „Já tě znám“.

Zatoužil jsem poznat někoho, koho jsem dokázal nezabít.

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Kate

25)  Kate (17.11.2013 17:25)

Edward a Bella! Esme a David? Bez Carlislea? S tím se nechci smířit!

miamam

24)  miamam (29.02.2012 14:07)

Jiááááááá Pardón, ale symsluplný kom. dám až v příští kap., teď nemůžu

Lioness

23)  Lioness (28.10.2010 14:34)

Forks... v tom malinkém nedůležitém městečku se jistě budou dít velké věci. Ale já mám jednu otázku: Budeš se řídit knihou či nikoliv? Vytvoříš svůj vlastní příběh nebo vložíš příběh do příběhu - vytvoříš pozadí, ale postavy necháš namalované stejně? Popravdě, nevím, co si mám přát. Jsem si ale jistá, že ať nastane jakákoliv situace, bude to stejné: ... jako vždy.
A nyní pár myšlenek... těch Tvých, které mě dostávají do kolen:
Afrika, věk. Dokonalé!
Esme a David...
Carlislova upíří lidskost... :'-(
Tichá Bella - svá, uzavřená, úžasná.
Rozhodnutí, které padlo. Padne ale na něcí hlavu?

Evelyn

22)  Evelyn (24.10.2010 19:15)

Esmé má Davida a Renné Philla (přeci jen). Carlisle zůstal sám... Tedy, ne úplně sám, má rodinu, ale ty víš, jak to myslím.
Krása

Alaska

21)  Alaska (22.10.2010 10:58)

Konečně jsem se na to vrhla. Připadám si sice jako puberťák, protože v jedné záložce mám PTML a v druhé hlavové nervy pro případ, že by ke mně vtrhla matka, ale což :). Už to prostě nemůžu déle odkládat.
Tak na začátku jsem regulerně bulela a tentokrát ses ani nemusela snažit rozložit mě pomocí nesplnitelných přání vyspělé ženy (uvědomila sis někdy, jak je tvoje psaní doslova demotivující k tomu vyspět a převzat zodpovědnost za celý svůj život?). Ale o to tu teď - výjimečně ;) - nejde. Už jsem se ti jednou zmánila, že mě zaujala harmonie v rodině Cullenů a ty jsi zde popsala přímo jejich esenci. I když mnozí z nich mají skutečně velké problémy, to jak drží při sobě a podporují se mě skutečně dojalo k slzám. Umíš skvěle hrát na city.

ScRiBbLe

20)  ScRiBbLe (16.10.2010 16:40)

Ježiš, já jsem tak strašně ráda, že to ještě nekončí!!!
Je to dokonalé, letím na další!

magorka

19)  magorka (13.10.2010 09:32)

:D "Alice však měla rychlý nával nešťastné nálady natrénovaný dokonale - " Ambro obrovská poklona fantasticky jsi to načasovala a já teď jen čekám, jak to bylo a bude s Esme....

Yasmini

18)  Yasmini (12.10.2010 15:29)

Ach. Zase jsi mě citově vyždímala. Musím letět dál. Když už jsem tak trestuhodně přehlédla, že jsi vydala další dílek.
Děkuji.
S Y.

Silvaren

17)  Silvaren (11.10.2010 00:26)

Nechala jsem si Tě jako vždy úplně na konec jako zákusek a ejhle, ona na tom zákusku přibyde příště třešnička.
Páni, Ambro, jako bychom byly vyladěné na stejnou vlnu. NÁDHERA, NÁDHERA, NÁDHERA. Jsem unešená ze spletitosti příběhu, citů a vztahů. A přestože to není ze života, je to ze života. Co to plácám... Prostě úžasné, skvělé, nádherné, krásné, srdceryvné a přesto něžné, romantické, za odměnu.

16)   (10.10.2010 21:30)


Okej.. nádych výdych...
Pár hodinová príprava na "poslednú kapitolu" bola tak povediac... nanič Uch... Ona... Oni... On...
Ach...
Vlastne som rada, že to nie je koniec. Esme odišla? Renné už má Phila? Fuuha... Priveľa informácií na mňa
A Bella sa vrátila do Forks... Natrvalo... A či nie?
Mám strašne veľa otázok, ktoré sem ale nejdem písať, lebo dúfam, že v ďalších KAPITOLÁCH(!!! !!!) sa dozviem odpovede na ne.
Skvela kapitola. Carlisle je... naivný. No plne ho akceptujem a chápem.
Edward... ustrašený a zvedavý... neviem, čo je preňho horšie /že ho pozdravujem ešte:D/
Ach... stále mi v mysli vyskakujú len samé citslovcia.. nemám slov... Už aby tu bolo pokračovanie Ale nie že príde lavína udalostí a informácií, ktoré ma zasypú do najbližších Vianoc:D

Vampires are coming



Bye

15)  Bye (10.10.2010 20:49)

Už je to tady! Bye dýchej! Za chvíli se potkaj! Ta naše nerozlučná dvojice... Edward a Bella
Renée má Phila.
Esmé Davida.
Carlisle? Pořád miluje Renée.
Nakonec to stejně někoho bude bolet.
ambro, co s tím uděláš?

milica

14)  milica (10.10.2010 19:53)

:) :) :) Krásná kapitolka těším se na další

ambra

13)  ambra (10.10.2010 19:46)

Berunky, děkuju moc za krásné komentáře! Jsem ráda, že jsem si tím nečekaným prodloužením povídky neodehnala úplně všechny čtenářky.
Děkuju!

Lipi4

12)  Lipi4 (10.10.2010 17:11)

Ambro , krásná, nárherná kapitolka

Mystery

11)  Mystery (10.10.2010 14:51)

ambro!!!
Děkuju!!! Za to, že tohle ještě nebyla poslední kapitola. A taky za to, žes dala Esmé Davida, protože ona si ho zaslouží. Za to, že jim dáváš naději. Že NÁM dáváš naději.
Jsi neuvěřitelná!

10)  belko (10.10.2010 14:11)

Ambro, , jo a , a taky a abych nezapoměla

DeSs

9)  DeSs (10.10.2010 13:54)

Uf...
René si našla Phila, Esmé Davida a Carlisle?! Edward se určitě dá dohromady s Bellou...
Ne, nečetla jsem perex jako první a vrhla jsem se na kapitolu. A pak mě vytočil ten konec... na chvilku jsem si myslela, že tohle je fakt všechno a bylo to strašný! :p
Ale rozhodně mi nevadí, že je to delší... Protože tuhle povídku fakt miluju (ono to bude asi dost tím, že jsi píšeš ty)... Krásná! Povídka i kapitola! Jsem moc zvědavá, jak to nakonec dopadne...

8)  eElis (10.10.2010 13:25)

Jsem moc ráda, že to není poslední kapitolka, ale toho fotbalistu nějak odstranit a Renneé s Bellou přeměnit. No, ale takhle to asi nebude, co??? Mno, nechám se překvapit, jak sis to pro nás připravila, nádherná kapitolka

eMuska

7)  eMuska (10.10.2010 11:23)

Aaach! Najviac som si asi užívala Edwardov pohľad - nie kvôli tomu, že by som bola nejaká fan, ktorá by menila s Bellou, to vážne nie, ale preto, že cítim všetko, čo on. Stretnutie s Bellou. Láska... Úžasné, neskutočne sa teším na ĎALŠIE diely...

Hanetka

6)  Hanetka (10.10.2010 10:14)

Krucinál, ženská... Já tady kvůli tobě ještě začínám doufat, že je nakonec přemění obě! Ty jsi ale potvůrka... jestli to nakonec nedopadne, najdu si tě a uškrtím. A pořád ještě si myslím, žes nás ošidila. Na tvoji otázku, jestli jsme vážně chtěly znovu číst obehrané příběhy Rosalie a Emmetta a Alice a Jaspera se nedá odpovědět jinak než ANO! Protože v tvém podání by to stálo za to. Ty tomu umíš dát zvláštní náboj a nepochybuji o tom, že by zněly jinak, že bys v nich dokázala najít něco nového a neotřelého. A mně to tolik chybí...

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still - Proposal scene