Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/polibek!.jpg

Kousek naděje pro všechny...

 

 

Znovu s láskou děkuji svým milovaným viditelným čtenářkám.

A neviditelným vzkazuji - pár písmenek potěší:-)

Vaše ambra

 

 

Chicago a Aljaška září 1993

 


Slíbili jsme si, že se nebudeme loučit. Zbývalo nám jedno pošmourné odpoledne a jedna noc. Není poslední, není poslední, není poslední, opakovala jsem si pořád dokola, když jsme se vrátili z dlouhé procházky, nakrmili a uložili Bellu a já stála ve sprše a pokoušela se vzkřísit v sobě zlobu – osvědčený prostředek proti lítosti. Jenže mi to nějak nešlo. A pak jsem si uvědomila, že je ve mně tolik lásky, že už se snad nikdy v životě nebudu schopná na nikoho opravdově zlobit. Na chvíli mi to vyrazilo dech. Stála jsem před zrcadlem, ručníkem si ledabyle sušila vlasy a pečlivě zkoumala svůj výraz. Opravdu mě za těch pár měsíců tak moc změnil? A je ta změna trvalá? Až odjede – srdce mi při té myšlence bolestně zaškobrtlo – bude ze mě znovu ta věčně naštvaná a předčasně zahořklá holka z malého města?

Opláchla jsem kartáček na zuby, hodila ho do skleničky a popaměti sáhla pro župan. Chvilku jsem ho podržela, a pak skončil zpátky na malém věšáku na dveřích. Otevřela jsem a postrčila tu novou, nešťastně šťastnou Renée, aby se šla rozloučit se svou životní láskou.


xxx


Nerozhodně přešlapovala ve dveřích koupelny, spodní ret skousnutý, ustaranou vrásku mezi obočím, v očích otázku. Tu jedinou, zásadní:

Jak to zvládneme?

Mlčky jsem rozpřáhl náruč a ona byla ve vteřině u mě. Zabalil jsem ji do přikrývky – tentokrát neprotestovala – a jen jsem ji k sobě tiskl a znovu si nenasytně bral z její vůně. Hodiny jsme seděli a později leželi v tichém objetí. Krotil jsem své polibky a hlídal si ruce. Svázal jsem svou touhu a odkládal milování, které nám na dlouhé měsíce zůstane jako poslední vzpomínka. Nepokoušel jsem se představit si, jak to bez její fyzické blízkosti vydržím. Protože jsem věděl, že si to představit nedokážu. Uvědomil jsem si, že až díky její lásce konečně opravdu věřím tomu, že i já mám duši.

Ten propastný rozdíl mezi někdejším uspokojováním mých potřeb a mezi tím, co jsem prožíval s ní, co jsme prožívali spolu… To, že jsme spojili naše těla, bývalo na dlouhé vteřiny jakoby nepodstatné – jen první nutný a krásný předstupeň jiného spojení, pro které jsem nedokázal najít správná slova. Když jsem se stal její součástí, vídal jsem za zavřenými víčky výbuch nového slunce – jiné, mnohem zářivější a krásnější na ně v tom dosud tmavém a opuštěném vesmíru čekalo. A já dostal dar – znovu a znovu jsem se mohl dívat, jak se ty dvě žhavé nádherné koule dotknou, a posléze prolnou. Okolní temnotě nezůstal ani milimetr z nekonečna – vše pohltila ta horká záře. Proto jsem věřil, že mám duši – věřil jsem, že to, co vídám, co prožívám, je splynutí té mojí s Renéinou.

Když potom otevřela oči a podívala se na mě, nemusel jsem se ptát, jestli prožívá to, co já. V jejích zorničkách to světlo zářilo tak jasně, že každá otázka, každé slovo bylo zbytečné.

Kolébal jsem ji v náruči a myslel na to, co bude s našimi dušemi, až odjedu. Co s námi udělá odloučení? Ztlumí tu zář, to sálající teplo? Až se znovu sejdeme, bude na mě čekat její slunce, bude připravené mě znovu přijmout? Co když najdu jen vychladlou prázdnotu? Otřásl jsem se. Zvedla ke mně oči naplněné smutkem.

„Až se sejdeme příště, budeš mě milovat stejně? Budeš mě ještě milovat?“ zašeptala a hlas se jí zlomil. Slzy, se kterými se celý večer statečně snažila bojovat, ji přemohly. Opatrně jsem ji uvolnil z přikrývky a vydal se naposledy vstříc jejímu slunci s jednoduchým plánem v hlavě. V srdci.

Ta energie, ta láska, kterou jí dnes předám, nás musí přenést přes následující opuštěné a prázdné měsíce. Pak se k ní vrátím a najdu ji stejně milující, jakou ji dnes nad ránem opustím.

Objala mě kolem krku a já věděl, že nemusím žádat o souhlas.


xxx


Domluvili jsme se, že odejde potichu, bez loučení, až usnu. Vyčerpání posledního týdne, posledních dvou nocí, slibovalo, že nedokážu bdít do rána. Přesto mě okamžitě probralo nepatrné zašramocení v předsíni. Kdybych teď vykřikla, ještě ho zastihnu, zadržím. Všechno ve mně chtělo za ním, chtělo ho přivolat zpět. Stiskla jsem ruku mezi zuby, přetáhla si cíp přikrývky přes hlavu a pevně semknula víčka.

Když jsem si ráno do ošklivých ran kolem zápěstí a palce lila desinfekci, mělo to bolet. Ale já tuhle bolest necítila.

Zdálo se mi, že necítím vůbec nic.

Že jsem za těch pár hodin shořela.


xxx


Připadalo mi, že se ho vrátila jen část. Jistě, na prahu denalijského domu stál celý Carlisle, ale poprvé jsem v jeho očích zahlédl skutečnou prázdnotu. Zamrazilo mě. A znovu ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že i jeho mysl je podivně ztišená, prázdná. Byl jako robot, který sám sobě vydává příkazy, aby nezapomněl vykonávat základní předepsané úkony.

Pozdrav.

Povinný úsměv.

Zdvořilostní otázky.

A dál?!

Ten je teda zřízenej, blesklo hlavou Tanye.

Musím ven. Rychle. Už ani vteřinu se nedokážu dívat na to, co jsem mu způsobil.

Protáhl jsem se kolem něj ze dveří, aniž bych mu odpověděl na pozdrav. Na jedinou z otázek.

Letěl jsem jako střela hlouběji do lesa. Na instinkty se občas dalo spolehnout. Vyhnul jsem se srubu a po další čtvrthodině mi došlo, že mířím k jezeru. To, že Esmeina stopa je příliš čerstvá, jsem si uvědomil, až když jsem zahlédl její postavu v obranné pozici. Poznala mě, přesto jí ještě pár vteřin trvalo, než se úplně uvolnila. Na okamžik se mi zdálo, že jsem v jejích rudých očích zachytil náznak zvědavosti – že by konečně změna po apatii vystřídané občas zoufalstvím?

Připadalo mi hloupé otočit se na patě a zmizet zpátky mezi stromy. Její myšlenky mi to neulehčily – upřeně pozorovala tu dokonale modrou vodní plochu a snažila se zaplnit si hlavu jen dojmy, zvuky a pocity z tohoto místa. Ne kvůli mně – každý den od svého prvního lovu sem chodila hledat klid. Nerozhodně jsem přešlápnul a nakonec se posadil na jeden z balvanů na břehu – sotva metr od toho, na kterém seděla ona.

Dokázali bychom tak bez pohnutí a bez řečí sedět hodiny, dny, ale roky vedle Carlislea se na mě podepsaly – nutkavá potřeba chovat se lidsky mě brzo přemohla. Moc brzo. Určitě dřív, než jí bylo milé.

„Vrátil se,“ řekl jsem potichu a dál jsem si soustředěně přehazoval malý kamínek z jedné ruky do druhé. Prudce zvedla hlavu – ucítil jsem její pohled. Vnímal jsem, že hledá správná slova.

„On ji… opustil?“ V jejím hlase jsem rozeznal bolest. Věděl jsem, co se jí stalo, věděl jsem o jejím idiotském manželovi. V jejích myšlenkách jsem zahlédl jeho šťastnou tvář – hladil jí břicho, usmíval se a opakoval: Chlapeček nebo holčička?

Mělo mě napadnout, že tohle jí připomene vlastní anabázi.

„Opustil ji kvůli mně,“ vydechla, teď už nepokrytě zdrcená. „Myslí si, že se teď o mě musí starat. Hlídat mě,“ dodala hořce. Tak z tohohle ji dostat můžu, ušklíbnul jsem se a mrsknul kamínek pár set metrů do jezera.

„Tak to můžeš být klidná, Esme, já jsem ten balvan na krku, já jsem ten, kdo má mít novorozenectví dávno za sebou, a přitom má pořád našlápnuto k průšvihu. A abych si tu jeho pozornost pěkně pojistil, málem jsem dvakrát zabil její dítě. Bellu. To je totiž taková další upíří libůstka. Občas nám někdo voní tak, že se to prostě nedá vydržet. No a někdo tady,“ ukazovák mi automaticky zamířil do ocelově šedých mraků, „má zřejmě fakt dost ujetý smysl pro humor. Protože Bella je pro mě ten někdo.“ Jen při zmínce o ní jsem měl ústa znovu plná jedu. Polykání nevyužitého jedu požár v mém krku dovedlo na okraj snesitelnosti. Esme s vytřeštěnýma očima pozorovala bolestnou křeč v mém obličeji. Jak jsem se postupně ovládal, i ona vypadala klidněji. Několikrát se naprázdno nadechla, jako by se další otázku bála vyslovit. Zapomínala, že znám každou její otázku, každé její trápení, všechno. Úmyslně jsem jí to nezdůrazňoval. Proto jsem se na ni teď povzbudivě, i když stále trochu křečovitě, usmál.

„Do toho, krásko!“ Můj pokus o odlehčení se jí evidentně nezamlouval, ale konečně to vyslovila:

„Když je to tak, jak říkáš… jak to, žes ji… žes ji teda nakonec nezabil?“ Tentokrát to byla ona, kdo si až příliš zaujatě pohrával s kamínkem. Otázka v její hlavě měla pokračování: Jak odolám já, až někoho takového potkám?!

Trhnul jsem rameny. Přemýšlet nad tím znamenalo si ty situace znovu příliš připomínat, znovu trpět tou neskutečnou bolestí. Jenže já sám pořád nechápal, jak to, že Bella ještě žije. A asi to nikdy nepochopím… To mě netrápilo. Seznam nepochopených věcí jsem měl rád. Rozhodně raději, než seznam věcí, které jsem udělal a už je nemůžu napravit. Vzít zpátky. Jasně, nemohl jsem za to, že zrovna pro mě je Bella určena tím nejzvrhlejším možným způsobem. Ale mohl jsem za to, že jsem na svém posledním mejdanu vypil pár piv, a pak měl neovladatelnou potřebu ukázat Nikki Alvarezové, kolik ten můj krám dá. V první ostřejší zatáčce jsem nedokázal vyhnout dodávce v protisměru. Nikki, ne ta zmučená dívka v lese, Nikki byla moje první skutečná oběť…

Nikdy se té myšlenky nezbavím – proč musel mít Carlisle zrovna tehdy službu

Nic z toho ale Esme nikdy neřeknu. Neřeknu jí, že jsme odsouzeni k existenci beze smyslu, bez důvodu a bez nároku na štěstí… Ze zamyšlení mě probrala její myšlenka. Došlo mi, že pořád čeká na odpověď. Uviděl jsem se jejíma očima. Nahrbená postava mladého starce. Do kamene vytesaná beznaděj…

Ani jsem nevěděl, kdy se to stalo, ale najednou vedle mě klečela, objímala mě kolem ramen a hladila mě po vlasech. Bránil jsem se tomu, ale moje hlava ve vteřině ležela na jejím rameni. Brečel jsem. Hrozně jsem se styděl, ale nešlo to zastavit. Chtěl jsem se odtáhnout, znovu utéct, ale zapomněl jsem, že je dočasně silnější. Nechal jsem ji, aby zvítězila, a schoulil jsem se v jejím drobném náručí. Mírně mě kolébala a já slyšel velmi tichý zvuk. Broukala nějakou pomalou písničku.

„Potřeboval bys ostříhat,“ řekla zamyšleně, „a taky pár nových kalhot a nějaká trička,“ pokračovala. Její myšlenky byly najednou stejně útěšné jako její náruč.

A ze mě v tom okamžiku něco spadlo. Něco strašně těžkého.


xxx


Stál jsem mezi stromy a neměl odvahu jít k nim. Eleazar mě uklidnil, že po technické stránce probíhá všechno velmi dobře. Esme trpělivě vyslechla všechno potřebné, přizpůsobila se, vypadá klidně.

Carmen mě zatáhla do své pracovny.

„Není to tak růžové, Carlisle, připadá mi, že je naprosto mimo. Samozřejmě, každý, kdo dopředu neví, je z toho po přeměně vykolejený. Jenže ona poslouchá, ale neptá se. Nemluví, jen odpovídá na přímé otázky. Nikomu se nedívá do očí. Neumím si představit, že by se ještě někdy měla usmát. Většinu času je naprosto apatická, ale ne lhostejná – hluboce nešťastná.“ Carmen rozhodně apatická nebyla – její tvář odrážela tu hlubokou starost, kterou skutečně cítila. A mě znovu zasáhly ty známé smíšené pocity – jak jednoduchý život mají ti s červenými duhovkami. Ti bez svědomí. Bez lidských citů. Pohladil jsem Carmen po tváři.

„Neboj se o ni. Mám věčnost na to, abych jí ukázal, že tu kousek štěstí zbylo i pro ni.“ Dotkla se mé ruky na své tváři a pozorně se mi zadívala do očí:

„A doufám, že máš v plánu urvat si ho pořádný kus i pro sebe.“ Usmál jsem se. Jsem lepší než Eleazar. Objevil jsem skrytý talent jeho manželky. Carmen už jako člověk musela mít velmi silnou ženskou intuici. Teď před ní nebylo úniku. Naplánovala si, že mě donutí, abych byl šťastný.

„Pokusím se, věř mi, že už kvůli Edwardovi se o to budu upřímně snažit,“ slíbil jsem. Stejně dobře jsem jí mohl říct, že se pokusím druhý den ráno odletět na Jupiter a pozítří se vrátit. Pravděpodobnost úspěchu byla v obou případech stejná.

Teď jsem stál mezi stromy, poslouchal ty dva, svou rodinu, a najednou jsem uviděl tu malou jiskru. Jen záblesk. Sotva náznak.

Možná přeci jen máme nějakou naději…


xxx


Nakonec jsem si na zapojení počítače stejně musela pozvat Tonyho z bytu o tři patra níž. Neznala jsem ho, ale vedle poštovní schránky se svým jménem měl malou samolepku – kromě obrázku čertíka se na ní opile kymácelo pár písmenek: Tony – skutečný ďábel přes výpočetní techniku. Po osmém dlouhém zazvonění na mě vykoukla hlava, která toho čertíka hodně připomínala. Mžoural na mě tak naštvaně, že jsem se jen nejistě usmála a rovnou mu strčila do ruky papír popsaný Carlisleovým úhledným písmem. Ještě chvíli mžoural, pak se najednou zběsile otočil a pro něco sáhnul za dveře – došlo mi, že pro kalhoty a pro klíče – a stále beze slova mi pohybem brady naznačil, ať ho vedu. Strávil nad tou šedivou hromadou tři hodiny, vzal si za to padesát dolarů, ale večer jsem konečně seděla u malého stolku v ložnici a zírala na prázdný ohraničený čtverec na matně poblikávajícím monitoru.


Můj nejdražší!


První dvě slova mého prvního mailu v životě.

Prvního z mnoha mailů, který jsem mu v následujících letech napsala a poslala.

 

 

 

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

11)  katyka (01.10.2010 19:47)

........... ešte vstrebávam.......
krásne. Máš pravdu, je tam nádej, pre všetkých. A mám rovnaký pocit ako Edward, ako keby zo mna niečo ťažkého spadlo. Asi si túto poviedku fakt beriem príliš osobne :)

Kamikadze

10)  Kamikadze (01.10.2010 19:24)

am, já opravdu nemám slov, najít výraz, který by popsal to, co cítím je mission impossible, ale jedno ti můžu říct, jsi snad jediný tvor, jehož povídka mě dokáže rozbrečet, a proto mi nezbývá nic jiného, než tleskat

Gassie

9)  Gassie (01.10.2010 18:50)

Ambro, bylo to krásné. (Plně si uvědomuji, že se opakuju, ale náš jazyk neobsahuje tolik superlativů, abych to mohla pod každou Tvou kapitolou poctivě měnit a střídat).
Přesně jak jsi psala v perexu, tento díl byl plný naděje. Carlisle sice opustil Renée, ale píší si maily. Celé roky. Znamená to snad, že nás příště zavedeš do doby, kdy už je Bella starší? Rozhodně se na to těším.
Velice se mi líbila scéna Esmé a Edwarda. Dvě zoufalé duše, které se potřebují. Jejich starost o Carlisla je tolik dojemná. Stejně jako vlastně celá jejich scéna.
Opravdu se nemůžu dočkat, kam nás ještě zavedeš a co si na ně vymyslíš.

eMuska

8)  eMuska (01.10.2010 18:31)

Esmé!!!! Ona tam je absolútne úžasná! Je perfektná! A k Edwardovi sa správa ako k synovi, je dokonalá!!!

gucci

7)  gucci (01.10.2010 18:23)

.....já jsem asi zase dojatá:'-( :'-( :'-( :'-( ....ach můj bože.....je to...to je tak....ani nemůžu polknout...
PROČ je tam v následujících letech a ne aspoň měsících?!?!?!? ...no ale je tu alespoň pidi naděje, že jsou spolu v kontaktu!!!
Já si poprvé přeji, aby Ed, Esme a Carlise nebyli jedna velká šťastná rodinka, tu má Carlise tvořit přece s Renééé ....ach joooooo...... ...tak už se probírám z bolesti a začíná u mě pomalinku sílit hlásek, že to tak přece nenecháš!!!Najdí paní Esmé nějakého jiného kamaráda.....Teď už se snad všichni dostali na úplné dno a už může být vše jen lepší...snad???

....jo a před Tebou se klaním...Vaše výsosti svatá A M B R O...


6)  elie_darrem (01.10.2010 18:16)

sakraprace

5)  sakraprace (01.10.2010 18:04)

Nenávidím loučení! Alespoň taková. Sedím tu a pro slzy skoro nevidím. A když už zase čtu dál, tak mi to znovu spustí a Edwardem a Esme. Jak dokáží vyžít z nějakých mailů??? Jak??? Copak se mohou znovu zamilovat?? Copak budoučekat celou dobu než Bella vyroste??? :'-( :(
Ambro, zlatíčko, děkuji za nádhernou kapitolku.

Bye

4)  Bye (01.10.2010 17:16)

ambro, děkuju, je to opavdu úleva jednou se po PTML necítit jako přejetá parním válcem.
Samozřejmě, že to nebylo lehký, ale už sis mě na to jejich loučení nejspíš dostatečně "připravila". Mám obroušený hrany tak, že se podezírám, že je ze mě koule!
A teď jsi to fakt tak hezky zamlžila, že si nejsem úplně jistá, kdo s kým nakonec bude šťastnej. Ale nějak se mi po tom všem, po těch protínajících se žhavejch hvězdách, nechce uvěřit, že Carlisle bude šťastnej bez Renée a naopak.
I když, ty roky, ambro, ty roky! mě děsej!!!

A nemysli si, že pro samý příběh Carlisla a Renée nekoukám napravo, nalevo. Ta část s Edwardem a Esmé u jezera se mě dotkla až pod solarem!

Hanetka

3)  Hanetka (01.10.2010 17:14)

Lásko, nejsme si souzení,
odchod, pak přijde smíření,
jen ještě posledních polibků pár,
poslední vzdech, tvé lásky dar...
Až příště sejdem se, co zbude z něj?
Střepy a prach a beznaděj?
Snad osud, který dnes krutě si hrál,
bude mít soucit s tím, co bude dál,
úsměv snad vrátí nám do tváře
můj syn a tvá dcera u oltáře...

Mystery

2)  Mystery (01.10.2010 17:14)

Je to tam, ambro! Zase!!!
Esmé s Edwardem u jezera... Jako bych tam byla. Jako bych stála za Carlislem a koukala mu přes rameno. Viděla jsem je. Cítila jsem je. Když jsem ale natáhla ruku, abych se jich mohla dotkonout, rozplynuli se.
Místo nich se mi ale vybavil jistý počítačový ďábel a Renée...
Ach Bože, Renée... Dáš i jí naději? Nebo té utrapené a nešťastně zamilované ženské necháš jen jednu mailovou adresu a krásný, avšak bolavý vzpomínky?

ambro, znovu ohýbám svůj hřbet ať k zemi.
Číst tenhle příběh je vážně něco neskutečnýho...

DeSs

1)  DeSs (01.10.2010 16:35)

Letech? Hodně letech? Takže přece jenom...
Já už nevím, co sem psát, aby to nebylo pokaždé stejné. ZASE ta neuvěřitelná hra pocitů. Máš tam minimum konverzace, zato přímo nabité emocemi a dějem.
René mě mrzí... ale Esmé je Esmé. Sice nevím, jak to bude dál, ale pokud tam jsou vážně léta a nepotřebuju brýle, pak asi ano... Je mi jí strašně líto, René samozřejmě. Jak by mohla být po tom všem s Carlislem ještě někdy tak šťastná? Jak by se mu mohl někdo vyrovnat?
Je to vážně nádhera!

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek