Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/polibek!.jpg

Kousek naděje pro všechny...

 

 

Znovu s láskou děkuji svým milovaným viditelným čtenářkám.

A neviditelným vzkazuji - pár písmenek potěší:-)

Vaše ambra

 

 

Chicago a Aljaška září 1993

 


Slíbili jsme si, že se nebudeme loučit. Zbývalo nám jedno pošmourné odpoledne a jedna noc. Není poslední, není poslední, není poslední, opakovala jsem si pořád dokola, když jsme se vrátili z dlouhé procházky, nakrmili a uložili Bellu a já stála ve sprše a pokoušela se vzkřísit v sobě zlobu – osvědčený prostředek proti lítosti. Jenže mi to nějak nešlo. A pak jsem si uvědomila, že je ve mně tolik lásky, že už se snad nikdy v životě nebudu schopná na nikoho opravdově zlobit. Na chvíli mi to vyrazilo dech. Stála jsem před zrcadlem, ručníkem si ledabyle sušila vlasy a pečlivě zkoumala svůj výraz. Opravdu mě za těch pár měsíců tak moc změnil? A je ta změna trvalá? Až odjede – srdce mi při té myšlence bolestně zaškobrtlo – bude ze mě znovu ta věčně naštvaná a předčasně zahořklá holka z malého města?

Opláchla jsem kartáček na zuby, hodila ho do skleničky a popaměti sáhla pro župan. Chvilku jsem ho podržela, a pak skončil zpátky na malém věšáku na dveřích. Otevřela jsem a postrčila tu novou, nešťastně šťastnou Renée, aby se šla rozloučit se svou životní láskou.


xxx


Nerozhodně přešlapovala ve dveřích koupelny, spodní ret skousnutý, ustaranou vrásku mezi obočím, v očích otázku. Tu jedinou, zásadní:

Jak to zvládneme?

Mlčky jsem rozpřáhl náruč a ona byla ve vteřině u mě. Zabalil jsem ji do přikrývky – tentokrát neprotestovala – a jen jsem ji k sobě tiskl a znovu si nenasytně bral z její vůně. Hodiny jsme seděli a později leželi v tichém objetí. Krotil jsem své polibky a hlídal si ruce. Svázal jsem svou touhu a odkládal milování, které nám na dlouhé měsíce zůstane jako poslední vzpomínka. Nepokoušel jsem se představit si, jak to bez její fyzické blízkosti vydržím. Protože jsem věděl, že si to představit nedokážu. Uvědomil jsem si, že až díky její lásce konečně opravdu věřím tomu, že i já mám duši.

Ten propastný rozdíl mezi někdejším uspokojováním mých potřeb a mezi tím, co jsem prožíval s ní, co jsme prožívali spolu… To, že jsme spojili naše těla, bývalo na dlouhé vteřiny jakoby nepodstatné – jen první nutný a krásný předstupeň jiného spojení, pro které jsem nedokázal najít správná slova. Když jsem se stal její součástí, vídal jsem za zavřenými víčky výbuch nového slunce – jiné, mnohem zářivější a krásnější na ně v tom dosud tmavém a opuštěném vesmíru čekalo. A já dostal dar – znovu a znovu jsem se mohl dívat, jak se ty dvě žhavé nádherné koule dotknou, a posléze prolnou. Okolní temnotě nezůstal ani milimetr z nekonečna – vše pohltila ta horká záře. Proto jsem věřil, že mám duši – věřil jsem, že to, co vídám, co prožívám, je splynutí té mojí s Renéinou.

Když potom otevřela oči a podívala se na mě, nemusel jsem se ptát, jestli prožívá to, co já. V jejích zorničkách to světlo zářilo tak jasně, že každá otázka, každé slovo bylo zbytečné.

Kolébal jsem ji v náruči a myslel na to, co bude s našimi dušemi, až odjedu. Co s námi udělá odloučení? Ztlumí tu zář, to sálající teplo? Až se znovu sejdeme, bude na mě čekat její slunce, bude připravené mě znovu přijmout? Co když najdu jen vychladlou prázdnotu? Otřásl jsem se. Zvedla ke mně oči naplněné smutkem.

„Až se sejdeme příště, budeš mě milovat stejně? Budeš mě ještě milovat?“ zašeptala a hlas se jí zlomil. Slzy, se kterými se celý večer statečně snažila bojovat, ji přemohly. Opatrně jsem ji uvolnil z přikrývky a vydal se naposledy vstříc jejímu slunci s jednoduchým plánem v hlavě. V srdci.

Ta energie, ta láska, kterou jí dnes předám, nás musí přenést přes následující opuštěné a prázdné měsíce. Pak se k ní vrátím a najdu ji stejně milující, jakou ji dnes nad ránem opustím.

Objala mě kolem krku a já věděl, že nemusím žádat o souhlas.


xxx


Domluvili jsme se, že odejde potichu, bez loučení, až usnu. Vyčerpání posledního týdne, posledních dvou nocí, slibovalo, že nedokážu bdít do rána. Přesto mě okamžitě probralo nepatrné zašramocení v předsíni. Kdybych teď vykřikla, ještě ho zastihnu, zadržím. Všechno ve mně chtělo za ním, chtělo ho přivolat zpět. Stiskla jsem ruku mezi zuby, přetáhla si cíp přikrývky přes hlavu a pevně semknula víčka.

Když jsem si ráno do ošklivých ran kolem zápěstí a palce lila desinfekci, mělo to bolet. Ale já tuhle bolest necítila.

Zdálo se mi, že necítím vůbec nic.

Že jsem za těch pár hodin shořela.


xxx


Připadalo mi, že se ho vrátila jen část. Jistě, na prahu denalijského domu stál celý Carlisle, ale poprvé jsem v jeho očích zahlédl skutečnou prázdnotu. Zamrazilo mě. A znovu ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že i jeho mysl je podivně ztišená, prázdná. Byl jako robot, který sám sobě vydává příkazy, aby nezapomněl vykonávat základní předepsané úkony.

Pozdrav.

Povinný úsměv.

Zdvořilostní otázky.

A dál?!

Ten je teda zřízenej, blesklo hlavou Tanye.

Musím ven. Rychle. Už ani vteřinu se nedokážu dívat na to, co jsem mu způsobil.

Protáhl jsem se kolem něj ze dveří, aniž bych mu odpověděl na pozdrav. Na jedinou z otázek.

Letěl jsem jako střela hlouběji do lesa. Na instinkty se občas dalo spolehnout. Vyhnul jsem se srubu a po další čtvrthodině mi došlo, že mířím k jezeru. To, že Esmeina stopa je příliš čerstvá, jsem si uvědomil, až když jsem zahlédl její postavu v obranné pozici. Poznala mě, přesto jí ještě pár vteřin trvalo, než se úplně uvolnila. Na okamžik se mi zdálo, že jsem v jejích rudých očích zachytil náznak zvědavosti – že by konečně změna po apatii vystřídané občas zoufalstvím?

Připadalo mi hloupé otočit se na patě a zmizet zpátky mezi stromy. Její myšlenky mi to neulehčily – upřeně pozorovala tu dokonale modrou vodní plochu a snažila se zaplnit si hlavu jen dojmy, zvuky a pocity z tohoto místa. Ne kvůli mně – každý den od svého prvního lovu sem chodila hledat klid. Nerozhodně jsem přešlápnul a nakonec se posadil na jeden z balvanů na břehu – sotva metr od toho, na kterém seděla ona.

Dokázali bychom tak bez pohnutí a bez řečí sedět hodiny, dny, ale roky vedle Carlislea se na mě podepsaly – nutkavá potřeba chovat se lidsky mě brzo přemohla. Moc brzo. Určitě dřív, než jí bylo milé.

„Vrátil se,“ řekl jsem potichu a dál jsem si soustředěně přehazoval malý kamínek z jedné ruky do druhé. Prudce zvedla hlavu – ucítil jsem její pohled. Vnímal jsem, že hledá správná slova.

„On ji… opustil?“ V jejím hlase jsem rozeznal bolest. Věděl jsem, co se jí stalo, věděl jsem o jejím idiotském manželovi. V jejích myšlenkách jsem zahlédl jeho šťastnou tvář – hladil jí břicho, usmíval se a opakoval: Chlapeček nebo holčička?

Mělo mě napadnout, že tohle jí připomene vlastní anabázi.

„Opustil ji kvůli mně,“ vydechla, teď už nepokrytě zdrcená. „Myslí si, že se teď o mě musí starat. Hlídat mě,“ dodala hořce. Tak z tohohle ji dostat můžu, ušklíbnul jsem se a mrsknul kamínek pár set metrů do jezera.

„Tak to můžeš být klidná, Esme, já jsem ten balvan na krku, já jsem ten, kdo má mít novorozenectví dávno za sebou, a přitom má pořád našlápnuto k průšvihu. A abych si tu jeho pozornost pěkně pojistil, málem jsem dvakrát zabil její dítě. Bellu. To je totiž taková další upíří libůstka. Občas nám někdo voní tak, že se to prostě nedá vydržet. No a někdo tady,“ ukazovák mi automaticky zamířil do ocelově šedých mraků, „má zřejmě fakt dost ujetý smysl pro humor. Protože Bella je pro mě ten někdo.“ Jen při zmínce o ní jsem měl ústa znovu plná jedu. Polykání nevyužitého jedu požár v mém krku dovedlo na okraj snesitelnosti. Esme s vytřeštěnýma očima pozorovala bolestnou křeč v mém obličeji. Jak jsem se postupně ovládal, i ona vypadala klidněji. Několikrát se naprázdno nadechla, jako by se další otázku bála vyslovit. Zapomínala, že znám každou její otázku, každé její trápení, všechno. Úmyslně jsem jí to nezdůrazňoval. Proto jsem se na ni teď povzbudivě, i když stále trochu křečovitě, usmál.

„Do toho, krásko!“ Můj pokus o odlehčení se jí evidentně nezamlouval, ale konečně to vyslovila:

„Když je to tak, jak říkáš… jak to, žes ji… žes ji teda nakonec nezabil?“ Tentokrát to byla ona, kdo si až příliš zaujatě pohrával s kamínkem. Otázka v její hlavě měla pokračování: Jak odolám já, až někoho takového potkám?!

Trhnul jsem rameny. Přemýšlet nad tím znamenalo si ty situace znovu příliš připomínat, znovu trpět tou neskutečnou bolestí. Jenže já sám pořád nechápal, jak to, že Bella ještě žije. A asi to nikdy nepochopím… To mě netrápilo. Seznam nepochopených věcí jsem měl rád. Rozhodně raději, než seznam věcí, které jsem udělal a už je nemůžu napravit. Vzít zpátky. Jasně, nemohl jsem za to, že zrovna pro mě je Bella určena tím nejzvrhlejším možným způsobem. Ale mohl jsem za to, že jsem na svém posledním mejdanu vypil pár piv, a pak měl neovladatelnou potřebu ukázat Nikki Alvarezové, kolik ten můj krám dá. V první ostřejší zatáčce jsem nedokázal vyhnout dodávce v protisměru. Nikki, ne ta zmučená dívka v lese, Nikki byla moje první skutečná oběť…

Nikdy se té myšlenky nezbavím – proč musel mít Carlisle zrovna tehdy službu

Nic z toho ale Esme nikdy neřeknu. Neřeknu jí, že jsme odsouzeni k existenci beze smyslu, bez důvodu a bez nároku na štěstí… Ze zamyšlení mě probrala její myšlenka. Došlo mi, že pořád čeká na odpověď. Uviděl jsem se jejíma očima. Nahrbená postava mladého starce. Do kamene vytesaná beznaděj…

Ani jsem nevěděl, kdy se to stalo, ale najednou vedle mě klečela, objímala mě kolem ramen a hladila mě po vlasech. Bránil jsem se tomu, ale moje hlava ve vteřině ležela na jejím rameni. Brečel jsem. Hrozně jsem se styděl, ale nešlo to zastavit. Chtěl jsem se odtáhnout, znovu utéct, ale zapomněl jsem, že je dočasně silnější. Nechal jsem ji, aby zvítězila, a schoulil jsem se v jejím drobném náručí. Mírně mě kolébala a já slyšel velmi tichý zvuk. Broukala nějakou pomalou písničku.

„Potřeboval bys ostříhat,“ řekla zamyšleně, „a taky pár nových kalhot a nějaká trička,“ pokračovala. Její myšlenky byly najednou stejně útěšné jako její náruč.

A ze mě v tom okamžiku něco spadlo. Něco strašně těžkého.


xxx


Stál jsem mezi stromy a neměl odvahu jít k nim. Eleazar mě uklidnil, že po technické stránce probíhá všechno velmi dobře. Esme trpělivě vyslechla všechno potřebné, přizpůsobila se, vypadá klidně.

Carmen mě zatáhla do své pracovny.

„Není to tak růžové, Carlisle, připadá mi, že je naprosto mimo. Samozřejmě, každý, kdo dopředu neví, je z toho po přeměně vykolejený. Jenže ona poslouchá, ale neptá se. Nemluví, jen odpovídá na přímé otázky. Nikomu se nedívá do očí. Neumím si představit, že by se ještě někdy měla usmát. Většinu času je naprosto apatická, ale ne lhostejná – hluboce nešťastná.“ Carmen rozhodně apatická nebyla – její tvář odrážela tu hlubokou starost, kterou skutečně cítila. A mě znovu zasáhly ty známé smíšené pocity – jak jednoduchý život mají ti s červenými duhovkami. Ti bez svědomí. Bez lidských citů. Pohladil jsem Carmen po tváři.

„Neboj se o ni. Mám věčnost na to, abych jí ukázal, že tu kousek štěstí zbylo i pro ni.“ Dotkla se mé ruky na své tváři a pozorně se mi zadívala do očí:

„A doufám, že máš v plánu urvat si ho pořádný kus i pro sebe.“ Usmál jsem se. Jsem lepší než Eleazar. Objevil jsem skrytý talent jeho manželky. Carmen už jako člověk musela mít velmi silnou ženskou intuici. Teď před ní nebylo úniku. Naplánovala si, že mě donutí, abych byl šťastný.

„Pokusím se, věř mi, že už kvůli Edwardovi se o to budu upřímně snažit,“ slíbil jsem. Stejně dobře jsem jí mohl říct, že se pokusím druhý den ráno odletět na Jupiter a pozítří se vrátit. Pravděpodobnost úspěchu byla v obou případech stejná.

Teď jsem stál mezi stromy, poslouchal ty dva, svou rodinu, a najednou jsem uviděl tu malou jiskru. Jen záblesk. Sotva náznak.

Možná přeci jen máme nějakou naději…


xxx


Nakonec jsem si na zapojení počítače stejně musela pozvat Tonyho z bytu o tři patra níž. Neznala jsem ho, ale vedle poštovní schránky se svým jménem měl malou samolepku – kromě obrázku čertíka se na ní opile kymácelo pár písmenek: Tony – skutečný ďábel přes výpočetní techniku. Po osmém dlouhém zazvonění na mě vykoukla hlava, která toho čertíka hodně připomínala. Mžoural na mě tak naštvaně, že jsem se jen nejistě usmála a rovnou mu strčila do ruky papír popsaný Carlisleovým úhledným písmem. Ještě chvíli mžoural, pak se najednou zběsile otočil a pro něco sáhnul za dveře – došlo mi, že pro kalhoty a pro klíče – a stále beze slova mi pohybem brady naznačil, ať ho vedu. Strávil nad tou šedivou hromadou tři hodiny, vzal si za to padesát dolarů, ale večer jsem konečně seděla u malého stolku v ložnici a zírala na prázdný ohraničený čtverec na matně poblikávajícím monitoru.


Můj nejdražší!


První dvě slova mého prvního mailu v životě.

Prvního z mnoha mailů, který jsem mu v následujících letech napsala a poslala.

 

 

 

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

Kate

31)  Kate (17.11.2013 17:01)

Esme a Edward = matka a syn. Vím to. Jak to bude s nimi ale dál? Renée píše Charliemu? nebo Carlisleovi?

miamam

30)  miamam (29.02.2012 13:30)

Od tohohle že mám čekat HE? :( Zatím to vypadá všelijak... Každopádně mě to tvoje mistrný psaní sráží do kolen. Je to prostě dokonalá povídka. Chjo. (Množství vzdychavých zvuků je během dneška a včerejška vážně enormní, ale na to jsem se měla asi psychicky připravit, než jsem se do té povídky pustila... )

Lioness

29)  Lioness (27.10.2010 18:03)

On odešel! Odešel! Ale neopustil ji, to nemůže. I kdyby to CHTĚL udělat (což je hloupost nejvyššího kalibru) NEMŮŽE - ona vlastní příliš velkou část jeho duše, kterou jí prostřednictvím jeho, její, jejich lásky daroval. Nerouzloučili se? Nebo ano? Vrátí se - fyzicky? Zažehne ten oheň v ní? Spojí je?
Edward a Esme. Rodina? Matka a syn? Ten vztah byl hmatatelný... Může ale přerůst v něco víc? Pochybuji... Edward je příliš mladý, příliš nezkušený, příliš slabý na to, aby Esmeinu duši dokázal zcelit, zpravit, naplnit. A k tomu je tu Bella a její oči. Jak to tedy bude?
A kdo nevěří na komunikaci po internetu... ať si přečte TA první dvě slova.

Evelyn

28)  Evelyn (24.10.2010 19:00)

Mají ještě naději? Opravdu? Nebude žádný Phill? Nějak si teď vůbec nedovedu představit, kam se příběh bude ubírat...

magorka

27)  magorka (13.10.2010 09:21)

naděje umírá poslední!!! Ambro, ty jsi mě zachránila od totálního kolapsu HW i SW . Jdu se vrhnout na další kapču, páč mám velké zpoždění se čtením :p
A extra pochvala za Edwardovo chování vůči Esme...tenhle Edward mě "interesuje" teda mnohem víc, než originál

gucci

26)  gucci (07.10.2010 23:06)

...tak to se těším a moooc...jestli se do ní vleze aspoň dalších osmnáct kapitol....

ambra

25)  ambra (07.10.2010 23:03)

gucci, neboj, ta poslední bude hódně dlouhá...:D

gucci

24)  gucci (07.10.2010 23:02)

Cožeee???:'-( :'-( ...předposlední!?!?!?!?!ne ne neeeeeee.. :'-( :'-(..já doufala, že nám povyprávíš ještě příběh Belly a Eda..prosím prosím smutně koukám

ambra

23)  ambra (07.10.2010 22:53)

Ech, jsem tak vyřízená, že se dnes vážně nezmůžu na nic kloudného. Jenže Vy mi to projednou odpustíte, protože už to dávno víte - jsem jen Vaše a DĚKUJU!!! No, a když vydržíte, tak tam za chviličku máte Předposlední...:)

Silvaren

22)  Silvaren (03.10.2010 11:34)

Eh, ten začátek... Za každým slovem se jakoby ozýval nepříjemný trhavý zvuk, jak se moje nejhlubší přání mění v cáry papíru. Na mysl se mi derou slova nejniternější a pocity, ale nejsem schopná spojit to do věty.
Esme je mi líto, ale vypadá to, že díky ní bude z Cullenových rodina.
Těším se a zároveň se bojím, co přinese budoucnost...

Alaska

21)  Alaska (03.10.2010 00:55)

Tak tedy nevím... Myslela jsem si, že ke konci povídky mi bude něco jasné, ale já čím dál tím víc tápu. Už ani sama nevíc, co chci. Jak to zkončí? Jak bych chtěla, aby to zkončilo. Hodlá do celé situace zasáhnout Edward? A co Bella jak velkou roli tam bude mít ještě ona a Esme. Nevím opravdu netuším - za jakou verzi Ti zlíbám nohy a za jakou tě budu posílat do horoucích pekel.

nikolka

20)  nikolka (02.10.2010 23:41)

keby niekto do mňa fúkol, rozbila by som sa na maličké kúsky,
nádej, ktorú si všetkým darovala, by sa mala namaľovať žltou farbou ako vychádzajúce slniečko, ktoré prináša niečo nové
krása vychádza z každej vety, každého slova, každého písmena,,


19)   (02.10.2010 21:18)

Och...
Ja len, že... UŽ som zdeptaná, zas:p :D ...Nie, naozaj to nie je vtipné. Po tomto si budem musieť niečím spraviť náladu... síce ešte neviem čím, ale ja určite čosi vymyslím
Som zúfalo-prázdno-nešťastná spolu s Renné, "vymetená" spolu s Carlislom, cítim sa smutne apaticky spolu s Esme, odľahlo mi zároveň s Edwardom ale zdieľam s ním aj všetky jeho výčitky. Zabudla som na niekoho? Jasné, som nevyspatá spolu s Tonym /myslím tým, že už dlho som sa dobre nevyspala/ A Carmen s Elazarom.. sú proste oni. Dve srdiečka zlatučké.

Keď Carlisle odchádzal, mala som chuť kričať spolu s Renné. Bolo to strašné. Ale neuniklo mi, že Carlisle Renné aj tak večnú lásku nesľúbil, bohužiaľ...:(
Edward... ach ja ho fakt milujem Tohto obzvlášť... On je taký... normálny. Až ma to bolí, aký je...
Som celkom vykoľajená a asi to je aj vidieť . Ale vlastne som viac zúfalá a zvedavá na pokračovanie, pretože mne toto nádej rozhodne nedodalo:'-( A ak áno, tak ten kúsok nádeje bol iba takýto malilinký...naozaj úplne miniatúrny...
Bojím sa o Renné, bojím sa o Esme... fakt seriózne
Prosím ťa, netráp ich príliš.. nie viac než je nutné..ja viem, že život je hnusný, ale aj tak... Uchovajme si aspoň ten kúsok nádeje teda...
Ach jooo...:( Ozaj, pekná pieseň
Som zvedavá, akým spôsobom ma zavraždí a následne rozkúskuje ďalšia kapitola



Yasmini

18)  Yasmini (02.10.2010 15:03)

Z Esmé se stala matka. Jsem za ní tak ráda, ona si to zaslouží.
Loučení Renéé ... bylo úžasné. Takové sladko-slané. Slíbili si možná víc než dokáží splnit. Ale k tomu ta povídky směřovala. Už jsem s tím smířená a já šikulka ani nebrečela. Rozdělili své životy kultivovaněji než většina lidí co znám, ale bude to asi tím, že je to tvá krásná fantazie.
Těším s co na nás vymyslíš dál. Jako malá.
Jsem tvůj dav :):):)
S Y.

Paike

17)  Paike (02.10.2010 13:27)

Ambro, dala jsi jim mrzkou, ale nějakou naději, že objeví smysl. Smysl života bez něj. Smysl existence bez spánku.
Snad nevědomky jsi vytvořila něco, co se někomu nepovede s vlastní knihou po celý život, tobě postavy obehrané píší svůj vlastní osud bez nutného vázání na ságu.
Jediné, co mě uklidňuje, je příběh Belly a Edwarda, kterému jsi nasadila nový hábit, stále je to o dráždivé touze Edwarda a zmatenosti tentokrát malinké Belly. Nezměníš osud i jim, že ne? Necháš je potkat se, zamilovat, opustit, vdát a oženit a povít své dítě, viď?

16)  gabina (02.10.2010 01:02)

Táto poviedka je úplná nádhera. Našla som tento web len pred pár dňami a prvé, čo som zbadala je, že AJ TU máš uverejnenú túto poviedku a na na moju nesmiernu radosť dokonca oveľa viac kapitol.Zhltla som ich na jeden šup.Prežívam s Tvojimi postavami úplne všetko, usmievam sa, bojím sa plačem ... sila.Až sa musím maskovať pred rodinou, aby si nemysleli, že som sa scvokla.Ja to úžasný príbeh a teším sa na každú ďalšiu kapitolu.

Karolka

15)  Karolka (01.10.2010 23:35)

Tak. Pár hodin jsem sbírala odvahu. (Bylo to mnohem míň, než jsem původně čekala...). Pak jsem se (nekecám) několikrát pořádně nadechla a cíleně v sobě vydolovala něco jako cynismus smíchaný s lhostejností. Prostě takovou nevábnou (čti odpornou) kombinaci ne-emocí. Něco jako neprůstřelnou vestu. Taky jsem si nepustila tu písničku...
Ta ochranná výstroj se roztavila asi tak na třetím řádku.
Pak nastala fáze, kdy jsem si po každé větě opakovala tu (nefungující) formulku: Je to jen povídka.
Než jsem se dostala ke druhému odstavci, už jsem byla zase úplně nahá a bezbranná.
Všechno jsem zvládla bez slz (nejspíš zázrak, nebo důsledek šoku). Ale v momentě, kdy se objevila opuštěná René, která potřebuje zapojit tu věc s monitorem, klávesnicí a hučícím towerem, byl se mnou ámen.
Pomáhá mi jediná věc. Upínám se k příběhu Edwarda a Belly. Víc po mně nikdo nemůže chtít. Jsem jen pouhý člověk.
Skoro se mi chce zvolat: "Ježkovy voči! Už se, prosím tě, nevžívej! Kdo ti takovou šílenost poradil?" Jenže vzápětí vím, že to nikdy neřeknu, protože ty věci, které tvoříš, jsou neskutečně nádherné.

ScRiBbLe

14)  ScRiBbLe (01.10.2010 23:05)

Já... :( nemám slov. Odpusť, že Ti zanechávám komentář až u téhle kapitoly, ale za všechno můžeš ty. Kdyby jsi nenapsala něco tak, tak... Uff, vzdávám to. Na TOHLE neexistují slova, ambro. Říkala jsem si, že za každou přečtenou kapitolku Ti napíšu komentář, ale místo toho jsem klikla na další. Nemohla jsem se od toho odtrhnout. Naprosto jsi mě vtáhla do příběhu. Cítila jsem TU lásku, kterou k sobě chovají, TU bolest, která je mučila. Ztrach, že jeden ztratí toho druhého. Teď tu sedím, čučím na monitor a po tvářích mi tečou slzy. Hrdlo stažené bolestí. Jsem ztuhlá, uvnitř prázdná.:'-( Ambro, tys mě rozbrečela a to se ještě nikomu nepovedlo! Kam se na Tebe hrabou spisovatelé, jsi úžasná!

13)  belko (01.10.2010 20:11)

Ambro, ty jsi neskutečná!!! Po přečtení každého dílku tvé úžasné povídky, chvíli sedím, a přemýšlím, vzpomínám, co tady vlasně dělám u toho monitoru, proč mi tečou slzy, proč je mi krásně smutno nebo proč se bojím... dokážeš dokonale popsat nejniternější pocity takovými jemnými tahy, že čtenářovi jen klesne čelist, odplaví se mu jasné vnímání a pak píše takovéto přihlouplé komentíky... .... Ambřičko, miluji tě

12)  eElis (01.10.2010 20:10)

pokaždé, když si přečtu kapitolku od tebe, tak nevím, co ti napsat. Protože nevím, jak pochválit tvou kapitolku, aniž bych se opakovala. Nádherná, úžasná, dokonalá,...

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek