Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/polibek!.jpg

Věděly jste to. Věděly? Myslete na to, že tohle není poslední kapitola. Ani předposlední!

Nicméně je nezvykle krátká. I tak myslím, že je řečeno dost.

 

Věnuji všem, kteří mě doprovodili až sem.

S láskou Vaše ambra.

 

 

Chicago září 1993

 


Nevím, proč mě její přivítání překvapilo. Proč jsem pořád nedokázal potlačit pýchu, která se mi snažila namluvit, že moje láska k ní je hlubší, větší, osudovější než cit, který ona chová ke mně. Nevím, jak dlouho naši konverzaci obstaraly jen výkřiky, sténání, citoslovce a naše jména šeptaná milovanými rty toho druhého.

Myslel jsem, že po té smršti okamžitě usne, ale tentokrát jsem se nedočkal toho okamžiku, kdy z ní ve slastném vyčerpání spadlo všechno napětí předchozích hodin a dnů a ona se na mém rameni spokojeně uvelebila a na pár hodin mi zmizela tam, kam za ní nikdy nemůžu.

Při milování jsem to nepostřehl, ale už vteřinu potom, co mé zklidněné polibky dokreslily náhrdelník kolem jejího krku, se její ramena napjala a oči naplnily slzy a tisíc otázek.

Tiše čekala na mé vysvětlení. A já přitom teprve hledal slova, kterými bych to obhájil i sám před sebou. Nakonec jsem se soustředil na ty nejdůležitější důvody. A zdálo se, že bude lepší vyhnout se otálení. Čekala tu tolik dnů bez jediné zprávy ode mě. Její – Charlieho – vysvětlení předcházelo tomu mému. Nedokázal jsem se na něj zlobit. Protože jsem ho chápal. Ne, to nebylo správné slovo – já bych ten záznamník na jeho místě pro jistotu rozbil…

„Esme měla zemřít. Udržovali ji jen na přístrojích. Když jsem tam přišel, čekalo se jen na souhlas s darováním orgánů. Věděl jsem, co má za sebou, tušil jsem, v jak zoufalém stavu z toho okna vyskočila. Rozhodl jsem se, že ji nenechám opustit tento svět s takovou lítostí a nenávistí v srdci.“ Opatrně jsem zvednul oči, abych se přesvědčil, že Renée pochopila. Šokovaně zírala na malou prasklinu ve zdi. Nebo možná skrz tu zeď. Poznal jsem, že se snaží pravidelně dýchat, aby trochu zklidnila své rozběhnuté srdce.

„Renée…“ natáhnul jsem ruku k její zkamenělé tváři. Odvrátila se. Bez pohnutí jsem čekal. Když se konečně vrátila k hypnotizování místa na stěně, tekly jí po tvářích slzy. Zdálo se, že jsem zdaleka neřekl dost.

„Renée, víš, jak dlouho jsem na světě. Nedělám to pro zábavu. Ale pokud v tom vidíš i velký kus sobectví, máš úplnou pravdu. Jistěže jsem i před Edwardem viděl stovky mladých a krutě zmařených životů. K jeho smrti jsem se dostal v okamžiku, kdy jsem se cítil tak osamělý…“

Jen při té zmínce jsem musel zmlknout, abych zahnal do kouta odraz bolesti, která mě tehdy drtila. Jako neexistuje v lidském slovníku výraz pro bolest při přeměně, nedokáže nikdo z lidí pochopit, jak decimující může být osamělost, která je vyměřena nekonečným časem. Překvapeně se ke mně obrátila. O tomhle jsme nikdy nemluvili. Vlastně věděla strašně málo o tom, co obnáší existence upíra, který nechce existovat jako upír… Otázek v jejích očích teď přibylo, ale zvedla ruku a přitiskla ji na mou tvář. Zase to obrátila. Zase je to ona, kdo utěšuje, vciťuje se, podpírá… Nadechl jsem se, abych to dokončil.

„Věřil jsem, že mohu mít syna, bratra, že vytvořím něco, co bude připomínat rodinu. Jak víš, byl jsem už mnohokrát potrestán za svou domýšlivost, za to, že jsem chtěl Bohu sebrat ovečku z jeho stáda a pást si ji na vlastní louce… Přesto pořád doufám, věřím, že přijde den, kdy si oba s Edwardem řekneme, že moje rozhodnutí tehdy možná mělo nějaký smysl. A to je i důvod, proč jsem to teď udělal znovu. Nepochybuji, že to děvče dokážu zvládnout líp než Edwarda a že ona snad jednou najde klid a srovná se s tím, co se jí stalo. Nevěřím, že skokem z okna se uteče před bolestí a ona tomu také nevěří. A samozřejmě je tam velký kus mých přízemních důvodů – doufám, že by Edwardovi mohla být sestrou nebo snad i něčím víc. Cítím, že se s ním v mnoha věcech míjím, ve třech je větší šance vyjít spolu.“

Pořád mě hladila, pořád tiše plakala. Nenutil jsem ji, aby k tomu něco řekla. Nekonečně dlouho jsme se na sebe mlčky dívali. Pak – úplně vyčerpaná - usnula.


xxx


Slunce pozdního dopoledne se prodralo starými žaluziemi a obkreslilo její siluetu. Tentokrát mi neusnula na rameni; využil jsem toho, posadil se a jen se díval. Ukládal jsem si do paměti všechny barevné záblesky v jejích vlasech, stíny, které řasy rozprostřely na její bledé a pořád skoro dětské tváři, malý nos, kvůli kterému se trochu zlobila, protože prý neodpovídal tomu, co se zrovna považovalo za ideální. Tisíckrát jsem ji spolu s drobnými polibky na jeho špičku ujistil, že já jsem jediný skutečný odborník na nadčasovou krásu. Se svými rty byla celkem spokojená. Já naprosto. Jejich lehoulinké pootevření v tuhle chvíli znamenalo, že spí opravdu tvrdě. Drobný důlek na bradě, dlouhý štíhlý krk, útlá ramena, dokonalá ňadra. Dál mé oči putovaly opatrně – pohled na pořád děsivě čerstvé jizvy ve mně znovu a znovu vyvolával příliš bouřlivou směs pocitů, z nichž zuřivost spojená s divokým vrčením stále představovala významnou položku.

Pohnula se – palcem levé nohy se poškrábala na pravém kotníku. To gesto bylo tak lidské a mně při pohledu na ně znovu skoro omráčila bolest z vědomí, že náš čas je přesně vymezen. Tím pohybem však zároveň naplnila vzduch čerstvou dávkou své vůně – vlastně naší vůně. Ještě před chvílí jsem byl její součástí a to krásné a křehké tělo si to pamatovalo. S lítostí jsem pomyslel na každou další sprchu, která postupně odplaví poslední stopy mé přítomnosti, poslední důkazy toho, že jsem k ní patřil. Ta vůně okamžitě způsobila, že jsem po ní znovu zatoužil. Můj smutek touhu tišil jako něco bezvýznamného, ale já silou vůle obrátil výsledek toho nerovného zápasu. Smutek dnes ještě nevyhraje… Kleknul jsem si k jejímu kotníku, kde pomalu světlalo pár růžových čar, nepatrných stop předchozího zákroku, a lehce je políbil. Nespěchal jsem a než se mé rty dostaly k jejím bílým stehnům, byla dokonale vzhůru.

Miláčku, lásko moje…


xxx


Stála jsem v koupelně a soustředěně pozorovala svůj obraz v zrcadle. Rozcuchané vlasy, nezvykle zarudlé tváře – výsledek jeho představy o něžném probuzení, prsa, která prostě nemohla zapřít, že už sytila jedno dítě, břicho, boky, nohy… Všechno změť desítek nedokonalostí. Lidských nedokonalostí. To všechno mohlo zmizet. Vysvětlil mi, že při přeměně se tělo nejen zpevní, ale vlastně v důsledku přeměn ve tkáních vypadá i o pár let mladší. Každý zkrásní.

Mohla bych být krásná.

Navždy mladá.

Navždy s ním.

Navždy žíznivá.

Navždy stejná.

Navždy bez skutečného domova.

Navždy bez Belly.

Zavřela jsem oči a po tisící se snažila soustředit na pravidelné mělké dýchání, které mi pomáhalo zklidnit to dunivé bláznění v mé hrudi. Věděla jsem, že i teď slyší, co ten krvavý tepající barometr mého rozpoložení právě vyvádí. A byla jsem si skoro jistá, že zná důvod. Protože ta rovnice neměla žádné neznámé a my jen odkládali okamžik, kdy budeme muset napsat výsledek a dvakrát ho podtrhnout. Teď jsme si jen zdvořile nabízeli křídu a dávali si před tabulí přednost. Ani jeden z nás nechtěl udělat první čáru z těch dvou potřebných.


xxx


Ležel jsem v posteli, lokal z polštáře její vůni a vnímal tlukot jejího srdce za dveřmi koupelny. Nic jiného už, Bože, nechci, tohle a nic víc, modlil jsem se pořád dokola. Jenže její srdce jednoho dne dotluče. A je jisté, že já u toho nebudu. Pro ni to bude poslední den na tomto světě, pro mě jeden z řady dalších, zbytečných a marných dnů, dnů bez ní. Ale ten den spolu s ní zemře naděje, že se má věčná prázdnota změní v něco jiného. Šťastnějšího.

Během půl vteřiny jsem vyskočil z postele, odhodil polštář a rozrazil dveře do koupelny. Klečela u vany, opírala se o její okraj a vzlyky dusila ve velké osušce. Zkameněl jsem. Marie, která plakala u nohou svého zmučeného syna, nemohla vypadat zoufaleji.

Co jí to proboha dělám?!

Padnul jsem na kolena, připlazil se k ní a položil jí hlavu do klína. Dokázal jsem jen zvednout ruce a obejmout ji kolem pasu. Zabořila mi obličej do vlasů. Plakali jsme tam spolu na studené podlaze koupelny jednoho malého zapadlého bytu na okraji Chicaga.

Plakali jsme za staletí, o která jsme se minuli.

Plakali jsme za náhodu, která nás spojila.

Plakali jsme za zázrakem, který by nás mohl zachránit, ale který se nekonal.

Plakali jsme za své děti, které jsme nedokázali opustit, a ony nemohly žít blízko sebe.

Plakali jsme za naše dítě, které nikdy nebudeme mít.

Plakali jsme za každý rok, každý den, každou minutu, která nám není dána.


xxx


Když jsem ji prokřehlou a zesláblou konečně zvednul ze země a odnášel zpět do pokoje, naše oči tiše podepisovaly smlouvu.

Nejsou nám dány roky.

Ale pár dnů si ukradnout dokážeme.


Venku se zatáhlo. Na okno dopadly první kapky studeného deště. Babí léto toho roku definitivně skončilo.

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

Bye

9)  Bye (29.09.2010 21:51)

ambro, co tím myslíš, když říkáš, že to není poslední kapitola? To má bejt jako nějakej příslib? Čeho prosímtě?
To snad aby Renée taky skočila z okna, nebo by mohla otěhotnět. Jinak to nevidím.
Myslela sis, že jsem se vším smířená? Asi ne.

Bolelo to už od začátku, ale když se po tý hodině matematiky ocitli na zemi v koupelně (kde už je navždycky budu vidět, jako na nějakým obrazu od Michalangela), přisypalas sůl a pepř. TAKOVÝ rány se nehojej!!!
Ať už to pro mě a pro Renée Carlisle udělá, vzmuží se a odejde.

Omlouvám se, tohle není komentář, ale litanie. Ale Ty dobře víš, co se mnou tyhle věci dělaj, tak jsi snad ani nic jinýho nečekala.
I tak tě miluju. Bezvýhradně.

8)  elie_darrem (29.09.2010 21:50)

:( :'-( :'-( :'-( krása

7)  Rea (29.09.2010 21:48)

To je tak strasne smutne!!! Uzasne!

Karolka

6)  Karolka (29.09.2010 21:47)

Alaska: Amen!!!

Alaska

5)  Alaska (29.09.2010 21:43)

Od teď Ti naprosto nekompromisně a sobecky zakazuju jezdit na dovolenou!!! Relax a čerpání sil je někdy potřeba, ale pokud použiješ nově nabytou energii (která by bez problémů překonala atomovou bombu)proti nám...
Čtení tvých povídek bych přirovnala k pobytu v blázinci nebo možná v ústavu provádějícím pokusy na lidech. Ležím připoutaná na nemocničním lůžku a někdo mi přímo nitrožilně vpravuje právě tu emoci, na kterou umělecky ukážeš prstem.Jenže, ambro, musím ti připomenout jednu skutečnost.Každá látka je v nějakém množství toxická a řekla bych, že dnes jsi to mírně přepískla a málem vyvraždila část svých čtenářů. Já teda určitě měla namále.

Ježiš, kdo tu napsal tak sadistický komentář...Promiň
Jen jsem tím chtěla vyjádřit, jak nás zase drtíš mlínkem na maso a to nás ještě pár kapitolek čeká. Začínám uvažovat, jestli mám dostatek odvahy, pročíst se až do konce. Možná... kdyby byla vidina aspoň nějaké naděje... aspoň pro někoho.
Už radši padám, píšu nesmysly. Doufám, že tě tímto komentářem příliš nepohorším...

4)  eElis (29.09.2010 21:35)

Co napsat? To jen kdybych věděla, protože nenacházím ta správná slova, která by vystihla tuto kapitolku. Tvůj styl psaní je něco tak, tak výjmečného. Tato kapitolka je dokonalost sama.

3)   (29.09.2010 21:28)

Oh, d-d-damn...
Prečo mám tak zvláštny pocit, že čosi sa pooooriadne zvrtne??? Pár viet mi začalo fakticky poriadne hlboko vrátať do hlavy... Och, ach uch... ja... ja neviem čo povedať. Mám slabosť pre vety, ktoré sa začínajú rovnako a končia inak.
Máš úplnú pravdu. Nesťažujem sa, že to bolo kratšie... keby je to o odstavec dlhšie, tak dneska nezaspím...( a dneska rozhodne potrebujem spať..vlastne už som dávno mala byť v posteli a chrneť... zajtra treba sstrááášne skoro vstávať bohužiaľ...)
Pesnička... ach Sarah Connor je môj miláčik z pár rokov dozadu... o Marcovi Terenzim nehovoriac Pardon, odbieham od témy...
Krásna kapitola. Dojímavé, zúfalé, smutné...
A nie. Dnes si to nemôžem pripúšťať k telu. Do dnešného dňa fajn náladičky po pár smutných dňoch posledného obdobia si nepokazím ničím. Niežeby mi tvoja poviedka kazí dni to samozrejme nie. Chcem tým povedať čo? Aha už viemDnes sa zdeptať nenechám a basta!:D Možno nabudúce:D Nepochybujem o tom xD
Uch...krásne... dúfam, že poviedka bude mať ešte dosť kapitol na to, aby sme došli až k šťastnému koncu.

P.S.: Pozdravujem Edíka, ktorý dnes nedostal priestor na to, aby sa vyjadril :D Odovzdáš mui prosím môj pozdrav a k tomu pusinku na líčko?

Dobre, už končím idem radšej spať, zase trepem xD




DeSs

2)  DeSs (29.09.2010 21:15)

Co mi to děláš? Vždyť po tomhle ani nevím, čí jsem...
Jak něco takového popsat slovy? I kdyby se taková Steph snažila sebevíc, nikdy by se to nevyrovnalo tomuto.
Ty pocity, okamžiky, maličkosti, situace... všechno tak sedí, pasuje a ladí. Všechno je tak strašně skutečné, že se mi chce z jejich situace brečet. A věř, že kdyby tam byl ještě odstaveček, brečela bych.
Tvoje jméno chci jednou vídat na hřbetech knih v knihkupectví - a to v bestsellerech!

Karolka

1)  Karolka (29.09.2010 21:14)

Ach Maruško, Maruško...!
Jak mi tohle mohlo nedojít... Jak mi tohle jako matce mohlo nedojít! Zacpávala jsem si uši, zakrývala oči. A výsledek? Jsem naprosto zlomená, protože jsem ještě do minulé kapitoly věřila, že se mýlíš, že je cesta...
Já teď nedokážu napsat víc. Otevřu si okno a budu si opakovat, že je to jen vymyšlený příběh o neexistujících lidech (upírech) a budu doufat, že tomu uvěřím. Musím, protože lidi kolem mě, ti skuteční, by se o mě mohli bát, kdyby viděli, v jakém jsem stavu.
Prosím tě, ulehči jim to. Ulehči jim to maximálně, jak to půjde. Oběšencům někdy lámali vaz. Ukřižovaným dávali pít octa...
(Nepostřehla jsem, že čtu nějaký text. Absolutně se nebudu o nějakém psaní zmiňovat. Dotkla ses jich a dala jsi jim život...)
A prosím tě, už si pro mě přijď, potřebuju sebrat ze země. A vezmi si k tomu smetáček a lopatku...)
Hip héj... a glory glory... a kurnik to je strašně málo...

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek