Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/polibek!.jpg

Věděly jste to. Věděly? Myslete na to, že tohle není poslední kapitola. Ani předposlední!

Nicméně je nezvykle krátká. I tak myslím, že je řečeno dost.

 

Věnuji všem, kteří mě doprovodili až sem.

S láskou Vaše ambra.

 

 

Chicago září 1993

 


Nevím, proč mě její přivítání překvapilo. Proč jsem pořád nedokázal potlačit pýchu, která se mi snažila namluvit, že moje láska k ní je hlubší, větší, osudovější než cit, který ona chová ke mně. Nevím, jak dlouho naši konverzaci obstaraly jen výkřiky, sténání, citoslovce a naše jména šeptaná milovanými rty toho druhého.

Myslel jsem, že po té smršti okamžitě usne, ale tentokrát jsem se nedočkal toho okamžiku, kdy z ní ve slastném vyčerpání spadlo všechno napětí předchozích hodin a dnů a ona se na mém rameni spokojeně uvelebila a na pár hodin mi zmizela tam, kam za ní nikdy nemůžu.

Při milování jsem to nepostřehl, ale už vteřinu potom, co mé zklidněné polibky dokreslily náhrdelník kolem jejího krku, se její ramena napjala a oči naplnily slzy a tisíc otázek.

Tiše čekala na mé vysvětlení. A já přitom teprve hledal slova, kterými bych to obhájil i sám před sebou. Nakonec jsem se soustředil na ty nejdůležitější důvody. A zdálo se, že bude lepší vyhnout se otálení. Čekala tu tolik dnů bez jediné zprávy ode mě. Její – Charlieho – vysvětlení předcházelo tomu mému. Nedokázal jsem se na něj zlobit. Protože jsem ho chápal. Ne, to nebylo správné slovo – já bych ten záznamník na jeho místě pro jistotu rozbil…

„Esme měla zemřít. Udržovali ji jen na přístrojích. Když jsem tam přišel, čekalo se jen na souhlas s darováním orgánů. Věděl jsem, co má za sebou, tušil jsem, v jak zoufalém stavu z toho okna vyskočila. Rozhodl jsem se, že ji nenechám opustit tento svět s takovou lítostí a nenávistí v srdci.“ Opatrně jsem zvednul oči, abych se přesvědčil, že Renée pochopila. Šokovaně zírala na malou prasklinu ve zdi. Nebo možná skrz tu zeď. Poznal jsem, že se snaží pravidelně dýchat, aby trochu zklidnila své rozběhnuté srdce.

„Renée…“ natáhnul jsem ruku k její zkamenělé tváři. Odvrátila se. Bez pohnutí jsem čekal. Když se konečně vrátila k hypnotizování místa na stěně, tekly jí po tvářích slzy. Zdálo se, že jsem zdaleka neřekl dost.

„Renée, víš, jak dlouho jsem na světě. Nedělám to pro zábavu. Ale pokud v tom vidíš i velký kus sobectví, máš úplnou pravdu. Jistěže jsem i před Edwardem viděl stovky mladých a krutě zmařených životů. K jeho smrti jsem se dostal v okamžiku, kdy jsem se cítil tak osamělý…“

Jen při té zmínce jsem musel zmlknout, abych zahnal do kouta odraz bolesti, která mě tehdy drtila. Jako neexistuje v lidském slovníku výraz pro bolest při přeměně, nedokáže nikdo z lidí pochopit, jak decimující může být osamělost, která je vyměřena nekonečným časem. Překvapeně se ke mně obrátila. O tomhle jsme nikdy nemluvili. Vlastně věděla strašně málo o tom, co obnáší existence upíra, který nechce existovat jako upír… Otázek v jejích očích teď přibylo, ale zvedla ruku a přitiskla ji na mou tvář. Zase to obrátila. Zase je to ona, kdo utěšuje, vciťuje se, podpírá… Nadechl jsem se, abych to dokončil.

„Věřil jsem, že mohu mít syna, bratra, že vytvořím něco, co bude připomínat rodinu. Jak víš, byl jsem už mnohokrát potrestán za svou domýšlivost, za to, že jsem chtěl Bohu sebrat ovečku z jeho stáda a pást si ji na vlastní louce… Přesto pořád doufám, věřím, že přijde den, kdy si oba s Edwardem řekneme, že moje rozhodnutí tehdy možná mělo nějaký smysl. A to je i důvod, proč jsem to teď udělal znovu. Nepochybuji, že to děvče dokážu zvládnout líp než Edwarda a že ona snad jednou najde klid a srovná se s tím, co se jí stalo. Nevěřím, že skokem z okna se uteče před bolestí a ona tomu také nevěří. A samozřejmě je tam velký kus mých přízemních důvodů – doufám, že by Edwardovi mohla být sestrou nebo snad i něčím víc. Cítím, že se s ním v mnoha věcech míjím, ve třech je větší šance vyjít spolu.“

Pořád mě hladila, pořád tiše plakala. Nenutil jsem ji, aby k tomu něco řekla. Nekonečně dlouho jsme se na sebe mlčky dívali. Pak – úplně vyčerpaná - usnula.


xxx


Slunce pozdního dopoledne se prodralo starými žaluziemi a obkreslilo její siluetu. Tentokrát mi neusnula na rameni; využil jsem toho, posadil se a jen se díval. Ukládal jsem si do paměti všechny barevné záblesky v jejích vlasech, stíny, které řasy rozprostřely na její bledé a pořád skoro dětské tváři, malý nos, kvůli kterému se trochu zlobila, protože prý neodpovídal tomu, co se zrovna považovalo za ideální. Tisíckrát jsem ji spolu s drobnými polibky na jeho špičku ujistil, že já jsem jediný skutečný odborník na nadčasovou krásu. Se svými rty byla celkem spokojená. Já naprosto. Jejich lehoulinké pootevření v tuhle chvíli znamenalo, že spí opravdu tvrdě. Drobný důlek na bradě, dlouhý štíhlý krk, útlá ramena, dokonalá ňadra. Dál mé oči putovaly opatrně – pohled na pořád děsivě čerstvé jizvy ve mně znovu a znovu vyvolával příliš bouřlivou směs pocitů, z nichž zuřivost spojená s divokým vrčením stále představovala významnou položku.

Pohnula se – palcem levé nohy se poškrábala na pravém kotníku. To gesto bylo tak lidské a mně při pohledu na ně znovu skoro omráčila bolest z vědomí, že náš čas je přesně vymezen. Tím pohybem však zároveň naplnila vzduch čerstvou dávkou své vůně – vlastně naší vůně. Ještě před chvílí jsem byl její součástí a to krásné a křehké tělo si to pamatovalo. S lítostí jsem pomyslel na každou další sprchu, která postupně odplaví poslední stopy mé přítomnosti, poslední důkazy toho, že jsem k ní patřil. Ta vůně okamžitě způsobila, že jsem po ní znovu zatoužil. Můj smutek touhu tišil jako něco bezvýznamného, ale já silou vůle obrátil výsledek toho nerovného zápasu. Smutek dnes ještě nevyhraje… Kleknul jsem si k jejímu kotníku, kde pomalu světlalo pár růžových čar, nepatrných stop předchozího zákroku, a lehce je políbil. Nespěchal jsem a než se mé rty dostaly k jejím bílým stehnům, byla dokonale vzhůru.

Miláčku, lásko moje…


xxx


Stála jsem v koupelně a soustředěně pozorovala svůj obraz v zrcadle. Rozcuchané vlasy, nezvykle zarudlé tváře – výsledek jeho představy o něžném probuzení, prsa, která prostě nemohla zapřít, že už sytila jedno dítě, břicho, boky, nohy… Všechno změť desítek nedokonalostí. Lidských nedokonalostí. To všechno mohlo zmizet. Vysvětlil mi, že při přeměně se tělo nejen zpevní, ale vlastně v důsledku přeměn ve tkáních vypadá i o pár let mladší. Každý zkrásní.

Mohla bych být krásná.

Navždy mladá.

Navždy s ním.

Navždy žíznivá.

Navždy stejná.

Navždy bez skutečného domova.

Navždy bez Belly.

Zavřela jsem oči a po tisící se snažila soustředit na pravidelné mělké dýchání, které mi pomáhalo zklidnit to dunivé bláznění v mé hrudi. Věděla jsem, že i teď slyší, co ten krvavý tepající barometr mého rozpoložení právě vyvádí. A byla jsem si skoro jistá, že zná důvod. Protože ta rovnice neměla žádné neznámé a my jen odkládali okamžik, kdy budeme muset napsat výsledek a dvakrát ho podtrhnout. Teď jsme si jen zdvořile nabízeli křídu a dávali si před tabulí přednost. Ani jeden z nás nechtěl udělat první čáru z těch dvou potřebných.


xxx


Ležel jsem v posteli, lokal z polštáře její vůni a vnímal tlukot jejího srdce za dveřmi koupelny. Nic jiného už, Bože, nechci, tohle a nic víc, modlil jsem se pořád dokola. Jenže její srdce jednoho dne dotluče. A je jisté, že já u toho nebudu. Pro ni to bude poslední den na tomto světě, pro mě jeden z řady dalších, zbytečných a marných dnů, dnů bez ní. Ale ten den spolu s ní zemře naděje, že se má věčná prázdnota změní v něco jiného. Šťastnějšího.

Během půl vteřiny jsem vyskočil z postele, odhodil polštář a rozrazil dveře do koupelny. Klečela u vany, opírala se o její okraj a vzlyky dusila ve velké osušce. Zkameněl jsem. Marie, která plakala u nohou svého zmučeného syna, nemohla vypadat zoufaleji.

Co jí to proboha dělám?!

Padnul jsem na kolena, připlazil se k ní a položil jí hlavu do klína. Dokázal jsem jen zvednout ruce a obejmout ji kolem pasu. Zabořila mi obličej do vlasů. Plakali jsme tam spolu na studené podlaze koupelny jednoho malého zapadlého bytu na okraji Chicaga.

Plakali jsme za staletí, o která jsme se minuli.

Plakali jsme za náhodu, která nás spojila.

Plakali jsme za zázrakem, který by nás mohl zachránit, ale který se nekonal.

Plakali jsme za své děti, které jsme nedokázali opustit, a ony nemohly žít blízko sebe.

Plakali jsme za naše dítě, které nikdy nebudeme mít.

Plakali jsme za každý rok, každý den, každou minutu, která nám není dána.


xxx


Když jsem ji prokřehlou a zesláblou konečně zvednul ze země a odnášel zpět do pokoje, naše oči tiše podepisovaly smlouvu.

Nejsou nám dány roky.

Ale pár dnů si ukradnout dokážeme.


Venku se zatáhlo. Na okno dopadly první kapky studeného deště. Babí léto toho roku definitivně skončilo.

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Kate

29)  Kate (17.11.2013 16:46)

:';( Hlavně ať Renée nezemře, prosím. Netrap je, mě, všechny. Slitování!

miamam

28)  miamam (29.02.2012 13:04)

Ach. Jo.:'-( :'-( :'-( Dřív nebo později se to asi mělo stát... Ale tak naděje umírá poslední, nechci předjímat. Bylo to tak cituplný, že mě z toho bolí u . :'-( :'-(

Lioness

27)  Lioness (27.10.2010 17:56)

Babí léto skončilo... Jejich babí léto skončilo. Děsím se, co přijde. Co všechno jsi ochotná jim udělat? Co všechno jsi ochotná o nich napsat?
Jejich pocit, že jsou spolu a při tom navždy bez sebe... Zabíjí mě, pomalu a něžně. Bojím se ho, odtahuju se od něj, zároveň mě ovšem láká a prokovává k obrazovce. Nikdy se neodtáhnu dost daleko, nikdy ten pocit neopustím. Až dokonce.
Proto Tě, proboha, prosím, nezbij je! A nemyslím to fyzicky, ale psychicky. Nezabij jejich duše, jejich lásku. Nech brouka žit.

Evelyn

26)  Evelyn (24.10.2010 18:54)

:'-( :'-( :'-( :'-( :'-(
Přesně takové mám ted pocity... rozvířené emoce... Tohle je okamžik, na který jsem od začátku čekala. Kdyby neměla Bellu... Tuhle chvíli jsem si představovala mnoha způsoby, ale ten tvůj je všechny předčil a překonal. Nádhera.

Paike

25)  Paike (02.10.2010 12:53)

Říkala jsem jsi, že mě už nikdy žádná povídka tak nepoloží. Nestalo se. Neudržela jsem se a znovu se topila mezi jejich pocity bez špetky naděje. Ubíjíš mně a já nemám možnost uniknout cíleným ranám. Snad ani utéct nechci.
Přála bych jim trochu, aspoň trošičku štěstí, které jim nedopřáváš. Bojím se, kdy bublina, kterou podvědomě kolem sebe při čtení nafukuji, praskne a já zůstanu ležet na chladné podlaze, kdy mě tvrdá slova položí, kdy jejich ostré hrany prorazí mou ochranou ulitu, která střeží, aby se knihy nestaly přehnanou sooučástí mého života.
Dej jim naději. Prosím. Netrap je. Netrap mě, ambři, jo?

nikolka

24)  nikolka (30.09.2010 21:18)

bojím sa aj niečo napísať, aby som neprerušila tú nádhernú smutnú, mrazivú atmosféru, ktorá sa uvelebila vedľa mňa.

tajný sen, ktorý sa mi sníva vďaka tebe skoro každú noc pretrváva - prosím nedovoľ, aby sa odlúčili, pretože oni si zaslúžia svoju lásku

ďakujem za toto nádherné a neskutočné umelecké dielo, ktoré vytváraš

Mystery

23)  Mystery (30.09.2010 18:10)


Mám teď neuvěřitelnou chuť napsat strašně hysterickej komentář. Mám chuť ti vynadat (), protože jim TAK MOC přeju aspoň kousek toho štěstí. A ono ne.:'-(
Víš, co mě nejvíc dostalo? Kdy se slzy dostaly přes okraj?
Plačící, zničená Renée u vany... Carlisle...
Tolik bolesti. Panebože...:'-(
ambro, má nejhlubší poklona...

Nerissa

22)  Nerissa (30.09.2010 17:12)

Zírala jsem na obrazovku v přesvědčení, že ne, že to neuděláš. Celou dobu jsem tušila dvě věci, které jim v jejich společné věčnosti budou bránit a ta hrozná předtucha se vyplnila. Jenže stejně jsem si bouchla do polšťáře nad nespravedlností! Ambro, to je ale tak nespravedlivý! Konečně se našli, ale zase se rozdělí... Nebo tomu alespoň vše nasvědčuje.
Ta kapitolka byla přesně tou dávkou emocí, kterou jsem potřebovala. Celý dnešní den je na nic a pak ještě přijde taková smutná kapitolka. Stulit se pod deku a tiše si broukat ukolébavku, to bylo to jediné, co mě napadlo udělat, protože jsem přetekla. :'-( :(
Ale i když jsem opět musela aplikovat něco na uklidnění, stejně je mi dobře. Přečetla jsem další dokonalý díl, další příval až moc neskutečných emocí a za to ti děkuji.
Když shrnu to svoje nesmyslné žvatlání, řeknu jen to, co ti musí být naprosto jasný! Je to dokonalé ambří!

P.S: Tu odvahu, sem ten komentář hodit, jsi mi opět dodala ty.

eMuska

21)  eMuska (30.09.2010 15:04)

To ale vôbec nevyzerá bezpečne... Len nech sa im nič nestane. Ale mám taký pocit, že to s tými poseldnými dňami myslíš vážne... Vyzerá to len na jednu možnosť, ak nemáš nejakú krásnu zálohu... A nie som si istá, či sa mi tá možnosť páči. Vlastne... som si istá, som si na 100% istá, že sa mi to nepáči. Ja si len dovolím dúfať, že sa nič nestane...

magorka

20)  magorka (30.09.2010 08:27)

uaaaaaaaaaaaaaa, jáááá nechcíííííííííííí, mamíííííííííííí....teta Ambra zlobííííííííííí tak a má "intelektuální úroveň (která doteď nebyla valná), právě odkráčela někam do kopru... a prrrrr, žádný že tohle není poslední kapitola. Ani předposlední! No to teda sakriš NE! Páč tady bude ještě hodně co vysvětlovat a hlavně ZACHRAŇOVAT, že?
Ale Ambro znáš mě....ať to dopadne, jak to dopadne...vždycky se budu tešit na tvoje psaní :)
ale brblat můžu...alespoň trošinku :)

19)  katyka (30.09.2010 07:53)

toto bolo... nenachádzam slová. Možno "dechberoucí" by mohlo byť výstižné. Je to nádherne popísaný smútok a situácia, z ktorej nie je bezbolestného východiska. Jasné, že by som im dopriala happy end, ale... mám pocit, že takto je to skutočnejšie. Kto by sa dokázal vzdať len tak svojej podstaty? Ja ti dôverujem. Určite napíšeš pre každého to najlepšie... Nech už sa rozhodneš pre klasický, alebo menej klasický happy end :) A je mi jasné, že v tvojom podaní to bude vždy silné a pravdivé... Milujem tvoje poviedky. Howgh:)

sakraprace

18)  sakraprace (30.09.2010 07:29)

Ježiši, tak já zase po ránu brčím jak malej fakan. Já vím, že to není konec, ale naprasto souhlasím s Amishou, moc bych chtěla happy end.

Amisha

17)  Amisha (30.09.2010 06:56)

Bože ambro! Nemám slov a moje oči se naplnily slzami. Tolik lásky a tolik bolesti. Nemohla by alespoňjedna tvá povídka dobře dopadnout? Prosím. Jenom malá drobná naděje.

Lipi4

16)  Lipi4 (30.09.2010 00:29)

Ambro , toto je úchvatná, krásná, nádherná, skvělá a dokonalá kapitolka .. . .. . .. .. .. . .Je to tak dokonalé, že k tomu není co dodat jen ať je tu co nejdříve další kapitolka

15)  Lejla (29.09.2010 23:58)

Ambro, Ambro, Ambro stavam se na tobe zavisla. Co ty se mnou delas? Nejsem schopna normalne premyslet. Vzdy sem si myslela, ze me jan tak nic nedostane, ale ja opravdu verila, ze bys jim byla ochotna dat sanci.
V tomto dile neplakala pouze Renne a Carlisle, ale i me tekly slzy proudem ktery se nedal zastavit.
Jsi kouzelnice a ja podlehla naprosto tve magii. Tva romantika se misi se smutkem. Jiste predstava, ze ja bych opustila sve ratolesti a v zivote je nemohla videt se smat, pofoukat bolistku a nebo se s nimi jenom pomazlit je naprosto nepristupna a proto to tak boli. Ja proste chapu obe strany, ale jak se s tim ma smirit me svedomi a duse, ze tak dokonale nedokonaly par od sebe odtrhnes a zbyde jenom pouha vzpominka.
Ambro nicis me, ale krasne nicis. Mou dusi si zaplnila novym smyslem a ja sem nesmirne nadsena, ze mam moznost se stat v podstate casti tohoto pribehu, ikdyz jenom jako ctenar i tak to prinasi nesmirne uspokojeni a neodolatelnou viru prave v tebe a take lasku na tomto svete.Chybi mi naprosto smysl vyjadreni, tohle je proste to co ted citim.

Hanetka

14)  Hanetka (29.09.2010 23:46)

Ve dlaních popel mám z lásky, co shořela,
jak oheň bez dříví, jak hlava bez těla,
němá i křičící, smířená, toužící,
úsměvy předstírám, navěky plačící,
navěky samotná, navěky bez tebe,
osudem shozená ze schodů do nebe.
Mám srdce na kousky a slzy na tvářích,
opustit, zůstat tu? Obojí stejný hřích...
:( :( :(

RepliKate

13)  RepliKate (29.09.2010 23:41)

:'-( :'-( :'-( :'-( :'-(


Yasmini

12)  Yasmini (29.09.2010 23:36)

Bez ohledu na předešlé komentáře, je to krása. Smutná, slaná, dokonalá, dech beroucí a mrazivá.
Prostě jsi mě dostala, měla jsem radost, že jsou spolu. A doufala jsem alespoň v jednu kapitolu a ne jednu noc! :(
No co nadělám
Přes to všechno, cos mi provedla s Y.

Silvaren

11)  Silvaren (29.09.2010 23:05)

Už jsem poučená, že Tebe si musím vždycky nechat nakonec, protože po přečtení jsem buď v oblacích anebo rozcupovaná na kousíčky. Vzdychat jsem začala už u perexu. U "Utekla mi tam, kam za ní nikdy nemůžu" mi narostl knedlík v krku, u "Navždy..." jsem nedýchala, taneček před tabulí byl zamlžený a na "plakali jsme..." už jsem neviděla.
Díky, Ambro.

Gassie

10)  Gassie (29.09.2010 22:00)

Ambro, každé slovo, které jsi v povídce použila mě tvrdě a ostře zasáhlo. Jako dobře nebroušené ostří. Vždycky mi nějakou dobu trvá, než jsem schopná se zase poskládat dohromady.
Kdysi jsem psala, že tu vidím naději.
Dneska jsem ji nebyla schopná ani zahlédnout. Uvědomuji si, že to tak prostě musí být. Ale mé malé, romantické a sobecké já křičí, že to tak nechce. Touží po tom, aby oni dva byli spolu. Přestali se konečně ohlížet na ostatní a užívali si. Jenže o tom Tvé povídky nejsou. Tví hrdinové mají svědomí a chovají se lidsky.
Nevím proč, ale nejvíc mě dostala ta poslední zmínka o konci babího léta. Je v tom něco tak definitivního.
Zase jsi mě dostala.

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek