Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/polibek!.jpg

Dopsáno a vkládáno v bojových podmínkách, mimo útulné bezpečí domácího signálu...

Doufám, že v tomto počasí pár písmenek navíc snesete.

Dnes si užijete trochu víc Edwarda. Omlouvám se, že ten "můj" úplně neodpovídá originálu. Je prostě mladší a stále nedotčený láskou...

Užijte si to. Vaše ambra

 

Aljaška a Chicago září 1993


Ještě jsme nebyli v půli cesty a zloba z jeho tváře definitivně zmizela. Skutečně zlobit se uměl jen na sebe. V tom byl nepřekonatelný. Při druhé z nutných zastávek – jako vždy jsme si vybírali malé benzinky – se po návratu od pokladny zastavil u zadních dveří auta a po krátkém zaváhání je otevřel. Posadil se vedle mě a opatrně vzal Esmeinu dlaň do své. Reagovala překvapivě prudce. Viděl jsem, jak klouby na její ještě lidské ruce zbělely, jak pevně Edwarda stiskla. Zasténala.

„Je hrozně statečná,“ řekl tiše. „Já křičel jako smyslů zbavený.“

„Obávám se… obávám se, že si myslí, že je v očistci a prochází zaslouženým trestem,“ vysvětlil jsem mu. Vytřeštil na mě oči.

„Trest? Za co? Za to, že onemocněla, za to, že ji donutili k potratu, za to, že to tu chtěla zabalit? Pokud je bůh, měl by ho někdo potrestat za to, že ji tím vším nechal projít,“ ušklíbnul se. Edward četl Bibli několikrát a s oblibou vyvolával hádky kolem náboženských dogmat. Tentokrát jsem se nechytil, neměl jsem náladu, sílu, myšlenky. Drobné tělo v mé náruči právě procházelo peklem téměř bez zasténání a já se marně snažil pochopit, jak se může tak ovládat. Samozřejmě, já to kdysi zvládnul stejně tiše, jenže mně zamknul ústa pud sebezáchovy – něco co se dostane do těla spolu s jedem a umožňuje přežít přeměnu i těm, kteří se upíry stali náhodou – tak jako já.

Edward se naklonil a pozorně se jí zadíval do tváře.

„Myslím, že s ní nebudeš mít starosti. Neumím si představit, že by tohle stvoření někdy zabilo.“ Vztek z jeho hlasu definitivně zmizel. Zůstal jen smutek. Bodlo mě u srdce. Opatrně jsem uvolnil pravou ruku a objal ho kolem ramen.

„Odpustíš mi to někdy? Odpustíš mi někdy, co jsem z tebe udělal?“ Stále upřeně sledoval její obličej.

„Tobě jsem odpustil dávno. A zdá se, že mám dost času na to, abych jednou odpustil sám sobě.“ Vyvléknul se z mého objetí a během zlomku vteřiny seděl za volantem.

„Jestli se na mě bude Tanya zase sápat, nadělám z ní oblázky na příjezdovou cestu,“ zabručel a sešlápnul plyn až k podlaze. Usmál jsem se, a rychle zachytil Esmeinu ruku, která po zmizení té Edwardovy horečnatě zatápala v prázdném prostoru. Konečky jejích prstů začínaly chladnout.

„Už bude dobře, holčičko,“ naklonil jsem se k ní a znovu ji jemně kolébal.

Bože dej, ať mi i ona jednou odpustí.

xxx

Charlie odjížděl. Vyprovodily jsme ho na letiště. Bella přes prosklenou stěnu vykuleně sledovala přistávající a startující letadla. Stáli jsme kousek od ní. Dost daleko na to, aby nás neslyšela.

„Takže už tě nemám zkoušet přemlouvat,“ snažil se o lehký tón, ale byl všechno, jen ne dobrý herec.

Slyšel to ode mě už tolikrát, ale teď, po těch čtyřech prosluněných dnech, které jsme mohli strávit bez obav venku, jsem půl vteřiny zaváhala. A to bylo kruté. S nadějí ke mně obrátil oči, kterými do té chvíle upřeně pozoroval Bellinu zakloněnou hlavičku. Můj smutný úsměv mu odpověděl dřív než já.

„Promiň, Charlie, já už jsem jiná. Nevím, co mě čeká, zřejmě nic úchvatného, ale konečně mám svůj život, mám práci, z které jsem nadšená, když zatnu zuby, dodělám školu. My dva… prostě nemůžu… upřímně se ti omlouvám za všechno to trápení…“ Zadrhnul se mi hlas. Tentokrát jsem to byla já, kdo uhnul před jeho pohledem.

Rozpačitě se natáhnul a vzal mě za ruku. Ta jeho byla horká a zase trochu zpocená nervozitou, ale tentokrát jsem neměla tu nutkavou potřebu se mu vytrhnout. Taky jsem se potřebovala rozloučit. Stiskla jsem jeho prsty a najednou jsme tam stáli v pevném objetí. Po pár vteřinách mi došlo, že brečíme oba. Rychle jsem se odtáhla a obrátila se na Bellu. Stála zády ke sklu a zvědavě nás pozorovala. Nejistě mi vrátila můj uklidňující úsměv a pomalu se otočila zpět, ke světu tam venku. Charlie už se taky usmíval a jen jeho lesklé hnědé duhovky dokazovaly, že se to před chvílí opravdu stalo.

„A on… budeš s ním?“ Tentokrát se mu bezstarostný tón povedl líp. Čekala jsem, že se na Carlislea zeptá, ale stejně mi čerstvá vlna bolesti skoro podrazila nohy… Namáhavě jsem spolkla kámen ve svém krku a křečovitě odpověděla:

„Vždyť víš, že odjel… Nevím, jestli se ještě vrátí. Nevím…“ Slzy byly zpátky. Představa dnešního dne mě drtila. Charlie bude pryč, nezůstane nikdo, kdo by mě rozptýlil. Bella je příliš vnímavá, nesnaží se mě rozveselovat, uteče si do svého světa a nechá mě v klidu trpět…

„Mrzí mě to,“ zabručel a nepřirozeně rychle začal hledat letenku. Vydolovala jsem úsměv a vytáhla mu ji z náprsní kapsy.

„Ta bunda je moc hezká, mimochodem, celou dobu jsem ti ji chtěla pochválit.“ Upravila jsem mu dokonale rovný límec.

„Vážně?“ rozzářil se jako malé dítě. „Vlastně jsem si ji koupil kvůli… no, nechtěl jsem ti dělat ostudu. Jakože tvůj bývalý manžel je úplný buran,“ koktal. Konečně se můj úsměv na chvíli změnil v upřímný:

„Charlie, tys nikdy nebyl buran, nejsi a nebudeš. Jen jsi… hrozně hodný člověk. A ti to většinou nemají moc lehké. Vážně ti přeju, abys byl šťastný. Brzo, co nejdřív to půjde.“ Můj hlas přešel v naléhavý šepot.

„Pokusím se,“ zakřenil se, „co bych pro tebe neudělal.“

Přeslazený hlas z reproduktorů nám připomněl, že máme nejvyšší čas.

„Bello!“ zavolal na ni. Přihopkala k němu a automaticky ho vzala za ruku. Stačilo pár dnů mimo napětím nasáklé zdi domku ve Forks a přilnula k Charliemu víc než za první dva roky svého života.

Kleknul si k ní.

„Přijedeš zase?“ zeptala se přímo.

„Jasně, a ty?“

„Musím, říkal jsi, že jsem teď na řadě,“ odpověděla mu vážně.

„To si piš! Na Díkůvzdání jsi ve Forks na to šup!“ Pevně ji objal. Ztratila se v cípech jeho nové bundy. Po chvíli jsem postřehla její malé ruce, jak se těžkou látkou statečně probojovávají vzhůru. Konečně se jí to povedlo a ona ho pevně objala kolem krku.

Hlas nad námi důrazněji zopakoval pobízející frázi.

Charlie se odtáhnul a vlepil Belle pusu na špičku nosu.

„Máš?“ vyslovil ještě jejich nové zaklínadlo.

„Mám,“ odpověděla, vrátila mu pusu a neochotně si nechala sundat ruce z jeho ramen.

Charlie se postavil.

„A víš to? Že mám?“ upřesnila ještě a zatahala ho za rukáv, aby znovu získala jeho pozornost. Sklonil se k ní a zvednul ji do náruče.

„Jasně, že vím, jinak bych se nechal poslat jako dobrovolník na Mars.“ Znovu rychlá pusa, podal mi ji do náruče a rozběhnul se k přepážce. Po třech krocích se ale prudce obrátil, přiskočil zpátky a ještě jednou nás pevně objal. Automaticky jsem mu nabídla rty. Políbil mě tak, jako nikdy předtím.

Naposledy.

„Sbohem, Charlie…“ Už to neslyšel.

Za přepážkou se ještě otočil. V jeho hlase byla všechna ta bolest, když na mě zavolal:

„Renée, volal ti, každý den ti volal. Já ty vzkazy mazal… Promiň!“

xxx

Než jsme dorazili do Denali, blížilo se to ke konci. Ve velkém domě jsme se jen zastavili pozdravit, Eleazar nám mezi dveřmi podal klíče a pokračovali jsme do lesní chaty. Ta byla před dvaceti lety i mou porodnicí. Od té doby jsem tam nebyl a všechny vzpomínky spojené s tím místem jsem se snažil pohřbít co nejhlouběji. Ty prožitky ležely daleko za hranicí obsahu slova bolest. Neexistoval pro to pojem, protože žádný upír se nikdy nepokusil to pojmenovat, a člověk o ničem takovém nemá představu. Otřásl jsem se.

Nemusíš tam s námi, klidně se vrať do Denali. Carlisle někdy četl myšlenky skoro tak dobře jako já.

„Je načase, abych se srovnal i s tímhle,“ houknul jsem a dával si pozor, abych nezachytil jeho starostlivý pohled ve zpětném zrcátku.

Zrovna tuhle část není tak důležité si připomínat.

„Právě mě napadlo, že jsem možná neměl tak rychle zapomenout na to, že existuje i něco horšího než…“ Nedokázal jsem dopovědět – žár se z krku rychle rozlil až do konečků prstů a jeden děsivý moment se mi zdálo, že volant v mých rukách se taví. Na vteřinu jsem zavřel oči ve snaze potlačit vzpomínku na její vůni, ale ke svému zděšení jsem okamžitě uviděl jen ty velké tiché hnědé oči. Do háje… Tohle mě má pronásledovat navždy?

Pár minut po tom, co jsme zastavili před nádherným srubem, se ukázalo, že vzpomínka na tu malou není to jediné, co mi bude pořád v patách. Sotva jsme Esme uložili do postele v pečlivě uklizeném pokoji pro hosty, zastavil venku Jeep.

„Tanya, kruci,“ zaklel jsem a Carlisle se na mě zamračil. S tímhle byl někdy vážně otravný. Moji rodiče – nepraktičtí intelektuálové, kteří po třicítce podlehli vábení hippies, všechno prodali a jen v malé dodávce i se mnou projížděli bezcílně Státy, si zakládali na dvou věcech – na mě a na tom, že se navzdory výchově dopracovali k militantnímu ateismu. To, že se mým druhým, pravděpodobně důležitějším a určitě lepším otcem stal syn bigotního kněze, mi přišlo jako výsměch od tamtoho. Pokud tam teda někde je.

Tanya vplula dovnitř a okamžitě nasadila nejtěžší kalibr. Úsměv filmové hvězdy, miniaturní tričko a kratinké šortky.

„Můžu ti ho na chvilku odvést?“ zapředla směrem ke Carlisleovi, nečekala na odpověď, popadla mě za ruku a už mě táhla ven. Vrhl jsem na Carlislea naštvaný pohled.

Vydrž, hochu, jsme hosté, tak se chovej slušně. Uniklo mi slabé zavrčení. Tanya se zvonivě usmála – to, že se nikdy neurazila, možná představovalo její největší problém. Vlastně můj.

Venku se vyhnula mému pohledu a úzkostlivě se snažila potlačit všechny myšlenky.

„Chci ti ukázat nádherné místo,“ zašeptala. Asi to mělo znít svůdně.

„Poběž,“ vyzvala mě a vyrazila jako střela. Dělala, co mohla a do jisté míry to fungovalo. Na její dokonalý zadek se prostě nedalo nedívat. Jenže jsem věděl, co bude dál. Zkoušela to už tolikrát…

Nakonec jsem s ní šel prostě proto, že skoro cokoliv bylo lepší, než zírat na trpící dívku v chatě. Takhle mi to líp uteče. Možná, že až se vrátíme, bude po všem.

Po půl hodině ostrého běhu jsme dorazili na malou mýtinu, která se po pár krocích nečekaně rozšiřovala a svažovala k malému jezeru. Připomínalo oko uprostřed těch hlubokých lesů – vždycky zářivě modré – bez ohledu na barvu oblohy; dokonce i led, který je pár měsíců pokrýval, propouštěl tu zvláštní modrou zář.

„Tohle má být to úžasné místo?“ ušklíbnul jsem se. Samozřejmě jsem to tu znal; žili jsme v Denali dost dlouho na to, abych naše lovecké teritorium prozkoumal dokonale. Bodlo mě u srdce. Když jsem tu byl naposledy, ještě na mých rukách nebyla lidská krev… Sklonil jsem hlavu a podíval se na svoje dlaně, jako by mě snad měly prozradit. Tanya využila mojí nepozornosti a bleskově se svlékla.

„Jdeš do vody?“ Stála jen kousek přede mnou. Ne moc blízko – chtěla, abych si ten pohled mohl vychutnat z nejlepšího možného úhlu. Překvapilo mě to – ne její nahota, už dřív mi ve svých myšlenkách tisíckrát poslala pohled na své dokonalé tělo ve snaze mě vzrušit a přilákat. Poprvé jsem ji viděl naživo. A moje vlastní tělo zareagovalo. Dřív, než jsem si stihl naordinovat příslušnou dávku sebekontroly. Poznala to a spokojeně si olízla spodní ret. Nesnažila se potlačit vítězoslavný výraz. Pomalu udělala tři krátké kroky. Nedokázal jsem se pohnout, jen jsem na ni jako pitomec zíral. S tichým zapředením vzala mezi prsty okraj mého trička a jediným prudkým pohybem ho roztrhla na dva kusy, které ze mě snadno sklouzly. Lehce mi položila ruce na břicho a začala mě hladit. Zavřel jsem oči – jediný pohyb, na který jsem se zmohl. Přitiskla se ke mně a její rty mi přes rameno a krk pomalu putovaly k bradě.

A pak byl konec. Během půl vteřiny, kdy se přestala soustředěně ovládat, jí hlavou proběhla celá galerie mužů, s kterými mě bleskově srovnávala. Pevnost břicha. Šíře ramen. Vůně. Chuť.

Nechtěl jsem ji odstrčit tak prudce. Automaticky se přikrčila do útočné pozice. Ach bože, vážně jsme jen zvířata. Narovnala se, vystrčila uraženě bradu – konečně! – a založila si ruce na svých dokonalých ňadrech.

„Nemůžeš to, do prdele, nějak vypnout?!“ zaječela vzteklým sopránem. Napodobil jsem její pozici a s ironickým úsměvem jsem beze slova zavrtěl hlavou.

Oblečená byla snad rychleji než svlečená.

„Podělanej upíří panic navždy.“ Tak tohle byla podpásovka. Já idiot se jí kdysi přiznal, že některé věci jsem nestihl ani jako člověk. Znechucení z ničím neomezené nahoty a nevázaného sexu na hippie srazech ze mě neplánovaně udělalo puritána. Pohled na vlastní rodiče, jak si to veřejně rozdávají s dalšími novými kamarády, mě prostě vytáčel.

Dokázal jsem udržet klidný výraz. Radost z toho, že se jí podařilo mě naštvat, jí nedopřeju.

„Promiň, Tanyo, neber to osobně.“

„Osobně? Já bych ti předvedla, jak si se mnou něco můžeš brát osobně.“ Zavřela oči a bleskově vykouzlila dokonalou představu divokého sexu mezi námi. Evidentně si to nepředstavovala poprvé – každý detail vypadal naprosto věrohodně.

„Přestaň,“ zavrčel jsem. Na chvíli mě napadlo, jestli by ledová voda v jezeře mohla mít zklidňující účinek. Škodolibě na mě vyplázla jazyk, popadla mě za ruku a táhla mě zpět.

„Poběž, suchare, mám pro tebe bestovky za posledních pět let.“ Takhle to bylo vždycky. Během vteřiny se oklepala a změnila téma. Na nějakou dobu. Tanya – krásná a neskutečně chytrá a sečtělá upírka s jedinou drobnou vadou – sex s hezkými muži se stal jejím nejoblíbenějším koníčkem. Na její výběr filmů, hudby a knížek jsem se upřímně těšil – ona v mém vzdělání během mých prvních let dohnala to, co mí lidští rodiče zanedbali. Jenže teď neodhadla tu nejlepší dobu.

„Musím do srubu, každou chvíli se probudí a Carlisle by tam s ní neměl zůstat sám.“ Zklamaně si povzdychla.

„Ale nepojedete hned zase pryč?“ ujišťovala se.

„Těžko, s touhle novou doufám potíže nebudou, ale takový kruťas snad Carlisle není, aby ji hned odvlekl do Chicaga.“ Vzpomněl jsem si na vlastní utrpení, když mě poprvé v obchodním domě naprosto pohltil ničím neředěný lidský pach.

„I když…“ Moje zaváhání ji zaujalo.

„Copak?“ Obrátila se ke mně, aniž by zpomalila běh.

„Otec má dost dobrý důvod spěchat zpátky. Zamiloval se…“ Dal jsem si záležet, aby to znělo neutrálně.

„Ta lidská ženská, co je z něj cítit na sto metrů?“ Tanya neměla důvod svou nechuť skrývat.

„Hm…“

Prudce zastavila a skočila mi do cesty. Zabrzdil jsem jen centimetry od ní. Udělala na mě teatrálně smutné oči:
„Nenapadlo tě někdy, Edwarde Cullene, že tě taky miluju?“ Vyzývavě našpulila pusu.

„A nenapadalo tě někdy, milá Tanyo, že bych o tom věděl možná dřív než ty?“ Naštvaně odkopla odhadem tříkilový kámen a beze slova se znovu rozběhla. V každém případě se jí ale podařilo nemožné – po dlouhé době jsem se upřímně zasmál.

Během pár minut jsme stáli před srubem. Zevnitř se ozývalo tlumené úpění.

„Tak tuhle podívanou si nechám ujít,“ otřásla se Tanya, bez varování mě políbila – potvora – a zmizela mezi stromy.

Nechtělo se mi dovnitř. Zavřel jsem oči a jen si užíval ten dokonalý vzduch – nikde ani stopa po lidské vábničce. Ta myšlenka se vzala odnikud a vypadala úplně obyčejně. Jenže mě zastihla uvolněného a bez varování mě skoro zahltila.

Co nás čeká, bože, co nás ještě všechno čeká…

xxx

Ležela jsem v posteli a zírala na telefon, jako bych ho mohla zhypnotizovat. Přístroj s retro vzhledem měl jednu drobnou nevýhodu. Zabíral na stolku tolik místa, že jsem musela záznamník nacpat do nižší poličky, kde ovšem zuřivě blikající kontrolku počtu vzkazů přikrývala svrchní deska. Každý večer, když jsme se s Charliem a Bellou vraceli z výletů, stačila mu vteřina – jediné tlačítko a všechny vzkazy byly vymazány. Ten kratinký okamžik, než jsem Bellu svlékla z bundičky a umyla jí ruce.

Měla jsem číslo na Carlisleův pager, ale nereagoval a já si byla skoro jistá, že je mimo dosah svého operátora. Něco mi bránilo volat do nemocnice nebo dokonce na univerzitu. Ptát se na Esme jsem rovnou zavrhla – do příbuzného jsem měla rozhodně daleko. A tak mi nezbývalo než čekat. Čekat na telefon, který už možná nikdy nezazvoní.

xxx

Edward by byl s mou rychlostí možná konečně spokojen. Zpět do Chicaga jsem dorazil v rekordním čase.

Sedm dní. Pouhý týden. Když jsem včera ráno zjistil, že její vůně nenávratně mizí z mých věcí, mizí ze mě, zmocnila se mě panika. Nechtěl jsem Esme opouštět tak brzy, nešlo to ani zdaleka hladce, ale ovládnout tohle bylo skoro nad mé síly. Edwardovi stačil jediný pohled a už mě tlačil ze dveří. Rozhodující slovo ale nakonec padlo od Eleazara. Závazek musel být prohlášen nahlas a musel jej vyslovit někdo, kdo byl skutečně schopný a ochotný postarat se o novorozeného.

Teď už jsem měl v hlavě jenom Renée. Ne, v hlavě neodpovídalo mému stavu - netušil jsem, že existuje pocit takové spřízněnosti, sounáležitosti. Ta touha být s ní, dotýkat se jí, slyšet její hlas, její smích, ochutnat ji, milovat se s ní, ta touha teď tvořila mou podstatu – nedokázal jsem najít jedinou buňku svého těla, která by fungovala za jiným účelem.

Miloval jsem ji a naprosto jasně si uvědomoval, že dokud bude na tomto světě, nedokážu se jí vzdát. Ne úplně. Ne definitivně.

xxx

Ze zmatených snů mě vytrhlo zazvonění. Ještě v polospánku a se zavřenýma očima jsem hrábla po telefonu. Ve sluchátku se ozýval obvyklý tón a zvonění se po chvíli opakovalo. Došlo mi, že je to zvonek u dveří. Naděje mě opět šlehla, ale prostě jsem nedokázala zabránit tomu, aby mi ta možnost neproletěla hlavou. Ještě pár vteřin, než jsem se konečně odhodlala otevřít.

Stál tam. V očích všechnu mou nejistotu, můj strach a mou lásku.

Moje kolena mě tentokrát podržela. I oči zůstaly suché. Ale všechno ostatní fyzické vybuchlo.

Beze slova jsem ho vtáhla dovnitř, opřela ho o stěnu a pevně ho objala kolem krku. To vše poslepu, protože ta úplně první věc, kterou jsem udělala, byla ta, že jsem ho hladově začala líbat. Zřejmě se mi konečně podařilo ho překvapit. Trvalo skoro minutu, než pochopil, že se na něj nezlobím a že si znovu může vzít všechno.

Musí.

Nepotřeboval čas na rozmyšlenou.

Ach bože, co nás ještě čeká…

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

Karolka

9)  Karolka (26.09.2010 20:50)

Takže podruhé (ta-dá: moje první podruhé :) ). Víš o tom, že tam není jediná obyčejná nebo dokonce vycpávková věta? Teď jsem si fakt dala záležet a místo polévkové lžíce použila kávovou lžičku. A kromě toho, že mám zase čtenářský orgasmus (no, jo no...), tak jsem byla maličko schopná malou částí mozku vykřikovat věty typu: "To bylo přesný!" "Dokonalost!" "Teda takový slova!"
Je naprostý nesmysl vypichovat jednotlivé věty, protože by to vypadalo, že ty ostatní jsou snad trochu míň. Ale ohledně těch pocitů, věta o Belliných ručkách, jak se probojovávají tou obrovskou Charlieho bundou... kolik ještě snesu?
Došla jsem k závěru, že kdybych mohla, smazala bych dvě věty. Vlastně jednu, ale ona je tam dvakrát. Ty víš, která to je, viď?
A uvědomuješ si, že ten příběh teď stojí na zásadní křižovatce? (Ne, netvrď mi, že už je dávno rozhodnuto, a že je to přece logické!) Vždyť čtenáři přece (čtenáři, prosím, teď si zakryjte oči) nám dokážou uvěřit cokoli si na ně vymyslíme, pokud ta slovíčka dostatečně začarujeme. Ještě v minulé kapitole jsem byla ochotná strčit hlavu do ohlávky a nechat se odvést na místo popravy. Ale dnes je to trochu jinak. Je! A já bych se za tu změnu chtěla porvat. (Ježkovy voči, se mnou vážně asi dnes není něco v pořádku...).
Asi už končím. Tohle měla být adorace a ne vydírání .
Ať už ten příběh povedeš kamkoli, půjdu tam s tebou.

Hanetka

8)  Hanetka (26.09.2010 20:41)

Líbilo se mi to všechno.
Charlie, bolestně smířený a krásně provinilý,
Carlisle, steskem a láskou skoro mimo,
Edward, pocitem viny a odhodláním skoro k sežrání,
Renée, láskou, nadějí a strachem ze ztráty skoro šílená,
i Tanya, kterou chápu mnohem víc než v předloze - svou chutí užít si života, který ztratila, tak lidská.
Ale i když se mi to líbilo, nebo právě proto - proč se nemůžu zbavit ledového knedlíku kdesi u žaludku? Jsem jako oběť týrání - pořád ve střehu, pořád čekám, odkud přiletí rána. A ona přiletí, že jo? Já tě znám... A stejně se těším!

eMuska

7)  eMuska (26.09.2010 20:32)

Hm. Sedím nad klávesnicou, to je ti asi jasné a uvažujem. S radosťou vynechám tu trápnu vetu: "Píšeš tak dospelácky!" A prejdem rovno k vete: Píšeš tak uveriteľne! Je to až nemožné, ale z tejto poviedky hovorí život sám. Je to možno až na hrane filozofického zamyslenia sa nad tým, čo život ponúka. Čo dokážeme premárniť a ako sa s tým potom človek vysporiada vo večnosti. Je to úžasné, konečne príbeh, v ktorom i upíry robia ľudské chyby, ktoré autorka nenaproaví okamžite. Nchá ich podusiť sa vo vlastnej šťave, tak ako v realite. Je to dokonalý príbeh bez akejkoľvek vady.
A:„Nenapadlo tě někdy, Edwarde Cullene, že tě taky miluju?“ Vyzývavě našpulila pusu.
„A nenapadalo tě někdy, milá Tanyo, že bych o tom věděl možná dřív než ty?“

Mystery

6)  Mystery (26.09.2010 20:25)

Volal jí každý den...
ambro, ambro, ambro... Znovu jsi mě semlela na prach. A já jsem se nechala - dobrovolně a ráda.
Charlie. On tak zoufale touží mít Renée s Bellou zase u sebe. Až mě to bolí... Panebože (já vím, stačí ambro), že mu nakonec taky napíšeš nějakej pěknej heppyend, že jo?
A Renée s Carlislem... On bez ní prostě nedokáže existovat. I kdybys jim nadělila někoho jiného, nikdy by nebyli šťastní. Ale oni budou spolu. Nebo ne?
Znovu před tebou smekám, ambři...

5)  Leni (26.09.2010 19:56)

Nádhera.

Karolka

4)  Karolka (26.09.2010 19:55)

Miluju tě, ach! Kurnik! Co říct?! Bouchlo to ve mně. Celou dobu se to stupňovalo a na konci to bouchlo. Prosím, takhle mě zabíjej pokaždé!
Bylo to neskutečně nádherný! Od začátku do konce a pro mě bezkonkurenčně nejkrásnější díl. Já pořád ještě nemůžu dýchat. Moje tělo si myslí, že když bude rychle vyťukávat písmenka do klávesnice, nahradí mu to vzduch v plicích a pomůže najít vnitřní rovnováhu.
Ale chci ji vůbec najít?
Dnes mě napadlo - asi se budeš smát jako blázen - až tohle dopíšeš, vytvoř druhou sérii. Bude to Stmívání, příběh Edwarda a Belly. Protože já životně nutně potřebuju číst tvou verzi. S tímhle Edwardem.
Mně tak buší srdce!
Kurnik šuplik, vůbec netuším, jestli to, co píšu, dává smysl. (A už se fakt potřebuju nadechnout!)
Nikdy dřív jsem žádnou tvou věc nečetla dvakrát. Prostě jsem neměla dost sil nechat se rozemlít podruhé. Dnes chci, dnes musím. Bylo to dokonalé. Tvým textům sluší nadhled a vtip. Ty to umíš! Když přidáš k těm neskutečně dokonalým popisům lidského (upířího) utrpení stejnou dávku úsměvů, zahodím klávesnici, opustím rodinu a budu ti do konce života vařit kafe a masírovat záda.
Už radši končím, nadechla jsem se a ten kyslík na mě působí poněkud omamně. Začínám psát dost divný věci.
Takže, moje milovaná, jdu se veřejně ztrapnit (fakt by mě zajímalo, kolik lidí u tohoto mého zvolání zvedá oči v sloup. Nebo ne, vlastně radši nezajímalo):
Hip héééj!!!

gucci

3)  gucci (26.09.2010 19:44)

.....O K O U Z L U J Í C Í.....jsem šťastná,že to cítím stejně jako oni ...takový balvan jako u věty "Renée, volal ti, každý den ti volal. Já ty vzkazy mazal… Promiň" už mi dlouho nespadl....!!Charlieho dokážu nějak pochopit..taky to nemá nejjednodušší...no a Edward ...těším se až nám ukážeš svou vizuální představu o něm.....těším se do čeho nám dospěje a miluji ho za to, jak dokonale umí utřít tu proklatou Tanyu .....konec byl dokonalý!!! D Ě K U J I ! ! !

2)  eElis (26.09.2010 19:41)

nádherná kapitolka, ten konec mě hrozně potěšil bála jsem se totiž, že se už nevrátí.

1)  Pája (26.09.2010 19:13)

To bylo božíííí Jen to nějak moc rychle skončilo :( :( :(

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek