Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/polibek!.jpg

Dopsáno a vkládáno v bojových podmínkách, mimo útulné bezpečí domácího signálu...

Doufám, že v tomto počasí pár písmenek navíc snesete.

Dnes si užijete trochu víc Edwarda. Omlouvám se, že ten "můj" úplně neodpovídá originálu. Je prostě mladší a stále nedotčený láskou...

Užijte si to. Vaše ambra

 

Aljaška a Chicago září 1993


Ještě jsme nebyli v půli cesty a zloba z jeho tváře definitivně zmizela. Skutečně zlobit se uměl jen na sebe. V tom byl nepřekonatelný. Při druhé z nutných zastávek – jako vždy jsme si vybírali malé benzinky – se po návratu od pokladny zastavil u zadních dveří auta a po krátkém zaváhání je otevřel. Posadil se vedle mě a opatrně vzal Esmeinu dlaň do své. Reagovala překvapivě prudce. Viděl jsem, jak klouby na její ještě lidské ruce zbělely, jak pevně Edwarda stiskla. Zasténala.

„Je hrozně statečná,“ řekl tiše. „Já křičel jako smyslů zbavený.“

„Obávám se… obávám se, že si myslí, že je v očistci a prochází zaslouženým trestem,“ vysvětlil jsem mu. Vytřeštil na mě oči.

„Trest? Za co? Za to, že onemocněla, za to, že ji donutili k potratu, za to, že to tu chtěla zabalit? Pokud je bůh, měl by ho někdo potrestat za to, že ji tím vším nechal projít,“ ušklíbnul se. Edward četl Bibli několikrát a s oblibou vyvolával hádky kolem náboženských dogmat. Tentokrát jsem se nechytil, neměl jsem náladu, sílu, myšlenky. Drobné tělo v mé náruči právě procházelo peklem téměř bez zasténání a já se marně snažil pochopit, jak se může tak ovládat. Samozřejmě, já to kdysi zvládnul stejně tiše, jenže mně zamknul ústa pud sebezáchovy – něco co se dostane do těla spolu s jedem a umožňuje přežít přeměnu i těm, kteří se upíry stali náhodou – tak jako já.

Edward se naklonil a pozorně se jí zadíval do tváře.

„Myslím, že s ní nebudeš mít starosti. Neumím si představit, že by tohle stvoření někdy zabilo.“ Vztek z jeho hlasu definitivně zmizel. Zůstal jen smutek. Bodlo mě u srdce. Opatrně jsem uvolnil pravou ruku a objal ho kolem ramen.

„Odpustíš mi to někdy? Odpustíš mi někdy, co jsem z tebe udělal?“ Stále upřeně sledoval její obličej.

„Tobě jsem odpustil dávno. A zdá se, že mám dost času na to, abych jednou odpustil sám sobě.“ Vyvléknul se z mého objetí a během zlomku vteřiny seděl za volantem.

„Jestli se na mě bude Tanya zase sápat, nadělám z ní oblázky na příjezdovou cestu,“ zabručel a sešlápnul plyn až k podlaze. Usmál jsem se, a rychle zachytil Esmeinu ruku, která po zmizení té Edwardovy horečnatě zatápala v prázdném prostoru. Konečky jejích prstů začínaly chladnout.

„Už bude dobře, holčičko,“ naklonil jsem se k ní a znovu ji jemně kolébal.

Bože dej, ať mi i ona jednou odpustí.

xxx

Charlie odjížděl. Vyprovodily jsme ho na letiště. Bella přes prosklenou stěnu vykuleně sledovala přistávající a startující letadla. Stáli jsme kousek od ní. Dost daleko na to, aby nás neslyšela.

„Takže už tě nemám zkoušet přemlouvat,“ snažil se o lehký tón, ale byl všechno, jen ne dobrý herec.

Slyšel to ode mě už tolikrát, ale teď, po těch čtyřech prosluněných dnech, které jsme mohli strávit bez obav venku, jsem půl vteřiny zaváhala. A to bylo kruté. S nadějí ke mně obrátil oči, kterými do té chvíle upřeně pozoroval Bellinu zakloněnou hlavičku. Můj smutný úsměv mu odpověděl dřív než já.

„Promiň, Charlie, já už jsem jiná. Nevím, co mě čeká, zřejmě nic úchvatného, ale konečně mám svůj život, mám práci, z které jsem nadšená, když zatnu zuby, dodělám školu. My dva… prostě nemůžu… upřímně se ti omlouvám za všechno to trápení…“ Zadrhnul se mi hlas. Tentokrát jsem to byla já, kdo uhnul před jeho pohledem.

Rozpačitě se natáhnul a vzal mě za ruku. Ta jeho byla horká a zase trochu zpocená nervozitou, ale tentokrát jsem neměla tu nutkavou potřebu se mu vytrhnout. Taky jsem se potřebovala rozloučit. Stiskla jsem jeho prsty a najednou jsme tam stáli v pevném objetí. Po pár vteřinách mi došlo, že brečíme oba. Rychle jsem se odtáhla a obrátila se na Bellu. Stála zády ke sklu a zvědavě nás pozorovala. Nejistě mi vrátila můj uklidňující úsměv a pomalu se otočila zpět, ke světu tam venku. Charlie už se taky usmíval a jen jeho lesklé hnědé duhovky dokazovaly, že se to před chvílí opravdu stalo.

„A on… budeš s ním?“ Tentokrát se mu bezstarostný tón povedl líp. Čekala jsem, že se na Carlislea zeptá, ale stejně mi čerstvá vlna bolesti skoro podrazila nohy… Namáhavě jsem spolkla kámen ve svém krku a křečovitě odpověděla:

„Vždyť víš, že odjel… Nevím, jestli se ještě vrátí. Nevím…“ Slzy byly zpátky. Představa dnešního dne mě drtila. Charlie bude pryč, nezůstane nikdo, kdo by mě rozptýlil. Bella je příliš vnímavá, nesnaží se mě rozveselovat, uteče si do svého světa a nechá mě v klidu trpět…

„Mrzí mě to,“ zabručel a nepřirozeně rychle začal hledat letenku. Vydolovala jsem úsměv a vytáhla mu ji z náprsní kapsy.

„Ta bunda je moc hezká, mimochodem, celou dobu jsem ti ji chtěla pochválit.“ Upravila jsem mu dokonale rovný límec.

„Vážně?“ rozzářil se jako malé dítě. „Vlastně jsem si ji koupil kvůli… no, nechtěl jsem ti dělat ostudu. Jakože tvůj bývalý manžel je úplný buran,“ koktal. Konečně se můj úsměv na chvíli změnil v upřímný:

„Charlie, tys nikdy nebyl buran, nejsi a nebudeš. Jen jsi… hrozně hodný člověk. A ti to většinou nemají moc lehké. Vážně ti přeju, abys byl šťastný. Brzo, co nejdřív to půjde.“ Můj hlas přešel v naléhavý šepot.

„Pokusím se,“ zakřenil se, „co bych pro tebe neudělal.“

Přeslazený hlas z reproduktorů nám připomněl, že máme nejvyšší čas.

„Bello!“ zavolal na ni. Přihopkala k němu a automaticky ho vzala za ruku. Stačilo pár dnů mimo napětím nasáklé zdi domku ve Forks a přilnula k Charliemu víc než za první dva roky svého života.

Kleknul si k ní.

„Přijedeš zase?“ zeptala se přímo.

„Jasně, a ty?“

„Musím, říkal jsi, že jsem teď na řadě,“ odpověděla mu vážně.

„To si piš! Na Díkůvzdání jsi ve Forks na to šup!“ Pevně ji objal. Ztratila se v cípech jeho nové bundy. Po chvíli jsem postřehla její malé ruce, jak se těžkou látkou statečně probojovávají vzhůru. Konečně se jí to povedlo a ona ho pevně objala kolem krku.

Hlas nad námi důrazněji zopakoval pobízející frázi.

Charlie se odtáhnul a vlepil Belle pusu na špičku nosu.

„Máš?“ vyslovil ještě jejich nové zaklínadlo.

„Mám,“ odpověděla, vrátila mu pusu a neochotně si nechala sundat ruce z jeho ramen.

Charlie se postavil.

„A víš to? Že mám?“ upřesnila ještě a zatahala ho za rukáv, aby znovu získala jeho pozornost. Sklonil se k ní a zvednul ji do náruče.

„Jasně, že vím, jinak bych se nechal poslat jako dobrovolník na Mars.“ Znovu rychlá pusa, podal mi ji do náruče a rozběhnul se k přepážce. Po třech krocích se ale prudce obrátil, přiskočil zpátky a ještě jednou nás pevně objal. Automaticky jsem mu nabídla rty. Políbil mě tak, jako nikdy předtím.

Naposledy.

„Sbohem, Charlie…“ Už to neslyšel.

Za přepážkou se ještě otočil. V jeho hlase byla všechna ta bolest, když na mě zavolal:

„Renée, volal ti, každý den ti volal. Já ty vzkazy mazal… Promiň!“

xxx

Než jsme dorazili do Denali, blížilo se to ke konci. Ve velkém domě jsme se jen zastavili pozdravit, Eleazar nám mezi dveřmi podal klíče a pokračovali jsme do lesní chaty. Ta byla před dvaceti lety i mou porodnicí. Od té doby jsem tam nebyl a všechny vzpomínky spojené s tím místem jsem se snažil pohřbít co nejhlouběji. Ty prožitky ležely daleko za hranicí obsahu slova bolest. Neexistoval pro to pojem, protože žádný upír se nikdy nepokusil to pojmenovat, a člověk o ničem takovém nemá představu. Otřásl jsem se.

Nemusíš tam s námi, klidně se vrať do Denali. Carlisle někdy četl myšlenky skoro tak dobře jako já.

„Je načase, abych se srovnal i s tímhle,“ houknul jsem a dával si pozor, abych nezachytil jeho starostlivý pohled ve zpětném zrcátku.

Zrovna tuhle část není tak důležité si připomínat.

„Právě mě napadlo, že jsem možná neměl tak rychle zapomenout na to, že existuje i něco horšího než…“ Nedokázal jsem dopovědět – žár se z krku rychle rozlil až do konečků prstů a jeden děsivý moment se mi zdálo, že volant v mých rukách se taví. Na vteřinu jsem zavřel oči ve snaze potlačit vzpomínku na její vůni, ale ke svému zděšení jsem okamžitě uviděl jen ty velké tiché hnědé oči. Do háje… Tohle mě má pronásledovat navždy?

Pár minut po tom, co jsme zastavili před nádherným srubem, se ukázalo, že vzpomínka na tu malou není to jediné, co mi bude pořád v patách. Sotva jsme Esme uložili do postele v pečlivě uklizeném pokoji pro hosty, zastavil venku Jeep.

„Tanya, kruci,“ zaklel jsem a Carlisle se na mě zamračil. S tímhle byl někdy vážně otravný. Moji rodiče – nepraktičtí intelektuálové, kteří po třicítce podlehli vábení hippies, všechno prodali a jen v malé dodávce i se mnou projížděli bezcílně Státy, si zakládali na dvou věcech – na mě a na tom, že se navzdory výchově dopracovali k militantnímu ateismu. To, že se mým druhým, pravděpodobně důležitějším a určitě lepším otcem stal syn bigotního kněze, mi přišlo jako výsměch od tamtoho. Pokud tam teda někde je.

Tanya vplula dovnitř a okamžitě nasadila nejtěžší kalibr. Úsměv filmové hvězdy, miniaturní tričko a kratinké šortky.

„Můžu ti ho na chvilku odvést?“ zapředla směrem ke Carlisleovi, nečekala na odpověď, popadla mě za ruku a už mě táhla ven. Vrhl jsem na Carlislea naštvaný pohled.

Vydrž, hochu, jsme hosté, tak se chovej slušně. Uniklo mi slabé zavrčení. Tanya se zvonivě usmála – to, že se nikdy neurazila, možná představovalo její největší problém. Vlastně můj.

Venku se vyhnula mému pohledu a úzkostlivě se snažila potlačit všechny myšlenky.

„Chci ti ukázat nádherné místo,“ zašeptala. Asi to mělo znít svůdně.

„Poběž,“ vyzvala mě a vyrazila jako střela. Dělala, co mohla a do jisté míry to fungovalo. Na její dokonalý zadek se prostě nedalo nedívat. Jenže jsem věděl, co bude dál. Zkoušela to už tolikrát…

Nakonec jsem s ní šel prostě proto, že skoro cokoliv bylo lepší, než zírat na trpící dívku v chatě. Takhle mi to líp uteče. Možná, že až se vrátíme, bude po všem.

Po půl hodině ostrého běhu jsme dorazili na malou mýtinu, která se po pár krocích nečekaně rozšiřovala a svažovala k malému jezeru. Připomínalo oko uprostřed těch hlubokých lesů – vždycky zářivě modré – bez ohledu na barvu oblohy; dokonce i led, který je pár měsíců pokrýval, propouštěl tu zvláštní modrou zář.

„Tohle má být to úžasné místo?“ ušklíbnul jsem se. Samozřejmě jsem to tu znal; žili jsme v Denali dost dlouho na to, abych naše lovecké teritorium prozkoumal dokonale. Bodlo mě u srdce. Když jsem tu byl naposledy, ještě na mých rukách nebyla lidská krev… Sklonil jsem hlavu a podíval se na svoje dlaně, jako by mě snad měly prozradit. Tanya využila mojí nepozornosti a bleskově se svlékla.

„Jdeš do vody?“ Stála jen kousek přede mnou. Ne moc blízko – chtěla, abych si ten pohled mohl vychutnat z nejlepšího možného úhlu. Překvapilo mě to – ne její nahota, už dřív mi ve svých myšlenkách tisíckrát poslala pohled na své dokonalé tělo ve snaze mě vzrušit a přilákat. Poprvé jsem ji viděl naživo. A moje vlastní tělo zareagovalo. Dřív, než jsem si stihl naordinovat příslušnou dávku sebekontroly. Poznala to a spokojeně si olízla spodní ret. Nesnažila se potlačit vítězoslavný výraz. Pomalu udělala tři krátké kroky. Nedokázal jsem se pohnout, jen jsem na ni jako pitomec zíral. S tichým zapředením vzala mezi prsty okraj mého trička a jediným prudkým pohybem ho roztrhla na dva kusy, které ze mě snadno sklouzly. Lehce mi položila ruce na břicho a začala mě hladit. Zavřel jsem oči – jediný pohyb, na který jsem se zmohl. Přitiskla se ke mně a její rty mi přes rameno a krk pomalu putovaly k bradě.

A pak byl konec. Během půl vteřiny, kdy se přestala soustředěně ovládat, jí hlavou proběhla celá galerie mužů, s kterými mě bleskově srovnávala. Pevnost břicha. Šíře ramen. Vůně. Chuť.

Nechtěl jsem ji odstrčit tak prudce. Automaticky se přikrčila do útočné pozice. Ach bože, vážně jsme jen zvířata. Narovnala se, vystrčila uraženě bradu – konečně! – a založila si ruce na svých dokonalých ňadrech.

„Nemůžeš to, do prdele, nějak vypnout?!“ zaječela vzteklým sopránem. Napodobil jsem její pozici a s ironickým úsměvem jsem beze slova zavrtěl hlavou.

Oblečená byla snad rychleji než svlečená.

„Podělanej upíří panic navždy.“ Tak tohle byla podpásovka. Já idiot se jí kdysi přiznal, že některé věci jsem nestihl ani jako člověk. Znechucení z ničím neomezené nahoty a nevázaného sexu na hippie srazech ze mě neplánovaně udělalo puritána. Pohled na vlastní rodiče, jak si to veřejně rozdávají s dalšími novými kamarády, mě prostě vytáčel.

Dokázal jsem udržet klidný výraz. Radost z toho, že se jí podařilo mě naštvat, jí nedopřeju.

„Promiň, Tanyo, neber to osobně.“

„Osobně? Já bych ti předvedla, jak si se mnou něco můžeš brát osobně.“ Zavřela oči a bleskově vykouzlila dokonalou představu divokého sexu mezi námi. Evidentně si to nepředstavovala poprvé – každý detail vypadal naprosto věrohodně.

„Přestaň,“ zavrčel jsem. Na chvíli mě napadlo, jestli by ledová voda v jezeře mohla mít zklidňující účinek. Škodolibě na mě vyplázla jazyk, popadla mě za ruku a táhla mě zpět.

„Poběž, suchare, mám pro tebe bestovky za posledních pět let.“ Takhle to bylo vždycky. Během vteřiny se oklepala a změnila téma. Na nějakou dobu. Tanya – krásná a neskutečně chytrá a sečtělá upírka s jedinou drobnou vadou – sex s hezkými muži se stal jejím nejoblíbenějším koníčkem. Na její výběr filmů, hudby a knížek jsem se upřímně těšil – ona v mém vzdělání během mých prvních let dohnala to, co mí lidští rodiče zanedbali. Jenže teď neodhadla tu nejlepší dobu.

„Musím do srubu, každou chvíli se probudí a Carlisle by tam s ní neměl zůstat sám.“ Zklamaně si povzdychla.

„Ale nepojedete hned zase pryč?“ ujišťovala se.

„Těžko, s touhle novou doufám potíže nebudou, ale takový kruťas snad Carlisle není, aby ji hned odvlekl do Chicaga.“ Vzpomněl jsem si na vlastní utrpení, když mě poprvé v obchodním domě naprosto pohltil ničím neředěný lidský pach.

„I když…“ Moje zaváhání ji zaujalo.

„Copak?“ Obrátila se ke mně, aniž by zpomalila běh.

„Otec má dost dobrý důvod spěchat zpátky. Zamiloval se…“ Dal jsem si záležet, aby to znělo neutrálně.

„Ta lidská ženská, co je z něj cítit na sto metrů?“ Tanya neměla důvod svou nechuť skrývat.

„Hm…“

Prudce zastavila a skočila mi do cesty. Zabrzdil jsem jen centimetry od ní. Udělala na mě teatrálně smutné oči:
„Nenapadlo tě někdy, Edwarde Cullene, že tě taky miluju?“ Vyzývavě našpulila pusu.

„A nenapadalo tě někdy, milá Tanyo, že bych o tom věděl možná dřív než ty?“ Naštvaně odkopla odhadem tříkilový kámen a beze slova se znovu rozběhla. V každém případě se jí ale podařilo nemožné – po dlouhé době jsem se upřímně zasmál.

Během pár minut jsme stáli před srubem. Zevnitř se ozývalo tlumené úpění.

„Tak tuhle podívanou si nechám ujít,“ otřásla se Tanya, bez varování mě políbila – potvora – a zmizela mezi stromy.

Nechtělo se mi dovnitř. Zavřel jsem oči a jen si užíval ten dokonalý vzduch – nikde ani stopa po lidské vábničce. Ta myšlenka se vzala odnikud a vypadala úplně obyčejně. Jenže mě zastihla uvolněného a bez varování mě skoro zahltila.

Co nás čeká, bože, co nás ještě všechno čeká…

xxx

Ležela jsem v posteli a zírala na telefon, jako bych ho mohla zhypnotizovat. Přístroj s retro vzhledem měl jednu drobnou nevýhodu. Zabíral na stolku tolik místa, že jsem musela záznamník nacpat do nižší poličky, kde ovšem zuřivě blikající kontrolku počtu vzkazů přikrývala svrchní deska. Každý večer, když jsme se s Charliem a Bellou vraceli z výletů, stačila mu vteřina – jediné tlačítko a všechny vzkazy byly vymazány. Ten kratinký okamžik, než jsem Bellu svlékla z bundičky a umyla jí ruce.

Měla jsem číslo na Carlisleův pager, ale nereagoval a já si byla skoro jistá, že je mimo dosah svého operátora. Něco mi bránilo volat do nemocnice nebo dokonce na univerzitu. Ptát se na Esme jsem rovnou zavrhla – do příbuzného jsem měla rozhodně daleko. A tak mi nezbývalo než čekat. Čekat na telefon, který už možná nikdy nezazvoní.

xxx

Edward by byl s mou rychlostí možná konečně spokojen. Zpět do Chicaga jsem dorazil v rekordním čase.

Sedm dní. Pouhý týden. Když jsem včera ráno zjistil, že její vůně nenávratně mizí z mých věcí, mizí ze mě, zmocnila se mě panika. Nechtěl jsem Esme opouštět tak brzy, nešlo to ani zdaleka hladce, ale ovládnout tohle bylo skoro nad mé síly. Edwardovi stačil jediný pohled a už mě tlačil ze dveří. Rozhodující slovo ale nakonec padlo od Eleazara. Závazek musel být prohlášen nahlas a musel jej vyslovit někdo, kdo byl skutečně schopný a ochotný postarat se o novorozeného.

Teď už jsem měl v hlavě jenom Renée. Ne, v hlavě neodpovídalo mému stavu - netušil jsem, že existuje pocit takové spřízněnosti, sounáležitosti. Ta touha být s ní, dotýkat se jí, slyšet její hlas, její smích, ochutnat ji, milovat se s ní, ta touha teď tvořila mou podstatu – nedokázal jsem najít jedinou buňku svého těla, která by fungovala za jiným účelem.

Miloval jsem ji a naprosto jasně si uvědomoval, že dokud bude na tomto světě, nedokážu se jí vzdát. Ne úplně. Ne definitivně.

xxx

Ze zmatených snů mě vytrhlo zazvonění. Ještě v polospánku a se zavřenýma očima jsem hrábla po telefonu. Ve sluchátku se ozýval obvyklý tón a zvonění se po chvíli opakovalo. Došlo mi, že je to zvonek u dveří. Naděje mě opět šlehla, ale prostě jsem nedokázala zabránit tomu, aby mi ta možnost neproletěla hlavou. Ještě pár vteřin, než jsem se konečně odhodlala otevřít.

Stál tam. V očích všechnu mou nejistotu, můj strach a mou lásku.

Moje kolena mě tentokrát podržela. I oči zůstaly suché. Ale všechno ostatní fyzické vybuchlo.

Beze slova jsem ho vtáhla dovnitř, opřela ho o stěnu a pevně ho objala kolem krku. To vše poslepu, protože ta úplně první věc, kterou jsem udělala, byla ta, že jsem ho hladově začala líbat. Zřejmě se mi konečně podařilo ho překvapit. Trvalo skoro minutu, než pochopil, že se na něj nezlobím a že si znovu může vzít všechno.

Musí.

Nepotřeboval čas na rozmyšlenou.

Ach bože, co nás ještě čeká…

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Kate

29)  Kate (17.11.2013 16:28)

A teď jsem pekelně zvědavá a napnutá, jak si Carlisle poradí se dvěma ženami. Eda to Tanye hezky nandal.:D A Edward a jeho hippies rodiče.

Jalle

28)  Jalle (01.04.2013 12:50)


som zvedavá, čo urobí Carlisle s toľkými ženami

miamam

27)  miamam (29.02.2012 12:53)

On je mazal! Všechny je mazal!!! Ach ten Charlie... Tanya je na zabití snad víc než obvykle, ale Edward s ní pěkně vyběhl Jupí a ten konec!! hihi

Lioness

26)  Lioness (25.10.2010 21:53)

Sbohem, Charlie. Myslím, že s Tebou je to docela uzavřené. Už nejsi ve hře. Ne o Renée.
Patří ke Carlislovi, patří jemu. Stejně jako patří on jí. To co prožívali, to co dokázali prožívat... ach.
Edward, coby potomek hippies s přímesí puritánismu. Jeho scéna s Tanyou... jak někdo může z ní dělat naprotou mrchu?
Bože... mé srdce plesá. Je to nádherné. A křehké. Příliš křehké. Bojím se, co se může stát. Co se stane...
Bude tu vztah mezi Edwardem a Bellou? Budou ho její oči pronásledovat tak dlouho, dokud ho ta čokoládová síla nepřemůže? A co Esme? Lekám se toho jména, toho, jak se může zapojit do příběhu. Co s ní?

Evelyn

25)  Evelyn (22.10.2010 18:23)

Edward jako syn hippísáků... Promiň, ale hrozně mě to pobavilo.
Tanya... Tak u té se přiznám, že se mi nelíbí. Mám ráda tu původní, milou a lásku stále nenalézající Tanyu a tahle Tvoje je první postava z Tvého pera, která je mi vyloženě nesympatická pro změnu charakteru...
Jinak ale opět krásná kapitola

Yasmini

24)  Yasmini (29.09.2010 23:21)

Nejlepší byla Tanya a její pokusy :) já jí tak fandila .
Charlie no... chápu ho, asi nemůže vyhrát. A jak jsi řekla v lásce a válce...
Carlisle ji miluje a přeju jim to. Snad to ještě pár kapitol vydrží.
Klaním se
Tvoje Y.

Amisha

23)  Amisha (29.09.2010 21:48)

Bože Ambro! To je taková nádhera!

ambra

22)  ambra (29.09.2010 14:47)

Tak, písnička je tam, a když rozkliknete, uvidíte i mou představu o tom, jak by mohl Edward vypadat... Ehm, ale tenhle hezounek nám to prostě nestih... Jinak je to ale moje velká filmová láska!
Jinak ovšem trvám na tom, že Rob je dokonalý Edward

ambra

21)  ambra (29.09.2010 14:27)

Holky moje, večer jsem si ze studijních důvodů dala první tři kapitoly a vlastně se divím, že je Vás tu ještě tolik:) :D . Taková depkoidní pi...ost... No nic no... Pokusím se Vás nezklamat, hrubý odhad je cca ještě tři kapitoly (plus minus pět haha ).
Zase jsem měla čtenářský a emocionální orgasmus, když jsem četla Vaše postřehy a úžasná podporující slůvka.
DĚKUJU!!!
Jaruško, jsem kozoroh, proto ty infantilní projevy v dospělém věku:D ...
A jediná poznámka k Charliemu - v lásce a válce je dovoleno vše... Chtěl mít těch pár dnů Renée opravdu pro sebe... Já mu nechci nadržovat, ale konkrétně u něj jsem neusilovala o nový charakter - ten můj je kombinace knížky, filmu a jednorázovek od Paike (znovu připomínám, že ona přímo nepřímo inspirovala vznik této povídky ). A jdu doplnit i píseň - zase něco profláknutýho, ale já to jinak neumím...:D

magorka

20)  magorka (29.09.2010 14:15)

pane jo, Ambro děkuju za Renée a to, že bude ještě chvilku šťastná.... za Bellu, že je, jaká je....za Charlieho, že je to prostě Frajer!....Carlisla, že je tak nezlomný ve svých citech....za Edwarda, jeho empatii přístup a vlastně i za tu Tanyu :)
Nevím, jestli mám psát, že se moc těším na další - eeeeeh, asi to nevydrží, viď?...tak jen....jsem tu a čekám

nikolka

19)  nikolka (28.09.2010 19:21)

Každý môj pokus o vyjadrenie pocitov, z tejto úžasnej kapitolky, vyšiel nazmar. Pretože hádam ani neexistujú slová na ten chaos pocitov, ktoré ma ovládli.

všetci hrdinovia sú úžasný,
a koniec .....
krajší som si nemohla priať. nevydržal ich odlúčenie a musel sa vrátiť späť..

ĎAKUJEM za krásny zážitok,,

Paike

18)  Paike (27.09.2010 18:24)

Jsem tu jako na horské dráze. Nahoře a dole. Bez možnosti vystoupit. Bez papírových pytlíků na případné nehody a strachu, že se vozíček utrhne na nejvyšším bodě a já nepřežiju pád z několika metrové výšky a pár podezřelých turistů mi zatleská.
Charlie jí zapíral telefonáty? K čertu s ním! Jak mohl? V ten moment jsem měla chuť mu skočit po krku, jako rozzzuřená šelma, turniket neturniket.
Edward potomek hippie rodičů, je až neskutečné, jakými detaily přivádíš příběh k životu. S pochopitelnou averzí(?) k sexu s bezstarostnou a téměř "splachovací" Tanyou. Pokud jsem se ještě nezmínila Edwardovo rebelství je tak jiné a přitažlivé!
Carlisle přišel, vrátil se. Opustil novorozenou Esmé pro sebe, kde se vzala ta jeho (půvabná) sobeckost. A fakt, že ví, že bez Reneé nemůže být je téměř povznášející.
Těžce se vždy vzpamatuji ze všech emocí, co na mě během kapitoly vychrlíš a je s otevřenou náručí přijmu. S neskutečnou oddaností ti visím na rtech, spíš rukách a nechám sebou zmítat každý odstavcem. A tak prosím, abys mě příliš netrápila, abych nabrala ztracené iluze a věřila, že někde na ně čeká dobrý konec.

17)  katyka (27.09.2010 18:11)

Dajú sa nekoordinované zvuky považovať za komentár? Nádherné. Úžasné. Strhujúce. A tak ďalej, a tak podobne :) Neviem vyzdvihnúť jednotlivé časti oproti iným, jednotlivé vety. Celé je to dokonalý celok. A napriek všetkému... maličko závidím Renée. Strašne veľa bolesti, ale tak veľa lásky... Kvoli tej sa to oplatí podstúpiť.

Silvaren

16)  Silvaren (27.09.2010 11:12)

Zase jsi mě rozbrečela - to loučení na letišti. Chjo, je mi jich líto. Edward s Tanyou byli naprosto skvělí, přirození, upírští! A ten závěr? JUCH zase spolu. Emoce lítají jako na kolotoči. Jsi čarodějka, Ambro.

sakraprace

15)  sakraprace (27.09.2010 06:47)

Nádhera, naprostá nádhera. Jak loučení s Charliem, tak pobyt v Denali i Carlisleův návrat. Celá se tu tetelím a připitoměle se usmívám, díky

Alaska

14)  Alaska (26.09.2010 23:03)

Tak nejdřívě, jakmile jsem kapitolku otevřela, jsem vztekle jak malé děcko začala bušit pěstičkama do stolu - Kde je písnička!!! Pak jsem si však přečetla perex a trošku se uklidnila. Nicméně poznámka, že jestli tahle kapitolka nebude něco extra, tak u mě máš za tu písničku jedno velký mínus... Samozřejmě, že jsem dopředu věděla, že žádný mínus nebude, ale holt nějak jsem svůj vztek musela ventilovat.
Ovšem hned loučení na letišti ihned odvedlo mou mysl do příběhu. Stále ve mně hlodal červíček pochybností - odjede s Charliem, neodjede... Do poslední chvíle jsem byla napnutá. Rozhovor Charliho s malou Bellou mi umožnil připomenout si jednu skutečnost. Stephanie nám kladla na srdce, že vždy to byla Bella, která se chovala vyspěleji a starala se o střeštěnou René. Že je René střeštěná i ve Tvé povídce nemůže být pochyb, ale že i ve svých dvou letech působí Bella, že má více rozumu než její mladí rodiče mi přišlo komické, ale ne nijak nepředstavitelné.
Co ale pro mě bylo naprostou podpásovkou - Charlieh oposlední slova. On moc dobře věděl, že to nemá zmínit dřív. Sama jsem měla chuť prorvat se odletovým terminálem a skočit mu po krku. Touto nefér hrou si to u mě dost rozházel.
Ovšem všechny tyto vypjaté situace odlehčila Tanya. Nikdy jsem ji neměla ráda a zároveň ji litovala, že je popisovaná jako mrcha, ale Tvou Tanyu zbožňuju . Její bezstarostná osobnost skvěle kontrastuje s momentálně zahořklým mladistvým upírem Edwardem.
A že Edward zatím neodpovídá našemu ideálu. Právě naopak. Já si myslím, že jiný Edward by se do této doby nehodil. Vždyť v originále sám Carlisle mu řekl, že Bella ho změnila ještě před tím než navštívili ostrov Esme. Tudíž vyvstává otázka, jaký byl Edward před Bellou. A nemůžu si pomoct, ale tvůj popis je daleko dokonalejší než mé nejbarvitější představy.
Ovšem koncem jsi neprosto zamýchala mými závěry. Pomalu jsem se smiřovala, že René prostě šťastná nebude a teď nevím jestli se radovat, že sis to přece jen rozmyslela nebo tě proklínat, protože jsi se rozhodla nás trápit ještě o trochu déle...
Nicméně trap nás, ždímej z nás veškeré chmurné emoce, stahuj nás za živa z kůže či bezcitně napadej ten životadárný orgán, který nás udržuje v chodu - já ti stejně stále budu ležet u nohou a nedočkavě čekat, kdy k nám upustíš pár těch slov většinou plných zoufalství a sem tam trochu té lásky a štěstí.

Gassie

13)  Gassie (26.09.2010 21:39)

Ambro, kdybys jen věděla, co se mnou děláš. Miluji povídky, které mě nutí přemýšlet. To Ty Tvoje dělají. Miluji Tvoje povídky. Dokonalá slova, která zasáhnou přesně tam, kde mají. V jedné větě mě dovedeš rozesmát, abych v další měla na tváři přihlouplý úsměv a o kus dál jen zoufala áchám. Děkuji.
Zbožňuji Tvoje postavy, které mi přijdou o tolik lidštější a dokonalejší než v knize. Situace, které nám servíruješ na stříbrném podnose, jsou naprosto realistické. Žádné vyumělkované přibarvování. Jen touha hrdinů po troše toho štěstí. Snaha chopit ho aspoň chvíli za pačesy, než se otočí zády.
Charlie, který se prostě snaží. Hodný chlap, který měl smůlu. Úplně vidím, jak jí říká to o té bundě.
Zamilovaný Carlisle, chopený mezi dvěma světy. Jeho volbu mu nezávidím.
Tanya, která konečně není vykreslená jen jako potvora. Vlastně mi jí bylo líto.
Stejně jako Edwarda. Je tolik lidský. Mám pocit, že všem už odpustil až na sebe.
A Renée je vlastně už smířená. Ví, že Carlisla nebude mít navždy, tak si ho chce užít dokud tam bude.

Čekám a těším se, co bude dál.

Bye

12)  Bye (26.09.2010 21:32)

ambro, tak především se neomlouvej za nic, co se zdá být jednou z největších devíz Tvojí povídky. Tvůj Edward je něco jako Rebel bez příčiny. No, teda spíš rebel s příčinou. Co všechno toho kluka neformovalo?! Jeho náboženský cítění a kritický přístup k sexu, to hovoří za vše! Asi takhle... já být Tanya, tak se chovám úplně stejně dementně jako ona (mmch, neskutečně vymazlená a vypointovaná scénka! :D ). A ještě ke všemu bych se JÁ celkem určitě ZAMILOVALA. A mohl by si mě klidně namlít na štěrk!
Ach Charlie. Já toho chlapa odněkuď znám. Začíná mě trochu děsit. Představ si, že používá naši rodinnou mantru: "Máš?" "Mám!" A ten záznamník jsem mu odpustila. Teda, hned, jak se vrátil Carlisle...
Carlisle!!! Pokud bude Renée na světě, nevzdá se jí. Ajaj. Tak co bude s Esmé?
Esmé! Ještě tiše sténá, ale už bude konec... Ach bože, co nás ještě čeká?







Echm, echm...
"Kdééé domov můůůj, kdééé domov můůůj..."

11)   (26.09.2010 21:19)

"Ne, v hlavě neodpovídalo mému stavu..."
Tak nejako...
Na začiatok by som chcela pochváliť vec, ktorú som od začiatku brala ako samozrejmosť, ale došlo mi, že je to dôležitá vec. Je veľmi dobré, že striedaš pohľady.

Edward...
Jeho hipiess rodiča...
Edward, ktorý neverí v boha... niečo predsa len máme spoločné
Tanya... Na túto postavu som nikdy nemala nejaký názor. No musím povedať, že túto tvoju Tanyu obdivujem. Obdivujem to, ako sa dokáže so všetkým vysporiadať, nevzdávať sa.
Carlisle... milujúci nešťastný Carlisle...
Charlie... taký dobrý... ( stále ho však nemám nejako v láske, ale priznávam- už je na neutrálnej úrovni...)
Bella... malá, nevinná... konečne má znova svojho otca...
Renné... ustráchaná, milujúca a odovzdaná...

Opäť úžasná kapitola. Je to také realistické, že ma to len utvrdzuje v tom, že život je poriadna sviňa. Nie je ľahké, byť šťastným človekom. A niekedy nedosiahneš to, čo chceš, aj keď sa veľmi snažíš...

ďakujem za túto kapitolku. Pomáha mi odfiltrovať aspoň časť mojej nálady. Ty vždy presne vieš, čo potrebujem. Inak mám otázku na telo, možno sa ňou objasní záhada, prečo mi tak sadnú všetky tvoje poviedky
Aké si znamenie v zverokruhu?

Och sa zabudla som pochváliť tohto Edwarda... ale veď vieš, že ja by som ho mala rada, aj keby tam s tou Tanyou hneď aj vyspal
Budem očakávať pokračovanie, budem očakávať čo im pripravíš. Akú ďalšiu ranu im uštedríš. Ranu, ktorú budú musieť znova ustáť... Mám pocit, že pomaly ale isto sa blíži niečo VEĽKÉ...




10)  Lejla (26.09.2010 20:54)

Draha A mbro, uz pri minulem dilku sem ti psala jak se stydim za to, ze nejsem schopna dat po kazdem tvem dilku slusnou vetu dohromady a ano opravdu si me zase dostala a me to rozhodne nemysli. Je naprosto uzasne si od tebe neco precist.Nestacim se divit jakou uzasnou fantazii oplivas a v telujes ji do svych postav. Naprosto pohlcena tvym dejem sem zapomela na celicky svet kolem me .Deti bez vecere, a kdyby nebylo meho muze snad by sly do postele i spinavy, ale ja se proste od toho nemohla odtrhnout. Dekuji za ten uzasny pozitek, davas mi toho tolik a ja sem ti za to nesmirne vdecna a s radosti a s motylymi kridly v brise budu nedockave cekat na dalsi dilek.

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek