Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/polibek!.jpg

Co k tomu dnes říct... Měla bych se pochválit, že vkládám hned další den novou kapitolu, ale ten důvod je prostý - mám se tím trápit jen já?!

Díky moc všem, kteří to se mnou poctivě táhnou a mají chuť mi o sobě dát vědět:-)

Tak, jen do toho, o moc horší už to nebude...

Vaše ambra

 

 

 

Chicago září 1993



Než jsem se umyl, bylo po všem. Dveře ze sálu se rozlétly a vycházející kolegové mi skoro nevěnovali pozornost. Rozebírali včerejší debakl Medvědů. Jen Aaron zvednul překvapeně obočí.

„Ahoj, Carlisle, ty máš službu?“ Poslepu přitom házel do koše zakrvácené rukavice.

„Ne, volal mi Mark Grabowski.“ Pokusil jsem se o neutrální tón, ale okamžitě pochopil.

„Tys ji znal, že jo.“ Snažil se vyčíst z mé tváře, jaká míra soustrasti je přiměřená.

„Jo, z univerzity, sekretářka na katedře. Fajn holka,“ dodal jsem tónem, který jasně dával najevo, že mi nemusí kondolovat.

„Je mi to líto,“ vypadlo z něj automaticky. „Nedalo se nic dělat. Je na přístrojích, čekáme, až Tina zkontaktuje někoho z rodiny. Nenašli jsme její doklady, takže nevíme, jestli byla dárce.“

„Dárce? Deváté patro…“ Nemusel jsem dopovědět.

„Jo, kupodivu jo. Dokonce srdce je naprosto v pořádku.“ Zdálo se mi, že se kousnul do jazyka, nebyl si jistý, jestli právě nepřestřelil. Můj neosobní výraz ho ale vzápětí uklidnil. Rozloučil se nejistým úsměvem a zmizel ve sprchách. Krátkým rozhovorem se mnou se zdržel, ostatní odešli už před pár minutami. Zůstal jsem v přípravně sám. Vztekle jsem mrsknul nepoužitými rukavicemi do koše. Nikdy jsem neklel, ale teď jsem se musel strašně moc ovládat. Zlobil jsem se na Esme, že to nakonec vzdala, zlobil jsem se na ni, protože mi brala možnost naprosto propadnout vlastní beznaději. Moje trápení vedle toho jejího vypadalo… překonatelně. Zvládnutelně. I když bolest, kterou mi způsoboval každý záblesk myšlenky na to, že Renée ztratím, se zdála tou nejhorší, jaká mě mohla potkat, Esme mě právě poučila, že mám možná netušené rezervy.

Nebylo obvyklé, aby o sobě kolegové věděli detaily ze soukromého života. Obzvlášť se mnou se těžko navazoval bližší vztah než jen ten čistě formální, pracovní. Jenže Esmein soukromý život se před pár měsíci protnul s její prací.

Aby ji matka, bigotní katolička, pustila po střední škole do Chicaga za přítelem Timem, který tu studoval druhým rokem ekonomii, musela si ho Esme vzít. Moc jim to nevadilo, stejně to plánovali. Když před šesti měsíci otěhotněla, vypadala velmi šťastně. Jenže těhotenství urychlilo rozvoj do té doby latentního karcinomu na játrech. Poznal jsem to i bez testů – najednou nahořklá vůně její pokožky, nepatrné zažloutnutí, které pro lidské oči mělo zůstat ještě několik týdnů nepostřehnutelné. Pro její přežití několik zásadních týdnů…

Lámal jsem si hlavu, jak ji nenápadně poslat na testy. Nakonec jsem si zahrál na skvělého lékaře a upozornil ji na to, že má lehce zažloutlé oční bělmo a že by si měla nechat udělat testy. Rychle. Jen se bezstarostně usmála a pohladila zatím skoro ploché břicho. Ale na odběry šla ještě to odpoledne. Další den se dozvěděla krutou pravdu. Pokud má přežít, potřebuje okamžitou operaci, sérii ozařování a nejdrsnější variantu chemoterapie. Ovšem první věc, kterou musí podstoupit, je interrupce. Těhotenství její tělo rychle vyčerpává a plod by drastickou léčbu stejně nepřežil. Slyšel jsem ji přes celou chodbu, když na kolegu křičela, ať se o jejím dítěti neopovažuje mluvit jako o plodu. Zhroutila se. Timovi trvalo dva týdny, než ji přemluvil. Když ji vezli na sál, neustále si hladila břicho a pořád opakovala jednu větu:

„Nemůžu ho zabít.“ Tim už neměl sílu znovu jí vysvětlovat, že by děťátko stejně zemřelo. Problém byl v tom, že existovala určitá šance, že by dítě donosila. Jistě, pro ni by to znamenalo ztrátu šance na vyléčení, ale nedařilo se mi zahnat pocit, že jí tuhle část pravdy měli říct.

Dva měsíce po operaci byla zpět v práci. Vyzáblá, v paruce bez lesku a s černými kruhy pod očima seděla nepřítomně za svým stolem a na můj udivený dotaz reagovala prostě:

„Doma už nepřežiju ani den.“

Za několik týdnů od ní odešel Tim. Jako ekonom si zřejmě dobře spočítal, že investovaný stres se mu nikdy v žádné formě nevrátí. Esmeina kabelka chrastila několika lékovkami. Zdálo se, že medikamenty mohou jejímu mozku dočasně nalhat, že se neocitla úplně na dně.

Nezvládly to a nezvládl to ani nikdo z lidí kolem ní. Bylo prostě pohodlnější vymlouvat se na potřebu soukromí, na čas, který nakonec vše zahojí. A tak toho večera, kdy se lámal můj vlastní osud a já měl pocit, že už víc neunesu, Esme uklidila svůj byt, vykoupala se, spolkla obvyklou dávku léků, pak otevřela okno a vykročila do prázdna.

Vstříc definitivní úlevě.

Potichu jsem vešel na sál. Všechny zvuky tu navozovaly falešný pocit, že je vše v pořádku. Srdce, tlak, teplota, dech. Přišel jsem až k ní. V porovnání s intubací vypadal její obličej ještě drobnější než ve skutečnosti. Hořký úsměv. Tohle je jediná skutečnost, na kterou má tahle dívka nárok. Nic jiného už nebude. A s tímhle vědomím i umřela. Vychovaná katolička šla nejdřív na potrat, potom spáchala sebevraždu. Pokud byla aspoň trochu při smyslech – a já se obával, že její hlava byla naprosto jasná – věděla, že tím činem zpečetí osud své duše.

„Vítej mezi zatracenými, holčičko,“ zašeptal jsem a pohladil pramen vlasů, který se uvolnil zpod operační čapky. Její vlasy. Stále příliš krátké, proto neposedně vykukovaly, přesto nezapřely, že by nepřišla o svůj zvláštní medový odstín.

Kdyby jim dala čas. Kdyby jim dala čas dorůst.

Nakonec za to opravdu možná mohly ty vlasy. Nevěděl jsem, jestli měl Edward někdy sourozence. Úzkostlivě se vyhýbal zmínkám o své lidské rodině. Teď nás čekají těžké časy. Někdy se prostě neubráním zbloudilé myšlence – jak by mohl vypadat můj život, kdybych žil sám, kdyby nebylo Edwarda. Mohl bych zůstat s Renée… Já pro ni a pro Bellu nepředstavoval nebezpečí. Možná se uhlídám a ničemu takovému nedovolím, aby mi proběhlo hlavou, ale Edward se stejně bude vinit.

Co kdybychom nežili sami? Co kdyby měl Edward sestru. Sestru, jejíž medový odstín vlasů má tak blízko k tomu jeho. Sestru, která ho nebude nudit tři sta let starými pravdami. Sestru, která by se možná jednou pro něj mohla stát něčím víc…

Esme se vzdala své duše. Neunesla, že za sebe nechala rozhodnout jiné. I teď za ni rozhodnu já, ale její vzpomínky na ještě dnes tak tíživou bolest budou matné, neostré, a ona dostane možnost věčným odříkáním vykoupit svůj hřích. A dokonce je i šance, že by jednou mohla být znovu šťastná…

Měl jsem málo času.

Rozhodnutí padlo.


xxx


Zazvonění telefonu se na malou chvíli stalo součástí mého zmateného snu. V tom snu jsem viděla Bellu – skoro dospělou a krásnou – jak sbíhá schody v našem domě ve Forks. Sbíhá schody, protože někdo zazvonil a ona jde otevřít. Na chvilku se zastavuje před zrcadlem v předsíni. Rychle si popotahuje hnědý svetr přes okraj džínů. Je zadýchaná a zrůžovělá trémou. Otevírá dveře. Za dveřmi stojí… Probudil mě vlastní vyděšený křik. Zvonění nepřestávalo. Uvědomila jsem si, že je to telefon. Překulila jsem se na posteli, abych na něj dosáhla.

„Ano?“ V mém hlase se ještě odrážela prožitá hrůza. Pořád jsem měla před očima tu zdánlivě laskavou tvář… Rychle jsem rozsvítila malou lampičku. Obraz se konečně rozplynul v mdlém nazelenalém světle.

„Renée, jsi v pořádku?“ Bodlo mě u srdce. Ptá se mě, jestli jsem v pořádku, ale sám zní strašně… Snad se se mnou nechce loučit takhle…

„Jasně, jen jsi mě vzbudil z ošklivého snu,“ řekla jsem popravdě. Kdyby po mně chtěl detaily, nedokázala bych je ze sebe dostat. Stále jsem se třásla.

„Tak to jsem vlastně rád,“ uslyšela jsem úsměv, ten ale vzápětí zmizel.

„Renée, dobře mě poslouchej, mám nějaké problémy… s Edwardem, musíme na pár dní odjet…“ Telefon mi vyklouznul z ruky a s tupým úderem dopadl na podlahu. Stočila jsem se do klubíčka. Co šílíš, ty káčo, vědělas, že to přijde, přestaň, přestaň! Někdo ve mně opakoval ty kárající věty, ale nestačily na to, aby zmizel pocit, že se právě rozpadám, že mě někdo porcuje buňku po buňce. Po několika minutách jsem se – jednu ruku stále pevně přitisknutou na dunícím srdci – opatrně natáhla pro sluchátko.

„Jsem tady, promiň,“ dokázala jsem zašeptat.

„Renée, nezlob mě, vážně si myslíš, že bych se s tebou rozešel přes telefon?“ Ne, jsme oba civilizovaní, přijdeš mi to říct do očí. Nechala jsem slzy, aby mi kapaly do klína.

Zjihnul. „Miláčku, neplač, mám opravdu jednu věc k vyřízení, ale je to jen pár dnů, nejvíc týden. Budu ti volat každý den a budu trpět, že nejsem s tebou. Tamto… tamto nějak vymyslíme. Musíme…“ Proč jsem měla pocit, že je z té beznaděje zoufalý úplně stejně jako já?

„Miluju tě, Carlisle, miluju a vždycky budu.“ Položila jsem sluchátko do staromódní vidlice.

Usnula jsem za dlouho. Vyčerpaná a rozrušená. Přesto se mi pod víčka okamžitě vrátil ten hrozný sen…


xxx


Edward na mě čekal na parkovišti. Díky mé rychlosti a dokonalé znalosti nemocnice nebyl problém dostat ji ven. Ještě z parkoviště zavolal Edward na recepci nemocnice.

„Čau, tady Rico z Věčnýho stínu,“ napodobil španělský přízvuk a předstíral, že v ústech líně převaluje žvýkačku. „Vodvezli jsme tu kočku z vosumnáctky, Esme Alcottovou, papíry pošleme ráno, jo? Díkec, čáu!“

Pokud do rána dodám zápis z pohřební služby a včas vysvětlím její matce, že došlo k omylu a Esmeiny orgány bohužel nejsou vhodné pro transplantaci, bez problémů to projde. Pak stačí poslat malou urnu, omluvný dopis s razítkem Věčného stínu a pořádnou sumu jako odškodné za to, že došlo – znovu omyl – ke zpopelnění.

Edward mlčel, zdánlivě klidně se proplétal vedlejšími ulicemi k domovu. K domovu, který dnes navždy opustíme. Seděl jsem na zadním sedadle a Esme držel v náruči. Nemohl jsem čekat. Už pár minut byla bez pulzu.

„Edwarde…“ oslovil jsem tiše jeho záda. Jen zakroutil hlavou a na chvíli zvednul ruce z volantu v jasném gestu - dělej, jak myslíš.

Nechci na tebe házet spoluzodpovědnost, ale nechci tě ani obcházet při takových rozhodnutích. Jsme rodina, ať se ti to líbí nebo ne. Měl bys k tomu říct svůj názor.

„Nechtěj to po mně, Carlisle, vážně ne,“ Jako by každé slovo drtil mezi zuby.

„Nestačilo ti to dnešní odpoledne?! Co po mně chceš? Abych ti požehnal při výrobě dalšího monstra? Fajn! Tak teda vítej ve zkurveným pekle, milá Esme!“ vykřikl a šlápnul ostře na plyn.

Zavřel jsem oči, abych si dokázal vyprázdnit mysl a sebral dostatečnou dávku soustředění nutnou k sebeovládání. Opatrně jsem otočil její bezvládnou hlavu a ponořil zuby do chladnoucí pokožky na krku.


xxx


Do rána se mi všechna naražená místa patřičně vybarvila a rozbolavěla. Sbírala jsem se z postele a snažila se potlačit vzpomínku na příjemný chlad jeho dlaní. Po pár vteřinách jsem to vzdala, zhroutila se zpět a mezi vzlyky lapala po zbytcích jeho vůně na polštáři. A pak jsem znovu křičela. Křičela bolestí. Ještě včera jsem byla statečná. Jenže jsem netušila, jak moc mě jeho odchod bude bolet.

Z hysterie mě vytrhl zvonek. Zmateně jsem nadskočila. Je tady! Vrátil se! Bez ohledu na modřiny jsem stála u dveří ve vteřině. Zatracené zámky! Konečně!

Na prahu stál Charlie. „Tak jsem tu…“ zarazil se a zhodnotil rychlým pohledem můj rudý a mokrý obličej, a všechny fialové skvrny a otoky, které miniaturní košilka prostě nemohla zakrýt.

Beze slova mě odstrčil a vrazil do bytu. Proletěl kuchyní a rozrazil dveře do ložnice. Byla jsem mu v patách. Zarazil se nad rozházenou postelí – bylo příliš zřejmé, že jeden spáč po sobě nenechá takovou spoušť. Prudce se ke mně otočil.

„Co ti ten hajzl udělal! A nevykládej mi tu blbou včerejší historku o uklouznutí na schodech! Já vím, jak vypadaj ženský zmlácený chlapem!“ Hlasitě oddychoval a všimla jsem si, že má obě ruce zaťaté v pěst. Zírala jsem na něj a konečně mě dostihlo zklamání z toho, kdo stál dnes ráno za mými dveřmi. Sesunula jsem se zády po zdi a znovu se rozvzlykala. Charlie stále zůstával ve svém bojovném strnutí, ale jednu ruku povolil a začal se šacovat. Po chvíli si ke mně přidřepnul a podal mi dva pomačkané papírové kapesníky.

„Renée, vážně tě nechci votravovat, ale můžeš mi, proboha, říct, co se vlastně děje?“ Díval se na mě a v jeho očích byl takový smutek, že jsem měla chuť ho obejmout a utěšit. Místo toho mě znovu přemohl záchvat pláče. Mezi vzlyky jsem ze sebe dokázala vyrazit jen jedinou větu.

„On… odjel…“

Charlie se postavil a chvíli nerozhodně přešlapoval na místě. Pak se najednou sehnul a překvapivě lehce mě zvednul do náruče. Uložil mě do postele, upravil mi polštář a zakryl mě až po bradu. Slzy mi pořád tekly, ale překvapení způsobilo, že jsem přestala vzlykat. Nevěřícně jsme na sebe hleděli.

„Jdu ti uvařit čaj,“ zabručel nakonec.

„Já ale nemám chřipku,“ zakňučela jsem vzdorovitě.

„Čaj nic nepokazí,“ houknul z kuchyně. „Připravím snídani, objednám ti něco k obědu a vyrazím s Bellou oslavovat. Zvládneš to tu?“ naklonil se ke mně s hrnkem a ustaraným výrazem v očích.

„Mám na vybranou?“ ušklíbla jsem se.

„Jasně,“ usmál se jako dřív, „můžeš jít ven s náma.“


xxx


Prožili jsme čtyři překvapivě krásné dny. Snažila jsem se potlačit bolest, která mě drtila nepřetržitě, a užívala si s nimi poslední pěkné dny babího léta.

Když Charlie odjížděl, věděla jsem, že v budoucnu udělám všechno pro to, aby se s Bellou vídali co nejčastěji. O takového otce nesmí přijít. Nikdy.

Carlisle nezavolal.

 

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

sakraprace

9)  sakraprace (22.09.2010 18:44)

Takže ji přeměnil. A co teď? Bude mu dcerou? Družkou? Nebo jak si to přestavuje? Proč nezavolal? :'-(
A Charlie, znovu se omlouvám, on umí být velice milý
Další nádherná kapitolka, od teré se člověk neodtrhne, ale nakonec je akorát strašně napnutý, co bude dál!?! Moc se těším

Kamikadze

8)  Kamikadze (22.09.2010 18:08)

teda, každý tady píše tak strašně dlouhý komentáře a já musím se zahambením napsat jen jedno slovo. Nádhera

Gassie

7)  Gassie (22.09.2010 18:05)

Ambro, děkuji za nádherný díl.
Absolutně mě dostal a odrovnal, ale já tam vidím tu naději. Vidím ji, protože ji chci vidět. Je jí tam plno.
Charlie se usmál stejně jako dřív Mám pocit, že se za tou jednoduchou větou toho skrývá mnohem víc.
Carlisle chce, aby Esme byla něčím víc, než Edwardovou sestrou. Sice pro Edwarda, ale myslí to tak opravdu?
Ambro, nebudu Ti podrobně, co se mnou Tvoje povídka dělá... protože vždy po přečtení dlouho hledám slova. A ať napíšu cokoliv, mám pocit, že kdybych mlátila hlavou o kávesnici, bylo by to stejné.

6)  Lejla (22.09.2010 17:41)

Opravdu se kajicne omlouvam, ze tak malo komentuji povidky, ale vzdy to najednou zhltnu a pak se jeste dlouhou dobu z toho zpamatovavam, ale pak prijde ten moment, kdyz ctu ty uzasne komentare od tech skvelych slecen a sem v tahu, protoze neco takoveho proste nejsem vzchopna dat dohromady. Nemam slovni vyjadreni na tvou tvorbu. Tve povidky jsou uzasne a ja se vzdy rozplyvam. Dokazes naramne dobre vybirat slova, ktera jsou jak delana jen na tu situaci a ze slov vety, odstavce a cely clanek a kdyz se na to podivam jako na celek je to jak pohlazeni jemnym vankem, dava mi to energii do zivota a vypousti to do me naprosto novou vlnu poznani. Dekuji je to uzasny zazitek si od tebe neco precist.

DeSs

5)  DeSs (22.09.2010 17:18)

Ach jo... Jsem fakt naprosto k ničemu a netuším, co vlastně chci. Vlastně ani nevím, co napsat.
Esmé - mám ji fakt hodně ráda a podle mě se ke Carlislovi naprosto skvěle hodí, zaslouží si ho, pro to, co prožila i pro to, jaká je.
Jenže René? Nikdy jsem ji moc nemusela, byla jen okrajovou postavou a ty ji teď postavíš do role hlavní hrdinky, alespoň zatím jí byla, nádherně mi ji vybarvíš a popíšeš její nelehkou minulost - a to všechno tak dokonale, že se v ní vidím a soucítím s ní - a pak ji prostě jen tak škrtneš?!
A nejhorší na tom je, že je mám obě stejně ráda a nemůžu se rozhodnout, kterou bych chtěla vidět po Carlislově boku. Esmé bude upír a kdyby si Carlisle vybral René, jak by jí asi bylo? Trpěla by věčnost pro svoje dítě i nenaplněnou lásku. Teda jestli se tu do něj zamiluje. A jestli si vybere Esmé, jak asi bude René? Podle mě jsi právě tuto povídku připravila o happy end - alespoň pro mě. Jedna z nich bude vždycky trpět, pokud jí nevybereš někoho jiného - jenže jak by se mohla spokojit s někým jiným po Carlislovi?
Toho rozboru si asi raději nevšímej - ale nemohla jsem to nenapsat.
Ta kapitola byla zase nádherně napsaná - a jsem si jistá, že tvůj styl psaní bych už poznala kdykoliv. Jenže ten děj mě strašně mrzí. A zároveň jsem zvědavá, jak to nakonec vymyslíš.
Budu se těšit na další díl...

Iwka

4)  Iwka (22.09.2010 17:01)

Aaaa... ambro, co mi to děláš?!
Když jsem uviděla tuhle kapitolu, srdce mi poskočilo. Ale vzápětí se zadrhlo a započalo svůj soukromý maraton. Vlastně myslím, že jsem podvědomě vybízela skrytou čarovnou moc, ať se teď kouká ukázat, jestli ve měn je, protože je na čase. A na počítač jsem křičela: "Zkolabuj, zkolabuj! Jindy ti to jde tak pěkně i bez vybízení!"
A nebo jsem to tak možná jen cítila, ale takhle nějak to bylo.

Protože jsem srab a měla jsem strach.

Díky komentáři u minulé kapitoly si můžeš sama udělat obrázek o tom, jak jsi mě vyždímala. A tohle... Ne, horší to nebylo. Tohle už byla jenom doražení, poslední rána z milosrdenství.

A tak ti děkuju.
- Že to bylo opět úžasné. Že jsem zase všechno tak hrozně prožívala. Že mě pouštíš do toho světa.

Silvaren

3)  Silvaren (22.09.2010 16:45)

Jak - Carlisle nezavolal?
Nádech - výdech. Zase jsem úplně na kousíčky! Jak Ty to děláš, že do krátkého telefonátu vložíš tolik lásky a marné naděje?
Teď už asi nemají šanci být spolu, viď? CHJOOOO!!!
A miluju Charlieho, dneska se překonal.

Nerissa

2)  Nerissa (22.09.2010 16:41)

Tak tohle moje vyčerpaná hlava nezvládá...
Celou dobu jsem na tu obrazovku zírala s otevřenou pusou a co mě probralo byla Edwardova věta, když se ho Carlisle ptal na jeho názar.
Esme... je mi jí líto. Čekala jsem jaký krutý osud a příběh si rpo ni připravíš a preventivně si při otevírání připlavila balíček kapesníčků. A byly potřeba.
Absolutně si mě zmlátla, protože jak to tak vypadá, možná Carlisle cítí něco i vůči Esme, jenže co dál?
Přemění ji a potom? Do háje ambro! Krucinál, co zase plánuješ? A proč jí nezavolal? Vždyť jíto slíbil! Chybí mi tu smajlík, co si rve vlasy.
Jinak to je naprosto úžasná kapitola.

Mystery

1)  Mystery (22.09.2010 16:35)

O-ou... Proč se mi zdá, že je tenhle díl přelomovej? Ta poslední věta... Zavolá?
ambro, Pro tebe, má lásko - to NENÍ jen ff. Je to mnohem víc.
Víš, každým komentářem se ti tu snažím říct, co prožívám - jak to se mnou umíš. Ale během dne nakliknu na článek ještě párkrát a když si tak pročítám komentáře, připadá mi, že ten můj úplně smetly.
Asi to prostě neumím výstižně napsat, ale, ambro, věř, že tenthle příběh mě naprosto drtí. Emoce, vztahy, každý krok je tak promyšlený, skvěle napsaný a převedený do REALITY, že se mi z toho skoro - co kecám! - mně se z toho klepou ruce!
Děláš se mnou divy, vážně...
PS: Edward byl skvělej!

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still