Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/polibek!.jpg

Konečně bych měla říct nahlas, že mám ráda Charlieho (i v této povídce).

Doufám, že pochopíte proč.

Mám je všechny ráda - znovu Vám (neslušně) připomínám, ať na to myslíte:-).

A ZNOVU děkuji za Vaši přízeň...

Vaše ambra

Píseň jsem bohužel nesehnala jinak, než s výskáním nadšeného publika. Nicméně jsou v ní všechny potřebné emoce a ten text... Ach...

 

 

Na skok v Seattlu září 1993

Potom opět Chicago


Charlie


V Seattlu bylo stejně jako ve Forks – s bídou třináct stupňů. Jenže v Chicagu se podle předpovědi chystal nádhernej víkend, a tak jsem využil volnou půlhodinku a v předraženým krámku na letišti si koupil lehkou sportovní bundu. Možná díky ní nebudu v porovnání s doktorem Cullenem vypadat tak moc ošuntěle. Stal se ze mě mistr v zabíjení volných půlhodin, hodin, dnů a hlavně nocí. Do umrtvení jsem zíral na televizi, dům čistotou doslova svítil, každičký čtvereční milimetr zářil novým obložením nebo nátěrem. Se všemi opravami a úpravami jsem ale skončil zhruba před měsícem. Někdy uprostřed léta mi došlo, že to všechno dělám nejen proto, abych utloukl čas, ale že si u toho neustále představuju, co na to řekne ona, až se vrátí.

Jenže ona se nevrátí. Nikdy.

Když jsem si to konečně připustil, nechal jsem štětec, aby se ponořil do skoro plné plechovky s barvou, otřel jsem ruce do hrubé hadry a vběhnul do kuchyně. Otevřel jsem skříňku s dětskou pojistkou a za pestrými plastovými nádobami s čisticími prostředky vylovil nenačatou láhev Jacka Danielse. Automaticky jsem hrábnul po svým hrnku na kafe a nalil si do poloviny. Bylo to vážně odporný. Dal jsem si občas pivo, ale tohle… Když jsem se druhý den ráno probudil na prošlapaným koberci v obýváku, třeštila mi hlava a žaludek okamžitě zareagoval – stačilo jen zahlídnout zbytek na dně láhve. Léčil jsem se až do večera. Ale to martyrium se vyplatilo. Náznak otupělýho pocitu mi zůstal. Nechtěl jsem se úplně probrat. Nesnes bych to.

Tony, můj šéf, si se mnou v kavárně na letišti bez zbytečných řečí vypil kafe a chystal se vyrazit domů. Byl to jeho nápad, že mě odveze. Nevadilo mi to. Dalo se s ním mlčet hodiny bez pocitu trapnosti. Ožil, jen když jsme si občas během večerní služby dali partičku pokeru. Za pět let měl jít do penze; smál se, že budu nejmladší šerif na západním pobřeží. To bylo možný, snad i pravděpodobný, ale neuměl jsem si představit, že jednou ráno přijdu do práce a on tam nebude. Obrátil do sebe zbytek minerálky, odsunul tácek se šálkem, aby ho při odchodu nesmetl svým velkým břichem a poplácal mě po rameni.

„Drž se, Charlie, a netvař se tak provinile. Je to i tvoje dítě a má narozeniny. Máš právo ji vídat.“ Přinutil jsem se k úsměvu.

„Jasně, Tony, žádnej strach! Třeba ji tentokrát přemluvím…“ Litoval jsem, že mi to vyklouzlo. Posadil se zpět na židličku, která pod ním skoro zmizela, a nasadil znovu ten ustaraný výraz:

„Vykašli se na to, Charlie, byli jste moc mladý, vona prostě měla jinou představu o životě.“ Starost se změnila v soucit. Uhnul jsem očima, tohle jsem fakt nesnášel.

„Díky, Tony, já si nějak poradím.“ S heknutím se zvednul, ještě jednou mě plácnul a odvalil se k východu. Ulevilo se mi. Nesnášel jsem samotu po jejich odchodu, někdy se mi zdálo, že se z těch myšlenek zblázním, ale rozebírat to s někým nebo – a to snad bylo ještě horší – bavit se s někým, jako by se nic nestalo, to mi připadalo tisíckrát horší.

V letadle pustili film, ale vnímal jsem sotva obrysy postav na obrazovce. S tím jsem byl smířenej. Jak bych na ně moh nemyslet, když jedu k nim.

„Pane!“ Uvědomil jsem si, že letuška už nade mnou stojí nějakou chvíli. Nevnímal jsem ji. V natažené ruce držela krabičku se sendvičem. Zase ten gumovej hnus.

„Díky,“ zamumlal jsem a čekal, že i její odpověď a výraz budou mít tu umělohmotnou pachuť jako jídlo, které mi podala. Skoro jsem sebou trhnul, když mi došlo, že se usmívá jinak – opravdově. Nepřirozeně dlouho jsme si koukali do očí a ona trochu zčervenala. Rychle jsem sklonil hlavu. Asi by mě to mělo potěšit. Jenže to známý ostrý šlehnutí uvnitř mi znovu ohlásilo, že já na žádný potěšení nemám nárok.

Připomněla mi Renée. Zareagovala úplně stejně, když mě před šesti lety poprvý přistihla, jak na ni ve školní jídelně zírám. Zíral jsem už rok, ale dokázal jsem vždycky vystihnout moment, kdy byla dost zabraná do hovoru s kamarádkama.

Tehdy ne. Seděl jsem jako vždycky u stolu s ostatníma klukama ze školního baseballovýho týmu a asi zařvali víc, než bylo obvyklý. Nečekaně se otočila naším směrem a trefila se přímo do toho mýho vytřeštěnýho výrazu. Zasekla se a trochu pootevřela pusu. Tu svou krásnou pusu. Zrůžověla. Přišlo by mi to komický, kdybych na tom v tu chvíli nebyl úplně stejně.

Zíral jsem na ni další dva roky. Dva roky bez jedinýho slova. Párkrát si s někým vyšla, ale nikdy se to nezměnilo v nic vážnýho. Začala chodit na naše zápasy, o rok později ji vzaly mezi roztleskávačky. Na ples mě pozvala vlastně ona. Byl to ples mýho ročníku, ona končila až za rok, ale zřejmě jí došlo, že je to poslední šance, jak se dát do řeči. Tehdy netušila, že si tím nevinným ahoj, už jdeš s někým na ples, pořádně zkomplikuje začátek sotva dospělýho života… Od první sekundy, kdy jsem jí při úvodním ploužáku neohrabaně položil ruku kolem pasu, mi bylo naprosto jasný, že už se takhle nechci nikdy dotýkat nikoho jinýho.

Po plese jsme se viděli jen párkrát, ale na začátku prázdnin pořádal kapitán týmu, Stan Newton, mejdan na pláži. Dva dny jsme chystali několik ohnišť, stanové přístřešky a naváželi jídlo a hlavně pití. Pití, kterýho strašně moc zbylo. Nebyli jsme s Renée jediný, kterým k naprostý opilosti a ztrátě sebekontroly stačily dvě pitomý piva…

Další den jsem odjížděl na přípravnej univerzitní kurz do New Yorku. Díky baseballu jsem dostal stipendium na školu, o jaký bych si moh jinak nechat jen zdát.

Volal jsem jí každej den v domluveným čase, ale po měsíci se mi začala zapírat. Prožil jsem hrozný dva týdny, všechno mě tam pálilo, nejraději bych se za ní rozběhnul. Pak mi zavolala ona. Za měsíc byla rychlá malá svatba a já místo na univerzitu nastoupil do policejního kurzu v Port Angeles a za peníze z nočních džobů se snažil uživit nás oba. Její rodiče ji poslali do háje, ale zvládli jsme to i bez nich. Když si šla po závěrečných zkouškách pro diplom, zvedal jsem v náručí pyšně tříměsíční Bellu s malinkatým baretem na hlavičce.

Všechno se zdálo fajn, ale jen o pár měsíců později to na mě vysypala. Všechno se zdálo fajn mně. Ona byla naprosto nešťastná. Jen mi nějak neuměla říct, co by vlastně chtěla. Podezříval jsem ji, že to sama neví. To jsem ale vyslovil nahlas, až když začala mluvit o odchodu. Zlobila se, jasně, ale prostě mi připadalo strašně sobecký řešit, jestli je náš sexuální život dost dobrej, když vedle spalo mimino, který nás potřebovalo oba – bez ohledu na to, jestli jsme spolu dokonale šťastný.

Když jsem ji viděl s Cullenem, napadlo mě, že mi tehdy nemohla říct, po čem touží, protože ho ještě neznala. Viděl jsem to – vedle něj se rozzářila. On i bez ní vypadal jako nějaká filmová hvězda, ale jak se od něj odráželo to její nádherný světlo, vypadal skoro nadpřirozeně. O co evidentněji k sobě patřili, o to odhodlanější jsem byl o ni bojovat.

Směšný chudák, ty dvě hnusný slova se mi pořád vracely na jazyk a zůstávalo mi po nich v puse divně hořko.

Charlie Swan, směšný dvaadvacetiletý chudák.

Všimnul jsem si, že uličkou se znovu blíží ta moc podobná letuška a celou dobu se na mě usmívá. Ze sedadla přes uličku se zvednul navoněnej třicátník v drahým tričku a vyrazil naproti ní. V úzké uličce se o ni otřel a něco jí rychle pošeptal. Zrudla. Jinak než předtím u mýho sedadla. Zvedla ruku a rychle sebrala z tácku složený papírek, kterej jí tam hezoun položil. Určitě telefonní číslo, došlo mi. Vrhla na mě ještě jeden krátký a trochu provinilý pohled a bez zastavení prošla kolem mě dozadu.

Když jsem na letišti v Chicagu vycházel z dárkovýho obchodu s chumáčem balonků a obrovským plyšovým Pú v srdíčkovým papíře, zahlíd jsem ji ještě, jak stojí namáčknutá u služebního východu a hezoun do ní hučí, pravou ruku opřenou u její hlavy. Měla na tý krásný tváři takovej ten zmámenej úsměv. Stejnej, s jakým se Renée dívala na Cullena.


xxx


V taxíku mi došla další věc, kterou jsem vlastně dávno věděl. Jsou to jen kecy – to, že každej člověk má právo na velkou životní lásku. Tehdy, v uhozený bundě baseballového týmu a s dočasně pevnými svaly, jsem jí díky svý mlčenlivosti připadal záhadnej a nedobytnej. Ve chvíli, kdy pochopila, že jediná zajímavá věc na mě je to, že ji jen strašně moc miluju, přestal jsem pro ni existovat. Dívala se skrz mě, vytratil jsem se z jejích plánů, znamenal jsem jen zdržení na její cestě za štěstím. Já byl pro ni zdržením, ona pro mě vším. Ona má to nejlepší před sebou, já jsem ve dvaadvaceti odsouzenej žít z paběrků a vzpomínek, který tehdy nemohla přibalit do tý velký cestovní tašky. Ona a Cullen jsou hlavními krásnými hrdiny příběhu velký lásky, já jsem směšný chudák, který nesnáší překvapení a vlastní narozeninový oslavy.

Kdo rozhod o tom, že zrovna já budu sedět na lavičce s partou náhradníků, a jen se dívat, jak krásně je možný žít?


xxx


Charlie vyčítal.

Že mu málo volají.

Že neví o tom, že Bella začala mluvit i jindy než ze spaní.

Že se ho Renée snaží definitivně vyřadit z Bellina života.

Že je znovu zraněná a nechápe, jak se při svých potížích chce o Bellu zodpovědně starat.

Vyčítal, ale stačilo by, kdyby řekl jednu větu – Renée, vezmi Bellu a pojeď se mnou konečně domů.

Litoval jsem, že to nedokáže říct takhle jasně. Protože bych ho podpořil. Takto jsem jen sledoval, jak si s Renée vyměňují zraňující, a přitom tak prázdné věty.

Charlie stále nevědomky pevně svíral Bellinu ruku; nějakou dobu se mu snažila vytrhnout. Najednou nepřirozeně ochabla a já si uvědomil, že má na tváři zase ten podivně vzdálený výraz.

„Zmlkněte,“ vstoupil jsem nezvykle ostře do jejich hádky. Oba se na mě uraženě otočili a Charlie se nadechoval k nějaké peprné odpovědi. Můj pohled upřený na Bellu ho ale zarazil. Jako na povel se k ní oba vrhli a začali ji hladit a ujišťovat, že je všechno v pořádku a že tatínek a maminka se jen musí domluvit na důležitých věcech. Vážně jsou příliš mladí, napadlo mě při pohledu na úzkost v těch obličejích, které se od vydání jejich maturitní ročenky skoro nezměnily.

Nakonec se dohodli. Charlie teď vezme Bellu do nejbližší pizzerie, protože na něco dalšího je přeci jen pozdě, zítra si ji vyzvedne hned ráno a večer ji v domluvenou hodinu zase předá Renée.

Klaply za nimi dveře a já se děsil chvil, které přijdou.

Otočil jsem se k ní, k dívce, která mě po třech osamělých staletích vyvedla z temnoty na denní světlo, k dívce, která mi s důvěrou dala sebe – své tělo i svou duši - a neodradilo ji ani to, kým skutečně jsem, k dívce, kterou dnes znovu málem zabila bytost, kterou jsem stvořil k obrazu svému. Otočil jsem se k ní a chystal se jí ublížit.

Uviděl jsem v jejích očích odraz vlastního děsu a vlastní bolesti. Udělala ty dva kroky, které nás dělily, objala mě kolem pasu a položila si tvář na mé rameno.

„Ještě to neříkej,“ zaprosila šeptem.

Jako napůl ochrnutého mě odvedla do koupelny a svlékla mě. Pečlivě skládala každý kus oblečení na malou židli v rohu. Úplně nahoru položila popelínovou košili a kravatu. Jen jsem stál a zíral na ni. Na tmavé hedvábí dopadlo několik slaných kapek. Rychle si hřbetem ruky otřela tvář, usmála se na mě a s občasným bolestivým zasyknutím se svlékla. Uniklo mi hlasité vydechnutí, když jsem na jejím obnaženém boku uviděl největší podlitinu. Znovu mě vzala za ruku a zatáhla za námi skleněnou zástěnu. Horká voda okamžitě absorbovala její vůni a dokonale mě do ní zahalila. Opatrně jsem ji objal a co nejněžněji zvednul. Vzal jsem si ji okamžitě, bez váhání, rovnou v té malé sprše, a potom znovu a znovu v její ložnici. Nezbývalo nám mnoho času.

Nejen dnes večer.


xxx


Cítila jsem, že nám nezbývá moc času. Nejen dnes večer – pokud vůbec někdy existovalo něco jako naše společná budoucnost, zmizelo to ve chvíli, kdy se jeho chráněnec dotkl Belly. On se s ní nemůže setkat. Už nikdy.

Jsem obyčejná lidská žena, která dostala vyměřeno svých pár let na tomto světě. Žena, která nikdy neopustí své dítě.

On je… on patří do jiného světa. Nezasloužím si ho. Měla jsem štěstí, že jsem pár měsíců směla ochutnávat z toho grálu, který patří do kouzelných příběhů a pít z něj mohou jen dokonalé, nesmrtelné a nerozbitné víly.

A Carlisle nikdy neopustí Edwarda.


xxx


Odpočívala jsem v jeho ledové náruči. Ozvalo se tiché zapípání.

„Promiň,“ zašeptal, políbil mě do vlasů a opatrně mě přesunul na volnou polovinu postele. Sáhnul po pageru. Stěží se na něj podíval a už nepostřehnutelně rychlými pohyby mačkal číslo na telefonu.

„Cullen, ano, jistě, rozumím, za patnáct minut jsem tam.“ Otočil se ke mně, sklonil se, aby mě políbil na tvář.

„Omlouvám se, miláčku, volal mi Mark, kolega z katedry. Právě vezou na sál Esme, vypadá to, že se pokusila o sebevraždu. Deváté patro,“ vzdychnul. Než dořekl poslední slovo, stál oblečený mezi dveřmi.

„Zavolám, až skončíme, ano?“ usmál se a zmizel.

Znala jsem Esme jen přes telefon. Příjemná dívka, sekretářka na lékařské fakultě a Carlisleova pravá ruka ve všech administrativních záležitostech. Nechávala jsem u ní vzkazy a ona mi občas volala, když se Carlisle zdržel na přednášce či při zkoušení studentů.

Proč by se ona chtěla zabít? Vyděšeně jsem se přikrčila.

Představa nebytí se v tu chvíli zdála nebezpečně lákavá.

 

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

10)  katyka (21.09.2010 19:14)

Ambra, ďakujem za Charlieho... Aj ja ho mám rada, a rozumiem mu. Ani neviem, čo ti mám napísať... Majú to ťažké, tie tvoje postavy. Každé rozhodnutie bude pre niekoho bolestivé, nič nie je len tak. Ale verím, že to pre nich vyriešiš s citom tebe vlastným, a hádam to pre nikoho nebude voľba najmenšieho zla. Krásne.

9)  elie_darrem (21.09.2010 18:20)

smutné, ale nádherné

8)  Rea (21.09.2010 17:58)

Ba ne, ja jsem rada, ze se objevi Esme, protoze jsem zvedava jestli napises jak Rene potka Phila

sakraprace

7)  sakraprace (21.09.2010 17:56)

Tak jo, omlouvám se Charlie a Ambro, díky, žes nám ho taky pořádně představila. :( Nic není černobílé, i když bychom si to občas přáli. A Esmé!? Znamená to, že nakonec Renée zůstane s Charliem a Carlisle si pořídí Esmé???? Ale já myslela, že se zamiloval, oživlý kámen!!!! Nebo zase zbytečně předbíhám?!?! Uááááá, potřebuji další díl

Mystery

6)  Mystery (21.09.2010 17:46)

Nerissa to vystihla dokonale - žádná postava není v povídce náhodou...
A toho se možná trošku bojím.
ambři, znáš takový to dětský snažení se o splnění přání, že pevně sevřou víčka a svoje prťavý dlaničky do pěstiček, aby nakonec otevřely jedno očko, potom druhý a zjistily, že se nic nestane? Tak skoro takhle já vypadám... (ale vím, že když já otevřu oči, něco skutečně najdu - něco od TEBE)
Hrozně si přeju, aby byla Renée s Carlislem, protože k sobě v tomhle příběhu prostě patří.
Zase je mi líto Charlieho - nakouknutí do jeho hlavy bylo bezva.;)
A Esmé... zrovna na TUHLE jsem neskutečně zvědavá!
Jakkoli ale jejich cesty propojíš, ambro, VÍM, že se mi to bude líbit!

Silvaren

5)  Silvaren (21.09.2010 17:45)

A je to tady. Věděla jsem,že to přijde, čekala jsem to, ale stejně je mi to strašně líto.:'-( :'-( :'-( A ještě jsi si to pojistila Esme.:'-(
Proč se Renée vzdává?!!! Vždyť by to šlo s Bellou a Edwardem nějak udělat... Já vím, pláču na špatném hrobě.
Tak Ti aspoň poděkuju za to nádherné rozervání. Je to dokonalé.

Nerissa

4)  Nerissa (21.09.2010 17:15)

Jo, tak tohle je lepší lék než nějakej hnusnej prášek na snížení teploty.
Tenhle dílek... Donutila si mě uvažovat, kdo je lepší. Jestli Charlie, nebo Carlisle. Oba ji milují jenže najednou BUM! a je tam i Esme. Možná jen neškodná sekretářka, co předávala vzkazy, ale tichá voda břehy mele. A ty to určitě ještě nějak zamotáš, protože žádná postava tam není náhodou.
A ta postava potom udělá BAF! a všechno se zase obrátí o 180°.
A jedna otázka mě palí na jazyku... Co Edward? Jeho setkání s Bellou bylo... Chvílemi děsivé. Promiň, jsem strašně zvědavá. Už ti musim lézt na nervy.
Ještě potlesk a už končím.

DeSs

3)  DeSs (21.09.2010 17:09)

Tohle neuděláš, že ne?! Já... mám Esmé fakt ráda, ale v téhle povídce jsem si celou dobu přála, aby Carlisle zůstal s René. Nečekala jsem, vlastně mě ani nenapadlo, že by se tu mohla objevit i ona. :p
Každopádně jsem si všechny v této povídce neuvěřitelně zamilovala - a z velké části za to můžeš ty, dokonale jsi je vystihla a popsala - a přeju jim všem jen to nejlepší. A René..., tohle si prostě nezaslouží. Já vím, že ne všechno končí happy endem, ale doufala jsem...
Vlastně ještě netuším, jak to nakonec bude, a vsadím se, že mě zase něčím překvapíš. Je to opravdu krásná povídka a budu se moc těšit na další díl...

2)  eElis (21.09.2010 16:58)

super konečně další nádherná kapitolka , Od té chvíle, co jsem si přečetla tvou odpoveď na mou otázku jsem se bála další kapitolky. A asi jsem měla důvod. Nevím, ale něco mi říká, že Carlisle odejde a bude nakonec s Esmé. nebo??? Kapitolka je jako vždy nádherná, ale zanechala ve mě rozpačité pocity, protože nevím, co můžu očekávat v té další, proto prosím, rychle další

nikolka

1)  nikolka (21.09.2010 16:41)

Ach.... neviem, čo mám viac dodať..
je to prekrásne a dokonca som mala slzičky na krajíčku :'-( :'-( :'-(
dúfam len v jednu malilinkatú vec.. Carlisle a Renée musia byť spolu.. a Charlie nájde lásku svojho života
:) :) :) :)

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still