Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/polibek!.jpg

Nekamenujte a i při dnešním čtení mějte na mysli, že každý z nich ode mě nakonec dostane to nejlepší, co bude možné...

 

Písnička je z NM - ne, není to náhoda...

 

Znovu (a zase to není dost!) děkuju za Vaši podporu a úžasné reakce...

 

ambra

 

 

 

Chicago září 1993

 

 

Nenáviděl jsem povinné vycházky. Součást hry na lidi. Carlisle mi vypracoval přesný plán nákupů. Každý druhý den potraviny. Nechutně páchnoucí papírové tašky naplněné chaotickou směsí věcí, které mi při průchodu supermarketem padly do ruky. Ano, při průchodu – nemohl jsem to nabrat u prvního regálu, i tam jsem se musel chovat normálně a tím hnusem se procházet a vybírat. Úterky pizza, pátky čína z restaurací přes ulici. Žádný poslíček – potřeboval jsem důvod vyjít ven a ukázat se vrátnému a občas i dalším obyvatelům domu. Každý týden nákup oblečení. Obchody prostoupené intenzivní lidskou vůní. Součást tréninku odolnosti. Jedinou pochůzkou, při které jsem tolik netrpěl, byly pravidelné návštěvy knihkupectví a antikvariátů. Ty jsem obzvlášť miloval. Opět silná koncentrace lidských pachů, ale podivně mě uklidňovalo vědomí, že většina z jejich majitelů se dávno změnila v prach a já vdechuji jen jejich poslední otisk na tomto světě.

Dnes jsem vyrazil neplánovaně. Pár posledních dnů před lovem už jsem většinou nepokoušel štěstí a zůstával doma, ale dnes ráno v prázdném bytě jsem si připadal opuštěnější a zbytečnější než obvykle. Přál jsem Carlisleovi jeho čerstvé štěstí, jenže najednou mi zůstávalo až příliš mnoho času k přemýšlení o věcech, o kterých jsem přemýšlet nemohl a nechtěl. Do svého oblíbeného antikvariátu jsem v podstatě utekl…

Ucítil jsem je už na ulici. Tu dokonalost, která mi rozvibrovala tělo, zaplavila mě jedem a vyřadila všechny pozůstatky lidskosti. Znovu jsem vlastně nedostal na vybranou. Musel jsem za nimi. Rozběhl jsem se. Vrátný na mě mluvil. Nedokázal bych mu odpovědět, ani kdybych právě nemusel polykat čerstvý příval jedovatých slin. Instinktivně jsem se vyhnul výtahu.

Příliš koncentrované.

Příliš pomalá cesta k nim.

Na schodišti jsem si na chvíli vychutnával, že po dvou týdnech ve vězení města můžu běžet svou rychlostí. Cítil jsem čirou radost jen z vědomí, že za chvíli mě jejich vůně prostoupí. Naplní. Uklidní.

Za chvíli konečně splyneme.


xxx


Skoro jsem nespouštěl oči z hodin na palubní desce. Měl jsem zpoždění sotva dvě minuty, ale po minulém loveckém výpadku jsem Edwardovi – a hlavně sobě - slíbil, že ho nebudu zbytečně trápit. Stál jsem na další červené, když se pár metrů přede mnou ozvala rána, několik lidí na chodníku ztuhlo a někteří automaticky vykřikli. Zvuk ještě nedozněl a byl jsem tam. Spousta čerstvé krve. Proboha, tohle město vážně není ideální pro Edwardovy první roky. Doufám, že dneska už raději zůstal doma. Nezbytné ošetření sotva dospělého majitele černé Hondy trvalo stěží pět minut. Když ho nakládali do sanitky, právě se probíral. Skočil jsem zpět do auta.

Zaparkoval jsem na časově omezeném stání před domem.

Renée.

Bella.

Edward.

A já mám zpoždění.

Proletěl jsem vstupní halou. Vrátný mě pravděpodobně nerozeznal. Schodů jsem se téměř nedotýkal. Čtyři patra před cílem jsem uslyšel ohlušující ránu. Vrčení.

Už jen pár metrů.

Dveře přede mnou se ještě hýbaly.


xxx


Bella stála vedle mě. Instinkt zavelel a já ji zalehla. Zanaříkala. Ublížila jsem jí, napadlo mě ještě. Pak mě pod krkem a kolem pasu sevřely ledové páky a zvedly mě, jako bych nic nevážila. Naprázdno jsem mávla rukama ve vzduchu. Bella zůstala ležet na zemi a vytřeštěnýma očima zírala za mé rameno. Pak to sevření povolilo. Místnost se změnila v šmouhu. Náraz. Tma.


xxx


Konečně jsem ji znovu držel. Od našeho prvního setkání jsem nedělal nic jiného, než se snažil potlačit vzpomínku na ten příslib slasti, který z ní skoro fyzicky vyzařoval. Ležela na zemi, před chvílí vydala nějaký zvuk. Naříkala? Byl to nářek? Co to znamená? Vzal jsem ji v podpaží a zvednul její obličej do výšky svého. Nebránila se. Byla znovu tichá. Úplně tichá. Věděl jsem, že i děti mají myšlenky. Zmatené, bláznivé, často překvapivě drastické, ale tenhle můj osobní pozdrav z pekla naprosto mlčel. Znovu jsem se zhluboka nadechnul a skoro ji pustil kvůli bolesti, která mě omráčila. Plameny z mého krku se tím jediným nádechem rozšířily po celém těle. Hořel jsem stejně jako při přeměně. Jenže teď jsem to mohl ukončit. Zbavit se té stravující bolesti. Je moc malá, málo krve, vyhodnotilo něco ve mně. Zírala mi do očí. Lehkým fouknutím jsem odhalil její krk. Rozvířené vlásky mi poslaly novou drtivou dávku. Pomalu jsem se k ní nakláněl a užíval si pocit, že tak hroznou bolest prožívám naposledy.

Najednou zvedla svou malou ruku, položila mi ji na tvář a nepřirozeně klidně prohlásila:

„Já tě znám.“


xxx


Ty čtyři kroky od posledního schodu ke dveřím jsem skoro potlačil své fyzické tělo. Slyšel jsem dvě srdce, a pokud Edwarda vyplaším, můžu to jen pokazit.

Až otevřu, mám půl vteřiny na rozhodnutí i na... na co vlastně? Abych ho zabil? Ano, když to bude nutné. I já zůstal zrůdou. Jen zabalenou v trochu pevnějším papíru…

Ve chvíli, kdy jsem se dotknul dveří, uslyšel jsem ta tři slova:

„Já tě znám.“

Zpomalilo mě to. Dovolil jsem si zadoufat. Otevřel jsem.

Renée ležela v rohu místnosti. Zavřené oči, mělké dýchání. Žádná krev, pravidelný srdeční rytmus.

Edward a Bella tvořili podivné nehybné sousoší. Neviděl jsem mu do obličeje, ale ona se dotýkala jeho tváře a upřeně mu zírala do očí.

Blížil jsem se k němu teď už beze spěchu, opatrně.

Stále by mu stačil jediný pohyb a držel by v rukou panenku bez života.

„Podej mi ji, Edwarde,“ zašeptal jsem. Trvalo ještě několik vteřin, než zareagoval, a podivně ztuhle ke mně natáhnul paže i s jejich křehkým obsahem. Viděl jsem, jak dvakrát za sebou těžce polknul. Přivinul jsem si dítě k boku, hrábnul do kapsy a hodil mu klíče.

„Vypadni na lov, auto stojí venku.“ Uvědomil jsem si, že stále zírá Belle do očí. A ona jemu. Natáhnul k ní pravou ruku, automaticky jsem ucuknul, ale on se křečovitě usmál, pohladil ji a řekl:

„Taky tě znám.“

Ohlédl se po Renée a zmizel.


xxx


Probrala jsem se v sanitce. Carlisle a Bella byli se mnou. Ošetřoval mě, tiše mluvil k Belle, ale ani jednou se mi nepodíval do očí. Nevydržela jsem to:

„Promiň, lásko, chtěla jsem tě překvapit.“ Můj hlas zněl ochraptěle, nejistě. Konečně se ke mně obrátil. Hořkost a bolest v jeho obličeji mě vyděsily.

„Ty se mi omlouváš?“ Zašeptal. Sarkasmus v jeho hlase zabolel skoro stejně jako ta první bodná rána tehdy… Polkla jsem slzy.

„Omlouváš se mi za to, že jsi mi chtěla udělat radost? Co strašného by tě mohlo potkat u někoho normálního? Zjistila bys, že mám ještě jednu milenku? Nemanželské dítě? Že mám doma sbírku fetišů? Že dost často nevenčím svého psa? Omlouváš se mi za to, že chuť udělat mi radost stála málem život tebe i Bellu?“ Stále šeptal. Vychrlil ta slova; na konci se mu zlomil hlas. Kleknul si ke mně, vzal mou dlaň a schoval do ní obličej. Druhou poslepu natáhnul k malé sedačce, ve které seděla Bella, a vzal ji za ruku. Zvědavě nás pozorovala.

Usmála jsem se na ni přes slzy. Nejistě mi úsměv oplatila.

„Bolí tě to, maminko?“ zeptala se s účastí v hlase. Zalapala jsem po dechu.

„Ona… ona mluví?!“ Jemně jsem zatřásla s rukou, kterou svíral, abych ho probrala z té děsivé strnulosti. Zvednul utrápený obličej a smutně se usmál:

„Ano, jediný pozitivní výsledek té hrůzy. Zřejmě prožila šok. První větu řekla už tam…“ Znovu odvrátil pohled. Navzdory krátké vlně hrůzy, která mě znovu na chvíli zalkla, jsem dokázala vnímat ten nečekaný příval radosti. Bella mluví, ať to bylo, co to bylo, Bella to konečně překonala. Už nebude mým tichým spolubydlícím, teď svou dokonalou slovní zásobu přenese ze snů do reálného světa. Při té myšlence mě ale znovu bodlo u srdce. O jaké realitě jí teď vlastně mám povídat? O té normální, školní, učebnicové, oficiální, nebo o té, která jediná je skutečná, opravdová a tak moc děsivá?

Pořád se na mě dívala, čekala na odpověď.

„No tak, mami, bolí to jako tehdy? Zase budeš tak dlouho v nemocnici?“ Do hlasu se jí vloudila netrpělivost. Usmála jsem se:

„Neboj, zlatíčko, bolí to jen trošičku a v nemocnici mě neudrží ani sto doktorů.“ Carlisle si tiše vzdychnul.


xxx


Všechny testy dopadly dobře. Měla štěstí. Při tom slově jsem se trpce usmál. Měla štěstí, protože ji Edward odhodil do rohu, kde ležely dvě obrovské tašky plné dárků. A spousta z nich byly měkké balíčky s velkými plyšáky – Bella je zbožňovala. Chtěl jsem, aby zůstala aspoň do rána na pozorování – přeci jen byla pár minut v bezvědomí, ale nedala se přesvědčit.

„Můžeš mě pozorovat doma,“ zašeptala. „A taky máme ještě něco k vysvětlování,“ dodala už trochu ostřeji. Uhýbal jsem jejímu pohledu. Myšlenka, která se zdála být jen černým stínem a která se mi mihla v hlavě ve chvíli, kdy jsem uslyšel, jak Edward odhodil její tělo, dostávala každou minutu ostřejší a pevnější tvar. Opatrně, aby to tolik nebolelo, jsem si ji v duchu zkusil zformulovat.

Zmizím jí ze života. Jsem pro ni příliš nebezpečný.


xxx



Viděla jsem na něm, jak přede mnou uhýbá. Nejen očima – když mě na vozíku vezl k taxíku, natáhla jsem se po jeho dlani – opatrně ji vyvléknul a vrátil mi ruku do klína. V přehnaně pečovatelském gestu mi upravil tu směšnou deku, do které mě zabalil ještě na vyšetřovně a zrychlil – jako by se mě chtěl co nejdřív zbavit. I když jel samozřejmě se mnou. V autě mezi nás posadil Bellu. Cítila jsem, jak se mě zmocňuje panika. Něco bylo hrozně špatně. Něco se nevratně podělalo.


xxx


Chtěla jsem jít po svých – „Jen se o tebe trochu opřu“ – ale trval na tom pitomém vozíku. Před vchodem se zarazil. Otočila jsem se k němu – Bella, kterou držel na levé ruce, si soustředěně hrála s uzlem jeho kravaty. Chvíli se mračil, ale najednou se zatvářil podivně odevzdaně a hořce se usmál.

„Dokonalé načasování,“ řekl si spíš jen sám pro sebe.

Když jsme se vyštrachali z výtahu, pochopila jsem, co tím myslel.

Na odpočívadle seděl Charlie, v jedné ruce obrovský trs balónků, v druhé neforemný balík.

„Tady je moje holčička!“ vykřiknul trochu křečovitě, dřepnul si a rozpřáhnul náruč. Vypadalo to komicky. Carlisle postavil Bellu na zem, ale nekonal se žádný filmový běh do tátovy náruče. Bella rozvážně došla až k Charliemu, lípla mu pusu na tvář a pozdravila:

„Ahoj tati, zdržíš se? Máme totiž s maminkou a Carlislem na zítra nějaké plány.“ Charlie ztuhl. A zblednul. Opatrně se postavil.

„Tak bysme si asi měli promluvit, ne?“

 

 

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Kate

31)  Kate (17.11.2013 15:34)

Charlie? Teď? Carlisle , nikam nepůjdeš, jasné, zlato? Dík, Ambro , jdu honem dál.

Jalle

30)  Jalle (31.03.2013 21:56)

chudák Charlie (predtým som sa naňho hnevala, viem), prvú vetu, ktorú počuje od jeho dcéry a ona sa ho spýta, ako dlho ju bude otravovať

ambra

29)  ambra (29.02.2012 08:54)

miamam (mám chuť napsat miaMamko ), ty ses do toho teda obula . Taky by mě děsilo mít před sebou tolik kapitol . Ale neboj, moje pověst autora SE se nezakládá na pravdě!;) Děkuju .

miamam

28)  miamam (29.02.2012 08:39)

Štěstí v neštěstí Ach jo. Doufám, že si to Carlisle rozmyslí, protože bych mu jinak s radostí poslala pořádnou pěsťovku! Zvlášť, když Bella konečně mluví... A proč na ni Edward tolik zíral?? Trochu mě děsí, že je přede mnou tolik kapitol, protože se může stát opravdu cokoliv:( ...

Evelyn

27)  Evelyn (22.10.2010 16:57)

Carlisle s Edwardovským syndromem... Jsem vážně zvědavá, jak bude příběh pokračovat

Carlie

26)  Carlie (19.09.2010 17:30)

Zjistila jsem, že jsem přečetla dvě kapitoly a nenechala u nich koment, musím to honem napravit aspoň tady... ale když já jsem po přečtení vždycky totálně mimo , růžová mlha přede mnou, růžová mlha za mnou a nechci kazit náherné dílko všedními slovy. Mysteriózní, kouzelné, Ambřičko
A pořád mi v hlavě zní, že se Edwardovi křivdí, chůďátko moje... , i když nejsem team Edward, spíš team Carlisle
Jak to bude dál?

nikolka

25)  nikolka (17.09.2010 22:30)

ambra zlatíčko naše najdrahšie,, :) :) :) :)
pevne verím, že sa cesty ich neskutočnej a nádhernej lásky nerozdelia,..
jednoducho nesmúú

každé písmenko, každé slovo a každá veta ich príbehu je prekrásnaa...

ambra

24)  ambra (17.09.2010 19:58)

Tak - a zase mám jen to obyčejné slovo... Nicméně zase bude znít nově, protože vidím i nová jména... Původně jsem měla v plánu takovou tu rozebírací děkovačku, ale pak mi došlo, že bych prozradila všechno podstatné. Takže jen jeden detail, který jsem si šetřila až nakonec, ale musím ho dát teď v rámci zachování věrohodnosti. Předobrazem Belly je několik konkrétních dětí (nejvíc asi moje tříletá dcera - narozeniny, které Bella v povídce slaví jsou třetí) - zdůrazňuju to proto, že jsem několikrát zmínila, že Bella ze spaní mluví naprosto dokonale. Takže pokud Vám přišlo divné, že po předchozím bdělém mlčení přešla rovnou k souvětím, pak vězte - ano, i takové věci se dějí:D . A teď konečně to podstatné - DĚKUJI!!! opět a upřímně. Opakuju se, ale nečekala jsem takový ohlas, ale když už se "konal", jsem ráda, že jste pořád se mnou... Víc než ráda. Kdybych to psala pro sebe, šmudlím to někde do deníčku...

Paike

23)  Paike (17.09.2010 19:12)

Pod lehkou přikrývku mlhy jsi ukryla všechna slova, aby zásahy jejich upřímností tolik nebolely. Ano, obalamutila jsi mé ruce, které se tupě spokojily s tím, co jsi napsala. Jenže hlavu ne, ta ví, že shoda s NM není náhodná, přestože Carlisle si umí všechna svá rozhodnutí skvěle obhájit.
Bylo to trpké sousto nedozrálého podzimního ovoce, které jsem nedovoleně utrhla v aleji podél cesty.
Odnáším si z toho ponaučení, nejíst zakázané ovoce (Reneé by se tím měla řídit též).

Mystery

22)  Mystery (17.09.2010 18:54)

Já mám strach, ambro... Že je nerozdělíš?
Takle povídka mě prostě vždycky položí. V jakýmkoliv směru. Ať je to vztah Renée a Carlislea, Edwardovy začátky, který jsou napsaný tak opravdově! Chrlie, Bella...
Máš můj obdiv, ambro, vážně...
Něco takovýho se jen tak nevidí...

Silvaren

21)  Silvaren (17.09.2010 11:20)

Ambřičko, moc Tě prosím, nerozděluj je! Prosím!!! Přece musí být nějaký způsob, jak mohou být spolu šťastní, a Ty na něj určitě přijdeš. Prosím
Miluju jejich příběh, miluju všechny jeho postavy, protože je všechny tak krásně a opravdově přibližuješ.

Karolka

20)  Karolka (16.09.2010 23:01)

Tak. Jak. Ta písnička skončila a zároveň mi někdo podkopl židli. Mám za sebou mnohem víc New Moon příběhů než Renée a tak bych sama za sebe reagovala jinak. (Pověsila se mu na krk a každým lidsky dostupným způsobem ho přesvědčovala, co je správné a žádoucí.). Ale takhle jsem měla jen možnost sledovat ten dokonale napsaný příběh plný zápasů a emocí. A nesmím zapomenout: Stále doufám...

eElis

19)  eElis (16.09.2010 21:33)

jen doufám, že znovu jejich cesty nerozdělíš . ze začátku jsem měla docela strach, že Edward Belle ublíží, ale tys to naštěstí nedopustla. honem piš další

Nerissa

18)  Nerissa (16.09.2010 21:23)

Ambro! Ty vrahu! Vrahu malýho, otravnýho a teď i bezbranýho špunta! Na konci jsem málem protočila oči a dělala mrtvýho brouka.
Přece je nemůžeš zase odloučit. Že ne, že to neuděláš? Nebo tě budu chodit strašit. Duch malé čtenářky, které tvoje usekané konce a neustále vypjaté situace dostaly do hrobu A myslím to vážně!
Ale zpátky ke kapitole, k výhružkám potom.
Kapitolku už jsem četla dřív, ale musela jsem se nejdřív vzpamatovat.
Když Edward vzal do náruče malou Bells, zapomněla jsem na pravidelný nádechy a ovládaní svalů. Pusa do kořán, horkej čaj na tričku a nedostatek kyslíku.
Pak když Bells promluvila a doběhl tam Carlisle, ozval se nádech a reflex zakřičet nad bolestí opařené ruky.
Očima nalepenýma na obrazovku jsem se snažila nevnímat bolest. Což se mi povedlo po tvrzení Carlislea, že je pro Renée nebezpečný. Pevně doufám, že dodržíš to, co je v tom perexu!
A pak ta poslední věta,kterou řekl Charlie... Jak se to vyřeší?
Moc pěkná kapča a promiň, že se zase vykecávám.

17)  katyka (16.09.2010 20:32)

no dobre dobre, nechám sa upokojiť tým, čo píšeš - že každému dopraješ to najlepšie. Aj keď mám obavy, že to bude skôr "zo života" ako sladká romantika, aj keď práve v tejto poviedke by som ju každému tak veľmi dopriala... Aj tomu nešťastnému Charliemu, ktorý je očividne naviac, len o tom ešte nevie, ktorému nejde príliš vyjadrovať city, ale snaží sa, tak veľmi sa snaží:( Inak kapitola úžasná, ako vždy. Nervy aj dušu drásajúce, každé slovo na svojom mieste, nič nie je na viac a nič nechýba. Krásne, smutné a krásne.

Yasmini

16)  Yasmini (16.09.2010 20:13)

Ne že je od sebe ještě jednou oddělíš, to bych si tě našla a věř, že by to milé nebylo!!!
Tak a teď váně, báječné, jen málo písmenek, slov a řádků, ale to říká ta pravá co.

Děkuji.:)
Y.

15)  SofiaN (16.09.2010 19:00)

Alaska

14)  Alaska (16.09.2010 18:27)

No tak ti nevim, jestli Bella nebyla vhodnější jako mlčenlivé dítě . Chudák Edward, takový šoky, to musí být i na upíra moc. Jsem strašně zvědavá, jak se celá situace vyřeší. Doufám že to nedotáhneš až tak daleko jako Edward v New moon. s napětím budu očekávat další.

sakraprace

13)  sakraprace (16.09.2010 17:55)

Jóóóó, Edward je borec A doufám, že i když si Carlisle myslí, že by ji měl opustit, tak si to rozmyslí nebo to nedokáže. A Charlie, no tak to snad ne. Snad ji nenechá Charliemu napospas.
Nádherná kapitolka, zase jsem ji zhltla a už potřebuji další

Iwka

12)  Iwka (16.09.2010 17:37)

Bella si jen tak začne mluvit a už hází jednu perlu za druhou Ahoj tati, zdržíš se? Už máme nějaké plány...
Nechci aby jií opustil:'-( :'-( Co nám to děláš?? Bella s Edwardem jsou roztomilí

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek