Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/polibek!.jpg

Oba jsou lapeni. Do jaké míry jim okolnosti dovolí, aby tomu kouzlu podlehli? Skoro fyzicky cítím, jak jim přejete ty hezké chvilky, takže dnes všichni pod 15 opravdu jen jedním okem:-).

Děkuju za fantastickou podporu. Udělám, co bude v mých (jejich) silách, aby to vážně vážně nebyla nuda (začínám tím, že dnes to opravdu není  3.550 slov jako minule, takže kdo chce oddechovku na dobrou noc, s chutí do toho:-).)

Děcka, fakt Vás miluju... ambra (jen Vaše)

 

 

Chicago začátek září 1993


Vypotácela jsem se z hlavní budovy univerzity. Končil dopolední maraton přednášek a já věděla, že pokud někde rychle neseženu dvojité kafe, odpolední dvouhodinovku nemám šanci přežít. Robertův kávový servis po té trapné nevečeři z minulého týdne definitivně skončil. Popravdě – bylo by vážně divné, kdyby překousnul i tohle.

Mhouřila jsem oči proti slunci, které se rozhodlo ukázat, že září nemusí nutně znamenat jen šeď a pomalu matnící zeleň. Jindy bych se tetelila blahem – milovala jsem babí léto, teď jsem se v duchu mračila – z plánovaného společného víkendu venku asi nic nebude.

Do poslíčka jsem skoro vrazila – moje slabostí rozklepané nohy nějak nedokázaly zvládnout obvyklý seskok z posledních dvou kamenných schodů.

„Dobrý den, omlouvám se, slečna Swanová?“ prohlížel si mě nejistě.

„Hm,“ kývla jsem překvapeně. Usmál se, zřejmě měl radost, že se trefil, rychle se sklonil k zaklapnutému přívěsu za skútrem a ke mně se obrátil už s obrovskou kytkou v náruči.

Chvilku jsme šaškovali při podpisu – té voňavé záplavy bylo nějak moc pro oba; nakonec jsem ještě musela odepisovat na přiložený vzkaz, takže z celého předání vznikla nechtěná komediální etuda.

Jen ten vzkaz stačil k tomu, abych znovu hořela…


Moje milovaná nymfomanko,

stýská se Ti aspoň z poloviny tak, jako mně? Neviděli jsme se devět hodin, čtyřicet sedm minut a pět vteřin (TEĎ!) a já už se nedokážu soustředit na nic jiného, než na odpočítávání minut, které zbývají do našeho dalšího setkání…

Nicméně mě napadlo, že bychom dnes mohli oslavit naše výročí (ano, je to právě týden, cos mi dala sebe – to nejkrásnější a nejcennější, co jsem kdy mohl dostat). Dnes večer – divadlo? Vyzvednul bych tě před sedmou. Pokud má kráska není příliš unavená a pošle svému rytíři kladnou odpověď, možná on lépe přečká ty pusté minuty bez ní…

Miluju Tě, Renée, doufám, že jsi na to za těch devět hodin, čtyřicet osm minut a dvanáct vteřin (TEĎ!) od našeho posledního polibku nestihla zapomenout…

Líbám Tě (všude, všude!).

C.

 


Asi jsem se usmívala jako totální idiot – poslíčkův výraz byl víc než výmluvný. Zase jsme si chvilku předávali tu pestrobarevnou kalamitu. Konečně jsem měla v ruce připravenou kartičku s titěrnou obálkou. Na růžovém kartonku zářila předtištěná slova ANO – ANO – zaškrtni jednu z nabízených variant. Vypískla jsem nadšením jako nějaká puberťačka, zaškrtla obě ano a na zbylou volnou plošku dopsala ještě jedno vlastní. Poslední předávačka a poslíček měl splněno. Odjížděl předat vzkaz. Přestávka pomalu končila a já nevěděla, co s pugétem. Na přednášku se mi s tím nechtělo – Roberta mi bylo přeci jen líto. Nakonec jsem se vecpala k milé postarší recepční, společně jsme našly plastový kbelík a vyzdobily na chvíli tu strohou místnost. Když jsem květiny opatrně položila na pult a odcházela na nejbližší toaletu nabrat vodu, uvědomila jsem si, že mi v ruce zůstaly dvě drobnosti – poslíčkova propiska s logem doručovací firmy a rozhodně nechtěně i účtenka za květiny. Suma vypadala tak neskutečně, že mi pár vteřin trvalo, než jsem pochopila, co je to za číslo. Po prvotním šoku mi došlo ještě něco – díky propisovacímu bločku jsem celkem snadno dokázala přečíst i adresu, kam před chvílí poslíček odjel s mou odpovědí.

Celou dvouhodinovku jsem před sebou papírek nervózně uhlazovala. Nakonec jsem se vítězoslavně usmála. Proč bych i já nemohla vymyslet překvapení?

 


xxx

 


Vydechnul jsem úžasem. Vypadala jako bytost z jiného světa. Věděl jsem, jak moc nesnáší podpatky – po tom napadení měla dobrou výmluvu, proč se jim vyhýbat, později mi ale došlo, že dva páry nemoderních, přesto nepřirozeně zachovalých lodiček, vypovídají o jejím vztahu k podpatkům víc než výmluvně. Teď mě naprosto okouzlila svou snahou vybalancovat schody před domem ve stříbrných páskovkách. S úsměvem mi při posledním vrávoravém kroku padla do náruče.

„Vidíš?“ chlubila se. „Konečně ti hledím zpříma do očí. Teda – skoro, no.“ Cítil jsem, jak se i v těch absolutně nepohodlných a absolutně sexy botách snaží ještě vytáhnout na špičky. Opatrně jsem ji vzal v podpaží a zvednul ji k sobě. Dokázal bych ji líbat věčně. Ne, věčně ne, jen do chvíle, dokud by mi zase nedovolila víc. To ale nebylo právě teď.

„Pusť,“ vydechla, ale odtáhla se jen ústy, její tělo se ke mně automaticky tisklo ještě pevněji. Uvědomil jsem si, že pod jemnými šaty ze splývavého hedvábí nemá žádné prádlo. Natáhnul jsem se zpět k jejím rtům a bleskově zvažoval variantu, že se přesuneme do nejbližšího slušného hotelu. Mé otravně dokonalé smysly však zároveň zaregistrovaly, že se po nás otočilo pár kolemjdoucích. Trochu jsem se díky tomu vzpamatoval. Pomalu jsem ji postavil zpátky na chodník a zlehka ji objal kolem pasu. Byla celá zrůžovělá, oči jí zářily a usmívala se jako vítěz celostátní loterie.

„Je to na tobě miláčku,“ sklonil jsem se k jejímu uchu. „Divadlo nebo noc s jedním neunavitelným upířím chlapem?“ Položila si ukazováček na najednou vážně semknuté rty a zatvářila se, že hluboce přemýšlí.

„Divadlo a zbytek noci s upířím chlapem, kterého dnes konečně unavím?“ odpověděla otázkou a vážný výraz rychle vyměnila za šibalský úsměv. Předvedl jsem zoufalý vzdech. Neskočila mi na to a protáhla se kolem mě do taxíku, který celou dobu trpělivě vrněl za našimi zády. Nepustila přitom mou ruku, takže jsem se usazoval hned vedle ní. Než jsme dorazili do Chicago Theatre, dostali jsme se ještě několikrát na hranici pouhého mazlení. V měkkém svitu tisíců malých žárovek pak vypadala sice lehce pomačkaně, ale díky té nepolevující záři v očích byla zároveň nejkrásnější mezi všemi těmi vyumělkovanými dámami.

Uvaděčka nás posadila do lóže v jednom z vyšších pater. Občas některé speciální světlo způsobovalo na mé kůži odlesky podobné těm, kterými nás trápilo slunce. Nerad jsem zbytečně riskoval… Teď jsem umístění své předplacené lóže ocenil. Neuvěřitelné soukromí… Objednal jsem láhev šampaňského a misku jahod. Sotva to přinesli, zajistil jsem volným křeslem dveře, zatáhnul před nimi těžký sametový závěs a měl jsem ji konečně zase jen pro sebe.

Pygmalion jsem znal zpaměti, na tohle nastudování jsem ji vzal jen proto, že patřilo k nejlepším od doby svého vzniku. Nalil jsem jí skleničku, přisunul misku s krvavě rudým ovocem a tiše se přesunul za její obnažená záda – jeden z argumentů, který použila, když jsem z ní v taxíku páčil, proč vynechala prádlo. Nejprve jsem ji jen lehce hladil – byla naprosto pohlcená příběhem, smála se a vzdychala; přesto, když mé ruce opustily části přesně vymezené hranicí látky a přidal jsem k nim i své rty, vmísilo se jí do smíchu tiché zasténání. Higgins naštěstí křičel právě dost hlasitě na Lízu, takže jsem si ten vzrušující zvuk užil jen já. Přisunul jsem si židli zezadu těsně k její, posadil se kolem ní obkročmo a lehce si ji opřel o hruď. Moje ruce doputovaly pod přední díl šatů. Chvilku jsem zaváhal – přece jen jsem ji rušil dlouho před polovinou představení. Spokojené zavrnění a hmatatelná reakce jejího těla mě rychle přesvědčily o tom, že mezi námi opět panuje shoda.

Pootočila ke mně tvář, oči přitom nespouštěla z jeviště a tiše zašeptala: „Zase chceš získat náskok? Abych ti měla později co oplácet?“ Neodpověděl jsem, jen jsem bleskově využil toho, že mi nabídla svůj ušní lalůček. Přivřela oči a zatajila dech. Po prvním překvapení prudce vydechla – znovu ten záludný úsměv na tváři a zdánlivě se opět soustředila na nastrojené postavy herců. Když jsem zachytil ten velmi pomalý pohyb, kterým si vyhrnovala sukni šatů, bylo pozdě. Už jsem nesebral dost vůle, abych jí v tom zabránil. Nedýchal jsem. Jen jsem hypnotizovaně sledoval realizaci jejího smrtonosného plánu. Ano, ten dlouhý a plynulý pohyb definitivně zabil naši snahu předstírat zájem o cokoliv jiného než jeden o druhého. Spodní okraj šatů se zastavil těsně pod místem, kde by šly vidět nohavičky francouzských kalhotek, které s oblibou nosila, kdyby je ovšem dnes měla. Stále jsem se neodvážil vdechnout vzduch, který teď její vůní musel doslova pulzovat. Povolila napjatá ramena, sjela dlaněmi ke kolenům a velmi pomalu, jako by ta bílá stehna kladla jejím dlaním nějaký odpor, roztáhla mírně nohy.

Uvolnila se, úplně se o mě opřela, pak opět pootočila hlavu a začala mě líbat na krku. Cítil jsem její vařící dech na své kůži a znovu jsem si připomněl jedno z tajemství, které jsem o ní za ten týden stačil zjistit. Teplota jejího dechu vždy odpovídá její teplotě uvnitř… Pomalu, po malých locích, jsem ochutnal vzduch v lóži. Na chvíli se mi zdálo, že mi v krku vybuchuje ohňostroj na oslavu její krásy. Moje bolest ale byla jen malou daní za její špatně skrývané modřiny a každé ráno nateklé rty. Přitáhnul jsem si ji blíž a položil své ruce na její, které zůstaly opřené v půli stehen. Sunula je pomalu nahoru. Nechal jsem se vést. Když jsme se dostali k chladivé látce šatů, vysunula své dlaně zpod mých a dokončila moje nasměrování. Nechala mě na pospas svému tělu a opřela se o okraj židle. Když se po pár minutách prudce prohnula a zabořila svůj obličej těsněji do mého krku, aby ztlumila výkřik, uniklo jí spolu s ním horoucí  miluji tě.

Ponížená Líza právě posílala Higginse k čertu.

Blesklo mi hlavou, jak je možné, že tak chytrý profesor nevěděl, jak úžasná může být láska.

 


xxx

 


Belliny narozeniny vycházely na pátek, ale bylo skoro jisté, že náš původní plán – výlet do venkovního zábavního parku – kvůli přetrvávajícímu slunečnému počasí nevyjde. Tentokrát jsem se ale radovala. Potřebovala jsem – hlavně pro sebe – co nejvíc důvodů, abych si obhájila svůj nápad s překvapením. Znala jsem dokonale jeho rozvrh – rozpis služeb v nemocnici i seznam přednášek na škole. Sám mi ho – přehledně rozepsaný – dal hned druhý den po mé neplánované noční návštěvě v nemocnici. Návštěva u něj doma se stále nekonala, ale necítila jsem už tlak žádného podivného tajemství, zatím mi prostě víc vyhovovaly schůzky u mě doma. Zůstával do rána a já tak mohla chůvu pouštět domů už odpoledne a užít si celý večer s Bellou.

Zorganizovala jsem to do detailu. Prostě uděláme Bellinu oslavu u něj – on narozeniny neslaví, takže si užije tu atmosféru, kterou vůbec nezná. Služba mu končila v pět, domluvení jsme byli na devátou u mě a sám se zmínil, že těch pár hodin zůstane ve svém bytě. Potřebuje vyprat pár věcí a trochu uklidit. Už jsem se nedivila, že to dělá sám, jasně, on přece potřebuje maximální soukromí. Pár minut po páté jsem se zářivě usmívala na vrátného v tom obrovském supermoderním domě. Mládenecký byt? Měl pro sebe polovinu nejvyššího patra… Měla jsem co dělat, abych nedala najevo svůj šok. Nakonec jsme se dohodli na kompromisu. Odemkne nám výtah, ale počkám na odpočívadle před halou, ze které vedou dveře do jeho bytu. Připadalo mi to trochu ponižující, ale když dva studenti z narozeninové firmy omotali všechny chromové výčnělky v té podivné místnosti provázky s barevnými balonky, částečně to ze mě spadlo. Za pár minut bude tady a přesuneme se k němu… Opatrně jsem na strohé plastové křeslo položila krabici s obrovským dortem a snažila se před Bellou skrýt rozladění a netrpělivost. Kluci ještě uložili do kouta dvě velké tašky s dárky, rozloučili se a slíbili, že dorazí za hodinu v klaunském převleku.

Právě jsem dumala nad tím, jak se někdy může zdát deset minut nekonečných, když jsem ucítila lehký závan vzduchu. Dveře do haly se prudce otevřely. Ne ty dveře, kterými jsme s Bellou a studentíky přišli od výtahu. Tyhle musí vést na schodiště, napadlo mě. Vůbec jsem nechápala, proč se mi taková nesmyslná úvaha prohnala hlavou právě ve chvíli, kdy se v těch dveřích nakrčila ke skoku vrčící postava.

On vážně není sám, stihl ještě zformulovat můj vyděšený mozek.

 

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2 3   »

Paike

25)  Paike (15.09.2010 18:33)

Nějak mi uteklo pokračování, nechápu, jak se to mohlo stát. Nicméně to nic nezměnilo na kouzlu, kterým všechny slova potáhneš jemným hedvábím a ona se tak lehce čtou.
Reneé konečně nevidí Chicago, jako ošklivé město. Najednou tu zpívají ptáci, vychází slunce a lidé se usmívají, včetně nemotorných mladých poslíčků.
Divadelní hra přes všechnu její kvalitu neodvedla svou práci zaujmout. A ani jeden se nezlobit. Tohle byl mladík Carlisle, ne ten pomyslně zaprášený otec klanu.
Měla jsem chuť křičet, když plánovala návštevu u něj doma. Měla jsem chuť jí nějak zastavit. Bohužel. Je jasné, že Edward se s Bellou někdy setkat musí, ale proč zrovna teď? Teď, když to bylo sladké jako vanilková zmrzlina?

ambra

24)  ambra (14.09.2010 20:06)

Dívky, ženy... Přemýšlela jsem, jak Vám neotřele poděkovat za setrvalou přízeň. Nejde to. Děkuji je prostě děkuji, můžu ho čančat a okecávat, ale význam se nezmění. Nicméně - pro Vaši bližší představu - u každé kapitoly se klepu, která ze čtenářek to vzdá tentokrát a nadskakuju blahem, když se objeví známé jméno, případně dokonce nová čtenářka. Za každou zmizivší potom držím minimálně dvacetičtyřhodinový smutek... . Jsem prostě třtina větrem se klátící, naprosto závislá na Vaší odezvě. Proto - pokud setrváte, dávejte mi i dál o sobě vědět pár písmenky - FAKT se potom píše O MOC líp!!! A nejsou to jen komenty - přemýšlím nad každým Vaším slovem a převracím ho a hloubám, jak dál... Děkuju za podporu. MOC!!!

Yasmini

23)  Yasmini (13.09.2010 20:24)

Dear,
Je to skvělé jako vždy, musím tleskat .
Pasáž v divadle překonala i milostné scény paní Garwood. Ale vidím tu podstatný problém. Kde je další díl????? :) :) :)
Díky za kapitolu Y.

Iwka

22)  Iwka (12.09.2010 13:08)

Eeeeh?!
Uááááááááááááááá!
ambro, co mi to děláš?! Chceš mě dohnat do blázince? Způsobit mi srdeční zástavu? Mít mě na svědomí? Jsi na dobré cestě...
Takhle to useknout! Ten konec! Co jsme ti provedli?? :'-(

Lenka

21)  Lenka (12.09.2010 10:47)

Naprosto boží. Tolik lásky a romantiky.
Ale co ten infarktový konec?
Doufám, že se Eda ovládne.
Moc se těším na pokračování.

Silvaren

20)  Silvaren (11.09.2010 22:08)

áááá Vzala jsi mi slova, vzala jsi mi dech. Tolik vášně a lásky mezi dvěma bytostmi snad ani není možné.
Ten vzkaz!
Divadelní lóže!!!!!!!
Jsi zlatá, že jsi jim dopřála taky trochu štěstí. Které u Tebe samozřejmě nikdy netrvá věčně (chjoooo), čímž se dostávám ke konci
Za předpokladu, že jim Edward nic neudělá, je tu ještě jedna věc - jak Renée vezme to, co cítí Edward k Belle.
Klaním se , je to dokonalé.

Lioness

19)  Lioness (11.09.2010 17:27)

Ach ta první část - tak pozitivní, příjemňoučká, lehoučká... Tak bych ji popsala, jako peříčko které šimrá. Měla jsem pocit, že se s Renée vznáším na obláčku v sedmém nebi.
Druhá část. Tak sexy a dráždivé. Esme a Carlisla v sáze jsem si vždy představovala jako třicátníky až čtyřicátníky s dětmi, kteří jim občas přerůstají přes hlavu, pro něž romantika a sex jsou jen druhem relaxace. Tohle ale bylo něco. Tohle byl třiadvacetiletý Carlisle s jiskrou, plný vášně a touhy. Mladý muž, sice rozumný vůdčí typ, ale plný elánu.
A ta třetí část... věděla jsem, že zas přijde stres. Už od prvních vět jsem se snažila potlačit ty Renéeiny radostné a očekávající pocity, které na mě přeskočili. Věděla jsem, že tohle bude průšvih. O koho se mám bát víc? Předpokládám, že první přijde na řadu v jídelním lístku Bella. Ale Renée je pravá matka, bude ji bránit. Co když si bude Carlisle vybrat mezi záchranou matky a dcery?

nikolienka

18)  nikolienka (11.09.2010 16:36)

Ten odkaz bol úžasný Carlisle taký sexy romantický upír

Tú časť s divadlom som sa vážne snažila čítať jedným okom ale nešlo mi to ( a oči mám v poriadku)

Som zvedavá že či to je Edward... Ale dúfam, že Carlisla príde skorej než sa niečo stane:p



RepliKate

17)  RepliKate (11.09.2010 14:58)

Rozdělila bych tuhle kapču do tří částí a každý smajlík vyjadřuje pocit z jedné z nich.
Vzkaz pro Renée Tenhle tvůj Carlisle (jak už psala Hanetka, s čímž naprosto souhlasím) je sexy chlap, který ví co chce a jde si za tím. Je úplně k pomilování
Divadlo Četla jsem tu pasáž dvakrát a asi si ji dám ještě potřetí:D Renée se nezdá Každopádně to bylo popsané nádherně. Bylo to vzrušující
Překvapení No, tak teď nevím... Byl to Edward, kdo se tam objevil? Ublíží (je vlastně kousnutí, pokud se pak člověk přemění na upíra, ublížení? ) Renée nebo malé Belle? Přijde Carlisle dřív, než by k tomu mohlo dojít?
Ambro, nakonec mám otázku. Kde jsou další písmenka, slova, věty... Kde je další kapča? Jak je možné, že tu ještě není? :'-(
Tak šup šup, ať už je tady:D

milica

16)  milica (11.09.2010 09:57)

Je no to byla nádhera, jen doufám že jim Edward neublíží?? Nádhera fakt

15)  katyka (11.09.2010 09:02)

ty bláho! pravdu povediac, všetko podstatné už napísaly ostatné predo mnou... Takže to len zhrniem :) bolo to skvelé, úžasné, predstavy vzbudzujúce, rozpaľujúce a... a tak:) ale ten záver... klasická "lekačka" ako z hororu. Je jasné, že k akémukoľvek rozhovoru sa Carlisle s Renée počas predchádzajúceho týždňa očividne nedostali, ale takú drobnosť ako upírsky syn, ktorému s Bellou extrémne voňajú - to zmieniť mohol. Nechám sa prekvapiť, čo sa stane. To sa mi práve na tvojich poviedkach hrozne páči - okrem skvelého popisu pocitov a situácií a navodenia atmosféry. Nikdy neviem, čo sa stane, je to nové, neočakávané, nepredpokladané... tlieskam :)

Kamikadze

14)  Kamikadze (11.09.2010 08:37)

ambro, já nemám slov

Hanetka

13)  Hanetka (11.09.2010 08:15)

To teda byl zážitek po ránu! Divadlo! Propána, to nemělo chybu! A jaký je z Renée najednou vamp! A Carlisle... tedy, rýsovalo se to celou povídku, ale ten chlap v Tvém podání dostává nový rozměr. SM ho výrazně ošidila. Přestože je mu vlastně třiadvacet, díky nezáživnému popisu původní autorky si ho člověk skutečně představuje jako středněvěkého otcovského páprdu v bačkorách. Díky, žes mu vrátila mužný sexappeal. Ale co ten konec? Aby nám Renée nakonec nepřeměnil Edward!

sakraprace

12)  sakraprace (11.09.2010 08:07)

Škoda, že je muž na rybách. Hned bych ho šla otravovat. :D :D Tolik něhy a romantiky po ránu
Ale ten konec. Já snad budu mít infarkt. Ale kapitolka, i s tímto koncem, byla neskutečně krásná

Nerissa

11)  Nerissa (11.09.2010 07:38)

Co je to za konec? Málem to se mnou seklo. Hlavně ať se jim nic nestane, prosííím.
No a co říc k tomu začátku... Asi jsem to neměla číst po ránu, protože táta na mě vyrukoval s otázkou: Culíš se jak blbec, něco se ti zdálo?
Celou tu dobu, než jsem narazila na konec, jsem byla šťastná. Konečně chvilka klidu, lásky a štěstí.
Ta scéna v tom divadle... radši nic. Byla to dávka romantiky, kterou občas potřebuju.
Prostě je to nádherné (ten konec ti jen tak ale neodpustím!) a naprosto úžasné!

Karolka

10)  Karolka (11.09.2010 00:10)

Právě jsem si za velikých bolestí přeřízla nervová spojení mezi oběma hemisférami mozku, abych byla schopná (BEZ OHLEDU NA POSLEDNÍ ODSTAVEC!!!) komentovat předchozí část. Chození po hladině, tak mi to připadalo. A tenhle příměr neznamená, že bych měla pocit nedostatečných hloubek. (O těch se totiž už nemusím zmiňovat. Ty se zanořuješ hluboko už prvním slovem každé kapitoly). Myslím tím pocit štěstí a lehkosti, který se mě zmocnil. Jako bych mohla kráčet po vodě. Jeho vzkaz a jejich laskání v lóži divadla... Nevím, co sis představovala, že to s námi udělá, ale já si po nějaké době přála do té vody zanořit a doufala, že bude pořádně ledová.
Tak. A teď druhá hemisféra:
DOMLOUVÁM SAMA SOBĚ A JSEM V TOM CELKEM ÚSPĚŠNÁ. NEBOJÍM SE. Z TVÝCH POVÍDEK DÁVNO VÍM, ŽE JSOU MNOHEM HORŠÍ VĚCI, NEŽ UPÍŘÍ KOUSNUTÍ.

Bye

9)  Bye (11.09.2010 00:06)

ambro, závěr!!! Závěr???!!! Co to vyvádíš?!
Ne, je jasný, že příběh má svou cestu. Jsou věci... a ty se musej stát. Edward musí znovu potkat Bellu. A co jí udělá? To si ještě necháme pro sebe. Ty i já.
A teď to hlavní. Divadlo. TO BYLA SÍLA!!! No comment!
Nechám si o nich zdát. S dovolením.

Dopr... na to nejdůležitější bych zapomněla, Pygmalion, potažmo My Fair Lady, je moje nej!

Alaska

8)  Alaska (10.09.2010 23:24)

Perex byl naprostá podpásovka. A to divadlo ... Myslela jsem, že jsem si už zvykla od tebe čekat všechno, ale tohla byla teda scéna... a nemyslím tu na jevišti.
Ovšem René nápad!!! Stačila ta jediná věta a sevřel se mi žaludek, tohle nemůže dopadnou dobře. A to jsem ti ze začítku chtěla hubovat, že se nám v tomto díle neobjeví Edward. Nicméně radši bych od něj slyšela zase nějakou hlubokomyslnou hlášku. On má totiž schopnost (potažmo ty), kterou miluju. Jednou větou toho říct tolik.

7)   (10.09.2010 23:22)

Vraj... citujem : "...kdo chce oddechovku na dobrou noc, s chutí do toho..."
Tak vďaka za varovanie xD Ako asi myslíš, že budem teraz spať?! Teraz už fakticky len ťažko.
Úprimne povedané, desila som sa toho od chvíle, keď si naštudovala jeho adresu, no naivne som dúfala, že TERAZ tam ešte nepôjde.
Myslela som, že ak by aj šla, NEvzala by so sebou Bellu. Teda, a ona ju rovno Edovi naservírovala aj balónikmi, tortou... dobre, že nie v darčekovom balení! Týýjo... ale neodsudzujem ju... pravdaže nemohla vedieť, čo(vlastne pardon, KOHO) Carlisle skrýva a prečo musel prať.
Uch, ale poriadne si ma šokovala zase raz, ti poviem. Lenže čo teraz???? Ja viem, že sa to pýtam často, ale som z toho fakticky frustrovaná. Tá nevedomosť ma ubíja. -nejako tak.
Akosi si totiž nedokážem predstaviť, že Ed sa s úsmevom narovná a začne Belle spievať jeho verziu Happy Birthday...
Je tu síce varianta, kedy by teoreticky mohol odísť - ale skôr by bol nasilu vyvedený "na vzduch"... ale neviem, či si môžem robiť nádeje. Mám zlý pocit, že onedlho sa čosi pokazí... a že to čosi sa nezadržateľne blíži, nech sa snažia akokoľvek.
Budem teda očakávať pokračovanie a dúfať, že sa moje najhoršie predstavy nenaplnia. To by si mi hádam neurobila však nie?!






6)  eElis (10.09.2010 23:06)

Jo a ještě v perexu píšeš, že to je oddechovka na dobrou noc, ale nevím, nevím, jak po tom usnu. Nedjřív se tady rozplývám a pak těch pár posledních vět mi způsobí pomalu infarkt

«   1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek