Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/polibek!.jpg

Oba jsou lapeni. Do jaké míry jim okolnosti dovolí, aby tomu kouzlu podlehli? Skoro fyzicky cítím, jak jim přejete ty hezké chvilky, takže dnes všichni pod 15 opravdu jen jedním okem:-).

Děkuju za fantastickou podporu. Udělám, co bude v mých (jejich) silách, aby to vážně vážně nebyla nuda (začínám tím, že dnes to opravdu není  3.550 slov jako minule, takže kdo chce oddechovku na dobrou noc, s chutí do toho:-).)

Děcka, fakt Vás miluju... ambra (jen Vaše)

 

 

Chicago začátek září 1993


Vypotácela jsem se z hlavní budovy univerzity. Končil dopolední maraton přednášek a já věděla, že pokud někde rychle neseženu dvojité kafe, odpolední dvouhodinovku nemám šanci přežít. Robertův kávový servis po té trapné nevečeři z minulého týdne definitivně skončil. Popravdě – bylo by vážně divné, kdyby překousnul i tohle.

Mhouřila jsem oči proti slunci, které se rozhodlo ukázat, že září nemusí nutně znamenat jen šeď a pomalu matnící zeleň. Jindy bych se tetelila blahem – milovala jsem babí léto, teď jsem se v duchu mračila – z plánovaného společného víkendu venku asi nic nebude.

Do poslíčka jsem skoro vrazila – moje slabostí rozklepané nohy nějak nedokázaly zvládnout obvyklý seskok z posledních dvou kamenných schodů.

„Dobrý den, omlouvám se, slečna Swanová?“ prohlížel si mě nejistě.

„Hm,“ kývla jsem překvapeně. Usmál se, zřejmě měl radost, že se trefil, rychle se sklonil k zaklapnutému přívěsu za skútrem a ke mně se obrátil už s obrovskou kytkou v náruči.

Chvilku jsme šaškovali při podpisu – té voňavé záplavy bylo nějak moc pro oba; nakonec jsem ještě musela odepisovat na přiložený vzkaz, takže z celého předání vznikla nechtěná komediální etuda.

Jen ten vzkaz stačil k tomu, abych znovu hořela…


Moje milovaná nymfomanko,

stýská se Ti aspoň z poloviny tak, jako mně? Neviděli jsme se devět hodin, čtyřicet sedm minut a pět vteřin (TEĎ!) a já už se nedokážu soustředit na nic jiného, než na odpočítávání minut, které zbývají do našeho dalšího setkání…

Nicméně mě napadlo, že bychom dnes mohli oslavit naše výročí (ano, je to právě týden, cos mi dala sebe – to nejkrásnější a nejcennější, co jsem kdy mohl dostat). Dnes večer – divadlo? Vyzvednul bych tě před sedmou. Pokud má kráska není příliš unavená a pošle svému rytíři kladnou odpověď, možná on lépe přečká ty pusté minuty bez ní…

Miluju Tě, Renée, doufám, že jsi na to za těch devět hodin, čtyřicet osm minut a dvanáct vteřin (TEĎ!) od našeho posledního polibku nestihla zapomenout…

Líbám Tě (všude, všude!).

C.

 


Asi jsem se usmívala jako totální idiot – poslíčkův výraz byl víc než výmluvný. Zase jsme si chvilku předávali tu pestrobarevnou kalamitu. Konečně jsem měla v ruce připravenou kartičku s titěrnou obálkou. Na růžovém kartonku zářila předtištěná slova ANO – ANO – zaškrtni jednu z nabízených variant. Vypískla jsem nadšením jako nějaká puberťačka, zaškrtla obě ano a na zbylou volnou plošku dopsala ještě jedno vlastní. Poslední předávačka a poslíček měl splněno. Odjížděl předat vzkaz. Přestávka pomalu končila a já nevěděla, co s pugétem. Na přednášku se mi s tím nechtělo – Roberta mi bylo přeci jen líto. Nakonec jsem se vecpala k milé postarší recepční, společně jsme našly plastový kbelík a vyzdobily na chvíli tu strohou místnost. Když jsem květiny opatrně položila na pult a odcházela na nejbližší toaletu nabrat vodu, uvědomila jsem si, že mi v ruce zůstaly dvě drobnosti – poslíčkova propiska s logem doručovací firmy a rozhodně nechtěně i účtenka za květiny. Suma vypadala tak neskutečně, že mi pár vteřin trvalo, než jsem pochopila, co je to za číslo. Po prvotním šoku mi došlo ještě něco – díky propisovacímu bločku jsem celkem snadno dokázala přečíst i adresu, kam před chvílí poslíček odjel s mou odpovědí.

Celou dvouhodinovku jsem před sebou papírek nervózně uhlazovala. Nakonec jsem se vítězoslavně usmála. Proč bych i já nemohla vymyslet překvapení?

 


xxx

 


Vydechnul jsem úžasem. Vypadala jako bytost z jiného světa. Věděl jsem, jak moc nesnáší podpatky – po tom napadení měla dobrou výmluvu, proč se jim vyhýbat, později mi ale došlo, že dva páry nemoderních, přesto nepřirozeně zachovalých lodiček, vypovídají o jejím vztahu k podpatkům víc než výmluvně. Teď mě naprosto okouzlila svou snahou vybalancovat schody před domem ve stříbrných páskovkách. S úsměvem mi při posledním vrávoravém kroku padla do náruče.

„Vidíš?“ chlubila se. „Konečně ti hledím zpříma do očí. Teda – skoro, no.“ Cítil jsem, jak se i v těch absolutně nepohodlných a absolutně sexy botách snaží ještě vytáhnout na špičky. Opatrně jsem ji vzal v podpaží a zvednul ji k sobě. Dokázal bych ji líbat věčně. Ne, věčně ne, jen do chvíle, dokud by mi zase nedovolila víc. To ale nebylo právě teď.

„Pusť,“ vydechla, ale odtáhla se jen ústy, její tělo se ke mně automaticky tisklo ještě pevněji. Uvědomil jsem si, že pod jemnými šaty ze splývavého hedvábí nemá žádné prádlo. Natáhnul jsem se zpět k jejím rtům a bleskově zvažoval variantu, že se přesuneme do nejbližšího slušného hotelu. Mé otravně dokonalé smysly však zároveň zaregistrovaly, že se po nás otočilo pár kolemjdoucích. Trochu jsem se díky tomu vzpamatoval. Pomalu jsem ji postavil zpátky na chodník a zlehka ji objal kolem pasu. Byla celá zrůžovělá, oči jí zářily a usmívala se jako vítěz celostátní loterie.

„Je to na tobě miláčku,“ sklonil jsem se k jejímu uchu. „Divadlo nebo noc s jedním neunavitelným upířím chlapem?“ Položila si ukazováček na najednou vážně semknuté rty a zatvářila se, že hluboce přemýšlí.

„Divadlo a zbytek noci s upířím chlapem, kterého dnes konečně unavím?“ odpověděla otázkou a vážný výraz rychle vyměnila za šibalský úsměv. Předvedl jsem zoufalý vzdech. Neskočila mi na to a protáhla se kolem mě do taxíku, který celou dobu trpělivě vrněl za našimi zády. Nepustila přitom mou ruku, takže jsem se usazoval hned vedle ní. Než jsme dorazili do Chicago Theatre, dostali jsme se ještě několikrát na hranici pouhého mazlení. V měkkém svitu tisíců malých žárovek pak vypadala sice lehce pomačkaně, ale díky té nepolevující záři v očích byla zároveň nejkrásnější mezi všemi těmi vyumělkovanými dámami.

Uvaděčka nás posadila do lóže v jednom z vyšších pater. Občas některé speciální světlo způsobovalo na mé kůži odlesky podobné těm, kterými nás trápilo slunce. Nerad jsem zbytečně riskoval… Teď jsem umístění své předplacené lóže ocenil. Neuvěřitelné soukromí… Objednal jsem láhev šampaňského a misku jahod. Sotva to přinesli, zajistil jsem volným křeslem dveře, zatáhnul před nimi těžký sametový závěs a měl jsem ji konečně zase jen pro sebe.

Pygmalion jsem znal zpaměti, na tohle nastudování jsem ji vzal jen proto, že patřilo k nejlepším od doby svého vzniku. Nalil jsem jí skleničku, přisunul misku s krvavě rudým ovocem a tiše se přesunul za její obnažená záda – jeden z argumentů, který použila, když jsem z ní v taxíku páčil, proč vynechala prádlo. Nejprve jsem ji jen lehce hladil – byla naprosto pohlcená příběhem, smála se a vzdychala; přesto, když mé ruce opustily části přesně vymezené hranicí látky a přidal jsem k nim i své rty, vmísilo se jí do smíchu tiché zasténání. Higgins naštěstí křičel právě dost hlasitě na Lízu, takže jsem si ten vzrušující zvuk užil jen já. Přisunul jsem si židli zezadu těsně k její, posadil se kolem ní obkročmo a lehce si ji opřel o hruď. Moje ruce doputovaly pod přední díl šatů. Chvilku jsem zaváhal – přece jen jsem ji rušil dlouho před polovinou představení. Spokojené zavrnění a hmatatelná reakce jejího těla mě rychle přesvědčily o tom, že mezi námi opět panuje shoda.

Pootočila ke mně tvář, oči přitom nespouštěla z jeviště a tiše zašeptala: „Zase chceš získat náskok? Abych ti měla později co oplácet?“ Neodpověděl jsem, jen jsem bleskově využil toho, že mi nabídla svůj ušní lalůček. Přivřela oči a zatajila dech. Po prvním překvapení prudce vydechla – znovu ten záludný úsměv na tváři a zdánlivě se opět soustředila na nastrojené postavy herců. Když jsem zachytil ten velmi pomalý pohyb, kterým si vyhrnovala sukni šatů, bylo pozdě. Už jsem nesebral dost vůle, abych jí v tom zabránil. Nedýchal jsem. Jen jsem hypnotizovaně sledoval realizaci jejího smrtonosného plánu. Ano, ten dlouhý a plynulý pohyb definitivně zabil naši snahu předstírat zájem o cokoliv jiného než jeden o druhého. Spodní okraj šatů se zastavil těsně pod místem, kde by šly vidět nohavičky francouzských kalhotek, které s oblibou nosila, kdyby je ovšem dnes měla. Stále jsem se neodvážil vdechnout vzduch, který teď její vůní musel doslova pulzovat. Povolila napjatá ramena, sjela dlaněmi ke kolenům a velmi pomalu, jako by ta bílá stehna kladla jejím dlaním nějaký odpor, roztáhla mírně nohy.

Uvolnila se, úplně se o mě opřela, pak opět pootočila hlavu a začala mě líbat na krku. Cítil jsem její vařící dech na své kůži a znovu jsem si připomněl jedno z tajemství, které jsem o ní za ten týden stačil zjistit. Teplota jejího dechu vždy odpovídá její teplotě uvnitř… Pomalu, po malých locích, jsem ochutnal vzduch v lóži. Na chvíli se mi zdálo, že mi v krku vybuchuje ohňostroj na oslavu její krásy. Moje bolest ale byla jen malou daní za její špatně skrývané modřiny a každé ráno nateklé rty. Přitáhnul jsem si ji blíž a položil své ruce na její, které zůstaly opřené v půli stehen. Sunula je pomalu nahoru. Nechal jsem se vést. Když jsme se dostali k chladivé látce šatů, vysunula své dlaně zpod mých a dokončila moje nasměrování. Nechala mě na pospas svému tělu a opřela se o okraj židle. Když se po pár minutách prudce prohnula a zabořila svůj obličej těsněji do mého krku, aby ztlumila výkřik, uniklo jí spolu s ním horoucí  miluji tě.

Ponížená Líza právě posílala Higginse k čertu.

Blesklo mi hlavou, jak je možné, že tak chytrý profesor nevěděl, jak úžasná může být láska.

 


xxx

 


Belliny narozeniny vycházely na pátek, ale bylo skoro jisté, že náš původní plán – výlet do venkovního zábavního parku – kvůli přetrvávajícímu slunečnému počasí nevyjde. Tentokrát jsem se ale radovala. Potřebovala jsem – hlavně pro sebe – co nejvíc důvodů, abych si obhájila svůj nápad s překvapením. Znala jsem dokonale jeho rozvrh – rozpis služeb v nemocnici i seznam přednášek na škole. Sám mi ho – přehledně rozepsaný – dal hned druhý den po mé neplánované noční návštěvě v nemocnici. Návštěva u něj doma se stále nekonala, ale necítila jsem už tlak žádného podivného tajemství, zatím mi prostě víc vyhovovaly schůzky u mě doma. Zůstával do rána a já tak mohla chůvu pouštět domů už odpoledne a užít si celý večer s Bellou.

Zorganizovala jsem to do detailu. Prostě uděláme Bellinu oslavu u něj – on narozeniny neslaví, takže si užije tu atmosféru, kterou vůbec nezná. Služba mu končila v pět, domluvení jsme byli na devátou u mě a sám se zmínil, že těch pár hodin zůstane ve svém bytě. Potřebuje vyprat pár věcí a trochu uklidit. Už jsem se nedivila, že to dělá sám, jasně, on přece potřebuje maximální soukromí. Pár minut po páté jsem se zářivě usmívala na vrátného v tom obrovském supermoderním domě. Mládenecký byt? Měl pro sebe polovinu nejvyššího patra… Měla jsem co dělat, abych nedala najevo svůj šok. Nakonec jsme se dohodli na kompromisu. Odemkne nám výtah, ale počkám na odpočívadle před halou, ze které vedou dveře do jeho bytu. Připadalo mi to trochu ponižující, ale když dva studenti z narozeninové firmy omotali všechny chromové výčnělky v té podivné místnosti provázky s barevnými balonky, částečně to ze mě spadlo. Za pár minut bude tady a přesuneme se k němu… Opatrně jsem na strohé plastové křeslo položila krabici s obrovským dortem a snažila se před Bellou skrýt rozladění a netrpělivost. Kluci ještě uložili do kouta dvě velké tašky s dárky, rozloučili se a slíbili, že dorazí za hodinu v klaunském převleku.

Právě jsem dumala nad tím, jak se někdy může zdát deset minut nekonečných, když jsem ucítila lehký závan vzduchu. Dveře do haly se prudce otevřely. Ne ty dveře, kterými jsme s Bellou a studentíky přišli od výtahu. Tyhle musí vést na schodiště, napadlo mě. Vůbec jsem nechápala, proč se mi taková nesmyslná úvaha prohnala hlavou právě ve chvíli, kdy se v těch dveřích nakrčila ke skoku vrčící postava.

On vážně není sám, stihl ještě zformulovat můj vyděšený mozek.

 

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2 3   »

Kate

45)  Kate (17.11.2013 15:20)

To divadlo!!! Tak si říkám, že je fajn , když mi je 15+ a já si tvou povídku můžu přečíst.:D Ale ten konec...

miamam

44)  miamam (29.02.2012 08:27)

Infarktový konec!!! Už zase!!! Na chvilku jsem úplně zapomněla na divadlo... Které ale bylo úplně mňam Doufám, že se Edward udrží, sakra

Evelyn

43)  Evelyn (22.10.2010 16:43)

Ambro! To divadlo... To byla asi nejerotičtější scéna, jakou jsem tady četla. Ale krásná samozřejmě
A pak ta druhá část... Znovu jsem ráda, že mám pokračování před sebou již hotové.

Mystery

42)  Mystery (17.09.2010 18:30)

Hyk...
ambro, neboj, nezapomněla jsem... ;) jen to máme doma teďka trošku hustý )
Ten dopis...
Divadlo mě naprosto sejmulo! ambro, jestli měly číst holky pod 15 jen jedním okem, tak mně vyrašilo snad i třetí na čele, tolik jsem to hltala!!! (zvlášť, když mám od jisté doby díky TOBĚ zafixovanýho Carlislea jako mladýho Brada Pitta...)
Konec. Proboha, ten konec!!! Co nám to vyvádíš?!

Silvaren

41)  Silvaren (17.09.2010 11:43)

Ehm, haló? Tady šmírák. Doufám, že nevadí, že jsem si přečetla vaši konverzaci, ale moc děkuju za tipy na knížky. Letím objednávat.

magorka

40)  magorka (16.09.2010 11:32)

asi trošku ušetříš...Sníh je beznadějně vyprodaný a na dotisk v dohledné době to nevypadá, takže zbývá prachsprostý vykrádání knihoven a kamarádů knihomolů Diamantový věk mají třeba na www.fantasya.cz
a jo....Sharp teeth jsem právě objednala na tom níž uvedeném odkazu...fakt nebudu čekat až to tu někdo vydá (bych taky mohla zešedivět do tý doby)

ambra

39)  ambra (16.09.2010 11:26)

Už připisuju na papírek! To zas bude dobírka! :D Děkuju!;)

magorka

38)  magorka (16.09.2010 11:25)

http://www.bookfayre.cz/exec/books/item/9780434017676.html a taky tohle je prý skvělý, ale bohužel jsem nenašla, že by to u nás někdo vydal a Fantomprint o tom taky neuvažuje (už jsem je otravovala s dotazem) grrrrrrr

magorka

37)  magorka (16.09.2010 11:21)

HA....musim doplnit knihovnu!!!! btw jestli se dostaneš ke knížce Neala Stephensona "Sníh" (pokráčko se jmenuje Diamantový věk) a teď ti nevim, jestli už jsem ti to náhodou necpala , tak rozhodně přečíst! 1) je to tlustý 2) super nápad 3) neuvěřitelně čtivý, i když je to takový docela počítačový.

ambra

36)  ambra (16.09.2010 11:07)

Souhlasím - na to funguje jediná věc - vyplnit to jinou skvělou četbou. Konečně jsem teď kousla do Larssona - Milénium (vánoční dárek od mé domácí svatozáře, ale kvůli TW furt nebyl čas ) a vypadá to skvěle! A je to tlustý a vyšly všechny díly!:D

magorka

35)  magorka (16.09.2010 11:02)

když jim to vydávání jde jak psovi pastva a já nejsem zrovna trpělivá persooona a hrkat příborovým šuplíkem... jo, tak teď jsem si cvrkla :D

ambra

34)  ambra (16.09.2010 10:51)

Jééé! Vítej v klubu MT!:D Variantu knížka+slovník jsem zavrhla. To se i manželova svatozář vytrácela a chodil na protest hrkat s příborovým šuplíkem .

magorka

33)  magorka (16.09.2010 10:47)

napiš si jednu čárku za úspěšnou reklamu na Mercedes Thompsonovou :D Železný polibek jsem zhltla za dvě noci - bomba knížka (máte mě s Nebraskou na svědomí:). Akorát jsem nezmar a neodolala jsem, abych nenakoukla na patriciabriggs.com a nenačetla první kapitolu ze Zkřížených kostí....to bude husťárna. Jsem v pokušení vyrazit zbytek série z amazonu v originále. Jen mě odrazuje ta moje angličtina. Přeci jen je něco jiného číst v originále HP a tohle

ambra

32)  ambra (16.09.2010 10:36)

Tak můj milý motýlku koukám, že Fantom print se má od nás dobře:D Já právě dotáhla třetí díl Mercedes Thompson - Železný polibek. Taky kapku drsnější:D . Dělám jí tady už nějakou dobu nechutnou reklamu, ale prostě je to dobrý... A Thurmana zkusím - dám na Tebe!;). No, svatozář... Tu má můj muž už "na fix" .

magorka

31)  magorka (16.09.2010 10:31)

Ambro tak to tě musím opravit....nejen ty pubertální děti kazíš :) Naordinovala jsem si v rámci zachování příčetnosti a spojení s realitou trošku drsnější urban fatasy (Rob Thurman - V temnotě - teď to vydal Fantom print). Jinak bych asi nebyla schopna vytvářet jednotku čítající 2x humanoid. A to ten můj chlap je skoro svatej ! Mimochodem....zbožňuju Charlieho v prvním dílu, když mu chce Bella představit Edwarda, jak dělá rukou svatozář nad hlavou a tváří se naprosto dokonale Ten můj to okoukal

ambra

30)  ambra (16.09.2010 09:42)

magorko, vítej v klubu Twilight alkoholiků . 20+... no já mám doma pubertální barometr, který se mi směje i za těch 15+... Vony to ty děti maj teď nějaký posunutý...:D . Já je zkazím jen v tom smyslu, že pak možná marně budou čekat něco, co nikdy neprožijou :D . Děkuju!

magorka

29)  magorka (16.09.2010 09:13)

týjoooooo no tohle je možná i na 20+ jeeežkovi voči... se normálně červenám To jsi celá ty , nejdřív navnadit, potom naladit a pak ........... nažhavenej Eda za dveřma tohle za střízliva asi nedám (myslím pokračování). Naštěstí doma zbylo ještě půl litru daru od přátel z Moravy...švestkama to podezřele voní už od vrátek :D Akorát když teď řeknu, že se nemůžu dočkat pokračování, tak budu vypadat jako norek :)

ambra

28)  ambra (15.09.2010 22:33)

Téda Jani, já Tě mám i tady?!?!?! Asi se dnes opiju:D Já děkuju!!!

27)  Jana (15.09.2010 22:29)

děkuju, je to skvělý

ambra

26)  ambra (15.09.2010 22:21)

Paike našla desítku!!! Děkuju!!!

1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek