11.08.2010 [19:45], ambra, ze série Pro tebe, má lásko, komentováno 34×, zobrazeno 6818×

Poprvé jsem se trochu odvázala a pohrála si s příběhem volněji...

Ano, bude láska. Velká.

Nečekaný pár.

Jak je to s mými konci, už někteří tušíte. Nikdy to není ani černé, ani bílé.

Takže pokud máte na pár týdnů slušnou zásobu kapesníků, směle do toho.

Vaše ambra

Jsem vůně, kterou plaveš, když proskočím Ti srdcem
jsem hra co neuhraješ, jsem nic co zmizí v ruce
Jsem za soumraku buše její duše co Tě tak pálí
jsem otazníkem zda-li jsme už dávno neprohráli

Brány nocí, vrány křídly leští háv
noc je symfonie a hvězdy střepy z krás

Jsem tři trubky jeden buben
jsem vesmír co Ti ladí
jsem 1. červen když je duben
a ostří co Tě hladí
Jsem vůně, která sviští
když proskočím Ti srdcem
jsi mé světlo na jevišti
já Tvým posledním hercem

Brány noci, vrány křídly leští háv
noc je symfonie a hvězdy střepy z krás
Brány z písku, brání světlům někde v nás
den je tvoje vina a Nabokova hráz

(Kryštof, Lolita)

Chicago říjen 1992

Písmeno G v  nápisu CHICAGO UNION STATION matně poblikávalo. Vedle svých sebejistě zářících sousedů působilo ztraceně. Cítila jsem se podobně. Moje zář se taky dávno ztratila. Přesto jsem strašně věřila, že stejně jako to pitomé G mě někdo časem dokáže opravit.

Trochu kysele jsem se usmála. Ještě mi není jednadvacet, snad nemám tak přehnaná očekávání.

Opatrně jsem položila spící Bellu na jednu z laviček na nástupišti. Hlasité plesknutí, když mi z ramene na zem dopadla velká cestovní taška, jsem už nestihla ztlumit. Po sérii nacvičených pohybů golfky konečně cvakly na znamení toho, že jsou připraveny chvíli fungovat. Sotva jsem v nich malou – stále úplně bezvládnou – zajistila roztřepeným páskem, spadla jí hlavička do příliš hlubokého předklonu. Znovu jsem zalitovala, že nemám pořádný kočárek. Takhle to dopadne, když člověk pošle na nákup chlapa…

Žaludek se mi zhoupnul.  Ve snaze neusnout ve vlaku příliš hluboce – svírala mě hrůza, že se vzbudím a Bella bude pryč – jsem do sebe nalila nejmíň dva litry opravdu strašné kávy z automatu v chodbičce vedle našeho kupé. A na jídlo jsem jako obvykle nějak zapomněla. Rozhlédla jsem se kolem. O pár metrů dál se poskakováním zahříval chlápek u pojízdného stánku s hot dogy. No páni, snídaně šampionů, ušklíbla jsem se. Po pár minutách prohrabávání všech kapes jsem nasbírala dost drobných. Peněženku jsem už na začátku cesty ukryla tak dokonale, že se mi ji teď zpod vrstev oblečení v tašce nechtělo lovit.

Dotlačila jsem kočár zpět k lavičce, posadila se a po dalším šacování ztíženém balancováním s příliš naplněnou houskou  jsem vylovila pomačkaný papír.  Trvalo mi nekonečně dlouho, než jsem se v plánku zorientovala. Náznak paniky byl zpět. Doma u kuchyňského stolu, když jsem zkoumala mapu města, a pak si její hodně zjednodušenou verzi obkreslovala  a růžovým fixem zdůrazňovala nejdůležitější body, se to zdálo tak jednoduché. Ale teď, mrňavá a ztracená před obrovskou budovou nádraží v tom hrozně velkém městě, bych se měla vysmát své naivitě. V očích mě pálilo.

Cesta nadzemkou na South Side byla děsivá. Dvakrát jsme přesedaly, ne všude byly výtahy pro kočárky a taška už vážila nejmíň tunu. Opravdu jsem chtěla ušetřit zrovna za taxi?

Dotlačila jsem kočár posledních pár bloků k Woodlawnu. Za celou dobu mě minulo pár taxíků, ale na mávnutí vůbec nereagovali. Nedivila jsem se jim. Mrholilo a vidina toho, že musí čekat, až naložím všechny svoje věci, nebyla lákavá.

Číslo bezpochyby souhlasilo. Zírala jsem na ten činžák a snažila se přesvědčit sama sebe, že uvnitř to tak hrozné nebude. Bella tiše zanaříkala. Vzdala jsem to a konečně nechala slzy volně téct.

Chicago prosinec  1992 – o dva měsíce později

„Idiot! Prasák jeden idiotský!“ Nadávala jsem nahlas a úplně při tom zapomněla, že se ve výtahu obvykle snažím nedýchat. Na koncentrovaný zápach lidských a psích výkalů se prostě nedalo zvyknout. Jenže teď mě naprosto ovládal vztek. Po dvou měsících skoro nepřetržité dřiny v ušmudlaném supermarketu jsem doufala, že na Vánoce dostanu den volno. „Jediný podělaný den!“ zařvala jsem znovu, ale do hlasu už se mi zase nějak přimotaly slzy. Vztek se pomalu měnil na lítost. Navíc jsem se kvůli hádce s tím blbcem Willem zase zdržela.

Ta smradlavá plechová kobka teď jako by zareagovala na můj výkřik. Ucítila jsem známé cuknutí. „Bože, to ne!“ Dneska už ne... Na chvíli jsem zavřela oči a počkala, až si dají slzné kanálky pohov. Mezi ostrými hroty dávno vymlácené krytky tlačítka ZVONEK PRO PŘÍPAD NOUZE jsem opatrně prostrčila ukazovák a stiskla, co to šlo. Až mi ten pitomec domovník zase bude tvrdit, že jsem zvonila málo. Minuty ubíhaly a nic se nedělo. Ta pitomá Lisa bude mít zase ty svoje kecy. S mírným znechucením jsem si uvědomila, že kolem mě v poslední době prudce vzrostl počet pitomců a blbců. Anebo je něco špatně se mnou. Anebo s celým tím pitomým městem. S mým pitomým životem. S pitomou…

„Héj, zase vy?“  Zvedla jsem oči ke škvíře mezi křídly dveří a zahlédla tmavohnědé konečky prstů. Odhadnout místo, kde by mohlo být jeho oko, se nezdálo moc složité. Vyplázla jsem tím směrem jazyk. Ozval se hluboký smích. Pitomec!

Čtyřicet minut. Rekordní zpoždění. Zazvonila jsem. Nic. Vyštrachat klíče mi trvalo nekonečně dlouho. Uvnitř bylo nezvyklé ticho.

„Liso?“ zavolala jsem. Nic. Sevřel se mi žaludek. Dveře do pokoje jsem otvírala s pocitem, že najdu hromadu ohořelého nábytku. Všechno se zdálo v pořádku. Obvyklá hora špinavého nádobí, zbytky pizzy v umaštěné krabici, smuchlané deky na odrbaném gauči.

Malý kousek volného prostoru zabírala dětská ohrádka. Zahlédla jsem pramen hnědých vlásků a nožičku s napůl svlečenou ponožkou. Rychle jsem začala odhazovat hračky. Bella spala, pod hlavou Teddyho, pokroucená v podivné pozici, jak si její tělíčko snažilo najít místo mezi všemi těmi krámy. Opatrně, abych ji nevzbudila, jsem jí udělala prostor, Teddyho vyměnila za polštářek a přikryla ji menší z dek.

Po půlhodinovém úklidu jsem se vyčerpaně svezla na židli. Nepřítomně jsem se rozhlížela, co je ještě potřeba udělat. Pohled mi uvíznul na pytli s odpadky. Opřela jsem ho u dveří a nahoru zastrčila napůl přeloženou krabici od té dobroty, co měly k večeři. Na spodní stranu se přilepil nějaký lístek. Dovlekla jsem se blíž a naklonila se k němu.

RENÉE MÁM TOHO DOST DU DOMŮ STAREJ BUDE ZAS ZUŘIT

Já tu pitomou káču uškrtím! Kašlu na ty politicky korektní žvásty! Líná nána! Pardon, že náhodou taky černá! Tentokrát se vztek změnil v lítost skoro okamžitě. Znala jsem to – bylo to tak vždycky, když mě únava převálcovala.

Lisa nebyla tak špatná. Brala si k nám svou malou Amy. Holčička o půl roku mladší než Bella, neposeda s proříznutou pusou. Doufala jsem, že se něco změní a ta moje zakletá princezna zkusí konečně aspoň slůvko. Jenže po dvou měsících se mi zdálo, že se ještě víc stáhla do sebe. Nevypadala nešťastně. Jen… vzdáleně? Ten šíleně drahý psycholog, ke kterému jsem ji vzala dva dny po příjezdu do Chicaga, se na mě díval jako na blázna.

„Mluví jenom ze spaní? Takový případ není nikde popsán, paní Swanová…“

„Slečna,“ opravila jsem ho mechanicky.

„Slečno Swanová, nevím, proč se trápíte. Spousta dětí ve dvou letech nemluví. Isabella reaguje naprosto normálně, výsledky z CT jsou bez sebemenšího náznaku abnormality. Běžte domů, po cestě kupte hromadu knížek s říkankami a čtěte a čtěte.“ Při té poslední větě začal odsunovat svou přepychovou židli od stolu. Nenápadně dával najevo, že už není o čem mluvit.

Lisa nebyla tak špatná, ale na hromádku knížek padal prach. Než jsem ráno odešla do práce, nebylo na čtení ani pomyšlení. Bella za mnou přicupitala do postele a visela mi na krku, dokud ji ze mě Lisa mezi dveřmi neodtrhla. Kdyby raději brečela… Otočit se u výtahu zády k těm jejím dvěma smutným hnědým otazníkům bylo k nesnesení.

Musela jsem si to přiznat. Slepá ulička. Nezvládám to. Všechny důvody, proč jsem odešla, se po dvou měsících mého nového života zdály směšné a malicherné. Dokonce mi chyběl Charlie. Jasně, jen reakce na dlouhou samotu, každý prostě potřebuje občas obejmout. A já jsem tak zoufalá, že se mi stýská po objetí člověka, který…

Bella zavzlykla. Potichu jsem přešla k ohrádce. Očividně měla zlý sen. Drobounký obličejík zaťatý v nešťastné grimase. Zasténala. Měla bych ji pohladit, trochu probrat, uklidnit. Ale potřebovala jsem to slyšet. Netrvalo to dlouho. Nikdy to naštěstí netrvalo dlouho.

„Mami, maminko!“ Styděla jsem se za to. Ale potřebovala jsem slyšet, že mě bere na vědomí, že mě vnímá. Rychle jsem ji zvedla a přitiskla k sobě.

„Tiše, pssst, tiše holčičko, nic se neděje, jsem u tebe, neboj, miláčku, nic se ti nemůže stát.“ Na chvilku otevřela oči. Znovu mě zamrazilo. V té chvíli nikdy nevypadala zmateně. Jen strašně smutně.

24. prosince 1992

Už půl hodiny jsem se marně snažila najít obchod s hračkami. Nákupní centrum na North Side mi připadalo nekonečné jako vesmír. Doufala jsem, že se mi podaří utrhnout se z práce aspoň o půl hodiny dřív. Jenže Will si mě vychutnal. Odcházela jsem poslední. Nezbývala mi energie ani na obvyklou dávku pitomců.

Doma jsem bleskově oblékla Bellu, seběhla k objednanému taxíku – teď už jsem věděla, že chytat taxi na ulici v téhle čtvrti je večer naprostá ztráta času – a nechala se odvézt do hodně velkého a hezkého nákupního centra. Přesně takhle jsem to tomu chlápkovi řekla. Nemůžu si stěžovat. Poslechl mě dokonale. Jenže za půl hodiny zavírají a já nemám na ráno ani jedinou pitomou bárbínu! Á, no jasně, slzy! Jak jinak! Opravdu dokonalý způsob, jak konstruktivně vyřešit problém.

Bella se ke mně otočila a měla ten výraz a udělala ten zvuk. Bože, zrovna teď?! Proč musí chtít čůrat pár minut před zavíračkou! Najít v záplavě vánoční výzdoby mrňavé tabulky s panáčky a šipkou byl další nadlidský výkon. Ve chvíli, kdy jsem jí dopínala manšestráčky, oznamoval neosobně veselý hlas z reproduktorů, že děkují všem návštěvníkům a že se za deset minut zavírá. Zaťala jsem zuby, posadila Bellu zpět do kočárku a vyběhla jsem zpět. Před hračkářstvím jsem celá udýchaná zastavila ve chvíli, kdy zmalovaná osmnáctka spouštěla dolů roletu.

Zakázala jsem si brečet.

Zastávky autobusů před obchoďákem se mi skoro pošklebovaly. Poslední autobus odjel před hodinou. A vyhodit další ranec za taxi už jsem si nemohla dovolit. K nejbližší nadzemce to je nejmíň deset bloků. Deset bloků břečkou v kotníkových semiškách, s kočárem s kolečky o průměru pět centimetrů.

Zakázala jsem si bečet, ale tentokrát to nepomohlo. Stála jsem uprostřed dokonale vyzdobené ulice a oplakávala všechny ty pitomé sny, se kterými jsem do tohohle krásného města přišla.

Nevím, jak dlouho to trvalo. Když se vedle mě ozvalo tiché odkašlání a já se ohlédla, měla jsem tak opuchlé oči, že jsem na něj skoro neviděla. Nejdřív nic neříkal. Tvářil se tak nějak chápavě a zároveň odtažitě. Což mě zvláštně uklidňovalo. Na zájem ze strany mužů jsem byla zvyklá. Tohle bylo jiné. Jako když přijdete k dobrému doktorovi. Je příjemný, ale ne vlezlý. Zírala jsem na něj snad několik minut. Usmál se, ale pořád mlčel. Popotáhla jsem a promluvila první:

„Můžu vám nějak pomoct?“

Zatvářil se překvapeně, a pak se rozesmál. Smál se, díval se mi do očí a ten odstup se někam vytrácel. Došlo mi, že už mi není zima. Že už nebrečím. A že jsem se přestala bát. A že se směju s ním.

„Promiňte,“ promluvil stále s úsměvem, „ale na to samé jsem se chtěl zeptat já vás.“

Doteď jsem ani nevěděla, že to slovo existuje. Ale cítila jsem se naprosto oslněná. Nedokázala jsem se přestat usmívat a nedokázala jsem se mu přestat dívat do těch úžasných očí. Natáhl ke mně ruku.

„Jsem Carlisle Cullen. Pojďte, vezmu vás obě někam na čaj.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

14)  Mystery (12.08.2010 16:06)

ambro, přiznávám... Když vydám další kapitolu ke své povídce, pokaždé netrpělivě čekám na Tvůj komentář, protože slova Tebou napsananá, jsou pro mě jako balzám na netrpělivou, roztřesenou dušičku. A tak když jsem tu zahlédla nově vycházející povídku s tak přitažlivým a romantickým názvem Pro tebe, má lásko, která měla pod sebou navíc ještě Tvůj nick, nemohla jsem své zvědavosti poručit...
A jsem fakt ráda, že jsem neporučila!

Tahle Renée... Ta beznaděj a zoufalství...
Znáš ten pocit, že neumíš najít vhodná slova k vyjádření toho, cos právě přečetla? Protože právě to teď prožívám já. Normálně bych ti asi řekla - ambro, perfektní. Krásnej díl! - ale tohle prostě neodpovídá tomu, jak bych chtěla kapitolu ohodnotit. Je to prostě... málo.

Dovol mi se ti aspoň poklonit a upustit nejednu slinu nad Carlislem. Protože se mi zdá, že právě on vysvobodí Renée z toho začarovanýho kruhu...

13)  Amisha (12.08.2010 15:42)

Ambro, nevím co říct. Pravda je, že tvoje povídky tnou vždycky do živýho. Vidím přesně před sebou malou holčičku spící v hromadě čehosi. Ten konec mi nedá spát...

12)  eMuska (12.08.2010 11:28)

Nádherné... Tak živo popísané utrpenie menom život som ešte nečítala... Teším sa na pokračovanie!

11)  ambra (12.08.2010 11:12)

Tak jsem tu
Paike, já chtěla původně dát do perexu, žes mě inspirovala Ty svými jednorázovkami, ale bála jsem se, že by ses cítila povinována tohle číst. A pak od Tebe najdu taková krásná slova... Děkuju!
Kami, děkuju, to víš, no, u mě bohužel žádný meče. Jsem takový depkař... Děkuju!
Karolko, díky za to, žes mě hned s námětem neposlala k šípku, že mi věříš a podporuješ mě...
Lio - nejdřív Jinak - ono je hlavní hrdince dvacet a musí si to odžít live, Ty to jen skousnout v písmenkách. Budu strašně šťastná, když se mnou tuhle další klubovku dáš - Tvoje komentáře jsou výstižné a často inspirující... Děkuju!
Bye, Ty děláš narážky na VCS! Neboj, já to dodělám, jen to občas nemůžu snést . Děkuju
gucci: já z toho, že Tě tu mám. Děkuju!
nikolienka: Zakazuju Ti to číst! Ve Tvém věku Ti to vezme všechny iluze! Děkuju!!!
hellokitty: Díky za podporu tady i na eu strašně ráda Tě vždy vidím
sakruško, kvůli Tobě bych to neměla moc hrotit, abych Ti nepůsobila emocionální výkyvy. Pokusím se Miluju to zlatý oko pod svými povídkami! Děkuju!

10)  sakraprace (12.08.2010 06:28)

Týýýý jo, máš naprostou pravdu. Zásobu si kapesníků si vytvořím a hlásím počínající závislost.
Dokonale popsaná mizerie. Sedím tu a snažím se nebrečet, protože pojedu do práce a nechci vypadat jak strašidlo. Takže díky za ten konec, protože mi dost pomohl a já se nemohu dočkat pokračování.

9)  Karolka (12.08.2010 02:21)

Musela jsem si znovu dát ten konec. To před tím ne, nejsem masochista. Živě si to pamatuju...
Ale teď, na podruhý, je to ještě silnější... Já nevím, co bude tenhle Carlisle zač, ale jeho objevení se podobá situaci, kdy záchranář nebo hasič vynese ženu z trosek nebo vytáhne z moře... Zase se mi rozbušilo srdce!

7)  nikolienka (11.08.2010 23:10)

Vyzerá to zaujímavo
žeby Carlisle a Reneé?
každopádne sa teším na pokračovanie

6)  gucci (11.08.2010 23:09)

5)  Bye (11.08.2010 22:55)

Nebudu tady moc pípat, jo? Bylo by to 18+! Takže píp za příběh (nemám samo ani páru, co na mě chystáš). Píp za věty, který mi dělaj píp. A píp za slova, který jsou v těch větách na píp místech.
Ale něco z příběhu přece prozrazuješ. První osoba je Renée?
Carlisla miluju od pravěkých dob NZOR, to víš, žejo
Asi mě zase rozbiješ. Ale co, dělej jak myslíš. Od Tebe "Snesu všechno".

4)  Lioness (11.08.2010 21:35)

Tohle bylo kruté, zas a znova. Jsem mladá naivní holka a Ty na mě zrovinka dnes večer jen tak vybalíš takovou nálož beznaděje, nespravedlnosti, tichého zoufalství, rozzuřeného vzteku, který stále probublává na povrch, ale nemá žádný důsledek... Nemyslíš, že mi takhle boříš představy o úžasném růžovém světě? Takže díky.
Ta mladá osamělá žena s dítětem, které nade vše miluje, ale která jednoduše nemá dostatek prostředků na to, aby mohla žít pořádný a slušný život a dát Belle vše, co chce... mě okouzlila. Není to Meyeřina Renée. Je Tvá a je kouzelná. Její osobní kouzlo ještě znásobuje právě Bella, za kterou bojuje. Bude stačit na Carlisleho? Myslím, že ano...
Ale všude jsou zádrhely, k čemu by jinak ty povídky byly, že? Tak kde je ten z téhle povídky? Kdy začne Bella mluvit? Proč mám špatný pocit z Charlieho? A co Edward?
Ano, opět jsi mě dostala a já se na Tvou udičku opět chytila. Jsi skvělý rybář. A skvěle píšeš.

3)  Karolka (11.08.2010 21:27)

A je to tady... Můžeš mě stokrát ujišťovat, že všechno bude dobrý. Jenže ty nám tu před očima nemaluješ žádnou lacinou ff, ale život. Ta beznaděj byla úplně hmatatelná. I ty odporné kulisy "chudinské" čtvrti. I ten strach o Bellu.
A když se do té deprese, beznaděje a tmy ozval Carlislův smích. Ulevilo se mi tak citelně, že jsem se málem rozbrečela.
Co je to s těmi tvými písmenky? Je to klávesnicí? Textovým editorem? Internotovým přenosem? Proč se vždycky tolik třesu? Kdysi - v mé kultovní četbě LČP - jsem ti napsala, jak tam občas vidím záblesk tebe. Dnes to toho bylo plné. A pokud se ptáš, co to vlastně znamená... Je to opravdová, živé a úžasné.

2)  Kamikadze (11.08.2010 20:05)

ambro, tohle se mi opravdu líbí, začátek je velmi, ale opravdu velmi zajímavý, těším se na pokračování

1)  Paike (11.08.2010 20:05)

Já... Věděla, že to nemám číst, že to nejspíš zase nebudu stíhat číst, jako vše ostatní, jenže já neodolala. Nepovažuju to za chybu.
Bylo to protkané režnou nití beznaděje. Před očima se mi místo slov míchaly postavy, které jsi popisovala, a já jim visela na obličeji, na rtech.
Nečetla jsem knihu, viděla jsem to, jako film. Krutý film. Film krutý, jako život.
Ambři, bože můj, to byl neskutečný začátek!

«   1 2