Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/polibek!.jpg

Poprvé jsem se trochu odvázala a pohrála si s příběhem volněji...

Ano, bude láska. Velká.

Nečekaný pár.

Jak je to s mými konci, už někteří tušíte. Nikdy to není ani černé, ani bílé.

Takže pokud máte na pár týdnů slušnou zásobu kapesníků, směle do toho.

Vaše ambra


Jsem vůně, kterou plaveš, když proskočím Ti srdcem
jsem hra co neuhraješ, jsem nic co zmizí v ruce
Jsem za soumraku buše její duše co Tě tak pálí
jsem otazníkem zda-li jsme už dávno neprohráli

Brány nocí, vrány křídly leští háv

noc je symfonie a hvězdy střepy z krás

Jsem tři trubky jeden buben

jsem vesmír co Ti ladí
jsem 1. červen když je duben
a ostří co Tě hladí
Jsem vůně, která sviští
když proskočím Ti srdcem
jsi mé světlo na jevišti
já Tvým posledním hercem

Brány noci, vrány křídly leští háv

noc je symfonie a hvězdy střepy z krás
Brány z písku, brání světlům někde v nás
den je tvoje vina a Nabokova hráz

(Kryštof, Lolita)

 


Chicago říjen 1992


Písmeno G v  nápisu CHICAGO UNION STATION matně poblikávalo. Vedle svých sebejistě zářících sousedů působilo ztraceně. Cítila jsem se podobně. Moje zář se taky dávno ztratila. Přesto jsem strašně věřila, že stejně jako to pitomé G mě někdo časem dokáže opravit.

Trochu kysele jsem se usmála. Ještě mi není jednadvacet, snad nemám tak přehnaná očekávání.

Opatrně jsem položila spící Bellu na jednu z laviček na nástupišti. Hlasité plesknutí, když mi z ramene na zem dopadla velká cestovní taška, jsem už nestihla ztlumit. Po sérii nacvičených pohybů golfky konečně cvakly na znamení toho, že jsou připraveny chvíli fungovat. Sotva jsem v nich malou – stále úplně bezvládnou – zajistila roztřepeným páskem, spadla jí hlavička do příliš hlubokého předklonu. Znovu jsem zalitovala, že nemám pořádný kočárek. Takhle to dopadne, když člověk pošle na nákup chlapa…

Žaludek se mi zhoupnul.  Ve snaze neusnout ve vlaku příliš hluboce – svírala mě hrůza, že se vzbudím a Bella bude pryč – jsem do sebe nalila nejmíň dva litry opravdu strašné kávy z automatu v chodbičce vedle našeho kupé. A na jídlo jsem jako obvykle nějak zapomněla. Rozhlédla jsem se kolem. O pár metrů dál se poskakováním zahříval chlápek u pojízdného stánku s hot dogy. No páni, snídaně šampionů, ušklíbla jsem se. Po pár minutách prohrabávání všech kapes jsem nasbírala dost drobných. Peněženku jsem už na začátku cesty ukryla tak dokonale, že se mi ji teď zpod vrstev oblečení v tašce nechtělo lovit.

Dotlačila jsem kočár zpět k lavičce, posadila se a po dalším šacování ztíženém balancováním s příliš naplněnou houskou  jsem vylovila pomačkaný papír.  Trvalo mi nekonečně dlouho, než jsem se v plánku zorientovala. Náznak paniky byl zpět. Doma u kuchyňského stolu, když jsem zkoumala mapu města, a pak si její hodně zjednodušenou verzi obkreslovala  a růžovým fixem zdůrazňovala nejdůležitější body, se to zdálo tak jednoduché. Ale teď, mrňavá a ztracená před obrovskou budovou nádraží v tom hrozně velkém městě, bych se měla vysmát své naivitě. V očích mě pálilo.

Cesta nadzemkou na South Side byla děsivá. Dvakrát jsme přesedaly, ne všude byly výtahy pro kočárky a taška už vážila nejmíň tunu. Opravdu jsem chtěla ušetřit zrovna za taxi?

Dotlačila jsem kočár posledních pár bloků k Woodlawnu. Za celou dobu mě minulo pár taxíků, ale na mávnutí vůbec nereagovali. Nedivila jsem se jim. Mrholilo a vidina toho, že musí čekat, až naložím všechny svoje věci, nebyla lákavá.

Číslo bezpochyby souhlasilo. Zírala jsem na ten činžák a snažila se přesvědčit sama sebe, že uvnitř to tak hrozné nebude. Bella tiše zanaříkala. Vzdala jsem to a konečně nechala slzy volně téct.

 


Chicago prosinec  1992 – o dva měsíce později


„Idiot! Prasák jeden idiotský!“ Nadávala jsem nahlas a úplně při tom zapomněla, že se ve výtahu obvykle snažím nedýchat. Na koncentrovaný zápach lidských a psích výkalů se prostě nedalo zvyknout. Jenže teď mě naprosto ovládal vztek. Po dvou měsících skoro nepřetržité dřiny v ušmudlaném supermarketu jsem doufala, že na Vánoce dostanu den volno. „Jediný podělaný den!“ zařvala jsem znovu, ale do hlasu už se mi zase nějak přimotaly slzy. Vztek se pomalu měnil na lítost. Navíc jsem se kvůli hádce s tím blbcem Willem zase zdržela.

Ta smradlavá plechová kobka teď jako by zareagovala na můj výkřik. Ucítila jsem známé cuknutí. „Bože, to ne!“ Dneska už ne... Na chvíli jsem zavřela oči a počkala, až si dají slzné kanálky pohov. Mezi ostrými hroty dávno vymlácené krytky tlačítka ZVONEK PRO PŘÍPAD NOUZE jsem opatrně prostrčila ukazovák a stiskla, co to šlo. Až mi ten pitomec domovník zase bude tvrdit, že jsem zvonila málo. Minuty ubíhaly a nic se nedělo. Ta pitomá Lisa bude mít zase ty svoje kecy. S mírným znechucením jsem si uvědomila, že kolem mě v poslední době prudce vzrostl počet pitomců a blbců. Anebo je něco špatně se mnou. Anebo s celým tím pitomým městem. S mým pitomým životem. S pitomou…

„Héj, zase vy?“  Zvedla jsem oči ke škvíře mezi křídly dveří a zahlédla tmavohnědé konečky prstů. Odhadnout místo, kde by mohlo být jeho oko, se nezdálo moc složité. Vyplázla jsem tím směrem jazyk. Ozval se hluboký smích. Pitomec!

Čtyřicet minut. Rekordní zpoždění. Zazvonila jsem. Nic. Vyštrachat klíče mi trvalo nekonečně dlouho. Uvnitř bylo nezvyklé ticho.

„Liso?“ zavolala jsem. Nic. Sevřel se mi žaludek. Dveře do pokoje jsem otvírala s pocitem, že najdu hromadu ohořelého nábytku. Všechno se zdálo v pořádku. Obvyklá hora špinavého nádobí, zbytky pizzy v umaštěné krabici, smuchlané deky na odrbaném gauči.

Malý kousek volného prostoru zabírala dětská ohrádka. Zahlédla jsem pramen hnědých vlásků a nožičku s napůl svlečenou ponožkou. Rychle jsem začala odhazovat hračky. Bella spala, pod hlavou Teddyho, pokroucená v podivné pozici, jak si její tělíčko snažilo najít místo mezi všemi těmi krámy. Opatrně, abych ji nevzbudila, jsem jí udělala prostor, Teddyho vyměnila za polštářek a přikryla ji menší z dek.

Po půlhodinovém úklidu jsem se vyčerpaně svezla na židli. Nepřítomně jsem se rozhlížela, co je ještě potřeba udělat. Pohled mi uvíznul na pytli s odpadky. Opřela jsem ho u dveří a nahoru zastrčila napůl přeloženou krabici od té dobroty, co měly k večeři. Na spodní stranu se přilepil nějaký lístek. Dovlekla jsem se blíž a naklonila se k němu.


RENÉE MÁM TOHO DOST DU DOMŮ STAREJ BUDE ZAS ZUŘIT


Já tu pitomou káču uškrtím! Kašlu na ty politicky korektní žvásty! Líná nána! Pardon, že náhodou taky černá! Tentokrát se vztek změnil v lítost skoro okamžitě. Znala jsem to – bylo to tak vždycky, když mě únava převálcovala.

Lisa nebyla tak špatná. Brala si k nám svou malou Amy. Holčička o půl roku mladší než Bella, neposeda s proříznutou pusou. Doufala jsem, že se něco změní a ta moje zakletá princezna zkusí konečně aspoň slůvko. Jenže po dvou měsících se mi zdálo, že se ještě víc stáhla do sebe. Nevypadala nešťastně. Jen… vzdáleně? Ten šíleně drahý psycholog, ke kterému jsem ji vzala dva dny po příjezdu do Chicaga, se na mě díval jako na blázna.

„Mluví jenom ze spaní? Takový případ není nikde popsán, paní Swanová…“

„Slečna,“ opravila jsem ho mechanicky.

„Slečno Swanová, nevím, proč se trápíte. Spousta dětí ve dvou letech nemluví. Isabella reaguje naprosto normálně, výsledky z CT jsou bez sebemenšího náznaku abnormality. Běžte domů, po cestě kupte hromadu knížek s říkankami a čtěte a čtěte.“ Při té poslední větě začal odsunovat svou přepychovou židli od stolu. Nenápadně dával najevo, že už není o čem mluvit.

Lisa nebyla tak špatná, ale na hromádku knížek padal prach. Než jsem ráno odešla do práce, nebylo na čtení ani pomyšlení. Bella za mnou přicupitala do postele a visela mi na krku, dokud ji ze mě Lisa mezi dveřmi neodtrhla. Kdyby raději brečela… Otočit se u výtahu zády k těm jejím dvěma smutným hnědým otazníkům bylo k nesnesení.

Musela jsem si to přiznat. Slepá ulička. Nezvládám to. Všechny důvody, proč jsem odešla, se po dvou měsících mého nového života zdály směšné a malicherné. Dokonce mi chyběl Charlie. Jasně, jen reakce na dlouhou samotu, každý prostě potřebuje občas obejmout. A já jsem tak zoufalá, že se mi stýská po objetí člověka, který…

Bella zavzlykla. Potichu jsem přešla k ohrádce. Očividně měla zlý sen. Drobounký obličejík zaťatý v nešťastné grimase. Zasténala. Měla bych ji pohladit, trochu probrat, uklidnit. Ale potřebovala jsem to slyšet. Netrvalo to dlouho. Nikdy to naštěstí netrvalo dlouho.

„Mami, maminko!“ Styděla jsem se za to. Ale potřebovala jsem slyšet, že mě bere na vědomí, že mě vnímá. Rychle jsem ji zvedla a přitiskla k sobě.

„Tiše, pssst, tiše holčičko, nic se neděje, jsem u tebe, neboj, miláčku, nic se ti nemůže stát.“ Na chvilku otevřela oči. Znovu mě zamrazilo. V té chvíli nikdy nevypadala zmateně. Jen strašně smutně.

 


24. prosince 1992


Už půl hodiny jsem se marně snažila najít obchod s hračkami. Nákupní centrum na North Side mi připadalo nekonečné jako vesmír. Doufala jsem, že se mi podaří utrhnout se z práce aspoň o půl hodiny dřív. Jenže Will si mě vychutnal. Odcházela jsem poslední. Nezbývala mi energie ani na obvyklou dávku pitomců.

Doma jsem bleskově oblékla Bellu, seběhla k objednanému taxíku – teď už jsem věděla, že chytat taxi na ulici v téhle čtvrti je večer naprostá ztráta času – a nechala se odvézt do hodně velkého a hezkého nákupního centra. Přesně takhle jsem to tomu chlápkovi řekla. Nemůžu si stěžovat. Poslechl mě dokonale. Jenže za půl hodiny zavírají a já nemám na ráno ani jedinou pitomou bárbínu! Á, no jasně, slzy! Jak jinak! Opravdu dokonalý způsob, jak konstruktivně vyřešit problém.

Bella se ke mně otočila a měla ten výraz a udělala ten zvuk. Bože, zrovna teď?! Proč musí chtít čůrat pár minut před zavíračkou! Najít v záplavě vánoční výzdoby mrňavé tabulky s panáčky a šipkou byl další nadlidský výkon. Ve chvíli, kdy jsem jí dopínala manšestráčky, oznamoval neosobně veselý hlas z reproduktorů, že děkují všem návštěvníkům a že se za deset minut zavírá. Zaťala jsem zuby, posadila Bellu zpět do kočárku a vyběhla jsem zpět. Před hračkářstvím jsem celá udýchaná zastavila ve chvíli, kdy zmalovaná osmnáctka spouštěla dolů roletu.

Zakázala jsem si brečet.

Zastávky autobusů před obchoďákem se mi skoro pošklebovaly. Poslední autobus odjel před hodinou. A vyhodit další ranec za taxi už jsem si nemohla dovolit. K nejbližší nadzemce to je nejmíň deset bloků. Deset bloků břečkou v kotníkových semiškách, s kočárem s kolečky o průměru pět centimetrů.

Zakázala jsem si bečet, ale tentokrát to nepomohlo. Stála jsem uprostřed dokonale vyzdobené ulice a oplakávala všechny ty pitomé sny, se kterými jsem do tohohle krásného města přišla.

Nevím, jak dlouho to trvalo. Když se vedle mě ozvalo tiché odkašlání a já se ohlédla, měla jsem tak opuchlé oči, že jsem na něj skoro neviděla. Nejdřív nic neříkal. Tvářil se tak nějak chápavě a zároveň odtažitě. Což mě zvláštně uklidňovalo. Na zájem ze strany mužů jsem byla zvyklá. Tohle bylo jiné. Jako když přijdete k dobrému doktorovi. Je příjemný, ale ne vlezlý. Zírala jsem na něj snad několik minut. Usmál se, ale pořád mlčel. Popotáhla jsem a promluvila první:

„Můžu vám nějak pomoct?“

Zatvářil se překvapeně, a pak se rozesmál. Smál se, díval se mi do očí a ten odstup se někam vytrácel. Došlo mi, že už mi není zima. Že už nebrečím. A že jsem se přestala bát. A že se směju s ním.

„Promiňte,“ promluvil stále s úsměvem, „ale na to samé jsem se chtěl zeptat já vás.“

Doteď jsem ani nevěděla, že to slovo existuje. Ale cítila jsem se naprosto oslněná. Nedokázala jsem se přestat usmívat a nedokázala jsem se mu přestat dívat do těch úžasných očí. Natáhl ke mně ruku.

„Jsem Carlisle Cullen. Pojďte, vezmu vás obě někam na čaj.“

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Kate

34)  Kate (17.11.2013 11:41)

Renée a Carlisle? No, každopádně.... jdu číst dál. Vtáhla jsi mě do děje.

Pilly

33)  Pilly (12.06.2012 18:57)

Začína to dobre Carlisle a Reneé? tak na to sa teším

32)   (03.05.2012 17:40)

jo, a Krajčovy texty jsou tak ... nádherné a přesné...hodíte se k sobě

31)   (03.05.2012 17:38)

tak , a jsem v tom zase , zase jsi chytila mé srdce do svěráku a duši poslala do temnot tk,jak to umíš jen ty
jsem rozmazaná po první kapitole a .... ještěže je dopsaná,protože nevím,kdo by nepřežil
díky,jdu se trýznit dál

miamam

30)  miamam (28.02.2012 11:14)

Stydím se + nechápu, že jsem tuhle povídku přehlídla. *zahrabává se jako Krteček...* Stačila mi jediná věta - ta První věta!!! A měla jsem dost vzácný pocit, který neumim přesně popsat. Bylo to tak nějak... čistý. Jedna "blbá" věta a já byla v Chicagu. Tohle se mi vážně hodně dlouho nestalo, naposled asi před třemi lety, když jsem začala číst Temnou věž od Kinga B) Zbytek té kapitoly skvěle dokresluje a úplně mě to vcucává do toho špinavýho činžáku, hnusný čtvrti města... No nechám si pár lichotek ještě pro příště, abych pak vůbec věděla, co ti napsat

29)  AMO (24.04.2011 21:06)

Tak Ti nevím, ale asi jsem úplný blázen, protože místo užívání si klidného večera jsem hledala nějaké povzbuzení a ejhle... tato povídka je tisíckrát lepší. A když ji budu číst s odstupem času od poprvé, počítám i větším množstvím kapesníků.
Pamatuji si, jak jsem tenkrát čekala na každý díl... a vlastně i díky Tvojí povídce jsem objevila ff a celý tenhle webík.
Jdu se vrhat do víru emocí

28)  alex (02.12.2010 21:41)

na začátku jsem byla trochu zmatená,ale když jsem pochytila, o co jde, byla to fajn. pěkný nápad a hlavně pěkně napsaný.

Bosorka

27)  Bosorka (26.10.2010 10:28)

Tak stačí jen text té písně a jsem ztracená....to je má nejoblíbenější....a to jsem ještě nezačala číst....e za
Chvilku poté - jé vždyť já začala tuhle povídku číst před odpojením...ale začnu zase od 1.kapitolky

Evelyn

26)  Evelyn (18.10.2010 19:44)

Tak ju, já věděla, proč si to nechávám až po dokončení...
Renné je Renné. Dokonale odpovídá mé představě mladičké Belliny matky. Úplně živě vidím to její propadání se do hlubin beznaděje a zoufalství. Umím si představit její niterné přání, aby Bella říkala alespoň to jedno slůvko (mami). Celá tvoje Renné je pro mě naprosto reálná...

ambra

25)  ambra (23.08.2010 12:13)

Hurá!!!! Magorečka je zpátky!!!

magorka

24)  magorka (23.08.2010 12:07)

Klika, že mám ve zvyku číst úvody - ty kapesníky určitě budu potřebovat. A spoléhám na tebe, že ta VELKÁ LÁSKA bude :o)

Alaska

23)  Alaska (18.08.2010 18:59)

To se prostě nedá vydržet!!!. Neustále jsem si vtloukala do hlavy - nebudu to číst, nebudu to číst, nebudu to číst... tedy aspoň dokud tu nebude hafo kapitolek, abych ten emocionální kolaps po každě kapitolce neprožívala tolikrát... ale ty Tvé perexy! Je ti asi jasné, že jsem vydržela sotva tři kapitolky - je to úspěch, ale chtěla jsem víc. Vždycky chci víc .
"Nečekaný pár" - tak tímhle spojením jsi mi nasadila brouka do hlavy hned na začátku a i když jsem měla hafo času přemýšlet, kdy by to mohl být, překvapilas. Velmi nečekaný nápad. Trošku mi dělá problém představit si René jako dvacetiletou, ale to brzy překonám. Už po první kapitolce jsem této myšlence blíže. Trošku se však děsí, co se vlastně stalo. Proteže Charliho mám fakt ráda a obávám se, že ho vylíčíš ne zrovna v pěkném světle, ale neodvážím se vyvozovat jakékoliv konkrétní závěry, protože prostě ty vždy překvapíš.

DeSs

22)  DeSs (17.08.2010 16:04)

René a Carlisle... Bude mi chybět Esmé, ale něco mi říká, že ty mi to bohatě vynahradíš René, viď?
Ambro, bylo to vážně nádherné a dokonalé! Chuděra René, nikdy jsem si nepředstavila, jak pro ni muselo být opouštění Charlieho hrozné. Já si to představovala jako taxi, nový dům, vzápětí Phil a vše je fajn. Ale tohle? Fakt jí lituju, ale teď potkala Carlisla a všechno bude OK, ne?!
(Za další díly bych tě rozsekala, už jsme je četla a komenty píšu zpětně!)
Vážně nádhera!

Silvaren

21)  Silvaren (17.08.2010 15:46)

Naprostá nádhera! Sice jsem takhle zoufalá matka jen občas, ale plně jí chápu! Vystihlas to zoufalství naprosto dokonale. A že by Reneé a Carlisle? Jé, to by mě potěšilo.

Popoles

20)  Popoles (14.08.2010 21:58)

Prosíííím, prosííím, já to věděla, já to uhodla...snaživě třepe pazuchou Popo a když zjistí, že její ječení nikoho nezajímá, sklapne a jde psát nadšený komentář....
Po 15ti minutách...
Ach jo, zase se ocitám na pokraji svých slzných kanálků. Takhle hmatatelně popsat zoufalství a bezmocný vztek matky, která dělá co může, ale stejně ví, že to ani trochu nestačí a hlavně, že nemá žádné lepší vyhlídky do budoucna...prostě zase jsi mne dostala.
A potom Carlisle ááááááách. Jsem strašně natěšená a letím na další díl.

19)  Iwka (14.08.2010 15:10)

Wow! Tohle je vážně neobvyklá kombinace! Ale je to vážně bezva! Ambro, nepřestaneš mě udivovat... Píšeš vážně NEUVĚŘITELNĚ. O tom už jsem se přesvědčila několikrát, ale stejně mě vždycky dostaneš. Má úcta...

Lipi4

18)  Lipi4 (13.08.2010 20:29)

To je úžasná kapitolka a skvělý nápad se krásně rýsuje , takže rychle další kapitolku

Gassie

17)  Gassie (13.08.2010 11:03)

Ambro, to bylo nádherné . Smutné ale nádherné. A ten konec? To jsou prostě oni.
Rozhodně se mi líbí dvojice Renée s Carlislem. Jsem opravdu moc zvědavá, co si na ně vymyslíš.

sakraprace

16)  sakraprace (12.08.2010 20:38)

Klidně hroť. Vlastně se vůbec neopovažuj krotit, já chci stoprocentní nasazení a já teď stejně celkem ráda pláču :D :D

Hanetka

15)  Hanetka (12.08.2010 17:30)

Renée a Carlisle? A Bella k tomu? No panečku, to jsem tedy zvědavá, co z tohohle bude! Ambro, ty mi teda dáváš. Prý neobvyklý pár... Neuvěřitelný pár! A kde to má další písmenka, no kde?

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still