Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/3353400.jpg

Devátá kapitola povídky Přiznej si to! Je tady. Opět jenom plkáme a plkáme, nějak se mi to rozjelo trochu jiným směrem, než jsem měla původně v plánu.

V podstatě je celá kapitola jen o upírech.

Příjemné čtení a děkuji za všechny komentáře, strašně mě povzbuzují.

9. kapitola - Vím, víš, víme.

Zdál se mi podivný sen. V tom snu jsem viděla Edwarda, ale s těmi rozčepýřenými, ne s těmi ulíznutými vlasy, bez brýlí a ve sportovním oblečení – kraťasech a obtáhlém tričku. Nejdivnější na tom ale bylo, že měl oči černé jako uhel a rozzlobeně koukal někam do lesa, kde šustily větve podobně jako tenkrát, když jsme spolu byli na kopci pozorovat Forks a hvězdy. Najednou Edward vystartoval kupředu takovou rychlostí, že z něj zbyla jen šmouha. Stála jsem a čekala, až se vrátí, ale bylo slyšet jen dunivé rány. Když se konečně vrátil, měl oči normálně světlé a na tričku, které bylo rozpárané na cáry, měl stopy krve. Vypadal děsivě. Přibližoval se ke mně pomalu, ale přesto jsem se bála a s trhnutím jsem se probudila.

Dýchala jsem zhluboka a mžourala do tmy. Místo obvyklé stěny, kterou mám naproti posteli, jsem zírala do otevřeného okna. Rychle jsem chtěla rozsvítit lampičku, ale nedosáhla jsem na noční stolek. Než jsem stihla vykřiknout, promluvil na mě tichý hlas odněkud z noku postele:

„Šššš, Bells, všechno je v pořádku. Jsi u mě doma, zdál se ti zlý sen,“ šeptal ten uklidňující hlas.  Edward se ke mně přibližoval, a když už byl u postele, zeptal se: „Můžu? Si přisednout,“ dodal, když viděl můj nechápavý výraz.

„No, jo jasně. Je to tvoje postel, nebo ne?“ všechno se mi začalo vracet. Jsem u Cullenových, večer jsem byla s tím… šmejdem egoistickým a Edward mě zachránil. Ale kde se tam vzal?

„Jo to asi je,“ zasmál se Edward a už seděl na okraji postele.

„Edwarde, co jsi tam dělal? A pravdu!“ dodala jsem, když si zhluboka povzdychl.

Nadechl se a s pohledem upřeným na saténové povlečení začal vyprávět:

„Byli jsme s Emmettem a Jazzem v lese. Jsou tu přemnožení medvědi, tak se je občas v noci snažíme vyhledávat a pak jejich brlohy hlásíme turistické správě, která vydává zprávy pro turisty i místní.“

Znělo to tak věrohodně, ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že mi neříká celou pravdu. Edward si zase povzdychl.

„To jako sami potmě hledáte medvědy?! Nezbláznil ses?“

„Myslím to smrtelně vážně.“

„Co s nimi jako pak děláte? Je tady spousta samic s mladými, co kdyby se vám něco stalo?!“ ječela jsem na něj pološeptem, ale nepříčetně.

Edward zvedl hlavu od prostěradla a ve tváři měl takový zjihlý úsměv.

„Ty se o mě bojíš?“ zeptal se údivem.

„Ne!“ vyhrkla jsem bez rozmyslu, ale celá jsem zrudla. Roztáhl koutky úst do širokého úsměvu, jako by měl místo očí kameru s termovizní a dokázal zachytit, že jsem tak zrudla.

„Totiž… Kdo by mě pak doučoval, že…“ snažila jsem se to zachránit. Bavil se na můj účet.

„Nic se nám nemůže stát,“ uklidňoval mě pořád s úsměvem.

Přešla jsem to mlčením, ale myslela jsem si něco o sebevrazích, což zase přešel mlčením Edward. Napadaly mě ale další otázky ke včerejšímu dni.

„Co jsi mu to pošeptal, že se tak rychle stáhnul?“

„No… ehm, řekněme, že na něj vím některé věci, které by nerad ventiloval na veřejnosti…“

„Jaké? A jak si k nim přišel?“ nevycházela jsem z údivu, ale když se na mě Edward významně podíval, došlo mi to.

„Á, genetická vada…“

Zasmál se.

Další otázka, která mě pálila na jazyku:

„To u vás nikdo nespí? Je dávno po půlnoci a tady se všude svítí, nejste něco jako sovy?“ zasmála jsem se vlastnímu vtipu. Edward se zasmál taky, ale dost křečovitě.

„Řekněme, že někteří z nás mají lepší věci na práci než spánek, a tak si zvykli moc nespat…“

„A teď pravdu?“ nemohla jsem si pomoct, ale vždycky jsem na něm poznala, že lže.

„Je to pravda,“ ohradil se dotčeně.

Když to říká…, pořád jsem mu ale stoprocentně nevěřila.

„Edwarde, můžu ještě jednu otázku? Je to dost osobní,“ ošila jsem se.

„Ty můžeš cokoliv, Bells,“ usmál se mile a už nejspíš musel vědět, kam mířím, když jsem na to poprvé pomyslela, ale galantně mě nechal to vyslovit nahlas…

„Ty máš nějakou zvláštní dietu?“ začala jsem opatrně, v tom mě ale přerušil tlumený smích, který se ozýval za zdí. I v téhle tmě jsem viděla, jak Edward protočil oči a prohodil: „Emmett.“ Pak odpověděl na mou otázku. Mluvil vážně a tentokrát jsem nepochybovala, že mluví pravdu.

„Máš pravdu. Mám dietu. V podstatě dostávám jen umělou výživu, normální jídlo vůbec nejím.“ Mluvil zase s pohledem zabořeným někam mezi polštář a deku.

„Edwarde,“ povzdechla jsem si, „proč si mi nic neřekl? Myslíš, že bych ti cpala maso a brambory, kdybych to věděla?“

„Ne, to ne. Ale nechtěl jsem tě odmítnout… A pochop, že se s tím nechlubím na potkání. Každý se mnou pak jedná jako s na smrt nemocným.“

Chápavě jsem přikyvovala hlavou. Vážně to nemá jednoduché. Pocítila jsem neodůvoditelné nutkání ho obejmout. Jen co jsem na to pomyslela, jsem sklopila hlavu a hypnotizovala vskutku zajímavé saténové povlečení.

Edward zvedl hlavu a ruku. Rukou mi opatrně přejel po tváři až k bradě a zvednul mi hlavu tak, abych se na něj dívala. Koukala jsem do těch hlubokých očí, které opět nabíraly tmavé barvy.

„Vážně ti oči mění barvu! Nikdy jsem tomu nevěřila! Ale teď to vidím!“ ukazovala jsem prstem na jeho oči.

Odtáhl se kousek dál a pustil mou bradu.

„To není možné, je to jen nějaký stín,“ mluvil chladně.

„Edwarde!“ pokárala jsem ho, „vážně neumíš lhát! Tak to ani nezkoušej.“

Opět ten povzdych, ale nic neříkal. Po chvilce ticha začal z jiného soudku.

„Měla by si spát. Zítra nás čeká moc práce.“

„Jaké práce?“

„Musím tě odevzdat Charliemu a odpoledne máme spoustu učení…“

„Ach jo…“ povzdechla jsem si zcela iracionálně, a když Edward zdvihl jedno obočí, zrudla jsem a pohled sklopila znovu do peřin.

„Kde vůbec spíš ty?“ napadlo mě najednou, že mu vlastně okupuju postel.

„Na zemi,“ prohodil jednoduše.

„Cože? Přece nebudeš ve vlastním pokoji spát na zemi! Pojď si do postele a já půjdu na zem,“ během mého monologu na mě koukal, jako bych spadla z hrušky.

„Co? Je to tvoje postel!“ pokračovala jsem.

„Tak se aspoň posunu, je to dost velká postel pro oba!“ Jen co jsem to dořekla, mi došlo, jak to asi znělo. Jestli to ještě šlo, zrudla jsem na maximum.

Edward mě celou dobu pobaveně pozoroval, pak se zvedl z postele a se slovy „Prosím tě, spi už,“ si šel sednout na malé kanape, kterého jsem si do této chvíle nevšimla.

Mé tělo přímo řvalo po spánku, ale mysl si toužila s Edwardem dál povídat. Líbilo se mi odhalovat jeho tajemnou stránku, kterou nikdo neznal. Bylo to tak zvláštně intimní.

„A co pohádku na dobrou noc?“ zkusila jsem to.

„Pohádku budeme psát zítra.“

„Cože?“

„Úkol do angličtiny. Černý román, vzpomínáš?“

„Ach tak… No nazdar. To dopadne. Nemám na tyhle věci představivost.“

„No to já taky ne…“ řekl kdoví proč ironicky Edward. „Teď už vážně spi, Bello. Kdyby se něco dělo, budu tady. Teda pokud ti to nevadí…“

„Ne! Ne, nevadí,“ vyhrkla jsem zase bez rozmyslu. Nechtěla jsem, aby někam odcházel.

„Dobře, zůstanu tady.“ Kývnul.

Nejen že jsem nechtěla, aby odešel z pokoje, já jsem nechtěla, aby vůbec odešel dál než na padesát centimetrů. Pocítila jsem touhu po něčí blízkosti. Touhu stulit se do něčí náruče a nechat se obalit pocitem bezpečí a jistoty.

Edward se na mě díval, ale přes tu tmu v pokoji jsem neviděla jeho výraz. Nejspíš se rozhodl galantně ignorovat mé myšlenky. Ještě chvíli jsem koukala na jeho nehybnou pózu, pak jsem se uložila a koukala do stropu a nechala jsem volně plynout své myšlenky. Většinu z nich naplňoval Edward. Ani jsem se nesnažila to nějak skrývat. Po chvilce jsem najednou uslyšela kroky a Edward si znovu přisedl na svou postel.

Nehybně a se zatajeným dechem jsem čekala, co udělá. Nejdřív jen seděl a koukal na mě. Cítila jsem jeho pohled na svém obličeji. Pak zvedl jednu ruku a opatrně a něžně ji položil na můj spánek. Klouby prstů pomalu přejel po mé tváři, přes čelist až k bradě a zase zpět. Srdce se mi nejspíš zastavilo, protože nebylo schopné jakékoliv činnosti. Jen jsem vyčkávala, co udělá. Nebylo mi to nepříjemné, mrazilo mě při tom v zádech, ale tak nějak příjemně. Pomalu jsem otočila hlavu k Edwardovi a ten mě začal hladit na druhé straně obličeje. Svými chladnými prsty přejížděl po mé tváři, až se dostal ukazováčkem na mé rty. Nevím, co mě to popadlo, ale prst jsem mu jemně políbila. Bylo to tak spontánní a intimní. Na okamžik se v pohybu zarazil, pak ale pokračoval a zároveň přibližoval svůj obličej k mému. Když už se naše nosy skoro dotýkaly, zastavil se a jen nehybně zíral do mých očí.

„Bells, já…“

„Šššš,“ položila jsem mu prst přes ústa. Pomalu jsem zvedala hlavu a prst z jeho úst spouštěla dolů. Naše rty se skoro dotýkaly, přivřela jsem oči a zatajila dech.

„Promiň, já nemůžu,“ špitl jen, a když jsem rychle otevřela oči, Edward už u mě nebyl.

Povzdechla jsem si a očima pátrala po pokoji. Edwarda jsem ale neviděla. Všechno na mě začalo doléhat. Jsem tak blbá, co jsem si asi myslela? Edward si o mně myslí, že jsem jen namyšlená káča, kterou zajímá jen chlast. Proč by se se mnou vůbec měl chtít… líbat… Přepadal mě pocit zoufalství a sebelítosti. Z rohu místnosti se ozvalo tiché povzdechnutí „Tak to není.“

Nadskočila jsem na posteli, jak jsem se lekla, vážně jsem myslela, že odešel. Mžourala jsem do tmy v rohu místnosti, ale stejně jsem ho neviděla, dokud neudělal krok dopředu a nenechal se ozářit svitem měsíce. Jeho výraz byl doslova zmučený. Stál tam se svěšenými rameny a hlavou sklopenou k zemi.

„Bojím se,“ přiznal, aniž by vzhlédl. Snažila jsem se to pochopit. Snažila jsem se pochopit, čeho se bojí. Nenapadalo mě vůbec nic. Chtěla jsem mu nějak pomoct, proto mě napadlo jen hloupé:

„Zapomeneme na to, ano?“ snažila jsem se mluvit přesvědčivě, ale něco uvnitř mě křičelo, a hlásilo se to o slovo. Tušila jsem, že by to rádo protestovalo a nejradši pokračovalo tam, kde jsme na posteli skončili, ale musela jsem to v tuhle chvíli zadupat hluboko k zemi až do pat.

Edward konečně vzhlédl. Slabě přikývl a posadil se zase na kanape.

„Vážně by si měla spát, Bells“

Teď jsem zas přikývla já, a přestože jsem pochybovala, že ještě vůbec usnu, do pár minut jsem byla zpátky v říši snů. Zdál se mi další podivný sen. Byla to spíš vzpomínka na návštěvu lunaparku. Stála jsem s Charliem ve frontě a smála jsem se jeho otráveným výrazům. Bylo mi sedm let. Najednou jsem se otočila a u vedlejší atrakce stál Edward s celou svojí rodinou. Tři páry se objímaly, jen Edward s vlasy rozházenými do všech stran stál kousek od nich a najednou zvedl hlavu a podíval se přímo na mě.

V tu ránu jsem se zase probudila a v hlavě mi vířily myšlenky. Tenkrát v tom lunaparku skutečně byla stejně velká rodina, jako ta Edwardova a ta podoba! Ale to přece… ne, byl to jen sen… Byl to jen sen, opakovala jsem si v duchu a přemlouvala se, že se mi jen zdálo, že jsou podobní Cullenovým. Znovu jsem usnula a ráno jsem si z toho snu nic nepamatovala.

Edward mě vzbudil chvilku před osmou hodinou, nechal mě vysprchovat a upravit se, a pak mě vzal dolů na snídani, která byla nachystaná jen pro mě.

„Vy už jste všichni jedli?“ podivila jsem se. Edward jen němě přikývl.

„Měl si mě vzbudit dřív!“ vyčítala jsem mu. Cítila jsem se trapně, že všichni už byli vzhůru a já si zvesela vyspávala.

„Ne, to je v pořádku. Nikomu to nevadí. Vážně. Vstávali dřív, protože jeli na výlet.“

„Proč si nejel s nimi?“

„Nechtěl jsem,“ pokrčil rameny, „slíbil jsem, že tě osobně předám Charliemu, usmál se.

„Vyváděl Charlie včera hodně?“ vzpomněla jsem si, že mu doktor volal.

„Ne, měl o tebe strach.“

Takže bude stejně vyvádět, povzdechla jsem si v duchu a Edward se rozesmál.

„Má o tebe jen strach.“

„Já vím…“ pustila jsem se do výborně vypadajících palačinek s javorovým sirupem a doslova jsem je zhltla. Byly naprosto dokonalé.

„To ty?“ ukázala jsem prstem na prázdný talíř.

„Ne, ne, Esmé ti je udělala, než odjeli.“

„Bylo to božské,“ rozplývala jsem se.

„To bude mít určitě radost, vyřídím jí to. Teď už pojď.“

Rychle jsem opláchla talíř od palačinek a běžela za Edwardem do auta.

Během chvilky jsme byli u nás a Charlie už stál ve dveřích a hned, jak jsem vystoupila, se ke mně nahrnul a začal mě objímat. Musela jsem ho čtvrt hodiny ujišťovat, že jsem v pořádku. Edwarda samozřejmě pozval dál a zpovídal ho, co se to se mnou vlastně stalo a bla, bla, bla. Upřímně jsem obdivovala Edwardovu trpělivost. Když nás konečně Charlie opustil s tím, že jde za Billym na ryby, nahlas jsem si oddychla.

„Billy je jeho přítel z La Push,“ prohodila jsem na schodech směrem k Edwardovi, „chodí spolu rybařit. Ale spíš je podezřívám, že sedí na loďce a chlastají pivo. Pokud teda nevynechávají i tu loďku…“

Edward se nuceně zasmál, nijak jsem to nekomentovala.

„Ty tam chodíš taky?“

„Kam? Chlastat?“

„Né, do La Push…“

„Moc ne. Když jsem byla menší, tak jsem tam s tátou jezdila, ale teď už ne. Je tam nuda.“

Edward si viditelně oddechl.

„Proč se ptáš?“

„Jen tak,“ pokrčil rameny. Mě neoklamal. Zase neříkal pravdu. Jen jsem se na něj zamračila, ale když uhnul pohledem, nechala jsem to být.

Celé dopoledne jsme dělali věci do školy. U černého románu jsme se nasmáli, když jsme se nechali pohltit fantazií a vymysleli dokonalý příběh o upířích vládcích, kteří žijí v temném hradě v Itálii. Pod záminkou prohlídky hradu a historického podzemí lákali turisty do útrob hradu a pak je všechny vysáli. Kdo do hradu jednou vkročil, už se nevrátil živý.

Jen na jedné věci jsme se nemohli shodnout. Edward se mě snažil přesvědčit, že by průvodkyně, která láká turisty, měla být člověk. A já nechápala proč.

„No to je přece úplně jasné! Upíři přece na slunečním světle to… umírají, ne? A v Itálií svítí slunce dost často…“

„Hele, pokud vím, Jessice jsi zavile tvrdil, že upíři na slunci neumírají…“

„No, ale třeba se to projevuje i nějak jinak!“

„Jako jak?!“

„Já nevím, třeba zmodrají?“

Hystericky jsem se rozesmála.

„To si pleteš s Avatarem! Hele je to moje práce, já chci, aby byla upír. Do svojí si klidně napiš, že je člověk. A dost řečí!“ Edward rezignoval a nechal mě dopsat příběh podle svého. Pak jsme ještě vymysleli jeden příběh o tom, jak zvrácená upírka naverbuje mladého vojáka tak, že ho promění v upíra a předstírá lásku, aby ho držela u sebe. On je zaslepen láskou ke krásné ženě a cvičí pro ni armádu silných upírů.

To v podstatě vymyslel Edward sám a každou mojí geniální myšlenku, jako že by třeba ten upír měl umět číst myšlenky, smetl ze stolu.

„To by pak přece poznal, že si s ním Maria jen hraje! O čem by to asi bylo?“

„Tak třeba by hrál, že to neví, a pak by tu armádu obrátil proti ní!“ Edward protočil oči a dál si psal to svoje.

Když jsme měli obě veledíla hotová, šla jsem udělat něco k obědu, Edward mi pomáhal a krčil u toho legračně nos. Po obědě jsme se vydali do lesa hledat brouky do biologie a Edward mi galantně připomínal, že nápisy v atlase jsou přelepené schválně. Našli jsme pár desítek potvor, Edward většinu z nich znal jménem, já poznala akorát mravence a mandelinku. Všechno to nafotil a večer jsme to ještě dávali dohromady se správnými názvy a zařazovali do portfolia. Byl to báječný den, a když večer přišel Charlie s trochu rudým nosem, smáli jsme se jak o život. Kolem půl deváté Edward odešel a já si šla dát sprchu. Když jsem si pak šla pro pyžamo, na posteli jsem uviděla Edwardovy brýle. Za celý večer jsem ani nepostřehla, že je neměl na sobě. Chtěla jsem je položit na stůl, ale něco zarazilo. Ležel tam složený malý papírek, který tam předtím rozhodně nebyl. S údivem jsem papírek vzala a rozbalila. Bylo tam napsáno Edwardovým písmem.

Kdyby si kdykoliv cokoliv potřebovala, volej. E.

Kdoví proč mě to strašně potěšilo. Číslo jsem si hned uložila do telefonu a neodolala jsem, abych nenapsala SMSku:

Dekuju za cislo, hned ho vyuziju, abych ti rekla, ze tu mas bryle. Bella.

Chvíli jsem nad tlačítkem „Odeslat“ váhala, ale nakonec jsem ho s pokrčením ramen stiskla. Jaké bylo moje překvapení, když se zvenku pod mým oknem ozvalo tiché píp píp. Naprosto poctivě jsem s sebou trhla. V tu chvíli by se ve mně nikdo krve nedořezal. Tiše jsem zašeptala „Edwarde?“ a bála se, aby tam nebyl nějaký psychoat, který mě tím číslem chtěl napálit.

Zvenku se však o poznání hlasitějším hlasem ozvalo:

„Neboj, jsem to já, Bells. Můžu nahoru?“

To už jsem se statečně vyklonila z okna. Nechápala jsem, co tam dělá, když sotva před hodinou odešel domů. Odpověď byla prostá, ale překvapivá.

„Bylo mi smutno, tak jsem zase přišel,“ podšeptal z hlavou zvrácenou nahoru, „můžu za tebou?“

„Ale jak? Charlie by to asi nepochopil…“

„Uhni od okna,“ kývnul na mě.

„Cože?“ ale uhnula jsem.

Najednou dřepěl na parapetu okna a nohy strkal dovnitř do pokoje. Neměla jsem tušení, po čem sem vyšplhal, ale bylo mi to celkem jedno. Edward se zubil a už měl zase vlasy rozházené do všech stran.

„Takhle ti to sluší mnohem víc, ale jsi horší jak smrt. Člověk tě vyžene dveřmi a ty se vrátíš oknem,“ zasmála jsem se vlastnímu vtipu, ale Edward očividně můj vtip nepochopil, protože na mě zíral dost vyděšeně.

„Co se stalo?“ nevnímal mě.

„Haló, Edwarde?“ nic.

„No tak, co se stalo, omlouvám se, jestli jsem řekla něco špatně.“

„Ne, to je v pořádku. Jen si to vystihla.“¨

„Co jsem vystihla? Že ti to takhle sluší? Na tom není nic tragického, ne?“

„Ne. Máš pravdu, jsem horší než smrt.“ Vypadal tak strašně vážně a smutně. Byla jsem úplně v šoku z jeho reakce, takhle jsem ho zatím ještě nepoznala. Koukal do zdi, ramena svěšená, vypadal jako socha. Vůbec jsem nevěděla, jak se zachovat, tak jsem jednu ruku hodila přes jeho ramena a trochu se posunula k němu.

„Já jsem to tak nemyslela. To byl pokus o vtip…“ snažila jsem se ho utišit.

„Ne Bello, já ti musím něco říct. Nedokážu to před tebou tajit a asi risknu, že mě rodina zavrhne, ale musím ti to říct.“

„Edwarde, já nechápu, o co tady jde, ale rodina by ti měla být přednější než nějaká nafoukaná nána…“

Vrtěl hlavou.

„Ne, ty nejsi nafoukaná. Věř mi, že tě za ty roky znám docela dobře. A upřímně Bello, změnila si se a změnila si i mě. Nedokážu před tebou mít tajemství,“ povzdechl si a na chvíli se odmlčel, pak pokračoval, „nejsem si jistý, jestli to uneseš a pochopím jakoukoliv reakci, ale musím ti to říct. Víš, že neumím lhát a ničí mě, že ti to nemůžu říct,“ pořád dokola opakoval, že mi to nemůže říct, jen jsem seděla a rukou mu pomalu přejížděla po zádech a ramenou.

„Bello, vyslechneš mě?“ otočil se na mě a v očích měl smutný psí výraz. Něco ho trápilo a já najednou toužila vědět co. Bylo mi jedno, že ho skoro neznám, bylo mi jedno, co si o něm myslí ostatní. Já tu chci být pro něj. To byla jediná myšlenka, která naplňovala mou mysl, a on to věděl. Smutně se usmál, a když jsem kývla, dal se do vyprávění.

„Pamatuješ na tu ranní hádku s Jessicou v týdnu?“ Kývla jsem a znovu si připomněla jeho výraz v té hádce. Tolik přesvědčený o své pravdě. Neuměl lhát. Mluvil pravdu.

Pomalu přikývl.

„Ty… Ty jsi někdy viděl… to… u-pí…ra?“ Měl pořád ten vážný obličej a já jen čekala, kdy vybouchne smíchy a bude si ze mě do maturity dělat srandu. Nic takového se nestalo.

Kývnul. On kývnul. Pak se nadechl, vydechl. Nadechl, polknul to, co měl na jazyku. Nenadechl se a řekl:

„A ne jednoho.“ Čekal na mou reakci. Věřila jsem mu. Slepě jsem mu věřila. Věřila jsem, že mluví pravdu, i když to bylo absolutně iracionální. Nebyla tu ale žádná vráska mezi očima, která by ho prozradila.

„Viděl jsi upíra, proto si tvrdil, že je Slunce nezabije, že? Proto ta povídka, proto nemohla být upírem. Nezabije je to, ale prozradí jinak, že?“

„Přikývnul.“ Všechny pohyby dělal tak opatrně, jakoby se bál, že se leknu a uteču. Neměla jsem proč.

„Co všechno o nich víš?“ ptala jsem se na dost zbytečné otázky. Mělo mě spíš zajímat, odkud je zná, ale nechtěla jsem na něj tlačit. Očividně se mu o tom nemluvilo snadno.

„Všechno,“ vydechnul.

„Kolik jich je?“

„Kde?“

„Na světě.“

„Pár tisíc.“

„Kolik jich je ve Forks?“ začala jsem zrychlovat tempo svých otázek, stejně jako Edward tempo svých odpovědí.

„Osm.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Lampas

14)  Lampas (17.07.2011 17:57)

Uáááááááááááááááááá!!!

13)  Anna43474 (23.05.2011 20:25)

No tyvole!!! Tyvole!!! Tyvole tyvole tyvole!!!
Teď jsi fakt měla vidět mojí reakci :D Takovej zásek...
Osm??? Osm?! OSM?!?!?!
Tyvole, ech
TKSATVO

12)  darina (19.05.2011 19:34)

Kdo je ten osmý,kdo je ten osmý?! Honem další pokračování!!!!!!!!!!!

semiska

11)  semiska (19.05.2011 14:53)

Jsem zvědavá, kdo je ten osmý... Jinak moc pěkný, začla jsem číst nedávno a nedá se od toho odtrhnout ;-) Skvělý.

Abera

10)  Abera (18.05.2011 22:58)

Mazec a teď, kdo bude ten osmý pěkný

9)  Leni (18.05.2011 22:48)

mima19974

8)  mima19974 (18.05.2011 20:38)

Osem? To akože kto? Ten blbec úchylný? Teším sa na pokračovanie!

henna

7)  henna (18.05.2011 15:09)

Je to bezvadný... ten konec! Ale... kdo je ten osmý?

Nosska

6)  Nosska (18.05.2011 14:08)

Kdo je ten osmej???
Aťt počítám, jak počítám, tak mi to neni jasný
Že je to ten blbec úchylná?!

5)  zuzanka (18.05.2011 14:00)

OSM? kto je další? však Esme, Carlisle, Emm, rose, al, jazz a edie... ale inak hltám tuto poviedku, je super

Twilly

4)  Twilly (18.05.2011 13:59)

Strašně jsem napnutá, pobavená, zažraná víc než špína ve fotbalovém dresu ... úžasný....

3)  Inoma (18.05.2011 12:56)

Áááá... konečně se to dozví. Teda snad. Jsem zvědavá na Bellinu reakci. A taky mě zajímá, jak to, že se viděli, když byla Bella dítě Že by měla Alice vizi? No rozhodně se těším na další. Já tuto povídku prostě miluju

2)  Mayla (18.05.2011 12:51)

úúúžasnééé:))

1)  Aalex (18.05.2011 12:41)

PErfektní. Jde na to pěkně polehoučku, ale stejně mám obavy z Belliny reakce. Nádherná a napínavá kapitola. Nemůžu se dočkat pokračování. Den s Edwardem byl skvělý.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek