Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/3353400.jpg

Je tady šestá, zatím nejdelší, kapitola Přiznej si to! Je to opět kapitola plkací, ale příště už se začne něco dít. Dneska nás čeká pár velkých odhalení a spousta dialogů. Kdo se k čemu přizná?

Pěkné čtení, a budu ráda za každý komentář. :-)

6. Kapitola -To ví přece každý!

Ještě chvíli jsem čekala, zda se nepřipojí, ale nepřipojil, tak jsem se vysprchovala a šla si lehnout. Edward Cullen opět zaměstnával můj mozek, a čím déle jsem nad tím přemýšlela, tím víc jsem věřila tomu, že má něco společného s mafií. On i jeho sourozenci působili jako nějaký klan, s nikým se nebavili, tvářili se odtažitě, u oběda seděli jen spolu. Rosalie by klidně mohla dělat návnadu, nikdo by jí neodolal, stejně jako Alicinu pištivému hlásku, Emmet byl typický bouchač, Jasper je určitě hacker a Edward musí být mozkem celé skupiny. Doktor Cullen a jeho žena jim kdoví proč poskytují útočiště. A nebo je to přesně naopak. Doktor Cullen s paní Cullenovou jsou na ně nasazeni od FBI. A nebo jsou manželé Cullenovi v programu na ochranu svědků, a těch pět je chrání. Dobře, to je vážně blbost. Podobné teorie můj geniální mozek zaměstnávaly, dokud jsem neusnula.

Čtvrteční ráno se na mě opět mračilo, takže jsem rutinně vstávala na poslední chvíli, rychle se oblíkla, popadla dvě müsli tyčinky a už jsem pádila k autu. Ke škole jsem se dostala v rekordně krátkém čase, stejně tak na hodinu angličtiny.

Když jsem vházela do třídy, hlavy Jessicy a Edwarda se zároveň zvedly od lavice a usmály se na mě. Zamířila jsem na své obvyklé místo k Jess, když v tom mě upoutalo Edwardovo černé sáčko přehozené přes židli. Já blbec mu zapomněla vrátit to, co mi půjčil v úterý. Plácla jsem se do čela, musím mu ho v sobotu vzít. Kromě saka měl na sobě Edward tenký šedivý rolák, ve kterém se mu rýsovaly svaly na rukách, kterých jsem si nikdy nevšimla. Kde k nim vůbec přišel? Ze čtení asi těžko…

„Ahoj,“ kývla jsem na Jess a plácla sebou na židli vedle ní.

„Ahoj, zlato, jak ses měla?“

„Parádně. Co ty?“

„Ale jo, šlo to, chtěla jsem Mika pozvat večer do kina, ale zase se na něco vymlouvá. Nevím proč. Vždycky jsme si tak rozuměli, ale teď? Mám pocit, že se mnou nechce mít nic společného,“ povzdechla si.

„Dámy vzadu jistě opět ví, co mají dělat za domácí úkol, že?“ ten učitel si na nás snad zasedl.

„Ano, samozřejmě,“ odpověděla pohotově Jess.

„Takže nám to jistě zopakujete, slečno Stanleyová.“

„Napsat povídku ve stylu černého románu, preromantickou báseň nebo úvahu na téma Hřbitov jako kulisa románu v období preromantismu.“

„Dobře, dávejte pozor.“

„No bezva,“ povzdechla jsem si a radši si zadání napsala, jinak bych ho zazdila.

„Co to vůbec je černý román, nevíš?“ neposlouchala jsem, a netušila, co si pod tím představit.

„Říkal něco o příšerách, Drákula, Transylvánie, starý hrady, rakve, a tak…“

„Duchaplné…“ povzdechla jsem si.

„Věříš na upíry?“ vydechla Jessica nadšeně.

„Asi tak jako na Spidermana. Až nějakýho potkám, možná mu to uvěřím,“ ušklíbla jsem se a Jess se zahihňala stejně jako Edward před náma.

„Hele, čemu se směješ?“ vyjela po něm Jess, „nevím, co nás posloucháš!“

Edward se k nám pomalu otočil a zcela nepokrytě se smál.

„Tak co ti je k smíchu?“ Jess byla naštvaná, z očí jí metaly blesky. A Edward se pořád smál.

„Já… Co kdyby… Co když…“ a smál se dál.

„Je to fakt magor,“ zavrtěla hlavou Jess.

„Tak ale už dost tam vzadu! Cullen, Swanová, Stanleyová ven. Běžte pěkně za dveře jako na základní škole a do konce hodin vás nechci vidět.“ Edwardovi při učitelových slovech zamrzl úsměv na rtech a se slovy „o-ou“ si vzal tašku, sako a šel ke dvěřím. Vyměnily jsme si s Jess překvapené pohledy, ale naštvaný obličej učitele nám jasně signalizoval, že si srandu nedělá, a nehodlá o tom diskutovat. Takže jsme se sebraly a následovaly Cullena.

„No to vám teda pěkně děkuju,“ ukázal na nás dvě prstem Cullen a pak potichu spíš sám pro sebe dodal, „slepice. Všechny ženský jsou stejný.“

„Tak hele! Nemáš nás co poslouchat a pokud vím, tak to ty ses řehtal na celou třídu!“ Jess s Edwardem už byli zase v sobě a já jen pozorovala jejich výměnu názorů.

„No jo, máš pravdu, ale nedalo se to přeslechnout. Ty vážně věříš na upíry? Jak bys takového upíra poznala?“ Edward se jí normálně vysmíval. Kam se poděl ten stydlivý tichý zakřiknutý šprt?

Jessica zrudla, ona snad vážně věří, že upíři existují?

„To ví přece každý! Mají špičaté zuby, Slunce je spálí na prach a bojí se křížů a svěcené vody a česneku!“

Jessica byla úplně nepříčetná. Nesnesla takovou potupu, že se jí někdo směje.

To už se Edward řehtal tak, že jsem je oba musela odtáhnout dál od třídy, aby nám ještě učitel nenapsal neomluvenou hodinu.

„Netvrď mi, že ty na upíry nevěříš!“ nechtěla se Jessica vzdát. Edward trochu ztuhnul a pak nenuceným tónem řekl:

„Ale jo, věřím, ale nevěřím, že je Slunce spálí na prach. Co když jsou normálně mezi námi a my o tom nevíme? Co když je upír třeba tady Bella?“ Stáli naproti sobě, zírali si do očí, ve kterých oba měli jen jistotu o té své pravdě a ani jeden nehodlali ustoupit.

„Jasně, jen si do mě rejpněte,“ rozhodila jsem rukama, ale nevypadalo to, že by mě momentálně vůbec brali na vědomí.

„To je směšný! Viděl si někdy nějakýho upíra na sluníčku?“ byli jako dvě malé děti, které se nemůžou dohodnout na tom, čí je kyblíček.

„A co když jo?“

„No tak, řekni mi jeden jedinej film, kde by byl upír na sluníčku a nesežehlo ho to.“

„Tak už dost, vy dva! Posloucháte se vůbec? Hádáte se o upírech! Přijde vám to normální?! Upíři neexistujou!“ rozhazovala jsem u toho rukama, aby mě vzali na vědomí.

Oba zmlkli, narovnali se, a s opovržením se na mě podívali.

„Ts, prej neexistujou…“ pronesli dvojhlasně. No… Aspoň na něčem se shodli.

„Edwarde Cullene!!!“ rozezněl se na konci chodby zvučný hlas, „okamžitě pojď sem!“ aha, Rosalie. Ale co jí Edward udělal? Vypadala vážně naštvaně. Asi jako býk při corridě.

„Ajaj…“ protočil oči Edward a vydal se směrem k býkovi. My s Jess jsme zůstaly stát na místě v očekávání Rosaliina výstupu. Když k ní Edward došel, chytila ho za obě ramena a praštila s ním o zeď. Dost surově, až mi ho bylo líto. Ta má páru, to vám teda povím… Pak ho pořád držela za ramena a šeptem mu něco říkala, divila jsem se, že ho tím pohledem nezabila… Edward se pořád přiblble usmíval a tím jí podle mě ještě víc dráždil. Ale pořád šeptali, takže jsme neslyšely ani slovo. Po pár dalších větách ho najednou pustila a odkráčela si to zase zpátky, odkud přišla.

Edward se narovnal a šel zase směrem k nám.

„Co jí je?“ kývla Jess směrem za Rosalie. Jak šlo o drby, neznala hranice.

„Řekněme, že se špatně vyspala…“ Edward se pořád usmíval a se slovy „omluvte mě dámy, jdu využít volného času k návštěvě knihovny,“ odešel.

S Jess jsme si šli sednout před učebnu matiky, a jen tak jsme až do zvonění tlachaly. Naštěstí už ne o upírech…

Matika začala s pětiminutovým zpožděním, a když už učitelka vpadla do třídy, měla v ruce opravené testy. Jen co si sedla za stůl zahřměla na celou třídu: „Swanová!“

„Ano?“ zeptala jsem se trochu vyděšeně.

„Od koho jste to opsala?“

„Co… Co prosím?“ byla jsem v šoku, ječela na mě, jako na malé děcko.

„Od koho jste ty výsledky opsala. Netvrďte mi, že když půl roku máte čtyřky, najednou spočítáte příklady na jedničku. Od koho jste to opsala?“

Jak z toho ven? Co jsem jí měla říct? Přiznat se? Zapírat?

„Já… No… On, Edward…“ než jsem se stihla vymáčknout, skočil mi Edward do řeči.

„Já ji doučuju. Ty příklady určitě spočítala sama,“ připojil úsměv a učitelce to očividně stačilo, třídou to zašumělo, ale učitelka to nijak nekomentovala a věnovala se dalšímu učivu.

A já opět měla plnou hlavu Cullena. „Proč mě zase zachraňuje?“ ptala jsem se sama sebe. Naklonila jsem se víc dopředu a šeptla tiché „díky.“ Jen pokýval hlavou.

Celý den se už nic zvláštního nestalo, škola probíhala normálně, tělocvik jsem přežila a domů jsem se dostala celkem brzo.

Po chvilce přemýšlení jsem si vytáhla učení a zjistila, že moje sešity jsou vcelku prázdné, a když už jsem nějaký ten zápis objevila, končil v půlce věty, nebo dokonce v půlce slova. „Z toho se toho asi moc nenaučím,“ povzdechla jsem si v duchu. Zapnula jsem počítač a do zpráv Cullenovi napsala:

Platí ještě ta možnost doučování? Výměnou nabízím krásné šedé sako. :-)

Klikla jsem na tlačítko „Odeslat“ a čekala, až se ozve. Mezitím jsem se převlékla do pohodlnějších kalhot, ustlala si postel, vyvětrala a cítila jsem se mnohem líp. Pak jsem znovu zapnula facebook a už tam byla odpověď:

Taková nabídka se vážně nedá odmítnout. :D Kdy máš čas?

Viděla jsem, že je online, tak jsem psala přímo na chat.

Klidně hned, záleží na tobě.

Ok, je u vás doma klid, nebo chceš k nám?

Tady je to v pohodě, Charlie to by asi nepochopil, smazat… táta přijde až kolem sedmý, osmý hodiny.

Ok, za chvíli jsem tam. Zatím.

Na odpověď nečekal a prostě se odpojil. Trochu jsem porovnala věci v pokoji a čekala, až přijede. Do patnácti minut zvonil zvonek. Seběhla jsem dolů, otevřela dveře a zůstala stát s otevřenou pusou. Přede mnou stál kluk v riflích, černém tričku, přes které měl rozepnutou bílou košily, s měděnými vlasy, které měl poházené do všech stran a bez brýlí. Přes rameno měl ještě přehozený batoh. Vydechla jsem úžasem.

„Promiň, trochu jsem se proběhl, asi vypadám hrozně, docela tam fouká. Máš tu někde zrcadlo?“ mluvil takovým zvláštním tónem, jakoby se zlobil, ale sám na sebe.

Až když promluvil, jsem si byla jistá, že je to vážně on.

Stále ještě oněmělá úžasem, jsem jen ukázala rukou na zrcadlo za dveřmi a vykoktala:

„Po…pojď dál…“

„Díky,“ usmál se a mně se málem podlomila kolena. Jak jsem si mohla nevšimnout, že je tak hezkej a sexy? To vážně dělaly jen ty brýle? To je nesmysl…

„To už je lepší,“ řekl a otočil se ke mně opět se zplihlými ulíznutými vlasy a z náprsní kapsy košile vytáhl brýle, které si nasadil.

„Bello, jsi v pořádku?“ dodal s podtónem smíchu, a já si uvědomila, že na něj ještě pořád zírám s otevřenou pusou.

„Jo, jasně. Můžeme jít nahoru…“ Asi jsem ale vážně nebyla v pořádku. Teď už jsem si nebyla jistá, jestli se mi to náhodou nezdálo.

„Tak, tady je moje království. Sedni si tady nebo na postel,“ ukázala jsem na židli a pak na svou milovanou širokou postel.

„Díky. Tak povídej, čím začneme? Já bych to viděl na matiku, ale jestli ti něco činí větší potíže, řekni.“

„Matika bude největší oříšek.“

„Dobře, takže já ti napíšu nějaký příklad, a ty mi řekneš, jak bys ho řešila, ano?“

„No, zkusím to…“ měla jsem pocit, že do mě vkládá příliš velké naděje.

Nakonec se ukázalo, že je Edward velmi dobrým učitelem. Když jsem něco nevěděla, dokázal mě nenuceně přivést na stopu správného řešení, vysvětloval mi postupy tak, že jsem je pochopila a osvojila, dokonce mě naučil pár pomůcek pro zapamatování pouček, vzorců a dalších věcí. Po dvou a půl hodinách už jsem většinu příkladů, co mi zadal, zvládla vypočítat úplně sama. Celé odpoledne jsem se střídavě smála jeho praktickým příkladům prokládaným vyprávěním o jeho rodině a hlavně o Emmetovi a jeho vsázkách s Alice a mračila kvůli své neschopnosti přijít na správné řešení příkladů – to se zase smál Edward mně. Odpoledne uteklo strašně rychle, a najednou Edward povídá:

„Je tady tvůj táta, mám zmizet?“

„Možná by bylo horší, kdyby tě viděl šplhat po okapu, než když půjdeme dolů a představím tě Charliemu,“ začali jsme se oba smát a Edward s přikývnutím dodal:

„Asi máš pravdu,“

„já vím… Tak pojď,“ spontánně jsem ho chytla za ruku a táhla na chodbu, co dělám, jsem si uvědomila až ve dveřích, rychle jsem ho pustila, zrudla a sklopila oči.

„Bells, jsi tu?“

„Ahoj, tati, tady jsem,“ to už jsme byli s Edwardem na schodech a Charlie nás uviděl. Tvářil se překvapeně, pak se ale usmál a kývl Edwardovi na pozdrav:

„Ahoj, Edwarde, jak se má Carlisle? A Esmé?“

„Ahoj, Charlie, oba mají teď dost práce, ale jinak v pořádku,“ usmál se na něj Edward a já absolutně nic nechápala. Opět.

„Vy se znáte?“ třeštila jsem oči z jednoho na druhého.

„No to si piš!“ vykřiknul Charlie, „tady Edward patří mezi dobrovolníky při pátrání v lese. Teď jsou tam přemnožení medvědi, tak nám je pomáhá se svými sourozenci stopovat, jsou to moc hodní hoši,“ takhle nadšeně Charlie mluvil vždycky jen o baseballe. Nestačila jsem se divit. Vůbec nic jsem o Cullenových nevěděla.

Edward se celou dobu jen omluvně usmíval a pokyvoval hlavou.

„Edwarde, zůstaneš na večeři, že?“ zeptal se s nadšením Charlie. Fakt, že žádnou večeři nemáme, ho očividně nemohl rozhodit.

Edward se podíval na mě a pak se otočil zpět na Charlieho:

„No já nevím, jestli je to vhodné…“

„Ale no tak, přece neodmítneš. Bella určitě udělá něco výborného a my se zatím můžeme podívat na zápas!“

No jasně, proč ne! Klidně si ze mě dělej služku! Začínalo to ve mně vřít, ale když jsem viděla Charlieho šťastný a natěšený úsměv, kývla jsem a dodala směrem k Edwardovi:

„Ale za výsledek neručím…“

Sice se usmál, ale byl to takový bolestný pokroucený úsměv, úšklebek.

Přesunula jsem se teda do kuchyně a začala zkoumat zásoby. V mrazáku jsem objevila hovězí maso, brambory jsme taky měly, takže budou steaky.

„Edwarde,“ zahulákala jsem do obýváku, „jak máš rád steaky?“

„Eh… no… hodně krvavý, ale vážně hodně…“ pořád mluvil tak nejistě… Že by ho Charlie tak rozhodil?

„To jako syrový?“ zeptala jsem se se smíchem.

„Něco na ten způsob,“ nesmál se, mluvil vážně.

Pustila jsem se do loupání brambor, pak jsem je nakrájela, naházela na plech a strčila do trouby. Maso se mezitím rozmrazilo, takže jsem ho jen nakrájela a čekala, až budou brambory trochu opečené. Z ledničky jsem vytáhla poslední zbytky zeleniny a okurku, rajče a papriku nakrájela na talíř jako oblohu. „Budu muset na nákup,“ pomyslela jsem si. Během čekání na brambory jsem se trochu zamyslela a vzpomněla si, jak sem Edward přišel. Strašně mu to slušelo, byl tak… sexy. Je to vůbec možné? Jak jsem si někdy mohla myslet, že není podobný svým sourozencům, nebo že není hezký? Asi jsem byla úplně slepá. Ale proč by někdo chtěl vypadat hůř, než jak ve skutečnosti vypadá? To nedávalo smysl.

Jedině! Jedině, že by to byl vážně mafián a svůj vzhled takto zakrýval!

„Nechceš pomoct?“

„ÁÁÁ!“ lekla jsem se, když najednou promluvil těsně za mnou. Vůbec jsem ho neslyšela přicházet!

„Sakra, to mi nedělej!“

„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit, jsi v pořádku?“ mluvil tak kajícně, že jsem se musela začít smát.

„Ne, to je v pohodě, jen jsem se zamyslela a neslyšela tě…“

„Nad čím ses zamyslela?“

„Nad tím, že jsi nejspíš mafián a snažíš se to skrývat za vzhled šprta.“ Tak to jsem samozřejmě nahlas říct nemohla…

„Ále nad ničím…“

„A chceš teda s něčím pomoct?“ potutelně se usmíval.

„Ne, to je dobrý, zvládám.“

„Dobře…“

„Ty, Edwarde… Co to bylo tenkrát za zvíře?“ začala jsem zase opatrně.

Úsměv mu pohasl a tvářil se zase tím svým nepřístupným výrazem.

„Bello, říkal jsem ti, ať se mě na to neptáš. Nechci tě vyděsit,“ teď byl zase smutný.

„Já vím, ale pořád mi to vrtá hlavou. Chci to vědět, prosím,“ udělala jsem na něj psí oči.

„Bello, no tak… Dej si říct,“ teď mluvil zase naléhavě.

„Proč mi to nechceš říct? Jak si vůbec viděl, co tam bylo za zvíře, já nic neviděla a jak jsme se tak rychle dostali k Newtonovým?“

„Dobře. Jak chceš. Bell, byla tam puma a šla po nás. Proto jsme utíkali, a proto jsem to vzal zkratkou, i když je to strmější. Nechtěl jsem, aby si viděla, že to byla puma, proto ty zavřené oči,“ vydechl rezignovaně a já najednou měla pocit, že mi lže. Neuměl lhát, něco v jeho očích ho prozrazovalo.

„Puma? Páni, nevěděla jsem, že tu jsou pumy. Teda tak blízko města.“ Měl pravdu, nahánělo mi to hrůzu.

„Ani já. Asi se sem zatoulala.“ Už byl zase smutný. Moc jsem nechápala ty rychlé výměny výrazů, ale do hlavy jsem mu bohužel neviděla. Jaké by to asi bylo umět mu číst myšlenky? Zdálo se mi to nebo vážně řekl „naprd“? Asi zdálo, protože na co by mi odpovídal? Nebo jsem to řekla nahlas? Zase jsem byla zmatená.   Něco mě napadlo, ale to bylo nemožné…

„Edward Cullen je hňup,“ pomyslela jsem si a mezi jeho očima se objevila malinkatá vráska, která tam byla vždy, když ho něco nebo někdo zlobilo.

„Ale děsně sexy hňup,“ vráska zmizela, vystřídal jí samolibý úsměv.

„Jsem jen pitomá nána.“ opět ta vrásky, teď mnohem větší.

„Edward Cullen reaguje na mé myšlenky,“ to byla poslední kapka. Najednou se zarazil, když si to uvědomil. Uvědomil si, že jsem ho pozorovala a že se prozradil. Já jsem nechápala, jak je to možné, on na mě třeštil oči a lapal po dechu.

„Edwarde, jak…?“

Lapání po dechu vystřídal tak bolestný výraz, že jsem zase oči vytřeštila já a donutilo mě to říct:

„Edwarde, já to nikomu neřeknu, jen nechápu, jak je to možné…“

Měla jsem pravdu, kolem Edwarda Cullena se děje něco divného. On je divný. Připadala jsem si jako ve špatné komedii. Tohle se přece dělo jenom ve filmech, není možné, aby někdo četl myšlenky, bylo to jako bych se najednou ocitla v X-menech.

Najednou jsem si všimla brambor, a to na poslední chvíli, ještě o minutku déle a jedli bychom uhlí. Rychle jsem chtěla plech vytáhnout, ale po ruce byla jen tenká utěrka, chňapla jsem po ní a jen co jsem chytla plech, jsem se spálila.

„Zatraceně!“

„Ukaž,“ křiknul Edward, jednou rukou vytahoval plech a druhou držel moji ruku, kterou mi chladil. Zapomněla jsem, že je vždycky tak zmrzlý… Teď se to hodilo.

„Neodváděj pozornost, řekni mi, jak je to možné,“ chtěla jsem po něm vysvětlení.

„Já že odvádím pozornost? Spálila ses!“ měl pravdu, musela jsem se smát. Připojil se ke mně.

„Můžeš číst myšlenky všech nebo jen ty moje?“

Sklopil hlavu a smutně přiznal: „všech“

„Páni, jak je to možné?“

„Genetická vada,“ hlesnul.

„To musí být super – vědět na co všichni myslí, ne?“

„No ani ne,“ krotil moje nadšení, „většinou je to vážně otrava. Upřímně, vzpomeň si, na co jsi myslela, když si mě dnes uviděla ve dveřích. Teď si to vynásob asi třemi sty dalších holek na škole, každý den, každou hodinu a dostaneš výsledek, proč vypadám tak, jak vypadám. Kvůli klidu. Nikdo si mě nevšímá.“

Najednou to do sebe všechno tak pěkně zapadalo. Chápala jsem jeho postoj, jeho chování i jeho vzhled. A zase mi ho bylo líto.

„Věř mi, že jsem tak mnohem šťastnější.“

„Ale kdy se to změnilo? Celou střední přece vypadáš takhle?“

„No začalo to v devátý třídě na základce, to si mě holky začaly všímat a prázdniny byly k nevydržení,“ vyprávěl, mezitím co jsem smažila steaky, „holky to na mě každou chvíli zkoušely, ale šlo jim jen o vzhled. Tak mě to deptalo, že jsem se s nástupem na střední rozhodl pro změnu,“ říkal to tak smutně, ale opět jsem měla pocit, že mi neříká celou pravdu. Neuměl lhát…

„Máš pravdu, neumím lhát, ale tohle je pravda,“ usmál se a já věděla, že mi bude chvíli trvat, než si na tohle zvyknu.

„Děkuju ti Bello, jsi první kromě mé rodiny, kdo to ví a mně se neskutečně moc ulevilo. Děkuju ti,“ říkal to tak upřímně. Najednou jsem pocítila radost, že jsem byla někomu užitečná, že jsem někomu pomohla, a tak jsem se usmála.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

14)  ireen (07.03.2012 22:34)

Hraješ? Nebo jen koukáš a fandíš? ..hokej.

Lampas

13)  Lampas (17.07.2011 16:23)

semiska

12)  semiska (16.05.2011 17:45)

Odhalila to moc hezky :-) Moc pěkná kapitolka. Edward s Bellou vypadaj moc hezky spolu. :)

Anna43474

11)  Anna43474 (13.05.2011 20:34)

Nejdřív ta hádka o upírech :D Bože, hádat se s Edwardem, jestli jsou skuteční, to můžou fakt jen tyhle dvě
Pak Rosalie
A prej "naprd" Bóóóža
TKSATVO

Twilly

10)  Twilly (12.05.2011 22:58)

... dostalas mě... naprd... jo to je můj oblíbený výraz ... jdu dál

Abera

9)  Abera (08.05.2011 23:26)

8)  darina (08.05.2011 16:21)

Super příběh.Moc se těším na pokračování.

7)  LostriS (07.05.2011 22:36)

"Edward Cullen je hňup" (moje rodina si musí myslet, že jsem blázen a trpím impulsivními záchvaty hysterického smíchu)

julie

6)  julie (07.05.2011 20:13)

hodně krvavý, ale vážně hodně.... vlastně stačí ta krev,maso si nechte..
Rosalie byla asi dost naštvaná už ve škole, co bude dělat teď, když Bella zjistila to čtení myšlenek?!!

5)  zuzka (07.05.2011 19:27)

Ta hádka o upírech byla bezva !

4)  Iwka (07.05.2011 15:45)

to, jak ho dohnala s myšlenkami a celé je to super

mima19974

3)  mima19974 (07.05.2011 13:57)

2)  Aalex (07.05.2011 13:30)

Úžasný díl. Dohadování o upírech s Jess a vpád Rosalie byl super. No a Bellino odhalení a Edwardovo vysvětlení - prostě jedničkové. Jsem moc zvědavá, jak se to vyvine dál.

1)  Inoma (07.05.2011 13:28)

Tak tohle byl naprosto supr díl. Hádka mezi Jess a Edwarde o upírech Prý, co když je Bella upír? A pak ta scéna u ní doma a jak přišla na to, že jí čte myšlenky, tak to bylo prostě něco Jen by mě zajímalo, jak to, že se Edward nestihl upravit a ukázal se v celé své kráse. To ho donutila Alice, nebo Rose? Vždyť mohl použít tu svou rychlost... leda by to byl plán a on chtěl znát reakci Belly Ale každopádně se už těším na další

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek