Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/3353400.jpg

Kratší, ale konečně, kapitola Přiznej si to! Nejspíš mě za ni ukamenujete, ale budu se i tak těšit na všechny reakce:-)

Pro všechny, kteří ještě na povídku nezanevřeli a mají se mnou trpělivost!

21. kapitola - Vlci a zase jen vlci

Měla jsem strach. Nevěděla jsem, co se bude dít, a byli jsme v menšině. Stále jsem spoléhala na to, že by mi neublížili, ale pokud si mysleli, že pro ně budu jako novorozená hrozbou, chápala jsem jejich stanovisko. Chtěli chránit své rodiny, to jim nikdo nemohl mít za zlé. Vydali jsme se na místo setkání a zaujali předem domluvenou formaci.

„Jsou blízko, obhlížejí situaci,“ špitl Edward a všichni přikývli. Byli nervózní stejně jako já. Po pár tíživých vteřinách se ozývalo tiché šepotání listí a před námi se z hlubin lesa postupně vynořilo dvanáct obrovských vlků. Edward se mračil jako tisíc čertů a ostatní na tom byli podobně. Jako první promluvil Carlisle.

„Jsem rád, že jste přišli, přesto by bylo vzhledem k Belle ohleduplné, abyste přišli ve své lidské podobě.“

„Nevěří nám,“ procedil skrze zuby Edward.

„Dobře, pak vás tedy upozorňuji, že pokud dojde k jakémukoliv sebemenšímu náznaku ohrožení kohokoliv z mé rodiny,“ podíval se významně na mě, „nebudeme si brát servítky,“ pokračoval Carlisle v řeči nekompromisním tónem. Edward cosi zavrčel, Carlisle na to jen přikývl.

Byla jsem nervózní. Věděla jsem, že mi nehrozí nebezpečí, ale situace byla tak tíživá, že se mě zmocňovala panika. Alice si stoupla blíž ke mně a povzbudivě mě objala kolem ramen. To bylo provázeno několikerým vrčením z řad vlků.

„Chtějí vědět, proč se chceš stát... Pijavicí.“ Tlumočil Edward myšlenky vlků, nejspíš jejich vůdce – Sama.

„Nic vám do toho není,“ řekla jsem co nejpevnějším hlasem, jaký jsem v této situaci dokázala vypustit přes hlasivky. Vlci i upíři se napjali, někteří z obou skupin zavrčeli, proto jsem pokračovala, „ale pokud to bude znamenat, že nám potom dáte pokoj – dobrá. Chci se stát upírem, protože  miluju Edwarda a neumím si představit život bez něj. Neumím si představit stárnout vedle něj a vědět, že mu nemohu dát to, co by si zasloužil.“ Celou dobu jsem se dívala do očí Edwardovi a až na konci jsem bleskla pohledem k vlkům a smutně jsem se usmála. „Chápu Váš postoj, chcete chránit své rodiny a taky chápu, že jako novorozená pro ně budu hrozbou. Požádala jsem Cullenovi, aby na mě dohlédli, a věřím, že to dokážou. Nedopustí, aby se komukoliv z vaší rezervace ani žádnému jinému člověku cokoliv stalo. Budu ráda, pokud to pochopíte a nebudete dělat problémy s mojí přeměnou. Rozhodla jsem se a nehodlám to rozhodnutí měnit.“

Jejich reakce se během mého monologu měnili. Různě se jim blýskalo v očích – posměšně, smutně, nenávistně – bylo to vlk od vlka různá, moment od momentu horší. Ke konci na mne hleděli s odporem.

„Chtějí vědět, co ti na to říká Charlie,“ procedil skrze zatnuté zuby Edward a drtil si přitom vlastní klouby na prstech, jak urputně je zatínal v pěsti.

„Charlie to zvládne,“ ubezpečila jsem je příkře a někde v koutku mysli se bavila nad jejich šokovanými pohledy. Dva vlci se neovládli a zmateně na sebe pohlédli.

„Doufali, že tě od toho Charlie odradí,“ odfrkl si Edward a propaloval pohledem rudohnědého vlka, který stál Samovi po boku.

„Byla to od vás podpásovka.“ Snažila jsem se do Jacoba provrtat pohledem díru, podobně jako Edward…

„Jak jste mu to vůbec mohli říct?“ dostávala jsem se do varu.

„Byla to náhoda. A oni jí jen využili.“ Edward vrčel a nejspíš si to ani neuvědomoval, dokud mu Emmett nepoložil ruku na rameno se slovy „Klid, brácho.“

„Takovou náhodu bych chtěla vidět,“ mručela jsem si pro sebe a naštvaně si je měřila pohledem.

„Charlie viděl Leah se Sethem. Málem to s ním seklo. Museli mu říct pravdu a při té příležitosti se nezapomněli dosti barvitě zmínit o nás,“ osvětlil mi Edward a tvářil se při tom jako bůh pomsty. Vložil se do toho opět Carlisle.

„Byla chyba mu o tom říkat, vystavili jste Charlieho zbytečnému nebezpečí. Budeme ho samozřejmě chránit a od vás očekáváme, že nebudete Belle bránit v jejím rozhodnutí.“

Vlci si nás, hlavně upíry, měřili pohledem. Edward nic neříkal a vlci se najednou otočili a línými skoky zmizeli v lese. Tázavě jsme se sborově otočili na Edwarda.

„Pokud jim nedáme záminku, nezaútočí,“ ŘEKL Edward tvrdě bez náznaku emocí. Mně se naopak ulevilo. Nechtěla jsem si představit situaci, ve které by se prali mí upíři, jak jsem jim říkala, s vlkodlaky.

„Co je záminka?“ zeptala jsem se pro jistotu.

„Pokud neohrozíme žádného člověka v okolí.“

„Mají pravdu,“ povzdechla jsem si po krátké odmlce.

„V čem?“ zavrčel Edward.

„Je to nebezpečné. Proč prostě neodejdeme?“

„Sama jsi tu chtěla zůstat.“ Promlouval ke mně chladně, bez emocí. Nepoznávala jsem ho.

„Já vím,“ nadechla jsem se, „ale je to vhodné? Chci říct, není to zbytečné riskování? Charlieho stejně nebudu moct nejmíň rok vidět a nikoho dalšího také ne. A nesídlíte zase tak daleko od města, aby se sem ty pachy nedostaly…“ přemítala jsem nahlas.

„S tím vším jsi musela počítat,“ propaloval mě pohledem. Něco ho žralo a já neměla ponětí, co to bylo.

„Počítala, ale,“ prohrábla jsem rukou vlasy, „prostě jen nevím. Nevím, co od toho, co od sebe, můžu čekat. Co když někomu ublížím, já… já mám strach. Strach z neznáma.“

„Požádala jsi nás, abychom tě nenechali udělat žádnou blbost, a to míníme dodržet.“

Přikývla jsem.

„Pokud si to chceš ještě rozmyslet…“ pokrčil rádoby lhostejně rameny.

Tak odtud vítr vane. Bojí se, že bych si to rozmyslela? „Tak to ani náhodou,“ začínal mě štvát.

„Tak v čem je problém?“ mračil se dál.

„Nevím, nevím to!“ propalovala jsem ho pohledem. Co náš milostivý čtenář myšlenek nechápe na tom, že mám strach z toho, co mě čeká? To přece neznamená, že si to chci rozmyslet! Chci s ním být pořád, já ho miluju, ale nevím, co od toho čekat. Jaká je věčnost?

„Dlouhá, nudná a stereotypní,“ vydechl ztrápeně.

„Jo, to mě uklidňuje.“

„Nechtěl jsem tě uklidnit,“ zavrtěl hlavou.

Tupče! Křičela jsem na něj v myšlenkách a počítala do deseti, abych to náhodou neřekla nahlas. Ale  s ním – jako bych to řekla nahlas. Zavrčel.

„To na mě nezkoušej,“ vrátila jsem mu.

„Bello, být upírem není žádná procházka růžovým sadem. Už jsem ti to několikrát vysvětloval.“

„Já to, sakra, vím. Co tě žere?“ křičela jsem na něj. Vážně jsem na něj křičela. Stála jsem v lese a křičela. Ani jsem nepostřehla, kdy ostatní odešli.

„Co mě žere? Žere mě, že se chceš vzdát dobrovolně svého života, nevíš, o co přicházíš! Nic jsi ještě nezažila a chceš všechno zahodit! Možná jsem taky doufal, že ti to Charlie zakáže, nebo rozmluví, že tě odradí vlci, ale nic nefunguje, na nikoho nedáš! Jsi paličatá jako…“

„Já že jsem paličatá? Podívej se, co děláš ty! Chováš se jako můj otec! Ještě hůř, ani Charlie se takhle nechoval!“ zuřila jsem. Místo toho, aby mě trochu utišil, použil takový ty kecy spolu to zvládneme, tak mi nadává? Copak to dělám jen pro sebe? Dělám to pro nás, chci s ním zůstat! To mu vadí? Nechce se mnou trávit věčnost? Proč mě to nenapadlo dřív. Ani o mě nemusí stát. Možná jen hledal rozptýlení na pár desítek let života, bez závazků, s jistotou, že jednou stejně zemřu…

„To je absurdní,“ odfrkl si výsměšně.

„Děláš všechno pro to, aby si mě odradil, tak jaké jiné závěry z toho mám vyvozovat?“

„Chci tě odradit! Nevíš, o co přicházíš!“ probodával mě vražedným černým pohledem.

„O co přicházím?“

„Nebudeš moct mít děti, nebudeš moct mezi lidi, budeš zabíjet pro krev a budeš chtít zabíjet pro krev. Může to trvat rok, může to trvat i deset let. Nikdo ti to nezaručí. A nikdo ti to nemůže zaručit.“¨

„O tom už jsme několikrát mluvili,“ procedila jsem skrze zuby.

„Ano, ale nejspíš si to neuvědomuješ.“

„Tohle nemá cenu,“ zakroutila jsem hlavou, „Můžeme jít domů?“

„Jo, hodím tě domů,“ řekl ledovým hlasem. Překvapeně jsem se na něj podívala. Takhle chladně se choval naposled, když…, když…, rozvzlykala jsem se při vzpomínce na dobu, kdy byl ve Voteře, a jak jsem tam byla za ním… propadla jsem hysterii a celá se rozklepala. Ve vteřině byl u mě a objímal mě. Schovala jsem mu hlavu někam ke klíční kosti a bylo mi úplně jedno, že jsem ho před chvílí chtěla rozdrtit na prach. Hladil mě po zádech a moje slzy mu smáčely svetr. Asi mu to nevadilo.

„Nikdy tě už neopustím. Ať se rozhodneš jakkoliv, budu tě milovat,“ šeptal mi do vlasů. „Mrzí mě, že jsem křičel. Je mi to moc líto. Odpustíš mi to, lásko?“ šeptal něžně. Pokývala jsem hlavou a omluvila se mu. Setřel mi slzy z tváře a ruku v ruce jsme se vydali směrem k jejich domu.

„Koukej jít spát, byla to dlouhá noc. Hned za tebou přijdu,“ usmál se na mě něžně a zamířil za Carlislem. Vlezla jsem si mezitím do sprchy a nechala na sebe dopadat proudy horké vody. Zalezla jsem si do té obrovské postele a zavrtala se pod deku. Ani jsem nevěděla jak, a spala jsem jako dřevo. Když jsem se ale v noci probudila, ležel vedle mě a držel knížku.

„Ty šteš?“ zamumlala jsem rozespale a zívla.

„Jo, jo,“ zasmál se mému mumlání.

„A proč si nerozsvítíš?“

„Nepotřebuju to.“

„Aha,“ hlesla jsem a moje usínání bylo doprovázeno chichotáním.

Ráno jsem si z toho nic nepamatovala, a když mi to Edward vyprávěl, nevěřila jsem mu. V neděli odpoledne jsme ještě svolali rychlou poradu a definitivně se rozhodli. Zůstaneme ve Forks co nejdéle to půjde, a pokud to po přeměně nepůjde, odstěhujeme se. Svatbu jsme naplánovali velice předběžně na srpen po maturitě a po líbánkách nebudeme s přeměnou dlouho otálet. Takhle nějak jsme to taky přetlumočili Charliemu, který řádil. To bylo vlastně slabé slovo. Vyšiloval, ale postupně se s tím jakž takž dokázal srovnat. Asi jsem ho ubila argumenty, nebo byl tak zamilovaný do Sue, že ho představa svatby až tak neděsila. Samozřejmě ho ale děsila má přeměna a snažil se mě od ní ještě odradit. Když po půl hodině pochopil, že jsem tvrdohlavá po něm, vzdal to a znovu zapřísahal Edwarda, že pokud se o mě nepostará, najde si ho. Na druhé straně byl rád, že zůstaneme ve Forks a bude nás mít jakž takž pod dozorem. Takže se v něm praly dva názory a v podstatě si protiřečil. Po další půl hodině jsme si to už konečně všechno vyříkali, stanovili nějaká pravidla a data. Zbytek dne jsme se více méně flákali a chystali něco do školy.

O rok později

Ve škole po nás teď všichni chtěli všechno a každý z učitelů žil v mylné představě, že jen ten jejich předmět je jediný a naprosto nejdůležitější, a my se z toho mínili zbláznit. Nemít Edwarda, asi bych věci do školy dělala nonstop a spát chodila nevím kdy. S ním bylo všechno, nejen učení, mnohem jednodušší, a taky mě to mnohem víc bavilo. Dějiny byly nejlepší z pohledu Jaspera nebo Carlislea a oba mi to ještě pořád trpěli, když jsem za nimi přišla s tím, že chci „pohádku“. Díky nim jsem si taky dobrovolně vybrala historický seminář a tím pádem maturitu z historie. Hlavně díky motivaci mých upírů jsem maturitu zvládla více méně bez problémů, stejně jako Angela, která s námi trávila spoustu času. Byla upíry fascinovaná a Emmett v ní našel nového komplice na kdejakou srandu. Kdyby Rose byla o něco míň pyšná, nejspíš by na Angelu žárlila, ale byla si sama sebou tak jistá, že věděla, že Emmett má oči jen pro ni a tak jejich špičkování a neplechy jen blahosklonně přehlížela. Angela byla rozpustilá a veselá, nikdy jsem ji takovou nezažila. Užívala si života a užívala si upíří svět plnými doušky. Často mi říkala, že neví, co bude dělat, až odejdeme a já sama si ji už neuměla představit život bez ní.

S Charliem to bylo v pohodě. Byl bezhlavě zamilovaný do Sue, už spolu nějaký ten pátek bydleli v La Push a byli šťastní. Já už v podstatě bydlela u Cullenů a táty domek ve Forks v podstatě chátral. Většinou jsem tam já nebo Sue zajela zalít kytky, ale jinak se tam nikdo neukazoval. Bylo mi to trochu líto, na druhou stranu, co bych tam sama dělala… S vlky to bylo napnuté, ale v klidu. Často jsem se vídala se Sethem a Leah, která by ze začátku zahořklá, ale pak jsem pochopila proč a vlastně se z nás staly kamarádky. Často jsme s Leah a Angelou trávili čas společně. Angela o vlcích nevěděla, ale minimálně něco tušila. Příkaz alfy nedovoloval Leah ani Sethovi cokoliv říct a já neměla právo prozrazovat jejich tajemství. Byl to tak trochu paradox a klukům ze smečky to prý ze začátku dost vadilo, ale Leah se Sethem si dupli a v podstatě ani nebylo možné, abychom se nevídali, když naši rodiče žili společně. Trochu mě mrzelo, že se nevídám s Jacobem, ale pak jsem si vždycky vzpomněla, jak proti mně navedl Charlieho, a byla jsem na sebe naštvaná, že o tom vůbec přemýšlím.

Zrovna jsme s Ange a Leah zpívali u ní v pokoji karaoke, když se ozval zvonek. Kývla jsem na holky, že ta, jdu a seběhla schody. Otevřela jsem dveře a málem mě trefil šlak. A osobu ve dveřích nejspíš taky. Zrudla jsem a vykoktala něco jako pozdrav. Jake kývnul a zamračil se. „Potřebuji Leah,“ zavrčel. Pokrčila jsem rameny a otočila se do domu.

„LEAH!“ zařvala jsem, ale asi neslyšela. Kývla jsem na Jacoba. „Je nahoře.“ Ani nečekal na pozvání a už se kolem mě hrnul do schodů. S protočením očí jsem se vydala za ním. Šel dva kroky přede mnou, proto mě překvapilo, když jsem do jeho ctěných zad vrazila ve dveřích do pokoje. Prostě tam stál a nic neříkal. Vytáhla jsem se na špičky a přes jeho rameno zkoušela zjistit, co se stalo. Jediné, co jsem viděla, byla stejně ztuhle stojící Angela s připitomnělým výrazem ve tváři a mračící se Leah.

„No to si snad děláš… srandu!“ vykřikla posledně jmenovaná. Neřekla to tak slušně jako já a v tu chvíli jsem se jí snad i bála. Propalovala Jacoba pohledem. Protáhla jsem se mezi Jacobem a zárubní a snažila se odhalit, o co jde. Podívala jsem se na Jacoba, který zíral na Angelu jako na svatý obrázek a zmateně jsem se otočila zpátky na Angelu, která ale absolutně nevnímala, a tak jsem zoufale vyhledala Leah. Ta si všimla mého zmateného pohledu a napřáhla ruku před sebe tak, že ukazovala přímo na Jacoba.

„Ten blbec se otisknul!“ křičela rozčileně a začala mávat rukama.

„Cože?“ doufala jsem, že jsem se přeslechla.

„Ten blbec se do Angely otisknul,“ zopakovala mi zoufale a pak se otočila na Jacoba, „Prober se,“ zašermovala mu rukou před očima a Jake zmateně zamrkal.

„Eh, jo jasně,“ zatřepal hlavou a marně se snažil vzpomenout si, co chtěl Leah vyřídit.

„No tak, co si chtěl,“ vrčela na něj Leah a mě napadlo, že v tuhle chvíli mohla konkurovat Edwardovu hlubokému hrdelnímu vrčení. Z obou šel v tu chvíli strach.

„Eh, Sam. Pojď se mnou. Tam.“ Snažil se ze sebe vydat celou větu, ale nějak mu to nešlo. Rudý jako rajče se otočil na patě a vypochodoval z pokoje. Než zahnul ke schodišti, ještě se dvakrát otočil na Angelu. Ta tam pořád stála a koukala. Když Jake konečně zmizel, zmateně zamrkala, stejně jako předtím on, a se slovy „Kdo to byl?“ se na mě s úsměvem otočila.

Protočila jsem oči. Teď teprve začne zábava. „To byl Jacob. Jacob Black.“ Musela jsem jí slíbit, že je seznámím, pak až byla ochotná mě propustit ze svých spárů a vydali jsme se domů.

„Alice,“ oslovila jsem jmenovanou, jen co jsem vešla do domu a počkala asi setinu vteřiny, než se vedle mě zjevila. „Viděla jsi to?“

„Cože?!“ to už u mě stál i Edward.

„Neviděla,“ rozesmála se Alice. „O to je to krásnější. No to je teda pecka,“ poskočila si Alice a už to hlásila Rose a Esmé, které se přiřítily k nám a zjišťovaly, co se stalo. Edward se jako obvykle mračil. Byla to jeho obvyklá reakce na jakoukoliv situaci. Až když se mu to rozleželo v hlavě, dal najevo nějakou normální emoci. Nikdo si nebyl jistý, co to vlastně znamená. Angela věděla o upírech, bavila se s nimi a měla je ráda a pak se do ní otiskl vlkodlak. A pravděpodobnost, že by tomu dokázala nebo vůbec chtěla odolat, byla mizerně mrňavá. A mně to ani nevadilo. Nejsem proti vlkům nijak vyhraněná, pokud nepočítám tu podpásovku, ale to už je nějaký ten pátek zpátky… Bavili jsme se o tom večer s Edwardem a dospěli jsme k názoru, že nejlepší bude počkat, s čím přijde sama Angela.

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

14)  Michy (20.07.2015 00:23)

Chápu, že není zrovna dost času, ale je škoda, že tato povídka není dopsana. Krásně se mi četla, moc hezky píšeš.:-)

KalamityJane

13)  KalamityJane (29.04.2013 20:06)

Jalle: děkuji za připomínku toho, že to stále ještě někdo čte a doufám, že mě to konečně donutí obě povídky dopsat, mám je v hlavě, ale zkrátka není na Twilight vůbec chuť a nemůžu se k tomu dokopat

Jalle

12)  Jalle (20.04.2013 20:34)

no, ja som bola v tom, že poviedka je úplne dokončená a idem čítať poslednú kapitolu... veľmi som sa tešila, na koniec:(
poviedka sa mi veľmi páčila, no prvých desať kapitol ma viac zaujalo ako druhá polovica, snáď to raz dopíšeš

KalamityJane

11)  KalamityJane (08.03.2012 10:43)

ireen, moc ti děkuju, několikrát si mě dnes potěšila, děluju za podporu i pochvalu, moc to pro mě znamená :)

10)  ireen (08.03.2012 10:09)

KJ! Ani s regimentem múz bych ze sebe nevyždímala jen setinu toho, co sem vkládáš, a proto mi už předem odpusť následující. U kapitolek nad 10 je malililinko znát, že máš někdy i jiné starosti, než psaní pokračování pro nás, ale na kouzlu jim to neubralo. Tak nespěchej, dej si načas, moc by mě mrzelo, kdyby Tě prosby o pokračování měly dohnat k rychlému dopsání dalších dílů a otrávit pocitem povinosti. Budu trpělivá, ač už vím, že to bude těžké a moc se budu tešit! Děkuju Ti!

..ježíši, to jsem se rozkecala!

9)  Tery (11.01.2012 00:04)

už se nemohu dočkat dalšího díluuuu*fworks*

KalamityJane

8)  KalamityJane (08.12.2011 20:08)

pokračování nejdřív příští víkend

7)  hela (08.12.2011 19:20)

Parádní povídka hmmm kdy bude pokračování prosím

semiska

6)  semiska (07.12.2011 23:23)

Skvělé, bavila jsem se. ;)

mima19974

5)  mima19974 (07.12.2011 18:12)

Dokonalé!!!! ;)

4)  Tery (07.12.2011 16:47)

:D:D:D:D nejvíc mě rozesmála Leah :D:D:D ten blbec se otisknul :D:D:D užasná předsava jak tam všichni stojí :D:D:D:D už aby tu byla další kapitola!!!!!!

3)  hanca (07.12.2011 09:31)

krasa

2)  marcela (07.12.2011 08:43)

Při svém hysterickém oblouznění z nové kapitoly jsem zapomněla napsat,že je to opět krásné.

1)  marcela (07.12.2011 04:57)

Už jsem chtěla z modlení přejít na vydírání,vyhrožování a nemístné poznámky.Jsem šťastná,že jsi přidala kapitolu a mě tak toho všeho ušetřila.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella