Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/3353400.jpg

Název dnešní kapitoly asi mluví za vše. Takže se jenom opět omlouvám za tu šílenou prodlevu, ale jinak to teď vážně nejde.

18. kapitola - Isabella Cullenová?

„Ty, Alice,…“ oslovila jsem ji nejistě v jedné volné chvilce, když byl Edward s kluky na lovu a já zůstala u Cullenových, ale ona se na mě jen zářivě usmála a zuřivě přitakala.

„Jasně! Bude to dokonalé! Panáček si z tebe sedne na zadek,“ pištěla a poskakovala těmi svými typickými ladnými pohyby.

„Takže nebude problém?“

„Samozřejmě že ne! Nepodceňuj mě tak!“

Její nadšení přeskočilo na mě a já se začala těšit. Chtěla jsem ten „nerušený víkend,“ co jsem dostala k Vánocům využít na Silvestra. Edwardovi jsem to zatím neřekla, ale něco mi říkalo, že nebude proti…

„Tak. A teď mi pěkně vyklop, co to vlastně obnáší… ten víkend…“

„To nejde! Stačí, že to ví pan Vševěd…“ zamračila se

„No tak! Alice! Chci vědět, co mám čekat…“ nehodlala jsem se jen tak vzdát

„Ne! Ne! Ne! A ne!“ vrtěla zuřivě hlavou, až se z ní stávala jen šmouha.

Rezignovaně jsem si povzdychla a přikývla. Zkusím to později…

„Ale žádná překvapení! Jasné?“

Alice zase zuřivě kývala hlavou, tentokrát na znamení souhlasu.

„Půjdeme večer do baru?“

„Eh?“ nechápala jsem, jak na to z ničeho nic přišla.

„Bude volat Angela, jestli jdeme někam sednout,“ prohodila Alice nezúčastněně a dál pozorovala šatnu. Prostě jen stála a koukala na ty haldy mého oblečení v Edwardově skříni…

V tom zazvonil telefon. Koukla jsem na displej iPhonu a opravdu: Angela.

„Ahoj,“ ohlásila jsem se.

„Ahoj, Bello, říkala jsem si, jestli nechceš jít večer někam sednout. Třeba řekneme i Alice…“

„No, tak já myslím, že Alice s námi půjde ráda,“ podívala jsem se na ní tázavě a po přitakání jsem pokračovala: „Takže v sedm v Eventu?“

„Jasný, super!“

„Něco ji trápí,“ podívala se na mě Alice.

„A co?“

„Eric… Není si úplně jistá…“ začala opatrně.

„A navíc… ten Ben z ročníku… Je s ním tolik legrace…“

Skočil Alice někdo do řeči. Rychle jsem se otočila, vypískla a skočila Edwardovi do náruče.

„Už mi bylo smutno,“ přitulila jsem se k němu a vysloužila si tím krásný polibek…

„Vy myslíte, že Angela s Ericem… že to není ono?“ zeptala jsem se těch dvou vševědů už nohama pevně na zemi.

„Eric ji má vážně rád, ale Angela si není jistá… Přece jen není tolik odvázaná z ustavičného vysedávání po barech jako Eric…“

„Přitom jim to spolu tak sluší,“ povzdechla jsem si.

„To sice jo, ale musí být taky šťastná,“ usmál se na mě Edward a já přikývla.

Chvilku jsem si jen tak povídala s Edwardem a pak už pro mě přišla Alice a společně jsme jeli do Eventu, kde už na nás čekala Angela. Vážně byla smutná, nesvá, trápila se. Celý večer jsme usrkávaly víno a povídaly si. Edward měl pravdu, Angela si vůbec nebyla jistá, jestli chce s Ericem dál být. S Alice jsme se snažily ji aspoň trochu podpořit a zvednout náladu, ale rozhodnout se musela sama. Když jsme odcházely, děkovala nám, říkala nám, jaké jsme skvělé kámošky a mně bylo až do breku, když jsem si představila, že ji nejspíš budu muset přestat vídat mimo školu a distancovat se od ní. Alice na tom byla podobně. Také ji to trápilo, ale nemohli jsme si dovolit riskovat odhalení Cullenových. Následky by byly mnohem horší, než se vzdát Angely jako kamarádky. I když jsem občas měla takové zbloudilé myšlenky, ve kterých Angela znala pravdu a ustála ji. Ale ani Edward ani Alice o tom nechtěli ani slyšet. Musela jsem je chápat.

V noci se mi nechtělo spát, a tak jsme si s Edwardem povídali.

„Lásko, copak tě trápí?“ zeptal se leže vedle mě a hladě mě po zádech.

„Je mi to líto. Angela… Že jí to s Ericem možná nevyjde, a že se s ní dál nemohu vídat…“

„Lásko, ale ty se s ní klidně můžeš dál vídat, my se odstěhujeme, po maturitě si můžeme najít školu ve stejném městě a být zase spolu, pokud budeš chtít.“ Říkal to s bolestí v hlase, kterou se snažil skrýt, a já nepochybovala o tom, že kdybych to tak chtěla, skutečně by se odstěhoval. Ale já nechtěla. Chci být s tebou, ať to stojí, co to stojí. Hodně jsem přemýšlela a

„Chci s tebou být na věky,“ přerušila jsem svůj vnitřní monolog. Chtěla jsem mu to říct nahlas a do očí.

„Ať to stojí cokoliv.“ V mých očích nenašel ani stopu pochybností, přesto se zamračil.

„Bello,“ začal káravě, ale já ho nenechala.

„Edwarde,“ začala jsem stejným tónem jako on, „rozhodla jsem se. Zvažovala jsem všechny varianty a jediná správná je pro mě ta po tvém boku.“

Povzdechl si.

„Bello, nevíš, co říkáš. Jsi smutná, když se máš přestat stýkat s Angelou. Já vím, je to správné, že cítíš takovéto emoce, ale uvědom si, že pokud… Pokudy by si chtěla být…“ nedokázal to vyslovit.

„Pokud by si chtěla být… Jako já,“ vydechl, „musela by ses vzdát úplně všeho. Rodiny. Přátel. Forks. Phoenixu. Slunce. Spánku… Viděla by si umírat Charlieho, René, Phila, Jacoba, Angelu, Jessicu, Erica, Mika a spoustu dalších lidí. Bylo by z tebe krvelačné monstrum toužící jen a jen po krvi…“

Snažil se mě vyděsit. A docela se mu to dařilo. Pak ale v mé mysli viděl obrázek, který mě definitivně přesvědčil o pravdivosti a nutnosti mého rozhodnutí.

Edward. Krásný. Smutný. Zlomený. Klečí u postele stařenky, která leží v nemocnici napojená na přístrojích, které protivně pípají. Stařenka se na něj naposledy usměje, neschopná slova dvakrát zrychleně mrkne a poté oči otevře naposled. V jejím pohledu je tolik lásky, bolesti a moudrosti. Pak oči zavře.

Tato představa mne upřímně děsila a na chvilku vyvedla z míry i Edwarda. Pak zavrtěl hlavou.

„Nikdy bych tě neopustil,“ šeptl.

„Já vím. Ale takhle to nechci. A vím, že ani ty ne. Většina lidí vidí umírat své rodiče, někteří i přátele i vlastního manžela. Prošla bych si tím tak jako tak. A ty, ani tvá rodina, nejste krvelačná monstra. Uhlídali byste mě.“ Nehodlala jsem ustoupit.

Ale Edward raky ne.

„Se mnou nemůžeš mít nikdy děti,“ šeptl zlomeně.

„Jako člověk s tebou nebudu moct mít ani sex,“ zavrčela jsem.

Složil hlavu do dlaní.

„Ani nevíš, jak moc bych chtěl…“

„Já vím… Edwarde. Nikdy se tě nevzdám. Pokud mi neřekneš, že už mě nechceš, tak se mě nezbavíš. Ani jako člověk s tebou nebudu moct mít děti. Nesmrtelnost na tom nic nemění.“ Snažila jsem se mluvit přesvědčeně, samozřejmě a hlavně sebejistě. A myslím, že se mi to dařilo.

„Budeš navěky teenager. Nikdy nezestárneš. Tvůj život bude jako zaseknutá páska. Střední, možná vysoká. Stěhování. Střední, vysoká, dva roky práce, stěhování. Střední, stěhování. Vysoká, práce, stěhování…“

„Edwarde. Já už jsem se rozhodla. Mám ráda čtení, když na to přijde tak i učení, miluju cestování… Nezvikláš mě. Miluju tě a miluju tvou rodinu. Ráda bych se stala její součástí, pokud byste mě aspoň trošku chtěli mezi sebe.“

„Zvláštní že to říkáš,“ začal opatrně a díval se mi přímo do očí, „protože zrovna na to jsem se tě chtěl zeptat. Chtěl jsem sice až po Silvestru během našeho společného víkendu, ale krásně jsi mi nahrála na smeč, takže to prostě udělám. Teď a tady.“

Třeštila jsem oči a lapala po dechu, když si přede mnou klekal. Později jsem zjistila, že bylo půl druhé v noci. Nic šílenějšího jsem ještě v životě neviděla. Když teda pominu upíry a vlkodlaky a kdoví co ještě.

„Isabello Marie Swannová. Chtěla by ses stát mojí ženou a součástí mé rodiny, dokud nás smrt nerozdělí?“

Nemohla jsem popadnout dech a pak jsem uviděla, co měl v ruce. Držel krabičku s krásným prstýnkem z bílého zlata, který byl drobně rytý s kamínkem. Přesně stejný styl i kamínek měl řetízek, co jsem dostala od Edwarda k Vánocům. Ale i po tomto zjištění mi byl strašně povědomý.

„Edwarde… Kde…“

Nenechal mě domluvit. Přikývl a já vydechla:

„Páni… Jak?“

„Víš… v době, kdy jsem byl vychován, bylo normální nejdříve požádat o ruku otce nevěsty…“

„Ty… Ty jsi? S Charliem?“

Přikývl.

„A on tě nezastřelil?“ byla jsem v šoku.

„Ne. Vlastně byl dojatý. Čekal to. Sice ne tak brzo, ale moje přesvědčovací metody,“ povytáhl jeden koutek úst, „ho nakonec dostaly.“

Musela jsem se usmát při představě Edwardových přesvědčovacích metod a Charlieho služební zbraně.

„Takže mi slíbil, že mi něco dá. Nakonec to našel až večer před Štědrým dnem, a tak mi to zabalil a dal pod stromek.“

„Páni. Takže je to vážně…“

Přikývl.

„Prsten prababičky…“ do očí se mi draly slzy.

„Ale jak si věděl, jak vypadá? Ten přívěšek…“

„Alice mi ho pořád nutila… Taky jsem to pochopil až později…“

„Je to dokonalé, Edwarde,“ do očí se mi draly slzy a objímala jsem ho, jakoby to bylo naposledy v životě.

„Ehm,“ znervózněl, „ještě jsi mi ale neodpověděla.“

Páni! Dokázala jsem znervóznit upíra, který umí číst myšlenky! Jsem vážně talent. Usmála jsem se na něj a doslova vykřikla:

„Samozřejmě že ANO! Miluju tě! Miluju tě! Miluju tě!“

Zatočil se mnou ve vzduchu.

„Taky tě miluju, Lásko,“ políbil mě.

„Edwarde, ale mám jen jednu jedinou podmínku.“

„To ne!“ zavrčel. Už věděl jakou.

„Ano. Chci si tě vzít. Navždy.“ Na poslední slovo jsem dala obzvlášť velký důraz.

„Bello,“ začal zmučeně. Viděl můj nasupený, umíněný výraz, který absolutně nepřipouštěl jiný názor a s nádechem a bolestí v očích pokračoval: „Ale až po svatbě…“

Vypískla jsem nadšením. Dnešní noc byla nejšťastnější v mém životě. Dosáhla jsem svého.

Zbytek noci jsem rozhodně neprospala. Mazlili jsme se, povídali si a byli rádi, že Alice ani nikdo jiný nereagoval hned, ale nechali si to až na ráno. Byla to krásná intimní noc… Byli jsme si tak blízcí. Neskutečně jsem si tu chvíli užívala.

Páni. Paní Cullenová. Isabella Cullenová. Zní to příšerně.

Edward se chichotal.

„Můžeš si nechat svoje příjmení.“

„Ani náhodou! Říkala jsem, že se mě nezbavíš.“

Celou noc jsme navrhovali všechny možné varianty – kdy a kde bychom se chtěli vzít, koho pozvat, jestli Alice svěřit organizaci (pobavilo nás zběsilé bušení na zeď) a všechno možné. Na konci jsme byli tak rozjaření, že nám z toho vylezlo, že se budeme brát jenom sami dva, bez hostů, ve Vegas a za svědky nám půjdou vlkodlaci (další zběsilé bušení do zdi). Ta představa nás udržela v křečích smíchu skoro až do rána.

Ráno nás čekal výlet za Charliem.

Byla jsem nervózní i přesto, že Charlie o všem věděl.

Když jsme dojeli před náš dům, Edward se zarazil a začal se potutelně usmívat. Nemohla jsem z něj vymámit ani slovo, ale něco se dělo a nemínil mi říct co. S úsměvem na rtech za mnou šel až do kuchyně, kde si Charlie dopřával vskutku sváteční snídani – míchaná vajíčka, tousty, džus a čaj… To se mi k němu nehodilo.

Když si nás konečně všiml, zakuckal se. Rychle jsem k němu skočila a dala mu pořádnou do zad.

„Be…Bello? Edwarde,“ kývnul směrem k mému snoubenci „nečekal jsem vás tak brzo. Myslel jsem, že se stavíte nejdřív na oběd…“ celý zrudnul.

Co se tu děje?

„Tati… Odkdy si takhle vyvařuješ na snídani? A pokud ti vadí, že jsme za tebou přišli, tak zas klidně půjdeme…“ docela mě zaskočil. Nechoval se normálně.

„Ne! To ne, zlatíčko… Já jen… No…“ než se vymáčkl, dostala jsem odpověď na všechny nevyřčené otázky….

„Charlie! Co se děje?“ ozval se ženský hlas z koupelny…

Vytřeštila jsem oči, zmateně se podívala na Charlieho a na chodbu a zase na Charlieho a zase na chodbu, odkud směrem do kuchyně zrovna přicházela Sue. Sue z La Push…

„Páni!“ vydechla jsem překvapením a začala se hrozně smát. Edward se usmíval a měl co dělat, aby taky nevyprskl smíchy a Charlie jen rudnul a rudnul. Sue mezitím došla k nám, podívala se na mě, na Edwarda a pak se zaměřila na Charlieho.

„Ty si jí to neřekl!“ křičela na něj, „Charlie Swanne! Na něčem jsme se dohodli!“

„Sue, to je v pořádku,“ začala jsem jen, co jsem se zklidnila, „táta se mi nemusí z ničeho zpovídat. Jsem ráda, že se o něj někdo postará, když tu nejsem… Kdybys viděla, co snídá, když je tu sám, trefil by tě šlak.“ Smála jsem se.

„Bello, zlato, jasně jsem mu řekla, že tu s ním nebudu, dokud ti neřekne, že… že jsme teď spolu a on mi to všechno odkýval!“ zvýšila na konci hlas a prst zabodla Charliemu do hrudi.

Charlie jen klopil zrak k zemi, rudý až za ušima, dokud nezasáhl Edward.

„Vlastně je fajn, že jste tu oba. Rádi bychom Vám s Bells něco řekli,“ usmál se na mě povzbudivě.

Charlie najednou střelil pohledem na Edwarda, pak na mě a sklouzl pohledem na můj prsteníček. Pak zase zalapal po dechu, zrudnul a začal křičet na Edwarda:

„Ty!!! Říkal jsem ti, že s tím máš počkat! Nezneužívej toho, že mám zbraň na služebně!“

„TATI!“

„CHARLIE!“

Zakřičely jsme se Sue společně.

„Tati, jenom jsme se zasnoubili. Svatba bude kdoví kdy! Jasné?“ byla jsem naštvaná.

„Tak jo, tak jo!“ zvedl ruce v obranném gestu, „Jen klid…“

Chvíli jsme ještě řešili nějaké technické detaily a jen tak plkali, pak jsme společně se Sue udělali menší oběd a odpoledne jsem strávila zase u Cullenů. Emmett vyprovokoval rodinnou koulovačku, takže o zábavu nebyla nouze.

Další den jsme se začali balit na naši „dovolenou.“

 

 


 

Povídka už se nám pomalu chýlí ke konci, ale před happy endem se ještě nějaká ta nepříjemnost vyvrbí...

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Twilly

8)  Twilly (03.10.2011 15:19)

ha! Charlie má máslo na hlavě

7)  lena (29.07.2011 21:52)

skvělá povídka prosím, prosím další kapitolku

Lampas

6)  Lampas (17.07.2011 20:33)

Nie, chcem milý-pekný-zlatý happy end....

Som zvedavá, ako to bude pokračovať - táto poviedka je skvelá.

Abera

5)  Abera (16.07.2011 00:10)

mima19974

4)  mima19974 (13.07.2011 21:15)

Teším sa... Rýchlo ďalšiu!!

semiska

3)  semiska (13.07.2011 12:27)

Skvělá kapitolka. Njn, tatínek se nechce vzdát dcery. A Sue byla naprosto dokonalá. Pěkně to dala Charliemu vyžrat. :D

2)  marcela (13.07.2011 11:50)

Děkuji ti za tuhle povídku,je prostě skvělá.Prosím, ať ty problémy nejsou moc velké.

1)  Aalex (13.07.2011 10:04)

Perfektní, krásná kapitola, která pohladila duši. Moc se těším na pokračování.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still