Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/3353400.jpg

14. kapitola Přiznej si to! s názvem Jsem jen jídlo.

 

Nechci vůbec nic prozrazovat, snad jen, že se Bella setká s Edwardem. Za jakých okolností? To už si musíte přečíst.

 

14. kapitola – Jsem jen jídlo

Jak jen jsem mohla být tak naivní a myslet si, že se jen tak vrátí? Nic se nezměnilo. Ve škole jsem seděla sama, nevnímala, během prvních pár týdnů už jsem v podstatě propadala z většiny předmětů. Nikdo si mě nevšímal a svět kolem mě plynul, jakoby se mě vůbec netýkal. Jediný člověk, se kterým jsem byla schopná trávit nějaký čas, byl Jacob. Díky němu jsem se vždy přestala utápět v sebelítosti a sebeobviňování a občas se i smála, i když uvnitř jsem trpěla. Trpěla jsem steskem, pořád jsem na Edwarda myslela. V noci mě budily noční můry, ve kterých jsem ho od sebe znovu a znovu odháněla. Ty se střídaly se sny, ve kterých jsem ve tmě stála a volala z plných plic stále dokola jen „Edwarde!“ ale nikdy nepřišel.

Co začala škola, Jacob se změnil. Vyhledával mou společnost, každou volnou chvilku chtěl být se mnou. Občas mě škádlil a lehce naznačoval, že by si se mnou rád začal „něco víc.“ Vždycky jsem tyhle jeho poznámky přecházela a dělala, že jsme si ničeho nevšimla. Nevzdával se. Často jsem rozmýšlela nad tím, na co vlastně čekám? Na Edwarda? Ten o mě zájem nemá a je tady skvělý kluk, kterému se líbím, tak proč se trápím něčím, co nemůžu mít? Občas mi podobné myšlenky předhazoval i Jacob, ale vždy v mých očích našel tak bolestný výraz, že toho radši nechal a jen mě prostě objal a utěšoval. Obdivovala jsem jeho trpělivost. Netlačil na mě, chápal můj problém a velice zřídka pěkně peprně nadával na Edwarda, ale většinou jen, když nevěděl, že se blížím za ním a neměl tak tušení, že ho slyším.

Charlie byl rád, že se zase směju, ale neviděl ty probděné a probrečené noci. Myslím, že Jacobovi přisuzoval moji „záchranu“ z té letargie, ale ve skutečnosti viděl jen to, co vidět chtěl. Byla jsem ráda, že se kvůli mně netrápí a snažila jsem se kvůli němu vypadat normálně. Ze všech sil jsem se snažila aspoň trochu zapomenout, ale pokaždé se našlo něco, co mi ho připomnělo: okno, kniha, sešit, křeslo, postel, koberec,… Vlastně mi ho připomínalo úplně všechno.

Okno. Kolikrát mě vyděsil v mém vlastním pokoji, když se tu nečekaně zjevil. Jak sem vyskočil poprvé… Z mých úvah mě vytrhlo naléhavé zvonění zvonku. Ještě než jsem se vůbec stihla rozejít ke dveřím, zvonění ustalo a vzápětí se právě v onom okně zjevila Alice.

„Alice!“

„Bello!“ v jejím hlase byla jasně znát panika až hrůza.

„E…Edwa…Edward,“ třeštila na mě vyděšené oči a ve mně zatrnulo.

„Alice! Co se stalo?“ nepochybovala jsem, že se mu něco stalo.

„Bello! On jede do Volterry. Chce se k nim přidat.“

„Alice, já tomu nerozumím. Proč by tam jezdil? Víš, jaký má postoj k Volteře… To nedává smysl.“

„Já vím! Právě proto se muselo něco stát. Bello, já tomu vůbec nerozumím. Celou dobu jsem viděla jen jak je šťastný s…“ zarazila se.

„Pokračuj,“ vybídla jsem ji netrpělivě.

„S… Rebbecou. Nic jiného. I Jasper z něj cítil jen samé štěstí, což je neobvyklé. Normálně nemůže mít jen jeden pocit tak silný, že by potlačil stoprocentně všechny ostatní… Ale to je teď jedno. Musela ho nějak přemluvit nebo zmást. On by tam nikdy nešel!“

„Alice, musíš se uklidnit. Takhle nic nevymyslíme. Volala jsi mu?“

„Jistě. Řekl mi, že to je jeho věc a zavěsil. Bello, tohle není Edward… Já se o něj bojím…“

„Alice, a co vlastně chceš? A co chceš po mně? Co když je s ní vážně šťastný? Co když našel to, co máš ty v Jasperovi? Rose v Emmettovi? Co když vážně našel své štěstí? Nemáš právo mu to kazit.“ Najednou jsem pochybovala o tom, že se mu něco stalo. Pokud byl vážně šťastný, proč by s ní neodjel do Itálie? Chápala jsem jeho rozhodnutí.

„Ale tady jde i o něco jiného! Víš… Upíří city jsou hodně silné a Edward tě skutečně miluje…“

Zdvihla jsem jedno obočí a vzpomněla si na Jakova slova o upíří lásce.

„Nebo aspoň miloval, dokud nepřišla ta fúrie! Není možné, že by jen tak ze dne na den zapomněl, co k tobě cítí a prostě se zamiloval,“ říkala to s opovržením, „do někoho jiného. To prostě není možné!“

„Alice. Už dost. Copak nemá Edward právo na štěstí?“ začínala jsem být pěkně vytočená, „je to tvůj bratr, tak mu to přej. Nevěřím tomu, že ke mně skutečně cítil to, co říkáš… A i kdyby, tak mě prostě neměl rád tak jako ji. I to se stává“

„Ty jsi snad hluchá! Říkám, že tě SKUTEČNĚ miloval! Zapomněla si, že můj manžel dokáže vycítit pocity? Děje se tady něco nekalého a já v tom Edwarda nenechám. Buď tam jedeš se mnou a pomůžeš mi ho zachránit, nebo s tebou do konce života nepromluvím.“

„Do konce čího života,“ napadlo mě…

„A to po mně chceš, abych se sbalila a letěla s tebou kamsi do Evropy? Přeskočilo ti? Kvůli něčemu, co vůbec nemusí být pravda?“ Začínala jsem pochybovat, že je při smyslech…

„Bello! Ale co když je to vážně nějaká léčka na Edwarda? To si to pak radši budeme vyčítat, že jsme ho nechali ve spárech Volterry? Uvažuj přece! Sama si řekla, že by tam nikdy dobrovolně nešel!“

„Ano, ale pokud tam má lá… pokud tam má někoho, koho… miluje,“ povzdechla jsem si. Bylo těžké ta slova vyslovit, „pak nemáme žádné právo tam vtrhnout. A i kdyby si měla pravdu, co mu asi tak já budu vykládat? Jak si to vůbec představuješ?“

„Já nevím! Jen vím, že musíme něco, cokoliv! udělat. Vím, že ho miluješ, a že on miluje tebe, tak mu to musíme připomenout.“

„Ty ses dočista pomátla! To po mně chceš, abych tam nakráčela a řekla prostě: „Edwarde, miluju tě, nepůsobí na tebe tamta nána náhodou nějakou divnou mocí?“ Slyšíš vůbec, jak to zní?“ muselo jí přeskočit.

„Bello, prosím! Když to nechceš udělat kvůli mně, udělej to pro Edwarda. Já VÍM, že potřebuje naši pomoc. Prosím.“

„A co ostatní?“ Alice věděla, na koho se ptám.

„Jasper mě podporuje, ale ostatní si myslí, že mi přeskočilo, a že nemáme žádné právo zasahovat do jeho soukromí. Carlisle je trochu na pochybách, protože si taky myslí, že by tam Edward nešel dobrovolně… Zatím jsem se s ním domluvila, že tam pojedu a zjistím, co je s Edwardem a oni by kdyžtak dorazili na pomoc, pokud bych měla pravdu.“

Alice mě pozorovala tak naléhavě, že mě z toho až mrazilo.

„Alice, já… já prostě nemůžu jen tak odjet! Co řeknu Charliemu? Co ve škole?“

„Charliemu teď zavolám,“ řekla a už vytáčela číslo, aniž by čekala na mou odpověď.

„Swan u telefonu.“

„Dobrý den, tady Alice Cullenová. Omlouvám se, že vás vyrušuji, ale zrovna jsem s Bellou u vás doma a potřebuji něco probrat.“

„Ach! Ahoj, povídej Alice,“ vybídl ji.

„Dostala jsem k narozeninám od rodičů týdenní jazykový pobyt v Itálii pro dvě osoby, bohužel ale Jasper onemocněl a ostatní se mnou nechtějí jet bez svých poloviček, proto mě napadlo, že bych s sebou vzala Bellu. Nemusí se účastnit jazykového kurzu, ale může si projít památky,“ Alice ztišila hlas: „Víte, myslím, že by jí to přivedlo na jiné myšlenky…“

„Alice, to je ale určitě mnoho peněz…“

„S tím si nedělejte starosti. Bella nic platit nebude, vše je zaplacené, a když nepojede, propadne to.“

„Hmm, hmm… Můžeš mi dát Bellu?“

Alice mi podala telefon.

„Tati?“

„Bello, zlato, ty chceš vážně jet? Co škola?“

Chvíli jsem přemýšlela, pak jsem nasadila nadšený tón:

„Jasně, že chci jet!“ Víš, jak miluju historii a páni! Italské památky! To musí být úžasné! A školu si pak doženu, slibuju!“

„No tak, dobře, a kdy vyrážíte?“

Podívala jsem se na Alice.

„Zítra brzo ráno. Proto dnes přespím u Cullenových…“ podívala jsem se na Alice s otázkou a ta jen přikývla.

„Cože? Tak rychle? No dobrá, tak se po cestě aspoň stavte za mnou rozloučit.

„Jasně! A díky tati! Miluju tě!“ položila jsem telefon, než si to rozmyslí.

„Páni,“ hvízdla Alice obdivně, „Nepřemýšlela jsi o herectví?“

„Moc vtipné. Buď ráda, že někam jedu…“ mručela jsem.

Celé to bylo bláznivé. Jet do Itálie zachránit Edwarda, i když možná o nic takového nestál? Byla jsem strašně skeptická. Nevěřila jsem, že je pravda, že by mě miloval tak, jak říkala Alice, nevěřila jsem, že by vůbec byl v nějakých potížích, nevěřila jsem, že by mě vůbec chtěl vidět. Netušila jsem, proč jsem souhlasila, netušila jsem, co tam budu dělat, netušila jsem, co nás tam čeká. Chtěla jsem vědět, že je Edward v pořádku, chtěla jsem vědět, jak bude reagovat, až se tam ukážeme, chtěla jsem vědět, jak to všechno dopadne. Ačkoliv Alice měla dar vidění budoucnosti, tentokrát byla bezradná. Nebylo v její moci vidět, jak vše skončí a jestli tam vážně máme jet. Bylo to jen na nás a naší intuici. Mezitím, co jsem stála a přemítala o všech těchto otázkách, mi Alice zabalila a se slovy: „Pojď!“ mě táhla ze schodů.

Cestou v autě mě střídavě přepadal strach, bezmoc, naděje, zoufalství, absurdnost… Alice ze mě šílela. Na stanici jsem si vyslechla kázání od Charlieho, ubezpečila jsem ho, že mu budu volat snad každých pět minut a vyrazili jsme. U Cullenových jsme ještě vyzvedli Jaspera a zamířili na letiště.

V letadle jsem kupodivu usnula, ale později jsem si uvědomila, že mě nejspíš uklidnil Jasper, protože jsem si připadala strašně otupělá. Když jsem se probudila, většina cestujících okolo mě naopak spala. Alice s Jasperem si tiše šeptali, a já se opět ponořila do svých myšlenek. Stále jsem se ještě pořádně nevzpamatovala z toho, že vážně sedím v letadle do Itálie… Po pár minutách jsem znovu usnula a vzbudilo mě až upozornění o blížícím se přistávání.

Mžourala jsem před sebe, Alice se na mě otočila a usmála se. Úsměv jsem jí opětovala a netrpělivě čekala na přistání, které jsem v lásce vážně neměla.

V letištní hale jsem si ještě odskočila, Jasper mezitím někde splašil auto, novějšího Opela, a Alice mě hned táhla do auta. Nevěděla jsem, kam tak spěchá, podle mě bylo jedno, jestli dojedeme do Volterry dnes nebo zítra…

„Nenene! Musíme tam dorazit, co nejdřív. Pokud mám pravdu, bude Edward s Volterrou spoután tím silněji, čím déle tam bude. Nejlepší by bylo, kdybychom dorazili ještě před ním, a na to máme jen pár hodin.“

„Vážně neumí číst myšlenky?“ napadalo mě zase…

V autě panovala neklidná, napjatá atmosféra, řídil Jasper a Alice se očividně probírala všemi možnými variantami budoucnosti, protože i ze zadního sedadla jsem viděla, jak se střídavě mračí, pookřeje, mračí, zuří…

Koukala jsem kolem sebe a užívala si okolní slunečnou krajinu, která sice přes černá skla vozu působila poněkud temným dojmem, přesto ale oplývala určitým kouzlem. Přemýšlela jsem, co všechno mohlo být jinak, kdybych si své city přiznala o malinko dříve, a opět jsem propadla smutku.

Následující tři hodiny byly nekonečné. Krajina se skoro neměnila, měst a vesnic bylo poskrovnu a v autě bylo ticho, občas rušené poklepáváním mých prstů o dveře auta. Žaludek jsem měla sevřený nervozitou, hladem i smutkem. Mísilo se ve mně tolik emocí, které se tak rychle střídaly, že Jasper občas nahlas zaskučel.

„Promiň“ špitla jsem a hned ke mně došla vlna klidu. Cítila jsem ten otupující pocit. Tentokrát jsem ale nechtěla být v klidu, nechtěla jsem spát, chtěla jsem se utápět ve vlastních vzpomínkách a myšlenkách. Najednou se ten pocit jakoby zase stáhl zpátky a Japser prudce zabrzdil, až jsem si dala čelem o opěrku sedadla spolujezdce.

„Tak zaprvé! Koukej se připoutat! A za druhé! Jak si to udělala?!“ Jasper zněl vyděšeně a díval se na mě skrze zpětné zrcátko.

„Co? Já?!“ nechápala jsem.

Přikývl a zopakoval:

„Jak si to udělala?!“ Alice jen mlčky mrkala ze mě na Jaspera a zase zpět.

„Ale co!“ zakřičela jsem.  Netušila jsem, o čem to tu sakra mluví…

„Ty jsi nějak odrazila mou moc! To… to nejde…“

„Prostě jsem jen nechtěla, abys mě uklidnil. Co je na tom?“ vážně jsem nechápala, o co mu jde…

„Bello, to nedokáže nikdo z mojí rodiny… Jak si to udělala?“

„Sakra, já vážně nevím, o co ti jde! Prostě jsem jen nechtěla klid!“ začala jsem křičet.

Pak se do toho vložila Alice.

„Mluví pravdu, musíme jet dál.“ Pak začala mluvit strašně rychle tak, že jsem jí nerozuměla, ale Jasper jí očividně stejně rychle odpovídal. Uklidnil se a vyjel. Radši jsem se připoutala…

Po další hodině jsme, jak mi Alice prozradila, konečně zahlédli střechy volterrského hradu. Byl vážně rozlehlý a mě se žaludek scvrkl do velikosti vlašského ořechu a tep se mi asi tak zdvojnásobil.

Jasper zajel do města a zaparkoval v jedné z bočních uliček.

„Takže?“ optala jsem se.

„Edward je dle všeho už v hradu. Teď nikam nemůžeme, svítí slunce. Musíme počkat do večera, pak se tam můžeme vydat. Ale Bello, nevím, jestli je to pro tebe bezpečné,“ podívala se na mě Alice smutně a strnule.

„Nemyslíš si, že když už jsem tady, zůstanu zavřená v autě, že ne?“

„No popravdě, přesně to si myslím…“

„Tak na to zapomeň. Pokud tam někde Edward vážně má problémy, musíme za ním všichni. To víš.“ Najednou jsem si byla jistá, že tam musím jít a vidět se s Edwardem. Zjistit, jak to všechno je.

„Neříkej mi, že se nedá do hradu plnýho upírů dostat ve dne, když svítí sluníčko. To tam nemají nějaký boční vchod nebo tak něco?“ bylo absurdní, aby neměli možnost vycházet ven…

„No jasně! Bello! Ty jsi génius, už to vidím. Jaspere zajeď támhle do té ulice… teď vpravo, ještě vpravo. Rovně a teď zatoč sem. A tady někde… to… musí, aha támhle!“ natáhla ruku před sebe a ukázala na podivně vyhlížející plechové dveře přestříkané zelenou barvou. Dveře byly na konci dlouhé silnice, kterou jsme právě přijížděli. Z obou stran silnice byly vysoké zdi a v posledních několika metrech před dveřmi, byly tyto zdi spojeny jakousi plechovou střechou. Jasper zastavil auto pod střechou, abychom mohli všichni nepozorovaně vystoupit.

Dveře byly železné a nejspíš ohromně těžké, tudíž pro normálního smrtelníka v podstatě neotevřitelné, ale Jasper prostě jen vzal za kliku a dveře otevřel. Před námi byla tma. Bylo vidět tak na dva metry, ale když za námi Jasper zavřel, neviděla jsem ani jeho, natož něco před sebou. Někdo, asi Alice, mě chytla za ruku a táhla za sebou. Šli jsme v tichosti. Po několika minutách se chodba začala rozšiřovat a objevily se první náznaky světla. Jak světlo zesilovalo, doléhaly k nám i nějaké zvuky. Alice zastavila a já do ní vrazila.

„Teď se dostaneme v podstatě na recepci. Musíme se rozhodnout, co uděláme. Buď se necháme oficiálně ohlásit, nebo najdeme Edwarda na vlastní pěst, což bychom nemuseli dlouho přežít,“ šeptala Alice tichounce, že jsem jí skoro nerozuměla.

„Ovšem není jisté, že nás vůbec přijmou, a když přijmou, tak můžou klidně až za týden… Taky nás mohou přijmout a v podstatě ihned poslat na zpáteční cestu, zapírat Edwarda a spoustu dalších možností. Bello, každý z těch upírů tady má zvláštní schopnosti. Neudělej žádnou neuváženou hloupost. Nezapomeň, že jsi pro ně jen jídlo.“

Poprvé za celou cestu ve mně skutečně zamrazilo. Najednou jsem si připadala jako malá myška obklopená kočkami. Vzala jsem si Alicinu radu k srdci a zapřísáhla se, že neudělám žádnou blbost. Alice kývla a řekla:

„Radši se necháme ohlásit. Nemůžeme riskovat, že nás chytí. To bychom neměli žádnou šanci.“

S Jasperem jsme přikývli a vydali se dál. Po pár metrech jsme vyšli již na téměř normálně vypadající hradní chodbu. Na stěnách visely zvláštní starodávné lucerny, pravděpodobně petrolejové, které mihotavě osvětlovaly celý prostor. Ze stěn byl cítit chlad a vlhkost a celá chodba přímo dýchala tajemnem a minulostí. Po pár metrech jsme skutečně došly do jakési kruhové místnosti, kde byl malý pult, za kterým seděla žena s jasně modrýma očima, dlouhými hnědými vlasy a červeným sáčkem.

Upíři, přece nemají modré oči…

Když nás uviděla přicházet, zmateně se usmála, ale pak profesionálně pronesla naučenou řeč.

„Dobrý den, dovolte mi, abych vás přivítala v prostorách Volterrského hradu. Uveďte prosím své jméno a důvod návštěvy.“

Její hlas byl škrobeně veselý a vtíravý.

„Jsem Alice Cullenová a tohle je Jasper Cullen a Isabela Swanová. Přicházíme za svým bratrem, který zde pobývá – Edwardem Cullenem.“

„Ach, ano. Jistě. Musím vás ohlásit u pánů Volturiových. Počkejte, prosím.“

Jen co zašla za roh, Alice se zamračila.

„Tohle není vůbec dobré. Tohle není vůbec dobré,“ mumlala si pro sebe.

„Vůbec ji nepřekvapilo, že za ním jdeme, i když je tu sotva pár hodin. Měla jsem pravdu, děje se tu něco zlého.“

Ani mě nenapadlo o Aliciných slovech pochybovat. I Jasper vypadal značně rozladěně a rozrušeně.

Afektovaná recepční se vrátila po pár minutách následována dvěma muži v dlouhých šedých hábitech.

„Pánové vás doprovodí. Prosím,“ ukázala rukou za ty dva muže, upíry.

Skoro jsem klusala, abych jim stačila. Ani ti dva, ani Alice s Japserem neřekli za celou dobu jediné slovo. Procházeli jsme spletí chodeb, několikrát jsme zabočili… Po chvilce jsem měla pocit, že snad chodíme v kruhu, jen aby nás zmátli a my už nikdy nenašli cestu ven… Takovéto myšlenky jsem si zakázala a raději se soustředila na cestu.

Po asi pěti minutách jsme stanuli v jakémsi malém sálu, ze kterého vedlo několikero dveří. Všechny dveře byly zavřené.

„Počkejte,“ řekl ten vyšší z obou upírů a vešel do jedněch dveří.

Čekali jsme odhadem deset, patnáct minut, když se vrátil a nechal otevřené dveře. Kývnul na nás a řekl.

„Volturiovi vás přijmou. Pojďte.“

Vše to bylo tak obřadné, honosné… Skutečně jako ve středověku. Netušila jsem, co očekávat, ale Alice na mě povzbudivě mrkla a vydala se dopředu, tak jsem ji následovala.

Vešli jsme do obřího pravděpodobně přijímacího sálu, kde se na vyvýšeném stupínku nacházely jakési tři trůny. Na každém trůnu seděl jeden upír. Za nimi stálo několik dalších upírů v šedých až černých hábitech a všichni působili jako sochy. Další upíří, pravděpodobně něco jako strážní, stáli i každých dveří po dvojicích a opět nevykazovali jakékoliv známky života. Moje tlukoucí srdce se muselo rozléhat snad po celém hradu.

„Vítejte!“ Rozmáchl rukama světlovlasý upír, který původně seděl na prostředním trůnu a teď vstal a udělal dva kroky vpřed.

Alice s Jasperem sklonili hlavu jako projev úcty a já je následovala. Srdce jsem měla až v krku z očekávání.

„Co vás sem přivádí, moji milí?“ Upír působil celkem přátelským dojmem, ale na tváři měl spíše povýšený, arogantní výraz.

Slova se ujala opět Alice.

„Přicházíme za svým bratrem, který se nachází v prostorách hradu.“

Alice působila naprosto sebevědomě, přesto její hlas nesl stopy úcty. Mluvila zdvořile, ale směle.

„Ano… Ano, jistě, že tady je. Ovšem nejsem si jistý, jestli o vaši návštěvu stojí. Ale dřív, než se ho na to zeptáme, mi prosím ukažte své záměry a vysvětlete mi určité okolnosti,“ řekl hlasem, který nedovoloval ani pomyslet na jakýkoliv odpor a významně se podíval na mě.

Nechápala jsem ani slovo z toho co řekl. Upír přistoupil k Alice, a ta mu podala svou ruku. Upír chvíli koukal jakoby do prázdna, pak pustil její ruku, zakroutil hlavou, pak pokýval:

„Zajímavé, vskutku zajímavé, Alice. Musím říct, že mě to překvapuje… Teď ty.“ Otočil se nevrle na Jaspera.

I Jasper natáhl svou ruku, upír ji opět chytil a po pár vteřinách pustil.

„I ty máš jisté zajímavé schopnosti. Netušil jsem, že se Carlisle specializuje na tak mocné upíry. Samozřejmě se ke mně něco doneslo, ale moje zdroje nejsou očividně tak spolehlivé…“ mručel si spíše pro sebe než pro nás…

„Slečno…“ ukázal na mě se zaujetím ale se znuděným podtónem

Netušila jsem, co mám dělat, tak jsem po vzoru Alice i Jaspera natáhla ruku vpřed. Srdce mi bušilo a já se děsila toho, co se má stát. Upír ke mně přibližoval bílou ruku a najednou jsem pocítila jeho ledový dotek na své zpocené ruce. Nechtěla jsem, aby mi nějak ublížil, ale Alice ani Japserovi se přece nic nestalo.

Myslím, že mou ruku držel nejdéle. Jeho neutrální výraz se změnil v zamračený. Netušila jsem, co ho tak znepokojilo, ale asi to nebylo dobré. Najednou mou ruku pustil, podíval se mi do očí a rychle znovu chňapl po mé ruce.

„Jak… Co to…“ mumlal a kroutil hlavou.

Pak mou ruku pustil.

„Co to má znamenat!“ zařval na celý kruhový sál, až jsem sebou já, ale i několik upírů, trhla.

„Jane!“ zavřeštěl ten upír.

Byla jsem vystrašená na nejvyšší možnou hladinu. Nechápala jsem ani jednu věc, která se stala od našeho vstupu.

Zpoza trůnu vpravo vystoupila malá osoba zahaléna tmavě šedým pláštěm i s kapucí. Stáhla si kapuci z čela a upřela na mě pronikavé, rudé oči. Na rtech se jí usadil pobavený úsměv a stále na mě zírala. Najednou úsměv ztuhl a začala bezkrvé rty stahovat do tenké, skoro neviditelné linky.

„Pane, já… Já to nechápu…“ otočila se ta upírka zmateně na rozzuřeného vládce.

Já jsem se otočila na Alice, která, stejně jako Jasper, vypadala zmateně. Pak jí pravděpodobně něco napadlo, protože se jí rty zkřivily do nepatrného úsměvu.

„Vysvětelete mi to někdo!“ zavřeštěl zase ten upír a zuřivě házel pohledy po všech okolo.

Alice udělala krok vpřed.

„Když dovolíte, pane, myslím, že Bella má nějaký druh vnitřního štítu. Když je ve stresu automaticky jí sepne a je imunní vůči schopnostem upírů. Už se nám to stalo také.“

Upír ztuhl na místě. Otočil svou hlavu k Alice, a aniž bych to postřehla, stál najednou přímo před ní a držel její ruku.

„To ovšem mění situaci, drahá,“ usmál se na mě velice nepovedeným a úlisným smíchem, „to je něco jiného… Teď teprve začne zábava!“

Druzí dva vládci jen znuděně seděli na svých trůnech a nejevili sebemenší známky toho, že tušili, co se okolo nich děje. Teprve po Alicicných slovech mi došlo, že se ten upír a pak i ta malá blonďatá holka snažili použít na mne svou moc, ale z nějakého důvodu se jim to nepodařilo.

„Alecu, jdi za Rebbecou a oba je sem doveď,“ zahalekal ten upír někam za sebe. Jeden upír vyšel zpoza trůnu a vyšel ven z místnosti nejbližšími dveřmi. Tušila jsem, že během chvilky se setkám tváří v tvář Edwardovi, ale netušila jsem, jak ono setkání proběhne. Srdce mi bušilo jako o závod.

V místnosti bylo hrobové ticho. Upír se vrátil zpátky na svůj trůn a zíral na mě. Byla jsem z toho vážně nesvá. Pořád jsem měla na paměti, že kdokoliv z osazenstva této místnosti mě může během zlomku sekundy posvačit.

Dveře, kterými před pár minutami vyšel upír, se se zavrzáním znovu otevřeli a ten stejný upír nyní vcházel dovnitř následován krásnou, bledou tmavovláskou. Když jsem viděla, kdo ji následuje, srdce se mi zastavilo. Po tak dlouhé době jsem ho opět viděla.

 


Tak co na to říkáte? Odešel Edward s Rebbeccou dobrovolně?

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Lampas

13)  Lampas (17.07.2011 19:03)

Anna43474

12)  Anna43474 (13.06.2011 19:22)

No co to, toto???
Nemá Rebbeca nějaký druh ovlivňovacího talentu?! To by docela sedělo...
Jen malá technická: Aro je tmavovlasý, ne světlovlasý ;)
TKSATVO

Terry

11)  Terry (08.06.2011 19:33)

Edward s ní určitě dobrovolně neodešel :/ MUSÍ se vrátit k Belle!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Abera

10)  Abera (05.06.2011 15:51)

semiska

9)  semiska (05.06.2011 14:22)

Nádherné, dokonalé. No, sám by s ní určitě nešel, to vím na tuty. :D Jsem zvědavá, co udělá, až ji uvidí. Těším se na to.Co je vlastně Rebecca zač? Jakou schopnost má?

8)  Aalex (05.06.2011 13:34)

Perfektní. Jsem moc ráda, že jsi příběh zamotala takhle originálně. Sám od sebe s ní určitě neodešel. Zajímalo by mě, jakou má moc. Něco jako Chelsea? Nebo silnější. Moc se těším na pokračování.

mima19974

7)  mima19974 (05.06.2011 13:16)

Čo najrýchlejšie ďalšiu kapitolku! Jasné? :) B) ;) :D :D

6)  Inoma (05.06.2011 13:15)

Určitě s ní dobrovolně nešel. Bez tak to je jen nějaká posluhovačka Volturiů, která dostala za úkol Edwarda získat pro Volterru. Prosím, prosím, rychle další. Jsem zvědavá, co Eda udělá a jestli Bellu pozná

5)  marcela (05.06.2011 12:32)

Prosíím,prosíím,prosíím,další.A skončí to dobře viď?

4)  katliinka (05.06.2011 12:00)

moc hezka kapitolka doufam ze brzy pribyyde dalsi

Katka

3)  Katka (05.06.2011 11:41)

mooooc krásně píšeš

2)  lucie (05.06.2011 11:05)

Neuvěřitelné! Tohle jsem vůbec nečekala Rychle další!

Twilly

1)  Twilly (05.06.2011 10:49)

ááááááááááááááááááááááá honem další.... taky chci vědět, jestli ten pacholek šel s Rebbeccou dobrovolně.. typuju že ne :D

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek