Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/3353400.jpg

Desátá kapitola je tady. Pochopí Bella, že je Edward upír? A co na to Bryan?

Moc děkuji za všechny komentáře u předešlé kapitolky. Jsem ráda, že jste si všimli podivných počtů, ale dnes se nic bližšího nedozvíte. Nebo možná jo:-)

10. kapitola - Co s ním máš?

„Kolik jich je ve Forks?“ začala jsem zrychlovat tempo svých otázek, stejně jako Edward tempo svých odpovědí.

„Osm.“

„Měla bych se jich bát?“

„Ne. Neublíží nikomu.“ Do této chvíle jsem si ještě vážně myslela, že mluví o nějaké skupině nebo smečce, nebo jak se tomu v jejich případě říká, upírů, která tu žije někde ve skalách nebo v podzemí nebo na tom strašidelném sídle u Seatllu, ale najednou se mi před očima začaly míhat všechny podivnosti spojené s Edwardem. To snad ne…

„Edwarde…“ polkla jsem, „ten krvavý steak nebyl jen tak, že?“

Udělal to, čeho jsem se nejvíc obávala. Zavrtěl hlavou a svěsil ji mezi svá ramena.

„Ta tvoje dieta…“ nedokázala jsem se vymáčknout. To přece nemohla být pravda.

Přikyvoval.

„Edwarde, co jsi zač?“

„Bells, já bych ti nikdy…“

„Co jsi sakra zač?“ zajíkala jsem se. Pohlcovala mě absolutně panická hrůza a já jen couvala.

„Belli,…“

„CO JSI ZAČ?“ ječela jsem a bylo mi jedno, jestli nás Charlie uslyší.

„Upír,“ zašeptal a zvedl hlavu.

Tep se mi zrychlil na neúnosnou rychlost a strachy jsem se celá rozklepala.

„Řekni, že je to hloupý vtip!“ snažila jsem se, i když jsem věděla, že mi nelže.

Smutně sklopil hlavu. Věděla jsem, že říkal, že nikomu neublíží, ale musel to být nějaký zvrácený vtip. Upíři se přece živí krví, tak jak asi chce nikomu neubližovat. Aniž bych si to uvědomila, jsem stála přilepená zády ke stěně a jen vyděšeně zírala.

„Neboj se mě, a povím ti, jak to dělám, že nikomu neubližuju. Ale musím vědět, že mi věříš,“ mluvil tak naléhavě, smutně a zdrceně. Několik minut bylo absolutní ticho, ale bylo to stejné, jako bych mluvila nahlas, protože znal mé myšlenky.

Praly se ve mně dva hlasy. Hlas, který mi připomínal všechny ty krásné chvíle strávené s Edwardem, společný smích, to, že kdyby chtěl, už dávno by mi ublížil, a přesto to neudělal, a hlas, který mi připomínal můj instinkt tehdy na kopci, kdy jsem z něho cítila nebezpečí, který mi připomínal vše, co jsem věděla o upírech. První hlas mu statečně oponoval, že přece za ty roky, co žijí ve Forks nikdo záhadně nezmizel. Edward pořád seděl se svěšenou hlavou a neodvažoval se na mě pohlédnout. Říkal, že je tu těch upírů osm, koho tím ale myslel?

No jasně, že mi to nedošlo dřív. Musela jsem být buď úplně slepá, nebo úplně blbá. Všichni měli stejné oči, ty tiché rozhovory Edwarda a Alice, tvrdé a ledové tělo Edwarda a Emmetta, krása všech… Zatraceně! Celá jeho rodina jsou… jsou…

„Upíři,“ dořekl za mne Edward, aniž by vzhlédl.

„Pane bože! A to dělá doktora?! Co je to za zvrácený vtip?“ byla jsem v šoku, nemohla jsem tomu uvěřit, absolutně mě ovládl strach a panika. Ne ani tak strach o vlastní život, ale hrůza z toho, co se tu mohlo dít.

„Belli,…“ Vzhlédl, ale když viděl, jak se sesouvám podél zdi k zemi, zase sklopil hlavu.

„Myslím… Myslím, že by si měl jít. Už jednou jsem ti slíbila, že tvoje tajemství nikomu neprozradím, to pořád platí, ale věřit ti nemůžu. Nezlob se.“

Můj hlas zněl chladněji, než jsem měla v úmyslu, ale byla jsem o svém rozhodnutí zcela přesvědčená. Když jsem mluvila, jen kroutil hlavou, pak se na mě vyděšeně a bolestně podíval. V tu chvíli jsem sklopila pohled k zemi já a jen periferně jsem viděla, že Edward přikývnul, zvedl se z postele, na které dosud seděl a šel k oknu.

„Sbohem, Bells. Promiň.“

Zvedla jsem hlavu, abych jen viděla, jak vyskočil z okna. Dopad jsem už neslyšela, překonala jsem nutkání jít se podívat, jestli to přežil a zůstala jsem němě zírat do prázdného okna. Po pár vteřinách mě pohltily vzlyky. Vzlyky zklamání a nenávisti.

Nějakým způsobem jsem se přesunula do postele, kde jsem se nechala pohltit vzpomínkami. Všechny ty věci, které jsem považovala za náhody nebo vlastní nepozornost najednou dávaly smysl. Rychlost, jakou jsme se dostali z toho kopce, to jak volal do lesa, že krvácím, to, že nikdy nejedl… Všechno najednou zapadalo na své místo. Jak jsem mohla být tak slepá?

Najednou jsem si vybavila sen, co se mi zdál minulou noc. Edwardova rodina v lunaparku. Byli to tenkrát skutečně oni? Vážně se za ty roky nezměnili? Zatraceně! Jak dlouho vůbec žijí upíři? Najednou jsem vnímala, že to co vím o upírech, asi nebude tak úplně pravda…  Pořád mi nešlo na rozum, kde a čím se to vlastně živí. Upíři se živí krví, ale žádná podivná zmizení tady, ani v okolí – to by Charlie zaznamenal. Nebo je to jen další báchorka, stejně jako že upíry zabije slunce? Říkal, že je to prozradí nějak jinak, tak co když existuje i nějaký jiný způsob, jak by se mohli živit?

Proč jsem se na něj vlastně zlobila? Určitě si to nevybral dobrovolně, nemůže přece za to, co je. A i kdyby si to vybral, tak k tomu určitě měl nějaký důvod.

Rozbrečela jsem se. Nechala jsem slzy, aby odplavily všechny pocity, které mě naplňovaly. Zlobu, smutek, nenávist i stesk. Zlobila jsem se na něj, ale nevěděla proč. Byla jsem plná smutku a sebelítosti za to, že mi to řekl, ale zároveň za to, že mi to neřekl dřív. Nenáviděla jsem se za svou reakci. Stýskalo se mi po něm, a to byl pryč sotva hodinu. Má terapie slzami zafungovala a já se uklidnila. Sebrala jsem telefon a zkusila vytočit jeho číslo.

Nic. Nedostupný. Zatraceně. Znovu mi bylo do breku. Chtěla jsem se mu omluvit za svou reakci a říct mu, že ho opravdu vyslechnu. Že mu věřím. Zapnula jsem počítač, ale nebyl online. Rozhodla jsem se během vteřiny. Musím za ním.

Rychle jsem se oblíkla, vzala mikinu a vyplížila se z pokoje. Z Charlieho ložnice jsem slyšela hlasité chrápání, asi to s tím alkoholem přece jen trošku přehnal, a vyběhla jsem z domu.

Kousek jsem běžela podél silnice, pak jsem ale zahnula na lesní cestu, která vedla stejným směrem, jako byla vila Cullenů. Zvolnila jsem do rychlé chůze a snažila se udržovat správný směr. V lese jsem se nebála, jako dítě jsem sem chodila skoro pořád, ale takhle v noci to přece jen bylo něco jiného. Šla jsem dál a snažila se nemyslet na žádné divné zvuky kolem. Jak jsem šla rychle, zakopla jsem o kořen a upadla. Vyjekla jsem a snažila se rychle zvednout, a jak jsem zmatkovala, podklouzla mi noha znovu a já si o trčící větev roztrhla rukáv. Na předloktí jsem měla dlouhou a docela hlubokou krvavou rýhu. Pomalu jsem se zvedla ze země a sedla si na nejbližší pařez. Prohlížela jsem si ruku a čekala, než přestane odkapávat krev a soustředila se jen na čerstvý vzduch, jinak bych z toho pachu krve asi omdlela.

„Bello?“ ozvalo se za mnou a já málem vyletěla z kůže. Prudce jsem se otočila a přede mnou stál… Stál tam… Upír. Vyjekla jsem a začala křičet.

„Nech mě na pokoji! Prosím, jdi pryč!“ do očí se mi vehnaly slzy. Byla jsem strachy bez sebe. Začala jsem se třást a upír mě pronikavým pohledem pozoroval. Stál nehybně na místě a já se absolutně iracionálně začala uklidňovat.

Upír se pomalými krůčky začal pohybovat směrem ke mně, a mně to bylo celkem jedno.

„Neublížím ti, ano?“ řekl a pomalu se přesouval směrem ke mně. Když ode mě stál dva kroky, zastavil se a nasál vůni okolí.

„Ale teče mi krev…“ šeptla jsem a dál ho pozorovala.

„Vím,“ zavrčel trochu, „Promiň, nechci ti ublížit. To by Edwarda zabilo.“

„Můžu?“ ukázal na pařez.

„Jo,“ přikývla jsem a Jasper se posadil vedle mě.

„Už to neteče,“ kývnul směrem k mojí ruce.

„Jak to, že mě nechceš sníst?“ vypálila jsem otázku zcela netaktně.

Chvilku nic neříkal, pak zvedl hlavu, usmál se a odpověděl:

„Edwardovi by to ublížilo. Je to pro mě těžké se ovládnout, ale to, co by následovalo, by pro mne a celou rodinu bylo mnohem horší. Víš, Bello, ty jsi z něj zase udělala aspoň trochu živou bytost.“

„Asi ti nerozumím…“ byla jsem zmatená, ale necítila jsem k němu nenávist nebo strach.

„Edwardovi na tobě záleží, víc než si dokážeš představit a víc, než je ochoten si připustit.“

„Aha,“ byla moje inteligentní odpověď. „Takže ty taky čteš myšlenky?“

Usmál se mile.

„Ne, ne. Já mám jinou schopnost. Dokážu vycítit pocity ostatních. A do jisté míry je ovládnout.“

„Ach tak,“ proto ten klid…

„Čím se živíte?“ zeptala jsem se na věc, která mě pálila na jazyku.

„Nechceš se na to raději zeptat Edwarda?“

„Asi máš pravdu. Chci. Víš, že jsi na upíra docela milý?“

Zasmál se upřímným zvonivým smíchem.

„Občas to o mně říkají. Chceš vzít za Edwardem?“ Už se zase tvářil vážně.

„Pokud budeš tak laskav…“

„Samozřejmě, tak si vyskoč. A tu ruku mi radši nestrkej moc před obličej,“ kývnul hlavou k mé poraněné ruce.

„Jasný…“

„A taky radši zavři oči.“

Přikývla jsem a vlezla mu na záda. Ten pocit jsem si pamatovala. Teď to ale bylo jiné. Jednak jsem věděla, že ten vítr způsobuje rychlost, jakou se pohybujeme, a jednak to s Edwardem bylo takové osobnější. S ním jsem se vždy cítila víc v bezpečí než s kýmkoliv jiným. Paradox. Nejbezpečněji se cítím v blízkosti upíra. Musela jsem se zasmát ironickým smíchem. Ve stejnou chvíli jsme zastavili. Otevřela jsem oči a mezi stromy jsem viděla prosvítat světla z domu Cullenových.

„Díky,“ hlesla jsem s lehkou závratí.

Přikývl a vedl mě směrem k domu. „Běž, uslyší tě,“ ukázal směrem k jednomu oknu v patře. Jasper už tam nestál a dveře jen tiše klaply. Šla jsem tedy po mýtině směrem k oknu, na které ukázal, a v půlce cesty jsem šeptla.

„Edwarde.“

Za oknem se zvedla postava, která vykročila směrem k oknu a nevěřícně koukala na mě. Otevřel francouzské okno a vylezl na balkon.

„Bello?“ podivil se. Pak si asi v mých nebo Jasperových myšlenkách přečetl, co se stalo a seskočil z balkonu dolů.

„Co tady děláš?“ Samozřejmě, že už to věděl, ale opět mne galantně nechával vyjádřit myšlenky nahlas. Když ale uviděl, že jsem se otřásla zimou, kývnul k domu a řekl: „Pojď.“ Pak se na mě vyděšeně otočil a dodal: „Jestli chceš, a… Jestli se nebojíš.“

Zavrtěla jsem hlavou a šla za ním. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se samolibě usmál, než hlavu otočil směrem k domu.

Vešli jsme do prostorné haly, ze které jsem v obývacím pokoji viděla Emmetta a Jaspera, kteří sledovali něco v televizi. Jasper na mě povzbudivě mrknul a Emmett zamával.

Pokračovali jsme dál až ke schodům a nahoře jsme zapluli do jeho pokoje, který jsem si posledně prohlédla dost v rychlosti a spíš potmě. Přesto mi připadalo, že jsem tu jako doma. Byl to tak útulný pokoj, nepřeplácaný, ale přitom hřejivý.

„Posaď se, prosím,“ ukázal na postel. Přikývla jsem a podívala se mu do očí. V tu chvíli jsem přestala přemýšlet. Nechala jsem se zcela ovládnout instinktem a city. Byla to tak rychlá a spontánní reakce, že překvapila i Edwarda. Nestihla jsem o tom přemýšlet. Prostě jsem ho objala. Ruce jsem mu za krkem propletla a čekala, až mě od sebe vyžene. Bylo to tak krásné a já se konečně pořádně uvolnila. Tiskla jsem se na něj a rozbrečela jsem se. Celé moje tělo se otřásalo vzlyky. Edward se konečně trochu vzpamatoval.

„Teď to musí přijít. Teď mě vyžene a řekne, ať už to nikdy nedělám,“ myslela jsem si, ale nic takového se nestalo. Edward zvedl ruce a jednou mě začal hladit po zádech a druhou po vlasech. To mě donutilo ještě víc brečet. Aniž bych si uvědomila jak, jsem najednou seděla na posteli Edwardovi na klíně a brečela mu na hrudník. Pořád mě oběma rukama držel a hladil a zároveň pohupoval ze strany na stranu, dokud jsem se neuklidnila.

Cítila jsem se tak trapně a marně jsem hledala slova omluvy.

„Šššš, to je v pořádku. Já vím. Nic neříkej,“ konejšil mě. Znovu jsem se rozbrečela. Byla jsem tak blbá. On je mnohem lepší, než všichni lidi, co znám. Když jsem se opět trochu uklidnila a otřela si roztrženým rukávem zarudlé oči, vzhlédla jsem k němu a dívala se do těch krásných a hlubokých očí.

„Edwarde… Já ti věřím.“

„Já vím, Belli. A je to moc krásný pocit. Děkuji ti za něj.“

Usmíval se na mě krásným úsměvem a já už nikdy nedokázala vidět toho úlisného šprta. I s ulíznutými vlasy na patku, s brýlemi, s příšernými kalhotami a ještě horší košilí pro mě byl navždy tím nejkrásnějším mužem na světě.

Dlouho do noci, vlastně spíš do rána jsme si tehdy povídali o upírech, o jejich historii, o historii Cullenových, dozvěděla jsem se, že naše „smyšlené“ historky jsou ve skutečnosti pravdivé a konečně jsem rozluštila záhadu jejich stravy. Jak prosté. Krev zvířat, že mě to nenapadlo!

Kolem třetí ráno už jsem o upírech věděla naprosto všechno, vyptávala jsem se, Edward se smál mým dotazům, já se smála jeho vyprávění a bylo mi s ním moc krásně.

Spát se mi vůbec nechtělo, a tak jsme další tři hodiny rozebírali, všechny naše spolužáky, Edward mi prozradil, co si o mně myslel, když jsem na školu nastoupila, připomínal mi, že ještě před týdnem jsem ani nevěděla, jak se jmenuje a další perličky.

Už se rozednívalo a nám to vůbec nevadilo. Edward spát nepotřeboval („Ha, tak proto máš tolik času na čtení!“) a já neměla na spánek ani pomyšlení. Pak ale někdo zaťukal na dveře a dovnitř nakoukla střapatá hlava Alice.

„Měli byste jet, Charlie se za půl hodiny vzbudí.“

„Díky, Alice,“ řekli jsme s Edwardem zároveň a zase se rozesmáli. Alice odešla a já se začala sbírat ze země, kam jsme se přesunuli, když mě začala ze sezení na posteli dřevěnět noha. Už jsem věděla, že Alice umí vidět do budoucnosti, a vážně se mi to líbilo. Považovala jsem jejich schopnosti za zcela úžasné.

Edward mě vyložil před domem a já stihla zalézt do postele, ještě než začal Charlie chodit po domě. Ještě jsem na chvíli usnula, a když jsem vstala, Charlie pro mě měl nachystaná míchaná vajíčka a k mému velkému překvapení voněla báječně, a stejně božsky i chutnala.

Pochválila jsem Charliemu snídani a šla si nahoru dodělat ještě nějaké úkoly. Celý den jsem lenošila, začetla jsem se do knížky, chvíli brouzdala po internetu a užívala si volný den. Večer jsem si chvíli psala s Jessicou a snažila se jí uklidnit.

Celý týden ve škole probíhal bezvadně. S Jess jsme klábosily o všem možném, s Edwardem jsem se stále doučovala matiku a pomáhal mi i v dalších předmětech, ale ve škole jsme se k sobě chovali docela zdrženlivě. Občas jsme prohodili pár slov, ale pořádně jsme se vídali více méně až po škole. Jessice to ale neuniklo a ve středu začala vyzvídat.

„Issy, co máš s tím Cullenem?“ zeptala se mě při hodině angličtiny a vůbec jí nebylo blbé o něm mluvit, když seděl před námi.

„Hm?“ otočila jsem se na ní, protože jsem moc nevnímala.

„No, ty s ním něco máš?“

„Pomáhá mi s matikou,“ odpověděla jsem nezaujatě.

„Vážně? A jaký je? Je to… normální? Nezkouší to na tebe?“ Jessice div nevypadly oči z důlku.

„Je milý, galantní, nic by si nedovolil. Jenom mi pomáhá s učením,“ usmála jsem se na ní a v duchu jsem dodala „Zatím.“ a jen jsem pozorovala, jak se Edward před námi napjal.

„Aha, aha…“ Jessica se očividně zamyslela a Edward se otřásal pravděpodobně v záchvatu smíchu.

„A to se jako normálně bavíte? Víš jak to myslím… On toho moc nenamluví…“ Byla vážně v šoku.

V duchu jsem si vybavila všechny ty krásné chvíle, kdy mě od smíchu až bolelo břicho.

„Věř tomu, nebo ne, ale je úplně normální,“ už jsem byla docela podrážděná. To její sondování mě vážně nebavilo.

„Aha, aha… No každopádně doufám, že počítáš s těmi narozeninami příští víkend. Klidně si někoho vezmi s sebou, ale bude to pořádná pařba…“ Tón jejího hlasu jsem radši nekomentovala a jen jsem přikývla a dodala „Vím, počítám s tím.“

Po hodině jsem zamířila s Jess na oběd, ale kousek před jídelnou mě někdo zastavil. Jess na mě mrkla a šla dál do jídelny a já s ním zůstala sama. Jeho pohled mě utvrdil v tom, že omluvit se mi rozhodně nepřišel.

„Co chceš, Bryane?“ řekla jsem ledově a dívala se někam za něj.

To ho nejspíš podráždilo. Chytl mě surově za zápěstí a přitáhl si mě k sobě.

„Tak poslouchej. Nemysli si, že to nechám jen tak. Ten tvůj šprt mě nemůže zastrašit. Dostanu, co chci. A to jakýmkoliv způsobem. Doufám, že si rozumíme. A jestli o tom jen cekneš, tak si tě najdu kdekoliv a ani ten tvůj upírek ti nepomůže.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Lampas

11)  Lampas (17.07.2011 18:09)

Debilný Bryan *shoc§ked*

10)  Anna43474 (24.05.2011 18:10)

No do prkýnka smrkovýho To si z nás děláš prčata???
Bryan je... co je vlastně zač?! Upír asi ne... Nebo jo?! Já nevím, nevím a bojím, bojím
TKSATVO

semiska

9)  semiska (22.05.2011 14:12)

Jak vím Bryan, že je Edward upír??? Že by on byl ten osmý... Jinak krásná kapitolka, moc jsme si čtení užívala.

8)  Inoma (22.05.2011 11:21)

Kapitola? Naprosto perfektní Líbilo se mi, jak Bella poslala Edwarda pryč a pak začala uvažovat. Postupně se smiřovala s nadpřirozenem až došla k závěru, že Edwardovi věří.
Jessica je pipina. Doufám, že jí Bella s Edwardem vytřou zrak až spolu začnou chodit (začnou spolu chodit, že jo?) A taky by si Ea mohl ten svůj šprt-převlek nechat doma - to by teprve všichni čuměli
Jen se bojím té poslední části - Bryan - on je ten osmej? Doufám, že ne. A doufám, že není vlkodlak
Už se těším na pokračko

mima19974

7)  mima19974 (22.05.2011 10:46)

Bryan....je debil Perfektná kapitolka!

6)  Terry (22.05.2011 10:13)

To je bomba honem další kapitolku.Doufám,že se tam objeví Edward.

henna

5)  henna (22.05.2011 09:15)

... že by byl Bryan vlkodlak?

4)  Aalex (22.05.2011 06:12)

Skvělá kapitola. Jsem moc ráda, že si to nakonec vysvětlili. Jen jsem trochu překvapená z té Bryanovy věty. Určitě to řekl jen jako nadsázku, protože Edward ani ostatní by nepřipustili, aby to věděl.

Abera

3)  Abera (22.05.2011 00:01)

Krásný

Twilly

2)  Twilly (21.05.2011 23:39)

ha... takže máme osmého upíra .. dobrý

1)  Nikitkolka (21.05.2011 22:48)

Wouwec...No začla sme tu povídku číct a zatím mě Strašně Baví tak jen tak dál ! Seš ůůžasná!!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still