Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/sr016.jpg

Pokračování Věčného pouta, nějak jsem se s nimi nedokázala rozloučit. Začínáme pozvolna...

 

Za korekturu moc moc děkuju Evelínce. (vidíš zvládla jsem to)

Za deštivého dne jsme jako vždy byli ve škole. My tedy většinou už chodili i v ty slunečné, pokud nebyla ohlášená třeba inspekce ze školy, to by asi naše školička měla co vysvětlovat. Na první pohled se nedělo nic neobvyklého. Byla nudná hodina biologie. Ještě že jsem mohla sedět s Edwardem, s mojí životní láskou. Už dlouho se nestalo, aby měl problémy s nějakou dívkou, a myšlenky lidí ve městě se za těch pár let naučil potlačovat a pokud mu to přece jenom nešlo, schovala jsem ho pod svůj štít, který jsem postupem času vytrénovala natolik, že mi mohl číst myšlenky a já mohla chránit jeho hlavu před nežádoucími vlivy z venku.

 

Drželi jsem se pod lavicí za ruce a tiše spolu mluvili. Přece jenom na výuku jsme pozor dávat nemuseli. Za chvilku mělo zvonit, už jsem se těšila. Byl to čas oběda a od doby našeho odtajnění to nebyl problém, žádné předstírání. Vešli jsme do jídelny a odebrali se k automatům na krev. Řezníci neustále vymýšleli nové a nové příchutě, jestli se tomu tak dá říkat, byli jsme spokojení . Nabrali jsme si tácy a na ně vložili lahve, jenom jsme museli trošku změnit množství tekutin, protože litr nám nestačil, ale nebyl v tom žádný problém. Všechno běželo tak, jak mělo.

 

Po obědě jsme vyrazili na další hodinu. Byli jsme tu už 150 let a vše šlo jako na drátku, jenom kdyby to nebyla taková nuda. Zbývala nám už jen poslední odpolední hodina. Potom už konečně pojedeme domů, ostatní měli sice ještě tělocvik, ale my jsme byli osvobození. Vlastně k tomu došlo hlavně kvůli Emmettovi, protože po tom, co zničil celé venkovní vybavení tak, že koš na basketball visel jenom na půlce vrutu a po lehkém poryvu větru se s hrozným lomozem zřítil k zemi, nám bylo nabídnuto sportovní výuku vynechat. Nebyla to ani tak nabídka, jako důrazná žádost. Emmett zničil ještě i půlku tělocvičny, když se nechal unést při polibku své drahé ženušky. Sice se hájil, že cvičil jenom tělo, což profesora rozlítilo natolik, že přemýšlel, kde by sehnal zápalky, aby toho nevychovance usměrnil. Alice s Edwardem se smáli ještě několik týdnů po tom incidentu. Viděli totiž všechny detaily plánování výchovné lekce.

 

Došli jsme do třídy, přišli jsme jako první. Ostatní ještě byli někde mezi jídelnou a třídou, ono ještě taky bylo spousta času, který se podle Edwarda dal využít líbáním. Byl náruživý, ale přesto dokázal být něžný, i když to mu nezabránilo, aby mu v ruce zůstala část mojí židle. Musela jsem se smát.


„Chceš aby nás taky vyloučili i z ostatního vyučování?“ ptala jsem se ho naoko vážně. Mrkl na mě a v mžiku jsem měla jinou židli a tu mojí nejspíš podstrčil Emmettovi za poslední vtípek, který nám provedl. Rozhodně si to zasloužil. Kdo by taky chtěl mít v ložnici puštěnou online webkameru namířenou na postel, že? Mezi mými úvahami začalo vyučování.


„Tak si zadáme dnešní úkol, budeme ho dělat po dvojicích.“ Profesor ještě něco říkal, ale my už jsme zaznamenali kroky na chodbě a novou neznámou vůni. Zpozorněli jsme a napjali se. Budeme mít nového spolužáka. Upíra.


Na dveře se ozvalo zaklepání a dovnitř strčila hlavu zástupkyně ředitele, s obavou pohlédla na mě a Edwarda. Oba jsme zavrtěli hlavou, že ho neznáme. Nešlo přehlédnout její strach. Poznala, že má v očích kontaktní čočky, a domyslela si, co to znamená. Jenom jsem nechápala jak to, že ho Alice neviděla. Asi má nějakou schopnost, není vegetarián a my tu máme město plné přátel. Brr...


Vešel do třídy a přejel osazenstvo lačným pohledem. Edward na něj zavrčel, ovšem jenom tak, aby to ostatní nemohli slyšet. Sice na to byli zvyklí, ale neznámý nemusel vědět, že jeho oběti vědí, co je zač. Sedl si za nás a uznale pískl. Potichu, neslyšně pro lidi, ale dost nahlas pro Edwarda, který se chtěl otočit a utrhnout mu hlavu. Na to člověk opravdu nemusí číst myšlenky. Podržela jsem ho za nohu tak, aby se nemohl obrátit a uskutečnit svůj plán. Upřel na mě svůj karamelový pohled. který byl potlačovaným vztekem studený a tvrdý a nabíral čím dál tmavší barvu. Usmála jsem se na něj a něžně ho pohladila po tváři a doufala, že pochopí, že nás nesmí prozradit.

 

Vtipné na tom bylo, že tentokrát ne prozradit před lidmi, ale před upírem. Docela ironie. Uvolnil svoje ztuhlá ramena a kov v jeho očí povoloval. Učitel si viditelně oddychl, ovšem ihned si uvědomil svojí chybu a zamaskoval to kašlem, novým vzdychnutím, při čemž upřel svůj pohled na studenta přímo před ním, aby mu vysvětlil nějakou banalitu. Tak snad si neznámý ničeho nevšiml.

 

Jemně jsem se otočila, abych ho zkontrolovala. On mě na oplátku propaloval vroucím pohledem. Tohle bude zajímavé. Když zazvonilo, najednou jsem stála na chodbě, ani nevím, jak mě Edward vytáhl ven. Vrčel, byl očividně popuzený, táhl mě pryč a kdybych byla člověk, bylo by to neuvěřitelně surové.


„Co se děje?“ ptala jsem se v několika sekundových intervalech a... nic. Jenom vrčel a šel.


„Edwarde, jestli mi tu ruku chceš utrhnout, pokračuj, ale já právě zastavuji,“ s tím jsem zabrzdila a jenom doufala, že mě pustí nebo taky zastaví a protože očividně neměl v úmyslu mě tu nechat samotnou, zastavil. Vztekle si mě měřil a pak najednou se jeho pohled vytřeštil. Uvěznil mě ve svém objetí, tolik omluv jsem od něj ještě neslyšela, nakonec mi vyznával lásku. Objala jsem ho zpět a chtěla se už konečně dozvědět, proč se chová jako pitomec.


„To ten upír, jmenuje se Darren a chce tě získat. Navíc mi přišlo že si hlídá myšlenky. Tedy z části. Myslel jenom na tebe a co by s tebou mohl provádět, ale na nic víc, jako kdyby mě chtěl schválně vyprovokovat,“ informoval mě a já si povzdechla. Takový klid tu byl.

 

Z vedlejší třídy se ozval přidušený výkřik. Alice. Poplašeně jsem hleděla na Edwarda, jeho obličej byl sinalý. Co se to... Jako na povel všichni z naší rodiny vyběhli ze svých tříd, aby zjistili, co se Alici stalo. Z těch dvou vypadlo naráz – Esmé. Alice začala o překot vysvětlovat svojí vizi, kde nějaká upírka napadne Esmé, a potom se zalkla a vzlykla, protože na konci se jí ztratila budoucnost naší maminky.

 

Na nic jsme nečekali a běželi k autům. Po cestě jsme ještě kývli na ředitelku, aby kdyby ten upír dělal potíže, zavolala. Jeli jsme jako šílenci a výkon našich aut byl nedostačující. Alici její vize blikaly jako pouťová světla, nevěděla, jestli to stihneme nebo nikoli.



Smrt je tak blízko:


Toho dne se doktor vrátil domů dříve než měl. Když přijel k domu, zdálo se vše v pořádku, nic neprozrazovalo nějakou špatnost. Proběhl obývací pokoj a chystal se do ložnice, když od jeho nohy odlétlo cosi bílého. Během letu o ten podivný kousek zavadilo slunce a on odrazil osmibarevnou duhu. Carlisle se vyděšeně rozhlédl po pokoji. Doufal, že neuvidí to, co se tolik nabízelo. Celý dům byl rozházený. Skříně na dvd v obývacím pokoji byla na prach, stůl ze skla roztříštěný po místnosti. Kuchyně byla napůl vytržená ze zdi a z části vyhozená z okna. Byly to dost velké stopy po boji o holý život. O život jeho lásky.


„Esmé, Esmééé!“

 

Nikdo se neozval. Došel k té blyštivé věci a na ní byl zlatý kroužek. Padl na kolena a vzlykl. To přece nemůže být pravda! Do nosu se mu vkrádal pach smrti, byl jím prosycen celý dům. Prudký náraz rozrazil dveře, když se dovnitř vřítili děti Cullenovi. Bella na nic nečekala a vrhla se na otce a přivinula si ho do náruče. Ostatní prohledávali dům, hledali důkazy a části matčina těla.


„Nic tu není,“ horoval Emmett.


„Nikde,“ doplnil ho Jasper.

 

Všichni se vyřítili ven prohledat okolí. Panoval takový zmatek. V domě zůstala jenom Bella s Carlislem. Ona alespoň roztáhla štít pro jistotu kolem ostatních, sledovala upíra, který jí byl otcem v nepřirozené pozici u jejích kolen svírajícího zlatý kroužek své ženy oddaného plně bolesti která mu svírala mrtvé srdce. Hladila ho po zádech a přemýšlela. Nenašli popel ani jiné části těla, třeba to ani není její prst. Kde by ale mohla být? V místnosti stálo sedm soch úpěnlivě přemýšlejících. Bella vzala otcovu hlavu do dlaní a upřeně se mu zadívala do zlatých studní, které plakaly, nad ztrátou milované osoby.


„Najdeme ji! Neboj se, tati, nedovolím nikomu aby ti sáhl na štěstí, slibuji.“ přísahala tiše Bella. Ostatní přikyvovali, cítili to stejně, ač neměli mezi sebou krevní pouto jako takové, milovali se víc než kterákoli jiná rodina.

 

·····

Kdesi jinde mezitím řešili, jak naložit s novým nevegetariánským upírem. Rada města se bála a to ne málo, nepamatovali si samozřejmě, jak probíhala bitva, na to už to opravdu bylo dávno, ale Cullenovi jim udělali osvětu, jak probíhá lov lidí a jak poznat nebezpečí.


„Musíme zavolat Carlisleovi, zeptat se, co s tím hodlají udělat. Navíc byl dost podivné, jak zmizeli ze školy a nikomu nic pořádně nevysvětlili. A od té doby se ani neozvali ani neobjevili. Musím přiznat, že mám opravdu strach,“ naříkal starosta. Ostatní kývali hlavami, urputně přemýšlejíc jak z toho ven . Pro zatím se měli všichni držet ve větších skupinách a nebavit se s neznámým.


Darrenovi začalo být podivné chování místních obyvatel. Jako by snad věděli, co je zač. Hlavně ve chvíli, kdy se chtěl nakrmit a zjistil, že nejsou nikde jedinci, ale jenom skupinky, které ho navíc ostražitě sledují. Podivné městečko...


Šel tedy na lov do většího města vzdáleného několik desítek kilometrů a doufal, že tam už se nají. Našel si úkryt v parku na jednom velkém stromě. Byl to pořádně statný dub, neměl proto problém se uchránit nežádoucích pohledů. Počkal do večera, až se setmí a ubude lidí, byl už značně nervozní a hladový. Nadechl se a jeho pozornost upoutala vanilková vůně jeho nové kořisti. Byla to krásná dívka s polodlouhými vlasy v blond odstínech. Víc si jí neprohlížel, měl hlad.


Nově nasycený uvažoval, jak se dostat k té nové upírce, kterou dnes poznal. Byla úchvatná, co na tom, že vegetariánka a ještě zadaná. Obojí jí rozmluví a to velmi brzo. Pro sebe se usmál.


Třeba by jí imponovalo, kdyby se dal taky na ty zablešence, fuj. Vypadala, že by za to stála. Rozhodl se tedy zkusit změnit dočasně jídelníček a pak jí přesvědčit, že lidská krev je mnohem lepší. Měl plán, teď ho musel jenom uskutečnit. Trochu mu v tom bude asi překážet ta její rodina. Podivní vegetariáni, doufal jenom, že jemu to nevleze taky na mozek.

 

Začal uvažovat, jak je od sebe oddělit. Vydal se tedy prozkoumat jejich dům a okolí. Když doběhl pár kilometrů k jejich domu, zjistil, že je všechno nějak podivně stísněné, už z nich nesálala ta radost, co dopoledne než přišel. Chtěl zjistit víc.

 

Pomalinku se kradl k jejich domu a už si říkal, že ho musí cítit a vymýšlel, jak by se hájil. Nic se ale nedělo. Cítil je, že jsou doma. Páni, ono jich je sedm. Nebo osm? Ten poslední pach nebyl tolik zřetelný. Pak uslyšel jak diskutují jak dostat matku zpět. Matku? To jako stvořitelku? Chvilku je poslouchal a nemohl uvěřit svým uším. Oni si opravdu hrají na rodinu se vším všudy. Paka. To u našeho druhu opravdu nebylo normální, většinou se jenom využijeme a jdeme si každý po svém, ale tady to vypadá, jako by se opravdu měli rádi. Moment, oni jsou spolu už pár století? No to bude asi těžší, než jsem si myslel. Uvažoval a mnul si bradu.

 

Začal přemýšlet, jestli mu to stojí za tu námahu, ale pak si všiml Belly, jak se sklání nad blonďákem a objímá ho. Vyschlo mu v ústech, tu musí mít! Raději se odplazil pryč, dokud jsou tak mimo. Nadechl se, aby vyzkoušel nový způsob lovu. Dvakrát si odfrkl a pak se nadechl znovu, když zjistil, že nic lepšího nevyčenichá. Vydal se za svou kořistí v podobě nějaké vysoké zvěře. Vypil půlku, vyplival srst a odhodil tělo toho nebohé zvířete. Začal ji obcházet a u toho usilovně přemýšlel, jak to udělat, aby měl okrové oči a zároveň nemusel na dietu.
Na nic nepřišel. Ach jo, no třeba by pomohlo, kdyby byl úplně žíznivý. Ovšem to nesmí být v okolí člověk.

·····


U Cullenů mezitím na nic nového nepřišli. V tom se ozval nepříjemný zvuk telefonu. Jediný, kdo byl schopný pohybu, byla Rose. Zvedla ten pisklavý krám a uvolnila sluchátko z vidlice a se strohým „prosím“ čekala, co vypadne z osoby na druhém konci.


„Tady starosta, rád bych se zeptal jak se vám daří. Dnes jste opustili školní areál v takovém podivném spěchu. Navíc nám dělá velké starosti ten cizí krvelačný upír, zatím se nepokusil na nikoho zaútočit, ale bojíme se,“ odmlčel se a čekal nějakou reakci, která stále nepřicházela. Nervozně si odkašlal.


„Slečno?“


Rose zamrkala a přemýšlela, jak ho odbýt, přece jenom neměla na ty jejich problémy čas. Tady šlo o její rodinu, ale pak se zastyděla a uvědomila si, že i lidé tady jsou pro ni rodina. Kdyby se jim něco stalo, nejenom že by si to neodpustila, ale oni nejspíš budou muset znovu začít s ukrýváním a stěhováním a to opravdu nechtěla.


„Jistě pane starosto, jde jenom o to, že naše maminka se ztratila a my jí musíme najít. Nevím, co se s ní stalo,“ štkala Rose do telefonu. Na druhé straně se ozval šum, trhaný výdech a jemné odkašlání.


„To je mi líto, doufám, že maminka se v pořádku vrátí. Nejspíš by bylo hodně troufalé od vás žádat pomoc? Je tam je váš otec?“ zeptal se. Rose se podívala na Bellu, která měla pořád otce v objetí a něžně ho hladila po vlasech. Vzhlédla k ní a zakroutila záporně hlavou.


„Bohužel, hledá s bratry po okolí stopy.“

 

Ze sluchátka se jí dostalo přání mnoha úspěchů a po chvilce už slyšela jenom oznamovací tón.


Po pár minutách se ozval telefon znovu. Nikdo ho nechtěl zvedat. Alici se zamlžil pohled.


„To je nemocnice, stala se hromadná havarie a potřebují Carlislea,“ s obavou se podívala na otce klečícího v Bellině náručí. Zvedl k nim hlavu a zastyděl se, jak to nezvládl, tak se otec a vůdce nechová. Pohladil Bellu po tváři a šel telefonu.


„Prosím,“ poslouchal detaily a pro sebe si kýval. Když položil telefon, podíval se po své rodině, povzdechl si.


„Musím jim pomoct, sami to nezvládnou. Prosím, nepřestávejte hledat. Jakmile se budu moci vrátit, hned se k vám přidám.“

 

Zlomený odešel do práce doufaje, že nikoho nezabije.


Ostatní se mezi tím radili jak postupovat, rozdělili se a po párech šli hledat maminku.
Mezitím dorazil doktor do nemocnice, kde se na něj sesypali jako hejno much na lízátko. Křičeli jeden přes druhého, až měl pocit, že si zacpe uši. Nakonec to nevydržel a okřikl je. Všichni strnule zůstali zírat na toho laskavého dobrodince, který nikdy neměl zamračený obličej, natož aby křičel.

 

Účel to však splnilo a tak se konečně mohli dát do práce. Od té doby, co Carlisle nemusel předstírat lidství, zachránil mnoho životů navíc. Hlavně při takovýchto nehodách. Sice museli všechny uspat, protože většinou do nemocnice dováželi nehody z nedaleké dálnice a přece nikdo nechce vyzradit to malé tajemství, že?

Myšlenkami byl ale stále u Esmé, své krásné křehké Esmé. Ještěže upíří mysl je tak prostorná, jinak by určitě někoho podřízl.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Linfe

5)  Linfe (10.10.2010 16:53)

Ne žádný drama se konat nebude, ne? Tobě už v životě nebudu nic věřit to mi věř!!!!

dorianna

4)  dorianna (08.05.2010 00:00)

moc pěkný úvod do děje , máš tam jednu hrubečku - Rosalie ho nechtěla odbít, ale odbýt

sakraprace

3)  sakraprace (07.05.2010 18:38)

Cože, co se to děje? Esmé, no to si děláš srandu, hned ji vrať. Bella má nového ctitele, hmm, tomu říkám sebevědomí
Jsem strašně napnutá, co bude dál.

Evelyn

2)  Evelyn (07.05.2010 17:27)

Tohle mělo do pozvolného začátku docela daleko
Ale, jak už víš, moc se mi to líbilo a jsem zvědavá, co se stalo s Esmé

1)  Kecka (07.05.2010 13:43)

Co_co_co to je??? Kde je Esme? Co to provádíš? Hej... Eh... Jáj... Sakra...

Proč mi musíš brát slova!!!
Klaním se tvému umu

Bylo to jako vždy naprosto jájky... superózní ;)

<< na další dílek :D

Tak jo, jen tak dál ;)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek