Sekce

Galerie

/gallery/123photo.jpg

Není u Laury doma Jacob až moc často?

Dalších několik dní jsem nevylezla z domu. Jak se vyhnout veřejnému ponížení? Nechodit na veřejnost.

Toho jsem se držela. Vymluvila jsem se na horečku a bolest hlavy, abych nemusela na brigádu. Matka po nějakém čase nechala vyplout na povrch svoje mateřské instinkty a za celý den vyluštila jen tři křížovky, přičemž zbytek svého času mi do pokoje nosila čaje, obklady a deky, dokud jsem ji po stopadesáté neujistila, že je mi fajn. Vlastně mi bylo víc než fajn. Byla jsem naprosto v pořádku. Ale – každý teenager musí občas simulovat.

Ležela jsem v posteli, pohled upřený z okna na ohnutý strom před domem. Prázdniny ve Forks nikdy nebyly pohádka. Počasí se měnilo každých pět minut; v jednu chvíli pršelo, za chvíli na nebi oslnivě zářilo slunce.

A já to nesnášela. Ačkoliv se to mohlo zdát divné, nemohla jsem se dočkat, až znovu začne škola. I když to znamenalo, že budu toho nafrněného blbečka vídat každý den.

Rozhodla jsem se znovu si přečíst knížku z knihovny, kterou jsem celou zhltla hned první den, co jsem si ji přinesla domů, ale pořád jsem se k ní vracela.

Naplno jsem se ponořila do příběhu nehynoucí a naprosto neexistující lásky, že jsem si ani nevšimla zvonění u domovních dveří. S trhnutím jsem procitla až v momentě, kdy jsem zezdola uslyšela hrubý hlas. Okamžitě jsem ho poznala.

„Příště vařím já,“ říkal zrovna Billy a jasně jsem v jeho hlase slyšela úsměv. Na to se moje mamka pubertálně zahihňala, až mi za ni bylo trapně.

„Ale vždyť já to dělám ráda.“ Ha! Lež jako věž. Jedinou věc, kterou nesnáší víc než vaření, je žádná fungující propiska v době, kdy ji nejvíc potřebuje.

Zachumlala jsem se do peřiny a raději si uši zacpala sluchátkama z mp3. Nechtěla jsem zaslechnout něco, co by například navždy změnilo mé dospívání.

A usnula jsem. Někde mezi Lanou Del Rey a Adele jsem přestala vnímat a upadla do bezesného spánku. Takhle trávit prázdniny se mi docela líbilo.

Ovšem probuzení bylo drsné. Sotva jsem se rozkoukala, strčila mp3 do nabíječky a rozetřela si slepené oči, došlo mi, že je večer. Na stolku se vedle hrnku s čajem válel kus papíru. Poznala jsem matčin rukopis.

Až se probudíš, přijď dolů.

To bylo vše. Ušklíbla jsem se. Žádné Doufám, že už je ti líp. Nejspíš vyčerpala svou denní dávku mateřské péče a obětavosti.

Vymotala jsem se z přikrývek a chvíli na sebe koukala v zrcadle. Vypadala jsem dost nemocně? Neměla jsem červený nos ani oči, ale s tím jsem nic dělat nemohla. Teda, rozhodně jsem neměla v plánu napatlat si na obličej nějaký líčidla. Tak jsem si jen obtočila kolem krku šátek a navlíkla na sebe nějaký mikiny, abych aspoň budila dojem člověka s horečkou.

Takhle vybavená jsem se pomalou, malátnou chůzí vydala dolů.

Ale nebyla jsem připravená na všechno.

Uprostřed našeho malého, kulatého stolu kraloval velký kastrol hezky vonícího guláše, na židlích kolem něj seděla moje hystericky se chichotající matka, pobavený Billy a znuděný Jacob.

Kdybych nebyla naprosto zdravá, mohla bych si myslet – doufat –, že už blázním. Ale všechno se to doopravdy dělo.

„Tak marod se konečně rozhodl poctít nás svou návštěvou?“ Matka byla ve své vzácné kousavé náladě. Nepodívala jsem se na ni, jen jsem s předstíráním zakašlala a s ignorováním Jacobova smíchu se posadila na poslední volnou židli, přímo naproti němu. Měla jsem v plánu mlčet a stát se neviditelnou, ale moje zvědavost mi jako obvykle nedala.

„Takže,“ nadhodila jsem suše, „oslavujem něco?“ V Jacobově přítomnosti mi nikdy nešlo vymyslet něco chytrého nebo sarkastického. Většinou jsem byla jen drzá.

Matka začala nandávat jídlo. „Lauro, prosím tě, chovej se slušně. Vím, že jsi nemocná - “ Jistý pohledný indián se tlumeně zachechtal, „ – ale nemusíš si to vybíjet na našich hostech.“

Sjela jsem očima z kouřícího se hrnce až na člověka sedícího naproti mně.

„Neboj se. Až si něco na někom začnu vybíjet, poznáš to.“ Probodla jsem ho posledním vražedným pohledem a pak zarputile zírala do talíře. Bohužel jsem asi ale nebyla dost nenápadná.

„Pokud tady Lauře vadíme, můžeme zase jít. Dáme si doma… nějaké zbytky.“ Billyho tvář byla milá, neviděla jsem tam žádnou zlost ani pobouření.

Pocítila jsem k němu lítost.

Že má za syna takovýho osla.

Omluvila jsem se a ujistila ho, že mi společně strávený večer nevadí. Ale hodiny se neskutečně vlekly. Jacob po mně házel přes stůl pobavené pohledy a těm mým zamračeným se úspěšně vyhýbal. Jakoby se včera nic nestalo.

Až když jsem se vracela z koupelny, odchytil si mě na chodbě a přimáčkl ke stěně tak prudce, až jsem skoro nemohla dýchat.

„Hele, promiň mi ten foťák. Fakt mě to mrzí.“ Cítila jsem jeho rty v nebezpečné blízkosti od mé tváře, z tepla vycházejícího z jeho těla natisknutém na mém se mi dělalo nevolno. Nebyla jsem si úplně jistá, z jakého důvodu. Snažila jsem se ho odstrčit, ale akorát jsem tím docílila jeho ještě větší blízkostí.

„To je v pohodě. Neřeš to. Byl to jen foťák,“ procedila jsem skrz zuby namáhavě.

Sakra, co to se mnou provádí?!

Odstoupil ode mě a já si vydechla. Zadíval se mi do tváře pronikavým pohledem jeho tmavých očí ala vidím ti až do střev, že jsem raději s polknutím uhnula pohledem.

Když znovu promluvil, veškeré zbytky po předešlé intimní chvilce byl pryč. Už zase mluvil arogantně, až se mi z toho zvedal žaludek. Těžko uvěřit, že ještě před několika málo sekundama se mi z něj motala hlava zcela jinak.

„Nepřipadáš mi nemocná.“ Zamračeně jsem na něj koukala. Uchechtl se. „Nejspíš je ti blbě z těch všech hamburgerů, které jsi do sebe naládovala. Minule z tebe doslova přetýkaly.“

Ha, ha.

Otočila jsem se na podpatku, a co nejdůstojněji odkráčela.

 


Další den jsem se z matky snažila vypáčit, z jakého popudu se najednou začala o Billyho tolik zajímat. Něco jsem tušila, ale za nic na světě jsem si to nechtěla přiznat. To by byla naprostá katastrofa.

Snažila se mě ignorovat a předstírat, že je plně ponořená do křížovky, ale jasně jsem viděla, jak křečovitě svírala propisku. Kdykoliv napínala mozkové závity a přemýšlela nad správným zněním tajenky, žmoulala propisku v prstech a někdy i v puse. Dělala to nevědomky, já si toho ale za těch několik let všimla.

„No tak,“ zakňourala jsem jí do ucha, „mám právo vědět, proč se nám po domě poflakujou cizí lidi.“

„Billy není cizí,“ odpověděla nevýrazně. Neurčitě jsem zamručela. Neměla jsem na mysli zrovna Billyho, ale nechala jsem to být.

„Jestli se ti líbí, prostě mi to řekni.“ Ani jsem to nedokončila a už jsem svých slov litovala. Poslední, po čem jsem toužila, bylo poslouchat, jak si moje matka vylívá srdce.

Tohle jsme ale naštěstí měli společné. Naše city zůstávaly vždycky jen naše.

„Nemám ti k tomu co říct, Lauro. Teď, kdybys byla tak laskavá, mě nech přemýšlet. Nad touhle křížovkou už sedím víc jak půl hodiny…“

Byla jsem jí za její odpověď vděčná. Zaručilo mi to klidný spánek a normální průběh puberty.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

maryblack

6)  maryblack (28.02.2014 11:29)

Jacob je zralej na pořádnýho facana No i když v některých momentech je docela k sežrání.

emam

5)  emam (31.10.2013 12:57)

Takové odcizení matky a dcery Co za tím je? Laura opravdunemá jednoduchý život, ale určitě jí ho brzy vylepšíš, že?;)

4)  Emi28 (01.10.2013 18:53)

Výborná, výborná, výborná! rýchlo ďalšiu.. som strašne zvedavá..

3)  terka (30.09.2013 15:26)

dobrá kapitola .už se moc těšim na pokračovíní

2)  petra (30.09.2013 15:25)

super super super a rychle další :) :) :) :) :)

Empress

1)  Empress (29.09.2013 16:46)

Veru, čo k tomu dodať Matka krížovkomaniačka a Jacob, čo je na ránu ani by som sa nečudovala, keby sa z toho Laura zbláznila :D :D
No intímna chvíĺka trvajúca milisekundu bola
Len tak ďalej

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse poster - Volturi