Sekce

Galerie

/gallery/123photo.jpg

Konečně trochu normální den... a nebo ne?!

„Takže je to oficiální? Chodíte spolu?“ S odpovědí jsem si dala načas. Hezky pomalu jsem si strčila lžičku s pistáciovou zmrzlinou do pusy a převalovala ji na jazyku. James teatrálně vzdychl.

„Jo, asi jo,“ odpověděla jsem nakonec pomalu. James vyskočil a tleskl. Obrátila jsem oči v sloup.

„Já to věděl! Věděl jsem to! Pamatuješ, jak jsem ti to říkal? Věděl jsem to.“

„Jo, pamatuju si to moc dobře, Jamesi.“

Culil se na mě ještě několik minut, než si otevřel další Sprite. Nikdy jsem vlastně pořádně nepochopila, proč nebo kdy se stal takovým Jacobovým fanouškem, ale měl pravdu. Věděl to hned od začátku, dřív než já sama.

„V lednu možná pojedu na měsíc do Norska,“ vyhrkl najednou, až mi zaskočilo. Rozkašlala jsem se jako šílená. James mi trochu moc tvrdě dal herdu do zad a tvářil se rozpačitě. Chraplavě jsem se nadechla.

„Co?!“ vyrazila jsem ze sebe. James nevinně pokrčil rameny a znovu si sedl naproti mně.

„Do Norska. Na měsíc. Co ty na to?“

„Proč pro Krista pána do Norska?!“

„No… letenka je zlevněná.“

„Peníze pro tebe myslím nikdy nebyly problém.“

„Fajn, prostě chci zas na chvíli vypadnout.“

„Do Norska.“

„Jop.“

„Co když se ti tam něco stane?“
„Může se mi něco stát každou vteřinu každýho dne. Neřeš to tak.“

Sklapla jsem a zírala na něj. Vždycky byl takový. Jezdil si kam chtěl, kdykoliv chtěl. Zvykla jsem si na to. Ale zrovna teď jsem ho potřebovala. Nechtěla jsem, aby odjel.

„Nemůžeš jet třeba... do New Yorku?“ zeptala jsem se chabě. James mi stiskl ruku.

„Je to jen měsíc. Býval jsem pryč mnohem déle.“ Pádný argument. Ale stejně…

„Vážně v tom není něco jinýho? Nemáš problémy doma nebo tak?“ nehodlala jsem se vzdát. Povzdychl si a stáhl se. Pohodlně se rozvalil na gauči a pohled upřel do stropu.

„Ne všechno nutně musí mít nějakej důvod, chérie. Vždycky jsem chtěl vidět svět. A v Norsku jsem ještě nebyl.“ Zašklebil se. A samozřejmě měl pravdu. Proč jsem tolik vyšilovala?

„Fajn, jeď si,“ řekla jsem rádoby s nezájmem. „Já budu v pohodě. A jestli se mezitím vdám, máš smůlu.“ Vyplázla jsem na něj jazyk a on se zatvářil zděšeně. Pak jsme se oba rozchechtali.


Máma pracovala na ultra těžké křížovce. Přímo jsem dokázala vidět, jak se jí smaží mozek usilovným přemýšlením, ale jako vždy si ode mě nenechala poradit ani jediným písmenkem. Chvíli jsem na ni zírala a nechtěně si v hlavě kladla otázku, jak o ní Luke mohl říct, že byla zábavná. To je jako o mně říct že jsem plachá a tichá. Ha ha.

Ztratila jsem se do pokoje, sotva jsem dojedla večeři. V pokoji na mě čekalo překvapení.

„Jacobe! Co tu děláš? Máš ležet!“ obořila jsem se na něj tiše, když jsem za sebou zavřela dveře. Zatvářil se nevině.

„Vždyť ležím,“ odpověděl mi prostě a rošťáčky se usmál. Zavrtěla jsem hlavou a na tváři se mi automaticky rýsoval úsměv.

„Ale doma. Musíš odpočívat. A šplhat po stromech a lézt oknem se za odpočinek nepovažuje.“ Snažila jsem se o přísný tón, ale moc mi to nešlo.

„A tohle je odpočinek?“ Natáhl se a přitáhl si mě k sobě. Několik vteřin mě držel v objetí a líbal mě, dokud se mi nezamotala hlava a došel dech. Pak jsem se musela odtáhnout.

„Rozhodně ne pro moje srdce!“ Zasmál se. „Ale vážně, copak si nepamatuješ, co ti Sam nařídil?“

Teď zkroutil rty do úšklebku. „Pamatuju si to moc dobře. Ale hádej co, mám nadpřirozenou schopnost se rychle hojit, takže jsem vlastně už úplně v pořádku.“

Naoko jsem se zamyslela. „Takže se už o tebe nemusím starat?“

Zarazil se a s přimhouřenýma očima přemýšlel. „Myslím, že mě to ještě trochu pobolívá. Radši si lehnu.“ Práskl sebou do peřin a zakřenil se na mě. Rukou poplácal místo vedle sebe. S úsměvem jsem zavrtěla hlavou.

„Mám úkoly. Poslední dobou jsem školu dost zanedbávala.“ Přítel vlkodlak, původně mrtvý otec upír… jo, měla jsem napilno.

„Škola. No fuj. To ještě existuje?“ Jeho hlas teď ke mně přicházel tlumeněji, protože měl obličej zahrabaný pod několika polštáři. Rozpláclé tělo zabíralo skoro celou mou postel. Musela jsem se nad tím usmát.

„Jo, máme sice jiný starosti, ale odmaturovat s co nejlepším prospěchem je… pořád tak trochu priorita.“ Skoro jsem to nemohla vyslovit. Zrovna teď mě škola zajímala ze všeho nejmíň.

„Víš, je to jen pár dnů, co jsem balancoval na hranici života a smrti,“ ozval se dramaticky po chvíli. „Doufám, žes na to nezapomněla.“

„Jak bych mohla? Furt mi to připomínáš,“ zamumlala jsem nazpátek, pohled upřený do sešitu matematiky.

„Jak dlouho jsi do mě byla zamilovaná, Lauro?“

Omráčeně jsem se na něj otočila. Se širokým úsměvem seděl na posteli, v ruce jednu z mých fotek. Nedalo mi moc práce uhádnout která to je. Vzdychla jsem.

„Já do tebe nebyla zamilovaná, troubo. Jen jsem fotila a připletl ses mi do cesty.“ Pořád se usmíval. Zakroutila jsem očima a zase jsem se vrátila k učení.

„Víš, já… vlastně jsem nepřišel jen proto, žes mi chyběla. Protože chyběla, jen… je tu ještě něco, co jsem ti chtěl říct. Je to důležitý.“

Tenhle tón používal jen někdy. A na mě už jen zřídka kdy. Znamenalo to, že jde o něco vážného. Povzdychla jsem si a zamávala normálně strávenému večeru. Otevřená knížka mi najednou nepřipadala tak hrozná.

„Fajn, tak ať už to máme za sebou. O co jde?“

Vytáhl mě na nohy a přitáhl k sobě na klín. Obličej měl vážný a smutný, a celé moje tělo na to reagovalo podobně.

„Dneska ráno se rozhodlo, co se udělá s Lukem. Já… jsem se snažil. Vážně. Ale byl jsem… přehlasovaný.“ Měla jsem pocit, že mám v hrudi místo srdce jojo. Trhaně jsem dýchala a mačkala Jacobovo tričko v prstech jako záchranný kruh. Nechtěla jsem to slyšet.

„Udělal toho až moc. Nedá se nic dělat. Musíme… budeme ho muset zabít.“

---

„Na co čekáme? Moc dobře víš, co se stane, když hned nevypadnem.“

„Já to vím!“ zavrčel rozzuřeně a třískl do stolu, který je odděloval, až se s praskotem zlomil na několik kusů. „Ale… nemůžu ji tu nechat! Znovu.“

Založila si ruce na hrudi a v jejích zlatých očích se odrážela nenávist a zlost. „Takže se kvůli ní necháš zabít? Fajn, já ale tak blbá nebudu.“ Když zuřila, její britský přízvuk nešel přehlédnout.

Otočila se k němu zády a udělala krok ke dveřím, pak zaváhala, jakoby čekala, že ji snad zastaví. A zastavily ji jeho slova. Ne však takové, jaké čekala.

„Odejdu odsud buď s Laurou, nebo vůbec. Ty mě nezajímáš.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

emam

5)  emam (17.01.2014 20:38)

To bude ještě mazec

Anna43474

4)  Anna43474 (14.01.2014 22:44)

Empress

3)  Empress (14.01.2014 21:45)

Jeminkote, čože!!?? Nech sa Luke opováži a osobne mu pôjdem vykrútiť krk
Kapča výborná, len strašne krátka, už sa neviem dočkať ďalšej

2)  Jana (14.01.2014 21:21)

1)  arisa (14.01.2014 21:05)

tak tomu říkám zvrat :D ale dalo se to čekat, co?? :D:) super kapča :)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella