Sekce

Galerie

/gallery/123photo.jpg

Rozhovor otce s dcerou... :)

„Myslel jsem, že už mě nechceš vidět.“

Se založenýma rukama jsem zírala na obrovitanánskou knihovnu, která se táhla přes celou jednu stěnu v obýváku.

„Však se na tebe taky nedívám,“ odsekla jsem mu. Nebylo pro mě zrovna lehké za ním nakráčet potom, co jsem mu ne přímo mile vyčetla, co pro mě znamená. Nebo spíš neznamená. Ale rozhodla jsem se, že mi pýcha nebude stát v cestě.

„Divím se, že ti tvůj hlídací pes dovolil sem přijít,“ pokračoval Luke, hlas jako obvykle sarkastický a nakřáplý. Teď když jsem byla v obraze, spoustu nadávek a označení mi dávaly smysl. Ne že by mě to zároveň neuráželo.

„Jacob…“ neví že tu jsem, „se umoudřil.“ Taková odpověď mu musela stačit. A taky ano.

„Dobře, tak… co přesně po mně chceš?“ Luke se naštěstí nesnažil nějak se ke mně přiblížit. Zůstal stát za mnu, doufala jsem, že co nejdál, a já pořád zatvrzele stála před knihovnou, kterou jsem vlastně ani pořádně neviděla.

Zhluboka jsem se nadechla. „Byla moje máma vždycky tak… upjatá?“ vymáčkla jsem ze sebe. Tahle otázka sice přímo nehořela, ale řekla jsem si, že začnu zlehka. Luke se za mnou uchechtnul.

„Janice nebyla upjatá. Vlastně se občas dokázala i dobře bavit. Ale… vždycky v ní převládala zodpovědná,… realistická část. Neměla to… v životě snadné, a tak si vybudovala brnění, které ji mělo chránit před bolestí.“

Jeho odpověď mě překvapila. Moc jsem toho o mámině životě přede mnou nevěděla, neměla jsem to jak zjistit, nikdy jsme nebyly zrovna povídací typy, ale tohle dávalo smysl. Což ovšem smysl nedávalo, byla skutečnost, že se nikdy nedokázala sblížit se svou dcerou.

„Občas mám pocit, že mě nemá ráda,“ zašeptala jsem ztěžka. Vlastně jsem mu to ani nechtěla říct. Tohle nevěděl nikdo. Ani Jacob, ani James. Bylo to mé tajemství, u kterého jsem si nikdy nebyla jistá, jak to doopravdy je.

Luke se odmlčel. Chvíli jsem neslyšela nic než tikání jeho hodinek. A srdce se mi naplnilo bolestí a smutkem. Byla to pravda.

„Mýlíš se, Lauro. Má tě ráda. Jak by nemohla? Je to tvá matka. Jen… je pro ni těžší to dát najevo.“

Zavrtěla jsem hlavou a v očích mě zaštípaly slzy. Pozdě něco zachraňovat. Vždycky jsem si to myslela, vždycky jsem se toho bála. A teď jsem to věděla.

„Takže předpokládám, že jsem byla nehoda? Jen jste… se jednou večer moc opili a…?“ Ztichla jsem, když se mi z úst dral vzlyk. Začínala jsem litovat, že jsem sem vůbec lezla.

„Nech toho, Lauro. Byla jsi překvapením pro všechny, ale nikdy jsme toho nelitovali.“ Jeho hlas zněl blíž. Bylo mi to jedno. „Chtěli jsme založit rodinu, dřív či později. Jenom jsme nečekali, že to bude… tak brzo. A krátce.“

Otřela jsem si oči. Měl pravdu. Potřebovala jsem se soustředit na důležitější věci.

„Takže… jak se z tebe stal… upír?“ zašeptala jsem. Aniž bych si toho všimla, postavil se vedle mě, pohled upřený někam do dálky.

„Proměnil mě doktor, Carlisle. Kdo ví proč se mu mě zželelo. Několik let po proměně jsem žil s ním a jeho rodinou, ale… bylo to pro mě těžké. Jedině myšlenka na vás mě držela nad vodou.“ Jeho hlas zněl tak zdrceně. Objala jsem se pažemi.

„Jak to myslíš, že jsi žil s jeho rodinou?“

„Carlisle nebyl jediný. Má ženu a… žijí spolu a dalšími upíry, kteří se tak nějak vydávají za jejich děti. Všichni se živí zvířecí krví.“ Otřásla jsem se, i když to byla lepší alternativa než krev lidská.

„Dlouho jsem vysel na vlásku. Málem jsem… podlehl. Chtěl jsem podlehnout. Ale… díky mým vzpomínkám na vás, které jsem si v hlavě přehrával pořád dokola, jsem se nevzdal. A když jsem na tom byl s ovládáním dost dobře, rozhodl jsem se… vás zkontrolovat.“

Otočil se tváří ke mně a najednou zněl naléhavě. „Opravdu jsem ti nikdy nechtěl ublížit. Přiznávám, že moje… pýcha a zakořeněná nenávist mi na chvíli zatemnila mozek, ale… vždycky mi šlo jen o tebe.“

Jeho slova mě hřála. Byla to slova táty.  Když jsem si jako malá představovala, že ve skutečnosti neumřel, že je jen na hodně dlouhé dovolené… podobné slova by mi řekl, až by se vrátil. Nejlépe bez těch krvavých detailů. Já bych vyskočila z postele, skočila mu do náruče a on by se se mnou točil po pokoji, dokud by nás oba nebolela hlava. Pak bychom seděli v houpacím křesle, v uších by mi zněl jeho pobrukující hlas a po dlouhé době bych se zase cítila v bezpečí. Hodně se to lišilo od skutečného setkání s mým otcem, ale…

Pevně jsem zavřela oči a snažila se z mysli vypudit tu představu. Tohle není můj táta…

„Jen jsem se s tebou chtěl… spřátelit. Být součástí tvého světa. Ty jsi mi to ovšem moc neulehčovala.“ V jeho hlase zazněl úsměv, ale věděla jsem, že ho to mrzí. Pomyslela jsem na všechny ty ošklivý věci, které jsem mu řekla, ještě před tím, než jsem vůbec tušila, že s ním něco není v pořádku. Nesnášela jsem ho, a potom to všechno dorazil, když mě štval proti Jacobovi.

To jsem si neustále opakovala.

„Proč ses zaměřil na mě? Copak by ses neměl spíš pokoušet dostat se k mámě?“ zeptala jsem se, když jsem si uvědomila, že ji vlastně… nechal jít. Určitě byla jeho práce, že po tolika letech vyklidila jeho věci, vyhodila fotky a… to s Billym je určitě taky nedorozumění. Jen jsem nechápala, proč to udělal.

„Víš, o tom to celé je,“ zamumlal a vzdal snahu navázat se mnou oční kontakt. „Obě jsem vás miloval, proto jsem dokázal přežít. Ale když jsem přijel a znovu ji uviděl, došlo mi, co jsem věděl celou dobu. Změnil jsem se až moc. Prožil jsem si toho příliš na to, abych ji dál miloval. Možná ti to připadá nesmyslné, ale… to Lucas ji miloval. Já, Luke, upír, ji milovat nedokážu. Ale lásku ke svému dítěti… jsem neztratil.“

Tentokrát jsem nechala slzy, aby si našly cestu po mých tvářích. Všechno co mi tu vykládal, jen podkopávalo mé rozhodnutí nepustit si ho k sobě. Do srdce. Tolik jsem se snažila na něj pohlížet jako na toho otravného kluka s pitomým účesem, ale když říkal ty věci… zněl jako dospělý, navzdory svému vzhledu. Zněl jako můj táta a to jsem nemohla dopustit.

„Takže jsi ji zhypnotizoval, aby… na tebe zapomněla?“ zašeptala jsem masochistně, jako bych toužila slyšet další hezké řečičky.

„Nezapomněla na mě, jen se posunula dál. Vždycky mi mě bude pamatovat a bude si pamatovat, co jsme měli, ale už ji to nebude trápit. Myslím, že si to zaslouží.“

Pořád jsem stála čelem ke knihovně a od svého příchodu jsem se skoro nepohnula, proto jsem teď byla celá ztuhlá. Uvolnila jsem postoj a otočila se. Sotva jsem pohledem narazila na jeho obličej zbrázděný starostmi, vnitřně jsem se obrnila. Musela jsem to udělat.

„Děkuju, že jsi mi všechno řekl a byl jsi ke mně upřímný.“ Doufala jsem, že byl. „Ale stojím si za tím, co jsem řekla. Můj táta umřel a tebe si do života vpustit nemůžu. A ani nechci.“

Jen jsem si přála, aby to byla pravda.

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

emam

4)  emam (17.01.2014 20:23)

Nemá to vůbec jednoduché, ale když už je konečně s Jacobem tak má alespoň pořádnou oporu

Anna43474

3)  Anna43474 (09.01.2014 19:18)

Achjo :(

2)  arisa (08.01.2014 19:28)

wow... sice trošku depresivní kapitolka, ale proč ne že? :D

1)  teryna (08.01.2014 19:18)

Hustý! Honem další!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still