Sekce

Galerie

/gallery/123photo.jpg

Další kapitola, ve které se toho moc neděje. Jen malý pohled zpět a Laura dospěje k rozhodnutí... Děkuji za komentáře! :)

„Celý den brečela.“ Zničeně se opře o linku a protře si ospalé oči. „Myslela jsem, že nikdy neztichne.“

Cestou z chodby jí vtiskne polibek do vlasů, včetně uklidňujícího úsměvu.

„Zpívala jsi jí?“

„Proboha, ne.“ Zašklebí se a odmítavě mávne rukou. „Na to jsi expert ty.“

Chtělo se mu spát. Zítra měl celý den makat. Ale stejně ještě nakoukne do jejího pokojíku. Je zabalená v zelené přikrývce, vypadá nabručeně a rtíky má našpulené.

Usměje se. Hotová maminka.

Chystá se potichu zavřít dveře, když se z postýlky ozvale dětské zamručení. Zastaví se.

„Tys na mě čekala, viď?“ Bez váhání se nahne nad postýlku, vezme malý uzlíček do náruče a sedne si do houpacího křesla pod oknem. Trochu ji vysvobodí z deky i oblečení, aby se mohla chytit za jeho prst.

„To bys nevěřila, jak mě šéf dusí. Ví že máme malýho špunta a využívá toho, hajzl.“ Zkroutí rty a zatváří se zkroušeně. „Ne že tohle bude tvoje první slovo. To by mě máma zabila.“ Dívá se do jejích živých, inteligentních očí a pocítí náhlý závan pýchy. Drží v náručí svoji dceru. Krásnou, zdravou dceru. Co by si mohl přát víc?

„Nebudeš mě nutit zpívat, že ne?“ Roztáhne rtíky do bezzubého úsměvu, jakoby mu rozuměla. Obrátí oči v sloup. Uslyší šramot na chodbě, jak zhasínají světla. „Maminka už jde spát, tak ji nebudem rušit, dobře? Víš stejně dobře jako já, jak je otravná, když se nevyspí. Teda… i když se vyspí…“ Potichu se zasměje. Ona z něj nespustí oči a pevně mu svírá ukazovák, přičemž se nepřestávají pohupovat.

„Ty že celý den probrečíš? Tomu nevěřím.“ Polechtá ji na nožce a ona se zahihňá. Přimhouří oči a pevněji ji stiskne v náručí.

„To je zub? Heleme se, tobě roste zub! Takže už budeš kousat?“ Uchechtne se a políbí ji na hebké čelíčko. „Teď už spi, ať si zítra zas máma nestěžuje…“

Pokoj naplní tiché broukání a zanedlouho i klidné oddechování.

„Sladké sny, Lauro.“


„Nemůžeš se mi vyhýbat napořád, Lauro.“

„To by pro tebe bylo dlouho, co?“ Zastavila jsem se jen na pár vteřin, abych mu mohla vmést do tváře: „Vím o tobě i Jacobovi, a jestli sis myslel, že to nějak změní můj názor a já poběžím za tebou s otevřenou náručí, tak to ses spletl.“ Znovu jsem se otočila a dala se do kroku. Proč je třída angličtiny tak daleko?

„Jistě že to nezměnilo tvůj názor. Nic nezmění tvůj názor, protože jsi k němu připoutaná. Cokoliv ti řekne, bude v pořádku a všechno mu odpustíš, protože tak to prostě funguje.“ Běžel za mnou a bylo mu jedno, že se před ním snažím utéct. Chtěla jsem se otočit a znovu mu vrazit, ale bylo mi jasné, že si to odnesu zase jenom já.

„Přestaň mě proti němu štvát. Nepodaří se ti to.“ Konečně jsem doběhla ke třídě, když mě zarazila jeho silná ruka. Snažila jsem se mu vykroutit, ale marně.

„Pusť mě nebo začnu řvát.“ A že by to bylo slyšet. Pustí mě, ale zatarasí mi cestu.

„Vyslechni mě, Lauro. Já jenom chci, abys… byla šťastná. A v bezpečí.“ Díval se na mě tak úpěnlivě, že kdybych nezažila několik minulých měsíců, snad bych mu i uvěřila.

„A proto jsi mě zhypnotizoval, abych bodla, bodla svého přítele? Proto jsi zhypnotizoval moji mámu?“ Díval se na mě ublíženě a zraněně, ale bylo mi to jedno. Ještě jsem neskončila.

„Byla bych radši, kdybys umřel. Moje vzpomínky na mého tátu by mi zůstaly, krásné a neporušené. Ale tys musel přijít a… všechno mi sebrat.“ Procpala jsem se kolem něj do třídy a z hlavy se snažila dostat jeho výraz ublížené srny. Já byla ublížená taky. A nijak mu na tom nezáleželo. Můj táta zemřel. Ať je on kdokoli, můj táta ne.


„Jak je to vůbec možný?“ Lepilo to. A taky smrdělo. Štípalo mě to v nose a hrozilo, že se rozkýchám, nebo při nejhorším rozbrečím. I tak jsem ale pokračovala v potírání.

„Jak mě může zhypnotizovat? To je nějaký upíří trik?“ Chytnul mě za ruku a tím zastavil pravidelný pohyb mých prstů. Bude mu od toho sajrajtu smrdět ruka, ale nejspíš mu to bylo jedno.

„Někteří upíři mají různé… dary,“ odpověděl, v hlase potlačovanou nenávist. „Svým způsobem to odráží jejich lidský… charakter, dalo by se říct. Takže předpokládám, že Luke byl proradný manipulátor už jako člověk.“

Jeho slova mě bůh ví proč zabolela. Luke byl sice zlý a ustavičně mi ničil život, ať už proto měl jakékoliv důvody, ale stejně… kdysi býval… někdo jiný. A podle Jacobových slov musel být manipulátor už jako člověk. Jako otec. A to se mi nelíbilo. Nesedělo to k mé představě o tatínkovi. Můj táta byl hodný, laskavý a upovídaný. Zpíval mi do ouška i několik hodin, dokud jsem neusnula. Takový byl. Takový měl být.

Zaplašila jsem takové myšlenky a vyprostila mu ze sevření ruku. Zavřela jsem mast, kterou mi Emily dala na lepší uzdravení Jacobovy rány, a nervózně si poposedla. Jacob si povzdechnul a rty zvlnil v úsměvu.

„Tak co chceš říct?“

Jsem vážně tak otevřená kniha, nebo mě prostě jen Jacob zná líp než kdokoliv jiný? „Co s ním uděláte? Vím, že jste se bavili o nějaký… dohodě, nebo co. A že ji porušil. A ať už jsem byla v dětství blondýna nebo ne, došlo mi, že porušení dohody se nějak trestá, takže…“ Odmlčela jsem se. Možná jsem to přece jen vědět nechtěla.

Jacob znovu vzal mou ruku. Jako už tolikrát mě překvapil a potěšil žár, který z jeho kůže vychází, a naklonila jsem se blíže k němu.

„To nezáleží na mě, Lauro. Já bych… byl bych ochotný ho kvůli tobě… co já vím, s varováním a zákazem sem znovu vkročit, klidně i pustit, ale… rozhodnutí záleží hlavně na Samovi. Na nás všech.“

Tahle odpověď se mi nelíbila. Netuším, co jsem čekala. Co jsem chtěla. Ale tohle ne.

„Zabijete ho?“ zeptala jsem se tiše. Jacob chvíli mlčel, pohled upřený na naše spojené ruce. To nebylo dobré.

„Byla to možnost. Nejdřív. Teď… si nejsem jistý.“

Nejspíš jsem byla znovu pod nějakým kouzlem. Zhypnotizovaná. Protože jinak bylo naprosto nemožné, aby mě to mrzelo. Abych se o něj bála. To… nešlo. Bylo to špatné. Neměla bych… neměla bych to tak cítit. Za svými slovy, které jsem na něj vybafla ráno, jsem si stála. Nebyl to můj otec. Ale… byl ta nejbližší spojka, kterou jsem k němu měla. Mohl by mi toho tolik říct. Jaký byl. Jaká jsem byla já. Kde byl potom, co se to stalo. Jak se to stalo. Chtěla jsem toho vědět tolik. Proto jsem nemohla dovolit, aby se mu něco stalo. Ať už to bylo jakkoliv bláznivé a špatné. Já dělala špatné rozhodnutí pořád. A i když to bylo nefér, vůči Jacobovi, vůči mně samotné, musela jsem Luka držet dál od vlkodlaků, dál od potencionálního nebezpečí, i možné smrti.

Měla jsem totiž spoustu otázek.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

emam

4)  emam (05.01.2014 21:40)

Nemá to chudák vůbec jednoduché:(

3)  arisa (04.01.2014 12:20)

tak Laura v tom má pořádný bordel, no.... :D snad se jí to co nejdřív ujasní...:'-( :)

2)  teryna (03.01.2014 18:46)

Hustý...

Anna43474

1)  Anna43474 (03.01.2014 00:08)

Achjo.... :-(

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse