24.12.2013 [17:15], Veru177, ze série Překročení hranice, komentováno 5×, zobrazeno 2088×

Jelikož jsou Vánoce, chtělo by to nějaký dáreček, že? Ale protože jsem líná a totálně bez nápadu :D bude vám muset stačit nová kapitola... :) Snad se bude líbit, krásné svátky! :)

„Já… To ne… Ty ses pomát.“

Padla jsem na kolena k posteli a začala Jamesem prudce třást. Chtěla jsem být pryč, hned.

„Lauro, zamysli se nad tím…“

„Ale já na to myslím!“ vyštěkla jsem a znovu vyskočila na nohy. „Tohle prostě není možný! Ty ses zbláznil. Nebo si ze mě děláš dobrej den, ale…“ Zavrtěla jsem hlavou a sklopila oči. Pohled mi padl na fotku, kterou jsem upustila na zem, jakoby mě kousla.

Poznala jsem ji. Pořád ty stejné brýle, stejný nepřístupný pohled v očích…

Nejsem já ta, co se zbláznila?

„Vím, že si mě nepamatuješ. Ani nemůžeš, byla jsi ještě malá…“ Když mluvil, do očí se mu vloudil podivný, skoro až laskavý odlesk a v jeho hlase zaznělo něco jako opravdová něha.

„Já si ten den ale pamatuju do nejmenších detailů.“ Smutně se usmál a sesunul se na postel. Byla jsem tak paralyzovaná, že jsem ani nedokázala protestovat proti jeho přílišné blízkosti u Jamese. „Bylo osmého ledna. Cesty zmrzlé, všude plno sněhu a bahna… Spěchal jsem z brigády za svou rodinou… ale dostal jsem smyk…“

Vrtěla jsem hlavou. Jak to věděl? Jak věděl, co se stalo mému tátovi? Jak se tohle mohlo dít?

„Nebylo možný mě zachránit. Jen jediným způsobem. Jen jediný doktor…“ Pozorovala jsem Jamese, bledého, nevinného. Srdce mě bolelo, hlava třeštěla. Toužila jsem se schoulit k Jacobovi do náruče a nikdy nevylézt. „Bylo mi dvacet, byl jsem čerstvě ženatý otec. Nemohl jsem… umřít.“ Díval se mi do očí a já se přistihla, že mě v těch mých štípou slzy. „Nemohl jsem zůstat s vámi. Musel jsem zmizet, aspoň na čas. Ale nikdy jsem se nedokázal… vzdát. Musel jsem se vrátit a ujistit se, že je moje rodina v bezpečí.“

„Větší blbost jsem v životě neslyšela.“ Pleskala jsem Jamese po tvářích tak dlouho a prudce, dokud neotevřel oči. Zašilhal na mě.

„Jak láskyplný probuzení…“

Vytáhla jsem ho na nohy.

„Lauro, prosím tě…“

„Nech nás jít. Už tě nechci vidět.“ Společně jsme vyklopýtali ven. Nechal nás. Držela jsem Jamese kolem pasu a odolávala pokušení se rychle rozběhnout pryč.

„Asi jsem odpadl. Luke mě pozval na pivo, ale nějak si nepamatuju…“

Neposlouchala jsem ho a ani mě nenapadlo to skrývat.

Byla jsem na dně.

Zírala jsem na ni. Několik hodin. Se slzami v očích. Přemýšlela, kde ji vzal. A všimne si, že jsem mu ji ukradla? Přijde si pro ni? Snad ne. Ale zároveň jsem doufala v opak.

Musela jsem něco udělat. Vyhrabala jsem se z postele a i s fotkou v ruce sešla schody do kuchyně.

Seděla u stolu, oběma rukama si držela obličej a před sebou prázdnou křížovku. Oči měla zavřené a pod nimi tmavé kruhy. Chvíli jsem se na ni jen koukala a v duchu porovnávala. Bez pochyb to byla ona. Jakou ale mohlo dát práci něco předělat ve photoshopu?

„Mami?“ zašeptala jsem, když jsem dosedla na židli naproti ní. Pomalu otevřela oči a zaostřila na mě. Nevěděla jsem, jestli svými následujícími slovy zkazím jakýkoliv minimální vztah, jaký jsme k sobě měly, ale musela jsem to vědět. Přišoupla jsem fotku k ní.

„Poznáváš to? Poznáváš… ho?“

Došel mi ten moment. Poznala jsem, když se jí v hlavě vybavily vzpomínky. Přesně tenhle výraz měl dnes i Luke. Srdce se mi sevřelo ještě víc a mozek prostě odmítal cokoliv dalšího přijmout.

Matka z úst vypustila pouze jediné slovo. „Lucas.“

Rozbrečela jsem se.

„Takže.“ Posadila jsem se na kraj postele, co nejdál to šlo, abych byla s to normálně přemýšlet. Pokud to vůbec šlo. „Dneska jsem mluvila s Lukem.“

Jacobovi se ve tváři objevilo zděšení a chystal se něco říct. Nenechala jsem ho. „Mlč, teď mluvím já. Jsem v pořádku, nic mi neudělal. Kromě nějakých… psychických vad.“ Zhluboka jsem se nadechla. Teď přijde ta těžká část. „Řekl mi pár… dost znepokojujících… informací. Konkrétně, že jsem jeho dcera. Řekl mi, že umřel, když mu bylo dvacet, sotva se mu narodila dcera, ale nějakým zázrakem přežil. Samozřejmě jsem se mu nevěřila ani nos mezi očima, ale… všechno to sedí. Až na to, že je to nemožný.“ Zoufale jsem zavrtěl hlavou a potlačovala slzy, které se znovu hlásily o slovo. „Můj otec zemřel, když mu bylo dvacet, když jsem byla ještě prcek. Na autonehodu. Jmenoval se Lucas,“ hlas se mi zlomil. Třásla jsem se. Tohle ne…

Jacob mě vzal za ruku, já se na něj ale nemohla podívat. Nešlo to. „Nepamatuju si na něj. Pamatuju si jen… na ten pocit. A ten se rozhodně hodně liší od toho, co cítím k Lukovi teď. A… poslední dobou na tátu hodně myslím, zdá se mi o něm… navíc všechny jeho fotky zmizely, matka se rozhodla v životě pohnout dál…“ Odmlčela jsem se, abych nabrala dech. „Poslední dobou mi dochází, že ani ty… ani Luke… nejste úplně normální. Něco se tu děje, a já potřebuju vědět co, abych mohla… s jistotou říct, že je Luke hajzl, který se mi jen z nudy snaží zničit život…“

Jacob se na posteli posadil a navzdory svým zraněním mě sevřel v náručí. Zavrtala jsem se k němu a užívala si pocit bezpečí, který roztával každičký kousek strachu i bolesti.

„Dobře, teď mě poslouchej.“ Trochu se odtáhl, a já se mu nedivila. Rána ho bolela i bez mého tisknoucího se těla, proto jsem se odšoupla kousek stranou. „Pokaždé, když jsem se konečně rozhoupal a chtěl ti o tom říct, někdo nebo něco mi to překazilo…“ Zlehka se usmál, ale rozhodně to nevypadalo šťastně. „Ale tentokrát to dotáhnu do konce. Jen mi slib, že nebudeš vyvádět.“

„Po takovéhle větě ti to slíbit nemůžu.“

Uchechtl se a po hlubokém nádechu začal.

„Takže vlkodlak?“ Jakmile jsem to vyslovila, kupodivu to neznělo tak šíleně. Netušila jsem proč, jak je to možné, ale… nevadilo mi to.

„A Luke je upír. Tím pádem je možný, aby byl…“ nedořekla jsem to. Tohle už šílené bylo. Nemohla jsem na to ani pomyslet. Jacob se na mě důkladně díval a obezřetně čekal na moji reakci. Nejspíš ho překvapilo, že to beru tak v klidu, ale… nedokázala jsem cítit nic jiného než lásku a vděčnost z toho, že mi konečně řekl pravdu. Stiskla jsem mu ruku a rty roztáhla do úsměvu.

„Nikdy jsem nebyla úplně normální, víš?“ S výdechem se zasmál a s jiskřičkami v očích si mě za krk přitáhl blíž.

„Vím. Nic jiného ani nechci.“

Líbala jsem ho. Líbala jsem Jacoba Blacka, vlkodlaka, a nedokázala jsem si představit nic lepšího.

Kdy se to stalo?

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

4)  emam (26.12.2013 20:51)

A pak, že nemáš vánnoční dárek
Děkuji

3)  Empress (26.12.2013 19:13)

Ďalšia kapitola? Už sa neviem dočkať, kedy sa na ňu budem môcť v kľude vrhnúť

1