Sekce

Galerie

/gallery/123photo.jpg

Laura je konečně zase sama sebou...

„Padej od něj!“ zavřískla jsem jako smyslů zbavená. Luke sebou překvapeně trhl a zastavil se.

„Lauro…“

„Ne, ne, ne. Tohle se neděje. Tohle se nemůže dít… Jacobe!“

Co jsem to provedla? Proč jsem to provedla? Jak jsem mohla…

Před očima se mi dělaly mžiky. „Nestůj tam tak! Zavolej sanitku! Musíme – musíme mu pomoct!“ vzlykala jsem zlomeně. Ruce se mi třásly, když jsem Jacobovi odtrhla kousek trička a zmuchlala mu ji na ránu.

„Lauro…“

„Drž hubu!“ štěkla jsem rozpáleně. Šlehla jsem pohledem po Lukovi, který mě starostlivě pozoroval, a pohled se mi zbarvil rudou nenávistí. „Tohle všechno jsi udělal ty,“ zasyčela jsem, „nevím cos mi provedl, hypnózu nebo nějakou podobnou hovadinu, ale vím, žes to byl ty. Vypadni odsud, než na tebe zavolám policajty!“

Znovu jsem se otočila k Jacobově nehybné postavě. Roztřásla jsem se, hruď mi naplnila neskutečná bolest. Stravovala mě zevnitř ničivou silou.

„Jacobe, to bude dobrý. Hlavně vydrž. Zůstaň se mnou. Omlouvám se.“

Slzy mi kapaly na mé ruce pokryté jeho krví. Bylo mi zle.

„Lauro, ty – neměla jsi…“

Slyšet ten hlas ve mně probouzel touhu znovu vzít ten nůž a bodat, bodat a bodat…

„Říkám ti to naposledy.“ Můj hlas byl podivně klidný. Chladný. „Vypadni odsud… i z mého života. Už tě nikdy nechci vidět. Nenávidím tě.

Jacob dýchal. Oči měl zavřené a tvář bledou, ale dýchal. Byl naprosto nehybný. Utřela jsem si slzy do halenky na místě, kde ještě nebyla zamazaná od krve, a mačkala jeho ochablou ruku.

„Nemusíš plašit. Uzdraví se. A… promiň.“ Ani jsem se na něj nepodívala. Jen jsem chtěla, aby byl pryč. Nechtěla jsem ho ve své nebo Jacobově blízkosti.

Držela jsem látku na ráně, dokud jsem nesebrala dost odvahy se podívat. Polkla jsem a pootočila jeho rozložitým tělem dost natolik, abych mu viděla na záda.

Zhluboka jsem se nadechla a odtáhla ruku i s kusem trička. Nedokázala jsem se ubránit překvapenému vykviknutí, když ta rána… nebyla ani z poloviny tak hrozná, jak jsem si myslela.

Vydechla jsem, když se mi z beder zvedla obrovská tíha. Opožděně mi došlo, že bych měla zavolat sanitku. Ale… něco mi říkalo, ať to nedělám.

Ses úplně pomátla, ne?! Zavolej záchranku, hned! křičela jsem na sebe v duchu. Roztřesenýma rukama jsem z kapsy vylovila mobil. Druhou rukou jsem pořád držela Jacoba.

„Lauro.“

Škubla jsem sebou a oči se mi znovu zalily slzami. Upustila jsem mobil a přimáčkla se k němu blíž.

„Jacobe? Bože, jsi v pořádku? Totiž, já… tolik mě to mrzí! Nevím, co jsem… vůbec jsem nemohla…“

„To je dobrý,“ zamumlal chraplavě a s námahou rozlepil víčka. Tolik se mi ulevilo, když jsem viděla známou hřejivou barvu jeho očí. „Tohle se mi na prvním rande občas stává…“

Hystericky jsem se zasmála. „Tohle přece není rande.“

„No jo, máš pravdu.“ Držela jsem jeho ruku, hladila ho po vlasech a slzy mu smáčela obličej. Nechtěla jsem ho už nikdy pustit.

„Co mám dělat? Měla bych… zavolat záchranku…“

„Ne, to nedělej. Budu v pohodě. Nakonec…“

„Neudělala jsem to schválně,“ zašeptala jsem zlomeně. Bylo mi z toho strašně špatně, „ani nevím, kde jsem ten nůž vzala. Prostě najednou…“ Vzlykla jsem. Tohle bylo špatně. Všechno bylo špatně!

„Já vím,“ zachraplal a pokusil se o poloviční úsměv. „Ty za to nemůžeš. To já. Měl jsem… ti ten přívěšek dát dříve…“

Přívěšek. Úplně jsem na něj zapomněla. Potom, co jsem ho pár minut drtila v dlani, jsem ho upustila do trávy. Chtěla jsem ho najít, ale zároveň jsem se od Jacoba nechtěla ani hnout.

„Lauro, zavolej… vem můj mobil, prosím tě.“

Pořád vyděšená jsem se mu opatrně jala prohledávat kapsy. Pokaždé, když sykl bolestí, jsem sebou trhla.

„Co teď?“

„Vytoč Sama.“ Prostý úkol. Poslechla jsem. Sice nemotorně, roztřeseně a uplakaně, ale nakonec pomoc dorazila.

„Luke?“ řekl Sam pouze, a pospíchal k nám.

„Jo,“ odpověděla jsem pořád uplakaným hlasem.

Střelil letmým pohledem po mně, na tváři se mu mihl nepatrný úsměv, a pak věnoval veškerou pozornost Jacobovi na zemi. Odstrčil mě stranou. To mě sice trochu zasáhlo, ale aspoň jsem měla čas pohledat svůj přívěšek. Plazila jsem se po zemi, oči mi klouzaly střídavě po travnaté zemi a dvou chlapcích opodál.

Když jsem ho našla, pevně jsem ho stiskla v dlani a rychle se přesunula zpátky.

„Tak co? Bude v pořádku? Neměli bysme ho vzít do nemocnice?“

„Ano a ne.“

Tenhleten Sam se mi teda moc nezamlouval. Momentálně jsem se snažila svoje názory a pocity neřešit, a raději jsem se dívala na Jacoba.

„Říkal jsem ti, abys jí to řekl hned. Tomuhle jsme se mohli vyhnout,“ mumlal Sam polohlasně, zatím co si prohlížel Jacobova zranění. Měla jsem chuť ho praštit. Tak on si dovoloval ještě ho peskovat? V jeho stavu?

„Teď už se ho ale můžeme konečně zbavit. Porušil pravidla.“

Zamračila jsem se. To mluvili o Lukovi? Jaký pravidla?

„Ale to nebyl…“

Jacob mě chytnul za ruku a tím mě umlčel. Díval se mi do očí naléhavým pohledem a já rozčarovaně polkla.

Mlč.

A tak jsem mlčela. Jacobovo zranění se hojilo, strašně rychle. Připadalo mi to zvláštní, ale… neptala jsem. Nějak mi to bylo jedno. Možná jsem byla v šoku. Ale dokázala jsem myslet jen na to, že bude Jacob v pořádku.

S pomocí dalších chlapců z La Push, které jsem si pamatovala z táboráku, jsme ho dopravili domů. Totiž, oni dopravili. Já jsem pelášila za nimi, srdce v krku. Dělalo mi trochu starosti, co si lidé pomyslí, když tohle uvidí.

Já jsem byla za prvé celá od krve. Už to bylo zarážející. A co teprve ten průvod přede mnou?

V Billyho domečku bylo k prasknutí. Byli tam snad… všichni. Zpomalila jsem, když kluci donesli Jacoba dovnitř. Chtěla jsem jít za ním, držet ho za ruku a být u něj, dokud by mu z těla nezmizel poslední šrám, ale na druhou stranu jsem nechtěla kazit rodinnou atmosféru.

Nerozhodně jsem postávala kousek ode dveří, dokud na mě nepromluvil čísi hlas: „Nemusíš se bát. Jsi tam vítaná víc než většina lidí tady.“

Překvapeně jsem se otočila na dívku, které jsem si předtím nevšimla. Jako první mě do očí uhodila její jizva, které se jí táhla po celé krásné tváři i krku. Moc dlouho jsem se nad tím nepozastavovala. Byla krásná. Její pohled i úsměv byly přátelské a laskavé. Hned mi byla sympatická.

„Já… si nejsem úplně jistá,“ hlesla jsem v odpověď. Přece jen jsem to byla já, kdo ho bodl. A on mě navíc kryl.

„Věř mi. Jacobovi bude líp, když tam budeš.“ Zabloudila pohledem ke dveřím domku a v očích se jí objevila zvláštní jiskra. „Vím jistě, že mu bude líp…“

Než se otočila k odchodu, lehce se dotkla mé paže a věnovala mi poslední, uklidňující úsměv.

Rozběhla jsem se ke dveřím ještě dřív, než zmizela mezi stromy. Protlačila jsem se skrz těla rozrušených indiánů a vpadla do jeho pokoje.

Vzhlédly ke mně tři páry očí.

Já se zajímala jen o jedny z nich.

A věděla jsem, že už vždycky budu.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

6)  teryna (09.12.2013 18:48)

Uff... Jsem ráda že to dopadlo tak dobře. Jen mne zajímá co teda s tím Lukem provedou?
Jinak některými hláškami to fakt zabijíš :D :D :D
Jinak to bylo fakt úža. :)

emam

5)  emam (08.12.2013 21:22)

Fí ha, hezký posun a fakt se těším na pokráčko:)

Anna43474

4)  Anna43474 (08.12.2013 21:01)

Slyšet ten hlas ve mně probouzel touhu znovu vzít ten nůž a bodat, bodat a bodat...
„Tohle se mi na prvním rande občas stává…“ :'-( (ach tak hysterie....)
Přívěsek.... něco jako sporýš v TVD?? :D :D
Ten konec.... áááááách

Empress

3)  Empress (08.12.2013 15:07)

Luke ju zhypnotizoval preto, aby sa jej Jake priznal s tym, ze je vlk? Alebo sa to tak vidi len mne? Alebo je v tom niecio uplne ine? Som zvedava co za kreatura sa z neho napokon vyvinie a kedy da pokoj...
Ale ak pominiem toho hajzlika, tak celu kapitolu som sa len tak prisprosto usmievala :D Laure to konecne doslo, a neviem sa dockat reakcie na to, ked sa dozvie vsetky skutocnosti :)
Kapitola nemala najmensiu chybu, len tak dalej

2)  arisa (08.12.2013 13:47)

ano!! snad už konečně ta upírská potvora dá pokoj... Jake se díky vlčí půlce uzdraví a konečně to vypadá na nový páreček :D:)

1)  tess (08.12.2013 11:43)

Doufám, že Lukovi to neprojde. Jinak skvělá kapitolka.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek