Sekce

Galerie

/gallery/123photo.jpg

Den strávený na pláži... :)

Snad se bude kapitola líbit, děkuji za komentáře! :)

„Mami, kam se poděly nějaké tátovy fotky?“ zeptala jsem se, když mi došly slzy a uvědomila jsem si, že matka z mého vylívání srdce asi není moc nadšená. Seděly jsme od sebe asi půl metru, ale pořád mezi nepořádkem vytahaným z šuplíků a skříní.

„Já… nevím.“ Máma pokrčila rameny a řasy jí za brýlemi rychle kmitaly. Taky potlačovala slzy? „Když jsem vyklízela… ty věci, žádné fotky tam nebyly.“ Zachvěl se jí hlas. „Asi jsem je… vyhodila.“ Vypadala, že si tím není jistá, ale stejně ji to mrzí.

Zklamaně jsem se zvedla a začala rovnat bordel na zemi. Matka se ke mně neochotně přidala.

„Jaký byl zbytek táboráku?“ zamumlala jsem, abych nějak vyplnila ticho. A zřejmě to byl chytrý tah. Matka úplně zapomněla předchozí téma hovoru a celá se rozzářila. Nadšeně mi začala povídat o všem co se v mé nepřítomnosti událo. Vypadala šťastně. A já za ni měla radost. Tak trochu. Maličká, sobecká část mého mozku se nechtěla podvolit. Ale já ji zlomím. Je čas být poslušnou dceruškou…

„Billy je fakt milej,“ vydolovala jsem ze sebe přiškrceně. Matka se rozzářila ještě víc, až jsem se bála, že si vyhodí pojistky.

„Já vím. Dříve… dříve jsem to jakoby neviděla, ale… teď si začínám uvědomovat, že toho máme opravdu hodně společného.“

Moc informací! Moc informací!

Spolkla jsem svou typickou kyselou poznámku i žluč stoupající mi do krku, a jen si na tvář nasadila úsměv.

Moje prázdninové aktivity byly sestaveny z dvou rutinních. Spánek a čtení. Tak jsem trávila většinu dnů. Občas jsem se zastavila na pláži, ale bez foťáku, kterým bych zaznamenala krásu přírody, to nebylo ono.

Když se za mnou jednou ale ozval známý, vážný hlas, litovala jsem, že u sebe nenosím třeba mačetu.

„Taky tě to uklidňuje?“ Postavil se vedle mě, ruce vražené v kapsách, pohled upřený na klidné mořské vlny a zatažené nebe.

„Spíš nemám co dělat,“ zamručela jsem na odpor, ale ve skutečnosti se docela trefil.

„Já když nemám co dělat, přemýšlím. A že toho mám na mysli hodně.“

Otočila jsem se k němu čelem. Pozoroval mě zachmuřeným pohledem v jeho zvláštních očích a já znovu uvažovala, co je na něm tak tajemného.

„O co ti jde, Luke?“ zeptala jsem se narovinu a založila si ruce, abych vypadala dost sebevědomě. Ale jeho pohled se nezměnil. Pořád na mě koukal zdrceně, smutně, pyšně i nadějně zároveň. Šla mi z toho hlava kolem.

„Jde mi o tebe, Lauro.“ Usmál se a zuby se mu nebezpečně zablýskly. „Časem to pochopíš.“ Ještě chvíli si mě s úsměvem prohlížel a pak tajemně odkráčel. Zakaboněně jsem se za ním dívala. Ty jeho zašifrované kecy mi akorát tlačily na mozek. Proč to dělá?!

A jakoby toho nebylo málo…

„Ahoj.“

Dobře, aspoň ví, jak zahájit konverzaci…

„Čau.“ Můj hlas zněl chladně a odměřeně, ale srdce mi vynechávalo. Ještě že to nemůže slyšet!

„Viděl jsem, že jsi mluvila… s Lukem.“ To jméno mu nějak nešlo přes pusu. Slyšela jsem zvláštní jedovatý podtón v jeho hlase.

Neměl Luka rád. Super!

„No jo, poctil mě svou návštěvou. Nebo mě spíš sledoval.“ Ušklíbla jsem se.

Jacob vzal z písku pár kamínků a postupně je naházel do moře, s pohledem upřeným do dálky. Začala jsem vrtět hlavou.

„Takhle ničit životní prostředí. Že se nestydíš.“

Zasmál se a poslední kamínky si hodil k nohám. Pak se otočil na mě a oči mu jiskřily.

Ach bože, tomu to zas dneska sluší…

Měl na sobě černé tričko, které prostě muselo být o číslo menší, než byla jeho velikost, vlasy měl ležérně rozcuchané a v zataženém dni vypadaly úplně černé. I přes neustále klesající teplotu stál přede mnou v kraťasech a rozhodně se netřásl zimou jako já.

„Odkdy jsi ochránkyně životního prostředí, Freemanová?“ I když se zdálo, že jsme zpět u našeho dřívějšího kočkování, jeho hlas nezněl stejně. Chyběla tam dříve vždy přítomná arogance a nevychovanost. Teď byl prostě jen… kousavý. Veselý.

„Od té doby, co jsem do popelnice hodila krabici od mlíka.“ Vzdychla jsem a nechala rty, aby se roztáhly do úsměvu. „Straší mě to ve snech.“

Ani mi nedošlo, jak mi naše slovní přestřelky chyběly. Jak mi chyběl… on.

„Měla bych jít, Blacku,“ řekla jsem neochotně, když se nebe úplně zatáhlo a vypadalo to na déšť. Začínala jsem přimrzat do písku a potřebovala jsem na záchod.

„Jasně.“ Úsměv mu pomalu mizel z tváře, jak sledoval tmavnoucí oblohu. „Víš co, já… já tě doprovodím.“

Srdce, zklidni se! Nechci v sedmnácti dostat infarkt!

Polkla jsem.

„Když chceš,“ vysoukala jsem ze sebe.

Super, Lauro. Zase válíš!

Cestou k mému domu jsme nemluvili. Kráčeli jsme vedle sebe, ruce se nám téměř otíraly o sebe. Najednou mi nebyla zima ani trochu. Nemohla jsem dýchat. Tělo mi hořelo. A to jen proto, že šel vedle mě.

Musím se vzpamatovat! Hned!

Ale proč?

Přestala jsem poslouchat hlasy v mé zmatené mysli a raději se soustředila na hlas vedle mě.

„Poslyš, nechci, aby sis myslela, že snad nějak slídím nebo co, ale… nepřijde mi jako dobrý nápad, aby ses vídala… s Lukem.“ Vypadalo to, že vypustit tyhle slova ho stálo hodně úsilí. Kdo ví proč mě to dojalo.

„A já nechci, aby sis myslel, že o to stojím,“ řekla jsem rychle, „prostě se vždycky někde objeví.“ Pokrčila jsem rameny v momentě, kdy jsme došli k domu. V kuchyni se svítilo. Že by matka znovu seděla s hlavou ponořenou v křížovkách?

Zastavili jsme se, jen pár centimetrů od sebe. Dech mi uvázl v hrdle, když natáhl ruku a dotkl se mé zmrzlé paže. „Dobře, tak na sebe aspoň dávej pozor,“ zašeptal měkce. Nejspíš mi něco spadlo do oka a způsobilo mlhavé vidění, protože se mi zdálo, že jeho obličej je pořád blíž. Jeho ruka mi do kůže vypalovala nesmazatelný otisk, když se se rty zastavil jen kousek od mých. „Ale kdybys něco potřebovala,“ zamumlal ztěžka a mě ovanul jeho dech, „jsem tady pro tebe.“ S těmi slovy mi naposledy pohlédl do očí a pak se otočil, aby odešel stejnou cestou, kterou jsme zrovna přišli. Jako přikovaná jsem za ním zírala a v hlavě mi zněla jeho slova.

A v tu chvíli, když jsem v začínajícím slejváku sledovala jeho vzdalující se záda, mi došlo, že jsem právě překročila hranici.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

maryblack

8)  maryblack (28.02.2014 17:31)

Nádhera!!

7)  Emi28 (08.11.2013 20:55)

úžasná, skvelá, dokonalá.. a zase mám hlavu plnú otázok.. :)

Empress

6)  Empress (08.11.2013 09:53)

Úžasná kapitola a ten koniec ma dostal
Prosím, prosím, rýchlo ďalšiu

Anna43474

5)  Anna43474 (07.11.2013 21:51)

Blýskání na lepší časy??

4)  arisa (07.11.2013 17:49)

juj :D tak tohle je kapitolovka přesně pro mě... pokud to teda skončí párem Laura/ Jake... já jsem prostě tým Jacob... a dle náznaků(pokud jsem je dobře pochopila) je Luke upír... takže ten to prohrál už předem... uuááá :D :) :)

3)  Iwka (07.11.2013 15:50)


Moc povedená kapitola! Ale ten konec!!

emam

2)  emam (07.11.2013 11:47)

Nebylo to nějak moc krátké?:(

1)  Jana (07.11.2013 09:43)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek