Sekce

Galerie

/gallery/123photo.jpg

Už jsme u desáté kapitoly! To to letí. Děkuji za všechny krásné komentáře, moc mě těší. :)

Jak bude pokračovat Jacobova návštěva? A co Luke?

Vyjeveně jsem na něj zírala. „Nemáš náhodou absťák nebo tak?“ vypadlo ze mě spontánně.

Jacob jakoby dostal do obličeje ledovou vodou. Škubl sebou a konečně se na mě podíval. Třes ustal. Místo toho se rozesmál. Ačkoliv mi jeho smích příjemně rozehříval útroby, nechápala jsem, co přesně vyvolalo takovou reakci.

„To jen že…“ Pořád s úsměvem na rtech se posadil na postel, jen kousek ode mě. „Občas se ti povede říct i něco správnýho.“

Ani trochu jsem nepobrala, co z mých předešlých slov bylo správné, ale jeho uvolněný výraz mě těšil. Byl tak…

Radši mlč.

„Máme novýho žáka,“ vyhrkla jsem najednou, aniž bych chtěla. Můj mozek se možná chtěl podívat, jak bude Jacob na Luka reagovat. Stejně jako když ho viděl v jídelně? Doufala jsem, že ne,

„Já vím.“

Jeho hlas mi to dal jasně najevo. Jakékoliv světlé paprsky jsem rozfoukala svýma kecama za mraky. Vážně si na pusu pořídím suchý zip.

Nic jiného k tomu nedodal. S nic neříkajícím pohledem zíral na moje fialkové povlečení a já měla pocit, že úplně zapomněl na mou přítomnost. Začínalo mi být horko. Byl tak blízko!

„Ti naši rodičové,“ zamumlala jsem, jen abych přerušila přetrvávající ticho. „Jsou spolu až moc často. Co myslíš, který z nich… to přizná jako první?“ Poslední věta ze mě vyšla jen jako zašeptání. Srdce mi naráželo do žeber pořád rychleji a jeho upřený pohled to jen zhoršoval.

„Myslím, že jim to potrvá hodně dlouho,“ odpověděl nakonec s mírným úsměvem. „Oba jsou totiž dost tvrdohlaví…“

Jacob i Billy odešli. Pokoj postupně zahalovala temnota. Moje víčka klesaly čím dál častěji. A já pořád přemýšlela o našem rozhovoru.


Blížily se Vánoce.

Nebo aspoň to tak vypadalo v každém krámu, kam jsem jen okem nakoukla. Jen jsem nad tím bláznovstvím vrtěla hlavou. Vždyť ještě není ani půlka září, lid! Vzpamatujte se!

Ovšem počasí se naladilo na stejnou vlnu jako obchodníci. Venku mrzlo, až to praštilo, v jednom kuse lilo a šlehal mrazivý vítr. Nesnášela jsem to.

Ale jedna dobrá věc se stala. Nebo špatná?

Jacob se vrátil do školy. Na rozdíl od všech ostatním nevypadat, že by mu byla zima, a taky nebyl úplně na větvi z našeho nového spolužáka. A rozhodně se mu nelíbilo, že se přidal zrovna do mé party.

„Ale copak, měl jsi o členství zájem ty sám?“ zeptala jsem se ho sladce, když si ke mně přisedl před angličtinou a vybafl to na mě.

Sjel mě přísným pohledem. „Nemáš tušení… do čeho ses to zapletla.“

„Do kastrolí války?“

Občas se mi stávalo, že jsem mluvila z cesty. A bohužel, ve většině případů byl u toho Jacob přítomný.

„Sakra, Lauro, bereš mě vůbec vážně?!“

Zůstala jsem na něj koukat jako sůva z nudlí. Opravdu to řekl?

„Proč… na mě tak vejráš?“ znejistěl, sotva spatřil můj výraz. Snažila jsem se trochu se sebrat. Odkašlala jsem si.

„Jen že mi připadá… že to je poprví, cos mi řekl jménem.“

Díval se na mě. Těma sladkýma, čokoládovýma očima. A já dostala pocit, že kdybychom nebyli ve třídě plné našich spolužáků, nejspíš bych se natáhla přes lavici a… jednu mu vrazila. Jo.

„Prostě… na sebe dávej pozor, dobře?“ zašeptal vteřinu před tím, než vešel učitel. Ještě nikdy jsem angličtinu nesnášela víc, než v ten okamžik.

„Zasedla si na mě. Stoprocentně.“  James si, jako víceméně vždy, vykládal jen pro sebe. Já jsem (ne) nápadně pozorovala Jacoba a Luke naproti mně… dělal to samý.

Divný.

„Nic jsem neudělal. Totiž, možná jsem jí hodnotil zadek, to ona ale přece nemohla vidět!“

Upřela jsem pohled na mého otráveného, nejlepšího kamaráda. „Jamesi, chodíš do téhle školy tři roky. Vážně si myslíš, že zdejší učitelky neví, jak jim očumuješ zadky?“

Nad mou poznámkou se hluboce zamyslel. Pak se mu zamračený výraz uvolnil. Zazubil se na mě. „Máš právdu, chérie.“ Rozcuchal mi vlasy a mého nesouhlasného mumlání si nevšímal.

„Lauro.“ Tenhle vážný hlas mohl patřit jen jediné osobě. Vzdychla jsem.

„Copak, Luke?“

„Jak dobře… se s tím Jacobem znáš?“ Jeho otázka mě překvapila. Vzhlédla jsem do jeho ustaraného obličeje, a Jamesovi úchylné poznámky mě pro jednou nechaly chladnou. Zamyšleně jsem na kastrolína koukala.

„Proč se ptáš?“

Rty mu zacukaly v úsměvu.

„Nesnaž se mě ukecat. Prostě… odpověz.“ Jeho oči se podivně rozzářily a moje rty samy od sebe zformulovaly odpověď: „Známe se… tak nějak od dětství. Nikdy jsme spolu netrávili moc času, ale teď má matka zájem o jeho tátu, tak se vídáme častěji.“

Přimhouřil oči.

Zírala jsem na něj.

„Tak Janice má zálusk na Jacobova tatíka? Ale ne, to mi nemůže udělat!“

Ještě pár sekund mě držel uvězněnou v jeho pohledu, dokud se mu oči znovu nezaleskly. Pak mě nechal jít.

Zhroutila jsem se na desku stolu.

„Asi budu zvracet,“ zachraplala jsem.


Poslouchat cizí rozhovory je neslušné. Ale můžete se toho hodně dozvědět.

Nebylo to záměrné. Šla jsem ze záchodků, zbývalo pár minut do další hodiny. A moje super ultra výkonné uši zaslechly známý hlas. A zbytek mého těla reagoval spontánně a přikrčil se za sloup oddělující toalety od zbytku chodby.

„Říkal jsi, že se o to postaráš.“ Tenhle hlas jsem nepoznávala. Nějaký muž.

„Já se snažím!“ Naštvaný Jacobův chrapot. „Ale on se vždycky… vypaří! Jakákoliv stopa vede do ztracena. Nechápu to.“

Nevýhoda šmírování je, že většinou vůbec netušíte, o co běží.

„Je jich tu víc. Určitě. Sám by nedokázal zamaskovat tolik důkazů.“

„Myslíš, že nemá svoje metody?“ Jacobův hlas se blížil. Zaslechla jsem i kroky. Sakra.

Vystřelila jsem ze svého úkrytu na opačnou stranu a vrazila přímo do… Luka. Zatraceně, on mě snad sleduje?!

Zachytil mě chladnýma pažema a držel o trochu dýl, než by mi bylo příjemné. Odskočila jsem od něj a nenápadně se ohlédla přes rameno. Viděla jsem dvě vysoké, černovlasé postavy, jak odcházejí směrem k východu. Vydechla jsem si a otočila se zpět na kastrolového kluka přede mnou.

„Čau.“

Mhouřil na mě tmavé oči. Znovu mi při jeho upřeném pohledu přejel mráz po zádech.

„Lauro. Můžu tě doprovodit?“ Zlehka se usmál. Brr, co je na něm tak děsivýho?

„Já – s cizíma lidma nikam chodit nemám.“ Pokusila jsem se o úsměv.

Ve tváři se mu mihla zvláštní emoce. Nebyla jsem nijak zběhlá v pozorování lidí, to spíš v přírodě, a tak mi úplně nedošlo, co jeho výraz znamená. Až když tiše promluvil.

„Já přece nejsem cizí.“

Zmateně jsem se zamračila. Nejspíš bych tam na něj nechápavě kulila oči ještě hezky dlouho, ale zvonění mě z toho stavu vytrhlo.

„Tak snad jindy, Lauro.“ Rty se mu roztáhly do upřímného úsměvu. Nebaštila jsem mu to.

Ale stejně jsem zvesela odpověděla: „Jasně!“ než jsem se vydala do třídy.

Vážně to byl v jeho obličeji smutek?

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

emam

6)  emam (31.10.2013 13:49)

Začíná se to zajímavě rozehrávat

Empress

5)  Empress (31.10.2013 12:34)

Prečo by mal byť kastrolový Luke smutný? A kvôli Laure? Pekne si to zamotala, som zmätená. Niečo sa tam začína rysovať a ja sa neviem dočkať ako sa to vyvinie.
Laura a Jake sú takí sladkí, keď sú spolu, nemôžem z nich
Páčilo, veľmi, neviem sa dočkať ďalších písmenok

4)  Iwka (30.10.2013 18:07)

Páni... jsem zmatena, ale je to vlastně příjemný. Moc mě to baví, těším se na další

3)  Anna43474 (30.10.2013 16:29)

Huch?! Co to?! Chápala bych, kdyby ji chtěl odlákat, ale - smutek?? Chm, hm....
Nejspíš bych se natáhla přes lavici a... jednu mu vrazila. Jo.
Tak jo, jsem čím dál tím zmatenější. Fakt.

2)  arisa (30.10.2013 15:57)

ou jéé... slušně se to rozjíždí :D jen tak dáál a přeju ti co nejvíc můz pro nejlepší díly :D a Kastrůlku:

1)  Emi28 (30.10.2013 15:17)

po tejto kapitole som úplne zmetená a totálne zvedavá čo sa bude diať ďalej.. mám isté teórie.. ale tak nechám sa prekvapiť.. super ako vždy.. rýchlo ďalšiu prosím.. :)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse