Sekce

Galerie

/gallery/pb.jpg

Sebeklam...

„Jsou Vánocééé!“ vzbudil mě křik z chodby následovaný dusotem malých nožek ze schodů. Nebylo to zrovna nejpříjemnější probuzení. Měla jsem pocit, že mě každou chvíli rozbolí hlava, a podivný pocit v krku mi na dobré náladě také nepřidal.

„Šťastné a veselé,“ popřála jsem Edwardovi nakřáplým hlasem, když se mi konečně podařilo rozlepit víčka.

„Šťastné a veselé,“ zopakoval po mně a naklonil se, aby mě políbil. Najednou se zarazil. „Smím?“

„Samozřejmě,“ pronesla jsem s údivem a konečně se dočkala vánočního polibku lehkého jako vánek.

„Asi bychom si měli pospíšit dolů, než Eda otevře i naše dárky,“ usmál se na mě a vstal.

Bylo mi vskutku prapodivně, ale všechny nepříjemnosti jsem se rozhodla potlačit, abych nekazila sváteční den.

 

 

 

Náš maličký dostal nové vydání Pána prstenů, baseballovou rukavici a nějakou počítačovou hru, kterou vybíral Edward. Konečně se mi podařilo prosadit omezení počtů darů, protože jinak bychom se přes všechny ty věci doma nehnuli a navíc jsem se bála, aby si ten náš malý divoch nezvykl, že má všechno, na co si vzpomene.

„Líbí se ti?“ ptal se mě Edward, když jsem otevřela krabičku, v níž byly náušnice se safíry.

„Jsou krásné a jestli se nemýlím, patří k tomu náhrdelníku, který jsem dostala loni?“

„Ano, jsou od toho samého klenotníka. Vlastně... Santa ti je prý chtěl přinést už s náhrdelníkem, ale zdálo se, že by to na tebe bylo už trochu moc,“ usmál se omluvně.

„Takže teď každé Vánoce dostanu nějaké šperky?“ řekla jsem rozpačitě.

„Když si to budeš přát...“

„A když budeš hodná,“ dodal náš syn důležitě a my se začali smát. „Co je? Vždyť mi to vždycky říkáte, když něco chci.“ Zamračil se na nás a raději si začal prohlížet jednu z knížek.

Edward přestal obdivovat nové manžetové knoflíčky a poděkoval mi za ně i předplatné do knihovny polibkem na nastavenou tvář.

„Mami, podívej na ty obrázky. Tady Frodo jede s Arwen na koni,“ ukazoval mi synek nadšeně svůj dárek.

„Máš pravdu, vypadají skoro jako živí.“ Společně jsme prohlédli celou trilogii a maličký se už nemohl dočkat, až si ji celou přečte. Pochopitelně filmovou verzi znal už zpaměti, a tak se u některých obrázků podivoval nad odlišnostmi.

„Můžu si chvilku číst?“

„Snad se nejdřív nasnídáme.“

„Jasně, ale chci si přečíst aspoň kousek a až pak půjdeme ven. Prosím.“

Tomu se nedalo nevyhovět. Vlastně jsem byla ráda, že nemusíme čelit jeho nedočkavosti a v klidu můžu ze sebe osprchovat nepříjemné sny, které mě po celou noc pronásledovaly.

 

 

 

„Nechceš si o tom promluvit?“ ptal se mě Edward, když jsem se oblékala.

„O čem?“ pokoušela jsem se dělat, že nerozumím, a horlivě si rovnala rolák.   „Bello, v noci si mě od sebe odehnala,“ pronesl stísněně.

„Byla jsem zmatená tím snem,“ pokusila jsem se trvat na svém.

„A co se ti zdálo?“

„Byly to jen takové zmatené obrazy. Vlastně ani nevím. Spíš šlo o ty pocity, které vyvolávaly. Strach, spoutanost a bezmoc spojená s beznadějí. Nejspíš to všechno bylo jen tím, že mě bolela hlava. Probudila jsem se a bylo mi všelijak.“ Přesto jsem se pokoušela na tu noční můru vzpomenout, ale jen při té snaze mi naskočila husí kůže.

„Vypadalo to, že jsi vzhůru,“ pronesl opatrně.

„Myslela jsem, že ano, ale teď už si tím nejsem tolik jistá. Bylo to zvláštní.“ Chtěla jsem si to co nejpoctivěji vybavit, abych mu to celé mohla vysvětlit, ale pocit sklíčenost byl natolik deprimující, že jsem se to raději rozhodla vzdát.

„Nebudeme si tím kazit Štědrý den, ano?“ usmála jsem se na něj a pohladila ho po paži.

 

 

 

Procházeli jsme se městem a prohlíželi si vánoční výzdobu. Náš malý nadšenec počítal všechny nazdobené stromečky a my ho jen hlídali, aby pro svou horlivost nevběhl pod nějaké auto.

Když jsem prošli hlavní třídu a většinu centra, zamířili jsme do naší oblíbené restaurace na oběd. Majitelé nás znali, nebylo to však díky našim častým návštěvám, ale díky tomu, že jsem učila jejich dceru.

„Šťastné vánoce, paní profesorko!“ přivítali nás halasně hned u vchodu. „Jak se vám daří, pane Cullene? Měl jste říct, že přijdete, a seznámit nás s dietu. Jistě by se alespoň v dnešní den našlo něco, čím bychom vás mohli pohostit.“

„To je v pořádku, Stephanopulo. Jsem zvyklí stravovat se doma,“ poděkoval Edward a rychle malého upozornil na obří vánoční hvězdu umístěnou na smrku uprostřed restaurace.

„Páni, mají větší než my,“ vykřikl synek užasle.

 

 

 

Byl to krásný, ale dlouhý den. Po obědě jsme zašli společně na brusle a před naším domem nás ještě čekala velká sněhová bitva slavnostně zakončená stavbou sněhuláka.

Před večeří jsem si musela vzít prášek na migrénu a nad jídlem jsem málem usnula. Do ložnice jsem však zvládla dojít po svých.

„Půjdu dohlédnout na Edu, aby dlouho neponocoval. Nemůže se od těch knih odtrhnout,“ pronesl Edward, když jsem zalezla pod peřinu.

„Dobře,“ zamumlala jsem a ani nezaregistrovala, že už odešel z ložnice.

To bylo na několik dnů moje poslední slyšitelné slovo, protože jsem se druhý den ráno vzbudila s bolestmi v krku, teplotou a naprostou neschopností používat hlas.

Pochopitelně, že můj muž donutil Carlislea přeletět celý severní Atlantik jen kvůli tomu, aby mě vyšetřil. Přišlo mi to naprosto zbytečné, ale moje tiché námitky nebyly dostatečné a tužku v ruce jsem díky zimnici neudržela.

„Otevři ústa,“ požádal mě můj tchán a sotva se mi podíval do krku, už měl v ruce stetoskop a poslouchal moje srdce, jako by to potřeboval. Nevěřícně jsem se na něj podívala.

„Promiň, síla zvyku,“ zachechtal se, ale rázem se mu úsměv ztratil z tváře. „Jak jsi k tomu přišla?“ prstem mi přejel po nepatrné jizvě na rameni, kterou mi způsobily Edwardovy zuby.

„Jen malá nehoda,“ zasípala jsem a honem se zabalila do županu.

Carlisle vážně pokýval hlavou a nahodil profesionální výraz: „Je to angína. Nic vážného. Předepíšu ti antibiotika a do Silvestra budeš zase při síle.“

Chudák, jel sem takovou dálku jen kvůli tomu, aby mi změřil teplotu a předepsal nějaké léky. Můj muž to s tou péčí opravdu přehání. Nahlas jsem řekla jen: „Děkuji“ a stejně to nebylo skoro slyšitelné.

Po jeho odchodu jsem si lehla a chtěla spát, jenže mně došla ta zmínka o Silvestru, který bude za týden, a náš malý školák by to mohl ode mě ještě chytit místo toho, aby si užil prázdniny. To jsem nemohla připustit, a proto jsem se vydala najít Carlislea a svého muže, abych jim to vysvětlila.

Šla jsem pomalu opatrně ze schodů, abych nespadla. Díky tomu mi nemohl ujít rozhovor mezi dvěma muži.

„Kdy se to stalo?“ ptal se Carlisle.

„Před pár dny a pak ta noc...“ pronesl Edward tiše, jako by se za něco styděl.

„Nemůžeš za to, ale ani se jí nemůžeš divit. Psychologie nikdy nebyla moje parketa, ale po tom všem, čím si prošla, se dá očekávat, že to bude mít nějaké následky.“

Vůbec jsem netušila, o čem mluví, a vlastně mi to bylo naprosto jedno. Potřebovala jsem jen zařídit, aby maličký odjel se svým dědou do Anglie a na Silvestra se zase vrátil. Přeci nejde, aby dva roky po sobě trávil Nový rok bez rodičů.

Konečně jsem došla na práh obývacího pokoje, kde jsem se zarazila. Ten pohled na zmučenou tvář mého muže, jak schovává hlavu v dlaních, jsem znala a pokaždé mě to drásalo. Ani tentokrát jsem nechápala, co se děje. Je to snad kvůli mé nemoci?

„Edwarde?“ Spíš jsem jen artikulovala než mluvila, ale upířímu sluchu to neušlo, protože se na mě hned usmál a veškeré starosti z jeho tváře byly pryč. Nebo se mi to jen zdálo, že ho něco trápí? Mám přeci teplotu...

„Lásko, měla bys ležet a ne bloumat po domě.“

„Nechci malému kazit prázdniny.“

 

 

 

„Vážně jsem už nevěřila, že se dnes sejdeme,“ škádlila mě Gina, zatímco upíjela ze sklenky červeného vína. Trochu mně to vadilo, ale nemohla jsem se jí divit, nejednou jsem už domluvenou schůzku zrušila kvůli nějaké zkoušce nebo něčemu jinému.

„Já vím, promiň. Bylo toho po Novém roce hodně,“ usmála jsem se na ni rozpačitě a těšila se, až nám přinesou večeři. Nebylo to proto, že bych si s ní nechtěla povídat, ale po měsíci to bylo první jídlo bez našeho malého neposedy, které jsem si konečně mohla v klidu vychutnat.

„Tak povídej, jak se máte?“

„Skvěle. Trochu jsem se bála, jak to všechno zvládneme, ale vážně si nemám na co stěžovat.“

„Vážně? Před Vánocemi ses tak nadšeně netvářila,“ zadívala se na mě skepticky.

„To už jsme se neviděly tak dlouho? Promiň, jsem vážně hrozná. No, víš... Měli jsme s Edwardem nějaké nedorozumění, ale všechno jsme si vyříkali a zase je vše dobré. Ne, počkej. Co jsem to říkala? Skvělé.“

„A co studium?“

„Eh,“ povzdechla jsem si. „Je to náročné, ale díky tomu nízkému úvazku v práci mám na disertaci docela dost času. Jen kdyby ty zkoušky nebyly tak těžké. Vždycky se před každou hrozně klepu.“

„Já bych na to neměla. Sice mě studium bavilo, ale ty stresy mi za to nestojí.“

„To si taky kolikrát říkám, ale pak se podívám na Edwarda     a vzpomenu si na jeho povzbuzování a radost, že jsem se do toho pustila, a prostě to musím nějak všechno zvládnout. Vždyť on se tolik snaží se vším mi pomáhat.“

Gina se na chvilku zamyslela: „Často mě napadlo, že musíte mít ideální manželství. Vlastně jsem se hrozně divila, když jsi mi říkala, že jste se pohádali.“ Hádka sice nebyl ten správný termín pro to, co se mezi námi stalo, ale jak popsat to, že váš upíří manžel zcela scestně žárlí na jiného muže kvůli reakcím vašeho těla, o kterých ani nevíte?

„Bylo to jen nedorozumění v nevhodnou dobu. Stalo se to chvíli po tom, co malý zmizel v tom obchoďáku a já z toho byla celá vynervovaná a k tomu studijní stresy mi taky nepřidaly.“

„Aha,“ odvětila rezignovaně Gina. Konečně pochopila, že nic bližšího ze mě nedostane. Nechtělo se mi jí lhát, ale pravdu jsem jí říct taky nemohla, protože roli hrálo až příliš nadlidských faktorů.

„A co ty a Tom? Na vánočním večírku to vypadalo nadějně,“ pokusila jsem se jí odvést pozornost jiným směrem.

„Jo, vypadalo a fakt jsem si přála, aby to dopadlo. Vážně se mi líbí, ale on se bude stěhovat a navíc má nejspíš někoho jiného.“

„Myslíš?“ Že by Thomas překonal náklonnost ke mně a někoho si našel? Tak rychle? Edward určitě zase přeháněl.

„Párkrát jsme spolu zašli na večeři  a jsem kamarádi,“ ušklíbla se. „Ale on se dívá tak... Já nevím. On o tom nechce mluvit, ale já mám dojem, že ta ženská buď o něj nestojí, nebo je padlá na hlavu.“ Takže zadaná by asi nebyla dostatečná omluva. „Já být na jejím místě, tak neváhám“

„To mě mrzí,“ pípla jsem přiškrceně. Další věc, která by se mi těžko vysvětlovala.

„Ale asi je to dobře. Běhá teď po soudech, aby získal Donu do péče, a pak se chce stěhovat. I kdyby měl zájem, tak by to bylo jen na pár měsíců.“

„Nevím proč, ale něco mi říká, že kdyby situace byla jiná, tak by ses do Bostonu stěhovala s ním,“ neodpustila jsem si nejspíš dost nevhodnou domněnku.

„A i kdyby, co bych tam dělala? Celý svůj život mám tady – práci, rodiče, přátele. Žádný chlap mě z Hanoveru nedostane.“

„Mám dojem, že Tom už něco podobného slyšel od Dony,“ povzdychla jsem si nad nešťastným osudem toho starostlivého otce.

„Jak to? Copak ona se netěší, až bude bydlet s tátou?“

„Ale to jo, jenže se taky nechce stěhovat z města a navíc jsou s naším malým nezbedou nejlepší kamarádi.“ Nikdo z nás nemá rád loučení bez ohledu na věk a zkušenosti. Pomyšlení na odloučení od těch, které milujeme, je již samo o sobě dostatečně bolestné a nikdo to nevěděl tak dobře jako já v posledních měsících. Představa, že náš syn ve stejném čase ztratí jak nejlepší kamarádku, tak i svého otce, mě velice trápila. O to víc jsem se snažila s Edwardem vymýšlet nějaký zajímavý společný program. Když nic jiného, budeme mít alespoň krásné vzpomínky. Snad nám pomůžou vydržet roky samoty, které nás čekají... Snažila jsem se ze všech sil nemyslet na budoucnost a užívat si přítomnost, ale copak to jde, když se stále víc a víc blíží den, kdy ho budu muset nechat odejít?

Obě zahloubané ve svých myšlenkách jsme popíjely, dokud se Gina neosmělila porušit tíživé ticho: „A co že tě dneska pustili z domu?“ pokusila se o smutný úsměv.

„Seth zase přijel. Nevím, co ho k tomu vede, ale najednou k nám začal jezdit častěji. Udělali si dneska čistě pánskou jízdu. Zítra prý nemá čas.“

„To chápu,“ uchichtla se.

„Co?“

„Tobě to vážně nedošlo?“ vykulila na mě oči.

„Ne, co by mi mělo dojít.“

„Zítra má Seth rande, proto nebude mít čas.“

„Jak jsi na to přišla?“ divila jsem se.

„Nemusím být zrovna detektiv, aby mi to došlo, ale mám hned dvě indicie. Mě a Toma tenkrát Seth seznámil před květinářstvím. Ta kytka, kterou držel v ruce, nebyla jen tak obyčejná růže, Bello,“ hodila na mě významný pohled.“

„A ta druhá, jak ty říkáš, indicie?“ ptala jsem se rozpačitě. S kým by mohl Seth asi chodit?

„To se ptáš vážně? Zítra je svatý Valentýn!“

„Cože je zítra?“

„Valentýn,“ zopakovala pro mou natvrdlou hlavu a já zbledla. Jak se to mohlo stát? Kde mi utekl čas? Vždyť Edward se ani nezmínil...

„Je ti špatně?“ vytrhla mě Gina z myšlenek.

„Ne, já jen... Absolutně jsem na ten svátek zapomněla,“ pronesla jsem nešťastně. „Vždyť já pro Edwarda vůbec nic nemám.“

„Myslím, že jemu by určitě stačil společný večer bez Edy. Řekni mi, kdy jste měli naposledy čas jen sami pro sebe?“ Tou otázkou mě zaskočila. Moje pozornost patřila studiu a pak pestrému rodinnému životu, který jsme společně vedli. Můj manžel pro nás stále vymýšlel nějaké výlety či jinou společnou zábavu a já i náš malý rošťák jsme si to moc užívali. Brala jsem to tak, že se snažíme vytěžit co nejvíc z času, který nám ještě zbývá do Edwardova odchodu. Ale jak to, že se z toho vypařily naše čistě manželské chvíle?

„Promiňte, madam, musaka byla pro vás?“ zachránil mě číšník od odpovědi.

 

 

 

Chystala jsem se do postele, stále ještě rozčílená z toho, že Seth sice k nám jezdí a spí u nás, ale vůbec nám neřekl s kým se schází. Navíc, Edward to přeci musel vědět!

„Nemůžeš to z něj tahat násilím, až bude chtít, tak nám to poví sám.“

„Ale ty už to víš a nechceš mi to říct. Proč?“

„Pochopíš, až ti to řekne on.“

„Myslíš, že se mi jeho výběr nebude líbit nebo co?“ Vztekle jsem přes sebe přehodila peřinu.

„Trpělivost,“ smál se mi a já si povzdechla. O trpělivosti jsem dnes hodně přemýšlela po cestě domů z večeře s Ginou. Ale ta ctnost nepatřila mně, nýbrž tomu muži, který mě teď rozčiloval svým tajnůstkařením. Uteklo tolik týdnů, kdy moji pozornost zcela zaměstnávaly dějiny literatury z různých končin světa a to, co mám doma, jsem naprosto přehlédla. Trávili jsme sice spolu každou volnou chvíli a užili si společně s maličkým mnoho radostných chvil, přitom všem se nám však úplně vytratil náš manželský život. A on si vůbec nestěžoval a ani nic nenaznačil. Jak je to možné? Copak mu to nechybí?

Sotva jsem si to všechno uvědomila, zjistila jsem, že absenci partnerských něžností pociťuji jako velice závažnou. A proto jsem se rozhodla jednat.

„Mmm, trpělivost. Miláčku, myslíš, že je nutná ve všech ohledech?“ Lehla jsem si na bok a podívala se na něj. Opravdu bych to měla skoro po dvou měsících natahovat?

„Se Sethem?“ zeptal se opatrně a já si jen podepřela hlavu. „Ani tolik ne. Myslím, že to se už brzy dozvíme oficiálně. Něco mi však říká, že ty mluvíš o něčem jiném,“ usmál se a pohladil mě po tváři.

„Občas si říkám, že mé myšlenky číst umíš,“ zavrněla jsem blahem. „A ledový kámen jsem občas já.“

„Jak to myslíš?“ naklonil hlavu na stranu.

„Je to už tak dlouho... A mě to vůbec nenapadlo. Proč jsi nic neřekl?“ zadívala jsem se mu do očí.

„Nebyla vhodná doba,“ pronesl rozpačitě.

„Jak to myslíš?“ Místo odpovědi si lehl naproti mně a políbil mě na čelo. „Ale teď už snad vhodná doba je.“ Jeho výraz se z něžného změnil na ostražitý. „Nebo ne?“ Připadala jsem si zmateně.

„Jsi si jistá?“ Stejnou otázku mi položil sotva před pár minutami, kdy jsem mu oznámila, jaký dárek mu hodlám dát k Valentýnovi. Bylo to pozvání na koncert a on se mě ptal, jestli jsem si tím jistá. Proboha proč?!

„Proč bych měla pochybovat o tom, že chci být s tebou?“

Konečně jsem se dočkala jeho sladkých chladných rtů na svých. Byl dychtivý stejně jako já a přesto podivně opatrný. Že by se bál, jestli je pro svou lidskou ženu dostatečně něžný? Přitáhl si mě blíž a pomalu se začal věnovat mé šíji. Když se nade mě přetočil, zavzdychala jsem blahem, objala ho a pevně se k němu přitiskla. Jeho doteky začaly být naléhavější a já... Stal se ze mě kus ledu, který nic necítil. Bylo to divné.

„Edwarde.“

„E-hm,“ ozvalo se mezi polibky.

„Edwarde, prosím tě, pusť mě.“ Sotva jsem to dořekla, odtáhl se ode mě.

„Co je? Stalo se něco?“ prohlížel si mě starostlivě.

„Já nevím, já...já,“ koktala jsem cosi nesmyslného a rychle se zvedla do sedu. „Asi jsem unavená.“

„Nejspíš,“ chtěl mě uklidnit, ale znělo to nějak divně. Ale musí to být únava a možná taky ten alkohol. Od jistého incidentu se alkoholu vyhýbám, ale láhev červeného, kterou Gina poručila, byla tak lákavá. Možná jsem si odvykla.

„Nic se neděje, lásko. Jen si odpočiň,“ políbil mě na čelo a zabalil do přikrývky. „Dobrou noc.“

„Dobrou.“ Zaujala jsem svoji oblíbenou polohu v objetí s hlavou na jeho rameni a po delší době usnula.

 

 

 

Měla jsem podivný neklidný sen, ve kterém jsem utíkala a ani jsem vlastně pořádně nevěděla před čím. Napětí se zvyšovalo a cosi mě nabádalo, abych se raději vzbudila. Dalo mi to práci, ale konečně se mi podařilo otevřít oči. Temný pokoj ozařoval jen měsíční přísvit, díky kterému se mi dařilo rozeznat obrysy toaletního stolku a židle.

Velice pomalu začaly procitat i další smysly a já si uvědomovala noční zvuky velkoměsta venku za oknem a dech druhé osoby, který mi byl neobvykle vzdálen.

Otočila jsem se zády ke zdi a uvědomila si, že ležím na úplném kraji postele, tolik vzdálená od svého muže dívajícího se do mých očí.

„Nechtěla bys raději zítra strávit večer s Edou?“ ptal se mě opatrně.

Jediná reakce, na kterou jsem se zmohla, bylo zamračení a rezolutní zavrtění hlavou. Z posledních sil jsem se přitulila k jeho boku a znovu tvrdě usnula.

 

 

 

„Pořád není rovně,“ rozčiloval se Seth před zrcadlem. Byla rarita vidět mého nevlastního bratra, který byl většinou nad věcí, podrážděného. A nebylo to jen tou kravatou, protože takhle neklidný byl celý den.

„Ukaž, pomůžu ti,“ usmála jsem se na něj a černý pruh látky srovnala do patřičné polohy.

„Díky,“ usmál se na mě přiškrceně.

„Myslíš, že dostaneš na Valentýna kopačky nebo co?“ ptala jsem se ho vesele.

„Nenechte se zdržovat. Počkám, až Gina přijde,“ navrhl mi místo odpovědi.

„Díky, Sethe,“ poplácal ho Edward po rameni a pomohl mi do kabátu.

„Takže ani dnes nám ji nepředstavíš?“ nechtěla jsem se vzdát tak lehce.

„Hezký večer,“ zamračil se na mě Seth. Dřív než jsem stihla reagovat, Edward mě vytáhl ze dveří a díky vysokým lodičkám na mých nohách jsem byla nucená jeho nátlaku podlehnout.

„Co šílí?“ vrtěla jsem nechápavě hlavou.

„Myslím, že se to zítra všechno dozvíš. Pojď honem, nebo přijdeme pozdě,“ říkal spíš žertem, zatímco mi otvíral dveře od auta.

„Takže zítra nám ji konečně představí?“ ptala jsem se dychtivě, sotva jsem dosedla na sedadlo spolujezdce.

„Déle už to nebude moct tajit,“ zasmál se.

„Chtěla jsem na Ginu počkat a poděkovat jí.“

„Na to bude čas i po návratu. Kdybych Ginu neznal, myslel bych si, že to vymyslela Alice.“

Mířili jsme na univerzitu, protože Darthmouthský Symfonický orchestr měl dnes speciální program pro zamilované v Hopkinsově centru. Lístky byly dávno vykoupené již před Vánoci, ale Gina je tenkrát ve velkých nadějích koupila pro sebe a Thomase. Místo romantického večera nám hlídá syna, ale mně tím zachránila Valentýna.

 

 

 

Byl to krásný večer a vůbec mi nevadilo, že jsem k večeři měla jenom hranolky servírované v autě. Přišlo mi to takové studentské a lehce dobrodružné. Jo, blázním, ale nejspíš to bude z toho, co mě dnes večer ještě čeká....

„Nemáš ještě hlad?“ ptal se mě Edward, sotva za Ginou zaklaply dveře.

„Mám a to obrovský,“ došla jsem k němu rádoby svůdně.

„Co by sis dala? Ještě zbylo něco od oběda.“

Políbila jsem ho na rty: „Zbytky. To je mi panečku romantika. Ale mně naprosto postačí můj manžel.“

Už nebylo třeba nic dodávat, abychom využili pozdní hodiny, kdy celý dům, tedy hlavně náš maličký, spí. Když jsme vycházeli schody do patra, v hlavě mi stále zněla Rachmaninova symfonie a můj muž mi gentlemansky pomáhal do schodů.

Otevřel dveře ložnice, něžně mě políbil a vzal mě do náruče. Posadil se se mnou a dlouze mě líbal. Stále jsem čekala, kdy mě položí, ale místo toho si lehl sám a nechal na mně, jak budu postupovat.

Byla to překvapivá změna, on byl většinou ten dominantní, ale vůbec mi to nevadilo. Začala jsem rozepínat jeho košili a za každým zdolaným knoflíčkem jsem posázela jeho sladkou kůži drobnými polibky. Vyhověl mi, když jsem ho chtěla svléknout, a svůdně se na mě usmíval, když si lehal zpátky na polštář.

Bože, tohle já nevydržím!

Se zoufalstvím, které se mě zmocňovalo, jsem se vrhla na jeho rty. Nejprve odpovídal pomalu a opatrně. Nemusela jsem ho však dlouho přesvědčovat a najednou si sedl a rozepnul mi zip u šatů a pomalu mi je stahoval, zatím co laskal mou šíji. A zase zpomalil tempo. Nelíbilo se mi to, a proto jsem si zpátky přitáhla jeho rty ke svým a dala mu jasně najevo, že když to chtěl, tak dnes opravdu bude po mém.

Jeho ostych konečně vyprchal a povalil mě pod sebe na lůžko a já se začala rozplývat, když vtom... Stal se ze mě zase kus ledu neschopný čehokoli.

Nechápala jsem proč, vždyť všechno, co jsme doposud dělali, se mi více než jen líbilo. Ale najednou jsem nebyla schopná reagovat, odpovídat nebo se jen pohnout. Cítila jsem se jako spoutaná ve vlastním těle a díky tomu se mě začala zmocňovat panika.

„E“ vyhrkla jsem nesrozumitelně. Ani mluvit jsem pořádně nemohla. A já nutně potřebovala zastavit Edwardovy ruce a rty a...

„Ne – ne –NE!“ podařilo se mi vykřiknout.

 

 

 

Snažila jsem se zhluboka dýchat a uklidnit se. V uších mi zběsile tepalo srdce. Jak jen mohlo, když jsem celá byla tak sevřená? Přišlo mi to nekonečné, než ta křečovitá úzkost začala povolovat.

Z pohrouženosti sama do sebe mě probral ztrápený hlas: „Vždycky jsem se bál, že ti nějak ublížím. Tvé tělo je tak křehké a společný život s upírem nemůže být jednoduchý. Nikdy mě však nenapadlo, že budu horší než Daren.“

To zabolelo. Jak se mohl vůbec srovnávat s tím ubožákem, který mě zneužil. Zvláštní bylo ale, že tohle rozhořčení přebilo všechno ostatní a já se mohla posadit.

„Jak tě mohlo něco takového napadnout?“ zeptala jsem se ho ostře.

Až teď jsem si uvědomila, že dokud jsem ležela, Edward seděl vedle mě s rukama těsně nad mými rameny. Bál se mě dotknout. Byl zmatený a nevěděl, co dělat. Když jsem se posadila, schoval si tvář v dlaních. Chtěla jsem mu v tom zabránit a vzala jeho ruce do svých. Uvolil se poslechnout mé gesto, ale nestiskl mě.

„Proč něco takového říkáš?“

„To já můžu za tvoje stavy. Bál jsem se připustit si to a stále oddaloval okamžik, kdy se to potvrdí. Kdybych na tebe tenkrát nenaléhal a nezranil tě,“ podíval se na mé rameno, kde mám jizvu po škrábnutí od jeho zubů.

„To byla nehoda.“

„Ublížil jsem ti mnohem víc a ty neviditelné rány jsou daleko hlubší,“ zanaříkal a odvrátil se ode mě.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

HMR

13)  HMR (28.10.2014 01:11)

Rowana

12)  Rowana (29.09.2014 07:21)

Téda, zase překážka, po které mi lezou oči z důlků.
Přetvářka a potlačování možná mohou pomoct na chvíli zapomenout na problém, ale bohužel ho nedokáží vyřešit.
A jsem zvědavá, jak je to vlastně se Sethem.

emam

11)  emam (09.06.2014 21:20)

Moc děkuji za komentáře
Katuško, abych pravdu řeka, Bella mě tímhle svým postojem překvapila už v minulé kapitole a odmítla se zachovat jinak. Mě v tom trochu nadělala zmatek a jsem sama zvědavá, co si na mě ještě připraví. Ale já ji zkrotím
Seb, bez straostí by nebylo příběhu
Helo, však oni si ještě užijou...
Kate, díky, ty jsi moje zlatíčko. No, snad máš pravdu
danje, když bych ti to napsala sem tak už by z toho byla další kapitola

10)  Lucka (09.06.2014 18:10)

9)  danje (08.06.2014 15:33)

No teda? Kam tohle všechno směruje?:) :) :)

SestraTwilly

8)  SestraTwilly (07.06.2014 23:35)

Pekná kapitolka.Snáď Bella prekoná tú svoju traumu a všetko sa medzi nimi urovná.Je mi ľúto Edwarda,jeho sebaobviňovanie...no som zvedavá,ako to dopadne medzi nimi.:p :) Aspoň malému si dopriala pekné Vianoce.

DopeStars

7)  DopeStars (06.06.2014 22:25)

Tak to nemám slov...

Kate

6)  Kate (06.06.2014 22:04)

Krásná a romantická kapitola! Jak to tak vypadá, Bellu dohání minulost, to se dalo čekat a vůbec se tomu nedivím. :(
Ach, tak hezky to vypadalo a zase problém. Ale všechno má svůj čas.
Vidíš, já to říkala, předpovídala jsem hodně věcí ohledně Setha a vuala!
Moc se mi kapitolka líbila a pomlka mezi kapitolami nebyla poznat vůbec.
Díky moc!

5)  hela (06.06.2014 20:45)

Chjooo ani si to neužijou
Ty jim dáváš pěkně zabrat

4)  Seb (06.06.2014 20:36)

Ten konec mě tak navnadil, tak krásně jim to šlo a zase nic. Ach jo.
Už bych jim přála trochu míň sarostí.

emam

3)  emam (06.06.2014 19:17)

To jsem teda trdlo Díky za upozornění!

ambra

2)  ambra (06.06.2014 18:39)

em, pokud chceš publikovat, zaškrtni prosím článek je hotov ;) . Zatím ho v administraci nevidím.

emam

1)  emam (06.06.2014 16:52)

Trvalo mi to. Já vím a omlouvám se. Navíc, ani nevíte jak mi trvalo to dát po tak dlouhé odmlce do kupy. Snad to na tom není moc poznat a snad se mi podaří zase vrátit do původní psací formy Děkuji, že stále čtete

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still - Jacob & Bella