Sekce

Galerie

/gallery/pb.jpg

Přízraky a stíny... 1/2

Nějak jsem si to nedokázala srovnat v hlavě. Edward měl odejít, měl nás opustit a místo toho všichni tři, společně, opouštíme domov. Dívala jsem se z okna letadla na mraky a pokoušela se najít moment, ve kterém jsem ztratila přehled o svém životě, protože jsem si připadala jako uprostřed víru, který se mnou zmítá, a já nejsem schopná stát pevnýma nohama na zemi.

Nejspíš to bylo ten večer v pracovně. Přišlo mi to jak ve zpomaleném filmu, když se Edward sklonil nad stůl, vzal do ruky pero a podepsal rozvodové papíry. Potom se na mě podíval a jeho ostrý pohled zjihl. Přešel ke mně a já nebyla ničeho schopná, jen jsem na něj zírala a svět mi připadal jako v mlze. Tak mě vzal do náruče a odnesl do postele.

Lehl si vedle mě, hlavu mi dal na své rameno a objal mě. Kdyby mi prsty nestíral slzy, ani bych si neuvědomila, že brečím. Připadal jsem si jako opařená. Přitom jsem věděla, že se chci rozvést, ale čekala jsem od něj nějaké námitky nebo třeba alespoň hádku. Jenže, když nic z toho nepřišlo, došla mi ta hrůza a naprosto mě paralyzovala – čeká mě život bez něj.

Následující dny mi připomínaly období po ztrátě naší maličké. Taky cosi ve mně umřelo a já se jen mátožně pokoušela žít dál. Přesto jsem si někdy nebyla jistá, jestli se ten večer skutečně stal, protože Edward byl stále s námi, tvářil se jako dřív a ani slůvkem se o tom nezmínil. Když už jsem ztrácela jistotu v realitu, šla jsem si pro ověření svých vzpomínek do pracovny. Na stole stále ležely ty proklaté papíry otevřené na poslední straně a označené jeho podpisem. Šla jsem se přesvědčit jen jednou, že tam skutečně jsou, a divila se, že je neodnesl nebo alespoň nezavřel desky. Pak mi došlo, že od té doby v pracovně nebyl, a já se tam už také odmítla vracet. Ještě před tím, než jsem ji naposled opustila, jsem s velkou nechutí zavřela desky s dokumenty a strčila je do tašky, abych je předala právníkovi.

Pořád mi to všechno připadalo tak nějak neskutečné stejně jako tahle cesta. Nešlo o to, kam jsme letěli, ale za kým.

Asi se dalo čekat, že náš chytrý synáček se svého nápadu jet s Edwardem do Texasu nevzdá. Netrvalo to moc dlouho, když s tím zase přišel. Byli jsme zrovna všichni v dětském pokoji a snažili se ho trochu uklidit a připravit na noční návštěvu Dony. Byla jsem z toho pořád nervózní, ale už jsem to jednou malému slíbila, tak to nemůžu odvolat. Koneckonců, Edward bude v domě taky a případně uslyší, když bychom museli zasáhnout. Nevím, proč jsem měla stále pocit, že se něco musí stát. Bylo to hloupé, ale snažila jsem se to ignorovat. Nebo alespoň dětskou ložnici připravit tak, aby se nepředloženostem dalo zamezit.

„Ta postel je zbytečná,“ mračil se náš malý na přistýlku, kterou jsem Doně chystala.

„Nevíš, jestli Dona bude chtít spát s tebou v posteli. Navíc, měli byste spát a ne si celou noc hrát,“ vrátila jsem mu zamračený pohled.

„V jedné věci má maminka pravdu, synku,“ snažil se mě Edward podpořit.

„Jo?“ zavrčel malý nesouhlasně. „A v čem?“

„Dona je slečna a měl by ses k ní chovat s úctou a nabídnout jí co největší pohodlí,“ vysvětlil mu otec a mně to po dlouhé době vynutilo nepatrný úsměv na tváři. On a jeho výchova z minulého století.

Náš maličký se na chvilku zamyslel a pak začal svoje peřiny dávat na přistýlku.

„Co to děláš?“ divila jsem se.

„Tady budu spát já. Nechám Doně svou postel. Je určitě lepší než tohle,“ zamračil se znovu na rozkládací křeslo.

Překvapeně jsem se na něj zahleděla. Náš chlapeček opravdu není žádný ťulpas.

„Skvělý nápad,“ pochválil ho Edward. „Sám bych to nevymyslel lépe. A vůbec si říkám, že bys zasloužil odměnu. Tvoje známky ve škole jsou stejně bezchybné. Co bys rád?“

Malému zazářila očka a hned vyhrkl: „Chci jet s tebou a mámou do Texasu.“

„To asi nebude nejlepší nápad,“ začal se Edward ošívat a já si najednou dala dohromady, kolik je jedna a jedna.

„Řekni mi, že se mýlím v tvých důvodech, proč sis vybral zrovna Texas?“ podívala jsem se v obavách na svého muže.

„Nemůžu si pomoct, ale musel jsem ho najít,“ přiznal a podíval se na mě provinile.

Měla jsem pocit, že se mi podlamují kolena, tak jsem si sedla na dětskou postel a snažila se potlačit záchvat paniky. To snad ne! Musela jsem špatně slyšet.

„Koho, tati? Koho jsi musel nají?“

„Darena,“ pronesla jsem přiškrceně a rukama se chytila rámu postele. Edward nemeškal a sedl si vedle mě, aby mě chytil kolem ramen. Snažil se mě uklidnit, ale to nebylo možné. Z představy těch dvou mužů v jedné místnosti se mi začínalo dělat špatně.

„Aha, a kdo to je?“ V hrůze jsem na malého vytřeštila oči a snažila se vzpomenout si, jak se dýchá.

Edward se na něj zamyšleně podíval a pak na mě, než řekl: „Maminčin známý.“

„Mámy? A proč jsi za ním chtěl teda jet ty?“ nenechal se malý odbýt.

Edward mi věnoval zoufalý pohled, protože nevěděl jak pokračovat. Nedivila jsem se mu, nebylo přeci na něm, aby našemu synovi vysvětloval, jak je to s jeho otcovstvím.

„Dojdeš mi prosím pro vodu?“ obrátila jsem se na něj, když se mi konečně podařilo najít hlas. Sotva se zvedl, poklepala jsem na místo vedle sebe, aby se malý ke mně posadil, a snažila se najít vhodná slova.

Samozřejmě, že se mě ptal, kde má tátu, sotva se s tím slovem setkal. Bylo to na dětském hřišti a já byla celá zoufalá, co mu na to mám říct. Napadlo mě to, co si přál můj táta. Charlie i Sue mi přáli, abych si někoho našla, a bez ohledu na to, jak mi to tenkrát přišlo absurdní, řekla jsem malému, že nás jeho tatínek hledá a jednoho dne k nám přijde. Kupodivu mu to od té doby stačilo a vlastně se to stalo i pravdou, když před třemi lety vstoupil Edward do našich životů. Ale přitom jak je maličký chytrý, muselo mu dojít, že jeho otec někdo musel být. Začala jsem tedy otázkou: „Víš, jak přicházejí děti na svět?“

„Na to se mě ptáš ty?“ odfrkl si maličký a podíval se na mě nevěřícně. Pochopil, že čekám na odpověď, tak dodal: „Já myslel, že na tohle se mají ptát spíš děti a ne rodiče.“

„To máš pravdu, ale co si o tom myslíš?“ pokračovala jsem ve zvolené strategii.

„Děda mi to kdysi vysvětloval,“ pokrčil ramínky a zhluboka se nadechl. „Když se muž a žena mají rádi, tak si pořídí mimčo.“ Ostře se na mě podíval a zašklebil se: „Nemusím popisovat jak, že ne?“

„Ne,“ vyhrkla jsem a zrudla. „A jak jsi na svět přišel ty?“

„To je jasný. Chtěla jsi mě, tak sis došla do spermobanky,“ pronesl s ledovým klidem, jako bych šla koupit chleba.

„Kdo – kdo – kdo ti to řekl?“ zakoktala jsem se.

„Nikdo,“ pohodil lhostejně hlavou a začal si hrát s plyšovým medvědem, s kterým spával. „Bylo mi to jasný, když jsme čekali, než táta přijde.“ Nejspíš bych se měla zabývat tím, jak na něco takového přišel, protože na osm let mi to přišlo trochu moc, ale na mě toho už je taky moc. Já vím, že je chytrý, ale copak mají dneska děti dostupné všechny tyhle informace? Vždycky jsem nesnášela fráze typu, kam ten svět spěje, ale už se tomu vážně nedivím. Ty oddělené postele byly dobrý nápad.

„Mami?“ vytrhl mě jeho hlas z myšlenek. Seděl strnule vedle mě a medvěd mu vypadl z rukou na zem. „Kdo je Daren?“

Hlasitě jsem polka.

Naše role se najednou vyměnily, on se začal ptát a já se snažila odpovídat. Byly to většinou pouze jednoslabičné odpovědi. Musel na to přijít sám, protože já bych mu asi nikdy nebyla schopná říct, jak doopravdy přišel na svět. Na to jsem ho až moc milovala, abych mu popsala úplně všechno. Nevím, na kolik byl schopen ty informace zpracovat, ale když pak přišel Edward zpátky s mou sklenicí vody, zeptal se ho: „Smím ti pořád říkat tati?“

„Jak bys mi jinak chtěl říkat?“ ptal se ho Edward opatrně.

„Chci ti říkat tati,“ pronesl malý rozklepaným hláskem a vrhl se Edwardovi do náruče.

Ještě dnes jsem si při té vzpomínce musela otřít oči. Později Edward přiznal, že plánoval svou cestu do Texasu už od doby, kdy jsem mu o Darenovi řeka poprvé. Čekal jen na vhodnou dobu. Nahrála jsem mu, aniž bych to věděla, ale nemohla jsem dopustit, aby za ním jel sám. Nezapomněla jsem, jak při pouhém vyprávění o tom, co se mi tenkrát stalo, rozdrtil opěrky křesla. Co by se mohlo stát, kdyby se mu dostal do rukou Daren sám? Proč jsem mu jen říkala, že žije v Texasu? Ale vždyť je to přeci jedno, při svých schopnostech by si ho Edward našel kdekoli.

Za nic na světě jsem nechtěla potkat toho... muže, který se ke mně zachoval nejhůř, jak se jen muž může k ženě zachovat, ale copak jsem mohla Edwarda nechat jít samotného? Navíc, když se náš syn o Darenovi dozvěděl, trval na cestě do Texasu stejně jako jeho otec. Věděla jsem, že se jednou o svém biologickém otci musí dozvědět a bude se s ním chtít setkat, ale teď mi to přišlo opravdu brzy, a to i bez ohledu na jeho nevšední inteligenci. Jenže on trval na cestě se svým tátou, a protože jsem nevěděla, kolik společného času nám zbývá, došla jsem k závěru, že mu nemůžu bránit v setkání s biologickým otcem a ještě ho připravit o toho adoptivního ve stejnou dobu.

Díky tomu všemu teď sedím už v druhém letadle, které nás po úspěšném přestupu vysadí v Houstonu, a pak nás ještě čeká sto padesát kilometrů autem směrem k Texaské A&M Univerzitě.

Možná kdybych si vzala obyčejného muže a ne upíra, doufala bych v pád letadla nebo automobilovou nehodu, která by musela zázrakem dobře dopadnout, ale naši cestu by znemožnila. Bohužel, díky upíří nezničitelnosti jsem věděla, že neexistuje možnost, jak se tomu vyhnout.

Ztěžka jsem dýchala a v hlavě měla vidinu pytlíku na zvracení. Stále jsem zvažovala, jestli ho mám nebo nemám vyndat. Nepomáhalo mi ani, že mě Edward držel za ruku, kde mě palcem hladil, a ani to, že malý nezavřel pusu a stále povídal o... O čem vlastně povídal? Bože, vždyť tam ještě ani nejsme a já mám pocit, že zešílím.

 

 

 

„Mohla jsi zůstat v hotelovém pokoji. Nebo se můžeme vrátit a ty tam na nás počkáš,“ nabízel mi Edward naléhavě.

„Jasně, mami. My to s tátou zvládneme,“ usmál se na mě maličký.

Právě jsem vyšla z dámské toalety a moje původní zelená barva se snad už srovnala alespoň na bílou. Zhluboka jsem se nadechla, jako dnes už snad po sté, a odhodlaným hlasem pronesla: „V žádném případě. Půjdu tam.“ Podívala jsem se směrem ke dveřím se jménem Daren Shoe, vedoucí katedry genetiky.

Zavěsila jsem se do svého muže a dost se o něj opřela, do druhé ruky jsem pevně chytila ručku našeho chlapečka, a tak se mi podařilo přejít dlouhou chodbu až ke dveřím. Nechala jsem Edwarda, aby zaklepal, otevřel dveře a vešli jsme společně dovnitř.

„Dobrý den, přejete si?“ pozdravila nás drobná brunetka s bledou pletí. Málem jsem se zajíkla, když jsem si uvědomila, jak moc je mi podobná, jen možná trochu mladší.

„Máme domluvenou schůzku s panem Shoem,“ pronesl Edward stroze a já se na něj překvapeně podívala. Neřekl mi, že nám domluvil schůzku, nebo ano? Takže Daren ví, že přijdu?

Z pootevřených dveří se ozval děsivě známý hlas: „Pane Cullene, pojďte dál. Už na vás čekám.“

Kdyby mě netáhli za ruce, nebyla bych se schopná pohnout. Ale možná běh zpátky na záchody bych zvládla.

„Mami, jsme tu přeci s tebou,“ zašeptal maličký. Nevěřícně jsem se podívala do jeho dětské tvářičky a viděla v ní tolik odhodlanosti chránit mě za každou cenu. Pak jsem se podívala na druhou stranu, kde jsem se setkala se stejným výrazem ve tváři mého muže, jen jsem musela hlavu víc zvednout a díky tomu se narovnat. Byli vedle mě jako dva strážní andělé a jen díky nim jsem byla schopná podívat se i před sebe, kde seděl muž s prošedivělými vlasy, ostrým pohledem a odporně známou tváří.

„Myslel jsem, že přijde pan Cullen, ale asi bude lepší, když si promluvím přímo s uchazečem,“ usmál se společensky na mého muže a pak se podíval na mě: „Vzala jste s sebou oba syny?“

V hlavě mi začínalo podivně hučet a já si nebyla jistá, zda dobře rozumím tomu, co říká.

„Mluvili jsme spolu, pane profesore. Tohle je moje žena, paní Cullenová, a náš syn Edward Cullen.

„Hmm, dobrá. Tak se posaďte,“ zavrčel lehce popuzeně a pak zase nasadil unylý hlas. „Co pro vás mohu udělat?“

„Důvodů naší návštěvy je víc, ale asi bychom měli začít tím nejpodstatnějším. Náš syn vás chtěl poznat,“ vysvětlil Edward.

Daren loupnul okem po našem malém a pak nám věnoval rozzlobený pohled: „Děláte si ze mě srandu? Vždyť je to ještě kluk, dětský program nevedeme.“ Můj malý ubohý chlapeček mi silněji stiskl ruku, kterou stále nepouštěl.

„Nejde o studium, ale o...“

„Darene, ty si mě nepamatuješ?“ přerušila jsem svého muže otázkou, která mě pálila na jazyku od okamžiku, kdy jsme vešli.

„Jste mi povědomá, ale žen jako vy je plný svět,“ odsekl a ostře si mě poměřil.

„Chcete říct, že se ke všem ženám chováte jako zvíře?“ zavrčel můj muž a já pevněji stiskla jeho paži, jako bych ho mohla zadržet, kdyby se rozhodl po Darenovi skočit.

„Co?“ vyhrkl vedoucí katedry nevěřícně, až mu vypadlo z ruky pero. Poté se na mě znovu podíval a jeho pohled se změnil na zděšený. Poznal mě. Byla jsem si tím naprosto jistá.

„Nemusíš se ničeho bát,“ snažila jsem se ho uklidnit a nedbala na to, jak mému muži škube v paži. „Nepřišla jsem tě z ničeho obviňovat, jen... Náš syn tě chtěl poznat a já neměla sílu mu v tom bránit.“

„Náš syn?“ zasyčel Daren a mně až nyní došlo, že se ta věta dala vysvětlit mnoha způsoby.

„Ano, náš syn,“ zopakovala jsem s nechutí, protože tak jsem o svém malém Edwardovi nikdy nepřemýšlela. Vždycky to byl jen můj syn a nebo můj a Edwardův, ale nikdy, nikdy ne tohohle... muže. Opatrně jsem se podívala na svého manžela, ale ten nespouštěl oči z Darena, a tak jsem si nemoha být jistá, zda ho to nezasáhlo stejně jako mě. A pak mi došlo, že tohle nebyl nejlepší nápad, neměli jsme sem chodit společně. Bylo na mně, abych vše vysvětlila a připravila tak malému cestu k jeho biologickému otci, alespoň tak schůdnou, jak to bude možné. Pustila jsem se svých opor, udělala krok ke stolu a otočila se na ně: „Asi byste měli raději počkat venku.

„Mami!“ a „To nemyslíš vážně, Bello,“ ozvalo se zároveň, ale můj výraz byl asi dostatečně nesmlouvavý, protože mě po krátkém zaváhání poslechli.

Ticho v místnosti se dalo krájet, zatímco jsem si sedla a zkoumavě si prohlížela jeho tvář. Zestárl. Jistě, ale byl to pořád on. Stále stejné hnědé oči, ostré rysy a vystouplá brada. Tvář, kterou jsem kdysi viděla denně jako svou největší noční můru. Muž, který mi změnil celý život, protože mi daroval syna... Protože mě znásilnil...

Tušila jsem to, ale nechtěla si to připustit. Náš syn se mu tolik podobal. Ale ne, oči, ty má opravdu po mně.

Nepromluvil, jen ruce schoval pod stůl a pohledem propaloval dveře za mými zády.

„Ano, je to tvůj syn a jmenuje se Edward. Myslím, že už na první pohled o tom nemůžeš pochybovat, ale možná by pro tebe neměl být takový problém ověřit si moje tvrzení,“ narážela jsem na to, že je vedoucím katedry genetiky.

„Jak? Proč?“ zachroptěl a pohledem začal bloumat po místnosti.

„Děláš si ze mě srandu?“

„Promiň, ne... Já...“

„A za co se vlastně omlouváš? Za to, cos mi udělal? Za to, že mám tak báječného syna?“

Překvapeně se na mě podíval a téměř neslyšitelně řekl: „Lituji.“

Hořce jsem se usmála a zavrtěla hlavou: „Odmítám litovat toho, že jsem matkou. Ale ty by ses mohl alespoň pokusit být na okamžik vstřícný a věnovat mému synovi trochu času. Nechci tě ve svém životě a kdybych mohla, udělám všechno pro to, aby tě ani on nechtěl. Jenže já neumím ostatním vnucovat svou vůli.“

Neodpověděl a stále na mě tupě zíral.

„Ale asi bych tě měla varovat. Můj manžel ne vždy sdílí moje mírumilovné názory a pokud bys snad malému jen zkřivil vlásek, jistě ti vysvětlí, že to není nejvhodnější způsob jednání s dětmi.“

„Bello, proč hned výhrůžky?“ divil se třaslavým hlasem. „Rád poznám tvého syna. Víš, vlastně mám radost. My se ženou děti mít nemůžeme, takže...“

„Ty jsi ženatý?“ nedovedla jsem si představit, že někdo jako on mohl mít normální vztah, svatbu a rodinný domov.

„Jo, no, s Lucy jsme se před pár lety vzali a bylo to fajn, dokud...“

„Nechci nic vědět o tvém životě,“ usekla jsem ho. „Promluvíš s ním?“

„Sám?“ Zase byl vyděšený. On, který se mnou zacházel jako s hadrovou panenkou, se bojí malého kluka.

„Budu tady,“ řekla jsem a došla pro malého.

 

 

 

Nechtěla jsem vědět cokoliv o jeho životě, ale měla jsem smůlu. Strávili jsme tam něco přes hodinu, kdy se ho maličký vyptával a Daren vyprávěl o svém dětství, rodičích a práci.

„Bylo to neuvěřitelné, mluvili spolu jako dobří kamarádi a pak se rozloučili. Daren mu dal navštívenku, ale Edward se tvářil, že už víc vědět nepotřebuje. Tak nevím, jestli se mu ještě někdy ozve, co myslíš?“ ptala jsem se svého muže, zatímco si náš malý hrál u kašny místního kampusu. „Jsem hloupá, jistěže ho bude chtít zase vidět. Jen by to snad mohlo nějakou dobu počkat. Třeba až bude dospělý nebo... Já nevím.“ Rozhodila jsem rukama a doufala v nějakou odezvu. Když stále nijak nereagoval a pořád se na mě divně díval, pokračovala jsem ve svém monologu: „Nudím tě. Pořád mluvím o tom, co se tam stalo, a tys to musel celý slyšet. Ale...“

„Ne, vůbec mě nenudíš. Naopak, fascinuješ mě.“

„Cože?“ Měla jsem pocit, že špatně slyším.

„Tolik jsem se bál, jak to zvládneš. Obzvlášť po tom, jak ses bála kvůli Doninu přespání a jak ti bylo cestou špatně, a ty to zvládneš s takovou lehkostí.“

„Jak s tím souvisí, že Dona u nás spala?“

„Ehm, nebudeš to chtít slyšet. Promiň, neměl jsem to říkat.“

„Proč bych to neměla chtít slyšet? Edwarde, mluv.“

„Bráníš se vidět jakoukoli podobnost mezi Edwardem a Darenem a sám musím přiznat, že kromě vzhledu si opravdu moc podobní nejsou. Takže můžeš být klidná.“

„Taky jsem měla ten dojem,“ usmála jsem se s rozpačitou úlevou, přeci jen dítě se pořád ještě mění, vyvíjí... „Ale jak do toho zapadá Dona?“

„Bála ses, aby Edward nebyl jako jeho otec.“

„Ty jsi jeho otec,“ vyhrkla jsem zděšeně.

„Ano, jistě. Promiň. Ale snad už ti může být jasné, že náš syn nikdy nebude jako jeho genetický předek.“

„Genetický předek,“ zopakovala jsem si s radostí ten nový termín a zadívala se na malého, který cákal vodu po holubech. „Mají stejné geny a já se pořád bojím, kdy se to projeví. Ale nechci, aby tím trpěl.“

„Má tak úžasnou a milující matku a všichni okolo ho mají taky moc rádi, on nemůže dopadnout stejně.“

„Doufám já...“ Přerušilo mě zvonění telefonu, ale dřív než jsem to stihla zvednout, neznámé číslo zavěsilo.

„Kdo to byl?“

„Nevím. Nejspíš omyl.“ Schovala jsem mobil do tašky a uvědomila si změnu, která se stala s mým manželem. Byl tak rozčilený a plný vzteku, když jsme sem šli. Snažil se to zakrýt, aby mě povzbudil, ale mě nemohl obelhat. Nyní se zdál naprosto uvolněný, a to s Darenem ani pořádně nemluvil. Čím to?: „Děkuji, že jsi to tak skvěle zvládl. Vím, co tě muselo stát sil, abys mu neublížil.“

„Ty děkuješ mně? Bello, lásko, to tys to zvládla tak... Ani nemohu najít to správné přirovnání. Nevím, jestli by jiná žena byla vůbec schopná takové velkorysosti.“

„Přeháníš,“ nadechoval se k námitce, ale já pokračovala. „Ale co se stalo, že máš najednou tak dobrou náladu?“

„Asi se spíš chceš zeptat, proč už mu nejdu po krku.“ Povzdechl si a opřel se zády o lavičku, na které jsme seděli. „Už jsem to říkal, že jsem ho chtěl najít, už když jsi mi o něm vyprávěla poprvé. Sám sebe jsem přesvědčoval, že to bylo jen z důvodu, abych ho zkontroloval, jestli neubližuje dalším ženám. Když jsem ho ale uviděl, došlo mi, že jsem ho chtěl zabít. Toužil jsem ho vidět stejně nehybného, jako to on udělal tobě. Ovšem s tím rozdílem, že on by se už nepohnul nikdy.“ Říkal to s takovou nenávistí, až mi přešel mráz po zádech. Měla jsem poprvé pocit, že ho snad ani pořádně neznám. Opravdu je tenhle milující muž schopný tak strašlivých věcí? Ano, vyprávěl mi o své minulosti, ale mně to vždy přišlo jako v jiném životě, v životě před jeho plným rozhodnutím k vegetariánství. To se nemůže už vrátit, nebo ano? „Neudělal jsem to a ani to neudělám. Ne, nemůžu, a nejen kvůli tobě, protože ty si nezasloužíš žít s vrahem. Bello, on se vytrestal sám. Vytvořil si peklo, které ho sžírá a nemůže z něho ven.“

„Co to povídáš? Jediná negativní zmínka snad patřila jeho ženě, ale to se občas v manželství stává a ještě to nemusí končit rozvodem.“ Zarazila jsem se u toho posledního slova a zbledla. Vždycky jsem si myslela, že pravou lásku nemůžou udolat žádná trápení, jenže to jsem ještě netušila, co mě čeká...

„Jeho žena je dcerou rektora univerzity. Jen díky svému tchánovi je nemladším vedoucím katedry na univerzitě a díky tomu se nemůže nechat rozvést. Všichni ale vědí, co je jeho žena zač. Tahá se po nocích s různými studenty a ještě před rokem se tomu všichni divili, ale dnes ji někteří začínají chápat.“

„Jak to?“

„Zlobila ses, že se Daren ani nepostavil, když jsi mu podala ruku. Nebylo to proto, že by nechtěl, ale proto, že nemůže. Měl autonehodu, po které od pasu dolů ochrnul, a je doživotně připoutaný na vozíček.“

„Ne,“ vydechla jsem a začala si věci srovnávat v hlavě. Proto měl takovou radost z nově nalezeného syna, i když byl z něj dost rozpačitý, nemůže mít děti. Se ženou musejí mít podivný vztah, když jsou její známosti veřejným tajemstvím. Pro někoho by to byl skutečně pořádný důvod k rozvodu, ale to si on nedovolí, protože by přišel o práci. „A proč na tom místě tak trvá? Vždyť může dělat cokoli jiného.“

„Kdekoli jinde by mohli zjistit, že není zas takový odborník, jak se tváří, a měl by z toho celoakademickou ostudu. Zničilo by ho to snad ještě víc než ta autonehoda. On si není schopný připustit, že by mohl být i něčím jiným.“

„Ale miluje ji?“ Spíš to bylo oznámení než dotaz.

„Koho, svou ženu?“ Přikývla jsem. „Ne, on miluje jen sebe a svůj titul. Zbytek světa nenávidí. Tedy teď snad až na jednu výjimku.“ Edward kývl hlavou směrem k našemu synovi, který se zrovna dal do hovoru s nějakými studenty.

Vtom mi zase zazvonil telefon.

„Promiň,“ zamumlala jsem a vytáhla mobil z kabelky. „Ano?“

„Bello? Jsi to ty?“

„Kdo je to?“ ptal se šeptem Edward, protože ten mužský hlas neznal.

„Phile, jsi to ty? Už jsem tě neslyšela hrozně dlouho.“

„Bello, snad neruším. Dalo mi tolik práce sehnat na tebe číslo. René nechtěla abych ti volal, ale měla bys vědět, že...“

„Edwarde!“ zavolala jsem na našeho syna, aniž bych nechala Phila domluvit, a pak se otočila na toho vedle sebe: „Musíme do Jacksnovillu.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

HMR

11)  HMR (31.10.2014 20:16)

celkem překvapivá kapitola... ale ne, pořád ji nechápu...

Rowana

10)  Rowana (01.10.2014 20:31)

Teda jako, uch. Návštěva Darena? A on je ženatý a nemůžou mít děti? A Eda se mu líbil? Čuju potíže.
A co je s Reneé? Už ten telefonát v minulé kapitole byl divný. A teď tohle.
A podepsané rozvodové papíry? Teda, emam, ty nás nešetříš. Nás ani svoje postavy.

9)  hela (22.07.2014 20:01)

no, další infarktovka
Stále doufám v dobrý konec a bude zamilovanost až na věky
Krásný díl, těším se na pokráčko

emam

8)  emam (21.07.2014 20:29)

Díky, že jste mi tu po sobě něco nechaly
Pokračování Snažím se, ale asi zas tak rychle nebude. Horko... Brno... a tak
Kate, posun v ději? Myslíš ten místní přesun? Ale máš pravdu, dějepis mi dal vždycky dost zabrat A že si to ty, tak bonusek sem taky šoupnu, ale zase se dějově trochu vrátíme, nu. Je to složité
Děkuji, děkuji a děkuji

Kate

7)  Kate (21.07.2014 14:46)

Posun v ději. Posun v ději. Cesta do Texasu za Darenem! A pak setkání s ním a reakce malého Edwarda, jo, vážně mi přijde vážně dospělý. Po svém adoptivním otci. Bella to zvládla výborně! I když prvně z té cesty asi moc nadšená nebyla. Odpuštění je v lidském životě velmi těžké. Ještěže se Edward uhlídal a nedal Darenovi přes hu.. ústa. :D To, co se stalo Darenovi... K tomu hajzlovi řeknu jen to, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě. ;)
Myslím, že Edward má pravdu, když říká, že se Bella nemusí bát, že by byl malej Eda jako jeho biologický otec. Vyrůstá úplně v jiném a milujícím prostředí. To přece ani nejde, aby z něho vyrostl někdo jako Daren.
U dohadování se, jak přicházejí děti na svět jsem se opět bavila. Ten menší bonus k Překážkám miluju!
A Reneé je nemocná anebo co se děje? Proč by si nepřála, aby Phil volal Belle a Edwardov...? Sice s Bellou nemají moc dobrý vztah, ale kdyby Bella ztratila oba rodiče...
Nu, uvidíme, jak to máš vymyšlené dál. Moc se těším na další část 33. kapitoly. Už 33? Skvělá kapitola!

SestraTwilly

6)  SestraTwilly (20.07.2014 09:57)

Kapitolka plná prekvapení. Výborne Ema! A záver....???:)

5)  Seb (20.07.2014 07:25)

Velmi překvapivé pokračování, nádherná kapitola. Děkuju za tak rychlé pokračování.

DopeStars

4)  DopeStars (19.07.2014 19:36)

Tak toto bolo teda niečo! Perfektná kapitola a hlavne riadne prekvapujúca a šokujúca!! Strašne sa teším na pokračovanie!!

3)  Annie (19.07.2014 17:56)

Moc krásná kapitola
Chtěla bych pokračování

2)  BabčaS. (19.07.2014 15:35)

kala

1)  kala (19.07.2014 15:08)

Já chci pokračování...
Kapitola se mi moc líbila

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek