Sekce

Galerie

/gallery/pb.jpg

Nerozvážnost mládí...

Už Honoré de Balzac kdysi napsal, že léta štěstí by v literární podobě byla nudná. Asi měl pravdu, protože když jsem se ohlédla po těch letech, co uplynuly, nejspíš by z toho žádné čtivé drama nebylo.

Když jsem vzpomínala na dobu, kdy se děly všechny ty hrozné věci a já se málem rozešla se svým manželem, přišlo mi to jako zlý sen. Často jsem si uvědomovala, jak velké štěstí mám, protože kdyby Edward nebyl tak trpělivý, ohleduplný a... a... Kdyby to nebyl Edward, asi bych skončila jako zhrzená opuštěná matka, která zanevřela na mužský svět, kromě svého syna pochopitelně.

Ach ano, náš malý Edward už zdaleka nebyl tak malý, ale já o něm často mám problém přemýšlet jinak než jako o svém maličkém synkovi. Je mi jasné, že to by se našemu vysokoškolákovi nelíbilo, ale určitě nejsem jediná matka na světě, která se přes dětství svého dítěte nemůže přenést. Hodně mi chybí, ale i to je přeci normální. Bylo těžké pustit do světa toho malého človíčka, kterého jsem přivedla na svět, a dovolit mu, aby dělal svá rozhodnutí a svoje vlastní chyby. Neměla jsem důvod se o něj bát, protože je to dobrý člověk a díky svému otci má tu nejlepší výchovu. Jsem si vědomá, že vedení k tradicím a hodnotám minulého století je sice zastaralé, ale rozhodně to žádnému dítěti nemůže uškodit. Spíš naopak. Přesto se asi nikdy nezbavím úzkosti z odloučení.

Vzpomínám si, když nám náš syn představil své první děvče na střední škole... Trochu mě tím zaskočil, protože si vybral, co se týče vzhledu, naprostý opak Dony, své lásky z dětství. Anjali byla velice sympatická mladá dívka, z které tradice jejího původu přímo čišela. Ale co se dalo čekat, když jsme tenkrát bydleli v Londýně, kde se indická populace rozrůstá, a nepoznané našeho malého vždy lákalo?

Bydleli jsme tenkrát v domě Cullenových, kteří se museli zase přestěhovat někam jinam. Taky jsme se často stěhovali, ale dokud s námi žil náš dospívající student, snažili jsme se být na jednom místě, dokud nedokončil daný stupeň školy. Hanover, Detroit a naší poslední společnou adresou byl Londýn.

Byli jsme tam pochopitelně déle než jen dva až tři roky, které ostatní Cullenovi dodržovali. Často jsem se bála, že někdo odhalí pravou totožnost mého muže, ale náš malý šikula vymyslel jak tomu zabránit.

„A proč si nenecháš narůst vousy?“ ptal se jednou Edwarda, když jsme ještě v Hanoveru řešili, zda se raději nepřestěhovat dřív, než dokončí základní školu.

„Protože mi nerostou,“ ušklíbla se naše hlava rodiny rozmrzele. Nikdy si nestěžoval, ale bylo zřejmé, že ani jeho život není dokonalý. Bez ohledu na to, jak dlouho chodí po světě, pořád vypadá, jako by mu bylo sedmnáct. Dokud žil s ostatními Cullenovými, nejspíš mu to tolik nevadilo. Hru na někoho, kým ve skutečnosti nejsou, hráli jen ve škole a doma se chovali uvolněně. Ne že by před námi musel něco předstírat, to ne, ale muselo být těžké vystupovat s takovou vizáží jako otec od rodiny. A to byl náš syn ještě malý...

„Copak se nedají nějaké půjčit nebo koupit? Mně vždycky fousáči připadali jako hrozně staří,“ pokrčil náš malý rameny a víc o tom nemluvil.

Přišlo nám to tenkrát jako hloupý nápad, ale v zoufalství jsme se ho chytli. Kupodivu to však fungovalo. A tak, když se přiblížila hranice dvou let, začal Edward na veřejnosti nosívat „pomalu rostoucí“ plnovous. Já i malý jsme se mu hrozně smáli, což samozřejmě vyvolalo jeho rozhořčení. Nakonec to bylo ale jedno, protože to zaručilo potřebný klid na dobu, kdy jsme v daném místě bydleli.

Tak nějak jsem čekala, že poslední studijní „zastávkou“ bude Oxford, ale člověk míní a vše se mění. Možná to bylo tím, že se Edward s Anjali rozešel, ale oficiální důvod zněl, že Bostonn College nabízí ten nejlepší studijní program. Chtěla jsem tam jet s ním, ale náš syn měl štěstí, kterým byl jeho chápající otec.

„Nemůžeš s ním být věčně a čím dřív se naučí samostatnosti, tím lépe.“ Zabolelo to, ale musela jsem přiznat pravdivost jeho slov. Nechala jsem tedy svého malého chlapečka studovat ve vzdáleném státě Massachusetts, zatímco jsme cestovali pár let po Evropě, a nakonec jsme se usadili v Olympii.

Nemohla jsem si pomoct, ale nechtělo se mi být zas až moc daleko od Forks, které pro mě vždycky znamenalo domov. Být alespoň ve stejném státě bylo pro mě důležité, i když to bylo scestné. Hlavní město nemohlo v ničem připomínat lesy obklopené městečko sídlící v blízkosti indiánské rezervace, ale z nepochopitelných důvodů mi to ke spokojenosti stačilo. Vlastně i zdejší podnebí bylo nakloněné našemu zabydlení.

Za ty roky jsem si zvykla procházet se pod zamračenou oblohou a déšť byl pro mě vítanou změnou. Připadalo mi, že nám z nebe padá štěstí. Ani jsem si přitom nevzpomněla, že přesně tohle jsem kdysi nesnášela. Samozřejmě, že s tím spojená zima mi vadila pořád, ale vedle mě byl úžasný muž, který dbal na to, abych měla vždy po ruce teplý kabát, nebo mi kdykoli nabídl posezení v kavárně u horkého nápoje. Všechny jeho pozornosti byly však nicotné ve srovnání s tím, jak mě hřála jeho blízkost a láska, kterou dával najevo i v těch nejobyčejnějších věcech.

Náš život se začal stávat všední, ale kdyby mi to někdo řekl, asi bych ho nařkla z rouhání. Copak s Edwardem může něco být všední nebo obyčejné? Ne, to k jeho osobnosti prostě nešlo.

Přiznávám, že jsem si zvykla na jeho rozmazlování v různých podobách, takže mě ani nepřekvapil nabídkou dovolené v Řecku. Měla to být pro mě náhrada za rekreaci na ostrově Esmé, kam jsme každé léto jezdívali s naším synem. Jenže náš student potřeboval plnit nějaké povinnosti kvůli diplomové práci. Podrobnosti jsem z něj nedostala, ale snažila jsem se o to, abych působila jako chápající matka, i když mě to mrzelo.

Výběr destinace naší dovolené nebyl náhodný. Edward věděl, jak mám ráda řeckou kuchyni, a i když jsme cestovali po Evropě, do jižních končin starého světadílu jsme se moc nedostali. Příčinou byla právě zeměpisná poloha, která nám svým slunečným počasím znemožňovala volný pohyb. Měli jsme štěstí, Alice nám to volala hned, jak jsem zavěsila hovor z Bostonu, letošní léto bude nad Evropou zamračené.

První týdny jsme si prohlíželi vnitrozemí antické kolébky umění a poté jsme začali postupně objíždět ostrovy. Můj dokonalý manžel měl perfektně naplánovaný harmonogram tak, abychom shlédli alespoň ty nejzajímavější ostrovy.

Dnes nás čekala prohlídka Achilleionu, letního paláce císařovny Sissi, na ostrově Korfu. Historie spojená s evropskou monarchií mi byla na hony vzdálená, ale podle toho, co říkal Edward, mám s onou panovnicí společnou náklonnost k delfínům, o které jsem do minulého týdne, kdy jsme navštívili Podmořský svět, neměla ani tušení.

Čekala jsem na svůj doprovod v hotelové hale a před zrcadlem si rovnala účes. Nikdy jsem si na vzhled nijak extra nepotrpěla, ale je pravdou, že když chodíte vedle dokonalého mladíka, snažíte se vypadat dobře alespoň v rámci svých možností. Je to pár let, co jsem si začala barvit vlasy a musela si obnovit šatník. Nebylo to kvůli módě, jen jsem se už nevešla do šatů, které mi Alice dala jako svatební dar. Ovšem to mé drahé švagrové vůbec nevadilo a radostně rozšířila každoroční obměnu mého šatníku o víc kousků, než měla normálně povoleno. Jo, i na její temperament se mi postupem času podařilo vyzrát.

Jediné, s čím jsem nemohla nic dělat, jsou přibývající vrásky. Nejsou nijak výrazné, ale být jiné povahy, tak asi podlehnu nátlaku reklamy plastický klinik nebo třeba jen botoxu. Nevadí mi, jak vypadám. Jsem šťastná a toho se držím dokud...

„Už jsi viděla toho zrzka?“ zeptala se rozverně jakási žena za mými zády. Zarazila jsem se a nemohla dál neposlouchat.

„Je přímo k sežrání,“ zařehtala se jiná. „Ksakru s tím počasím. Víš, jak musí vypadat v plavkách?“

„Nebo bez nich.“ Obě se začaly smát. „Třeba by se to dalo dnes večer zjistit.“

„Neblázni, je tu s matkou,“ usadila ji druhá a mně překvapením vypadla kabelka z ruky.

„Lásko, doufal jsem, že nebudeš pokoušet ostatní hotelové hosty, aby ti pomáhali v nesnázích.“ To už stál Edward u mě a podával mi, co spadlo. Najednou jsem ani nevěděla, co to bylo, protože mě jeho slova zmátla.

„Cože?“ Udiveně jsem se na něj podívala.

„Muži jsou vynalézaví a já bych nerad, aby si tvou roztomilou nepozornost vysvětlovali jiným způsobem,“ zašveholil předtím, než mě políbil tak, jak to většinou dělal jen v soukromí.

Sotva se mě dotkl, za mnou se ozvalo podivné zasyčení a úlek. Nebyla jsem si jistá, ale měla jsem dojem, že se pak ráznými kroky začaly vzdalovat dva páry nohou obutých v jehlách.

„Promiň, že jsem se zdržel, ale volal Junior,“ řekl, sotva se klapot bot vzdálil z doslechu.

„Stalo se snad něco?“ Začala jsem mít starost jako pokaždé, když se náš syn ozval.

„Ne, je v pořádku. Ale stejně se asi něco stalo, i když nevím co.“

„Není možné, ty něco nevíš?“ Můj manžel s dokonalou pamětí a darem čtení myšlenek je bezradný?

„Volal, aby se zeptal, jestli nevadí, že by přijel už dnes,“ pokrčil Edward rameny a trochu se zamračil.

„Ale vždyť se vracíme až za tři týdny,“ vyhrkla jsem lehce zděšená z toho, že by náš syn byl doma sám.

„Já vím a mrzí mě to,“ podíval se na mě tak podivně vážným pohledem.

„Co – co tě mrzí?“

„Rád bych naši dovolenou prožil tak, jak jsme se domluvili.“ Odmlčel se a sklopil oči. Bylo mi z toho úzko. Všechno tak pečlivě naplánoval a bylo to tak dokonalé, jenže... „Ale když se náš syn vrací domů, nemůžeme být někde jinde.“ Vzhlédl ke mně se zářivým úsměvem a mně došlo, že si ze mě dělal legraci.

„Ach, Edwarde,“ zasmála jsem se a objala ho.

 

 

 

Vždycky jsme to byli my, kdo čekal na letišti, než náš syn přijede na prázdniny domů. Tentokrát to poprvé bylo obráceně a já ani Edward jsme z toho neměli dobrý pocit. Vyloučení ze školy, nehoda, nemoc, o které nám nechce říct, a nebo vybuchla na univerzitě bomba a sdělovací prostředky to tutlají? Celou cestu mě napadal jeden horší katastrofický scénář než druhý.

Edward se mohl snažit něco zjistit telefonátem do Kanady, kde teď bydlela jeho rodina, ale odmítl to s tím, že náš malý nám to bude určitě chtít vysvětlit sám. Přemýšlela jsem, že bych zavolal do Bostonu. Jedním z důvodů, proč jsem byla klidná, že tam šel můj chlapeček studovat, byl, že tam bydlí Thomas s Donou. Oni určitě musejí vědět, co se stalo. Musím jim zavolat.

Moje ruka už se dotýkala telefonu v kabelce, když ji zastavily jedny známé ledové prsty.

„Bello, Edward je dospělý. Jak by se tvářil na to, že zjišťuješ, co se s ním děje, aniž by ses ho zeptala?“ Hluboce jsem si povzdechla. Proč jen musí mít pořád pravdu?! „No tak, nemrač se.“ Políbil mi ruku, kterou mi vytáhl z tašky. „Už za dvě hodiny budeme u něj.“

Pokusila jsem se na něj usmát. Copak mě může uklidnit vědomí, že ještě dvě hodiny je můj maličký sám, opuštěný ve velkém městě, a já ani netuším v jakém stavu?

 

 

 

„Mami!“ Ten hlas bych poznala všude a kdybych byla vyšší, tak ho v tom davu taky určitě vidím. Místo toho, abych ho hned našla, musel on najít mě a obejmout.

„Edwarde,“ vydechla jsem s úlevou a pevně ho k sobě přitiskla. Sklonil se ke mně, aby to vůbec bylo možné, nikdy mu to nevadilo, tedy když opomenu období puberty. Ale pak mi došlo, že jsem si ho vlastně pořádně neprohlídla. Rychle jsem ho pustila a odtáhla se od něj, pohledem ho sjela od hlavy až k patě. Zdál se v pořádku, přesto jsem se musela zeptat: „Není ti něco?“

Zasmál se a lehce zavrtěl hlavou: „Jsem v pořádku, mami.“ Pak se podíval vedle mě a podal  ruku svému otci a zároveň se objali: „Ahoj tati.“

„Rád tě vidím, synu.“

Pro nestranného pozorovatele to muselo působit, jako by se vítali dva bratři a přitom náš syn byl ten starší. Ano, byl skoro o hlavu větší než jeho otec a měl i širší ramena. Kdyby je někdo slyšel, asi by si myslel, že se ti dva zbláznili, když ten urostlejší oslovuje toho druhého „tati“. Mně to však bylo jedno, protože jsem byla nadšená, že jsme zase pohromadě. Vím, že to bylo hloupé, ale dojetím mi vyhrkly slzy.

„Zlato, stalo se něco? Proč jsi tak najednou přijel?“ naléhala jsem, sotva se pustili.

„Prostě se mi stýskalo. Pojďte, venku na nás čeká taxík.“

 

 

 

Původně jsme se měli všichni sejít v našem novém domě až na mé narozeniny. To by bylo déle než měsíc po našem plánovaném návratu do Olympie. Byla jsem ráda, že jsme pohromadě dřív, ale nebylo to ono. S Edwardem, myslím tím mladším, se něco dělo a nechtěl nám říct co. Byl sice doma s námi a když jsme mu navrhli třeba společnou procházku nebo návštěvu muzea, byl pro. Snažil se nám vyhovět, jak jen mohl. Nejspíš si byl vědom toho, že i když je sice s námi, tak ale duchem je někde daleko.

Přála jsem si zjistit, co se stalo, a kdyby Dona nebyla už pár let vdaná, asi bych si myslela, že jde o ni. Jednou se cosi podobného stalo. To byl Edward v Bostonu sotva pár měsíců a nečekaně přijel na Den díkůvzdání i s Donou. Myslela jsem si, že spolu začali chodit. Moje romantická duše se třásla nadšením, že jeho láska z dětství dojde konečně naplnění. Jejich mlčení a tajuplné pohledy mě na pár dní utvrdily v mém přesvědčení.

Jenže, když jsem pak ráno slyšela, jak Dona na záchodě zvrací, velice živě mi to připomnělo dny, kdy jsem podobnou nevolností taky trpěla.

„Kdy jste nám to chtěli říct?“ uhodila jsem na ně, sotva přišli na snídani.

„Co jsme ti měli říkat?“ snažil se Edward tvářit neutrálně, ale Dona už měla dost předstírání.

„Omlouvám se, Bello. To je moje vina. Poprosila jsem Edu, aby to nikomu neříkal.“

„Proč nemám vědět, že budu babička?“ spustila jsem radostně, až to oba zaskočilo. „Je to sice hrozně brzy, jste ještě tak mladí a na studiích, ale to nevadí. My vám pomůžeme a až překonáš ty první měsíce,“ věnovala jsem svou pozornost Doně, „vrátíš se na školu a dokončíš jí.“

„No, Bello víš...“ tvářila se tak podivně a mně došlo, že jí plánuji budoucnost, o níž ani nevím jestli o ni stojí.

„Promiň, drahoušku. Jestli budeš chtít raději zůstat doma s miminkem, tak to je samozřejmé.“

„O to nejde. Já bych chtěla dodělat školu,“ řekla trochu zaraženě, ale to se dalo čekat. Musela být z mé reakce překvapená.

„A už jste přemýšleli, kde budete bydlet nebo jaké dáte maličkému jméno?“

„Mami,“ oslovil mě ostře můj syn a vytrhl mě tak z mého nadšení.

„To je dobrý, Ede. Řeknu to sama. Bello, jsem těhotná, to máš pravdu.“

„Já vím a je to skvělé,“ začala jsem se zase rozplývat.

„Ale to dítě není Eda.“

Z ruky mi vypadl hrníček a káva se rozlila po kuchyňské lince. Zmohla jsem se jen na: „Co prosím?“

„Požádala jsem ho, aby mě vzal s sebou. Chtěla jsem získat čas a všechno si v hlavě srovnat. Táta o tom ještě neví,“ pronášela Dona s omluvným hlasem a já se jen nevěřícně koukala z jednoho na druhého.

„Čí otec to neví? Tvůj a nebo otec toho dítěte?“ Znělo to příkřeji než jsem chtěla, ale jestli ta holka podvádí mého syna...

„Mami, nemyslíš si, že to má už tak dost těžké?“ bránil ji Edward.

„Ale vždyť vy spolu chodíte, tak jak...“

„Jak si na tohle přišla?“ zeptal se mě syn.

Měla jsem pocit, že ztrácím pevnou půdu pod nohama, a tak jsem raději rychle našla židli: „Myslela jsem...“

„Jsme jen kamarádi,“ skočila mi Dona do řeči. „ Vlastně, Eda byl pro mě vždycky nejlepší kamarád, ale nikdy mezi námi nic jiného nebylo.“

Tenkrát jsem přišla o vzdušný zámek, o jehož existenci jsem ani neměla tušení. Nicméně to podpořilo moje zkušenosti v tom, že vždy je za vším schovaná nějaká katastrofa. Je jen otázkou času, kdy se projeví.

 

 

 

Nic se nezměnilo ani když začal školní rok. Můj manžel mě jako vždy vezl do školy a já naivně doufala, že z něj po cestě vytáhnu, co se s naším synem děje. Bohužel se mi to nepovedlo.

„On ví, že umím číst myšlenky. Nevím jak, ale za ty roky se naučil hlídat si směr myšlenek tak, aby mi ukázal jen to, co chce, a někdy ho neslyším vůbec. Ale to přeci víš. Lásko, je to mladý muž. Až bude chtít, tak se nám svěří. Nepomůže, když za ním budeme pořád chodit.“

„Ale já za ním pořád nechodím,“ bránila jsem se.

„Já vím, jsi jen pozorná matka, která se chce ujistit, že syn nic nepotřebuje, a proto se ho chodíš několikrát denně zeptat,“ usmíval se na mě a přitom to znělo, jako by to nebyl sarkasmus.

Stejně mě to vytočilo: „A co mám dělat? Mám ho nechat celé dny zavřeného v jeho pokoji?“

„Potřebuje klid. Proto přijel domů, do bezpečí u svých rodičů. Jen se bojím, aby pak to, co u nás nenajde, nehledal jinde,“ pronášel zasmušile.

„Jinde?!“ vyhrkla jsem a zastyděla se.

Byli jsme na parkovišti před Olympijskou střední školou, kde jsem učila již loni. Edward mi jako vždy pomohl z auta, a proto, že bylo parkoviště téměř poloprázdné, věnoval mi žhavý polibek na rozloučenou.

„Nedělej si starosti. Vychovali jsme ho dobře a ať se stalo cokoli, on si s tím poradí.“

„Je tak těžké být mu dobrou matkou, když už je dospělý. Ale díky, že ho přede mnou chráníš.“

Zasmál se a něžně mě políbil na čelo: „Pro mě je to taky těžké. Rád bych mu pomohl.“

„Já vím. Vždyť jen díky tobě je tak skvělý člověk.“

„Díky mně? Vychovávali jsme ho snad spolu.“

„Ale já bych to bez tebe nedokázala.“

„To ani já,“ políbil mě naposledy a pak mě propustil ze svého objetí. Dobře věděl, že kdyby to neudělal, nebyla bych schopná se s ním rozloučit a dbát svých povinností.

Jsme spolu skoro už dvacet let, ale v lecčem je to mezi námi stejné jako na začátku.

 

 

 

Do vyučování zbývalo ještě dost času, ale já si potřebovala ještě připravit počítačovou prezentaci a ten nový přístroj se mnou odmítal spolupracovat. Proto jsem spěchala do třídy, pevně rozhodnutá, že tuhle bitvu konečně vyhraji. Ve třídě jsem měla mnoho šikovných a ochotných studentů. S řadou z nich jsem byla víc než jen spokojená a vůbec jsem se nebála, jak letos zvládnou maturitu. Určitě by mi pomohli, ale mě vadilo, jak pořád někdo řeší něco za mě. Můj úžasný manžel má plné ruce s tím, abych si o nic nedělala starost, a jak se zdá, i můj syn mě chce ušetřit všech nepříjemností. Byla to hloupost, ale měla jsem dojem, že jim musím ukázat, že jsem schopná nějaký ten zádrhel taky vyřešit, a teď se mi naskytla skvělá příležitost.

Notebook jsem připojila k promítačce, přesně jak mi to ukazovali. Tak proč se to, doprčic, nezobrazuje?

„Dobré ráno, paní Cullenová,“ vyrušil mě chlapecký hlas od dveří.

Překvapeně jsem vzhlédla: „Dobré, Luisi. Co tak brzy? Měla jsem vás spíš za ten typ, co si rád přispí.“

„To jo, ale rozbilo se mi auto a máma spěchala do práce, tak jsem tu dřív.“

„Aha.“ Moc jsem mu nevěnovala pozornost, protože jsem potřebovala vyhrát svou malou bitvu.

Najednou bouchly dveře a po nich následoval zvuk, jako když někdo zamkne. Vyplašeně jsem se tím směrem podívala.

Luis držel v ruce klíč, který jsem zapomněla v zámku a podivně si mě prohlížel.

Dřív, než jsem se stihla zeptat na to, co dělá, promluvil: „Nikdy jste mě moc nezaujala. Vaše hodiny celkem ušly, ale váš styl.“ Odfrknul si. „Přišla jste mi jako tuctovka. Ale vlastně mám radost, že to tak není.“ Posadil se na židli u učitelského stolu, kousek vedle mě.

„Co to má znamenat? Okamžitě vstaňte a dejte mi ten klíč.“ Bála jsem se, ale snažila jsem se to potlačit. Byl sice o hlavu vyšší než já, ale pořád to byl můj student.

„Co se dohodnout? Trochu si spolu užijeme a vy mi pomůžete odmaturovat.“ Rukou si prohrábnul blonďaté vlasy. Díky tomu gestu jsem na chvilku měla dojem, že je skoro stejně nervózní jako já.

„Nerozumím. O čem to mluvíte?“

Vyskočil na nohy, postavil se těsně naproti mně a vztekle pronesl: „Viděl jsem vás na letišti, jak se objímáte s tím klukem, a pak dneska ráno s jiným na parkovišti. Máte ráda zajíčky, co?“

Měla jsem dojem, jako by mě někdo uhodil do hlavy, která se mi lehce zatočila. Zalapala jsem po dechu a z neznámých důvodů jsem si vzpomněla na jakýsi článek v časopisu o týraných ženách:  „Jsou typy žen, které mají ve své povaze inklinovat k určitému druhu násilí. Není náhodou, že si jedna žena opakovaně vezme muže se sklony k týrání. Dokonce není ani výjimkou, že je jedna a tatáž žena znásilněna víckrát než jednou.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

HMR

8)  HMR (01.11.2014 00:35)

Rowana

7)  Rowana (02.10.2014 19:39)

Tééda, tak tomu říkám časový skok. Vůbec jsem to nečekala. Tak nějak jsem očekávala problémy s Darenem. Ale chlapec evidentně překvapil a dal pokoj. Dobrý.
Co Edward junior? Copak jsi na něj nachystala?
A po Belle začínají vyjíždět její studenti? No, zajímavý...

emam

6)  emam (21.09.2014 10:37)

Lucko, ado, Kate, Katuško a a. moc díky za kždé písmenko či smajlíka;)
Kam až moc zajdu v čase vám nepovím. Jen jsem, trochu zaskočená jak mi zase kaptioly nabývají
DAlčí kapitolka bude brzy. Slibuji

5)  a. (19.09.2014 15:59)

SestraTwilly

4)  SestraTwilly (16.09.2014 21:50)

Emááááá,to chceš z Belly spraviť babičku...už teraz si myslia,že je jeho mama.Nesmieš to dopustiť!!!A záver je teda dosť sila.Toto keby si dovolil ku mne žiak tak
Som zvedavá,ako toto skončí.Teším sa na pokračovanie.

Kate

3)  Kate (16.09.2014 20:59)

Takže posun v čase? Nějak jsem z toho lehce nervózní... Vážně to neskončí tak, že Bella a Edward budou spolu navždy? Obávám se, že ne. :( Eda přijel s Donou... Hm, vážně by mě zajímalo, co se s ním děje a jestli se to týká Dony... A ten konec... Snad jí ten student nic neudělá. Ach jo. Proč to musí být tak těžké? Bella i její syn stárnou, nejen Bella, ale už i Edward mladší, jsou starší než Edward. Jak tohle dopadne? :) Velice se těším na další vývoj. Děkuji za osvěžující kapitolu.

2)  ada1987 (15.09.2014 20:58)

1)  Lucka (15.09.2014 20:20)

docela mě překvapilo, že jsme se přesunuli tak časově dopředu. Jsem zvědavá, jak se z toho Bella dostane. Tak snad to zvládne sama a nějak ho přesvědčí, vždyť už učí tolik let. Moc se těším na další pokračování

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek