Sekce

Galerie

/gallery/pb.jpg

Bezmoc...

„Takže se zlobíš,“ konstatoval Carlisle.

Bylo to už několikáté sezení, při kterém se snažil suplovat mi odbornou péči. Jeho původní návrh, abych se léčila u odborníka, jsem kategoricky odmítla. Na světě neexistuje žádný psycholog, kterému bych zcela upřímně mohla vyprávět o svém soukromém životě, který je díky mému muži plný nadpřirozena. Kromě toho, že to bylo nemožné, mi ta výmluva i vyhovovala. Nechtěla jsem se s nikým bavit o intimitách našeho manželského života bez ohledu na to, jak moderní je mluvení o sexu. Pro mě to byla vždycky čistě záležitost mezi mnou a mým manželem.

Když se ale Carlisle nabídl, že se vynasnaží dát k dispozici alespoň to, co si z dané oblasti medicíny pamatuje (díky upíří paměti toho jistě nebylo málo), Edward na mě začal naléhat. Nemohla jsem se mu divit. Který manžel by byl ochotný žít se ženou, aniž by se jí mohl dotknout? Tahle situace ovšem byla velice nepříjemná i pro mě. Toužila jsem vše vrátit do původního stavu a být zase normální.

Souhlasila jsem a z počátku to ani nebylo tak těžké. Spíš jsem se dobře bavila tím, jak ti dva starostliví muži mění náš jediný hostinský pokoj na profesionální psychologickou vyšetřovnu. Postel nahradil pohodlný gauč a šatní skříň velké kožené křeslo. Nejspíš existuje nějaký mustr, že barevné kombinace místnosti musí pacienta uklidňovat, a nebo jen měla Alice další příležitost se vyřádit se svým uměním.

To byl vlastně další vedlejší efekt mého postižení. Občasné návštěvy Cullenů najednou nabyly na intenzitě, protože můj tchán nikdy nepřijel sám. Nemusela jsem být odborník přes hlavu, aby mi došlo, o co se všichni snaží, kromě terapie mi chtěli dát také možnost strávit více času s mým mužem. Edwardovi to bylo trapné a byl z toho dost nesvůj, protože se cítil za celou situaci zodpovědný. Prý kdyby nezačal s tou paranoiou okolo žárlení, nic z toho by se nestalo.

Jenže já už dávno vyrostla z formulací „co by – kdyby“. V mém životě se toho stalo tolik a málokdy jsem měla čas řešit nějaké alternativní skutečnosti. Těžko říct, zda tenhle přístup ve mně vyvolaly zkušenosti nebo jen absence rychlého upířího mozku. Každopádně bylo nutné řešit fakta. Bude to osm let, co mě Daren znásilnil. Nejspíš díky těhotenství jsem svou pozorností nelpěla na traumatu, které z toho více či méně nějak vyplývat muselo. Bylo nejspíš někde skryté a číhalo na vhodný okamžik, kdy se přihlásit ke slovu. Ta chvíle nastala, když Edward při naší poslední promilované noci nechtěl respektovat moje odmítnutí. Nechtěl není nejspíš sice to správné slovo, výstižnější by asi bylo, že neslyšel nebo nechtěl slyšet nebo se jen nechal unést vírem vášně... Těžko říct, jak to nejlépe pojmenovat. Mělo to však jistý následek, a to ten, že v podobných situacích se dostávám do paralyzující úzkosti, která mi znemožňuje kontrolu nad vlastním tělem. Pochopitelně odborný název je spletitější a Carlisle ho nejednou použil, ale já si ho odmítla pamatovat. Prvotní výmluva byla, že mám dost jiného učení na to, abych se ještě učila lékařské formulace, ale opravdovým důvodem spíš bylo, že mi to přišlo pouze jako odborný název pro výmluvu mé neschopnosti fungovat normálně.

Samozřejmě jsem dostala i jakési léky a poctivě je začala brát. Tlumily pocit úzkosti dokonale, ale místo toho jsem byla otupělá a ani to není zrovna nejvhodnější rozpoložení, ve kterém byste se rádi oddali manželskému aktu. Po několika týdnech marných pokusů vrátit se do jakéhosi sexuálního normálu jsem to vzdala. Vlastně, Edward to vzdal první. Nebyl schopný se se mnou milovat, když viděl, jak že to není jako dřív. Apatie se těžko mění ve vášeň, i když jsem se snažila sebevíc. Následkem toho jsem i vysadila prášky. Nebylo nutné je brát, vždyť ani nedošlo k situaci, při které by se pocity úzkosti vrátily. Byla to podivná patová situace, ze které jsme byli nejspíš oba zoufalí. Oba, ale přitom každý zvlášť.

Mně měla pomoci terapie, ale co on? Jak si může s frustrací poradit upír?

Nabádala jsem ho k častější loveckým a jiným samostatným výletům, ale on to odmítal. Měl silný argument, proti kterému se nedalo nic namítat: „Mám si zkracovat to málo z času, co mi s vámi ještě zbývá?“

 

 

 

Moje sezení s rodinným psychologem se konala několikrát do týdne. Hlavní náplní bylo mé vzpomínání snad na celý život. Carlisle mi vždy jen položil jednu nebo dvě otázky, týkající se nějakého životního období, a já se rozpovídala.

Bylo to zvláštní. S Edwardem jsem si povídala o všem, co mě kdy napadlo, snažila jsem se mu tak vynahradit moji mysl nečitelnou pro jeho dar telepatie, ale i tak existovaly oblasti, o kterých jsem s ním nikdy nemluvila. Třeba ta doba, kdy se naši rozvedli, nebo jak jsem se raději přestěhovala k tátovi, než abych mámě kazila její manželské štěstí a mohla s Philem cestovat. Tenkrát začalo s René naše odcizení, které se postupně prohloubilo až do stavu, ve kterém je dnes. Nevoláme si a ani nevím co s ní je. Ne že bych nechtěla, ale nebyla jsem schopná stále snášet její odsuzování mého života a mých blízkých.

Vyprávět o těžkostech spojených s mateřstvím, které vzniklo z násilí, bylo místy slzavé, ale jindy úsměvné. Už když jsem poprvé chovala svého malého andílka, věděla jsem, že nikdy nebudu litovat toho, že přišel na svět, a když se poprvé usmál, zapomněla jsem na všechny starosti kolem. Po nelehkém porodu jsem se velice dlouho dávala dohromady a jediný, kdo mi s tím pomáhal, byl táta. Charlie byl naprosto neuvěřitelný, jak se snažil, ale pořád to byl jen muž a navíc velice zaměstnaný policejní ředitel. I když tenkrát upozadil svůj vztah se Sue, nemohl být pořád doma, kde stále brečel malý kojence, kterého jsem jen tak tak byla schopná obsloužit. Vždyť já málem skončila na pohotovosti, kdyby nezasáhla Sue a nepřišla nám uvařit, abych se konečně pořádně najedla.

Jak týdny plynuly, dostala jsem se ve vyprávění svého životního příběhu až do současnosti, a tedy do oblasti, o které se mi mluvilo nejhůř. Jak mluvit o tom, že se bojíte ztráty manžela a bez ohledu na to, co uděláte nebo neuděláte, on bude muset odejít? Jak vysvětlit, že všechno, co se stalo od doby, kdy se malý popral s kamarádem kvůli tomu, že Edward září na slunci, je můj život jako časovaná bomba a než vybuchne ta hlavní rozbuška, vybuchují ty menší, které jsou skryté?

Často jsem hledala slova nebo se zadrhávala. Věděla jsem, že tahle prapodivná situace vznikla díky dobrým úmyslům, jak mým, tak Edwardovým. Ne nadarmo se říká, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Oba jsme přemýšleli nad budoucností, a to jak nad tou společnou, která nám zbývá, tak i nad tou, kterou bude prožívat odděleně. Oba bychom si přáli zařídit to tomu druhému co nejlépe a já věděla, že ten nápad s Thomasem, jako náhradníkem, k tomu patřil. Jenže pak se to nějak zvrhlo a ty následky...

Důsledkem toho všeho byla moje terapie, která byla sice fajn na vypovídání, ale o jiném efektu jsem dost pochybovala. Přesto bylo vidět na Carlisleovi, jak se snaží, a můj muž tolik doufal v úspěch... Musela jsem se soustředit.

Začala jsem přemýšlet nad Carlisleovým závěrem. Zlobím se?

 

 

 

Na jednu stranu měl pravdu. Ano, docela dost jsem se zlobila na Setha. Skoro rok tajil svou známost s Dianou a vůbec mi to neřekl. Pochopitelně že jsem z toho neměla radost, ta ženská mi nikdy nebyla sympatická. Vždycky vystupovala arogantně a ráda se oháněla svou nadřazeností z pozice ředitelky. Nebylo žádným tajemstvím, že se ráda zajímala o muže v blízkém okolí a bylo jí naprosto jedno, jestli jsou svobodní či ženatí. To, že se pokoušela i o mého manžela, mi v tom všem přišlo jako pouhý detail.

Konečně mi taky došlo, proč mi v pololetí nabízela zvednutí úvazku. Tenkrát jsem si myslela, že ji snad Edward byl znovu navštívit. Dokonce jsem se ho i na to ptala, ale až den po svatém Valentýnu mi konečně došly všechny souvislosti.

To ráno se mi hlavou honily vzpomínky na předešlou noc. Několikrát jsem se snažila přesvědčit mého manžela, aby to se mnou ještě zkusil, a když nechtěl on, pokoušela jsem se alespoň já. Pochopitelně, když nedošlo ke spolupráci, nemohlo dojít naprosto k ničemu. Začínala jsem být zoufalá a v slzách ho prosila, aby se se mnou pomiloval. Vlastně ani nevím, jestli s tím doopravdy souhlasil nebo mi jen chtěl ukázat, jak marná jeho snaha může být. Nešťastně se na mě usmál, položil mě vedle sebe na lůžko a začal mi pomalu slíbávat slzy z tváří. Když se dostal k šíji a rukou se dotkl mého stehna, přestala jsem brečet a nejspíš i dýchat.

Následoval jeho dlouhý sebemrskačský proslov o vině a zodpovědnosti za tuhle situaci, kterou nese jedině on. Vlastně jsem ho ani pořádně nevnímala, protože mi to pomalu začalo docházet.

Nejsem schopná se milovat se svým mužem. Nedokážu se pomilovat se svým manželem. Nemůžu se milovat s Edwardem!

Jediný muž na světě, kterého jsem k sobě pustila, a já ho odmítám a nemůžu jinak, protože mě zrazuje moje vlastní tělo. (To, že hlavní roli hraje spíš podvědomí, jsem se dozvěděla až později.) Zoufalství a beznaděj se staly mými společnicemi po zbytek noci.

Plná hořkosti z vlastního selhání jsem na školní chodbě vrazila do rozjařené Diany Parkerové.

„Ahoj Bello,“ pozdravila mě nadšeně místo obvyklé odměřenosti.

„Dobré ráno, stalo se něco?“ podívala jsem se na ni nejistě. V téhle náladě jsem ji neviděla ani nepamatuji.

„Podívej,“ ukázala mi svou ruku, na které se třpytil prsten s jakýmsi kamenem. „Není úžasný? Původně jsem myslela, že ti ho ukážu až večer, ale když už jsme se potkaly…“ Překvapeně jsem na ni zamrkala a pokoušela si to srovnat v hlavě. Večer. To má Seth přivést svoji přítelkyni, ale jak to souvisí s Dianou?

Musela jsem se opřít o stěnu, protože jsem se z toho poznání trochu zapotácela.

„Je mi jasné, že Seth by takový sám nekoupil. Musela jsem ho trochu navést, ale trefil se. No, že je skvělý?“ Nechápala jsem, jestli mluví o Stehovi nebo o tom prstenu, na který se tak zálibně usmívá, ale bylo mi jasné, že pokud se jí chci rychle zbavit, musím ze sebe konečně vypravit ta slova.

„Vždycky jsem si představovala nějaký takový...“

„Gratuluji,“ zachroptěla jsem. „Je krásný.“

 

 

 

Myslím, že jsem si před tou večeří na Setha vylila veškerou frustraci ze svého vlastního života. Nesl to statečně a jen čekal, kdy konečně přestanu láteřit. Trvalo to asi hodně dlouho, protože já ještě neskončila, jen jsem potřebovala popadnout dech, když konečně promluvil: „Všechno, co o Dianě tvrdíš, je nejspíš pravda. Ale každý nemá to štěstí, aby potkal dokonalého partnera. A já nikdy nechtěl zůstat sám, víš?“

„Ale zrovna Diana...“

„Je fajn ženská a je ochotná si mě vzít,“ pokrčil rameny a spokojeně se usmál

Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou a vzdala veškeré přesvědčovací snahy.

Večeři jsem společensky přetrpěla. Jednu věc jsem však musela přiznat, ti dva do sebe byli snad opravdu zamilovaní.

 

 

 

Dalšímu rozčílení jsem podlehla hned druhý den. Příčinou byl pro tentokrát telefon, a to hned dvakrát.

„Můžeš mi vysvětlit, proč mi tvé číslo musela dát Sue a ne ty sama?“ ozvalo se místo pozdravu.

„Ahoj mami, jak se máš?“ S René jsem naposledy mluvila před svatbou, kterou označila za katastrofu. Chtěla jsem ji požádat, aby mě vedla k oltáři, ale náš hovor se  k tomu ani nedostal. Ani jsme se tenkrát nerozloučily a mně přišlo zbytečné informovat ji o svých dalších životních krocích, jako je stěhování z Forks. Vadilo jí, že si beru o tolik let mladšího muže. Tvrdila, že to nemá budoucnost, protože mě jistě brzy opustí. Pro náš vztah to neznamenalo zas až tak moc velkou změnu, protože jsme se odcizily už dávno díky tomu, že nikdy nepřijala mého syna.  Vždycky se divila, že jsem nešla na potrat.

„Na něco jsem se ptala,“ trvala na svém.

Zhluboka jsem se nadechla, abych vydržela být klidná: „Měla jsem za to, že s katastrofami mého života už nechceš mít nic společného.“

„To máš úplnou pravdu, ale pořád jsi moje dcera a mám právo vědět, že ses přestěhovala a jaký máš nový telefon.“

„Souhlasím a v souvislosti s tím by tě možná mohlo i zajímat, že tvůj vnuk výborně prospívá ve druhé třídě a je jeden z nejnadanějších členů baseballového týmu.“

„To je skvělé. Jen být na tvém místě, moc bych se nad ním nerozplývala. Je jen otázkou času, kdy se začne chovat stejně otřesně jako jeho otec.“

„Myslíš Edwarda?“ ptala jsem se čistě řečnicky, protože ani o osvojení malého do rodiny Cullenů nic netušila. „On ho totiž hned po naší svatbě adoptoval. Ale v tomhle se mýlíš, kdyby byl skutečně jako jeho otec, nemohla bych si nic víc přát, protože lepšího muže jsem nepotkala.“

„Vy jste ještě spolu?“ ptala se šokovaně.

„Ano, jsme spolu a budeme spolu už napořád,“ zajíkla jsem se. Ani v nejmenším se mi nechtělo vysvětlovat jí naši složitou situaci.

„Pořád věříš těm svým bludům,“ odfrkla si. „Nečekala jsem, že mu tak dlouho vydrží. To je ale pro tebe ještě mnohem horší, bude ti to trvat déle, než se z rozchodu vzpamatuješ.“

„Proč jednou se mnou nemůžeš souhlasit a nechat si svá moudra pro sebe?“ Proč mi vlastně volá? Copak na mě jen potřebuje být jedovatá?

„Marně doufám, kdy konečně dostaneš rozum. Doufala jsem... No, to už je teď jedno. Drž se a někdy mi zavolej. Musím už běžet, Phil na mě čeká,“ zavěsila.

Připadala jsem si jako opařená. Už dávno jsem si mohla na tyhle její způsoby zvyknout, ale mě to vždycky zaskočí nepřipravenou a naprosto neozbrojenou. I když, musím se pochválit, dřív bych asi ani nebyla schopná pořádně reagovat a jen bych mlčky přijímala všechno svinstvo, které byla schopná vypustit z úst. Přesto jsem si připadala jako hlupák, který sebou nechává zametat a není se schopný důrazně bránit.

Seděla jsem na gauči s telefonem v ruce a dlouho na něj zírala. Několikrát dokola jsem si v duchu přehrávala rozhovor s mámou a hledala alespoň náznak toho, proč mi vlastně volala. Marně. Možná kdyby byl doma Edward, tak by ho něco napadlo, ale ten zrovna vyzvedával malého ze školy, což je vlastně dobře. Nebylo třeba mu přidělávat ještě další starosti, které by jistě měl, kdyby mě po tom hovoru viděl.

Bylo zbytečné ztrácet čas přemýšlením nad nevyzpytatelnou René, a proto jsem raději vytočila číslo, na které jsem se už týdny snažila marně dovolat. Doufala jsem, že alespoň uslyším přátelský hlas a přijdu na jiné myšlenky. Potřebovala jsem se nějak uklidnit a hovor s Charlottou o její maličké Bellce mi přišel jako nejideálnější možnost. Po dlouhém vyzvánění to konečně někdo zvedl.

„Konečně!“ vykřikla jsem radostně.

„Kdo volá?“ ozval se velice dobře známý mužský hlas.

„Ahoj Jacobe, tady Bella,“ pronášela jsem opatrně. „Už strašně dlouho se vám nemůžu dovolat.“

„A proč voláš?“ zavrčel.

„Chtěla jsem se zeptat, jak se máte? Co dělá maličká? Určitě roste jako z vody,“ začala jsem se při té představě rozplývat.

„Bello, přestaň Char obtěžovat. Vybrala sis nebezpečný svět, ve kterém žiješ, a já si nepřeju, abys do něj zatahovala moji rodinu. Slyšíš? Už k nám nevolej. Nechci, aby se moje holky vystavovaly jakémukoliv nebezpečí. Jasné?!“

Další člověk, který mi toho dne zavěsil.  To se stalo už před týdny.

 

 

 

„Ne, nezlobím se, Carlisle. Když si vzpomenu na svůj svatební den, tak se Jacobovi vůbec nedivím.“ Tenkrát náš malý nešika po hostině náhodou upadl a rozbil si ruce, ze kterých krvácel. Jaspera a Irinu ovládly jejich upíří instinkty. „Kdyby nebylo Edwarda a vás ostatních Cullenů, mohlo to dopadnout... Ani na to nechci pomyslet. Jake se bojí o svoji rodinu a nikdo mu nemůže zaručit, že nějakou náhodou nemůže moje přítomnost v jejich životě ohrozit Bellku nebo Charlottu.

René neví podrobnosti o Edwardově skutečné existenci a možná, kdyby si moje dcera chtěla vzít ve zralém věku teenagera, asi bych reagovala stejně. A Seth...

Popravdě řečeno se divím, že na mě není naštvaný. On byl jedním z mála, kdo za mnou stál, když jsem se rozhodla být Cullenová, a jistě čekal, že mu budu stejnou oporou, až mi poví o své svatbě. Už jsem se mu za to omluvila a sama jsem Dianu pozvala na oslavu Edwardových narozenin. Byla z toho sice rozpačitá, nikdy na dětské oslavě nebyla, ale souhlasila, že přijde.“

„A co Edward, tomu jsi taky odpustila?“ ptal se mě můj osobní terapeut ze svého koženého křesla.

„Co mu mám odpouštět? Tu svatou trpělivost, kterou má se svou vadnou ženou?“

„Bello, to není vada, ale...“

„Nepřerušuj mě, prosím!“ skočila jsem mu do jeho omluvného popisu mojí choroby. „Kdyby Edward věděl, kolikrát já na něj žárlila, dopadl by mnohem hůř. Tím mu ovšem za svůj stav nechci klást vinu. Za to spíš může Daren a moje neschopnost odlišovat, kdo se mě kdy dotýká.“

„Myslíš, že bys měla stejnou reakci i na jiného muže?“

„Na někoho jiného, než je Edward?“ musela jsem se ujistit, zda jeho otázce dobře rozumím. Přikývl. „Nikdy jsem nad nikým jiným nepřemýšlela a ani s tím nehodlám začínat.“

„Edward si myslí, že třeba s jiným mužem bys takové problémy neměla.“

„To mě jako navádíš k nevěře?“ zeptala jsem ostře.

„Ne, je to jen jedna z teorií, nad kterou bychom se měli zamyslet.“

„Jistě, a kdyby tu byl můj muž, tak má rovnou i vhodného kandidáta, že?“

„Nevím, jestli by Thomas zrovna chtěl být pokusným králíkem. Když by byl experiment úspěšný, jistě by ho to potěšilo, v opačném případě však by utrpěl taky jisté trauma, které...“

„Carlisle,“ přerušila jsem jeho mumlání, které se zdálo být spíš hlasitým přemýšlením. „To myslíš vážně?“

„Promiň,“ zatvářil se zaraženě. „Víš, v nemocnici vždycky s kolegy probírám diagnózu nahlas, ale teď to opravdu nebylo nejvhodnější.“

Celý tenhle pokus o terapii mi začínal připadat jako nevhodný a naprosto zbytečný, ale není důvod se na kohokoliv zlobit. Každý se snaží dělat to nejlepší, jak jen umí. To jen já...

 


 

Nemám ve zvyku nechávat vzkazy přímo pod kapitolou, protože mě samotnou to při čtení ruší. Vždy je píšu do komentáře, ale asi ne každý se vrací již k přečtenému. Proto se ještě jednou omlouvám za květnovou pauzu v psaní. Jiné povinnosti mě zcela pohltili. Snažím se zase rozepsat a mám torchu pocit, že to vázne a charakter formulací se mění. Snad mi to odpustíte a vydržíte.

Tahle kapitola mě svým obsahem zaskočila. Myslím, že je trochu netypická. Ale Bella trvala na tom, že je nutná a je to její příběh, takže jsem nemohla jinak

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

HMR

16)  HMR (31.10.2014 19:38)

ono "zlobit se" není trestné, víme? někdo by jí to měl vysvětlit...
a René doporučuju típat telefon...

Rowana

15)  Rowana (30.09.2014 08:07)

Oj, tady mě napadlo - odříkaného chleba největší krajíc. Poprvé ve vztahu k Dianě. Když se ozvala Reneé, trochu jsem zalapala po dechu. Proč? Proč volala? Přece neměla absťák z toho, že už dlouho nerozcupovala svou vlastní dceru. Jaký byl její původní záměr?
No, a Jacob mě dorazil. Je mi z něj strašně smutno. :( Vždyť Bella s malým Edou jeho rodinu svou přítomností nebo telefonáty nijak neohrožují - oba jsou lidé. A Cullenovi k němu domů ani do nejbližšího okolí ani nepáchnout. Vážně mě jeho přístup moc mrzí.
Terapie jako takové - i s odborníkem jsou na dlouhé lokte. Je to otázka v lepším případě řady měsíců, v tom horším řady let. Prostě to chce trpělivost a mravenčí práci. Uvidíme, jak se to vyvine.

emam

14)  emam (07.07.2014 21:19)

A už si ho četla?

kala

13)  kala (07.07.2014 21:13)

Nestačilo
Těším se na Překážky

emam

12)  emam (07.07.2014 21:09)

Překonání by ti prozatím nestačilo? Ale jo, snad to dneska dopíšu a pošlu ke korektuře;) Díky za optání. Vždy potěší vědět, že se někdo nemůže dočkat :)

kala

11)  kala (07.07.2014 21:07)

Ahoj, Emam, zvědavě vyhlížím další kapitolu...
Jak jsi na tom?

emam

10)  emam (30.06.2014 20:30)

wodwar, nesvá z děje? Tomu se vůbec nedivím, mě se to taky moc nelíbí a ani jsem neměla původně v plánu zajít až tak daleko, ale občas si ty postavy dělají co chtějí:)
Děkuji za tvé komentáře. Vždycky je nedočkavě vyhlížím

wodwar

9)  wodwar (30.06.2014 11:22)

Zas bych to se "ztrátou čtenářky" nepřeháněla ;). A kdo z nás z ff má tolik zkušeností, aby si byl při každém novém odstavci jistý? I ti relativně vypsaní autoři, kteří mají za sebou nejednu povídku, nejsou mnohdy rozhodně bezchybní. To, že jsem nesvá z děje, ještě neznamená, že mám nějaké stížnosti na Tvoje slohové schopnosti...

emam

8)  emam (29.06.2014 20:45)

Dámy, děkuji vám za veše postřehy
helo, Edward se jistě snaží dodržovat diskrétnost Belliny léčby a věnuje se synovi nebo práci. Koncekonců je to už zaměstnaný muž
Kate, v prvním okamžiku jsem se lekla, že ten švec patří mě než mi to došlo
wodwar, zdlouhavé a nezajímavé? Je to moje první kapitolová povídka tak to asi má svá rizika:( Ale chápu, že u knížky se člověk může podívat, kolik stran ho ještě čeká a podle toho tipovat konec. Jenže vzhledem k nedostatku zkušeností já vůbec netušim kolik kapitol Překážky budou mít. Snad jediné co začínám tušit je, že první (ta mnohonásobně delší část) bude mít maximálně 3-4 kapitoly.
Nejspíš asi ztrácím čtenářku... I když, kdo ví...

wodwar

7)  wodwar (29.06.2014 19:05)

Ehm, z posledních několika kapitol mám rozpačitý pocit, chtěla jsem Ti to napsat už dříve, ale vždycky se objevilo něco, číms mě zaskočila a o čem si mi psalo lépe.
Zdá se mi, že Tvoje povídka hrozně táhne, pořád omíláš to stejné. Vůbec nevím, k čemu směřuješ. A to se mi nelíbí, připadám si při čtení nejistá, a ne rozhodně takový tím správným způsobem, zvědavým na pokračování. Možná jsem ovlivněna tím, že jsem poslední dobou pečetla hodně... hmh, hmotných knížek a viděla jsem, jak jsou tlusté, takže jsem mohla aspoň něco tušit... ale tady? Povídka může mít pět kapitol stejně jako padesát. Nevím no...
Nemyslím si (nebo jsem si ničeho takového alespoň nevšimla), že by Tvoje povídka nějak strádala po slohové stránce.
Nápad spárovat Setha s Ginou zajímavý, vypadá to, že třeba zas taková potvora nebude.
Držím palce při další tvorbě ;-).

Kate

6)  Kate (18.06.2014 22:23)

Ševče drž se svého kopyta. Carlisle jako psycholog, nu, dobře, ale... Moc se mi to nepozdává. Nevím, jestli by si spíš neměla promluvit s Esme. Anebo s odborníkem, ale zase to Bells nechce. :( Je to dost složitá situace. A Thomas jako pokusný králík... No to snad ne!
Vidíš, ha há, já to o Sethovi a Dianě říkala!
Pěkná kapitolka, Emí, taková hezky filozofická. Chápu, že se Bella potřebovala vzpamatovat a vše si promyslet. Vždycky si říkám, že ta prekérka už nemůže být větší. A ano, může.

5)  hela (16.06.2014 17:46)

no zabírá terapie
A co Edward, kde je během té doby? Vždyť všechno musí slyšet nebo číst u Carlisla
Zjevně musí Bella dojít k poznání, že to malému musí říct a žít spokojeně a šťastně
Jinak super kapitola

SestraTwilly

4)  SestraTwilly (15.06.2014 22:24)

No teda! Carlisle ako psychológ sa mi veľmi nezdá,ešte aj na neveru ju nahovára...skoro...
Jake a René,na nich nemám slov,Belle vôbec nepomohli,skôr naopak.Som teda zvedavá,ako toto dopadne...snáď len dobre.Zaujímavá kapitolka Ema. ;)

3)  danje (15.06.2014 20:17)

2)  Seb (15.06.2014 20:07)

Jsem ráda, že přibyla další kapitola. Už bych jim přála míň starostí, no uvidíme.

DopeStars

1)  DopeStars (15.06.2014 09:51)

Wow, takže terapia Som zvedavá čo sa na jej konci vykoumá, hlavne aby to všetko dobre dopadlo. A Seth teda prekvapil! Nečakala by som, že bude chodiť práve s Dianou

Hoci netypická, ale skvelá kapitola! Teším sa na pokračovanie!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek