Sekce

Galerie

/gallery/pb.jpg

Stud...

Kate, děkuji za inspiraci k úvodnímu hovoru

Výjimečně 15+

Po tom nekonečném nářku, kdy jsem oplakávala smrt René a zároveň svůj vlastní zoufalý život, jsem vysvětlila Esmé, proč jsem se rozhodla k rozvodu. Neobešlo se to bez dalšího vzlykání, ale ona trpělivě poslouchala moji zpověď. Nic nenamítala, jen podle občasnému vzdychnutí jsem věděla, že ne se vším souhlasí, ale čekala, až domluvím. Vlastně mě překvapovalo, že všechno už dávno neví od Edwarda, ale dělalo mi dobře dostat ze sebe svoje trápení, protože sezení s Carlislem jsem již před několika týdny zrušila. Nemohl mi pomoct. Nikdo mi nemohl pomoct, jen já sama, jenže...

„Nedokážu to. Byla jsem tak naivní, když jsem si myslela, že budu schopná postarat se o sebe i malého stejně jako před tím, než jsem Edwarda poznala. Ne, nezvládnu bez něj čelit Darenovi, který nejspíš bude stát o kontakt s naším maličkým. Nedokážu vychovávat malého, aniž by trpěl přízraky minulosti. Nemůžu jít ani na pohřeb René, aniž by tam šel Edward se mnou. Prostě nemůžu,“ rozbrečela jsem se znovu a nenáviděla se za svou neschopnost žít samostatně.

Esmé mě mateřsky pohladila po vlasech a podala mi další kapesník. „Měla bys to říct Edwardovi,“ pronesla klidně.

Vytřeštila jsem na ni oči: „To přeci nemůžu.“

„Proč ne? On to pochopí.“ Nesouhlasně jsem vrtěla hlavou a snažila se dát dohromady smysluplnou větu, která by objasňovala moje důvody, ale předběhla mě: „Nemáš se čeho bát. Sice podepsal rozvodové papíry, ale máš pocit, že by se s tebou chtěl opravdu rozejít?“ Snažila se mě přesvědčit.

„Když on je tak šlechetný a... a... velkorysý,“ koktala jsem. „Nezaslouží si na krku ženu, která mu to není schopná nijak vrátit.“

„Myslíš, že manželství je o dluhu?“ ptala se mě překvapeně.

„Ne,“ vzlykla jsem. „Ale o společném životě a ten mu prostě nedokážu dát,“ brečela jsem znova a jen doufala, že mým slovům rozumí.

„Bello, omlouvám se, ale je tak trochu veřejným tajemstvím naší rodiny důvod tvých sezení s Carlislem. Nic mi do toho není, ale proč si myslíš, že nejsi schopná se s Edwardem milovat?“

„Protože jsem vadná,“ pronesla jsem nešťastně a snad jen díky únavě jsem to řekla celkem klidně.

Esmé se na mě lítostivě podívala a mně bylo jasné, že čeká na delší vysvětlení. Zhluboka jsem se nadechla a pokusila se odpovědět: „Asi víš, že mám zkušenost jen se dvěma muži, s Edwardem a Darenem. Ta první byla příšerná, a už když jsme s Edwardem začínali chodit, nebyla jsem si jistá, jestli budu někdy schopná s ním zajít dál než jen k držení se za ruce. Jenže on byl tak něžný a pozorný...“ Vybavil se mi náš první polibek, jeho chladné rty na mých. A naše poprvé, kdy byl tolik opatrný a vnímavý, že pokaždé, když jsem si myslela, že to budeme muset vzdát, zpomalil a mohli jsme naplnit naše manželství. A nejen to. Pocity, které ve mně vyvolávala jeho fyzická blízkost a naše intimita... Tolik mi to všechno chybělo. Měla jsem pocit, jako by část mě pomalu umírala, protože ji nekřísí vzájemné splynutí v milostném aktu. Objala jsem se pažemi, abych se nerozpadla na tisíc kousků.

„Takže se ti to s ním líbilo,“ snažila se Esmé, abych se zase rozpovídala. Bylo mi trapné mluvit o takových věcech s Edwardovou matkou, ale bylo to pořád jednodušší než s Carlislem.

„Líbilo je slabé slovo, Esmé.“ Usmála jsem se na ni smutně. „Miluji svého muže a nemůžu se ho nabažit. Nebo jsem alespoň nemohla do té noci. Tenkrát žárlil a byl zoufalý strachem, že bych mohla patřit jinému. Alespoň tak se mi omlouval za to, že mě nenechal odpočinout a pořád po mně toužil. Byla jsem už tolik unavená, že jsem mu poprvé řekla ne. Nevšiml si toho a znovu chtěl...“ Nebylo to poprvé, co jsem o tom začala mluvit, ale poprvé mi to nevadilo a přišla jsem si tak nějak uvolněně. Nejspíš mi začíná být všechno jedno nebo vyčerpaností padají bariéry, o kterých jsem ani nevěděla, že je v sobě mám? Ale nebyla jsem schopná hledat důvody, protože jsem se skoro živě vrátila do té osudné noci a vzpomněla si na svou zoufalost, kterou vyvolával pocit bezmoci. Neměla jsem jak se ubránit Edwardovi stejně jako kdysi Darenovi. Moje jistota, že mi můj muž neublíží a nikdy neudělá nic, co se mi nebude líbit, byla pryč. Přesvědčení, že jsem paní svého života, která je schopná postarat se nejen o sebe, ale i o své blízké, se začalo tříštit.

Podobné to bylo po potratu, kdy jsem nemohla nic udělat a přišla jsem o naši holčičku. Ale tenkrát jsem se dokázala kvůli svým milovaným vzpamatovat. Jenže, jak se dát do kupy pro někoho, kdo mě ohrozil? Pro někoho, kdo měl odejít? Byla jsem tak přesvědčená, že nás Edward musí opustit kvůli ochraně našeho syna, až jsem se s ním začala vnitřně loučit již předem.

Ano, pořád jsme na to mysleli a zabývali se tím. Díky tomu jsem se začala cítit opuštěná snad ještě dřív, než k tomu došlo. A navíc mě Edward několikrát zradil. Poprvé, když začal plánovat mou budoucnost s Thomasem. Podruhé, když jsem si ho po několika neuvěřitelných a dech beroucích orgasmech dovolila neúspěšně odmítnout, a nakonec potřetí, když se přiznal, že mi nevěří. Proboha, jak si mohl myslet, že jsem mu byla nevěrná? Copak by to vůbec šlo po tom všem, co jsme spolu prožili?

„Byla jsem to já, kdo přišel s nápadem jeho odchodu. Tím jsem spustila nekonečný kolotoč následků, zraňujících následků pro nás oba. Výsledkem je moje frigidita, za kterou se stydím a nenávidím.“

„Bello, to neříkej,“ napomenula mě sevřeným hlasem Esmé. Zraňovala jsem ji svým prohlášením, protože mě má ráda jako svoji dceru. Další člen rodiny, kterého svou přítomností trápím. „Znám Edwarda. Miluje tě a chce s tebou být, i když nemůže... Nemůžete...“  Rozpačitě si vzdychla. „Není s tebou jen kvůli sexu a ty to víš. Dokud tě nepoznal, tak ani sám pořádně neznal význam toho slova.“ Napjatě se zasmála, aby odlehčila atmosféru. „Myslíš, že když ho přesvědčíš k rozvodu, tak si najde útěchu v náručí jiné ženy?“

Podívala jsem se jí do očí a chtěla přikývnout, jenže to nešlo. Věděla jsem, že má pravdu.

„Tak vidíš,“ dodala konejšivě. „Celé je to nesmysl. Stojíte o sebe a jen potřebujete čas, aby se zahojily rány.

Jak víš, nejsi jedinou ženou v naší rodině, která si prošla tím, čím ty. Před proměnou jsem byla vdaná a můj manžel... Nepatřil zrovna k příkladným mužům. Trpěla jsem tím a jediné štěstí jsem viděla v dítěti, o které jsem nakonec přišla. Byla jsem zoufalá a rozhodla se skoncovat se životem. Carlisle mě zachránil a dal mi tenhle nový život. Ale trvalo dlouho, než jsem byla schopná přijmout a uvěřit jeho lásce. A Rose...“

„Znám její příběh,“ skočila jsem Esmé do řeči. „Zažila to, co já, a nejspíš ještě v mnohonásobně horší podobě.“

Vážně pokývala hlavou a pak se mi zadívala do očí: „Nechci nic srovnávat, každá z nás prožívá věci po svém, ale já ani Rose jsme to neměly z počátku snadné. Trpěly jsme a naši muži s námi. Jenže Carlisle mě miluje a já jeho. Emmett Rosalii zbožňuje a i to je vzájemné. Nemá smysl lpět na minulosti a váhat vyjít vstříc láskyplné budoucnosti jen proto, že se naše rány hojí pomalu.“

Všechno to znělo tak lákavě, ale: „Já už se rozhodla. A on ty papíry podepsal. Prakticky jsme už rozvedení.“

„A on je pořád tady,“ zvedla obočí a povzbudivě se usmála.

 

 

 

„Je mi to líto.“

„Upřímnou soustrast.“

Řada lidí, které jsem vlastně ani pořádně neznala, mi podávala ruku a kondolovala mi. Nejraději bych byla neviditelná, protože jsem si připadala divně. Svět René byl tak vzdálený od toho mého a cizí tváře kolem mě to ještě zdůraznily.

Nebrečela jsem, protože všechny slzy pro mámu už byly pryč. Alespoň mi přišlo, že už jsem ji oplakala v ložnici hotelového pokoje. Jen jsem tupě stála, podávala pravici a pokyvovala hlavou, aby věděli, že jejich soucit přijímám.

Říká se, že prší, když je člověk opravdu smutný, nebo, že člověk pláče proto, že je mu víc smutno, když padá déšť. Nepřišlo mi to důležité, ale byla jsem za nepřízeň počasí neskonale vděčná, protože bych jinak na pohřeb musela sama. Edward stál po mé levici a vedle něj náš syn, z druhé strany jsem slyšela naříkajícího Phila. Vnímala jsem ho jen okrajově, ale jeho projev byl ve zvláštním kontrastu s jeho vysokou atletickou postavou.

Nechtěla jsem, aby náš malý hrdina podstupoval tohle martýrium. Jenže on se chtěl taky rozloučit s babičkou, i když ji nikdy neviděl. Přesto, že musel tušit nějaké její výhrady, měl ji rád. Byl tak dobrý, stejně jako jeho otec, který ho držel kolem ramen. Divila jsem se tomu, ale nebylo to vlastně ani tolik zvláštní, vždyť René mi v mnohém ublížila a také jsem ji měla ráda. Nicméně mě nikdy nenapadlo, že na jejím pohřbu budu jen stát a koukat. Bylo mi hrozně, nebo spíš mělo by mi být hrozně.

Poslední ruka se ke mně natáhla z druhé strany než všechny ostatní: „Bello, je mi to tak všechno líto. René byla skvělá ženská. Nikdy jsme nepochopil, co má s tebou vlastně za problém. Ale ona už je pryč. Nikdy se nám nevrátí a...“ Phil mě v návalu bolesti objal a dodal: „Musíš jí odpustit.“ To bylo poslední, co mi řekl, a pak ho jeho otec odvedl.

 

 

 

Odpuštění... O tom jsem přemýšlela mnohokrát. René jsem dávno odpustila, protože jsem věděla, že nic jiného pro ni udělat nemůžu. Toužila jsem odpustit svému muži a dát mu volnost od všeho toho zoufalství, kterého jsem byla plná a šířila ho všude kolem sebe. Esmé mi dávala naději, ale copak si ji zasloužím? Zasloužím si vůbec něco?

Odpuštění... „Musíš odpustit sama sobě,“ slyšela jsem, ale nevěděla odkud.

Rozhlédla jsem se po prázdné kapli, kde na mě čekali moje dvě životní lásky. Stáli u východu, pozorovali déšť a občas se pošťuchovali. O jednoho z nich se budu starat, dokud budu moct, a toho druhého musím pro jeho dobro vypustit ze života i z hlavy.

Absurdní, nikdy nedokážu Edwarda přestat milovat, ale nemůžu dovolit, aby vedle mě trpěl.

Šla jsem pomalu k nim, když někdo vběhl do kaple. Pod deštníkem byla schovaná Esmé.

„Právě otevírají nový Dinopark na druhém konci města. Jestli chcete opravdu odjet už zítra, měli bychom tam dnes vyrazit,“ usmála se na malého, který radostně výsknul.

„Díky Esmé, to je báječný nápad,“ řekl Edward a začal chystat náš deštník k odchodu.

„Měl bys jít s nimi,“ navrhla jsem mu.

„V žádném případě. Pojedu s tebou do hotelu.“

Nebyla jsem schopná námitek. Jen jsem ho poslušně následovala k autu. Připadala jsem si podivně otupěle, když se se mnou náš natěšený chlapeček loučil a sliboval, že mi koupí nějaký suvenýr.

„A nebuď smutná, maminko,“ řekl, dal mi pusu a skočil do přistaveného taxíku.

Ne, nebyla jsem smutná a necítila jsem ani bolest. Všechen žal se vyplavil při rozhovoru s Esmé a já po něm zůstala... otupělá. Nebo se ten podivný pocit dostavil až na pohřbu? Spíš mi připadalo, že v nějaké formě netečnosti se pohybuji už několik měsíců a vůbec se mi to nelíbilo.

Přemýšlela jsem nad tím celou cestu do hotelu. Kdy jsem vlastně naposledy měla z něčeho radost nebo se na něco těšila? Jediné, co se mi vybavovalo, byly dlouhé týdny, ne,   měsíce trápení. Starosti. Smutek. Bolest. Bylo něco předtím? Muselo být, ale i ty nepříjemné pocity mi přišly jak z jiného života. Připadala jsem si podivně prázdná.

Došourala jsem se zpátky do našeho pokoje v předraženém hotelu, který Edward považoval za dostatečný pro rodinný pobyt. Jindy bych se asi chtěla uskromnit, ale když jsme se tady ubytovávali, měla jsem zcela jiné starosti. Neřešila jsem malichernosti a i dnes mi bylo naprosto jedno, že mé zablácené boty špiní perský koberec nebo po čem jsem to vlastně šla.

Vstoupila jsem do našeho apartmá a skoro za prahem jsem se zastavila. Přišlo mi, že nejsem schopná pokračovat v chůzi nebo čemkoli jiném.

„Nepotřebuješ něco? Mám něco objednat?“ ptal se Edward, který za mnou zavíral dveře.

Bezděky jsem se k němu otočila a podívala se na něj. Jeho oči se naplnily lítostí a prosebně zašeptal: „Můžu pro tebe něco udělat? Cokoliv.“

Přála jsem si jen jednu věc – cítit, že jsem pořád naživu, že to umřela René a ne já. Cítit něco! A on byl tak blízko...

Pomalu jsem k němu přistoupila a váhavě jsme ho pohladila po tváři. Ten pocit v kombinaci s jeho sladkou vůní byl důvěrně známý. Jakási vzpomínka na blízkost jeho rtů mě pobídla blíž a já se lehce otřela svými rty o jeho. Nejprve to bylo jen lehké políbení, které se najednou prohloubilo a postupně se zcela vymklo kontrole. Z malého nejistého plamínku se rozhořelo cosi, co bylo silnější než já.

Vrhla jsem se na něj jako nenasytná harpie na svou kořist. Bezhlavě jsem hltala jeho ústa a dlaněmi přejížděla zuřivě po jeho těle. Nevěděla jsem, co dělám, a byla jsem tím překvapená stejně jako on, protože on byl vždycky ten, kdo byl dominantní, ale v tuhle chvíli by mi to asi nikdo nevěřil.

„Bello, co to...“ Chtěl něco namítat, ale já ho umlčela a stejně jako jsem si dobyla jeho ústa, jsem se začala dobývat do jeho košile a kalhot. Nejspíš to mohlo vypadat, že to já mám nadlidské schopnosti, protože  mi přišlo, že z něj jednotlivé kusy oblečení strhávám.

Svlékla jsem ho do naha a vzala si ho přímo u vchodových dveří našeho apartmánu. Nebránil se. Jen se zcela podvolil mému přání a díky tomu jsem věděla, že jsem chtěná a milovaná. Ta kombinace mi způsobovala rozkoš...

 

 

 

„Dobré ráno,“ vzbudil mě sametový hlas mého muže a pak následoval polibek na rameno. Kdybych k němu ležela čelem, asi bych dostala normální pusu, ale jak to? Tyhle drobné něžnosti jsme přeci dávno opustili.

„Mami, už jsi vzhůru?“ ozval se, jako podivný protipól, otrávený hlas mého chlapečka.

„Hmm,“ zněla má odpověď a postupně jsem si začala vybavovat události předchozího dne. Prázdnota... Potřeba... Dveře... Nenasytná a neovladatelná touha... Proboha, co jsem to udělala?!

„Tak mami, vstávej konečně. Táta nechtěl, abych tě budil, ale při tvé rychlosti nám uletí všechny letadla.“

„Ede, jak to s maminkou mluvíš?“ napomenul ho Edward přísně.

„Má pravdu,“ pokusila jsem se na ně usmát a posadila jsem se. „Už vstávám. Kolik mám času, než budeme muset na letiště?“

„Zhruba dvě hodiny,“ odpověděl můj manžel.

„A kde je Esmé?“

„Koupil jsem ti tyranosaura,“ ukazoval mi maličký hračku, která se vešla do ruky, a sedl si vedle mě. „Měli i většího, ale babička říkala, že se ti tenhle bude líbit víc.“

„Měla pravdu. Díky, zlato,“ políbila jsem ho na tvář. „Je to nejlepší dinosaur, jakého jsem kdy viděla.“

„Vážně?“ rozzářil se maličký a vyskočil na nohy.

„Chceš snídani do postele?“ ptal se Edward.

„Ne, díky. Nejdřív si dám sprchu.“ Chtěla jsem se postavit, ale došlo mi, že jsem pod přikrývkou nahá.

„Ede, v televizi právě dávají transformery.“

„To nééé, nemůžu o tenhle díl přijít,“ nesl se pokřik za naším odbíhajícím divochem.

„Mám ti umýt záda?“ nabízel mi Edward se svůdným pohledem.

Naprázdno jsem polkla. „Ne, díky. Zvládnu to.“

„Dobře. Kdyby sis to rozmyslela, stačí říct,“ políbil mě na tvář a nechal mi soukromí.

Doufala jsem, že se mi pod horkou sprchou podaří zformulovat omluvu a nějaké vhodné vysvětlení. Jenže místo toho jsem byla plná výčitek a sebeopovržení. Zachovala jsem se příšerně. Prakticky jsem zneužila upíra a pak mu usnula v náručí. Vždyť jsme v podstatě rozvedení, dokonce ani ve svých myšlenkách nejsem schopná už o něm přemýšlet jako o svém manželovi. Ano, můj muž to bude vždycky, Edward bude jediným mužem mého života navždy, a to i když bude dávno pryč. Co jsem mu to zase provedla?

Tak já se s ním dám rozvést a pak ho zneužívám všemožnými způsoby. Jsem příšerná. Jsem potvora nejhoršího ražení.

Říkává o sobě, že je monstrum, ale skutečná obluda jsem já! Vždyť jel se mnou do Texasu za Darenem, stál tváří tvář muži, kterého nenávidí snad nejvíc na světě. Pak mě doprovodil i do Jacksonvillu za umírající René, která ho ani nechtěla vidět. Má tolik trpělivosti, že je mi pořád nablízku, pomáhá mi zvládnout všechny ty obtížné situace a stará se o malého, a jak se mu za to všechno odvděčím? Zneužila jsem ho pro své vlastní potěšení. Jen proto, abych cítila, abych věděl, že...

„Lásko, jsem rád, že si to užíváš, ale takhle nám to letadlo opravdu uletí,“ ozval se Edward.

 

 

 

Strašně jsem se styděla. Nejraději bych se ani neviděla. Přála bych si to vzít zpátky a zároveň jsem byla ráda za včerejší večer, na který asi nikdy nezapomenu. Bylo to tak... jiné. Skvělé. Ne, to je slabé slovo. Žhavé? Jo to je ono. Ale nemělo to být. Možná proto se mi to tak líbilo, chuť zakázaného ovoce... Nebo to bylo tím dlouhodobým celibátem?

„Proč se usmíváš?“ vyrušil mě náš malý zvědavec.

„Ani nevím,“ zalhala jsem a pokoušela se začíst do knihy, kterou jsem měla v rukou.

„Škoda, že babička nemohla jet s námi.“

„Esmé se už stýskalo po Carlisleovi,“ utěšoval ho Edward. „A navíc bys na ni ani neměl čas, když si jedeš užít babičku Sue a všechny tety a strejdy, kteří tě v La Push čekají.“

„To je pravda,“ maličký si povzdechl a dodal: „Mohli jet s námi.

„Je mi líto, ale to by nešlo,“ odpověděl mu Edward.

„A proč ne?“ Maličký sice věděl o upírech, ale o vlkodlacích a smlouvě, kterou mezi sebou mají, jsme mu zatím neřekli.

„Pamatuješ si, jak jsme se poprvé potkali?“ zeptal se ho Edward téměř šeptem.

Maličký se zarděl a stejným šeptem odpověděl: „Hledal jsem vlkodlaky a tys mě našel v lese.“

„Hledal jsi na špatném místě,“ mrkl na něj Edward.

Náš syn na něj vytřeštil oči,  skoro nadskočil na sedadle a vykřikl: „Oni existují?“

„Jestli existují nějaké mýtické příšery, proč by nemohli být i vlkodlaci?“

Radost z našeho maličkého téměř pulzovala a nejraději by se dozvěděl víc. Nešťastně se rozhlédl po lidech okolo a nejspíš se kousal do jazyka, aby nespustil salvu otázek, o kterých by žádný člověk neměl mít ani tušení.

Zato já si připadala strašně. Zase ta zmínka o příšerách. A přitom jedinou skutečnou příšerou jsem já a všichni mě tolerují.

„Copak, ta kniha není dobrá?“ zeptal se mě můj muž a věnoval mi neskutečně hřejivý (i když to je asi slabý příměr) pohled.

„Co? Ne, já... Vlastně ani nevím.“ Pokoušela jsem se zorientovat v textu, aniž bych měla vlastně tušení, co ta písmenka přede mnou znamenají.

Už nemůžu dál odkládat rozhovor o naší budoucnosti. Musíme si s Edwardem naši situaci jasně vyříkat, aby nepropadal mylným představám. Snad budu mít dost odvahy, až malého nechám u Clearwatherových.

 

 

 

„Takže už je neuvidím,“ shrnula jsem Suino vyprávění.

„Pořád tu mají spoustu přátel. Divila bych se, kdyby někdy nepřijeli na návštěvu.“

„Nemyslím si, že bych měla to štěstí a zrovna jsme se potkali. Jak znám Jacoba, bude dělat všechno pro to, aby se nám vyhnuli.“

„On možná, ale Charlotta vás má pořád ráda,“ snažila se mě Sue utěšit.

„Tak proč mi nezavolala nebo třeba nenapsala, že se stěhují pryč? Vždycky jsem si myslela, že jsme dobré přítelkyně, ale už to dávno není pravda.“

„Bello, vzpomeň si, jaké to bylo, když byl Eda miminko. Kolik přátel jsi v té době měla?“

„Žádné. Kdyby nebylo tebe a táty, asi bych to nezvládla. Neměla jsem čas ani kapacitu na to se ještě s někým vídat.“

„Právě. Jake byl hrdý na malou Anabellku, ale pracovní povinnosti ho plně zaměstnávaly. Charlotta má rodiče v Massachusetts a málokdy za ní přijedou. Mají obrovské štěstí, že je jejich holčička zdravá, ale pořád je na to Charlotta sama. Zrovna ty bys pro ni mohla mít pochopení, nemyslíš?“

Zastyděla jsem se. Pořád mám hlavu plnou svých starostí a ani mě nenapadlo, jak to musí mít Char těžké. Její maličké budou dva roky a ještě potřebuje spousty péče. Nedovedu si představit, že bych se do toho všeho musela ještě stěhovat na cizí místo a jen s manželem, který bude nejspíš většinu času v práci.

Navzdory všemu, co se mezi námi stalo, jsem měla z Jacoba radost. Kromě nového domova ho čekalo i povýšení. Jistě to všechno dělal pro svoji rodinu, aby se jim dařilo lépe. Těžko si mohl představit, jaké to pro Charlottu asi bude. Ona byla vždycky tak statečná a nikdy nedala znát nějakou svou slabost. Nikdy si ani pořádně nepostěžovala. Měla jsem se to od ní naučit.

„Máš pravdu. Nedovedu si ani představit, co Char prožívá.“ Přesto bych se mohla poučit a konečně se postavit čelem svým problémům.

 

 

 

Příležitost jsem dostala, hned po té, co jsem minula hranice rezervace. Edward na mě čekal u cesty, jak jsme se domluvili.

„Můžu řídit?“ přivítal mě, sotva jsem přibrzdila. Ráda jsem mu vyhověla, protože s mojí pozorností bychom měli nejspíš nehodu. V hlavě se mi honilo několik vět, kterými jsem chtěla začít, ale stále jsem nebylo spokojena s formulacemi.

Rozjeli jsme se a já začala: „Edwarde?“ Opatrně jsem po něm pokukovala ze sedadla spolujezdce a nenáviděla se za všechno, co jsem mu kdy provedla. Ale jednou to už muselo skončit. Nemůžu pořád donekonečna zneužívat jeho dobrotu.

„Ano?“ podíval se na mě a přestal sledovat vozovku, jak bylo jeho dobrým zvykem. Nikdy z toho asi nepřestanu být nervózní, i když se s jeho nadlidskými smysly není čeho bát. A nebo se zase jen vymlouvám a raději si připouštím nesmyslný strach z jízdy s řidičem, který se nepotřebuje dívat před sebe, místo toho, abych to konečně ukončila!

S velkou dávkou sebezapření jsem zavřela oči a hledala ten nejvhodnější úvod: „Přemýšlela jsem. Nerada bych, aby to znělo jakkoli nevděčně. Vážím si veškeré tvé pomoci a navždy ti budu dlužníkem. Ráda bych ti to všechno vrátila, ale je mi jasné, že neexistuje způsob...“

„Nic mi nedlužíš,“ zasmál se. „O čem to vůbec mluvíš?“

„Chci ti říct, že už se nemáš čeho bát. Já a Edward nebudeme sami, když teď Seth bydlí kousek od nás. Budeme mít mužskou oporu, o které sis vždycky myslel, že nám bude chybět, až budeš pryč.“

„Ehm, Bello, můžeme s tímhle rozhovorem chvilku počkat?“

Překvapením jsem otevřela oči a podívala se na něj. S úlevou jsem zjistila, že zase sleduje silnici.

„Vím, že jsem si nezvolila asi nejvhodnější místo na rozhovor, ale...“

„O to nejde. Chci ti něco ukázat,“ přerušil mě a začal brzdit.

Rozhlédla jsem se po okolí. Něco mi to připomínalo, ale nebyla jsem si jistá. Za dobu, kdy jsme bydleli v Hanoveru, přibylo okolo Forks několik domů a jak se zdá tak i nová silnice. Nedávala jsem pozor, kudy jsme jeli, protože jsem očekávala, že míříme zpět do hotelu v Port Angeles. Nechtěli jsme se ubytovat v prázdném domě Cullenových, když ostatní žijí v Londýně. Loni, když jsme tam byli, se nám stýskalo a hotel ve Forks neměl zrovna nejlepší pověst. Ale ta cesta, kde jsme stáli, vedla do lesa a ne do města.

Edward mi pomohl vystoupit a vedl mě kamsi mezi stromy. Byla jsem ráda, že nepustil mou ruku, protože bych nejspíš upadla hned na prvním kroku. Kořenů a spadaných větví bylo všude kolem dost a nic, co by připomínalo alespoň pěšinku, nebylo nikde vidět.

Měla jsem dojem, že jsem tu poprvé a přesto mi bylo všechno podivně známé.

„Pamatuješ?“ zašeptal mi do ucha, když jsme došli na kraj lesa, před kterým se rozprostírala malá mýtinka.

„Jak bych mohla zapomenout,“ vydechla jsem s údivem, pustila jeho ruku a udělala krok na naši louku. Nikdy bych nemohla zapomenout na tohle jedinečné místo, kde jsme se vzali. Když mě sem Edward přivedl poprvé, řekl mi, že mě nechce proměnit a já, že o to ani nestojím. V ten samý den jsem se rozhodla, že se chci vdávat tady. Nebylo ideálnější místo. Ale copak se musíme i tady rozejít?

Z té představy se mi málem zvedl žaludek.

„Proč jsi mě sem zavedl?“

„Chtěl jsem, aby sis vzpomněla na to, co se tu stalo.“

„Nemusel jsi mě sem vodit. Všechno si pamatuji. Vzpomínám si, když jsi mě sem poprvé přivedl a připravil pro mě piknik.“

„To bylo také důležité, ale mně šlo spíš o naši svatbu.“

„Myslíš si, že jsem na ni zapomněla?“ ptala jsem se přiškrceně a známý pálivý pocit zasáhl moje oči. „Na takový den žádná žena nezapomene.“

Vzal mě za ruku a dovedl na místo, kde jsme před několika lety stáli před oddávajícím.

„A naše sliby, ty si také pamatuješ?“

„Ano, slíbila jsem ti, že nikdy nedovolím, aby cokoli zmařilo mou snahu být ti tou nejlepší ženou, jak jen budu umět.“ Neuspěla jsem, ale to jsem nedokázala říct nahlas.

Zavrtěl hlavou a usmál se: „To není zcela přesné. Řekla jsi: „Svá tajemství ti odevzdávám stejně jako přijímám ta tvá, a to bez všech výhrad. Slibuji ti, že mé srdce nepřestane tlouct, dokud tě budu mít po svém boku, a nikdy nedovolím, aby cokoli zmařilo mou snahu být ti tou nejlepší ženou, jak jen budu umět.“ Vzpomínáš si?“ To už tenkrát jsem tušila, že bez něj umřu?

Strnule jsem ho sledovala neschopná slov. Bála jsem se i jen pohnout, abych se nerozbrečela nebo neomdlela.

„A pamatuješ si můj slib?“ Nečekal na mou odpověď a pokračoval: „Přísahám, že kdyby se cokoli nebo kdokoli postavil mezi nás, tak mu v žádném případě nedovolím, aby nás rozdělil. Jsi můj život. Bez tebe pro mě není svět.“

„Edwarde, já...“ zajíkla jsem se.

„Svůj slib jsem málem několikrát porušil, ale už si dávám dobrý pozor, abych ho dodržel.“

„Jsme rozvedení,“ zašeptala jsem zlomeně.

„Nejsme. Jen jsme oba podepsali jakési papíry, které máš stále ve své aktovce, položené v pracovně u nás doma.

Překvapeně jsem zamrkala a pokoušela se rozpomenout. Opravdu jsem je nedala doktoru Crowlovi?

„Tvůj právník byl důsledný a snažil se tě telefonicky sehnat. Vysvětlil jsem mu, že máme jiné rodinné starosti, které nás svedly zase dohromady.“

„Ale ty jsi je podepsal?“

„Přála sis to a já ti nedokážu nic odepřít. Navíc jsem se s tebou nechtěl hádat. Carlisle tvrdil, že se na sebe zlobíš a všechno dáváš sobě za vinu. K tomu jsi byla hrozně nejistá sama sebou a já ti nechtěl přitěžovat.“

„Dovolil jsi, abych si myslela, že se chceš rozvést pro mé dobro?“

„Zní to hrozně. Já vím, ale je to tak. Chtěl jsem podpořit tvé přesvědčení, i když bylo mylné.“

„Ale já se nemýlím.“ Začala jsem se cítit dotčeně. „Měl by ses se mnou rozvést. Nejsem ti dobrou ženou. Stále tě využívám a nemám ti to jak vrátit a...“

„Tak proto jsi mluvila o dluhu,“ zasmál se a objal mě částečně proti mé vůli. „V manželství si přece nemůžeme dělat čárky, kolikrát jsme tomu druhému vyšli vstříc.“

Vymanila jsem se z jeho sevření a věnovala mu zamračený pohled: „Ty se musíš rozejít se ženou, která tě jen využívá a není schopná ani plnit své povinnosti.“

„Nepřipadám si zneužitě,“ namítl pobaveně.

„Ale včerejší noc...“ zrudla jsem a nevěděla jak dokončit.

„Včerejší noc dokázala, že se mýlíš. Myslíš si snad, že bych včera souhlasil, kdybys nebyla moje žena?“

Rozpomněla jsem se na období před naší svatbou. Trávili jsme spolu každou chvilku a já toužila naplnit naše noci dříve, než budeme svoji, ale on mi to nechtěl dovolit.

Zase jsem se zastyděla za svou hloupost.

„Měl by ses se mnou rozvést,“ pronesla jsem rezignovaně se sklopenou hlavou. „Zasloužím si to, po tom všem, co jsem ti udělala.“

„Bello, zapomínáš, z jaké doby pocházím. Rozvod je skandální záležitost. Je to něco, co naprosto nepřichází v úvahu. Navíc jsme měli církevní sňatek, který není jen tak jednoduché zrušit.

Víš, že dříve to šlo pouze, když se podala několikajazyčná žádost papeži, musela se okolkovat a podložit závažným důvodem k rozluce?“

„Špatná manželka je dostatečný důvod.“

„Co to říkáš? Jestli si to opravdu myslíš, tak ten špatný jsem já, že jsem nezabránil tomu, abys o sobě takhle smýšlela. To já jsem špatný manžel. Ublížil jsem ti a to vedlo ke všem našem potížím.“

„To není pravda. To já chtěla, abys odešel.“

„Budeme si vyčítat svoji nedokonalost a nebo se pokusíme si vzájemně odpustit?“

„Ale já ti přeci už dávno odpustila, to já...“

„Vážně?“ vyhrkl a stiskl mi lehce paže. Donutil mě tak, abych se na něj podívala.

„Ano, nezlobím se na tebe. Všechno je jen moje vina,“ trvala jsem si na svém.

„Oba máme podíl na našem neštěstí. Jsme manželé a vše je společné. V dobrém i ve zlém, není to tak?“ Díval se mi do očí a já nemohla uvěřit jeho slovům.

„Jak mi můžeš odpustit?“ ptala jsem se a po tváři mi začala stékat slza.

„Miluji tě a nemám ti co odpouštět. Jsem vděčný, že ti můžu být nablízku a pomáhat ti. A nedovolím tobě a ani nikomu jinému, aby mi v tom zabránil.“

„Ale to co se včera stalo... Zneužila jsem tě,“ zopakovala jsem znova.

„Hmm, lásko,“ v očích se mu hravě zalesklo. „Pokud to chceš takhle pojmenovat, tak bych prosil zneužívat častěji.“

Zalapala jsem po vzduchu jako ryba a stejně jako ona jsem nebyla schopná slov.

Slíbal mi slzy z tváří a zkoumavě se na mě podíval.

„To myslíš vážně?“ ptala jsem se nevěřícně.

„Co mám udělat pro to, abys přestala pochybovat?“

Připadala jsem si tak zmatená. Přála jsem si mu všechno vynahradit. Nechtěla jsem se cítit provinile a z toho vedla jen jedna cesta: „Zasloužila bych si, abys mě taky nějakým způsobem využil.“ Znělo to mým uším divně, ale ať jsem nad tím přemýšlela, jak jsem chtěla, bylo to to nejlepší. Oko za oko, tak se to přeci říká, ne?

Na stvrzení svých slov jsem pokývala hlavou.

„Využít nebo zneužít?“ zašveholil. Ale dřív, než má popletená hlava dala dohromady smysluplnou reakci, měla má ústa na starost zcela něco jiného.

Když mé rty propustil, abych mohla popadnout dech, zašeptal mi do ucha: „Máte zajímavou terminologii, paní Cullenová.“ A pak pokračoval tam, kde naše manželství začalo a znovu se naplnilo...

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

HMR

13)  HMR (01.11.2014 00:28)

Rowana

12)  Rowana (02.10.2014 07:27)

No sláva. Na začátku kapitoly jsem chvilkama myslela, že Belle naplácám. Pak jsem si říkala, že je dobře, že se svěřuje Esmé, aspoň se Edward dozví, co se honí v mlčenlivé mysli jeho ženy a bude se tomu moct nějak postavit a zarazit to.

emam

11)  emam (27.08.2014 22:26)

Díky za vysvětlené. Popřemýšlím nad tím. HP není zrovna moje parketa, ale třeba časem zamíříš i jinam. To bych pak byla zvědavá Jinak Junior už je pár týdnů venku. Tak když se ti bude chtít http://stmivani-ff.cz/articles/prekazky-junior-zkousi-dospelaky/ ;)

wodwar

10)  wodwar (23.08.2014 20:40)

Různá přemýšlení, stálé opakování toho samého. Z posledních dvou kapitol se mi nevybavuje konkrétní příklad, ale dříve mi vadilo, jak Bella stále přemýšlela nad tím samým, třeba že jejich manželství není pro Edwarda plnohodnotné. Ale musím uznat, že když mám na to náladu, tak si rozpiplávání docela užívám... Jinak píšu ff na Harryho Pottera, tak nevím, jestli by sis tohle moc početla .
Na Juniora se rozhodně těším!

emam

9)  emam (22.08.2014 22:09)

To mám radost, že jsem vám udělala raodst
Moc vám všem děkuji za komentáře!
Kate Ale moc sviýně další nebude. Kromě Selhání věčnosti mě ještě zmáhají jiné povinnosti, ale snad do konce srpna ještě něco napíšu
Helo a Katuško, slibuji o rozvodu nebude už ani slovo ;)
wodwar, tak by mě zajímalo, které pasáže ti přijdou zdlouhavé? A kde vlastně píšeš?:) Btw, třeba by ti ještě mohl zvdnout náladu Junior zkoušící dospěláky;)

wodwar

8)  wodwar (20.08.2014 21:38)

Tak že by konečně obrat k lepšímu ;)? Docela jsem poslední tři (vlastně dvě) kapitoly prolétla, nicméně musím zkonstatovat, že si mi stále Tvůj styl líbí. Upřímně, taky mi některé pasáže připadly zbytečně natažené, ale myslím si, že to není Tvoje chyba - u mé povídky se některým nelíbilo, jako je to osekané... Si nevybereš, no :). Jsem zvědavá na pokračování, Thomasovy rozpaky si ponechám zatím na jindy...

SestraTwilly

7)  SestraTwilly (19.08.2014 20:51)

No teda naozaj konečne!!! Len mať výčitky z toho,že zvediem svojho vlastného muža...to Bella naozaj mať nemusela. Snáď rozvod je už mimo hru. Veľmi pekná kapitolka Ema.:-)

6)  hela (19.08.2014 11:09)

Huráááá, konečně, no sláva, úúúúf to bylo úžasné.
Jen si neodpustím ž je Bella trochu dost blbá. To byla super kapitola.
Už jen doufám, že katastrofy a umysl se rozvést už nikde nebude ani zmíněn.
Díky, hned mám lepší den

Kate

5)  Kate (19.08.2014 00:27)

No, tak to bylo něco...
Konečně si Bella začala uvědomovat, co asi dělala špatně, z jejího pohledu špatně, protože s tím sebeobviňováním příliš nesouhlasím. Říkala jsem si: "Konečně rozumná řeč!" když jsem četla její myšlenky. Někdy si člověk potřebuje o problému promluvit s třetí osobou nezainteresovanou do problému, k čemuž dokonale posloužila Esme se svojí nadějeplnou, maminkovskou a utěšující povahou.
"Nemá smysl lpět na minulosti a váhat vyjít vstříc láskyplné budoucnosti jen proto, že se naše rány hojí pomalu." Tohle mě naprosto dostalo!
Vážně, ještěže je Edward takový, jaký je, protože jinak by byla Bella asi už dočista v blázinci. Už si dál přece nemůže odpírat jeho podporu! Vždyť jsou manželé! A i tak chyba je na obou stranách, jak bylo řečeno, teda napsáno.
"Kde je Esmé?"
"Koupil jsem ti tyranosaura."
Scéna v kapli byla úžasná!
Stejně jako ta "zneužívací" scéna.
Snad Jacob nebude dělat zatvrzelého a vrátí se... I s Charlottou a malou Annabellkou. ;)
Děkuji a jsem zvědavá, jak to vlastně celé dopadne. Prosím o svižné psaní a rychlé přidání další kapitolky!

4)  BabčaS. (18.08.2014 16:02)

3)  Seb (18.08.2014 13:08)

Nádhera!

Agule99

2)  Agule99 (18.08.2014 12:56)

Boží, boží, boží!
Budeš mi věřit, když řeknu, že jsem se u konce culila jak blbec?
Fakt skvělá kapitola, kdy - konečně, nutno říct :D - si ti dva všecko vyříkali a... Tečka, tečka, tečka! :D
Budu se těšit na další!
Píšeš skvěle!
*A.99*

DopeStars

1)  DopeStars (18.08.2014 10:45)

Tak toto bolo úžasné!!!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek