Sekce

Galerie

/gallery/pb.jpg

Volba...

Viděla jsem ji. Byla tak krásná, snad ještě víc než její otec. Na hlavičce se jí leskly kraťoučké měděné vlásky a v modrých novorozeneckých očičkách se jí odrážela moudrost celého světa. Chovala jsem ji a pevně tiskla k sobě. Moji téměř hmatatelnou představu nerušil ani rozhovor dvou starostlivých mužů.

„Ale jak je to možné? Když opomenu, že její lékařská vyšetření popírala jakoukoli pravděpodobnost početí, jak je možné, že otěhotněla se mnou?“ Edward by si nejraději trhal vlasy za to, že se mě kdy dotknul. Kdyby tušil, že s ním můžu otěhotnět, nikdy by to nedovolil.

„Alice s Jasprem se pustili do výzkumu legend a našli několik verzí, kdy někdo z našeho druhu oplodnil lidskou ženu. Zdá se, že tedy nejste první.

A pokud jde o tu druhou věc, poslední výzkumy prokázaly, že plod se snaží podporovat tělo matky, aby byl schopný zdravého růstu. Vzhledem k tomu, že nejde o klasické dí...“ Edwardův ostrý pohled přerušil Carlisleův výklad. „Dobrá, plod, který nemá čistě lidské geny, má nejspíš i mnohem víc v dispozicích vypomoci tělu matky.“

„Takže s lidským mužem by neotěhotněla?“ zeptal se Edward s čelem schovaným v dlani.

„Nepochybně.“

„Musí to ven,“ zaúpěl můj muž.

„V žádném případě,“ ozvala jsem se s naprostým klidem. „Už jsme to přeci probírali mnohokrát. Donosím naše dítě, jak jen to bude možné, a pokud bude můj život v ohrožení, tak mě jednoduše proměníš.“

„Pro tebe je všechno tak jednoduché,“ zavrčel budoucí tatínek.

„Bello, měla bys to všechno ještě jednou zvážit. I kdyby se to podařilo, jako novorozená budeš nebezpečná, a to zejména svým dětem,“ nabádal mě Carlisle.

„Myslíš, že bych dokázala ublížit Edwardovi?“ ptala jsem se šokovaně.

„Novorozený nepřemýšlí, jen se řídí žízní. Půjdeš po první lidské krvi, která bude v dosahu,“ vysvětloval můj muž. „Nemůžeš Edu takhle ohrozit.“

„Ale to přeci netrvá pořád.“ Nenechala jsem se odradit. „Vy jste se tomu dokázali postavit a když mi pomůžete, tak to určitě také zvládnu.“

„To jistě,“ odfrkl si. „Ale co celý ten rok, kdy bude muset být Edward z tvého dosahu?“

„Celý rok?“ Tak dlouhá doba odloučení od synka byla nepředstavitelná. Čtrnáct dní našich líbánek byla pro mě neskutečně dlouhá doba. Nic delšího pro mě nebylo přípustné. Ale kdybych mohla být alespoň nablízku naší maličké...

„Určitě by naše celá rodina pomohla s oběma dětmi, ale nikdo netušíme, jak budou reagovat na tvou nepřítomnost,“ vložil se Carlisle do hovoru.

„Obzvlášť když nevíme, co se to narodí,“ nemohl si Edward odpustit nedodat. Pořád nechtěl věřit mému přesvědčení. Naši překrásnou dcerušku považoval za zrůdu. Určitě se bude divit, až se narodí.

„Je to zbytečné řešit dopředu. Třeba nebude ani nutné, abych se proměnila.“

Odpovědí mi byly rychlé kroky vedoucí z ložnice a prudké bouchnutí dveřmi. Mrzelo mě to.

„Má o tebe jen starost,“ utěšoval mě Carlisle.

„Já vím, ale nemůžu si ji nechat vzít.“

„A co když bude hrozbou pro svého staršího bratra?“ Carlisle mě nijak přesvědčovat nechtěl. Vážil si života, přesto mu byla jasná všechna rizika, se kterými mě chtěl seznámit. Nebyla jsem však schopná na jeho poslední dotaz jakkoli reagovat. Nemůžu si připustit, a to ani teoreticky, že by mohla nastat situace, ve které bych musela volit mezi svými dětmi.

 

 

Dokud to šlo, chtěla jsem fungovat normálně. Sice jsem moc jídla v sobě neudržela, ale to mě neodradilo od toho, abych malého doprovodila jeho první školní den. Těhotenské nevolnosti pro mě nebyly ničím novým. Zato můj manžel trpěl, jako by je měl snad on sám.

„Já Edu odvedu. Ty bys měla odpočívat,“ nabádal mě už snad po sté.

„V žádném případě si nenechám ujít jeho první den ve škole.“

„Mami, jestli ti není dobře, my to s tátou zvládneme,“ nabízel maličký. Viděl mě, jak jsem s rukou na ústech běžela od snídaně a málem nestihla doběhnout.

„Jsi zlatíčko. Už je mi lépe. A přeci mě o to nepřipravíte jen proto, že mi nesedla snídaně.“

Cestou do školy se na výrazech mých dvou nejoblíbenějších mužů nic nezměnilo. Jeden zářil nadšením a druhý se mračil jako tisíc čertů. Bylo mi jasné, že s tím nic nenadělám, proto jsem se alespoň snažila užívat si nadšení malého Edwarda.

„A kolik nás bude ve třídě? A přijdete si potom pro mě? Bude paní učitelka hodná jako ta ve školce?“ Snažila jsem se odpovídat na všechny jeho otázky, jak nejlépe jsem uměla. Až když vystoupil z auta a podíval se na velkou bílou budovu, do které měl vstoupit, zavřel pusu a úsměv mu zmizel z tváře.

„Maminko, já se bojím. Co když se nebudu smět kamarádit s klukama jako ve školce?“ Zatracené maloměstské manýry. Do dnešního dne jsem netušila, jak moc maličkému ubližovaly dohady okolí týkající se mého mateřství. Můj návrat jako svobodné matky ze studií byl pro obyvatele Forks událostí roku. Všichni se snažili zjistit něco o Edwardově otci a když se jim to nezdařilo, rozhodli se mě považovat za nezodpovědnou ženu, která ani neví, kdo je otcem jejího dítěte. Žena s minulostí, která musí mít špatný vliv na děti i mládež. Kdyby se mě tenkrát ředitel Brown nezastal, určitě bych zůstala bez práce. Přesto byl můj syn vystavován odtažitému přístupu rodičů svých kamarádů. To se mu ale tady nemůže stát.

„Zlatíčko, tady je to úplně jiné než v našem starém domově. Nemáš se čeho bát.“

„A taky mám tátu,“ řek s jistotou sám pro sebe.

„Samozřejmě, že jsem tady. A teď už utíkej, ať nepřijdeš pozdě,“ upozornil ho Edward.

Maličký mi dal letmou pusu a rozběhl se ke škole.

„Díky.“

„Za co?“ divil se můj muž.

„Za to, že jsi tu vždycky nejen pro mě, ale i pro něj.“ Pohledem jsem sledovala malého školáka, jak se rozjařeně baví s podobně starým klukem, když mě Edward objal okolo ramen.

„To jsem ti přeci slíbil.“

Otočila jsem se k němu a zapochybovala, jestli smím vypustit z úst to, co jsem mu chtěla říct. Nechtěla jsem nám kazit dopoledne. Ale on na mé tváři poznal, že mám cosi na srdci, a s otázkou v očích čekal, co ze mě vypadne.

„Vešla by se pod tvoji ochranu i naše dcera?“ zašeptala jsem opatrně.

Jeho usměvavá tvář se bolestně proměnila. „Nemůžu chránit něco, co vás  ohrožuje.“ Chtěla jsem ji bránit, ale nenechal mě. „Měli bychom si pospíšit domů. Carlisleovi přišly nové přístroje.“

 

 

 

Jeden z pokojů pro hosty v našem domě se proměnil v ordinaci a  zároveň laboratoř. Z těch všech přístrojů mi naskakovala husí kůže, ale bylo mi jasné, že jestli chci Edwarda uklidnit, musím se podrobit veškerým vyšetřením, které po mně budou chtít.

Už ráno jsem zjistila, že v jedné věci se mýlím určitě. Nákupu oblečení se nevyhnu, tedy pokud budu chtít chodit ven v něčem ucházejícím. Na těhotenské šaty Alice ve svatebním daru nemyslela a moje proporce se zvětšují s každou hodinou.

„Edwarde, mohl bys...“ Carlisle mu naznačil, aby nás nechal o samotě. Byla jsem mu vděčná. Přítomnost svého muže sice miluji, ale jsou jisté prohlídky, u kterých opravdu být nemusí.

Po všech nutných měřeních, vyšetřeních a více či méně úspěšných odběrech se na mě Carlisle podíval s ustaranou tváří.

„Než cokoli řekneš, zavoláme Edwarda,“ skočila jsem mu skoro do řeči.

„Jistě,“ odpověděl a sotva dořekl, otevřely se dveře. Můj muž mě sevřel v náručí, jako by mě chtěl uchránit před celým světem, a přísahal: „Nedovolím, aby ti to jakkoli ublížilo.“

„Cože?“ divila jsem se. Mohlo mi dojít, že sice stojí za dveřmi, ale přes Carlisleovy myšlenky sleduje celé vyšetření. Ví tedy něco, co já se teprve dozvím.

„Bello, pamatuješ si, jak jsem mluvil o tom, že plod podporuje tělo matky, aby měl vhodné prostředí pro svůj růst?“ začal Carlisle.

„Ano,“ přikývla jsem a z neznámého důvodu jsem začala být nervózní. „Něco není v pořádku?“

„Jak se tak můžeš ptát, celé tvé těhotenství není v pořádku,“ zavrčel Edward, ale Carlisleův pohled mi napověděl, že ho nejspíš napomenul, aby si své názory zatím nechal pro sebe. Bylo vidět, jak ho to stojí velkou dávku sebezapření

„Zatím je vše, jak má být. Tedy alespoň to, co se mi podařilo zjistit. Nevím, jak je na tom plod, protože se mi žádnými prostředky nepodařilo k němu dostat, ale vzhledem k tomu, že roste a sílí, soudím, že se není čeho bát. Nicméně, jisté obavy mám, a to o tvé zdraví.“

„Ale já se cítím dobře,“ namítla jsem.

„Jak to můžeš říct, když jsi dva dny nic pořádně nesnědla?“ Edward narážel na skutečnost, že veškerá má potrava končila po požití téměř ihned v záchodové míse.

„To je v těhotenství normální,“ odbyla jsem ho, ale nebýt dalšího Carlisleova pohledu, asi bychom se hned pohádali.

„Může to být jedním z příznakových jevů. To nevíme. Větší starosti mi dělají tvoje vyšetření z doby po porodu malého Edwarda. Opravdu je z vědeckého hlediska nepochopitelné, že se ti podařilo znovu otěhotnět. Proto se obávám, jak dlouho bude tvé tělo schopné tento fakt snášet a jaké může mít následky případné samovolné přerušení těhotenství.“

Nebyla jsem si jistá, jestli Carlisleovi dobře rozumím, nebo jestli mu vůbec chci rozumět. Zmateně jsem se zahleděla do tváře svého muže a doufala, že mi mé podezření vyvrátí. On to však pochopil zcela jinak.

„Neboj se, lásko. Postaráme se o tebe. Nedovolíme, aby ti to ublížilo.“ To mi říkal do očí a pak se ostře podíval na svého otce. „Není nutné čekat, raději to vyndáme hned, než to Belle ještě víc uškodí.“

„Cože? To nesmíte!“ vykřikla jsem zoufale a objala si bříško. Moji holčičku mi nemůžou jen tak vzít.

„Edwarde, jsou to zatím jen teoretické úvahy. Nic není jisté,“ snažil se Carlisle uklidnit situaci.

„Jedna věc je jistá, to, co v Belle roste, není přirozené. Okamžitá likvidace je nejlepší způsob, jak předejít něčemu mnohem horšímu.“

„Jak můžeš takhle mluvit o naší dceři?“ Odtáhla jsem se od něj, jak nejlépe jsem mohla v místnosti přeplněné lékařským vybavením.

„Carlisle, ty víš, že mám pravdu. Tvým posláním je přeci chránit lidské životy a ne tu stvůru, která se chystá na svět,“ snažil se Edward získat podporu.

„To sice ano, ale nejsem zastáncem násilných zásahů proti vůli matky. Navíc, nevíme, jak se bude nadále Bellino těhotenství vyvíjet. Je klidně možné, že nás čeká další překvapení v podobě zdárného donošení dítěte.“

„Vidíš? Je možné, že se naše holčička v pořádku narodí. Nemůžeš dělat tak ukvapená rozhodnutí. Krom toho, já ti nikdy nedovolím, abys mi ji vzal,“ vyštěkla jsem na svého muže. Nikdy jsem s ním ještě takhle nemluvila. Ale při té hrůze, kterou mi vyhrožoval, jsem nebyla schopná jednat jinak.

Edward ke mně přistoupil, něžně mě pohladil po tváři a pak mě pevně sevřel do své náruče. „Teď to nevidíš, protože jsi ta nejlepší matka a nemůžeš si uvědomit veškeré důsledky svého rozhodnutí. Ale slibuji ti, že pokud tě to sebemíň ohrozí na životě, osvobodím tě od toho.“

 

 

 

Edward odjel vyzvednout malého ze školy a Carlisle musel na lov. Nebylo to prý zas tak nutné, ale chtěl se dostatečně posílit, aby mi mohl být v následujících týdnech k dispozici dvacet čtyři hodin denně. Přišlo mi, že oba přehánějí. Jsem sice těhotná, ale ne nemocná. Únava a zvracení jsou přece normální. Ale nemohla jsem ignorovat, že tohle těhotenství není zcela obvyklé. Obvod mého břicha narůstal snad každou hodinu a navíc jsem začala cítit zřetelné pohyby miminka. O svém stavu vím sotva týden, ale příznaky mám, jako bych byla minimálně v druhém trimestru. To mi ale dělalo nejmenší starost.

Byla mi zima, proto jsem si uvařila čaj, zachumlala se do deky a sedla si na gauč. Doporučovaná relaxace se mi nedařila, protože mě trápily těžké myšlenky. Nesmím dovolit, aby mě donutili k potratu, ale svými lidskými silami tomu těžko zabráním. Edward by si nikdy nedovolil na mě použít násilí. Jediným pochopitelným důvodem k něčemu takovému by bylo ohrožení mého života. To jsem dovedla pochopit, protože kdyby to bylo opačně, asi bych se chovala stejně. Ale jeho nenávist k našemu dítěti byla pro mě nepochopitelná.

Moje marná snaha zahřát se byla nic s porovnáním se zoufalstvím, které se mě začalo zmocňovat. Od doby, co jsem manželkou a matkou, jsem se necítila tolik slabá. Jak mám ochránit svoji holčičku?

Pohled mi padl na telefon. Polila jsem se čajem, jak prudce jsem vyměnila hrnek za mobil, ale bylo mi to jedno. Zvonění netrvalo dlouho a já konečně mohla vyhrknout to jediné, v co jsem doufala: „Rose, musíš přijet!“

„Ahoj Bello, co se děje?“ ozvala se překvapeně.

„Vysvětlím ti to na místě. Jen tě prosím, přijeď hned.“

„Ale co Junior?“ Věděla jsem, proč se ptá. Nechtěla jsem žádné návštěvy Cullenových v domě kvůli bezpečí našeho malého rošťáka. Carlisle a Edward byli jediní dva upíři, v jejichž společnosti jsme byli opravdu v bezpečí. Ostatní by při případné nehodě, podobné jako byla v náš svatební den, nemuseli volání krve odolat. Kdyby se něco takového stalo, až přijede Rose, ti dva ji zastaví. Ale to také znamená, že kdyby mělo dojít k nedobrovolnému potratu, ona sama pro ně nebude žádnou překážkou. Váhala jsem.

„Bello?“

„Emmetta vezmi sebou.“

 

 

 

Vyčkávání a neustálé hlídání kroků všech okolo. Napjatá atmosféra v našem domě se dala krájet. Polínko do ohně jsem přidala ještě tím, že jsem se chtěla na veřejnosti chovat jako by nic. Čekal mě první den v práci a já se odmítla omluvit. Těšila jsem se, že zase začnu učit. Alespoň na chvíli se vrátím před třídu plnou mladých lidí, kterým ukážu, jak inspirativní může literatura být. Věděla jsem, že možná už příští týden nebudu schopná vyjít z domu. O to víc jsem toužila připomenout si a naposledy si vychutnat atmosféru ve třídě, když jim předčítám úryvky ze Shakespeara, Huga, Rimbauda nebo Seiferta. Nikdy nezapomenu, jak celý druhý ročník poslouchal se zatajeným dechem Puškinova Evžena Oněgina, která pasáž to jen byla?

„Bello,“ napomenula mě Rosalie. „Jak můžeš přitom všem být duchem naprosto mimo?“

„Promiň.“ Byla jsem ze všeho hrozně unavená. Věčné dohadování s Edwardem starším, snažení se o bezstarostný výraz před Edwardem mladším. Navíc mi byla pořád zima a měla jsem hlad, který se mi nedařilo utišit, protože můj žaludek veškeré jídlo odmítal. Snažila jsem se myslet na hezké věci. Pocity matky přece ovlivňují správný růst děťátka. Proto jsem se soustředila na dobu, která současnému stavu byla hodně vzdálená, a pokoušela se jí alespoň na chvíli přiblížit.

„Nezlob se, ale v tom s Edwardem souhlasím. Je naprostý nesmysl, abys šla zítra do školy.“ Věděla jsem, že Rose i ostatní mají pravdu, ale já tolik toužila alespoň na chvíli být pryč z minového pole, ve které se proměnil můj domov. Přišlo mi, že stačí jeden chybný krok, ve kterém zaskučím bolestí, jak mě maličká kopne, a Edward mě odtáhne do Carlisleovy prozatímní ordinace. Nezbývalo mi než doufat, že Rose s Emmettem budou rychlejší a silnější než on.

Rose sama vždy toužila po dítěti a díky tomu mi bylo jasné, že by Edwardovi v jeho plánu zabránila. Láska k dětem je silná i pro bezdětné a možná ještě větší. Emmett neměl vyhraněný názor, ale  vždy stál po boku své ženy. Proto jsem chtěla, aby přijeli spolu. To byl důvod k další hádce v mém krátkém manželství. Mnohokrát mě napadlo, že kdybychom se tolik nemilovali, asi by byl rozvod na spadnutí.

„Jsi slabá a navíc nemůžeš schovat, že jsi v jiném stavu.

„Mám jedny volné šaty. Už jsem si je zkoušela a když si přes ně vezmu sako a šál, bude to vypadat, že jsem jen trochu přibrala.“

„Promiň, ale větší hovadinu jsem ještě neslyšela.“

„Rose, prosím, pochop mě.“

„Dovedu pochopit, že upřednostňuješ nenarozené dítěte před Juniorem, ale to, že chceš nesmyslně vás obě ohrozit, nepochopím.“

„Cože dělám?“

„Ještě se ptej,“ odfrkla si. „Myslíš si snad, že ve tvém stavu, který se tak rychle mění, je chození mezi lidi bez rizika?“

„Ty si myslíš, že malé dávám přednost před malým?“ Její poslední slova jsem nevnímala, protože jsem byla zmínkou o upřednostňování zaskočená.

„Jistě, dáváš její bezpečnosti přednost, a tím Juniora ohrožuješ. Ale je to pochopitelné, když vezmeme v úvahu, kdo je jeho otec. Asi bych se...“

„Rose, přestaň. Obě jsou to moje děti. Nechci mezi nimi dělat rozdíly.“

„Jasně, že nechceš, ale děláš je a to ještě ona,“ podívala se na mé vystouplé břicho, „není na světě.“

Nejraději bych se propadla do gauče, na kterém jsem ležela. Po tom, co jsem zrovna vyslechla, jsem to viděla zřetelně před sebou. Navzdory ohrožení, které hrozí v upíří přítomnosti mému bezbrannému chlapečkovi, jsem zavolala Rose s Emmettem na pomoc. Život mé zatím nenarozené dcery je pro mě důležitější než můj šestiletý syn?

„Nemusíš si nic vyčítat. Potomek od partnera, kterého miluješ, je pochopitelně protežovaný.“ Rosalie se mě sice snažila utěšit, ale slova, která volila, mě trápila snad ještě víc. Vždy jsem se snažila být spravedlivá a milující matka bez ohledu na to, kdo je Edwardovým biologickým otcem. Myslela jsem si, že sourozence mít nikdy nebude, a proto mě ani nenapadlo, že bych ho vůbec někdy mohla... Co. Upozadit? Zapomenout na něj? To snad nedělám. Je to pořád můj syn a na tom se nikdy nic nezmění. Ale jak bude moci žít vedle sestry, která nebude stejná jako on?

„Spíš mě překvapilo, že jsi kvůli ní ochotná projít proměnou. Co já bych dala za možnost lidského života,“ Rose pokračovala ve svých úvahách nahlas a já potichu.

Další věc, ve které jsem dala přednost své dceři před synem. Kvůli ní jsem ochotná stát se upírem, abych jí mohla být nablízku. Nesmrtelný život jsem kvůli malému odmítala. Nedokážu si představit den, kdy by maličký zemřel a já musela být na světě bez něj. Zároveň ale nemůžu umřít a nechat své děti bez mateřské péče. Bylo mi jasné, že by okolo měly spoustu milujících bytostí, ale sama jsem věděla, že mateřskou lásku nic nenahradí. Se svojí matkou jsem se přestala sice vídat až v dospělosti, ale stejně mi pořád chybí. Jak hrozná musí být ztráta matky pro malé dítě?

A když se proměním v nesmrtelnou, minimálně rok možná i déle neuvidím malého Edwarda. Třeba nebude proměna nutná, třeba zvládnu porod bez problémů.

Nejspíš proto, abych si nic nenalhávala, mě malá bolestivě kopla, až jsem lehce vyjekla. V ten okamžik se do obývacího pokoje shromáždila kompletní upíří populace přítomná v našem domě.

„Lásko, co tě bolí?“ ptal se mě Edward se starostlivým výrazem.

„Nic,“ zašeptala jsem, abych se nerozbrečela.

„Nelži, máš slzy v očích,“ napomenul mě.

„To není bolestí. Já...“ Nechtěla jsem brečet před tolika svědky, ale první vzlyk, který ze mě vyšel proti mé vůli, mě přesvědčil o tom, že minimálně tenhle boj prohraji. „Jsem špatná matka.“ Rozbrečela jsem se, ani jsem netušila jak.

Po mém výstupu, nebo snad už na jeho začátku, jsem s Edwardem osaměla. Otíral mi slzy, ať už vlastními rty nebo kapesníkem. Ptal se mě, proč si to myslím, a snažil se mě všemožně přesvědčit o opaku, ale já věděla své. Ať se zachovám jakkoli, ať udělám cokoli, vždy tím upřednostním jedno z dětí a já věděla, které bych si vybrala. A její otec by si ji rozhodně nevybral. Pochopením téhle další životní nespravedlnosti na mě přišla další vlna zoufalství.

 

 

 

Zaslechla jsem radostný smích mého syna a pak jsem znovu usnula.

 

 

 

„Bello?“ zašeptal někdo a probral mě tak z tvrdého spánku. Tiché hlasy se o něčem radily. Nerozuměla jsem jim. Konečně se mi podařilo od sebe rozlepit víčka. Carlisle s Emmettem stáli kousek ode mě.

„Kde je Edward?“ zachroptěla jsem s vynaložením všech sil. Kde je můj syn, bylo jediné, co mě zajímalo. Poslední, co jsem si pamatovala, bylo, že šel s Emmettem ven.

„Oba jsou v dětském pokoji. Nechtěli tě budit,“ řekl Carlilse.

„Kolik je hodin?“ Šero mě mátlo.

„Půl osmé večer.“ Takže kluci mají svůj uspávací rituál.

„Malý už spí?“

„Je to fakt divný, ale ještě ne. Po tom všem, co jsme dneska podnikli, z Edwarda tahá třetí díl Medvídka Pú,“ smál se Emmett.

„Vážně? Myslela jsem, že ta knížka má jenom jedno pokračování,“ divila jsem se.

„To máš pravdu, ale to toho rošťáka neodradilo.“

Neohrabaně jsem se pokusila vstát. Chtěla jsem malému dát pusu na dobrou noc, ale tělo mě nechtělo poslouchat.

„Můžu ti pomoci?“ nabízel se ihned vždy ochotný Carlisle.

„Jen na nohy. Pak už to snad zvládnu. Díky.“

Cesta do schodů mi trvala neuvěřitelně dlouho. Začaly se mi při ní vybavovat myšlenky z doby před usnutím. Kdyby mi nějaké slzy zbyly, asi by se mi zase tlačily do očí. Budu matkou dvou dětí, ale... Nechtěla jsem si to opakovat. Musím si vybrat a já si vybrala dřív, než jsem o tom měla vůbec tušení. O to větší výčitky svědomí mě trápily.

„A když se Prasátko nastěhovalo k Ijáčkovi, nebylo to Medvídkovi Pú líto?“ ozývalo se z pokoje, když jsem klepala na dveře.

„Můžu se přidat?“ nakoukla jsem do pokoje.

„Mamí!“ vykřikl ten malý nezbeda a hned uvolňoval mi místo vedle sebe v posteli. Edward, který seděl v křesle vedle něj, se ke mně otočil. Kdybych ho neznala tak dobře, možná by mě svým úsměvem přesvědčil o bezstarostném okamžiku, ale jeho zpytavý pohled mluvil za vše.

„Zlatíčko moje, netrápíš moc tatínka? Už je hodně hodin, měl bys spát.“ Sice jsem ho pobízela k odpočinku, ale místo nočního klidu jsem si vlezla k němu do postele a přikryla nás oba peřinou.

„Když mně se ještě nechce a táta zná pokračování Medvídka Pú.“

„Jak je ti?“ ptal se mě Edward opatrně.

„Lépe,“ odbyla jsem ho, aniž bych se mu podívala do očí. Nebyla to pravda a on to poznal, ale kvůli malému se nic jiného než pohádky řešit nebude.

„Zlatíčko, mám tě tolik ráda.“ Přitiskla jsem si malého k boku a políbila ho do vlásků.

„Já tebe taky mami a malinkou,“ zašveholil ten malý rozkošník a opatrně mě pohladil po bříšku. Tolik narostlo za těch pár hodin spánku. „Bude se taky jmenovat jako ty?“

„Proč by se měla jmenovat jako já?“

„Když já mám jméno po tátovi, tak ona by se měla jmenovat přece po tobě.“ To bylo poprvé od doby těhotenství, co jsem slyšela smích svého muže. Znělo to tak krásně. Jak ráda bych tuhle chvíli natáhla na co nejdelší dobu.

„Tak jak se bude jmenovat?“ nedal se maličký.

„To nám poví tatínek,“ řekla jsem s upřeným pohledem na jmenovaného. Rozesmátá tvář byla ta tam.

„Nebudu ničemu dávat jméno,“ pronesl odměřeně.

„Nemusíš, jen mi prozraď, jak se jmenovala tvoje maminka?“

„Elizabeth,“ zavrčel, ale přesto jsem měla dojem jistého náznaku dojetí.

„Hurááá, budeme mít Lízu!!!!“ vykřikl náš malý divočák a začal radostně skákat po posteli.

 

 

 

„Nemůžeš jít dnes do práce, vždyť jsi téměř nespala,“ zlobil se na mě Edward, ale já se stále pokoušela přemluvit své tělo k tomu, aby vstalo z postele bez pomoci.

Ano, nemohla jsem spát, ale celou noc jsem pečlivě předstírala hluboký plynulý dech. Tedy alespoň když to šlo. Kromě těžkých myšlenek mě trápily i malé, téměř neznatelné křeče, ale odmítala jsem o tom mluvit. Něco podobného jsem prožívala i při svém prvním těhotenství. Není třeba přidělávat okolí další starosti.

„Slíbila jsem to a nemůžu se omluvit dnes. Víš, jak obtížně se shání narychlo suplování?“

„To je mi jedno. Oni si poradí. Ty musíš odpočívat.“

„Když ti dokážu, že jsem schopná sama se připravit k odchodu, odvezeš mě?“

Cosi nesrozumitelného zamumlal a zavrtěl hlavou. Pak s povzdechem pronesl: „Ale řekneš mi, když ti nebude dobře, a já pro tebe hned přijedu. Slibuješ?“

Vítězoslavně jsem přikývla a v návalu euforie nad vítězstvím se mi podařilo bez problému vstát z postele a dojít do koupelny. Mimo dosah neustálého pátravého pohledu jsem se konečně uvolnila.

Stát rovně dalo velkou práci a nebylo to jen tím, že moje proporce opět nabyly. Únava a občasný kopanec do slabin mi se stabilitou moc nepomáhaly. Při čištění zubů jsem si musela na chvíli sednout na záchod, abych si odpočinula.

To nevadí, při výuce klidně můžu sedět za stolem, o který se případně můžu opřít.

Velice pomalu jsem se převlékla do oděvu, který jsem si připravila. Chtěla jsem zrovna zhodnotit svůj zjev v odrazu zrcadla, když jsem ucítila lehké zaškubání a pak ostrou bolest. Z úst mi vyšel nekontrolovatelný výkřik.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

HMR

10)  HMR (27.10.2014 19:54)

Rowana

9)  Rowana (10.12.2013 20:08)

Bella nemá to těhotenství ani trochu lehké. A to nemluvím o jejím zdravotním stavu. Být pořád našponovaná, pořád v pozoru, v napětí. Nemoci ani na chvilku polevit v pozornosti. Být ve střehu před člověkem, který by ji měl první opatrovat a být jí oporou. To je hodně tvrdé sousto.
A ten konec také nezněl moc nadějně.

emam

8)  emam (20.11.2013 18:29)

Páni, tolik komentářů jsem snad u žádné kapitoly ještě neměla Moc vám všem děkuji Ráda bych kdyby se mi povedlo, jako poděkování, napsat kapitolu do konce týdne, ale zdá se, že se proti mě děti spikly. Příští týden to jistí;)

7)  a. (20.11.2013 17:34)

6)  hela (20.11.2013 13:59)

ááááá ty mi to takhle utneš okamžitě a nutně potřebuju pokračování, bo si ukoušu nehty
krásná kapitolka

SestraTwilly

5)  SestraTwilly (19.11.2013 21:27)

Au,chuďa Bella...čo sa stalo?Však rodiť ešte nemôže ...som zvedavá,ako to dopadne.
Pekná kapitolka Ema,rýchlo ďalšiu,lebo si
to strihla v najlepšom...:)

DopeStars

4)  DopeStars (19.11.2013 21:17)

Perfektná kapitola!

Kate

3)  Kate (19.11.2013 19:55)

To bylo ale krátký!!! Co se jí stalo? Malá jí zlomila kost nebo už se bude rodit? Malej Eda je poklad. Ale nevím, jak bych se rozhodla já, je tu řešení pro dobro Edy i malé? Mohlo by to být jako v knize, Bella by se skvěle ovládala a nemohla by jako novorozená ublížit Edovi. ;) Rychle další kapitolu nebo mě máš na svědomí...

2)  BabčaS (19.11.2013 18:20)

1)  danje (19.11.2013 18:06)

tak jo,ale honem další .

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek