Sekce

Galerie

/gallery/pb.jpg

Ztráta naděje...

Ležela jsem. Bylo mi jedno kde, protože mi bylo naprosto jasné, co se stalo. Ztráta vědomí by byla milosrdná, ale já vnímala úplně všechno, co se dělo uvnitř mého těla. Ostrá bolest, krvácení a křeče. Někdy mezi silným bodnutím a následným škubnutím jsem se zhroutila k zemi. Vše tak silné, že při pouhé vzpomínce se mé tělo opět schoulilo. Jenže to už je jen minulost, poslední vzpomínka na moment života, ve kterém mě opustila naděje.

Odmítla jsem otevřít oči, ze kterých mi začaly stékat slzy. Je pryč, Ona se nikdy nenarodí. Moje malá Elizabeth.

„Lásko,“ zašeptal mi u ucha, ale já se mu nemohla podívat do očí. Ztratila jsem naši holčičku, nebyla jsem dostatečně silná, abych ji donosila.

„Lásko, prosím, podívej se na mě.“ Byl zoufalý, ale ne tolik jako já.

Jen jsem zavrtěla hlavou. Až nyní jsem si uvědomila, že drží mou ruku ve své a hladí mě po čele. Vadilo mi to, proto jsem se k němu otočila zády.

„Bello, odpusť mi. Nechtěl jsem... Nemohl jsem tomu zabránit. Kdybych to jen tušil.“

„Proč se omlouváš?“ zašeptala jsem a konečně otevřela oči. Nemocniční pokoj mě překvapil, ani jsem nepostřehla, kdy jsem se sem dostala.

„Je to všechno moje vina, to kvůli mně jsi málem zemřela.“

„To ona, naše maličká, umřela a jediná na vině jsem já. Nedokázala jsem ji donosit.“

„Lásko, prosím, neplač. Ty si nemáš vůbec co vyčítat. Podívej se na mě, slyšíš?“

Slyšela jsem, ale dívat se na jeho krásnou tvář, jakou měla mít i ona, bylo pro mě nemožné.

Vrzly dveře a kdosi vešel dovnitř.

„Požádal jsem o tišící léky,“ oznámil Carlisleův hlas.

Nechtěla jsem před ním brečet, ale šlo jen s velkou námahou zastavit mé zoufalství. Když se mi to skoro podařilo, otočila jsem se na svého tchána.

„Jak je ti?“ ptal se.

Cosi nepříjemného na pravé ruce mně vadilo. Kanyla?

„Ztratila jsi hodně krve, hrozilo ti vykrvácení.“

„Vykrvácení?“ opakovala jsem nevěřícně. Domnívala jsem se, že proudy krve, které ze mě odcházely, patřily hlavně jí, že patřily k potratu. „Carlisle, co se stalo?“

„Bello, opravdu to chceš slyšet teď? Možná bychom s tím měli počkat, až ti bude lépe,“ nabízel Edward. Tím, že mě oslovil, mě mimoděk donutil, abych se na něj podívala. Nikdy nebude existovat nádhernější bytost, než je on, ale jeho výraz v obličeji... Copak upír může vypadat unaveně a tak ztrápeně? Natáhla jsem k němu ruku, tolik jsem si přála ho utěšit. Smutně se pousmál a pevně mi stiskl dlaň. Byla to pro mě opora, se kterou jsem byla schopná vyslechnout snad cokoli. S tázavým pohledem jsem se opět otočila na Carlislea.

„Stalo se to, čeho jsem se nejvíc obával. Děloha nebyla schopna dokončit vývoj dítěte, a proto došlo k samovolnému potratu, ale ona se chovala, jako by šlo o interupci. Stejně jako lidské dítě se bránila všemi prostředky, které měla, aby nemusela předčasně ven.“

„Ona? Řekl si, že se bránila? Takže jste ji zachránili?“ zableskla malá naděje v mém srdci.

„Je mi líto, ale nedalo se pro to děvčátko nic udělat. Byla hrozně slabá.“ Tím Carlisle udusil poslední toužebnou jiskřičku.

„Holčičko moje,“ zašeptala jsem a mimoděk rukama objala splasklé břicho, jako bych ji ještě mohla pohladit. Měla jsem pravdu, měla to být naše maličká Lízinka. Zase mi voda tekla po tvářích, ale bylo mi to jedno.

„Není nutné Bellu obtěžovat dalšími podrobnostmi,“ ozval se Edward.

„Ještě něco bych měla vědět?“

„Ano, ale necháme to na později. Měla by sis odpočinout.“ Carlisleův profesionální přístup mě začal rozčilovat. Na co chtějí pořád čekat? Nic už se přeci nezmění, když je ona pryč.

„Chci to slyšet hned,“ řekla jsem rázně. Edward mě pevněji stiskl ruku, až to lehce zabolelo.

„Došlo k poškození veškerých pohlavních orgánů,“ Carlisle zaváhal, jestli má pokračovat. „Měla bys vědět, že některé byly natolik poškozené, že je bylo nutné odstranit.“

„Co to znamená?“ Nechápala jsem pořád, proč se vše dozvídám po nesrozumitelných útržcích.

„Lásko, to znamená, že žádný další zázrak už přijít nemůže,“ dokončil Edward mou diagnózu.

Žádný další zázrak – hučelo mi v uších. To mohlo znamenat jen jednu věc. Nikdy nebudu mít dítě se svým mužem. Moje tělo už bude vždycky prázdné. Nikdy nebude existovat dítě podobné Edwardovi. Nikdy nebudeme mít dceru a to všechno kvůli mně. Nejraději bych se celá schovala před světem, ale jediné, co jsem mohla ukrýt, byla má tvář v dlaních.

„Odpusť mi, nikdy jsem nechtěl, abys musela tím vším projít.“

„To ve mně je chyba. Nikdy, už nikdy ti nebudu moct dát dítě. Už nikdy, nikdy...“ opakovala jsem stále dokola v slzách.

 

 

 

 

„Chci domů. Není nutné, abych zabírala nemocniční lůžko další den. Určitě bude pro někoho jiného potřebnější.“

„Neměla bys pospíchat.“

„Carlisle, jak by se mohla lišit tvá péče v domácím prostředí od toho nemocničního?“ To byl silný argument, kterého jsem musela využít, dokud byl můj muž pryč. Nechtěl mě nechávat samotnou, ale nejsem jediná, kdo potřebuje péči. Je přeci také otcem.

Nechtěla jsem, aby mě náš maličký takhle viděl. Není to sice poprvé, co ležím v nemocnici, ale je to poprvé, kdy se skutečně necítím dobře. Nicméně, déle než týden tu být nehodlám.

„Jsi sice mimo riziko, ale pořád je zde kvalitnější vybavení.“

„Kvalitnější možná, ale já ho už určitě nebudu potřebovat. Zato doma na mě čeká syn, který se už nemůže dočkat. Carlisle, prosím, odvez mě domů. Bylo by tak hezké malého překvapit, až přijde ze školy.“

„Víš, že se na mě Edward bude zlobit?“

„Vím, ale také to není nic, co by ti neodpustil.“

Povzdech a pokývání hlavou prozradily, že mám vyhráno.

„Díky, za všechno.“

„Bello, jsi jako má dcera. I Esmé to tak cítí. Škoda jen, že s vámi nemůžeme být častěji.“

„Carlisle, já...“

„Nemusíš se omlouvat. Všichni chápeme, že bezpečnost Juniora je nade vše.“

 

 

 

„Mamí, spíš?“ Spala jsem, tedy ještě před tím, než se mě zeptal.

„Zlatíčko, už jsi doma?“ ptala jsem se rozespale.

„Promiň, tvrdil, že ti dá jen pusu a nechá tě spát,“ omlouval se Edward.

„To nevadí. Jsem tak ráda, že už jste doma.“

„Tolik jsi mi chyběla,“ objímal mě maličký.

„Ty mně taky.“

„Maminko a nic si z toho nedělej. Budeme si půjčovat Bellku.“

„Ty můj povídálku,“ zavzlykala jsem. Maličký se mě sice snažil utěšit, ale povedl se mu pravý opak. Vzpomínka na Charlottinu holčičku mi ještě víc připomněla mou prázdnou náruč, která se už nikdy nenaplní.

„Mamí?“ ozval se udivený hlásek, na jehož majitele jsem přes slzy jsem neviděla.

„Pojď, Emmett s Rose čekají. Slíbili ti přeci, že tě vezmou na pouť.“

„Jéé a půjdeme taky na horskou dráhu?“ Hlasy se vzdalovaly.

Sotva jsem měla chvilku na uklidnění, když se vrátil Edward, sedl si ke mně na postel a objal mě. Odtáhla jsem se, jak mi to jen bolavé tělo umožnilo.

„Promiň, mám ti přinést léky na bolest?“

„Ne, díky. Ty mi nepomůžou.“

„V nemocnici bys měla víc klidu.“

„Asi ano, ale mně je doma lépe.“

„Opravdu?“ měřil si mě pohledem plným pochybností.

„Chci spát.“

„Mám odejít?“

Zavřela jsem oči, abych potlačila další příval smutku.

 

 

 

„Sešla bys na chvíli dolů?“ prosil mě Edward několik dnů po mém návratu z nemocnice. Překvapilo mě to, protože jsem z pokoje v podstatě nevycházela. Nechtělo se mi, ale pokud je potřeba, abych u něčeho byla, musela jsem se přemoct.

„Překvapení,“ vykřikl maličký, sotva mě spatřil na schodech.

„To si nemohl vydržet, až sejde dolů?“ stěžoval si Emmett.

„Všechno nejlepší,“ zašeptal mi do ucha můj muž a políbil mě na tvář.

V rozpacích jsem se podívala do tváří všem přítomným. Až na jedna malá očka mě všichni sledovali a vyčkávali na mou reakci. Bylo mi úzko, tak ráda bych vyhověla jejich očekávání, ale nešlo to.

„Nezlobte se,“ vyhrkla jsem a nejrychlejší možnou chůzí jsem zamířila zpátky do ložnice. Edward mě pochopitelně následoval a sotva za námi zavřel dveře, spustil: „Omlouvám se, ale doufali jsem, že tě to přivede na jiné myšlenky.“

„Opravdu si myslíš, že je nejvhodnější čas na oslavu? Rozumím tomu, že jsi Ji nechtěl, ale jak sis mohl myslet, že budu schopná něco slavit?“ Jako by mi už tak nebylo dostatečně hrozně.

„Tvoje narozeniny jsou důvodem k oslavě. Všichni jsme rádi, že tě máme, a já obzvlášť.“ Chtěl mě obejmout, ale nenechala jsem se. „Chápu, že nemáš na nic náladu, ale není dobré, aby ses pořád zavírala do své samoty.“

„Já se nezavírám, ale odpočívám. Jsem unavená a nešťastná. To nedokážeš nikdy pochopit, protože nevíš, co je to ztráta vlastního dítěte. Pro tebe byla jen cosi nechtěného, ani to slovo, kterým si ji nazval, mi nejde přes pusu. Nemůžeš mi rozumět. Ale snad budeš rozumět tomu, že chci mít svůj klid. Jediné, co potřebuji, je, abyste mi všichni dali pokoj.“ Až při poslední větě mi došlo, že na něj v slzách křičím.

Rezignovaně odešel z místnosti. Jak ho jen mohlo napadnout, že bych chtěla slavit svoje narozeniny. To mám slavit, že je mi sto šedesát? Alespoň tak jsem se cítila. Věk vždy souvisí spíš s rozpoložením ducha než se skutečným fyzickým stářím. Obě moje děti mi přidaly léta. Když se narodil Edward a já se stala svobodnou matkou na studiích, přišlo mi, že mi nemůže být míň než třicet, a tak jsem to vnímala až do ztráty Elizabeth. Ta zkušenost, kdy žena přijde o dítě... I sto šedesát let je málo, ale k čemu jsou mi čísla. Vždyť je naprosto jedno, že ve skutečnosti bych měla dnes oslavit dvacet osm.

 

 

„Nesu ti jídlo a přišli jsme se rozloučit,“ oznámila mi Rosalie.

„Už odjíždíte?“ zamrkala jsem překvapeně očima. Trochu mě to probralo z otupělosti.

„Myslím, že je nejvyšší čas dát vám trochu soukromí,“ zakmital Emmett obočím. Snad měl pravdu. Doma jsem byla několik dnů možná týdnů. Jak dlouho vlastně? Přišlo mi, že spím pořád, ale jídlo a pláč tu jednolitost narušovaly.

„Esmé se na vás už určitě těší,“ snažila jsem se na ně usmát.

„Moc tě pozdravuje a vzkazuje, že kdybys cokoli potřebovala, ráda ti pomůže.“

„Díky Rose. Já vím, jste naše rodina. Nejspíš byly moje obavy zbytečné.“ Když dokázali odolat mé krvi při ztrátě maličké, možná bychom je mohli někdy přijet navštívit.

„Že bys nám švagrová někdy půjčila Juniora na hraní?“ Emmett ďábelsky přimhouřil oči. Věděla jsem, že jde o žert, ale zasmát jsem se nedokázala. Rose do něj šťouchla loktem a on se jen potutelně zasmál.

„Kdy vám to letí?“

„Za hodinu,“ odpověděla Rose.

„Eda chtěl jet s námi, ale pak uznal, že školní výlet do zoo bude zajímavější.“

„Skoro se divím, že po těch týdnech s tebou ho ještě lákají další zvířata,“ rýpla si Rose do svého muže.

„Zatím si na mě nikdo nestěžoval,“ Emmett ji popadl do náruče a políbil.

Rozpačitě jsem začala muchlat cíp peřiny a skoro neslyšně hlesla: „Carlisle jede s vámi?“

„Promiň,“ zahihňala se Rosalie jako malá holka. „Ne, chce být u tebe, když bys ho ještě potřebovala.“

„Aha.“

„Copak ti to Edward neřekl?“ divil se Emmett.

Zastyděla jsem se a jen pokrčila rameny. Edward u mě byl pokaždé, když jsem se probudila. Pomáhal mi do koupelny, nosil mi jídlo a cosi vyprávěl. Jenže já nebyla schopná poslouchat. Vždy jsem si honem odbyla, co bylo třeba, a honem jsem spěchala do světa snů, kde jsem nic necítila. Léky na bolest mi s mými útěky pomáhaly. Dobře se po nich usínalo.

Rose se na mě zamračila a oslovila mě přísným hlasem: „Já chápu, že jsi nešťastná, ale máš syna, který tě potřebuje. Nemůžeš kvůli němu po zbytek života fňukat nad ztrátou dcery.“

„Já nefňukám.“

„Miláčku, to jsi snad trochu přehnala,“ napomenul ji Emmett.

„To Bella přehání. Kdy jsi viděla Edu naposledy? Víš vůbec, jak se mu daří ve škole, kolik má kamarádů nebo co už se naučil? On se po tobě pořád ptá, ale Edward nechce, aby tě zbytečně rušil. Opravdu by ti tolik vadilo, kdyby za tebou jednou denně přišel?“

„Já myslela...“ Nedokončila jsem, protože to nebyla pravda. Vůbec jsem nad svým synem nepřemýšlela. Jediné co se mi honilo hlavou, byl obraz mojí maličké, který se mi čím dál tím víc vzdaloval.

„Měli bychom jít, aby nám to neuletělo,“ řekl Emmett a vzal Rose za ruku.

„Rosalie, promiň. Oběma se vám omlouvám. Vynasnažím se zase fungovat.“

 

 

 

Slib, který jsem dala Rose, jsem se opravdu pokusila zrealizovat hned druhý den ráno. Bez ohledu na Edwardovi protesty jsem šla na snídani do jídelny a jedla po mnoha týdnech se svým synem. Jeho nadšení nemělo konce. Pořád by mi vyprávěl o tom, co ho potkalo ve škole a že dnes jedou na výlet. Zvířata ve zdejší zoo budou mít asi štěstí, když si je nebude chtít všechny odvést domů. Do školy ho odvezl Carlisle.

„Měla bych zavolat do práce a domluvit se, kdy nastoupím. Snad si za mě už nenašli náhradu,“ mumlala jsem spíš pro sebe, takže mě Edwardova odpověď překvapila.

„Už chceš nastoupit? Vždyť si teprve vstala z postele.“

„Já vím, ale musím se začít věnovat záležitostem, které mě potřebují. Kde mám telefon?“

„S Dianou jsem už mluvil. Ve škole se tě nemůžou dočkat, ale to neznamená, že tam musíš spěchat.“

„S Dianou? vy si tykáte?“ To mě poněkud překvapilo.

„Ano, byl jsem za ní, ještě když jsi ležela v nemocnici. Ujistil jsem ji, že o práci stojíš, ale nečekaný zdravotní stav ti znemožňuje okamžitý nástup.“

„Co si vlastně myslí, že mi je?“

„Věděla, že za tebou jedu do nemocnice. Namluvil jsem jí, že jsi měla úraz, který poukázal na složitější zdravotní komplikace. Nic konkrétního neví.“ A ode mě se ani nic víc nedozví. Lhát nedokážu a pravdu říct také nemůžu. Můj potrat byl kuriozitou i pro lékařský tým newhampshirské nemocnice. Jediné štěstí bylo, že Carlisle mohl, díky svým známostem, být hlavním chirurgem při zákroku a další mlčení se určitě zařídilo značnou finanční částkou.

„Půjdu nahoru a projdu si osnovy. Chtěla bych příští týden nastoupit.“ Konečně jsem se zvedla od stolu a pomalu zamířila ke schodům.

„Máš k obědu nějaké speciální přání?“

„Ne, nebo vlastně ano. Budu vařit.“ Vyšla jsem pár schodů. „Jo a chci zajet pro malého do školy.“

„Dobře,“ Edward se na mě usmál, ale mě to jen popohnalo k další práci.

 

 

 

Najednou jsem měla plné ruce práce. Nebylo toho moc, ale mému unavenému organismu to stačilo. Rozhodla jsem se, že příprava jídla by měla být moje doména. Máma přece nejlépe ví, co jejímu dítěti chutná. Ale po několika neúspěších jsem si přestala být tím tvrzením jistá.

Příprava na výuku nebyla nijak složitá. Vše jsem měla hotovo ještě před... Před tím, než jsem byla v nemocnici. Jen jsem si to chtěla znovu přečíst, osvěžit si paměť. Ale nad písmenky se mi zavíraly oči.

Trvala jsem na tom, že budu malého vozit do i ze školy. V autě jsem sice byla, ale Edward mě odmítl pustit za volant. Asi měl pravdu, že bych to možná ještě nezvládla. Tlumící léky jsem sice už přestala brát, ale slabost se mě pořád nepouštěla. Přesto jsem trvala na návratu do zaměstnání. Nemohla jsem se dočkat, až opustím náš dům a začnu dělat konečně zase své povolání. Škola a její studenti, které sice ještě neznám, mě potřebují. A já nejspíš potřebuji je.

První den, kdy jsem se měla vrátit k tabuli, jsem do školy vešla dost nejistě. Nové prostředí, nové tváře a nejistota, pramenící z ostychu před cizími lidmi, mi byla vždy v mé profesi na obtíž. Naštěstí stačilo, když zazvonilo a třída se naplnila.

„Jsem Isabella Sw... Cullenová,“ poprvé jsem se představila třídě novým příjmením, bylo to zvláštní.

Celý den mi utekl jako voda, ale bylo mi neskutečně dobře. Poprvé od ztráty maličké jsem měla pocit, že dělám něco smysluplného. Škoda, že mám jen částečný úvazek. Dva dny v týdnu byly pro mé kantorské nadšení málo. Vymýšlela jsem všelijaká témata esejí a alternativních přístupů k antické i středověké literatuře. V osnovách sice ta dvě období nikdy nezabírají mnoho místa, o to větší důraz je třeba na ně brát.

Po několika týdnech jsem přišla za ředitelkou Parkerovou s návrhem nového volitelného předmětu, který se měl věnovat slovanským literárním pramenům. Můj nápad se setkal s nadšením a mně přibyla práce. Mimo jiné, návštěva kanceláře mé nadřízené skončila pozváním pro mě a mého muže na večírek pro zaměstnance školy.

Bohužel to nešlo odmítnout, ale kdo pohlídá malého?

 

 

 

„Johny chtěl, abychom Doně tu panenku nevrátili, ale mně jí bylo líto,“ vyprávěl náš malý školák historku ze školy.

„Takže jsi ji vrátil?“ ptala jsem se.

„Jo, počkal jsem, až Johny půjde domů, a pak jsem jí tu hloupou pannu dal. Ale málem jsem to nestihl, protože její maminka přijela dřív.“

„Ale víš, že jste jí tu hračku vůbec neměli brát.“

„Jasně, že vím. Jenže když ona žalovala učitelce o té trávě.“

„Tys bral do školy nějakou trávu?“ zděsila jsem se. Je tohle možné už v první třídě?

„Ale ne do třídy. S Johnym jsme ji naházeli Doně do skříňky. Když ji otevřela a všechno se vysypalo ven, vypadala jako vodník,“ smál se ten malý uličník s plnou pusou. Sice mě jeho lumpárna moc nepotěšila, ale ulevilo se mi, když mi došlo, o jaké trávě to je vlastně řeč.

„Můžu si přidat?“ ptal se sotva spolkl poslední sousto.

„Ještě?“ nevycházela jsem z údivu, protože v něm zmizela už druhá porce. Asi to bylo tím, že po dlouhé době vařil Edward. Já se dnes zdržela ve škole, takže jsem nestihla kuchařské povinnosti.

„Můžu ti taky nandat?“ ptal se mě náš kuchař s úsměvem, zatímco dával další porci těstovin před malého.

„Ne, díky. Mám ještě nějak testy k opravě,“ začala jsem se zvedat od stolu, když jsem si vzpomněla. „Edwarde, na pátek jsme dostali pozvání na večírek. Diana mi schválil ten nový předmět a přišlo mi nevhodné jí to hned odříct.“

„Mohli bychom jít,“ řekl nadšeně, ale když se na mě podíval, dodal: „Pokud chceš?“

„Já nevím, ale asi by to bylo vhodné. Vlastně ani pořádně neznám svoje kolegy. Jenže, kdo pohlídá malého.“

„Já se pohlídám sám,“ ozvalo se nesrozumitelně přes pusu plnou těstovin.

„To určitě,“ reagovala jsem nesmlouvavě, ale jemu to zřejmě tak nepřipadalo.

„Už chodím do školy, nepotřebuju, aby mě někdo hlídal.“

„Esmé se po tomhle rošťákovi stýská,“ podrbal malého ve vlasech. „Když by ti to nevadilo, ráda by přijela, i kdyby jen na jeden večer.“

Nevěřícně jsem se podívala na svého muže. Jak může něco takového navrhnout poté, co Jasper a málem celá jeho rodina malému ublížili?

„Carlisle by určitě přijel také,“ snažil se mě uklidnit. Vzpomněla jsem si na poslední tchánovu návštěvu. Ani jsem mu za všechno pořádně nepoděkovala, než odjel. Jemu ani Rose a Emmettovi nikdy nebudu moct pořádně za všechno poděkovat. Můj poslední rozhovor s Rosalií mě donutil konečně vstát z postele. Už tenkrát jsem zvažovala, že bychom se mohli s Cullenovými zase vídat, a když by s Esmé přijel i Carlisle...

„Tak dobře, ať přijedou.“

 

 

 

Páteční večer přišel nějak moc brzy. Vůbec se mi nikam nechtělo a nebylo to jen tím, že jsem o takové akce nikdy nestála. Neměla jsem náladu na společenské rozhovory a umělé úsměvy. Jenže slíbila jsem to své nadřízené a navíc Edward vypadal nadšeně. Prostě to už nejde odříct.

Výběr oblečení byl jednoduchý. Barvu jsem vybrala podle své nálady a nějaké černé kalhoty s topem ve stejném odstínu se v šatníku od Alice  našly hravě. Sice umyté, ale nepěstěné vlasy jsem stáhla do culíku, kde na sebe budou upoutávat pozornost nejméně. Make-up v mém případě má pouze maskující hodnotu, jak jinak schovat bledou až téměř popelavou pleť, černé kruhy pod očima a stále opuchlá víčka. V noci jsem se často budila s pláčem, který jsem se vždy neúspěšně pokoušela maskovat před svým mužem. Pouze ve spánku se mi nedařilo dodržet slib, který jsem dala sama sobě – věnovat se záležitostem, které mě potřebují, a ne smutku.

„Moc ti to sluší,“ zhodnotil můj vzhled Edward čekající u dveří. Tvářil se tak, že bych jeho milosrdné lži málem uvěřila. Nabídl mi rámě, ale já očima hledala malého.

„Ještě se musím rozloučit. Edwarde?“ zavolala jsem nahoru.

Místo malého sešel dolů Carlisle: „Obávám se, že ho dolů dostaneme jen kouzlem. S Esmé prohlíží knížky, které jsme mu přivezli.“

Se zklamaným povzdechem jsem se neochotně otočila ke dveřím.

„Užijte si to,“ ozvalo se za mými zády.

 

 

 

„Od kdy se školní večírky konají v jedné z nejlepších restaurací ve městě?“ divila jsem se, když jsme přijížděli k restauraci La Rochel.

„Asi od té doby co ředitelka školy a majitel podniku jsou sourozenci,“ mrkl na mě Edward. „Ale měl bych tě varovat, jestli čekáš francouzské speciality, budeš zklamaná. Tady se na lecčem šetří.“

Vlastně mi bylo jedno, jaké občerstvení se podává. Dodávání potravy mému tělu patřilo v posledních týdnech jen k životní nutnosti. Podmínka pro to, abych mohla plnit svoje mateřské a pracovní povinnosti.

Po seznámení s mými kolegy, kterých bylo tolik, že si jména hned tak nezapamatuji, začala snaha o zábavu. Dokonce hrála hudba, při které se začaly nějaké páry vlnit. Edward mi šel pro pití, když si ke mně přisedla jedna ze starších členek učitelského sboru.

„Váš manžel je fešák. Nezlobte se, že to říkám, skoro se divím, že je ženatý,“ brebentila.

„Vážně?“ pronesla jsem rozpačitě.

„Tipovala bych, že je starý asi tak jako moje dcera. Víte, ona se dostala na Darthmont. Měla skvělé výsledky, proto ji vzali bez přijímaček. Ona se vždycky skvěle učila. Od první třídy měla ty nejlepší výsledky. Mě to nepřekvapilo, protože už ve školce byla za hvězdu.“ Nostalgicky si povzdechla. „Kdo by to řekl, že moje malá holčička, které jsem ještě nedávno vyměňovala plenky, je už na vysoké.“

Vtom se vrátil Edward s mojí minerálkou. Položil ji přede mě na stůl, lehce se uklonil a natáhl ke mně ruku: „Smím prosit?“

„Nezlob se, ale necítím se na tanec.“

„Dáte košem, takové neodolatelné nabídce?“ divila se ta upovídaná paní.

„Není mi dobře, ale pokud vám výzva k tanci přijde neodolatelná, možná byste mě mohla zastoupit?“ navrhla jsem. Edward vždycky rád tančil, nemusí o zábavu přijít jen proto, že nemám náladu.

K paní Doolitlové, jak jsem si později osvěžila její jméno, se choval se stejnou noblesou jako ke mně. Já se mezitím pokoušela tvářit jak jeden ze spokojených účastníků večírku.

„Bylo to neuvěřitelné. Představte si, že...“ vyprávění ředitelky Parkerové přerušil Edwardův příchod.

„Promiňte, lásko, můžu tě na chvilku ukrást?“

„Děje se něco?“ ptala jsem se, sotva jsme popošli pár kroků stranou.

„Nic, jen si chci na chvíli užít svou ženu,“ objal mě rukou okolo pasu a přitáhl si mě k sobě.

„Nebuď dětinský, jsme spolu přeci pořád,“ nevěřícně jsem zavrtěla hlavou a vrátila se do hloučku lidí, od kterého mě odvedl.

 

 

 

Když jsme se konečně dostali domů, byla jsem hrozně unavená a štvalo mě, jak jsem nasáklá cigaretovým kouřem. Nemohla jsem se dočkat, až ten smrad ze sebe umyji. Odložila jsem si kabát a sako. Najednou mě zezadu objaly studené ruce a o můj krk se lehce otřely rty.

„Nebyla jsi jen nejkrásnější ženou večera, ty jsi žena s nejsladší šíjí na světě,“ zašeptal mi můj muž do ucha.

„Edwarde,“ snažila jsem se vymanit z jeho objetí, „nezlob se, ale jediné, na co mám v tuhle chvíli pomyšlení, je sprcha a spánek.“

„Promiň, jistě. Musíš být unavená,“ konečně mě pustil ze svého sevření a já mohla zamířit do koupelny.

Oblečení jsem ze sebe s odporem skoro strhala. Ani jsem netušila, jak jsem si odvykla zakouřeným podnikům. Nedočkavě jsem vlezla pod vodu. V hlavě se mi honily události dnešního večera. Nevím, proč si vůbec pamatuji všechno to nesmyslné blábolení všech okolo. Ale jedno vyprávění se mi vrylo do paměti, až moc. „Kdo by to řekl, že moje malá holčička, které jsem ještě nedávno vyměňovala plenky,je už na vysoké.“ Proč jsem jen tohle musela slyšet?

Vypnula jsem vodu, zabalila se do ručníku a podívala se do zrcadla. Nevnímala jsem svůj odraz, ale odraz koupelny a místa, na kterém jsem stála. Tady jsem o Ni přišla, tady mě opustila moje holčička. Nikdy ji neuvidím, jak začne chodit a mluvit. Nikdy nepůjde do školy.

Od odjezdu Rosalie jsem se snažila svůj smutek potlačit a věnovat se práci, domácnosti a malému. Jenže nic nedokáže nahradit Ji.

Tichý pláč se postupně začal proměňovat v hlasitý nářek, kterému jsem nedokázala zabránit. Jediné, co ho na chvilku přerušilo, bylo zaťukání na dveře a Edwardův hlas: „Bello, co ti je? Můžu dál?“

Nebyla jsem schopná promluvit, ale nechtěla jsem, aby za mnou přišel. Potřebovala jsem být sama, proto jsem rychle zamkla dveře.

 

 

 

Netuším, jak dlouho trvalo, než jsem byla schopná vyjít z koupelny. Otevřela jsem dveře a ani nepřekročila práh, protože jsem překvapením ztuhla. Přede mnou byl výjev, který bych nikdy nečekala. Edward seděl na zemi u nohou naší postele, lokty se opíral o pokrčená kolena a svěšenou hlavu schovával v dlaních. Nechápala jsem, co se stalo. Byla jsem v takovém šoku, že jsem pouze dokázala na něj zírat.

„Zasloužím si to, já vím. Ale pořád jsem měl naději, že tě nějakým způsobem dokážu získat zpátky. Dnešní večer mi však ukázal, jak moc si namlouvám, že vůbec existuje nějaká možnost naší společné budoucnosti. Ztratil jsem tě,“ mluvil rozechvělým hlasem. „Ale já nedokážu odejít a opustit vás, opustit tebe,“ podíval se na mne a jeho tvář byla plná bolesti. „Miluji tě a navždy budu. Dovol mi, prosím, být ti alespoň nablízku, jako dosud. Slibuji, že se budu držet stranou, jen mě od sebe neodháněj.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

HMR

10)  HMR (27.10.2014 20:16)

koukám, že nám ta zeď roste a roste...

emam

9)  emam (11.12.2013 14:26)

Moc vám všem děkuji za komentáře a omlouvám se, že to s pokračováním tak vázne. Blížící se Vánoce a zejména Vánoční modlitba trochu komplikují pokračování Překážek. Ale do konce týdne snad bude Osmnáctá venku;)

Rowana

8)  Rowana (10.12.2013 21:08)

Uff, tak to byla dost drsná kapitolka. Srovnání s horskou dráhou mi tentokrát ale ani trochu nesedí. Přes vrchol atrakce se totiž vozíčky přehouply už na konci minulé kapitoly. A teď to byl jen jeden dlooouhý nikde nekončící strmý sešup dolů. Mám z toho tak trochu závrať.
A z Edwarda beznaděj v posledním odstavci přímo kape. :'-(

SestraTwilly

7)  SestraTwilly (25.11.2013 20:43)

No teda To teda bola emocionálna nalož...ale krásne si vystihla psychiku ženy,ktorá
Zažila takúto traumu. Verím,že to chce len čas...ten všetky rany zahoji a ono sa to medzi nimi urovná. Pre mňa je táto kapitola najlepšia,
veľmi dobre si vystihla všetko,čo Bella prežíva ...
Vynikajúca kapitola Ema

6)  ada (25.11.2013 19:34)

Momentalne se zmuzu akorat na : no paaaani! Nesmi ho odehnat! chudak :( *pray*

5)  Seb (25.11.2013 18:11)

Ach jo ,vypadá to ,že se Bella z toho smutku jen tak nedostane, ale doufám, že se vše v lepší obrátí a Edwarda je mi líto.:(

4)  hela (25.11.2013 14:55)

no páni, tak tohle byl masakr, který jsem nečekala. Snad je nerozdělíš miluji tuhle pobídku a fakt doufám ve sladký konec

Kate

3)  Kate (25.11.2013 13:25)

Tak tohle jsem tedy nečekala! Ne, fakt ne... Nemyslela jsem, že o maličkou přijde. :'-( Mám z toho rozporuplný pocity, prosím, hlavně ať neodejde Edward a ať je vše jako dřív. Jsem z téhle kapitoly docela smutná. Jinak malý Edward je úžasný a všichni Cullenovi taky, jak Belle pomáhají. :). Nevím, jestli je zrovna správné řešit smutek chozením do práce, odmítáním Edwarda a utapění se ve smutku, ale ono to snad jinak asi ani nejde. Děkuju za kapitolu, vlastně už vím, z čeho jsem u tvých kapitol tak hotová. Všechno popisuješ tak dokonale a reálně, že je to přesně jako v životě a že každý den nemusí být posvícení, víš, jak to myslím. :) A právě kvůli tomu, že je to tak dokonale reálné a ze života, tak mě to vždy zasáhne. Děkuju, Em.

DopeStars

2)  DopeStars (25.11.2013 12:38)

Tak toto som teda fakt nečakala! Dúfam, že sa to nakoniec nejako ustáli, len nech neodoženie Edwarda!

1)  BabčaS (25.11.2013 10:34)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still