Sekce

Galerie

/gallery/pb.jpg

Změna rozhodnutí...

Otevřela jsem oči a vnímala, jak se slunce odráží v pestrobarevných paprscích od té nejdokonalejší nahé mužské hrudi. Nevěděla jsem, jestli je ráno nebo odpoledne. Posledních několik dní mi začalo splývat.

Odmítla jsem jet na svatební cestu do nějakých exotických končin, abych se v našem novém domově stihla zabydlet dřív, než nastoupím do školy. Kdybych věděla, že dny, které jsme si pro sebe vyhradili, strávím v posteli, asi bych byla k nějaké cestě přístupnější. Ale vždyť je to vlastně jedno, na které posteli ležím, důležité je s kým.

Nemohla jsem se ho nabažit. Při vzpomínce na naši nejistotu z prvního milování jsem se musela smát. V posledních dnech mi přišlo, že neexistuje nic přirozenějšího.

„Co tě tak pobavilo?“ ptal se můj manžel. Jak krásně to zní.

Přehoupla jsem se, abych se uvelebila na jeho těle. „Jsem tolik šťastná, že tomu ani nemůžu uvěřit.“

„Jsem rád, že je to vzájemné.“ Přitáhl si mě k polibku a já mu nedočkavě začala odpovídat.

Zazvonil telefon. Ztuhli jsme, bylo jasné, kdo volá. Každý den narušil naše soukromí vnější svět v podobě telefonátu z La Push. Náš synek nám vždy podal podrobnou zprávu o všem, co se okolo něj děje. Rodičovské povinnosti nabývají často na prioritě před těmi ostatními. Povzdychla jsem si a natáhla se pro telefon.

„Bello?“ Tak tenhle hlas jsem vůbec nečekala.

„Charlotto, jak se máš?“ vyhrkla jsem nadšeně.

Edward se na mě s pochopením usmál, přesto trochu neochotně vstal a zašeptal: „Dojdu ti připravit něco k jídlu.“

Mohla jsem si tak vyposlechnout, jak se novopečená maminka rozhovořila o svém miminku. Začal klasický rozhovor mezi matkami. Řádně jsem probrali kojení, nepříjemné noční vstávání a blinkání a další zážitky patřící k novorozencům. Tak ráda jsem ji zas slyšela. Nenapadlo mě, že spolu ještě budeme v kontaktu po tom Jacobově výstupu. Měla jsem z toho radost, ale kazil ji ještě jeden pocit, ze kterého jsem byla překvapená.

„Mrzí mě to, ale Jake trvá na tom, že se s vámi nebudeme vídat. Sice s ním nesouhlasím, ale zatím s tím nemůžu nic dělat.“

„Byla bych nerada, abyste kvůli mě měli mezi sebou nějaké rozepře.“

„Už se kvůli tomu nehádáme. Jen ani jeden z nás nehodlá ustoupit. On má jediné štěstí v tom, že kvůli malé za tebou nemůžu.“

„Snad jsi nechtěla s malou Anabellkou už cestovat?“ Charlotta byla někdy trochu impulzivní, ale to byl asi i důvod, proč se vůbec dali s Jacobem dohromady. Byli si v tom tolik podobní. Ale cestovat z La Push do New Hamsphiru s novorozencem je přímo šílené.

„Původně jsem to měla v plánu, ale to bylo ještě před porodem.“

„Jsi blázen.“

„Já? To ty sis vzala upíra.“ Začala se smát. Mně to zas tak k smíchu nepřišlo. „Promiň, ale nahrála jsi mi na smeč. Mimochodem, jaké jsou líbánky?“

„Skvělé,“ pronesla jsem rozpačitě. Přece jí nebudu vyprávět o našem intimním životě.

„Ááá, to ve tvém slovníku cudné ženy nejspíš znamená „lepší to ani být nemůže“.

„Tak nějak,“ ošívala jsem se.

„Mám za tebe velkou radost. Snad se brzy uvidíme, abych z tebe mohla vytáhnout něco víc.“

„Char, já...“

„Nic neříkej. Musíš končit, že? Promiň, vždyť víš, že to tak nemyslím. Pozdravuj Edwarda.“

Rozloučily jsme se v přátelské duchu, tak jako dřív. Pocit radosti mi však stále narušovala jistá sklíčenost.

„Má moje paní chuť na míchaná vajíčka se slaninou?“ ozval se Edward od dveří, sotva jsem se s Charlottou rozloučila.

„Děkuji,“ odpověděla jsem s myšlenkami zcela jinde.

„Je Charlotta s malou v pořádku?“ ptal se, když mi podával můj talíř.

„Ano, malá se má k světu a mám tě od Char pozdravovat.“

„Tak co se ti stalo?“

„Víš já...“ Styděla jsem se za to, co cítím, ale bylo mi jasné, že je zbytečné snažit se mu to tajit. „Hrozně jí závidím.“

„Ale co?“

„Tolik bych si přála tvoje dítě.“

„Vždyť už jedno máme. To ti nestačí?“ usmál se.

„Jenže to není totéž,“ namítla jsem a vidličkou se začala přehrabovat na talíři.

Ta představa, že chovám v náručí Edwardovo dítě, byla tak opojná. Určitě by mu bylo podobné, a to nejen vzhledem, ale i povahou. Škoda, že to není možné. Dala bych za to nevím co.

 

 

 

„Lásko,“ snažil se na mě mluvit navzdory mým rtům na jeho.

„Hmm,“ zavrněla jsem.

„Bello, počkej.“

„Ano?“ povzdechla jsem si a trochu uraženě se odtáhla na svou stranu postele.

Začal se smát a i když jsem se bránila, stáhl si mě zpátky na sebe. „Mám dojem, že jsi v poslední době trochu ztratila pojem o čase.“

„No a co?“ odpovídala jsem jako trucovité dítě. To pochopitelně vyvolalo další smích, ale já si nemohla pomoct. Ještě nikdy mě neodmítl, tedy od té doby, co k tomu svolil.

„Zítra máš schůzku s ředitelkou školy a přiletí Eda a...“

„Už zítra?!“ Prudce jsem se posadila. Kdybych měla normálního lidského muže, asi bych mu ublížila, jak jsem přitom nadskočila. „Jak to, že to tak rychle uteklo?!“

„Nic se neděje. Všechno je připravené, jen se musíme ve vhodnou dobu dostavit na správné místo a taky je tu jedna drobnost.“

„Jaká? Nestihl jsi připravit dětský pokoj?“ Že je všechno připravené byla jen jeho zásluha. Využíval doby mého spánku k zabydlování nebo přípravě jídla. Cítila jsem se hrozně, že vše obstarává sám. Jenže byla jsem natolik zaneprázdněná manželskými povinnostmi, že prostě na nic jiného nezbýval čas ani síly.

„Eda bude mít radost. Až někdy opustíš naše království, mohla bys navštívit i jeho pokoj. Spiderman by nemohl mít lepší doupě,“ mrknul na mě. Moc jsem nechápala, jak to myslí. Jediné, co vím je, že Spiderman je současným největším hrdinou našeho malého.

„Omlouvám se, půjdu se podívat.“ Chtěla jsem se zvednout, abych  konečně prozkoumala novinky v našem domě. Je vůbec možné strávit čtrnáct dní v jedné místnosti?

„Lásko, to snad ještě chvilku počká. Musím se tě na něco zeptat.“ Chytil mě za ruku, aby mě zadržel.

„Ano?“

„Vydržíš jednu noc a část dne beze mě?“

„Rozhodně ne,“ zamračila jsem se na něj.

„Vždyť většinu prospíš a já bych už vážně potřeboval na lov,“ nasadil kajícný tón, že jsem se až zastyděla. On všechno zařizuje pro mě i pro malého, věnuje se mi, kdykoli si vzpomenu, a já si ani nevšimnu, že ho trápím hlady.

„Miláčku, promiň. Vůbec mi to nedošlo. Jsem tak sobecká.“

„Jestli se to projevuje tím, že nechceš, abychom opouštěli tuhle ložnici, tak se mi to líbí.“ Přitiskl si mě k sobě. Naše těla na sebe reagovala naprosto automaticky dychtivě. Nevím, jak prožívají líbánky ostatní páry, ale určitě žádná žena nemůže mít za manžela takového milence jako já...

 

 

 

Ten zvuk jsem neslyšela snad už celou věčnost. Málem jsem ani nevěděla, co znamená. Ale když se mi konečně podařilo budík vypnout, došlo mi, proč jsem si ho včera nastavila.

Vstávat se mi vůbec nechtělo, a tak jsem se roztáhla po celé nepříjemně prázdné posteli. Edward odjel na lov a mě čeká schůzka s budoucí nadřízenou. Lepší část dne bude až odpoledne, kdy se ke mně vrátí oba moji muži. Malý i velký Edward. Jak je vůbec možné, že se oba jmenují stejně? Při tolika možnostech, kterými svět oplývá, dám svému synovi stejné jméno, jako má jeho adoptivní otec. Tomu jsem se srdečně zasmála. Ten nahoře má asi opravdu smysl pro humor.

Podívala jsem se na budík, který oznamoval, že nejspíš dorazím pozdě. Ale honit se nehodlám. Stačí, že mi končí jedno z nejkrásnějších období v životě. Novomanželkou už nikdy nebudu.

Pomalu jsem se zvedla z postele. Přesto, když jsem se postavila na nohy, zatočila se mi hlava a trochu se i zhoupl žaludek. Bylo to jako déja vu, ale nebyla jsem si jistá.

Svatební dar od Alice řešil veškeré moje starosti se šatníkem. Množství oděvů, které jsme dostali, by jistě dostatečně zásobilo nejspíš celý obchodní dům. Některé kousky byly zcela mimo můj vkus, ale s jinými se trefila. Nejvíc jsem na tom daru ocenila, že už nikdy nebudu muset nakupovat oblečení. Převlékání ve zkušební kabince nikdy nepatřilo k mé oblíbené zábavě.

Přišlo mi, že naposledy jsem oblečená byla snad v minulém životě. Navíc jsem při tom dlouhém válení v posteli asi trochu přibrala, kalhoty mě trochu víc obepínaly. Ale nebyl čas to řešit jiným modelem.

První schůzka kvůli novému místu a já jdu pozdě. Sbohem líbánky a „hurá“ do reality.

 

 

 

„Kdyby nebylo vašich doporučení, asi bychom se rovnou rozloučily. Na naší škole si potrpíme na přesnost,“ komentovala můj pozdní příchod Diana Parkerová, ředitelka newhampshirské střední školy.

„Mých doporučení?“ opakovala jsem po ní nechápavě. Zarazil mě použitý plurál, protože jsem mohla mít jen jedno doporučení, a to od ředitele Browna z Forks. Pohovor, a vlastně vše ohledně nového místa, zařizoval Edward. Nejspíš mi vylepšil životopis, abych měla práci jistou. Sice to bylo s dobrým úmyslem, ale mně se to vůbec nelíbilo. Budu si s ním o tom muset ještě promluvit.

Už když jsem vstoupila do dveří, bylo mi jasné, že moje nová nadřízená je typ ženy, se kterou si asi nebudu moc rozumět. Světlé vlasy, silné líčení a elegantní kostýmek s minisukní dokreslovala její ambiciózní tvář. Nejspíš je stejně stará jako já, ale nebyla jsem si jistá.  Jí podobné jsem znala už z fakulty. Studovaly sice učitelské obory, ale už v prvním ročníku viděly svou budoucnost ve vedoucích funkcích prestižních škol.

Asi jsem přízemní, mně ke spokojenosti vždy stačily nadšení žáci, ale to jen do té doby, než se stal mým žákem Edward Cullen. Od jisté doby mi ke spokojenosti stačí on... Moje myšlenky se vrátily do naší ložnice bez ohledu na to, že jsem dostávala poučení o chodu školy.

„A není nutné, abyste se účastnila pravidelných úterních porad. Postačí, když jednou měsíčně posedíte s kolegy nad společnou kávou. Vnímáte mě?“ To bylo na mě? Zavrtěla jsem hlavou, abych se byla vůbec schopná soustředit.

„Co? Tedy, ano. Jistě, společná káva v úterý,“ vypravila jsem ze sebe nejistě.

„Je vám dobře? Jste úplně bledá.“ Dívala se na mě starostlivě.

„Vážně? To nic není, jen jsem málo spala. Zrovna nám s manželem skončily líbánky.“ Proč jí to vyprávím? Protože nejsem schopná na nic jiného myslet.

Usmála se na mě a snad poprvé mi přišlo, že její úsměv není strojený.

„To jsem nevěděla, že máte zrovna po svatbě. Gratuluji. Musíte nám někdy manžela ukázat. Jednou za čtvrt roku pořádá škola večírek pro učitele a jejich partnery. Bývá to zábava. Musíte oba přijít.“

„Určitě rádi přijdeme,“ odpověděla jsem jí váhavě, ale ona si toho pochopitelně nevšimla a dál mi rozšiřovala obzory v mých kantorských povinnostech. Netuším, jak Edward bude na takové pozvání reagovat. Vlastně jsme dosud mimo rodinu spolu nikde nebyli.

Do konce schůzky se mi kupodivu podařilo udržet svou pozornost v místnosti. Domluvily jsme mou výuku na dva dny v týdnu a případné suplování.

Když jsem vyšla z její kanceláře, nespěchala jsem. Pomalými kroky jsem mířila k východu a pozorně si prohlížela nové pracoviště. Byla to hezká budova staršího data, ale nově zrekonstruovaná. Za pár let sem bude chodit i náš malý divoch. V pondělí ho čeká první den ve škole a za pár let se budeme ve škole vídat. Snad nebude patřit mezi děti, které se stydí za svoje rodiče, když učí na stejné škole, kam chodí. Nemohla bych se na něj zlobit, ale už teď vím, že by mi to bylo líto.

Ani jsem nestihla pořádně vyjít z budovy, když se mi, snad díky čerstvému vzduchu, zatočila hlava. Musela jsem se na chvíli opřít o dveře, abych si byla jistá stabilitou.

„Bello!“ vykřikl kdosi, přiběhl ke mně a podepřel mě.

„Edwarde, co tady děláš?“ vyhrkla jsem překvapeně. Měla jsem hroznou radost, že ho vidím, ale měl se přeci vrátit až odpoledne.

„Přijel jsem zjistit, proč nezvedáš telefon. Jsi v pořádku?“

„Ano, jen se mi trochu zamotala hlava. Mám hrozný hlad a žízeň. Nestihla jsem se najíst.“

„Jeden den ti nepřipravím snídani a už to má následky,“ zamračil se.

„Ale proč jsi tady? Vždyť jsme se měli sejít až na letišti.“

„Volala Alice a když jsem se ti pak nemohl dovolat, raději jsem přijel.“ Hlas měl lehce ustaraný. Stále mě podpíral, i když už to bylo zbytečné, a vedl mě k autu.

„Stalo se něco s Edwardem?“ Muselo se něco stát. Jen ať je malý v pořádku, moc prosím!

„Ten je určitě v pořádku. Spíš jsme měli starost o tebe a vlastně pořád ještě mám.“

„Nepřeháněj. Byla to jen chvilková slabost, to se lidem občas stává a nic to neznamená,“ snažila jsem se ho utěšit, když mi otevíral dveře od auta. Podívala jsem se mu do očí, měl v nich strach. Musela jsem ho obejmout. „Miláčku, co se stalo?“

„Alice volala, protože jí zmizela tvoje budoucnost a tys mi nezvedala telefon. Kde ho vlastně máš? Víš, jak mi bylo? Už jsem myslel na to nejhorší,“ lehkou hysterii ve svém hlase nedokázal potlačit. Pevně mě k sobě přitisknul.

„Vše je dobré, neboj se. Jsem u tebe. Telefon jsem asi nechala doma, promiň.“

„Ty utěšuješ mě?“

„Měl jsi strach,“ pokrčila jsem rameny.

„A ty ho nemáš?“ Prohlížel si mě zkoumavě.

„Ne, proč? Že Alice nevidí moji budoucnost? Třeba je to proto, abychom jí připravili nějaké překvapení,“ pokusila jsem se své rozpaky obrátit v žert. Nevím, co si o tom mám myslet. Pár zkušeností s nadpřirozenem sice mám, ale jak to funguje, netuším. Nemůžu pak z toho nic vyvozovat. Nechci se bát, když jsem konečně šťastná.

 

 

 

Po nasycení mého hlučného žaludku jsme se rozhodli navštívit hračkářství a koupit pro malého Edwarda dárek na přivítanou.

Autem jsme mířili k letišti a já se začala hrozně těšit. Konečně budeme všichni pohromadě a moje štěstí bude úplné. Přesto jedna věc mi chyběla. Ale jak mi vůbec může chybět něco, co jsem nikdy neměla ani mít nemůžu? Myšlenka na malé dítě v náručí, které by mělo rysy mého muže, narušovala dokonalost rodinného života.

„Už Edu slyším. Trochu Leah honí po letadle, nechce si sednout a připoutat se.“

„To je celý on,“ zasmála jsem se s Edwardem.

Po incidentu s Jasperem a Irinou jsem nechtěla, aby malého přivezl někdo z Cullenových. Carlisle by mi sice nevadil, ale nemohl se uvolnit z nemocnice. Seth se taky nemohl uvolnit z práce a chudáka starou Sue jsem takovou dálku nechtěla honit. Překvapivě se Leah nabídla sama. Měla jedinou podmínku, letět hned dalším letadlem zpátky. Byla jsem jí vděčná, ale přišlo mi, že to dělá spíš kvůli sobě. Nemůže mít děti, tak si chce alespoň užít to, které má v dosahu. No, nevím jestli si k vybouření mateřských pudů příště zase vybere našeho malého nezbedu. Cesta s jeho neklidnou povahou nemohla být jednoduchá.

„Jsme tady,“ vyrušil mě Edward z mých myšlenek. Vystoupil a obešel auto, aby mi mohl pomoct. Radostně jsem se chytila jeho ruky a vyskočila z auta.  Asi to bylo moc rychle, protože se mi zase zatočila hlava a ten pocit déja vu, jako jsem měla ráno, se také dostavil. A pak mi došlo, co mi to připomíná. Ale to přeci není možné...

„Je ti dobře?“ Samozřejmě, že se ptá. Jeho dokonalým smyslům neujde žádné moje zaváhání

„Skvěle.“ Ale víc mu neřeknu, dokud nebudu mít jistotu.

 

 

 

Bouřlivé přivítání sice narušoval odstup Leah, ale my jsme si to tím nenechali zkazit. Dárek na uvítanou v podobě Spidermanovy trojkolky na dálkové ovládání, měl očekávaný úspěch. Těžší bylo přesvědčit ho, že letištní hala není nejvhodnějším místem na první jízdu. Maličký skoro nezvřel pusu, ale bolest hlavy mi v tu chvíli byla ukradená. Tolik jsem se na něj těšila.

„Můžeme se ještě stavit v lékárně?“ prosila jsem, když jsme nastupovali do auta.

„Ale já už chci vidět svůj nový pokoj. Táta říkal, že máte pro mě překvapení.“

„To ti nestačí Spiderman?“ napomenula jsem malého. Začínám mít pocit, že Edwardova štědrost ho vychovává k chamtivosti. Asi bychom měli probrat nějaké ty výchovné postupy.

„Je jen nedočkavý,“ chlácholil mě manžel. „Co si dát zmrzlinu a maminka by si zatím vyřídila, co potřebuje?“ To je celý on, vždycky najde variantu, jak vše skloubit ke spokojenosti nás obou.

„Není ti dobře?“ dodal ještě.

„Blíží se podzim a to vždy kupuji nějaké vitamíny. Navíc, mám dojem, že jsme zapomněli vybavit domácí lékárničku, nebo se mýlím?“

„Máš pravdu, to mě nenapadlo,“ zabručel zamračeně.

„Nemůžeš myslet na všechno. Navíc, tobě chřipka nehrozí,“ usmála jsem se na něj. Byla to jen poloviční pravda. Ve skutečnosti jsem chtěla navštívit lékárnu hlavně kvůli zcela jiné věci.

 

 

 

„A strejda Sam mě učil, jak se dělá tomahawk, ale moc mi to nešlo,“ postěžoval si můj maličký.

„To nevadí. Příští týden ti začíná škola a tam se naučíš ještě spoustu věcí,“ snažila jsem se ho utěšit, když jsme konečně vstupovali do našeho domu.

„Tvůj pokoj je nahoře,“ řekl Edward, zatímco se malý nedočkavec hrnul dovnitř. Následoval dusot malých nožek po schodech.

„Ty nepůjdeš s námi?“ zastavil mě Edward v cestě na toaletu.

„Jen si odskočím a hned jsem u vás.“ Nedočkavost máme nejspíš v rodině. Potřebovala jsem nutně zjistit, zda je mé podezření oprávněné.

Těhotenský test jsem v ruce nedržela poprvé. Ale tentokrát to bylo naprosto jiné. Tenkrát jsem se pozitivního výsledku děsila, dnes v něj doufám.

Po komplikovaném narození Edwarda mi doktoři oznámili, že další dítě nikdy mít nebudu. Jenže od doby, co znám mého manžela, je můj život plný zázraků. Třeba mě teď čeká ten největší.

Pro jistotu jsem si návod přečetla před i po použití testu. Byla jsem tak natěšená, až jsem si nebyla jistá, že vše dobře vnímám. Netrpělivě jsem sledovala malý proužek a čekala...

 

 

 

„Jsem Spidermaaan a ty jsi zamotaný v mojí síti,“ zněl výkřik z dětského pokoje.

Když jsem rozrazila dveře, málem jsem zakopla o dospělého Edwarda, který předstíral zamotání do sítě. Při pohledu na červenomodrý pokoj jsem na chvíli na všechno zapomněla.

„Miláčku, to je nádhera. Musel jsi s tím mít tolik práce. Měla jsem ti pomoct.“

Rychlostí, kterou jsem ani nestihla postřehnout, se Edward zvedl ze země, aby mě objal jednou rukou okolo ramen.

„Líbí se ti? Zabralo to jen pár hodin, ale z té pavučiny jsem skoro šílel. Pořád se mi nedařilo, aby měla správný tvar a zároveň byla funkční jako houpačka.“ Bylo to neuvěřitelné, v jednom rohu místnosti byla pavučina, na které se klidně mohl pohoupat dospělý člověk. Jen o ní byla řeč, maličký do ní skočil a začal si ji divoce užívat.

„To je skoro jako kolíbka, co má malá Bellka, ale větší a lepší,“ radoval se.

„Malá Bellka? Tak říkáte Annabelle?“ ptala jsem se.

„Jo, je to sice ještě mimino, ale je moc hezká.“

„Mami, mohli bychom si taky koupit mimčo?“ Zatajila jsem dech. Jak je možné, že děti vše vycítí?

„Nic kupovat nemusíme, zlatíčko,“ odpověděla jsem.

„Jak to? My už ho máme?“ překvapeně seskočil z houpačky.

„Ještě ne, ale brzy mít budeme,“ pronesla jsem se širokým úsměvem.

„To je bezvadnýýý,“ rozběhl se mi do náruče.

„Lásko, to snad musí být omyl,“ ozval se opařený hlas vedle mě.

 

 


„Zavolám Carlislea, aby tě okamžitě přijel prohlédnout.“ Edward se snažil vydržet do večera, až budeme sami. Ale po zbytek dne na něm bylo vidět, jak v něm cosi bublá. Přesto mě vůbec nenapadlo, kam se náš večerní hovor bude ubírat.

„To vůbec není nutné, je mi báječně.“ Chtěla jsem ho obejmout a stáhnout k sobě na postel. Jenže on raději nervózně přecházel po naší ložnici.

„To je sice možné, ale ty nemůžeš být těhotná,“ zavrčel.

„Taky jsem si to myslela, ale život s tebou je plný krásných zázraků.“

„To není zázrak, to je katastrofa!“ vyštěkl a konečně se na mě podíval.

„Proč?“ Nechápala jsem jeho chování. Myslela jsem, že bude mít stejnou radost jako já. Když si našel cestu k malému, proč by mu mělo vadit vlastní dítě?

„Myslíš, že můžeš vychovávat Edwarda vedle upířího potomka?“ Tvářil se tak rozzuřeně, jako nikdy předtím.

„Máš raději adoptovaného syna než vlastní dítě?“

„Tady přeci nejde o tu věc, ale o vaše bezpečí.“

„Jak z toho vůbec můžeš vyčlenit naše dítě?“ Chce chránit mě a malého, ale o naše děťátko nestojí?

„Protože je to netvor stejně jako jeho otec.“

„To není pravda. Můj muž není netvor.“ Zvedla jsem se, abych ho mohla obejmout. „Ty jsi nejbáječnější manžel a otec na světě.“

„Bello, lásko, kdy konečně odložíš růžové brýle, přes které se na mě pořád díváš.“ Trochu mě od sebe odstrčil, aby mi viděl do očí. „Jsem upír. Nemůžeš se mnou čekat dítě.“

„Ale přesto ho čekám a ani nevíš, jak se na ně těším.“

„Ale tohle,“ ukázal na mé lehce vystouplé bříško, „tě může zabít.“

„I Edward mohl. Místo toho mi dělá už šest let radost. Musíš naší maličké věřit.“

„Maličké?“

„Mám pocit, že to bude holčička, která zdědí veškeré kvality svého otce.“

„Ne, to nemůžu dovolit. Copak nevidíš, jak je to nebezpečné? Nevíme, jaké bude tvoje těhotenství a co by se mohlo narodit. Už jen to, že máš příznaky tak brzy, není v pořádku, není to normální. Chápeš, co ti říkám?“ zvedal hlas.

„Chápu. Bude jedinečná a možná mě kvůli ní budeš muset proměnit.“

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

HMR

10)  HMR (27.10.2014 19:41)

hm... když to teda musí být...

SestraTwilly

9)  SestraTwilly (17.11.2013 17:07)

Ema,krásna kapitolka. Tak bude malá Nesi. Zázraky sa dejú. Už sa
teším na ďalšiu.
Len čo bude s malým Edikom,keď by Bella musela byť premenená?

emam

8)  emam (15.11.2013 20:39)

Moc vám všem děkuji za vaše komentáře
helo, snažím se,aby každý týden byla alespoň jedna kapitola, ale občas je to nad mé síly

Rowana

7)  Rowana (14.11.2013 14:41)

Miluju zázraky.
Edward by se mnou určitě nesouhlasil. Ale to neva, já s ním momentálně taky nesouhlasím.
Jsem zvědavá, jak si Tvoje Bella prcka prosadí.

6)  hela (13.11.2013 18:50)

upíří průbojné sperma :D :D :D :D to je dobrý no jsem zvědavá jak tohle Edward ustojí. Bella se určitě nedá a mimi si nechá mooooc se těším na pokráčko
Snad bude dřív než teď

5)  BabčaS (13.11.2013 16:41)

Kate

4)  Kate (13.11.2013 16:37)

Já to věděla! Bude miminko a proměna. Ale ty jim ještě nějaké ty překážky přichystáš... Spiderman-pokoj byl jistě úžasnej. :) Vůbec se mi nechce myslet na ty negativní věci, které by z Bellina těhotenství mohly vzejít. Děkuju za kapitolu.

ambra

3)  ambra (13.11.2013 16:30)

Kdo by nechtěl Edíkovo bejby, že .
Bella nemohla mít další dítě? Takže zázrak na druhou? Njn, ti upíři prostě překonají všechno;) .
Jen se pořád děsím, že Edward ještě neřekl poslední naštvané slovo .
A tíží mě ty narážky na okolní svět - ať už Leah nebo učitelský sbor...
Děkuju

2)  Seb (13.11.2013 12:58)

Nádhera, mimčo jsem si moc přála. Snad se s tím Rdward smíří.

DopeStars

1)  DopeStars (13.11.2013 10:45)

Perfektná a báječná kapitola!!! Ja som už od začiatku dúfala, že dôjde na upírie mimčo! Ale určite to ešte prinesie ďalšie komplikácie.
Super!! Teším sa na pokračovanie!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek