Sekce

Galerie

/gallery/pb.jpg

Odsouzení a smutek...

Bylo to zvláštní, každá vzpomínka na tátu mě bolela. Několikrát jsem se už chtěla vybrečet, ale nešlo to. Nechtěla jsem brečet hned po nehodě, abych se co nejdřív zotavila a mohla domů. Pláč jsem si zakázala i v přítomnosti našeho chlapečka a najednou nepřicházel vůbec. Je možné, abych pro Charlieho neuronila ani slzu? Byla jsem sama ze sebe znechucená.

Stavidla se neprolomila ani na pohřbu, který Sue s pomocí Leah připravila. Vzhledem k tátovu postavení bývalého policejního ředitele nebyl obřad jen v úzkém kruhu rodiny. Díky tomu se částečně ztratily kyselé pohledy přítomných Quileutů na Edwardovu adresu. Viděla jsem tam Jacoba a Charlott poprvé od té nepovedené narozeninové oslavy.

„Upřímnou soustrast, Bello,“ kondoloval mi Jake a podal mi ruku. Odmítla jsem ji.

„Bello, je mi to tak líto,“ zafuněla v zápětí Charlott, které bříško už dost narostlo.

„Díky, Charlott, ty jen kveteš,“ snažila jsem se o úsměv.

„Připadá ti to tak? Já mám spíš pocit, že se jen valím,“ zeširoka se usmála.

„Bells, chápu, že se na mě zlobíš, protože jsme se dlouho neviděli. Ale ty jsi nám znemožnila návštěvy,“ dožadoval se Jacob mé pozornosti.

„Jaku, co to meleš? To bylo tvoje rozhodnutí, že nechceš být nadále součástí mého života. A sám jsi to porušil dost nevybíravým způsobem,“ vyjela jsem na něj.

„Jak to myslíš?“ dělal hloupého a to mě ještě víc popíchlo.

„Vím, od koho přišlo to udání do školy. Nemohla jsem uvěřit, že bys mi provedl za zády něco tak hnusnýho.“ Trochu znejistěl, ale hned v zápětí napodobil můj tón.

„Chtěl jsem tě trochu postrčit, aby sis konečně uvědomila, co děláš. Nemůžeš být s...,“ uvědomil si oči ostatních lidí okolo, které se na nás upíraly, a trochu se ztišil, „s takovým klukem,“ dokončil. Věděl, že na veřejnosti nemůže nijak jinak pokračovat.

„Je to moje věc. A víš co? Charlie mi věřil, měl mě rád, a proto mi věřil. Což je asi něco, co od tebe nemůžu očekávat.“ S pocitem zadostiučinění jsem se od něj odvrátila.

„Promiň Charlott, ráda jsem tě viděla.“ Ta chudinka těhulka zbledla a snažila se svého muže odtáhnout za ruku pryč. Bylo mi jasné, že kdyby bylo jen na něm, tak neodejde a ještě si leccos vyposlechnu. Naštěstí čekali v řadě za ním další smuteční hosté, kteří chtěli se mnou promluvit.

Smuteční hostinu jsme absolvovali v tátově oblíbené restauraci. Já tam musela být až do konce, ale kluky jsem po jídle poslala domů. Tam je přeci jen víc zábavy pro malého chlapečka než tady. Navíc jsem chtěla držet syna z dosahu René, která dodržela svůj slib a přijela na pohřeb.

„Holčičko, změnila ses,“ řekla mi, když si na mě vyhradila během odpoledne chvilku času.

„Proč myslíš?“

„Vždycky jsi bývala uvážlivá a spíš zdrženlivá. Nikdy by mě nenapadlo, že si najdeš takového mladého kluka.“

„Nelíbí se ti?“

„O to nejde... Je velice pohledný a nedivím se, že se ti líbí. Ale Bello, je tak mladý... Není náhodou tvůj student?“ Trefa.

„Vlastně už ne.“ Nechtělo se mi jí to celé vysvětlovat.

„A ty si myslíš, že to má budoucnost?“ Zase ta stejná otázka jako měl ředitel Brown.

„Mami, nemáš sama mladšího muže?“ vrátila jsem jí to otázkou.

„To sice ano, ale ten věkový rozdíl není zas tak velký jako mezi vámi dvěma. Navíc, já nevychovávám malé dítě.“

„Edward miluje mého syna.“ Věděla, proč jsem zdůraznila to slovo. Znechuceně protočila oči v sloup.

„Když to říkáš. Asi mě mělo napadnout, že tvůj divný přístup k životu bude pro někoho tak mladého nakažlivý,“ ušklíbla se.

„Takže si myslíš, že ho má rád jen kvůli mě? To si můžeš myslet jen proto, že malého neznáš. Nevíš, jak je chytrý a šikovný a...“

„Ušetři mě mateřského chválopění. Dovedu si to představit. I kdyby byl nejúžasnějším dítětem pod sluncem, nic se nezmění na způsobu, jakým přišel na svět.“

„Jak za to může? Pořád trváš na svých nesmyslných závěrech, i když už půjde do školy?“ vrtěla jsem nevěřícně hlavou.

„Trvám na tom, že ti zkazil život. Ale jak je vidět, hodláš v tomhle duchu pokračovat i nadále,“ prohlásila s notnou dávkou opovržení.

„Kterého Edwarda mi vlastně teď vytýkáš?“

„Pobláznit se do tak mladého kluka rozhodně nepůsobí zodpovědně.“

„Takže hlavní problém je v našem věkovém rozdílu?“ ptala jsem se ostře, i když kousek mojí mysli byl tou zmínkou pobaven.

„Není problém ve věkovém rozdílu, ale v tom čase, který spolu hodláte strávit. Nemůžeš přeci čekat, že někdo takový s tebou bude napořád. A co bude potom, až tě opustí? Budeš mít svá nejlepší léta pryč. Myslíš, že si pak ještě někoho najdeš? Otevři oči, Bello. Pokud si partnera na stáří nenajdeš už teď, zůstaneš sama.“

„Nemusíš se bát, že budu sama,“ potřebovala jsem se nějak posílit na to, co jsem se chystala říct, ale jinou posilu než hluboký nádech jsem neměla. „I kdybych nakonec zůstala sama, bez Edwarda, nikdy nebudu úplně sama. Jeden muž v mém životě totiž zůstane napořád, a to i když je teď teprve malý chlapec.“

„Myslíš, že dítě ti může být oporou? Podívej se na sebe, jakou jsi oporou pro svoji matku.“

„Ale to bylo tvoje rozhodnutí. To ty jsi mě kvůli maličkému zavrhla.“

„Já tě nezavrhla, jen jsem nesouhlasila s tvou volbou,“ bránila se nesmyslně.

„Chtěla jsem svého syna ušetřit, aby se nemusel potýkat s tvým znechuceným pohledem.“

„To snad trochu přeháníš. Já jsem nikdy...“

„Přestaň mě soudit a postav sama sobě zrcadlo. Ano, jsem svobodná matka, která si možná našla příliš mladého partnera, ale nikdy jsem se k nikomu neotočila zády.“ A ukázala jsem jí ta svá záda, abych mohla odejít. Od narození Eda se stalo její odmítání mého života hlavním rysem naší komunikace, tak proč v ní teď pokračovat?

Domů jsem přišla až pozdě večer. Už když jsem přijížděla, všimla jsem si, že je celý dům po tmě kromě obýváku.

Beze slova jsem vešla dovnitř a šla si pro svou útěchu v jeho náruči. Seděl na gauči a nejspíš si četl knihu, než mě slyšel přijet.

„Vítej doma.“ Chtěl mě pozdravit letmým políbením na tvář tak jako vždycky, ale nenechala jsem ho, aby se odtáhl. Potřebovala jsem ho cítit. Cítit jeho ruce na své kůži, jeho studené rty na svých. Přitiskla jsem se na  jeho krásné vypracované tělo, ruce jsem mu pevně ovinula kolem krku a odmítala pustit jeho rty.

Najednou jsem si uvědomila, že se v posledních dnech cítím jako struna, která se napíná, až to bolí. Jen jeho blízkost, jeho doteky mě uvolňovaly. Byl jako můj osobní lék na bolest. Měla jsem pocit, že se možná rozplynu. Líbilo se mi to a nechtěla jsem, aby to skončilo. Potřebovala jsem ho ještě víc, než jsem si myslela.

Nastal ten zlomový okamžik, při kterém jsme se vždy od sebe odtáhli, ale tentokrát to byl jen on, kdo chtěl skončit.

„Edwarde, prosím.“ Chtěla jsem se vrátit, kde jsme skončili, ale jeho ruce mi to nedovolily.

„Já nemůžu,“ zasípal.

„Nemůžeš nebo nechceš?“ Pátrala jsem v jeho očích po odpovědi.

„Chci, ani nevíš, jak moc po tobě toužím. Vadí mi, že tě musím odmítnout.“

„Tak mě neodmítej.“ Znovu jsem se mu neúspěšně chtěla přiblížit. „Já tě potřebuji,“ pokoušela jsem se mu vysvětlit.

„Lásko, mohl bych ti ublížit,“ pronesl vážným hlasem.

„Tomu nevěřím. Můžeš mi ublížit, kdykoli by tě to napadlo, tak proč by to mělo být zrovna při...“ Najednou mnou projela vlna lítosti pomalu se měnící ve vztek. „Ne, tak to není. Ty se mnou nechceš být. Proto mě chceš opustit.“ Začala jsem zvyšovat decibely. „Chceš nás opustit, mě opustit. Nepřitahuji tě, protože jsem stará. Máš pravdu, proč s někým takovým zůstávat? Celé to vlastně ani nemá budoucnost. Jak jsem si to jen někdy mohla namlouvat?“ Odtáhla jsem se od něj, jak mi to jen dovolil. „Už tě nebudu víc držet. Nemusíš se dál přetvařovat. Není nutné hrát dál tohle divadlo. Vidíš? Nedržím tě. Tak jdi! Běž!“ Křičela jsem na něj v slzách, „Nemusíš s námi zůstávat z nějakého soucitu nebo pocitu zavázanosti. Nic jsi mi neslíbil. Nic nám nedlužíš. To my, my ti dlužíme a já nejvíc.“ Najednou jsem skrz pláč skoro nemohla mluvit.  „Já ti dlužím za několik měsíců neuvěřitelného štěstí a...“ Stavidla mého smutku se konečně uvolnila. Pro pláč jsem nebyla schopná už nic říct. Jen mé naříkání rušilo noční ticho.

Vzal mě k sobě do náručí jako malé dítě a lehce se mnou pohupoval. Máčela jsem mu rameno nekonečným proudem slz. Nechal znít moje nářky, které trpělivě snášel, a to nejspíš hodně dlouho.

Až když jsem se začínala pomalu uklidňovat, promluvil.

„To není pravda, miláčku. Přitahuješ mě a chci tě, až je to občas k zešílení. Tvůj věk pro mě nikdy nic neznamenal a znamenat nebude. Pro mě jsi nejkrásnější a nejpřitažlivější žena na světě.“

„Dokaž to?“ zavzlykala jsem.

„Nemůžu, ne teď.“ Nevěřila jsem mu.

„Ty nás opustíš, já to vím.“

„Nechci vás opustit, chci si vás vzít. Tedy... Tebe si chci vzít.“

„Jak...? Vždyť si říkal?“

Postavil mě na nohy, ale pro jistotu mě přidržoval pořád jednou rukou v pase.

„Chtěl jsem počkat, až se situace po smrti Charlieho trochu uklidní a pak tě požádat o ruku. Ale když už je to venku,“ poklekl přede mnou, „uděláš ze mě toho nejšťastnějšího muže na světě a vezmeš si mě?“

„Já nevím, jsi si jistý?“ Nechtělo se mi tomu věřit.

„Několik hodin jsem byl přesvědčený, že jsem tebe i Edwarda ztratil. Zhroutil se mi celý svět. Já už bez vás neumím být. A je to jediná správná společná cesta, kterou pro nás vidím.“ Váhala jsem. Na svatbu jsem nikdy moc nevěřila. Asi to bylo tím, že moji rodiče byli rozvedení. Neznala jsem, co je to šťastné manželství. Ale může být manželství s Edwardem nešťastné? Vždyť to také znamená, že nás nechce opustit.

„Ty s námi zůstaneš?“

„Když si mě vezmeš?

„To je podmínka?“ To se mi moc nelíbilo.

„Ne, jen přání.“

„Tak ano,“ hlesla jsem. Nemohla jsem ani uvěřit, že souhlasím.

Rozzářil se, jak jsem to ještě nikdy neviděla, popadl mě do náručí a zatočil se se mnou. Když mě konečně zase postavil na pevnou zem, posmutněl.

„Co se stalo?“

„Chtěl jsem to udělat tak, jak se má. Mám pro tebe prstýnek, ale situace se vyvinula poněkud jinak, než jsem čekal.“

„Já nepotřebuji žádný prstýnek, ani papír, který bude potvrzovat, že k sobě patříme. Potřebuji jen vědět, že s námi chceš zůstat a že mě můžeš milovat takovou, jaká jsem.“

„Málo ti to opakuji? Miluji tě a neopustím tebe a ani Eda. Chci, abyste oficielně patřili ke mně, aby vše bylo tak, jak má. Chci, abys byla moje žena před celým světem a když mi to dovolíš, chtěl bych Edwarda adoptovat.“

Nevěřícně jsem ho poslouchala. Mohla jsem říct jen: „Miluji tě a vezmu si tě.“

Tázavě zvedl obočí.

„Samozřejmě že souhlasím i s adopcí, jak jen můžeš pochybovat?“

„Jsi si jistá?“ Oplatil mi stejnou mincí.

„Nemůže mít lepšího otce, než jsi ty.“

„Ale já jsem upír,“ připomněl mi se zachmuřeným výrazem.

„Já vím, copak se na to dá zapomenout?“ Pohladila jsem jeho zamračené čelo.

„Tolik bych si přál mít možnost žít s tebou obyčejný lidský život.“

„Ale já tě miluji takového, jaký jsi.“

„Tak to máme společné.“ Usmál se a zlíbal každý kousek mého obličeje. Slastně jsem zavřela oči. Když skončil, víčka mi šla ztěžka otevřít.

„Měla jsi náročný den. Uložím tě.“ Popadl mě nadšeně do náruče a nesl do schodů.

„Promyslel jsem to a doufám, že se ti to bude líbit. Zítra ti všechno povím.“ Pokládal mě do postele a zouval mi boty.

„Nespletl sis mě s Edwardem?“ Divila jsem se jeho péči.

„Rád se o tebe starám. Počkám vedle.“ Odešel na chodbu, abych se mohla převléct do pyžama. On je prostě tak fantastický... No, možná až moc. Zasmála jsem.

„Už!“ zavolala jsem, ale potichu, abych nevzbudila malého.

„Tak jaké máš plány?“ ptala jsem se nedočkavě, když vešel.

„Až zítra, teď bys měla spát.“

„A to si myslíš, že uááá teď usnu?“ Líbezně se zasmál. Lehl si na postel a uvelebil si mě po svém boku.

„Našel jsem ti místo na střední  škole v New Hampshiru, je to jen pár hodin na výpomoc. Budeš mít tak dost volného času. Proto mě napadlo, že bys mohla pokračovat ve studiích, jak sis vždycky přála. Profesor Newhite z Dartmouth College už četl tvoje práce a byl by rád, kdyby ses stala součástí jeho katedry anglické literatury.

V New Hamshiru je pochopitelně i velice hezká škola pro Edwarda, je nově vybavená, budovy jsou čerstvě po rekonstrukci a učitelský sbor vypadá celkem dobře. To ale asi lépe posoudíš sama. Navíc...“

„Zadrž.“ Jestli toho dneska bylo hodně, tak tohle už bylo opravdu na můj mozek už příliš.

„Asi ti dobře nerozumím. Házíš do placu taková slova jako New Hampshir, Dartmouth. Není to v Hanoveru? Já od střední neopustila Washington. Navíc nemám tolik peněz, abych se tam mohla stěhovat.“

„Budeš moje žena. Tím se problém financí řeší.“ Jistě, pro něj je všechno tak jednoduché a mě pak z toho bolí hlava.

„Můžeme to nechat na zítra?“ Už jsem opravdu neměla kapacitu na tenhle rozhovor.

„Samozřejmě, budoucí paní Cullenová.“ To se mi muselo už zdát. Já a paní Cullenová,  nebo ne...

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

HMR

11)  HMR (26.10.2014 16:30)

:)

KalamityJane

10)  KalamityJane (02.10.2013 11:10)

Poslední kapka přetekla a nedivím se, že Bella bouchla. René by zasloužila palicí po hlavě, jak tohle může nějaký člověk vypustit z úst? A stejně - rodiče můžou radit, jak chtějí, děti si to vždycky udělají podle sebe. Moc pěkná kapitola, děkuju

ambra

9)  ambra (30.09.2013 17:30)

Moc hezky jsi zachytila ten okamžik, kdy prostě emoce přetečou přes okraj . Renée je "roztomilá", ale tiše přiznávám, že vzhledem k věku, do jakého se mi blíží nejstarší dcera, chápu asi tak dvě procenta z jejích námitek .
Svatba? Oou, tak to ještě nebude tak jednoduché...

emam

8)  emam (16.09.2013 22:25)

Nějak jsem díky dovoleé opoměla ragovat. Kaji se a alespoň dodatečně děkuji za vaše komentáře.
Na něco si budete muset počkat a snad se i dočkáte. Já sama se nestačím divit, co všechno se ještě musí stát než...:D

Kate

7)  Kate (03.09.2013 16:43)

Anoo, čeká nás svatba. Už se těším a doufám, že bude Bella upírka. S Jacobem by se mohli usmířit nebo by se on mohl začít chovat normálně. A teda to co jí řekla matka... Těším se až přijedeš a bude tu další kapitola.

6)  Seb (03.09.2013 16:07)

Tak svatba, nádhera.

5)  hela (03.09.2013 16:05)

tak už jen trochu toho sexu a upírství a bude vše dokonalé
krásná kapitolka, těším se na pokráčko

4)  marcela (03.09.2013 08:40)

Aspoň trochu klidu už by si zasloužili a taky trochu toho sexu.
Nádherná kapitola.

SestraTwilly

3)  SestraTwilly (02.09.2013 23:12)

Tak bude svadba,ale zdá sa mi,že ešte prídu nejaké prekážky. No a Jake je hňup. Dufam,že sa zmieri s danou situáciou... Pekná kapitolka.:)

Rowana

2)  Rowana (02.09.2013 22:55)

Že by Bella spálila mosty za svým životem ve Forks a začala znova v jiném městě, v jiném státě?
Edward jí maluje krásně růžovou budoucnost. Jen mě trochu mrzí, pokud opravdu definitivně přijde o Jacoba jako rodinného přítele. Doufala jsem v usmíření.

DopeStars

1)  DopeStars (02.09.2013 22:49)

Úplne skvelá kapitola! Konečne je tu istota od Edwarda, na ktorú som čakala! ;) :) Hoci musím povedať, že ma Bellin výlev dosť prekvapil, hoci po tom čo jej nahovorila jej mama sa tomu ani nečudujem.
Super!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still