Sekce

Galerie

/gallery/pb.jpg

Pochybnosti...

„Alice, zastav,“ křikla jsem, když jsme projížděli okolo jedné výlohy, jejíž obsah mě zaujal. Do svatby zbývalo čtrnáct dní a já pořád neměla šaty. Byla jsem klidná, protože hnědý společenský úbor v mém šatníku situaci jistil. Alice z té představy šílela, proto mě vytáhla do Seattlu, abychom našly schůdnější variantu. Trvala jsem na levné variantě a Alice na, dejme tomu, supermoderní eleganci. Skloubit ty dvě představy se nám nedařilo ani po návštěvě všech butiků a půjčoven společenských oděvů.

„To nemůžeš myslet vážně,“ zavrčela na mě moje osobní módní policistka.

„Chci si je zkusit,“ trvala jsem si na svém. Už jsem si zvykla na naše zkrácené hovory, kdy jsem ani nemusela říkat nahlas, pro co jsem se rozhodla. Alice to viděla a tak jsme mohly hned probírat pro a proti. Respektive, dosud já byla proti a Alice pro. Ty šaty ve výloze byly výjimkou.

„Nemůžeš se přeci vdávat v konfekčních šatech z nějakého zapadlého obchodu na periferii Seattlu,“ štěkala na mě.

„Takže mi budou slušet?“ ptala jsem se jí radostně.

„To jsem neřekla.“

„Ale nechceš, abych si je vyzkoušela, protože víš, že mi budou sedět a já si je koupím,“ smála jsem se a začala se hrnout z auta do obchodu s mými svatebními šaty.

Měla jsem pravdu, padly mi jako ulité. Na prsou byly nařasené s širokými ramínky, pod prsy měly úzký korálkový pás, od kterého vedla dlouhá dvojitá sukně, přes spodní látku byla ještě jedna průhledná.

„Prosím tě, Bello, můžeme ještě zajet do Olympie nebo si uděláme výlet do New Yorku.“ Paříž už raději nejmenovala, to už jsme si jednou vyříkali. Výlet do Evropy by se mi líbil, ale jen kvůli svatebním šatům platit tolik peněz za letenky bych nikomu nedovolila.

Odmítavě jsem zavrtěla hlavou a stále si spokojeně prohlížela svůj odraz v zrcadle. Tedy jen tu část od krku dolů. Být spokojená z odrazu svého obličeje se mi nedaří od té doby, co je v mém životě můj sedmnáctiletý snoubenec. Povzdychla jsem si. Je jedno, co budu mít na sobě, vedle Edwarda budu stejně vypadat, jako když jsem tam omylem.

„Zase nevěříš, že se k Edwardovi hodíš?“ ptala se mě Alice o poznání smířlivějším tónem.

„Jak jsi to poznala?“ Copak začala už taky číst myšlenky?

„Vidím, jak se tváříš,“ stoupla si za mě, ruce mi položila na ramena a přísně se dívala do odrazu mých očí v zrcadle. „Vždyť víš, že mu ve skutečnosti není sedmnáct a vzhled přeci není všechno.“

„Vím, ale je to tak do očí bijící a navíc... Když opomenu jeho vzhled, on je tak úžasný. Budu mu dobrou ženou? Myslím tím, nemám jeho zkušenosti nabrané za tu spoustu let ani nemám žádné nadpřirozené schopnosti a navíc zestárnu a nakonec umřu. Mám vůbec právo si ho brát?“ Rozhovor, který jsme měli s Edwardem na louce před pár měsíci jsem měla vrytý do paměti. Na jednu stranu jsem byla s naším osudem smířená, ale na druhou stranu, mám právo nesmrtelného odsoudit ke společnému konci?

„I kdyby sis ho nevzala, což neuděláš, stejně by tě neopustil,“ usmála se na mě Alice a sedla si na stoličku vedle zrcadla. „Já to stejně nechápu, proč nechceš, aby tě proměnil? Všechny ty hlouposti se smrtí by byly nesmyslné.“

„Já vím a část mě by si to hrozně přála, ale já nemůžu kvůli malému. Nemůžu sledovat, jak můj syn stárne a já ne.“

„Tak prostě jen počkáte, až vyroste, a proměníte ho taky.“

„Alice!“ okřikla jsem ji. Pro ni je všechno tak jednoduché.

„Co je?“ dívala se na mě s naivitou malého dítěte.

„Každá matka si přeje pro své dítě ten nejkrásnější život. Myslíš, že upíří osud je takový?“

Našpulila pusu, přemýšlela, co odpovědět. Ale než něco vymyslela, oslovila nás prodavačka: „Promiňte, budete si ty šaty brát nebo mám přinést jinou velikost?“

„Vezmu si je,“ řekla jsem.

„Jsou naprosto perfektní,“ doplnila mě Alice. Rozpačitě jsem se na ni podívala. Co ta náhlá změna názoru?

„Rozumím módě, ale ne všem lidským emocím. Nicméně, tuším v tom všem jistou logiku.“ Vyskočila, aby mi pomohla ze šatů.

„Jo? A jak s tím souvisí to, že ti už nevadí tyhle šaty?“

„Opravdu ti sluší. Sice nechápu, jak se v nich můžeš chtít vdávat, když nejsou bílé, ale mě nikdy třicítka ani rodičovství nehrozí. Nikdy mi to nevadilo, ale je mi jasné, že pak nemůžu posuzovat tvoje názory.“ Nebyla to odpověď, jakou bych čekala zrovna od někoho jako je Alice, ale hlavně jsem byla ráda, že je konečně po dohadování.

 

 

 

Do svatby zbýval týden a vše bylo připraveno. Teď ještě zabalit. S Edwardem jsme si dělali srandu, že nás čekají nekonečné líbánky. Po obřadu se totiž rovnou stěhujeme do našeho nového domova.

Na dům jsme se byli podívat před několika týdny. Byl naprosto perfektní a tak veliký! Sice jednopatrový, ale jinak místnosti byly velikostí srovnatelné s těmi v domě Cullenových. Edward čekal, co na něj řeknu. Když viděl mé nadšení, oznámil mi, že je to svatební dar od Carlislea a Esme. On jen udělal jeden vylepšovák – pokoj, který měl vyhřívanou podlahu a vůbec byl celý zateplen víc než ostatní místnosti. Naše budoucí ložnice. Jako vždy má vše dopředu promyšlené, i když se splněním naší dohody váhá. Vlastně není sám. Vím, že se na naši svatební noc těším, ale zároveň to bude pro mě asi hodně těžké. Je takový rozdíl po něčem toužit a pak čekat na okamžik, kdy to získám. Budu vůbec schopná splnit manželskou povinnost? Moje tělo po jeho sice touží, ale až přijde ten okamžik, neodtáhnu se zase jako dřív? Nesmím. Ublížila bych nejen jemu, ale vůbec našemu vztahu. Musím ten strach překonat.

Bylo mi jasné, že ačkoli spolu hovoříme o všem, tak tohle je téma, které s ním nejsem schopná probrat. Hovor o intimním životě a navíc o strachu z něj... Myslel by si, že je to kvůli němu a ne díky mojí neschopnosti hodit minulost za hlavu.

Zrovna jsem začala balit mou rozsáhlou knihovnu, i když v porovnání s tou Edwardovou to bylo jen pár knih, když zazvonil telefon.

„Ano?“ ani jsem se nepodívala na display.

„Ahoj Bello,“ tenhle hlas jsem dlouho neslyšela.

„Charlott! Jsem tak ráda, že tě slyším, jak se máš?“ chrlila jsme ze sebe radostně.

„Taky tě ráda slyším. Musela jsem ti konečně zavolat a je mi jedno, že se to Jakovi nebude líbit. Musela jsem tě slyšet ještě před tím vším, co tě čeká.“

„Jsi moc hodná, díky. Takže vám přišlo svatební oznámení?“

„Jo, ale nezlob se. Nepřijdeme. Já bych hrozně ráda, ale sama to už nezvládnu. A Jacob o tom nechce ani slyšet.“

„Chápu.“ Ach jo, nikdy by mě nenapadlo, že na mé svatbě budou Jacob s Charlottou chybět. „Takže miminko už se pomalu chystá na svět?“

„Naše malá už tu bude možná každým dnem. Vlastně, termín mám zrovna v den tvé svatby.“

„Vážně, taky 13. srpna?“ Nemohla jsem uvěřit, že už tak brzy bude Charlott taky máma.

„Hádej, jak se bude jmenovat?“

„Netuším.“

„Zas taková hitparáda to není. Můj původní návrh neprošel, ale bude to Bella,“ smála se.

„Jak to?“ nechápala jsem, přece jí nedají jen zkrácené jméno. I když mě to potěšilo.

„Já chtěla Isabellu, ale po té oslavě u vás o tom Jake nechce ani slyšet. Tak jsem navrhla kompromis. Bude to Annabella, ale pro mě Bella stejně jako ty.“

„Díky Charlott. Nevím, co na to říct,“ pronesla jsem dojatě.

„Je to taková malá omluva za Jakovo chování. Víš, řekl mi všechno, ale stejně nechápu, proč se na tebe zlobí. I slepý by viděl, jak si šťastná, a to ostatní - prostě je to tvoje volba.“

„Díky, jsi zlatá,“ tohle jsem tedy opravdu nečekala. Jacob se mnou nepromluvil od tátova pohřbu. Nelíbilo se mu, že chodím s Edwardem a nehodlal to nikdy akceptovat kvůli Edwardově podstatě.

„Bello, přesto...,“ váhala mi něco říct.

„Co chceš vědět. Řeknu ti cokoli, vždyť to víš.“

„Dobře, no, jsi si tou svatbou opravdu jistá?“

„Jak to myslíš? Sama jsi říkala, že jsem šťastná.“

„To ano, ale není to moc brzy? Zamilování a láska jsou přeci dvě odlišné věci.“

„Taky jsem nad tím přemýšlela. Jsem s Edwardem jen půl roku, ale jsem si jistá, že s ním chci strávit zbytek života,“ trochu jsem se zajíkla, tohle bude pro mě snad navždycky citlivé téma. „Jsem si jistá, že on to cítí stejně, a proto pro mě není nic důležitějšího, než abychom byli konečně oficielně spolu.“

„Jsem ráda, že jsi o tom přemýšlela. Promiň, ale musela jsem se ujistit. Zamilovaní přeci občas dělají ukvapené kroky.“

„Zamilovaná jsem, ale ukvapená jsem nikdy nebyla, nebo snad ano?“

„To rozhodně ne. Chtěla jsem ti taky hlavně popřát šťastné manželství a nezlob se, že nepřijdeme.“

„Ještě jednou ti moc děkuji, Charlott. Mrzí mě, že tě před odjezdem už neuvidím. I tobě hodně štěstí, ať vám s Annabellou všechno dobře dopadne.“

„Mám tě ráda, Bello.“

„Já tebe taky.“ Musela jsem zavěsit nebo bych se rozbrečela. Poslední roky byla Charlott moje nejlepší kamarádka a teď ji ztrácím. Mrzelo mě to, ale nelitovala jsem. Život, který mě čeká, za to stojí.  Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila.

„Když už ten telefon držíš v ruce, nechceš jí konečně také zavolat?“ ptal se mě Edward, zatímco přenášel nějaké krabice.

„Komu?“ ptala jsem se překvapeně.

„Tvojí matce,“ odpověděl a položil krabice, aby mě mohl obejmout. „Vím, že si jí nechtěla posílat oznámení, ale často se díváš na její fotografii a už jsem tě párkrát viděl, jak váháš s telefonem v ruce.“

Jako vždy mě má přečtenou. Znovu jsem se zhluboka nadechla, to proto, abych se posilnila před tím nejspíš velice nepříjemným hovorem a vyťukala její číslo.

„Haló?“

„Ahoj mami, to jsem já,“ řekla jsem trochu přiškrceně a čekala na odezvu.

„Co se děje?“ Její hlas byl ostrý.

Nervozitou mi vyschlo v ústech, ale to se už přede mnou objevila sklenice s vodou, kterou mi podával můj dokonalý nastávající. Vděčně jsem se na něj usmála. Tak dobře mě zná, dokonce víc, než se znám já sama. Nemohla jsem si vybrat lépe.

„Budu se vdávat,“ vyhrkla jsem najednou sebejistě a očekávala reakci.

„Mami, jsi tam?“ To ticho mě mátlo.

„Jen čekám, jakou katastrofu mi ještě sdělíš. Myslela jsem, že znova otěhotnět nemůžeš.“ Takže si myslí, že se musíme brát?

„Tak to není.“ Chtěla jsem jí to vysvětlit, ale než jsem se stihla nadechnout a pokračovat, spustila ona.

„A proč se budeš proboha vdávat? Nemáš už těch katastrof v životě dost?“ začala na mě ječet. Edwardův úsměv se vytratil a místo něj mě jen pevně chytil za ruku. Jak vždycky pozná, co zrovna potřebuji?

„Nebála ses, že mě opustí? Vidíš, mýlila ses. Místo toho si mě chce vzít, tak proč nemáš radost?“ Snažila jsem se působit sebejistě, ale její reakce mě zaskočila a ranila. To byl přesně ten důvod, proč jsem jí nechtěla volat.

„Mám mít radost z toho, že si hodláš zase packat život? Nebo jsi tak naivní, že zapomínáš na existenci rozvodu?“

„Já se nehodlám rozvádět.“ Na jinou odpověď jsem ze nezmohla. Jen jsem se s otázkou v očích zadívala na svého snoubence, který se lehce pousmál a nevěřícně zavrtěl hlavou.

„Ty se nehodláš rozvádět,“ zopakovala po mně. „No, to jsem skutečně ráda, že to vím. A jsi si tak jistá, že záleží jen na tobě? Bereš si mladého kluka, který o světě ještě vůbec nic neví, z neznámého důvodu se zakoukal zrovna do tebe a ty očekáváš, že to bude na celý život?“

Edward natáhl volnou ruku, abych mu dala telefon. Slyšel každé její slovo a viděl na mé tváři, jak mi vyrážejí dech. Nebylo to proto, že nevěří v mého nastávajícího, ale proto, že nevěří mé volbě. Nevěří, že její dcera si vybrala vhodného partnera na celý život, a to znamená, že ji na svatbě v žádném případě neuvidím. Tušila jsem to, a proto jsem jí nechtěla volat. Kdybych jí nezavolala, měla bych pořád malou hloupou naději na její oporu v ten den, kdy každá dcera touží mít své rodiče vedle sebe.

Je jedno, co jí řeknu, proto jsem se ani nechtěla se slovy namáhat, ale zavěsit jsem také nebyla schopná. S váháním jsem vložila telefon do jeho ruky. Vlastně jsem z jeho reakce byla překvapená a zvědavá, co jí řekne. Vždyť spolu ještě nikdy nemluvili.

„Paní Swanová, jmenuji se Edward Cullen, neměl jsem dosud to potěšení seznámit se s vámi blíže. Příští týden si beru vaši dceru a budeme oba rádi, když budete chtít přijet. Zároveň bych vás rád informoval, že v naší rodině něco jako rozvod neznáme a ani nepraktikujeme. Naše sňatky jsou na celý život a pro mě je velkou ctí, že si vaše dcera vybrala zrovna mě, abych ho s ní strávil. Pochopitelně pochopíme, když se nebudete chtít zúčastnit.“ Sice to říkal do telefonu, ale celou tu dobu se mi díval do očí a já věděla, že to říká mně. Chce utěšit a ujistit o opravdovosti všech svých slibů. Najednou mi bylo jedno, co mu René odpovídá, a i to, že na svatbu nepřijede. Tohle je muž mého života, který se nebojí postavit nikomu ani ničemu, a jediné na čem mu záleží, je naše společná budoucnost. Na ničem jiném přeci ani nezáleží.

 

 

 

Stydím se, že jsem to neudělala dřív, ale tak nějak jsem pořád doufala ve změnu mámina přístupu. Teď už nemůžu tu návštěvu dál odkládat. Jen mě mrzelo, že musím za Sethem do práce. Raději bych s ním mluvila v domácím prostředí. No, co se dá dělat.

Nesměle jsem vešla do dveří policejní stanice. Když byl táta ještě policejní ředitel, chodívala jsem sem často, ale to už je tak dávno. Přesto se tu nic nezměnilo, snad jen Tony Johnsnon ještě víc zestárl, a vida, místní policie má nováčka. To jsem nevěděla.

„Dobrý den, jak vám mohu pomoci?“ oslovil mě mládenec s blonďatými vlasy a přátelským úsměvem.

„Hledám Setha Clearwatera, je tady?“

„Jistě, sedí ve své kanceláři.“

„Ve své kanceláři?“ opakovala jsem překvapeně. Policejní služebna měla pouze jednu kancelář a ta patřila řediteli policie. Netušila jsem, že...

„Bello,“ ozval se Sethův radostný hlas. Otočila jsem se a uviděla, jak vychází z kanceláře. „Tak rád tě vidím,“ objal mě. „Jak se ti daří? A kde máš kluky?“

„Sethe, potřebuji s tebou o něčem důležitém mluvit.“

„Ale samozřejmě, jsem ti zcela k dispozici. Půjdeme do kanceláře, ano?“ Pokynul k otevřeným dveřím. „Robinsone, nechci žádné telefony minimálně půl hodiny, jasné?“

„Ale tak dlouho tě snad ani nezdržím,“ namítla jsem.

„Ty mě možná ne, ale já tebe ano. Dáš si něco?“

„Zavrtěla jsem hlavou a vešla do tátovy, vlastně teď už Sethovy kanceláře. Byla tak jiná a přeci stejná. Nábytek i jeho umístění zůstalo stejné, ale původní béžovou výmalbu nahradila bílá a tátovy fotografie s rybími trofejemi nahradilo pár indiánských tretek. Určitě dárky od Sue, aby si to tu Seth zabydlel. On sám by si něco takového sem nedal.

„Netušila jsem, že jsi nový policejní ředitel,“ řekla jsem, když se za mnou zavřely dveře.

„I pro mě to byla nečekaná novina, když jsem se to asi před dvěma měsíci dozvěděl. Ale nebyl nikdo jiný, komu by to hodili na krk. Johnson už patří spíš do výslužby než sem a Timmothy je rád, že dokáže vyplnit hlášení. Takže už zbýval jen Robinson, ale ten nastoupil před rokem a nemá žádné zkušenosti.“ Sedl si za stůl a s úsměvem čekal na mou reakci.

„Nemohli vybrat nikoho vhodnějšího v celém Washingtonu. Charlie by měl radost.“ Sedla jsem si naproti Sethovi a sklopila oči. Jak jen  začít?

„Díky, ani nevíš jakou mám radost, že to slyším zrovna od tebe.“ Smál se, ale při pohledu na mě zvážněl. „Bello, trápí tě něco? Máma říkala, že se budeš vdávat. Myslel jsem, že jsi šťastná, ale vypadáš spíš ustaraně.“

„Ano, budu se vdávat a jsem šťastná, jako jsem nikdy nebyla. Já jen... Nevím, jak začít.“

„Hlavně bez ostychu. Nikdy jsme neměli žádný problém, ne?“

„Já vím, ale je to narychlo a navíc nevím, jestli kvůli tomu nebudeš mít nějaké problémy.“ Věděla jsem, že se mi bude snažit vyhovět za každou cenu, ale nechtěla jsem mu komplikovat život.

„Tak o co jde? Mám snad vyhlásit nějaké pátrání?“ snažil se mě rozveselit.

„Nejde o tvou práci, ale o mou svatbu.“

„Ženich si to snad rozmyslel?“

„Sethe, já se hrozně omlouvám. Je to na poslední chvíli a navíc bych nerada, aby ti třeba Jacob dělal problémy, ale když už Charlie není a máma nepřijede, nevím koho jiného o to poprosit.“ Rozpačitě jsem zvedla oči a podívala se na něj. „Vím, že se naše rodiče vzali, když už jsme byli téměř dospělí, ale já tě vždycky brala jako bratra. Navíc jsi jediný muž z mé rodiny, a tak jsem tě chtěla poprosit, jestli bys mě vedl k oltáři. Vlastně tam ani žádný oltář nebude, protože to bude na louce, ale víš, jak to myslím?“

„Já mám mít tu čest a předat nevěstu ženichovi?“ rozzářil se jako sluníčko.

„Pokud ti nebude vadit přijít na moji svatbu?“

„Přijít jsem chtěl a teď mám i o důvod víc. No, páni! Nikdy by mě nenapadlo, že svoji krásnou nevlastní sestřičku budu předávat já. Vážně jsi mi tím udělala radost.“

„Ale Jacob...“

„Je osel,“ dokončil za mě. „Soudí lidi,“ zaváhal, „jen na základě dohadů a ne faktů. Já ti tu svatbu moc přeju. Sice mě překvapilo, jak brzy se Edward žene do chomoutu, ale vlastně se mu nedivím a tobě taky ne. Když máte to štěstí a našli jste jeden druhého, není na co čekat, viď?“

„Takže s Annou to nevyšlo?“ ptala jsem se na jeho rande, které měl sice před několika měsíci, ale byl to jeho poslední pokus o partnerský vztah, o kterém jsem věděla.

„S Annou, Barbarou, Johanou, Leonou ani Angelou, a už mě to přestává bavit. Víš, já bych raději byl doma se svojí ženou a dětmi než tady v kanceláři, ale žádná tam nechce být se mnou nebo jsem ji ještě nenašel.“ Zamračeně se podíval z okna. „Škoda, že nejsem alespoň o deset let mladší?“

„Zvláštní, tohle mě taky často napadá,“ povzdychla jsem si. „Ale proč to trápí tebe?“

„Kdyby mi bylo alespoň dvacet, třeba bych se taky proměnil a do někoho bych se otiskl.“

„Ty bys chtěl být vlkodlak?“ ptala jsem se překvapeně.

„Já nevím, to asi ani tolik ne. Hlavně už nechci být sám.“

„Rozumím. Samota není nejlepší společnice.“ Já sice měla vždycky mého malého křiklouna, ale to není jako mít partnera, Edwarda, muže o kterého se kdykoli můžu opřít a na kterého se můžu spolehnout.

Seth smutně pokýval hlavou a napil se ze špinavého hrnku, který měl na stole.

„Takže ti musí být dvacet, aby ses mohl proměnit?“

„Já nevím, jak to funguje. Ale když se tu objevili Cullenovi, začali se proměňovat kluci od dvacítky dolů. Oni z toho sice nejsou nadšení, ale má to i své výhody.“

„Třeba otisk?“ Přikývl. O otisku mi Jacob kdysi vyprávěl. Je to jedna z quileutských legend o lásce rychlejší než je první pohled a pevnější než zemská přitažlivost. „Ani nevíš, jak bych ti něco takového přála.“

 

 

 

„Za dva dny budeš mojí ženou,“ zašeptal mi do ucha a políbil mě na šíji, až jsem myslela, že se zblázním blahem. Slastně jsem si zavrněla a pevně ho objala. Maličký už dávno spal a nás čekalo pár chvil, než také usnu. Leželi jsme v mé posteli.

„Nevím jestli si zvyknu,“ nadhodila jsem. Vyrušila jsem ho tak z laskání mého krku. Možná nebyl dobrý nápad s tím teď začínat.

„Na co si nezvykneš?“ ptal se a naléhavě se mi zadíval do očí.

„Na to nové příjmení. Přeci jen celý život jsem Swanová a mám to ze dne na den vyměnit za Cullenovou.“

Usmál se a vrátil se ke své předchozí činnosti. Vůbec netuším, jak se mu mezitím dařilo ještě mluvit: „A na tohle si dokážeš zvyknout?“

„Mů-,“ zalapala jsem po dechu, „můžu se pokusit.“

„Aha, a na tohle bude také těžké si zvyknout?“ Jeho rty se začaly přesouvat k mému uchu a něžné hlazení jsem cítila snad po celém těle. Rozplývala jsem se a šílela zároveň.

„A nemohla bych být paní Cullenovou na malou chvilku už dnes?“ zaprosila jsem.

Vítězně se zasmál a odvrátil se ode mě.

„V žádném případě. Ještě jeden den a pak už se mě nezbavíš nikdy. Možná by sis tu svobodu ještě měla užívat.“

„Copak si vůbec můžu užívat něco bez tebe?“ namítla jsem. Ale jeho slova mi připomněla jednu věc, která mě už pár dní trápila. Nemám tu rychlost jeho mysli a občas mi leccos dochází později. Když jsme byli spolu poprvé na louce, naplánovali jsme si naši společnou budoucnost až do téměř absurdních důsledků. Je mi jasné, že vše, co mi Edward říká, myslí vážně, ale právě proto... Mám vůbec právo si ho vzít, když vím, co všechno to znamená?

„Co tě trápí? Vždyť víš, že jsem to nemyslel vážně. Zítřek přeci strávíme společně. Eda má slíbený poslední společný výlet do hor.“ Lehl si na záda a přitáhl si mě do své náruče.

„O to nejde,“ zašeptala jsem. Nechtěla jsem kazit tu příjemnou chvilku svými obavami.

„Musíš mi to říct. Budeš moje žena a to nepřipouští žádné tajemství,“ šeptal mi do ucha mezi polibky.

„Nevím, jestli mám právo si tě vzít.“ Neřekla jsem to nijak nahlas, ale ta slova jakoby zaburácela mou ložnicí. Polibky ustaly.

„Co to povídáš? Nevěříš mi, že tě miluji?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Tak v čem je problém. Pochybuješ snad o sobě? Už se mnou nechceš být?“ ptal se tak ztrápeně.

„Miláčku, jak tě to jen mohlo napadnout.“ Sedla jsem si, abych mu viděla do očí a začala jsem ho hladit po tváři. „Říkala jsem ti už tolikrát, že jsi splněním všech mých snů.“ Chtěl něco namítnout, ale já mu dala prst na rty.

„Jde jen o to, že nevím, jestli mám právo odsoudit nesmrtelného k záhubě. Bojím se, že všechno, co jsi mi na louce řekl, myslíš vážně, a tím, že si tě chci vzít, tě ve tvém rozhodnutí ještě utvrdím. Ale já nechci svět, ve kterém nebudeš.“ Slzy se mi nahrnuly do očí. „Jsem sobecká, že si tě beru, že tě beru tomuhle světu,“ zavzlykala jsem.

Lehce se zasmál a slíbal mi slzy s očí.

„A myslíš, že svět ve kterém nebudeš ty, se nezboří? A přeci mě nenecháš v rozpadlém světě samotného. Navíc...,“ zaváhal, dokud jsem se mu nepodívala do očí. „Jestli je tohle jediný důvod, proč si mě nechceš vzít, jsi největší blázínek na světě.“

„Ale já...“ Moje námitky zahnal polibky, díky kterým se veškeré mé myšlenky vytratily.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

HMR

11)  HMR (27.10.2014 18:51)

ambra

10)  ambra (08.10.2013 19:20)

Myslím, že Alice na to vůbec nenahlíží špatně . Ale teď vážně. Pořád jsem hledala, v čem je tenhle příběh tak jiný, a už jsem na to snad konečně přišla. Tvoje Bella je v tom nejlepším slova smyslu civilní. Je zamilovaná, nejistá, šťastná i plná obav, ale hlavně je dokonale lidská a pochopitelná. Žádné roztomilé záhadné nemehlo. Normální fajn žena . Dostávájí mě ty úvahy o jejich budoucnosti bez přeměny (i když pořád doufám, že poslední překážku budou muset nakonec překonat přeměnou).
Jo a díky za Setha!!!

KalamityJane

9)  KalamityJane (02.10.2013 13:02)

Čtu jako o život a najednou nemám pokračování! Podobně jako Kate obvykle doufám, že Bella bude upír, ale tady ne... Vůbec by mi nevadilo, kdyby zůstala člověk, byla by to příjemná změna. :-) A hlavně pro to má dobré důvody. CHování René mě vážně mrzí a neskutečně štve, aspoň že má Bella Setha. Stejně tak bych flákla Jakeovi a divím se Charlott, že si trochu nedupne. No nic, krásná kapitola, stejně jako všechny předchozí. Moc se těším na svatbu i stěhování. Díky

8)  hela (01.10.2013 14:15)

Em to byla krásná kapitolka
René mě nemile překvapila, tahle René je pěkná protiva tak ať se jde bodnout a Bella se na ní může vyprdnout, takovou matku bych fakt chtěla
Mám radost, že jí povede Seth k oltáři a ještě stále doufám, že se tam ukáže Jacob i s mimi, no a Anabellka je úžasné jméno
moc se těším na svatbu a doufám, že bude svatební noc velice plodná ve všech směrech
Těším se na pokráčko

emam

7)  emam (01.10.2013 09:41)

Seb, moc děkuji za tvůj komentář. Každý jednou za čas strácíme dech. Po takovém komentáři je zase hned víc sil a odhodlání
Row, nezávání to už moc zvěřincem?
Díky všem za vaše komentáře

Rowana

6)  Rowana (30.09.2013 20:12)

Krásné!!!
Škoda, že už Bella nemůže mít další děti.
A Jake je vážně osel.
Hmm, Jakob se proměňuje nebo taky ne? Jestli ano, nechápu, jak se osel a vlk mohou snést v jednom těle.

Kate

5)  Kate (30.09.2013 15:55)

Svatba bude! Ale vážně by se mi líbilo, kdyby byla Bella a malej Eda upíři. Krásná věčnost. Ale ta Belly matka. Překrásná kapitolka.

4)  Seb (30.09.2013 15:28)

Nádherná kapitola. Jsem moc ráda, že ji povede k oltáři Seth a nemůžu se dočkat svatby a svatební noci a tajně doufám, že jim plánuješ miminko, protože se mi nelíbí, jak se Bella rozhodla, co se týče nesmrtelnosti a on by ji po porodu musel proměnit, i když co pak s malýnm Edwardem? No jsem zvědavá, jak to máš vymyšlené. Díky, že píšeš, na tvoji povídku se vždycky moc těším.

SestraTwilly

3)  SestraTwilly (30.09.2013 07:51)

Takže príprava na svadbu je v plnom prúde. Bellina mama je otrasna,zato Seth je super.
Snáď to bude všetko OK a svadba bude krásna.
Pekná kapitolka :)

2)  BabčaS (29.09.2013 23:06)

DopeStars

1)  DopeStars (29.09.2013 22:11)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella