Sekce

Galerie

/gallery/pb.jpg

Obavy...

„Ale mně ještě není dobře,“ zaskuhral ten malý simulant a aby to potvrdil, zakašlal.

„To je zajímavé, že včera jsi už normálně mluvil,“ řekla jsem přísně. „Na židli máš připravené oblečení a dole tě čekají lívance, tak koukej vstávat.“

„Lívance,“ vyhrkl nadšeně, ale pak se honem pořádně přikryl peřinou. „Ale já ještě nemůžu jít do školy.“

„A to jako proč?“

„Bolí mě ještě v krku a špatně se mi mluví,“ zašeptal.

„Nezlob se, ale to ti nevěřím. Koukej se obléct, čekáme tě dole,“ pronesla jsem rázně a odešla z dětského pokoje. Nechápu, že i když si jasně vymýšlí, stejně váhám, jestli alespoň trochu neříká pravdu. Co když ho z postele vyháním moc brzy? Už aby se Edward vrátil domů a poradil mi. Je pryč jen chvíli, vždyť už večer se vrací, ale tolik mi chybí. Do dneška jsem si ani neuvědomila, jak jsem si navykla využívat jeho dar. Sice malého občas neslyší, ale při takové situaci, jako je ta dnešní, by věděl, jak je to doopravdy.

Nasnídali jsme se za Alicina šveholení a pak společně vyrazily každá do své školy.

Při řízení jsem si přehrávala náš ranní rozhovor a pořád mi tam něco nesedělo. Nakonec jsem zopakovala svou otázku: „Proč jsi dnes nechtěl jít do školy? Píšete snad nějakou písemku a ty to neumíš?“

„Ne,“ odsekl mi můj malý školák a mně najednou bylo jasné, že v tom něco musí být.

„Popral ses s klukama?

„Já se přeci neperu,“ zamumlal a začal se tvářit uraženě.

„Tak ti něco snad udělala Dona?“

„Když ona nechce přijít,“ postěžoval si zklamaně. A tady je jádro problému.

„Takže jsi ji pozval na návštěvu a ona odmítla.“ Chudáček můj malý, první odmítnutí vždycky zabolí.

„Neodmítla, ale řekla, že dneska, teda vlastně ve čtvrtek, nemůže.“ Čtvrtek byl poslední den, kdy byl Edward ve škole. Snad nám chudáček z toho neonemocněl. Snažila jsem se potlačit úsměv potřesením hlavy.

„Tak jsi ji mohl přeci pozvat jiný den.“

„Nemohl. Nenechám se poslat do háje znova,“ vyštěkl na mě a do konce cesty s ním nebyla řeč.

Překvapilo mě to. Ještě nikdy jsem nezažila, aby něco tolik prožíval. Tedy mimo rodinu. Musí mu na Doně opravdu hodně záležet.

Když malý vystupoval, překvapila jsem ho a šla do školy s ním.

„Chci si promluvit s paní učitelkou,“ dodala jsem na vysvětlenou. Díky špatně náladě ani nechtěl vědět o čem a mně se ulevilo. Je to sice ještě kluk, ale i tak jsem mu nikdy nechtěla lhát a ani dnes se mi s tím nechtělo začínat.

Jediný důvod, proč jsem chtěla mluvit s Edwardovu učitelkou bylo, aby mě seznámila s rodiči Dony nebo mi na ně alespoň dala kontakt. To kdyby ten školák zjistil, určitě by mi to nedovolil.

Jakmile jsme vstoupili na půdu školy, začal se tvářit, že ke mně nepatří. Zlobil se a navíc mu vadilo, že ho doprovázím do třídy. Chápala jsem to, ale na druhou stranu mě to mrzelo. Takhle to bude jednou vypadat, až bude na střední škole? Bude se tvářit, že jsem někdo cizí?

„Paní Cullenová,“ pozdravila mě učitelka Martinittová. „Vidím, že je Edward již zdráv.“

„Ano, naštěstí to byla jen chřipka, ale kvůli tomu tu nejsem. Chtěla jsem vás poprosit, nemohla byste mi dát kontakt na rodiče Dony...“ Až teď mi došlo, že neznám její příjmení, ale podle výrazu učitelky bylo jasné, že ví, o kom mluvím.

„Bylo načase, aby někdo z rodičů zasáhl. Ti dva, myslím Edward a Dona, si nedají pokoj. Bylo by jen dobře, kdyby měli na sebe čas i jinde než ve škole. A máte štěstí, zrovna ji sem přivádí její otec.“

„Dobrý den,“ ozval se za mnou mužský hlas.

„Pane Williamsi, tohle je paní Cullenová, maminka Edwarda,“ představila nás.

„Aha, to váš syn nenechá naši Donu ani chvilku na pokoji,“ usmál se na mě pan Williams a podal mi ruku.

„Víte, domnívám se, že to bude vzájemné,“ usmála jsem se plaše a stiskla mu ruku.

Rozloučili jsme se s paní Martinittovou a v rámci možností i s dětmi a společně zamířili k východu.

„Chtěla jsem se zeptat, nemohla by Dona někdy přijít k nám na návštěvu? Edward jí chtěl ukázat svůj pokoj a nějaké hry na palaystationu.“

„Určitě, jen dnes to nepůjde,“ pronesl pan Williams zadumaně.

„Tak třeba zítra?“

„Je to složité.“  V tichosti jsme vyšli před školu a já napjatě čekala, v čem je problém. Vždyť je přeci normální, že si děti spolu chodí hrát. Nebo mu Edward vadí? Jestli jo, tak to si ode mě něco vyslechne.

„Omlouvám se, ale musím se domluvit s Doninou matkou. Má Donu v péči a každé domlouvání je složitý proces.“

„Jste rozvedení,“ došlo mi.

„Ano, už několik let. Ale snažíme se, aby tím Dona netrpěla. Když mám volno, vodím ji do školy a odpoledne spolu podnikáme různé výlety. Jenže zítra odjíždím na služební cestu a ona bude s matkou.“

„Aha.“ Nevěděla jsem, co víc říct. Sama vím, jak je složité řešit komunikaci s rozvedenými rodiči. Nikdy nevíte, kam až můžete v komunikaci s jedním zajít, aby se ten druhý neurazil. Takže jsem si nebyla jistá, jestli smím pana Williamse požádat o telefon na jeho bývalou ženu.

„Hmm, nevadilo by vám, dát mi na sebe číslo? Předal bych ho Donině matce a ona by vám zavolala.“

„To je skvělý nápad,“ vyhrkla jsem nadšeně a všechny rozpaky byly rázem pryč.

 

 

 

Sotva jsem si sbalila věci v kabinetu a přichystala se k odchodu, přišla mi smska. Vyzvednu Juniora sejdeme se doma. Tyhle přepadovky od Alice mě nikdy netěšily, ale chápu, že si chtějí s Jasperem malého užít. Dlouho se neviděli.

Představovala jsem si, že budu mít pár hodin jen sama pro sebe. Zkontroluji, jak dopadla realizace Edwardovy pracovny, a pak se naložím s knížkou do vany. To jsem neudělala už hrozně dlouho.

Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že na mě někdo doma čeká.

„Jaspere, myslela jsem, že jsi s Alicí?“

„Víš, Alice trvala na tom, že si musíme promluvit,“ vysvětlil a bylo na něm znát, že je z toho nesvůj.

„Máš to s ní asi těžké, ale stejně máš můj obdiv, že s ní vydržíš,“ zamumlala jsem, když jsem si odkládala věci na věšák. „Ehm, promiň, mám ji ráda, ale víš, jak to myslím.“

„Vím, ta její neodbytnost je občas nesnesitelná, ale zároveň kouzelná,“ usmál se. Není slepý blázen, ale na svoji ženu nedá dopustit. Přesně tak to má v manželství vypadat a u nás je to v podstatě stejně. S mými nedokonalostmi a po tom, jak jsem se chovala, je vůbec div, že nejsem sama již dávno rozvedená jako Williamsovi.

„A o čem si máme promluvit?“ ptala jsem se nedočkavě. S Jasperem jsem si občas popovídala, ještě když jsme bydleli ve Forks, ale nešlo o žádné vážné hovory. Vlastně jsem byla jeho přítomností hodně zaskočená.

„V první řadě se ti chci omluvit za to, co se stalo po vaší svatbě. Ani nevíš, jak je mi to líto a jsem vděčný za to, že mi ostatní zabránili v tom, abych Juniorovi ublížil.“

„Takže o to jde,“ pronesla jsem ztěžka a šla si sednout do křesla.

„Bello, mě to vážně mrzí. Vždycky jsem byl tím nejslabším článkem naší rodiny a nikdy jsem na to nebyl hrdý. Nedokážu tak dobře potlačit naši přirozenost jako ostatní, ale nikdy bych nechtěl tobě ani tvému synovi doopravdy ublížit.“

„Já vím,“ povzdechla jsem si.

„Takže mi odpouštíš?“ ptal se s úlevou.

„Jazzi, já se na tebe vlastně ani nezlobím. Snažím se věci chápat v širších souvislostech, ale Alice a ani ty nemůžete čekat, že se o malého jen tak přestanu bát. Nevíte, jaké to je žít v neustálém strachu o své dítě. Může kdykoli někam spadnout nebo onemocnět, nebo ho může srazit auto na ulici.

Když se to tenkrát stalo, zlobila jsem se hlavně sama na sebe. Mohlo mě napadnout dřív, že se může něco takového stát. Dítě v blízkosti upírů přeci nikdy nemůže být v bezpečí, i když jde o vegetariány.“

„Ale my bychom...“

„Nech mě domluvit. Každé dítě má každou chvíli nějaké to odřené koleno nebo jiný úraz. Není možné všemu zabránit a mně nezbývá nic jiného, než ho dopředu vyvarovat všech nebezpečí.“

„To znamená i mé přítomnosti,“ dodal zachmuřeně. „Já tě chápu. Cítím tvou úzkost a starostlivost. Ale nevíš, jak se kvůli tomu trápí ostatní. Alici, Esmé a Rose se po Juniorovi často stýská. Když si vás Edward našel, stali jste se součástí naší rodiny. Všichni jsme chápali, proč se chcete odstěhovat. Zároveň jsme však doufali, že se budeme moci vídat a třeba pomoci malého hlídat.

Mám ho také rád a rozumím tomu, že se pro jeho bezpečí od něj mám držet dál, ale Alice...“ odmlčel se a zavřel oči.

„Taky mi chybíte,“ vzdychla jsem. „Ale po ztrátě naší maličké se bojím ještě víc, že ztratím i jeho.“ Úzkostí se mi slzy natlačily do očí.

„Alice ho hlídá jako oko v hlavě. Nedovolí, aby se mu cokoli stalo,“ řekl Jasper s upřeným pohledem do mé tváře.

„Jaspere, já vím, já to chápu, ale všechno je tak složité.“ Měla jsem pocit, že mě bolí hlava. Bylo mi jasné, že ten můj malý uličník chybí i jemu, ale neodvažuje se to ani zmínit, protože se stydí za to, co se stalo. Navíc, cítí všechen stesk ostatních a musí to být pro něj o to ještě těžší, když je toho viníkem. Jenže, copak to můžu všechno hodit za hlavu jen kvůli tomu, že se jim stýská.

„Edward říkal, že jsi na tom již lépe. Jestli je tohle lépe, ani si nedovedu představit, jak ti muselo být po potratu.“ Z toho mi bylo ještě hůř. Myslela jsem, jak se mi daří zase normálně fungovat. Asi jsem se spletla.

„Co jsi chtěla dělat, když ses blížila domů? Byla si taková natěšená,“ vytrhl mě Jasper ze zamyšlení a usmál se na mě s jiskřičkami v očích.

„Cože?“ zvedla jsem k němu oči. „Co jsem... Těšila jsem se na vanu a knížku.“

„Mám něco lepšího. Co bys řekla tomuhle?“

„Čemu?“ Ale už nemusel odpovídat. Takový pocit lehkosti a klidu jsem snad nikdy v životě necítila. Přišlo mi to jako jakýsi podivný stav beztíže. Můj mozek odmítal nad čímkoli přemýšlet a mně to kupodivu maximálně vyhovovalo.

Ani jsem si neuvědomila, v jak nespolečenské poloze ležím na křesle, dokud se neozvaly jakési vzdálené hlasy a já se najednou probrala ze svého bdělého spánku či jak to nazvat.

„Mami, podívej, co mi teta Alice koupila.“ Můj malý raubíř mi mával před obličejem nějakou knížkou. „A taky mám novýho Ratcheta & Clanka a rukavici na baseball a pálku a...“

„Alice, nepřehnala jsi to trochu s tím rozmazlováním?“ozvala jsem se přísně, až jsem se sama sebe lekla. Po tom zvláštním deliriu byl pro mě můj vlastní hlas dost podivný.

„Když si ho můžu tak málo užít, tak to musí stát pak zato, ne?“ odpověděla trochu uraženě.

Nechala jsem to raději být a obrátila se na jejího manžela: „Jaspere, děkuji. To bylo lepší než všechny lázně světa.“

„Rádo se stalo,“ uchechtl se.

„Jen doufám, že sis mě tím nechtěl koupit?“ zamračila jsem se na něj naoko.

„Čím si tě chtěl koupit?“ ozval se od dveří ten nejkrásnější hlas na světě.

„Edwarde,“ výskla jsem a rozběhla se k němu do náruče. Stál ve dveřích, radostně mě popadl a zatočil se se mnou dokola. Bylo to, jako když jsme spolu začínali chodit.

„Takové přivítání jsem nečekal,“ zašeptal mi do rtů a políbil mě a já najednou zapomněla, že máme návštěvu, a přitiskla se k němu.

„Bello?“ oslovil mě můj muž a já se konečně probrala ze svého poblouznění. Kde se to najednou ve mně vzalo?

„Asi bych ti měl poděkovat, Jazzi,“ zasmál se Edward a ještě jednou mě objal.

 

 

 

Alice se rozhodla Jasperovi ukázat noční život v našem městě, ale spíš jsem měla dojem, že se snaží dostat z dosahu mého muže, aby neprozradila překvapení. Při večeři jsme probrali všechny novinky a Edward se marně snažil zjistit pravý důvod návštěvy těch dvou.

„Až malý usne,“ zašeptala jsem tak, aby to náš synek neslyšel. To vše urychlilo a ani jsem se nenadála a malý už spal.

„Dal jsi mu něco do pití?“ divila jsem se té rychlosti.

„Jak tě to jen mohlo napadnout?“ zavrtěl Edward pobaveně hlavou. „Byl po nákupech s Alicí utahaný jako kotě,“ zasmál se a přitáhl si mě k sobě. „Když jsem přišel domů, měl jsem skoro pocit, že jsem se vrátil v čase.“

„To Jasper, on...“

„Já vím. Asi bychom ho měli zvát na návštěvy častěji.“

„Myslíš?“ A zase se mi hlavou začaly honit ty samé starosti jako odpoledne. Jenže tentokrát je přerušilo ještě něco mnohem lepšího než Jasperův dar – Edwardovy rty.

„Vím, že je svátek díkuvzdání až za pár týdnů, ale na moje poděkování byl už nejvyšší čas.“ Začala jsem, když se ode mě na chvilku odtáhl.

„Nemáš mi za co děkovat,“ namítl.

„Minimálně za tvoji trpělivost,“ usmála jsem se na něj a vzala ho za ruku, abych mu ukázala jeho novou pracovnu. Jen doufám, že to Alice stihla dokončit podle plánu. Proč mi to raději Jasper neukázal místo toho povalování nebo co to bylo.

Samozřejmě že jsem za ten relax byla vděčná, jenže jsem teď netušila, jestli se to bourání stěny vůbec podařilo. Najednou jsem nevěděla, jestli mám dveře od knihovny vůbec otvírat.

„Nemám pocit, že bych udělal něco nad manželský rámec.“

„Prostě mám pro tebe takový malý dárek.“

„Je to uvnitř?“ hádal Edward.

„No, tak nějak.“ Sotva jsem domluvila, sám vzal za kliku a vešel.

Pomalu jsem vešla dovnitř i já a ke své radosti zjistila, že všechny moje obavy byly naprosto zbytečné. Celá místnost vypadala uceleně, ani stopy po nějaké původní přepážce. Dokonce bylo i nově vymalováno ve stejném odstínu béžové jako předtím. Po levé straně stála naše rozsáhlá knihovna, po pravé straně černé klavírní křídlo a uprostřed velký stůl s novým laptopem.

„Říkala jsem si, že jako začínající spisovatel potřebuješ kvalitní základnu,“ pronesla jsem rozpačitě.

„Perfektní. Je to naprosto perfektní, stejně jako moje žena,“ zasmál se a radostně mě vzal do náruče a začal se se mnou točit, jako když přišel domů.

„Neblázni. Pusť mě. Vždyť mě ještě umačkáš,“ napomínala jsem ho a smála se s ním.

 

 

 

Nechtěla jsem být nevděčná, a proto jsem Alici a Jasperovi nabídla, ať u nás stráví několik dní. Zařekla jsem se, že jim nebudu jejich čas u nás nijak vymezovat. A tak se z pár dnů stalo několik týdnů.

Matka Dony Williamsové se ozvala hned druhý den po tom, co na mě dostala číslo, a tak se náš malý milovník dočkal první, druhé a vlastně snad už i dvacáté návštěvy. Doně se u nás líbilo a kromě malého hostitele si oblíbila i jeho tetu Alici, takže k nám chodila téměř denně. Většinou jsem je rovnou oba vyzvedla ve škole, vzala k nám a pak si pro ni navečer přišla matka. Paní Williamsová nebyla tak sympatická jako její bývalý manžel, ale kamarádství našim dětem přála a nic víc jsem po ní ani nechtěla.

Kamarádku jsem si totiž našla v Gině. Alespoň jednou do týdne jsme spolu zašly na kafe a probíraly středoškolské drby, pochopitelně z té naší kantorské strany. Jen mi dělalo trochu potíže vynechat z toho Alici, ale měla jsem dojem, že mi s tím pomohl její muž.

Dalo mi to práci, ale podařilo se mi přemluvit Edwarda, aby noci trávil trochu smysluplněji než stálým pozorováním mojí osoby ve spánku. Myslela jsem, že je to marné, ale když jsem se vprostřed noci probrala (a nebylo to horkem) a on vedle mě nebyl, vydala jsem se ho hledat. Našla jsem ho tam, kde jsem si ho tak dlouho představovala. Seděl u stolu ve své nové pracovně a psal. Tedy nejspíš psal, dokud jsem za ním nepřišla.

„Můžu se podívat?“ zeptala jsem se zvědavě.

„V žádném případě,“ řekl nesmlouvavě.

„Ale já už některé tvoje práce četla.“

„To sice ano, ale až když byly hotové,“ odbyl mě.

Alespoň jsem ho políbila na tvář, zašeptala, že ho miluji a šla si zase lehnout.

 

 

 

Černý pátek, den po díkůvzdání, pro mě nikdy nebyl tolik černý jako dnes. Možná jsem přeci jen měla Alici vypoklonkovat domů, protože začínat vánoční nákupy v jejím doprovodu asi nebyl ten nejšťastnější nápad.

„Nemusím být Edward, abych věděla na co myslíš,“ ušklíbla se Alice před dalším obchodem s hračkami. „Ale neboj, zítra odjíždíme. Esmé se už nemůže dočkat, až nás bude mít zase doma.“

„Alice, promiň, ale jsou jisté vášně, které s tebou prostě nejsem schopná sdílet.“

„To je dobře, protože by se asi Jasper jinak divil,“ zasmála se.

„Já myslela ty nákupní,“ vysvětlila jsem zmateně.

„Ale to já přeci vím. Jen jsem doufala, že ti ta odlehčená nálada vydrží déle než jen pár minut po Jasperově snaze.“ Narážela na to, že jsem si své „lázně“ dopřávala téměř každý den. Přiznávám, že to mi bude po jejich odjezdu hodně chybět.

„Asi ani ovlivňování emocí nezmění některé povahové rysy.“

„A myslíš, že si to tím Jasper už odpracoval?“ ptala se nevinně.

„To si snad děláš taky srandu,“ podívala jsem se na ni nevěřícně.

„Jen částečně,“ podívala se na mě s omluvou v očích. „Esmé by si tolik přála, abyste přijeli na Vánoce, a když už ti Jasperova přítomnost nevadí, tak by to snad mohlo jít.“

„Alice,“ zamračila jsem se na ni. „Dva upíři nejsou jako plný dům upírů.“

„Tři,“ namítla oprávněně. „Nebo snad zapomínáš na to, že je Edward upír?“ Vlastně se trefila do černého. Brala jsem svého muže sice takového jaký je, ale hlavně to byl můj muž a že je upír, mi bylo tak nějak jedno. I když některé jeho schopnosti mě asi nikdy nepřestanou udivovat. Prostě jako naprostá přirozená a neoddělitelná součást mě samé.

„Máš pravdu, ale já nevím.“ Jenže mi bylo stejně jasné, že po těch týdnech ve společnosti naší návštěvy mi už stejně žádné námitky neprojdou. Alespoň to bude jednodušší s realizací mého druhého překvapení.

 

 

 

Edward zrovna odvážel Alici s Jasperem na letiště, když se z dětského pokoje ozval pláč. Nechala jsem neopravený test ležet na stole a rychle vyběhla do patra, abych zjistila, co se stalo. Náš malý má zrovna dívčí návštěvu. Snad se jí něco nestalo, a zrovna, když ji má za chvíli od nás poprvé vyzvednout její otec.

„Co se stalo?“ vyhrkla jsem ještě ve dveřích.

„Nic,“ tvrdil Edward, ale nepodíval se mi do očí.

„Dono, jsi v pořádku?“ ptala jsem se a zvedla ji zpod stolu, kde byli oba schovaní.

„Jo, jen jsem se bouchla do hlavy,“ fňukala ta malá a já honem vytáhla z kapsy kapesník, abych jí otřela slzičky s tváří.

„Edwarde, neříkej mi, že v tom nemáš prsty,“ uhodila jsem na toho malého lháře.

„Ale já nechtěl, aby se uhodila,“ odsekl.

„Tak co se stalo?“

„On mi chtěl dát pusu,“ žalovala Dona.

„Jenže ona uhnula a bouchla se o stůl,“ vysvětlil můj syn. Proboha, snad není jako jeho otec! A když myslím otce, tak tím myslím toho biologického, Darena. Ztěžka jsem polkla. Je vůbec možné, aby něco takového bylo dědičné? Úzkostlivě jsem Donu objala, jako bych ji tím mohla uchránit od zkaženosti celého světa.

„Pusťte mě. Nic mi není,“ zaprotestovala a odstrčila mě od sebe. „Ukážeš mi ještě to letadlo?“

„Myslíš, můj S.H.I.E.L.D. letoun?“ zasmál se Edward, vyskočil na nohy a vzal ji za ruku. Věděla jsem, že míří jen před dům, ale nebyla jsem si jistá, jestli je tam nemám jít hlídat. Proč bych vlastně zbytek písemek nemohla opravit na verandě?

Netrvalo dlouho a před domem zastavil černý Mercedes, ze kterého vystoupil pan Williams. Sotva ho Dona uviděla, rozběhla se k němu s radostným pokřikem. V některých ohledech jsou všechny děti stejné.

„Jak se vám daří, paní Cullenová?“ ptal se mě s přívětivým úsměvem. Je to opravdu milý člověk. Zaslouží si, abych ohrožovala jeho dceru přátelstvím s dítětem, jehož biologický otec je násilník?

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

HMR

11)  HMR (27.10.2014 23:00)

hm... překvapivý závěr...

emam

10)  emam (17.01.2014 22:09)

Děkuji za komentáře Nechci dopředu nic prozrazovat, ale možná jste si už všimly, že Edward starší není jediný, kdo má sklony k přehánění;) V příští kapitole se konečně dočkáte Vánoc a slibuji, že tu bude do konce týdne

Rowana

9)  Rowana (13.01.2014 18:26)

Pomaloučku, polehoučku to vypadá, že by Jasper mohl dostat druhou šanci a vánoce u Cullenovic klanu by mohly dopadnout. No, uvidíme.
Copak se to Belle honí v hlavě za zvláštní nápady? Možná je ten správný čas na chlapský rozhovor mezi čtyřma očima o galantním chování k dívkám. Edward st. přeci byl v vychováván v té nejvhodnější době!

SestraTwilly

8)  SestraTwilly (10.01.2014 20:52)

Je to pekná kapitola Ema...len to s Ambrou nepreháňajte s tými génami;)
Taký darček ako dostal Edward by som si dala povedať a Jasper je super...::-):-):-)

7)  hela (10.01.2014 20:20)

Super kapitolka, Jasper si snad už u Belly vede lépe. Ale ta poslední věta je šílená
Těším se na pokračování

6)  Seb (10.01.2014 18:22)

Díky za další kapitolu a doufám, že Vánoce prožíjí spolu aaspoň ralatině vklidu.

5)  danje (10.01.2014 18:07)


O jakých blbostech to Bella přemýšlí?

4)  ada1987 (10.01.2014 15:40)

Kate

3)  Kate (10.01.2014 14:35)

Myslím, že je hloupost, aby Edward Donu nějak ohrožoval... Není jako jeho otec, když má tak milující novou rodinu a hlavně mamku. ;) Jasperovo ovlivňování, pomáhaní Belle s emocemi myslím bylo na místě. Doufám, že Bella svolí a pojedou na Vánoce za babičkou a dědečkem a tetami a strýčky. Děkuju, tahle kapitola byla oddechová, což jsem potřebovala.

2)  BabčaS (10.01.2014 11:21)

DopeStars

1)  DopeStars (10.01.2014 10:16)

To je úžasná kapitola! Len tie Belline pochybnosti ohľadom Juniora... snáď sa naozaj nepoddá na otca. Ale je to ešte len malé dieťa, tak myslím, že netreba preháňať, či?
Zbožňujem túto poviedku!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella