Sekce

Galerie

/gallery/pb.jpg

Překvapení...

Návrat do reality všedních dnů byl těžký, ale na vzpomínání na letní měsíce plné překrásných zážitků nebylo mnoho času. Sice jsem učila méně, jenže o to víc mě pohltilo moje vlastní studium. A nešlo pouze o psaní disertace, ale také o plnění dalších povinností. Dny kolem mě letěly a já je ani pořádně nevnímala, takže když jsem po návratu z konzultace s profesorem Newhitem otevřela dveře a ozvalo se davové zvolání: „Překvapení!!!“, vůbec jsem netušila, co se děje.

„Všechno nejlepší, mami!“ Náš maličký mi skočil kolem krku, až jsem se zapotácela.

„Krásné narozeniny, lásko.“ Edward mě zlehka políbil na rty a sňal ze mě to naše milované břemeno. „Doufám, že ti to nevadí.“ Zmateně jsem zavrtěla hlavou a rozhlédla se okolo sebe. Výzdoba mě usvědčila v mém podezření. To už mám zase narozeniny? „Je to taková malá oslava jen pro nás.“ Chtěl mě uklidnit, ale dívčí výkřik mě znovu zmátl.

„Bello, všechno nejlepší.“ Dona napodobila našeho syna. Byla sice lehčí než on, ale její nadšení mě málem porazilo.

„Omlouvám se, ale Dona trvala na tom, že ti musí předat dárek sama.“ Thomas sundal svou dceru z mého krku a omluvně se usmál: „Všechno nejlepší.“

„Děkuji,“ hlesla jsem, abych udržela společenské dekorum. Místo radosti jsem spíš začala pociťovat rozčarování. Neříkal můj muž, že to má být oslava jen pro nás?

Zatímco se všichni odebrali do obývacího pokoje, věnovala jsem Edwardovi ostrý pohled: „Jak to, že je tu i Thomas?!!

„Jak říkal, Dona ti chce sama dát dárek.“ Pokrčil rameny a raději rychle zamířil za ostatními.

„Mami, podívej, co pro tebe máme,“ strkal mi do ruky náš malý nedočkavec nějakou krabici ovázanou velkou mašlí.

„Ne, počkej. Nejdřív můj dárek,“ odstrkovala ho Dona a natahovala ke mně dlaň, ve které měla malý papírový pytlíček. „Dělala jsem ho sama.“

„Dono, to se nedělá. Měla bys počkat,“ napomenul ji Tom. Zamračila jsem se na něj a rychle si vzala svůj dárek, ve kterém byl schovaný náramek přátelství v žlutorůžových barvách.

„Líbí se ti?“ ptala se sklíčeně.

„To víš, že ano. Je moc krásný. Děkuji.“ Objala jsem ji a dala pusu na tvářičku. Bylo na ní vidět, jak se jí ulevilo. Nemohla jsem se ubránit myšlence, že podobný jistě udělala i své matce, ale ta jí za to určitě vyhubovala.

„Holčičí hlouposti,“ zamumlal druhý malý gratulant. „Tak teď ten náš. Vybíral ho táta, ale já ti do něj nahrál ty nejlepší hry.“

„Ede, takhle to nebude překvapení,“ rozčiloval se na oko můj muž a mně začalo svítat, co v té krabici bude. „Stěžovala sis, že nemůžeš kvůli psaní opustit pracovnu, tak teď už můžeš na disertaci pracovat i na baseballovém zápase,“ vysvětlil, když jsem vybalila zbrusu nový notebook.

„Díky, ty myslíš opravdu na všechno.“ Políbila jsem manžela na tvář, zatímco jsem od synka dostávala podrobnou instruktáž k různým hrám a programům, které mě čekají uvnitř. Nestačila jsem se divit, jak ke všem těm znalostem přišel.

„A co dort?“ domáhala se Dona.

„Ten máte taky?“ divila jsem se.

„O tom nepochybuj,“ mrkl na mě Edward a odešel do kuchyně.

 

 

 

Děti se ládovaly třetím kouskem a všelijak se pošťuchovaly, když Tom oslovil mého manžela: „Ještě jsem ti ani nestihl poděkovat za to místo. Nejen že mě to baví, ale taky můžu být častěji s Donou.“ Cože?!

„Rádo se stalo,“ prohodil Edward rozpačitě a honem začal spěchat se špinavým nádobím do bezpečné vzdálenosti.

„Škoda, že má alergii, ten dort je vážně skvělý,“ řekl Tom a ukradl sousto hihňající se Doně.

„Promiň, jen si ještě dojdu pro vodu,“ omluvila jsem se a zamířila za uprchlíkem.

 

 

 

„Takže jsou tu proto, že mi Dona potřebovala dát dárek, a Thomasovi jsi dal práci také jen kvůli ní, že?!“ udeřila jsem na Edwarda, sotva se za mnou zavřely dveře od kuchyně. „Kdy jsi mi to hodlal říct?“

„Až na to bude správná chvíle,“ pronesl nevinně a já cítila, jak se ve mně začíná vařit krev.

„Myslíš si, že mi není jasné, o co se snažíš?“

„Není to, jak si myslíš. Thomas jen hledal práci ve městě a já zrovna potřeboval schopného člověka, kterém mohu důvěřovat.“

„A to, že bude víc nablízku tvé rodině, až odejdeš, je naprostá náhoda. Děláš si ze mě srandu?!“

„Lásko, slíbil jsem ti, že se do tvé budoucnosti, která tě čeká v době mé nepřítomnosti, nebudu motat.“

„Tak ses rozhodl alespoň přimotat blíž jeho?“

Chtěl něco namítnout, ale vtom se rozletěly dveře a za námi přiběhl náš malý nenasyta: „Že můžu ještě jeden kousek?“

„Tatí, já chci takyyy,“ ozýval se z obýváku dívčí hlásek.

„Bello,“ zaúpěl Tom vstupující do dveří. „Řekl jsem jim, že už toho měli dost, ale jestli to dovolíš, budu muset dát Doně taky. Tomu nátlaku se nedá nepodlehnout.“ O jistém nátlaku, kterému nehodlám podlehnout, jsem věděla své.

„Jistěže ne,“ vyštěkla jsem na něj a zamířila pryč.

„Řekl jsem něco?“ ozval se za mnou Thomasův hlas.

Nebyla jsem schopná tvářit se dál jako na oslavě. Možná bych vůbec měla přestat slavit svoje narozeniny. K čemu je to vůbec dobré? Před rokem jsem přišla o svou maličkou a dnes se mám radovat z dalšího pokusu svého manžela, jak mě sblížit s jiným mužem? Navíc, jak můžu slavit to, že jsem o rok zase starší než on, který nestárne.

Sice jsme to už probírali mnohokrát a on mě vždy ujišťoval, že pro něj nikdy neztratím kouzlo, jenže vědomí toho, že jednoho dne budu vypadat jako jeho matka, mi na dobré náladě nepřidalo.

Zamířila jsem do pracovny odhodlaná pokusit se ponořit do studia, ale měla jsem pocit, že příměr „vidět rudě“ nabývá na realitě. Nebyla jsem se vůbec schopná soustředit. Po několika neúspěšných pokusech začíst se do dějin ruské literatury jsem s knihou vztekle praštila o stůl. Vstala jsem a šla se podívat z okna, kde jsem viděla, jak moji nezvaní hosté odcházejí.

Ozvalo se zaklepání a pak se otevřely dveře: „Už odešli.“

„Já vím,“ odsekla jsem.

„Lásko, opravdu v tom nebyl špatný úmysl. Myslel jsem, že ti udělá radost, když tu Dona bude s námi.“

„Mám ji sice ráda, ale není to rodina. Navíc, už nechci slavit svoje narozeniny.“

„Proč? I když... Vlastně tě chápu, je to kvůli tomu, co se stalo před rokem, mám pravdu?“ Vzdychl. „Proto jsem doufal, že tě její přítomnost potěší.“

Otočila jsem se k němu a nevěřícně se na něj podívala: „Myslíš si, že mi cizí dcera může nahradit vlastní?“

„Ne nahradit, jen...“

„Jen co, Edwarde? Myslíš, že můžeš nahradit naši nenarozenou holčičku Donou a pak sebe Thomasem? Od kdy ses rozhodl, že mi nasadíš Williamsovy do mého života, aby vykompenzovali všechny naše nedostatky?“ Vztek se pomalu začal proměňovat v lítost a slzy. „I kdybych Donu přijala za vlastní, nikdy by nemohla nahradit Elizabethu. A žádný muž by nikdy nemohl nahradit tebe, bez ohledu na to, jestli se mnou budeš nebo ne. Ty jsi jediný, komu jsem dovolila, aby se mě dotýkal, protože tě miluji a nikdy to nebude jinak.“

Rychlá šmouha se ke mně přiblížila a objala mě: „Bello, miláčku, odpusť mi. Nechtěl jsem ti ublížit. Neplač, prosím. Nenapadlo mě, jak moc tě tím můžu ranit.“

„Copak jsi zapomněl na naše začátky? Už si nevzpomínáš, jak dlouho mi trvalo, než jsem tě byla schopná políbit bez ohledu na to, jak moc  jsem po tom toužila? Jenom ty můžeš...“ hlas se mi zlomil a já odmítla tu větu třeba jen dokončit. Představa, že by se mě měl nějaký jiný muž dotknout, pro mě byla nesnesitelná a naprosto nepřípustná.

„Promiň,“ opakoval Edward stále dokola, zatímco mi slíbával slzy z tváří.

 

 

 

Čas se dá měřit mnoha způsoby – dny, týdny, měsíce, ale pro mě to byly čtyři splněné zkoušky, díky individuálnímu studijnímu plánu. Náš malý by to mohl začít počítat na rozbitá okna, bylo by jich celkem skoro deset. Začínala jsem pochybovat, že zápis do baseballového týmu byl dobrý nápad.

Kdybych nemusela na Helloween řešit masku hobita pro malého, ani bych si asi podzimu nevšimla. Díky Sethovi jsem pro změnu zaregistrovala, že budou Vánoce. Rozhodl se, že letošní nákupy bude řešit v našem městě. Edward byl rád, že přijede, protože potřeboval nutně na lov někam dál, aby nezačal ohrožovat zdejší zvířecí populaci.

Sice se mi nelíbilo, že tak přijdu o pár našich společných večerů, ale brala jsem to jako nutnost nejen pro něj, ale i pro sebe. Alespoň si vyzkouším, co mě v budoucnu čeká. Krom toho bych asi ten čas měla využít na nějaký nákup pro Santu.

„A o čem vlastně píšeš?“ ptal se Seth, když jsem se s manželem konečně rozloučila a náš malý školák si psal úkoly.

„Řeknu ti to, ale nesmíš to prozradit Edwardovi.“

„Proč?“

„Nechci, aby to věděl, protože to píšu tak trochu pro něj.“ Nervózně jsem se ošila a pak mu to prozradila: „Kořeny mýtů ve slovanské literatuře.“

„Jo ták,“ ušklíbl se pobaveně. „Ale proč zrovna ve slovanské? Copak těch báchorek není u nás dost?“

„Sice je autor Drákuly původem z Irska, ale i jiná literatura nasvědčuje tomu, že...“

„Dobrý, nestojím o přednášku z dějin literatury o upírech.“ Napil se piva a pokračoval: „Můžu si zítra půjčit tvoje auto? Chci se podívat po nějakých obchodech a tak.“

„Jistě, stejně musím psát.“

Seth se zase zatvářil skepticky, moje nadšení pro studia nesdílel, ale to bylo asi hlavně oborem, literatura ho nikdy příliš nezajímala. Přesto mi přišlo, že má radost z mých úspěchů.

Druhý den jsem měla ideální podmínky pro dokončení další kapitoly, protože jsem byla doma sama. Seth vzal malého s sebou a měli se v obchodním centru sejít s Donou a Thomasem. Od oslavy se naše vztahy omezily na zdvořilostní předání dětí. Tom to nijak nekomentoval, věděl o mém studiu a sám měl dost práce s rozjetím Edwardovy nadace.

Už byla dávno tma, když se Seth vrátil zpátky, cosi na mě houkl a nechal mě, ať se dál nořím do slovanských tajů. Z těch mě probral až zvonek domovních dveří, který kdosi neodbytně mačkal, dokud jsem k nim nepřišla. Copak jsem v domě jediná, kdo může otevřít?

„Hoří snad?“ obořila jsem se na návštěvníka za dveřmi.

Stál tam Thomas s vyděšeným výrazem, který mě vylekal.

„Jsou tady?“ vyhrkl a odstrčil mě, aby se mohl podívat dovnitř.

„Kdo?“

„Dona s Edwardem,“ vydechl zoufale a já na něj vytřeštila oči.

„Měli být přeci s tebou.“ divila jsem se, ale pomalu mi začínalo docházet, co vlastně řekl.

„Co se stalo?“ ptal se Seth, který sešel zrovna ze schodů. Měl na sobě jen ručník okolo boků, zvonek ho zřejmě vytáhl ze sprchy. Jako ve snách jsem zavřela dveře, aby nenastydl. Přitom jsem nespouštěla oči z Toma a doufala v nějaké rozumné vysvětlení

„Už jsem je chtěl vzít domů, ale oni trvali na tom, že se ještě jednou půjdeme podívat na Santu Clause. Nechtěl jsem jim to dovolit, protože mu už svá přání řekli, ale víš, jací jsou, když si vezmou něco do hlavy. Jenže Santa už tam nebyl. Když jsme to zjistili, Dona mi řekla, že musí na záchod, a společně odběhli k toaletám.“

„Oni chodí spolu na záchod?“ podivil se Seth.

„Někdy ano, občas se chovají jako siamská dvojčata,“ osvětlil Tom.

„Panebože, co když je někdo unesl!“ vykřikla jsem hystericky.

„Klid, Bello. Najedeme je,“ pronesl Seth profesionálně a začal s výslechem. „Takže si je naposledy viděl u záchodů?“

„Vlastně tam ani nedošli. Byl jsem za ochrankou, aby mi je pomohli najít, ale podle kamer tam žádné malé děti v tu dobu nebyly.“

„Jak to, že jsi tam nešel s nimi?“ zaječela jsem.

„Oni mi utekli. Znají to tam, tak jsem myslel, že...“

„Ne, ty jsi vůbec nemyslel. Jsou to dvě malé děti uprostřed obchoďáku plného cizích lidí. Jestli se Edwardovi něco stane!“ Brada se mi začala třást a kdyby mě Thomas nepodepřel, asi bych upadla, jak jsem se zapotácela.

„Ne, znova už ne,“ zaúpěla jsem a nechala se posadit do křesla. Vlastní strach mě paralyzoval. Už jsem jednou zažila, že se malý ztratil, a byla to pro mě noc plná obav o jeho život a po tom, co jsem ztratila moji maličkou, už vím, jaké je to přijít o dítě. Jestli přijdu i o svého syna... Všechno se ve mně sevřelo. Měla jsem pocit, že se nedokážu nadechnout. Svět se přede mnou začal hroutit a já s ním.

„Na, napij se,“ podal mi Seth jakousi skleničku. Poslechla jsem, ale bylo to odporné a pálilo to.

„Raději ještě jednu, jsi hrozně bledá,“ nabádal mě Thomas a já neochotně souhlasila. Po třetí skleničce nechutné zlaté tekutiny jsem měla nepatrný pocit uvolnění a čtvrtou si nalila sama.

„Takže ochranka o nich neví?“ ptal se Seth.

„Ne, ale ještě prohlídnou záznamy z kamer. Chtěli volat policii, ale já raději spěchal sem a doufal, že tu třeba nějakým zázrakem budou.“

„Jak je to dlouho, co se ztratili?“

„Přes dvě hodiny.“

„Zavolám místní sám, jako kolegovi by mi měli pomoct i bez nutné čtyřiadvacetihodinové lhůty pro pohřešované.“

Vnímala jsem, co se okolo mě děje, ale nebyla jsem schopná na to vůbec reagovat. Poslouchala jsem je, jako by se mě to netýkalo, a stále si dolívala prázdnou sklenici s pocitem, že by ten nápoj mohl smazat všechny starosti světa. Po chvíli se mi ale začal svět vzdalovat.

 

 

 

Čísi ruce mě vzaly do náručí a kamsi odnášely. Bylo mi tak horko, ale Edward je tady, a tím pádem je všechno v pořádku.

Hlava se mi motala a připadala jsem si hrozně unavená. Byla jsem vděčná, že mě vynáší po schodech. Oči mi nešly otevřít, ale bylo mi jasné, že se zastavil, aby otevřel dveře do ložnice, kde se k němu budu moct přitulit a už ho nikam nepustím.

„Miluji tě,“ zamumlala jsem nesrozumitelně a otřela se o jeho tvář hledajíc rty.

Podivně ztuhl, ale já si toho nevšímala a začalo ho líbat. Trvalo neobvykle dlouho, než se přidal, a bylo to tak zvláštně váhavé, ale líbilo se mi to. Přišlo mi, že jeho upíří opatrnost se pomalu vytrácí a místo ní se začíná dostavovat nečekaný žár. Ale to není Edwardovi podobné!

Vytřeštila jsem oči a střetla se s Thomasovým zmateným pohledem.

„Co to má být?!“ vyštěkla jsem na něj, sotva se mi podařilo postavit na nohy.

„Nesl jsem tě do ložnice. V tom křesle jsi byla tak podivně zkroucená,“ pronesl jako by se nechumelilo.

„Jak se mě opovažuješ líbat!“

„Já? To ty,  nebo spíš alkohol.“ Nakrabatil čelo a povzdechl si. „Dost jsi toho vypila a já asi taky. Měli bychom na to zapomenout, co říkáš?“

„Rozhodně bychom na to měli zapomenout. Nikdy se to nestalo. Edward se to nikdy nesmí dozvědět, jasný?“

„Samozřejmě. Jste spolu šťastní a já bych byl nerad...“

„Nesmíš na to ani myslet, rozumíš?!“ naléhala jsem na něj, ale bylo mi jasné, že tohle se dá splnit velice těžko.

 

 

 

„Asi se zblázním, za chvíli bude půlnoc a pořád o nich nemáme žádné zprávy.“ Po té nepříjemné situaci mezi mnou a Tomem bylo po únavě. Cítila jsem se bdělá a střízlivá a taky šokovaná sama sebou a nervózní kvůli dětem.

„Volala jsi Edwardovi?“ ptal se zase Seth. Už mě těmi dotazy zkušeného policisty začal pomalu vytáčet, ale možná jsem se zlobila spíš na sebe.

„Ano, ale má to vypnuté. Vždyť víš,“ podívala jsem se na něj výmluvně. Edward míval vždy na lovu vypnutý telefon. Asi by nebyl dobrý lovec, kdyby si nechal svou kořist vyplašit zvoněním telefonu.

„Taky si vypínám mobil, když jdu spát,“ pronesl Thomas.

„Hmm,“ zabručela jsem. Copak někoho zajímá, jak zrovna on tráví noci?

Vlastně jsem pořád doufala, že se každou chvílí ve dveřích objeví můj manžel a přivede ty dva malé uprchlíky. Jeho upíří stopovací instinkty by s hledáním dvou dětí rozhodně neměly mít problémy. Jenže on je na míle daleko v nějakém lese a o ničem neví. Proč se to vždycky semele v nejméně vhodnou dobu?

Všechno nasvědčovalo tomu, že z obchodního domu odešli sami směrem k autobusové zastávce. To se podařilo policistům zjistit asi hlavně díky Sethově naléhání. Jako policejní ředitel na ně mohl sám dohlédnout nebo mi to tak alespoň přišlo podle telefonátů, které stále vyřizoval.

„Nemá to cenu, zajedu tam sám.“ Seth vztekle zavěsil. Dávno už byl oblečený a teď ještě popadl svou bundu a zamířil ven. „Tome, počkej tady. Dám vám vědět, až něco zjistím.“

„Sethe, počkej!“ zavolala jsem na něj, ale to už byly vchodové dveře zavřené. Chtěla jsem jít s ním, ale bylo mi jasné, že v tom podivném stavu malátnosti, ve kterém jsem se nacházela, bych asi nebyla nic platná. A to nebyla jediná nepříjemná věc, která mi tu zůstala.

S Thomasem jsme se na sebe rozpačitě podívali.

 

 

 

„Seth říkal, že to není poprvé, co Eda utekl,“ pokusil se Thomas o rozhovor, když jsem mu podala čerstvě uvařenou kávu.

„To bylo ještě ve Forks, vydal se tenkrát uprostřed noci do lesa. Edward ho našel a přivedl.“

„Aha,“ usrkl z hrnku. „Tak jste se poznali?“

„Ne, znali jsme se už dřív, ale díky tomu jsme se sblížili.“ Ráda jsem vzpomínala na dobu, kdy jsme se s Edwardem dali dohromady, jenže řada událostí okolo toho byla spojena s naším rodinným tajemstvím, a to včetně útěku našeho malého nezbedy za vlkodlaky.

Jen ať rozbije klidně všechna okna v domě, hlavně ať se v pořádku vrátí!

„Je sice stejně starý jako Dona, ale občas mi přijde, že je skoro dospělý. Vlastně jsem klidnější, že je s ním,“ říkal Tom spíš pro sebe než pro mě, ale mě to překvapilo.

„Myslíš, že sedmiletý kluk ztracený ve velkoměstě může najít sám cestu domů?“

„Jestli nějaký ano, tak je to Eda,“ usmál se na mě ztrápeně.

Popíjeli jsme kávu beze slov a já za to byla vděčná. Rozbolela mě z toho všeho hlava, ale říkala jsem si, že bych se měla alespoň snažit být vstřícná. Jenže jediné myšlenky, které se mi vracely stále dokola, byly vzpomínky na líbání. Kdybych věděla, že mi alkohol pomůže odhodit všechny zábrany, mohla jsem to už vyzkoušet při svatební noci. A já si myslela, že nesnesu, aby se mě dotkl jiný muž než Edward a nakonec sama políbím Thomase! Bože, jak já jen tohle vysvětlím. Pořád je tu ještě možnost, že to Edward nezjistí, když na to Tom nebude myslet, ale raději jsem nechtěla ani přemýšlet o tom, co si Tom myslí.

„Jsem hrozná manželka,“ zakňourala jsem a schovala si hlavu do rukou, které jsem měla lokty opřené o stůl, jako by to byl písek a já se v něm mohla zahrabat.

„To není pravda. Věř mi, o špatné manželce bych ti mohl vyprávět.“

„Ještě mě utěšuj,“ odsekla jsem. „A ještě horší matka,“ pokračovala jsem ve svém sebebičování. Vždyť místo toho, abych hledala venku se Sethem syna, popíjím tady kafe s Thomasem, kterého mi Edward chtěl dohodit místo sebe. A já ho navíc políbila!

„Titul špatné matky roku už je taky zadaný, je mi líto,“ pokusil se Tom o vtip.

„Co?“ Zvedla jsem hlavu.

„Nemůžeš se obviňovat za něco, co jsi nechtěla udělat. Díky alkoholu se už staly horší věci.“ Rozpačitě upil ze svého hrnku. „Zato Keren se nemá na co vymlouvat.“

Ta poznámka o jeho bývalé ženě ve mně vzbudila starou zvědavost: „Proč jste se vlastně rozvedli?“ Překvapeně se na mě podíval. „Promiň, nemusíš mi to říkat.“

„Ne, to je dobrý. Já se nechtěl rozvádět. Pro mě svatba znamenala na celý život. Jenže po pár letech začal Keren manželský život vadit. Ještě chvíli se snažila, když se narodila Dona, ale pak mě hádkami a pletkami s různými muži donutila k rozvodu. Bylo to příšerný období a udělal jsem spoustu chyb. Měl jsem trvat na tom, že si vezmu Donu do péče, ale podlehl jsem okolí, které mi tvrdilo, že s matkou jí bude líp.“

„To si nemyslím.“

„Já už taky ne. Vidím, jak se Dona tváří, když se k ní má vrátit.“ Odmlčel se. „Ale se mnou by to taky nevyhrála.“ Vzal naše prázdné hrnky, aby je odnesl.

„Proč myslíš? Vždycky se na tebe tolik těší, jsi skvělý otec.“

„Jo, skvělý, například jsem ji dnes ztratil.“

V hlavě mi začínalo podivně hučet a nebyla jsem schopná vymyslet kloudnou odpověď. Napadlo mě jen: „Proč jsi nešel se Sethem?“

„Bylo ti špatně. Nemohl jsem tě tu nechat samotnou. Navíc, Seth je polda, od něj policie pomoc uvítá, ale já bych jim spíš překážel.“

 

 

 

Přitáhla jsem si židli k oknu, abych viděla na příjezdovou cestu, a hlavu si opřela o ledové sklo. Připadala jsem si naprosto nemožně, místo toho, abych byla venku a hledala svého chlapečka, sotva sedím na židli s očima otevřenýma.

Edwardovi neustále opakuji, že je pro mě jediným mužem na světě, a pak mi stačí trocha whisky a políbím jiného. Kdyby u nás nebyl Seth, nikdy by něco takového v domě nebylo. Tvrdý alkohol u nás nikdo nepije, ale zrovna dnes musí být po ruce! Ale nemůžu z toho vinit Setha, chtěl mi pomoct. Nejspíš bych bez toho omdlela.

Jsem naprosto nemožná, měla jsem se vzchopit a být užitečná. Jenže já raději začnu brečet sama nad sebou.

„Bello,“ oslovil mě Thomas a já k němu zvedla oči. Podával mi kapesník. „Budou v pořádku. Uvidíš. Každou chvíli zavolá Seth.“

„Jak to můžeš vědět? Co když se jim něco stalo a on mi umře stejně jako moje holčička,“ zavzlykala jsem.

„Promiň, nevěděl jsem, že jste měli dceru.“

Zvonění telefonu narušilo můj nářek. Nebyla jsem schopná to zvednout, ale Tom byl pohotový.

„Ano? Chvála Bohu! Dobře, Sethe. Díky, díky“

Se zatajeným dechem jsem se postavila a čekala, co mi poví.

„To byl Seth, našel je a už je veze domů.“

Napětí se uvolnilo a s sebou přineslo i další nával hysterického pláče. Nutně jsem potřebovala obejmout...

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

HMR

11)  HMR (28.10.2014 00:52)

matky...

emam

10)  emam (20.04.2014 19:45)

Row, hlásím, že nakonec ani nemusela přijít pomláska a pokračování je na světěB)

Rowana

9)  Rowana (16.04.2014 19:46)

Teda Em,takový šoky.
Že umí být alkohol sviňa, tomu věřím. V jedné mé oblíbené knížce s hlavní hrdinkou taky pěkně zamával, a bylo z toho mimi. Naštěstí měla velice chápavého muže, který jí za to ještě poděkoval, protože spolu mít mimi nemohli.
Ale stejně... No, jsem zvědavá, co sis na ně vymyslela dál, když to z tebe má ta pomláska vymlátit.

emam

8)  emam (14.04.2014 21:13)

Dámy, moc děkuji za komentíky
Pro mě to sou taky pěkný nervy a s tou další kapitolou obvzlášť :( Některé situace se prostě nepíší lehce, ale snad to ze mě pomláska vymlátí

7)  hela (07.04.2014 16:22)

Ty jo to jsou situace, mě by asi kleplo kdyby se mi malá ztratila
Tak snad Edward pochopí, že je nemůže opustit. Jo a Tomas se mi nelíbí parchant toho zneužil

6)  kiki11 (06.04.2014 00:45)

Zajímalo by mě, kam ti dva zmizeli. Ale hlavně, že se našli. A to líbání se mi nelíbilo. Skvělá kapitola.

Kate

5)  Kate (06.04.2014 00:14)

Edward bude nejspíš zklamaný, možná, anebo taky bude rád, že se Bella s Thomasem políbili. A já to tušila, když jsme si psaly o tom alkoholu... Vážně mi chceš moje předvídání jakkoliv překazit? Zajímalo by mě, kam Dona s Edem šli. Seth je úžasný, Eda může být rád, že má takového strejdu. ;) A Thomase jsem si POŘÁD neoblíbila. A to se už nezmění! Ať je jakkoliv dobrý otec, atd. prostě Bella s Edwardem patří k sobě. Edwardovo chování mi začíná trochu vadit, asi on jediný chce, aby, až odejde, byla Bella s Thomasem, což se mi vůbec, ale vůbec nelíbí, jak víš.
Úžasná kapitola, Emí, těším se, co se bude dít dál a jsem fakt hodně zvědavá, jak tohle celé dopadne.

DopeStars

4)  DopeStars (05.04.2014 22:19)

A práve preto sa tvrdému alkoholu vyhýbam, pretože človek niekdy nevie, k čomu ho donutí
Skvelá kapitola!! Som zvedavá, kde tie malé potvory chceli ísť!!
A len aby na ten maličký incidentík Thomas fakt nepomyslel v prítomnosti istého telepata, ktohovie, ako by zareagoval
Teším sa na pokračovanie!

SestraTwilly

3)  SestraTwilly (05.04.2014 21:36)

Alkohol je nebezpečný,prinúti človeka urobiť aj čo nemá v pláne.To ich bozkávanie sa mi nepáči,hoci to nebolo úmyselné a ak sa to dozvie Edward...tak neviem,hoci ich do toho svojím spôsobom tlačí...ale predstava a realita sa väčšinou nezhodujú.Dobre že sa decká našli,som zvedavá kde sa túlali.Pekná kapitolka Ema. :)

2)  ada1987 (05.04.2014 21:12)

perfekne, neskutocne sa tesim na kazdu kapitolu. tato sa ti vydarila ako vzdy. najlepsi bol ten odsek ohladom rzbitych okien pri baseballovom treningu. to ma fakt pobavilo.

1)  Seb (05.04.2014 20:21)

Tak to byly nervy a teď jsem zvědavá, kam se ti dva vydali a jak to bude s tím polibkem.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek