Sekce

Galerie

/gallery/pb.jpg

Vánoce v poklidu...

„Určitě si děláš zbytečné starosti. Byl jen zvědavý a ona ne, a tak se praštila do hlavy. Vždyť za to ani nemohl,“ utěšoval mě můj muž ve svém náručí, když jsem mu popisovala příhodu s Donou.

„Jenže, co když podědil něco ze svého otce? Myslím toho biologického. Vždyť přeci víš, že jinak ty jsi jeho táta se vším všudy.“ Nejraději bych tu zmínku o otci vzala zpátky. Přece jediným otcem, kterého Edward má, je můj muž, ale genetiku prostě nezapřu.

„Nemusíš mi to vysvětlovat. Rozumím ti, proč jsi to tak řekla, a opakuji ti, že si vážně lámeš hlavu se zbytečnostmi. Nepopírám, po svém biologickém otci má jistě hodně. Neznám ho, ale tipuji, že barva vlasů a úsměv budou jeho.“ Lehce se ušklíbl. „Jenže oči má stejně upřímné jako ty. S takovým pohledem by nemohl podědit povahu toho... člověka.“ Věděla jsem, proč se u posledního slova zadrhnul. Nenáviděl Darena a já byla jen vděčná osudu, že snad nikdy ty dva nesvede dohromady, protože by to pro jednoho z nich jistě nedopadlo dobře a je jasné, kdo by v duelu upír člověk vyhrál.

Jenže strach z dědičnosti některých genů mě nepřešel.

 

 

 

„Tak už to zvedni,“ nadávala jsem telefonu na druhé straně. Přišlo mi, že vyzvání snad už půl hodiny a pořád to nikdo nezvedá. Tak nic, vzdávám to.

„Ano?“ ozvalo se na druhé straně těsně předtím, než jsem zavěsila.

„Charlotto?“ ptala jsem se zmateně. Ten ženský hlas ji sice připomínal, ale tak nějak vzdáleně.

„Bello, to jsem ráda, že tě slyším!“ Její radost byla znát. Že by spala?

„Promiň, asi jsem tě vzbudila.“

„Ne, ty ne. Ale Bellka mě už několik dnů nenechá vyspat,“ zanaříkala.

„Snad nejste nemocní?“ Moje katastrofické scénáře začaly pomalu naskakovat, ale Char je naštěstí včas zastavila.

„To ne, spíš to vypadá na první zub.“

„Už?“ vyhrkla jsem v šoku. „Vždyť jí jsou teprve čtyři měsíce.“

„Já vím. Sue tvrdí, že tak se poznají opravdu chytré děti,“ řekla hrdě.

„To si pamatuji. Taky mi to tvrdila, když Edwardovi vyrostl první zoubek v šesti měsících. Ale ve čtvrtém?“

„Budeme mít doma hotového génia,“ zasmála se. „Ale snad kvůli tomu nebude mít problém najít chlapa.“

„Ty máš starosti! Char, volám kvůli tomu, že na svátky přijedeme domů, tedy chci říct, do Forks, ke Cullenovým.“

Jásot a následný výslech o novinkách mě nepřekvapil, jen utvrdil v tom, jak moc mi chybí. Vyprávěla jsem jí o našem životě v New Hampshiru, ale ta bolavá tajemství jsem si nechala až na osobní setkání. Tedy, pevně doufám, že se nám podaří alespoň jedna návštěva. Vždyť jsem svou téměř jmenovkyni Bellku kvůli Jacobovi ještě ani neviděla.

 

 

 

Do Vánoc zbývalo pár dnů a já už to nemohla vydržet zvědavostí. Takže když malý konečně usnul po dlouhém vymýšlení si různých důvodů, co je ještě třeba před spaním všechno udělat, šla jsem rovnou do Edwardovy pracovny. V poslední době tam trávil hodně času a já byla zvědavá na výsledek.

Ale už když jsem přicházela ke dveřím, věděla jsem, že nepíše, protože se přízemím nesla tichá hudba. Milovala jsem, když hrál na klavír. Kolikrát jsem zjistila, že místo toho, abych četla eseje svých žáků, poslouchám jeho hudbu.

Bez klepání, abych ho nevyrušila, jsem vešla dovnitř. Došla jsem až k němu. Najednou přestal uprostřed teskné melodie hrát a podíval se na mě ztrápeným pohledem. Připisovala jsem to zaujetí tou tklivou melodií a proto jsem se vesele zeptala: „Můžu si to konečně přečíst?“

„Lásko,“ zaúpěl a natáhl ke mně ruce. Poslušně jsem si šla sednout na jeho klín a pohladila ho po tváři. „Tolik jsem si přál splnit tvé očekávání a k Vánocům ti dát nějaký ten publikovaný příběh pod stromeček, ale nedaří se mi to.“

„Jak to?“ divila jsem se. „Mezi mými žáky tvé práce vynikaly. Vždycky jsem se tolik těšila, až si přečtu tvoji esej.“

„Prostě mi to nejde. Psát něco do školy je jiné, měl jsem zadané téma. Jediné, o čem  se mi daří psát, jsi ty a to, co mezi námi je, ale vadí mi, že by to měl číst někdo cizí.“ Mračil se na svoje prsty a já ho za to musela políbit.

„Víš, že mám tu tvoji poslední esej pořád schovanou a často si ji čtu?“

„Máš jí založenou knížku na nočním stolku. Je těžké si toho nevšimnout,“ usmál se. Tak to s tím smutkem nebude tak zlé.

„Miláčku, já nečekala žádnou publikaci. S tím psaním to byl jen nápad. Myslela jsem, že se ti líbil, a proto jsem zařídila tuhle pracovnu. Pokud myslíš, že to není pro tebe, můžeme to brát jen jako kamufláž pro okolí a ty můžeš dělat, co jen budeš chtít.“

„Přemýšlel jsem nad tím a chci dělat něco smysluplného. Nejen lidé okolo musejí věřit, že jsme normální rodina. Eda přeci potřebuje, abych mu byl pravým otcem a vzorem pro jeho budoucí život. To, že se budu jen o vás starat a sahat po finančních zásobách, není zrovna ideální. Musím něco dělat.“ Mračil se a bylo znát, jak se na sebe zlobí. Tradiční výchova, kde je otec rodiny její hlavou a zároveň příkladem, se mi líbil, ale nutně jsem na něm netrvala. Nicméně, doba ve které se můj manžel narodil, nepřipouštěla jiné alternativy. Možná je to tím a nebo...

„Tak mám dojem, že mi můj stoletý upír začíná dospívat,“ usmála jsem se. „Po tolika letech v lavicích různých škol to bylo už trochu na pováženou, nemyslíš?“

„Ty máš ze mě legraci?“ podíval se na mě ostře.

„A divíš se?“ smála jsem se. „Ale neměj strach. Na hledání toho pravého povolání máš času, kolik jen budeš chtít.“

„Nemám,“ zachmuřil se a já nechápala proč. „Eda bude za chvíli v pubertě a pak...“ Hlavu si opřel o mé rameno a ztěžka oddechoval.

„Co se děje?“

„Ty mi dáváš času, kolik jen budu chtít, ale tvůj čas je omezený a s tím i můj,“ zašeptal s bolestí v hlase.

„Edwarde,“ oslovila jsem ho, aby zvedl hlavu. Pochopil.

Dívali jsme se dlouze do očí jen proto, abychom věděli, že se milujeme a že se nedá nic změnit. Věděla jsem, že ho trápí moje smrtelnost, ale zná mé důvody a naprosto je respektuje. Nemůžu být nesmrtelnou upírkou a dívat se, jak náš syn stárne a umírá. Nemůžu ztratit další dítě, ale on přeci může být dál se svou rodinou jako před tím, než mě poznal.

„Já umřu, ale ty nemusíš,“ pokusila jsem se o úsměv.

Nesouhlasně zavrtěl hlavou a políbil mě. Bylo to tak naléhavé, že další hovor nebyl možný.

A pak jsme se milovali, pomalu, něžně, jako bychom to mohli natáhnout navěky.

 

 

 

Šla jsem do svého kabinetu a snažila se vyhnout její pozornosti, ale marně.

„Bello,“ zavolala na mě ředitelka Parkerová.

S povzdechem jsem se zastavila a otočila se čelem k ní.

„Doufám, že tě s Edwardem uvidím na vánočním večírku,“ říkala s tím svým falešným úsměvem. Nemůžu se ubránit dojmu, že jí by na večírku stačil můj manžel, a tím by se akce stala nejspíš soukromou, jen pro dvě osoby.

„Je mi líto, ale jedeme k Edwardově rodině,“ snažila jsem se o přívětivý tón, ale moc mi to nešlo.

„A nemohli byste jet později? Byla by škoda, kdybyste o to přišli.“

„Je mi to opravdu líto, ale je to rodinná tradice.“ A proč by vlastně nemohla být? Cullenovy i malého to určitě potěší a já tím pádem ani nelžu.

„Tak alespoň se budeme těšit na vaši přítomnost na novoročním večírku,“ podotkla s nadějí.

„Nevšimla jste si mé žádosti?“ Překvapeně zavrtěla hlavou. „Mám po prázdninách ještě pár dnů dovolené. Je to takový můj malý dárek pro manžela.“

„Aha,“ řekla dotčeně. „Je hezké, jak myslíš na svoji rodinu, Bello, ale neměla bys zapomínat i na své kolegy. Oni si taky zaslouží tvou pozornost.“

„Jistě. Gino!“ využila jsem situace a oslovila jednu svou kolegyni. „Uvidíme se ještě před svátky?“

„Dobrý den, Diano,“ pozdravila nejprve moje nová kamarádka naši nadřízenou, ze které měla pořád trochu vítr. „Proč se ptáš? Vždyť jsem ti včera říkala, že jedu k našim už zítra a vracím se, až začne škola.“

„Promiň, nějak se mi to vykouřilo z hlavy.“ Takže ani ona nemá čas na své kolegy v době vánočního večírku. Potutelně jsem se usmívala. Bylo mi Giny líto, že s ní Parkerová lomcuje, ale nenechala jsem si líbit, aby to zkoušela i na mně.

Výsledek se dostavil ihned.

„Omluvte mě, mám ještě nějakou práci v kanceláři. Někteří z nás pro svoji práci dělají maximum,“ ohrnula nos a odešla. Tak to by bylo alespoň pro letošek. Napřesrok si asi budeme muset vyříkat ještě jisté věci ohledně mé drahé polovičky.

 

 

 

„Vstávejte, ospalci!“ probudil mě Emmetův výkřik.

S nesouhlasem jsem otevřela oči a protáhla se. Předevčírem jsme přijeli do domu Cullenových a od té doby jsem byla v jednom kole. A to jsem myslela, že jsem předvánoční šílení ukončila posledním nákupem. Čemu se vlastně divím. Jsem v domě, kde nikdo nespí, a udržet s nimi krok a popovídat si se všemi, aby se nikdo necítil ukřivděně, je nadlidský výkon.

Nebylo tedy nic divného, že jsem při uspávání Edwarda sama usnula. Jen bylo nezvyklé, že mě můj manžel neodnesl do naší ložnice. Možná se bál, že mě vzbudí.

„Vánocééé!“ ozval se najednou vedle mě ohlušující výkřik. Vážně nevím, jestli nejdřív vykřikl nebo vyskočil z postele, ale dřív, než jsem se stihla pořádně probrat, byl malý z pokoje pryč. Jeho nadšené výkřiky z přízemí domu byly dostatečně výmluvné.

„Veselé Vánoce,“ pozdravil mě ten pravý budíček polibkem.

„Veselé Vánoce,“ oplatila jsem mu stejně.

„Žádné miliskování a koukejte už přijít dolů!“ křikl na naši adresu Emmett.

„Asi začínám tušit víc důvodů, kvůli kterým máme svůj dům,“ pronesla jsem a neochotně začala vstávat.

Nakonec to byly jedny z nejpovedenějších svátků v mém životě. I když budu muset hodit se všemi řeč na téma přílišné rozmazlování nejmladšího člena rodiny. Co z malého vyroste, když dostane vše, na co si vzpomene, bez ohledu na cenu a velikost? Ale z mých plánů sešlo díky reakci na dárek, který jsem dala svému muži.

„Letenky do Chicaga?“ podivil se.

„Uděláme si malý výlet. Jen my dva, na pár dní,“ zadívala jsem se na něj roztouženě. Mít chvíle jen sami pro sebe se nám od líbánek nepodařilo. Těšila jsem se, že se budeme moci zase víc sblížit a zároveň poznám město, kde se narodil.

To byl vlastně ten můj druhý dotaz na Alici, když jsem jí volala. Jestli bude v Chicagu vhodné počasí, a tedy jestli vůbec mám letenky kupovat. Tenkrát mi jen odpověděla, že nemám váhat, a když pak s Jasperem přijela, doplnila to o podrobnější výklad o počasí. Pro mě bylo důležité, že kromě jednoho dne bude v Chicagu zataženo nebo sněžit.

 

 

 

Dívala jsem se z okýnka a sledovala, jak se naše letadlo odpoutává od země.

Věřila jsem, že když jsou Vánoce svátky lásky, klidu a míru, dopřeje mi Jacob vidět Charlottu s Anabellkou. Náš syn o maličké často vyprávěl a už se těšil, že se po třech dnech u Cullenových přestěhuje do La Push za Sue a zase Bellku uvidí.

Záviděla jsem mu to, protože jsem sice Sue stihla před odletem pozdravit, ale Charlottu jsem ani nezahlédla. Mám tedy další předsevzetí do nového roku a vlastně není jediné.

„Zapomněla jsem ti říct jednu věc,“ začala jsem opatrně. Netušila jsem, jak to Edward vezme.

„Něco k pití?“ nabízela letuška.

„Ne, děkujeme,“ odpověděla jsem automaticky.

„Nějaké další překvapení?“ usmál se na mě můj nejdražší spolucestující.

„Volala jsem profesoru Newhitovi a domluvila jsem si s ním schůzku.“

„To je skvělé, takže se vrátíš ke studiu literatury. Bude se ti to líbit, uvidíš,“ vykládal nadšeně.

„A nebude ti vadit, že budu méně doma?“ Teď, když se konečně zase vše dalo do pořádku, nebyla jsem si jistá, jestli další změna, kterou studium rozhodně je, není moc brzy.

Na chvíli se zamyslel, ale pak usmál: „Jistě, že bych byl s tebou nejraději pořád, ale měli bychom si zvykat, že spolu budeme méně. Já taky budu trávit víc času mimo domov.“

„Jak to?“

„Musím si přeci najít práci.“

„A už tě napadlo, co bys chtěl dělat?“

„Zatím ne, ale třeba na to přijdeme během naší dovolené. Mimochodem, máš nějaké další plány na dobu pobytu v Chicagu?“

„Jen jeden, ale nijak extra na něm netrvám. Proč?“

„Přemýšlím, jestli bude nutné opouštět hotelový pokoj,“ zašeptal a přitáhl si mě k sobě, aby mě  mohl políbit.

 

 

 

Jeden den mělo svítit slunce, ale že to bude hned ten první den po našem příletu, jsem si nepamatovala. Nicméně, to vůbec nevadilo, protože jsme nejprve vyplnili Edwardův plán. Nebo to byla spíš improvizace? Každopádně, na procházku po městě jsme se dostali až třetí den, kdy jsem na tom trvala. Ne že by se mi ten druhý program nezamlouval, ale kvůli tomu jsme nemuseli jezdit do Chicaga.

„Chci poznat místa, kde jsi žil, kde ses narodil a vyrůstal,“ vysvětlila jsem svému muži, když jsem ho od sebe odstrčila.

Překvapeně zamrkal a zhluboka se nadechl: „Myslíš moje dětství, můj lidský život?“ Na okamžik se zamračil. „Ale já si skoro nic nepamatuji. Častokrát mám pocit, že až s tebou jsem začal doopravdy žít.“ Natáhl se k dalšímu polibku, ale já se mu jen krátce otřela o rty.

„Věřím ti, ale jen částečně. Neříkej, že neexistuje žádné místo v tomhle velkém městě, které by sis nepamatoval.“

„Jsou to jen útržky, holé informace a spíš vzpomínky na neurčité pocity,“ protestoval, ale nakonec jsem dosáhla svého, i když tvrdil, že budu zklamaná.

Vzali jsme si taxík a jeli na druhou stranu města. Venku sněžilo, až téměř nebylo vidět na krok. Proto mě velice překvapilo, když jsme vystoupili ve staré části Chicaga, kde ještě stály cihlové domy.

„Nepamatuji se na to,“ začal Edward zadumaně stát před jedním domem. Bylo znát, jak se snaží něco si vybavit, ale marně. „Tady jsem se podle všeho narodil a matka mě zde vychovala.“

„Je to kouzelný dům,“ prohlásila jsem naprosto upřímně a nemohla se od domu odtrhnout. „Teď už tomu rozumím.“

„Čemu?“

„V tak krásném domě mohl vyrůst jedině báječný muž.“ Otočila jsem se na něj a s hrdostí dodala: „Můj muž.“

Potěšeně se usmál a přitáhl si mě k boku: „Chceš se podívat dovnitř?“

„Ono by to šlo?“ zaradovala jsem se.

„Dům je sice pronajatý, ale jako majitel mám snad právo zkontrolovat, v jakém stavu je můj majetek,“ usmál se a dovedl mě před dům.

Vyšli jsem několik schodů, které nás dělily od dveří. Edward se už natahoval ke zvonku, , ale těsně před tím, než se ho dotkl, stáhl ruku zpět.

„Děje se něco?“ ptala jsem se zmateně.

„Ne, každý považuje vánoční dobu za hodnou klidu,“ ušklíbl se. „Mají na návštěvě jednoho příbuzného, se kterým se zrovna pohádala žena, která má dům pronajatý. Jenže ten host je zrovna Loydson, právník, který připravoval smlouvu o pronájmu. Ten si bude pamatovat, že navštívit dům mohu pouze, když se týden dopředu ohlásím. Byla to její podmínka.“ Nešťastně se na mě podíval. „Je mi to líto, ale dnes to nepůjde. Třeba bychom sem mohli zajet během roku, nebo se sem třeba nastěhovat za takových čtyřicet – padesát let. To už bude generace, která si mě pamatuje, dozajista pryč.“

„Čtyřicet – padesát let?“ opakovala jsem nevěřícně. Samozřejmě, že jsem tu dobu automaticky přičetla ke svému věku a málem se mi udělalo špatně. „Víš, jak budu za tu dobu vypadat? A ty?“ On bude stále stejně krásný, jako když jsem ho viděla poprvé ve školní lavici. Stejně jako dnes. Jen já budu celá vrásčitá, šedivá a stará. On bude pořád mladý.

Ani jsem si neuvědomila, že jsem sklopila hlavu, dokud si mě k sobě nepřitáhl a nedonutil mě, abych se na něj podívala.

„Lásko, ty nestárneš, jen zraješ a jsi čím dál tím krásnější.“ Nadechovala jsem se k námitce, ale on pokračoval. „Vidím ty malé vrásky u tvých víček, nejsem slepý, ale tolik ti sluší. Jsi snad ještě krásnější a ...“ Nedořekl. Místo toho vypadal zaraženě.

„Co? Co jsi chtěl říct?“

„Nevím, jestli se sluší, abych to říkal nahlas,“ pro změnu klopil oči on, ale tak nějak stydlivě.

„Edwarde, neslíbili jsme si snad, že před sebou nebudeme mít žádná tajemství?“ vyčetla jsem mu, ale spíš s nadsázkou.

Váhavě ke mně zvedl oči a zašeptal: „Nikdy bych nevěřil, že té frázi o ženách zrajících jako víno dám jednou za pravdu, ale...“ zaváhal. „Jsi voňavější,“ hlesl mi do ucha a zhluboka se nadechl s nosem zabořeným do mých vlasů.

Hořce jsem se usmála.

Najednou prudce zvedl hlavu a chytil mě za ruku.

„Jestli to chceme stihnout, musíme si pospíšit,“ oznámil mi, když mě táhl za sebou zpátky na chodník.

„Co máme stihnout?“

„Chtěla jsi poznat Chicago. Máme na to málo času a já si chci užít hlavně to, že můžeme být spolu sami, tak jsem vymyslel nejlepší alternativu.“

„Co?“ Začínala jsem si připadat jako blázen.

„Taky si nechám jedno překvapení.“ Přivolal taxi. „Uvidíš,“ bylo vše, co řekl a pak jen instruoval řidiče kamsi do nějaké mně neznámé ulice. Díky rozčílení jsem mu vlastně ani nerozuměla.

 

 

 

Stáli jsme před divadlem a já čekala, až můj manžel koupí lístky, a přitom si prohlížela upoutávky na představení.

„Nepřijde ti to trochu moc?“ Sjela jsem ho pohledem, když se nadmíru spokojeně vracel se vstupenkami v ruce.

„Co jako?“

„Jít v Chicagu na muzikál Chicago. Co když se mi to nebude líbit, už budu mít tohohle města po krk a hned po skončení se budu chtít vrátit domů?“

Začal se smát a objal mě: „V tom případě tě unesu do nejbližšího motelu za městem a hodlám tě tam trápit po zbytek tvé dovolené.“

„Mmm, to bych se asi ani moc nebránila,“ zamumlala jsem do jeho rtů.

 

 

 

Na večeři jsme se vrátili zpátky do hotelu. Edward mi chtěl dopřát romantiku při svíčkách a já jemu alespoň trochu ženské elegance. Ono v mrazu a při neustálém sněžení nebylo možné vyjít v ničem jiném než v teplých kalhotách a tlustém svetru schovaném v kabátě dlouhém až na paty. Divadlo mě dost zaskočilo, zvolila bych jiný úbor. Ale on byl tak nadšený, že mi vlastně vše ostatní bylo jedno.

Alice mi pod stromeček nadělila spoustu nového oblečení a určitě věděla, že ty modré saténové šaty se budou dnes rozhodně hodit. Od té doby, co jsem věděla, že mě má můj muž rád v modré, nechávala jsem si na tom záležet. Jak jinak ho můžu potěšit, když mu nemůžu uvařit a všechno, co je třeba, udělá častokrát dřív než já a i lépe. A navíc, když se mi nepovedl ten dárek k díkůvzdání... Mám tak málo možností, jak mu udělat radost.

Ale dnes večer jsem si oblékla šaty bez ramínek, i když to nesnáším, protože jsem věděla, že tak víc vynikne vánoční dárek, který mi dal, safírový náhrdelník. Na šperky jsem si nikdy moc nepotrpěla, ale věděla jsem, že v době Edwardova lidského života to bylo jiné. Musím se snažit brát ho i s jeho romantickou duší.

Zrovna jsem seděla před zrcadlem a chtěla si ho pověsit na krk, když se za mnou objevil a s velkým potěšením mi ho sám zapnul. Poté mě něžně pohladil po šíji a mně bylo jasné, že oba váháme, jestli večeři neposunout na později. Jenže, když se vám do polibku ozve kručení v žaludku, je náhle po romantické atmosféře.

Smutně jsem vzdychla.

„Vždyť nám přeci nic neuteče,“ zasmál se a nabídl mi rámě. „Škoda, že jsem nekoupil i ty náušnice, ale Alice mi říkala, že už by to na tebe bylo moc.“

„Ehm, to měla pravdu. I takhle mi to přijde příliš.“ Alice se mi dívala do budoucnosti. Sice o nic nejde, ale slíbila, že se toho vyvaruje. Ale pak jsem si vzpomněla, že jsem nechtěla, aby o tom Edward věděl, a došlo mi, že když se jí ptal na názor, tak mu musela odpovědět. Snad to tím i končí, ale pro jistotu jí musím po návratu domů zavolat.

 

 

 

Intimní prostředí restaurace podkreslovala živá hudba. O znamenité kuchyni bylo netřeba se vyjadřovat, vždyť místní kuchyně je světově vyhlášena.

Můj manžel sledoval, jak si vychutnávám svého prvního humra v životě, a až když jsem dojedla, řekl: „Moc děkuji za dárek. Nic lepšího jsem nemohl dostat.“

„Alespoň jeden se mi povedl,“ usmála jsem se na něj.

„Co to povídáš? Všechno, co jsi mi kdy dala, mi udělalo velkou radost,“ chytil mě něžně za ruku.

„Ale ta pracovna se moc nepovedla.“

„Není tvoje chyba, že nejsem schopný něco pořádného napsat,“ zachmuřil se. „A s tou prohlídkou domu je mi to líto. Omlouvám se, že to nevyšlo. Kdybych věděl dopředu, že míříme sem, domluvil bych to s tím právníkem.“

„To vůbec nevadí. Viděla jsem ho alespoň zvenčí a i tak má ten dům své kouzlo.“ Napila jsem se vína. „Počkej, neříkal jsi kdysi, že tvůj otec byl také právník?“

„To sice ano, ale tohle rozhodně ne,“ zamítl rezolutně můj nápad.

„A proč ne?“

„Nechci se s nikým hádat. Stačí, že musím pořád poslouchat nejen hádky mezi lidmi, ale i ty vnitřní sváry, co lidé mají ve své hlavě. Navíc, otce si sice moc nepamatuji, ale jeho povolání určitě nebylo důvodem, proč bych na něj chtěl vzpomínat.“

„Dobře, právničina je vyškrtnuta ze seznamu.“

„Ty máš seznam?“

„Jen takový velice nahodilý.“ Váhavě jsem se podívala na nedotknutý talíř před ním.

„Koukám, že tě chicagský vzduch zmohl. Samozřejmě, klidně si to vezmi, já to přeci nebudu,“ zasmál se a rychlostí mrknutí oka nám vyměnil talíře.

„Jestli to sním, tak ty šaty už nikdy neoblíknu.“

„Tak koupíme větší,“ pronesl, jako by to bylo něco zcela samozřejmého. Jistě, on nikde problém nevidí.

 

 

 

Silvestrovský večer jsme si zpestřili procházkou okolo Michiganského jezera. Přišlo mi, že je hodně zima, ale vzhledem k tomu, že jezero nejevilo žádné známky ledu, šlo nejspíš jen o moji zimomřivou náturu.

„Jsem tu snad po sté, ale vždycky chodím stejnou cestou. Nevím proč, ale prostě si nemůžu pomoct.“

„A nechodíval jsi tu s matkou?“ napadlo mě.

„Možná,“ odpověděl zamyšleně.

„Je to tu krásné,“ rozplývala jsem se u jedné jezerní terasy. „Chtěla bych to tu někdy vidět v létě.“

Světla velkoměsta se odrážela ve vodě a já se začínala těšit na ohňostroj. Bude asi velkolepý a tím, že se může odrážet v tak velké ploše, bude působit, že je mnohonásobný.

„Omlouvám se.“ Můj muž mě pevně objal zezadu a opřel o mě hlavu. Chtěl mi být blízko, ale zároveň mi nechtěl stínit ve výhledu. „Omlouvám se, že po mém boku nikdy neuvidíš, jak se slunce odráží od hladiny. Omlouvám se, že vedle tebe nezestárnu tak, jak bych měl, a ze všeho nejvíc se omlouvám, že jsem málem nedodržel svůj manželský slib.“

„Cože?“ Otočila jsem se na něj. Nějaký výhled mi byl naprosto jedno. Jakými hloupostmi se to jen trápí? Miláčku, co to povídáš? Vždyť já se přeci na tebe nezlobím.“

„Ale já ano. Jsme spolu jen takovou chvíli a díky mně jsi málem zemřela.“

„To není pravda a sám dobře víš, jak jsem ráda, že jsem naši holčičku alespoň čekala. Netuším, co mě jednou čeká na druhé straně, ale jestli tam bude ona, bude to...“ Nevěděla jsem jaké, ale tak nějak mě to pomyšlení, že mě na druhé straně čeká kromě Charlieho i Elizabeth, těšilo.

Přimhouřil oči, jak ho zraňovala moje slova, ale nenechal se odvést od myšlenky: „To asi nikdy nepochopím. Ale i tak to, že jsem málem porušil manželský slib sotva pár měsíců po svatbě, si taky neodpustím.“ Věděl, že netuším, jak to myslí. Znal moje výrazy v obličeji tak dobře, a proto hned pokračoval. „Slíbil jsem ti, že nikomu ani ničemu nedovolím, aby nás rozdělil, a málem jsem to dovolil.“

„Ale to já tě odháněla a ...“

„Já se nechal. Už nám to nikdy nedovolím,“ a políbil mě, aby mi zabránil cokoli namítnout.

Líbilo se mi to. Jak by ne, když po chvíli, kdy se naše rty setkaly, začal ohňostroj. Zašeptali jsme současně: „Šťastný nový rok,“ a pokračovali. Dá se snad do nového roku vstoupit lépe? Po boku Edwarda musí být jedině šťastný.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

HMR

10)  HMR (27.10.2014 23:13)

emam

9)  emam (09.02.2014 20:21)

Jsem já to ale ostuda, ani jsem nepoděkovala a už si dovolím publikovat pokračování
Moc děkuji za vaše komentáře. Mám z nich velkou radost Snad vás další vývoj děje moc nevyplaší

8)  hela (22.01.2014 15:05)

to byla nááádheraaaa taková romantika těším se na brzké pokračování

SestraTwilly

7)  SestraTwilly (21.01.2014 21:54)

Pekná,kľudná kapitola. Ja si myslim ale,že s tou Bellinou premenou to nebude také jednoznačné.Edward ju podľa mňa nenechá zostárnuť a zomrieť...budú síce prekážky,ale oni ich zdolajú. Ema teším sa,ako to vyriešiš:-)

Rowana

6)  Rowana (21.01.2014 20:25)

Ta kapitola je plná naprosto běžných, klidných a pohodových situací. Přesto někde pod povrchem, mezi řádky, vyznívá až neskutečně teskně. Snad za to mohou Edwardovy úvahy o smrti a Bellino přemítání o stárnutí a bude-li na ni dcerka po smrti čekat na druhé straně. Možná tu drobnou trudomyslnost přiživuje i to, že se Belle nepovedlo o vánocích sejít se Charlottou a jejím miminkem (a tedy Jacob je stále stejně zabejčený, jako byl). A pak Edwardovo prohlášení "nikdy si neodpustím..." zpečetěné novoročním polibkem. I tady má romantika trochu trpkou příchuť.
Moc pěkně se ti jejich současné rozpoložení povedlo vystihnout. Žijí dál, jeden pro druhého. Opravdu se snaží, ale smutek a bolest v jejich nitru stále doutná.

5)  danje (21.01.2014 00:06)

Taková krásná pohoda.

4)  Seb (20.01.2014 18:03)

Krásná kapitola, jen mě pořád štve, že spolu nemůžou být navěky.

Kate

3)  Kate (20.01.2014 15:25)

Tak to byla krásná a pohodová kapitola. Jen mě trochu mrzí, že jsi víc nepopsala ty Vánoce u Cullenů. Ta romantika mě bavila. A z úvah o životě - Bella zemře a Edward nechce žít bez ní, je mi smutno. :( Silvestr v Chicagu mohl být vážně úžasný. Děkuju!

DopeStars

2)  DopeStars (20.01.2014 11:52)

Nádherná kapitola!!!

1)  BabčaS (20.01.2014 10:11)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still