Sekce

Galerie

/gallery/pb.jpg

Bezelstnost...

Sváteční nálada nám vydržela ještě dlouho po Novém roce. Nejspíš tomu napomohlo i naše výročí, které jsme v lednu oslavili. Stalo se toho tolik, že se mi nechtělo ani uvěřit, že je to teprve rok, co se z mého nadaného studenta vyklubal stoletý upír, který mě miluje, a to dokonce natolik, že si mě vzal za ženu a malého přijal za svého syna.

Přes své štěstí jsem stejně měla pocit, že to nemohlo být jen těch tři sta šedesát pět dní, protože není možné, abych za tak krátkou dobu přišla o otce i dceru, opustila zaměstnání i město, ve kterém jsem žila, a našla si zcela nový svět, ve kterém se učím žít.

Být Edwardovou manželkou mi přijde jako jedna z nejsamozřejmějších věcí na světě a to i přes jistá úskalí, která to obnáší. Zato být matkou šestiletého nezbedy je opravdové dobrodružství...

 

 

 

„Mami, Dona jde zítra se svým tátou bruslit. Můžu jít taky?“ prosil mě náš maličký, když přišel ze školy.

„Pokud to nebude panu Williamsovi vadit, tak určitě.“ Není to sice poprvé, kdy náš uličník by šel ven s Donou a jejím otcem, ale asi bychom z toho neměli dělat pravidlo.

„A co kdybych se přidal taky?“ ozval se můj muž.

„To by bylo skvělé, tati. S Donou jsme domluvili, že nás její táta vyzvedne hned po škole.“

Edward se nešťastně zamračil na našeho syna: „Promiň, Ede, ale v tu dobu mám schůzku.“

„To nevadí, tak jindy,“ prohlásil sklesle náš malý školák a otráveně zamířil do svého pokoje.

„A co kdybych tam pak za vámi přijel?“ navrhl mu honem Edward.

„To by bylo super,“ usmál se maličký a radostně se rozběhl do schodů.

„Půjdu za ním podívat se, jaké má úkoly.“

„To bys byl hodný. Jen mi ještě řekni, kde máš tu zítřejší schůzku?“ ptala jsem se svého muže, protože mi o nové potenciální práci nechtěl nic prozradit.

„Lásko, nedostaneš to ze mě, dokud si nebudu jistý, že je to opravdu to, co chci dělat,“ políbil mě na špičku nosu.

„A to zjistíš kdy? U pohovoru nebo až několik týdnů po tom, co tě přijmou?“ zadívala jsem se mu přísně do očí. Přece mi to nemůže tajit donekonečna.

„Bello,“ podivně se ošil, „Není to o tom, že ti to nechci říct. Já sám pořádně nevím, co chci dělat a...“

„Miláčku, co se děje?“ pohladila jsem ho po tváři. „Vždyť přeci není nutné, abys chodil do práce.“

„Je to nutné. Vzal jsem si tě, abych ti byl dobrým manželem a také otcem našemu synovi. K tomu patří i nějaké povolání. Navíc si uvědomuji, že pokud chceme zapadnout mezi lidi jako normální rodina, tak je to více než nutné. Věděla jsi, že Edovu třídu postupně začínají navštěvovat rodiče, aby děti seznámili se svým povoláním?“

„Ano, věděla. Mám tam také jít někdy příští měsíc.“

„A co Eda poví, že dělá jeho otec?“

„Že ho miluje,“ pokusila jsem se ho utěšit.

„To opravdu bude třídě prvňáků stačit,“ odsekl a zhluboka se nadechl. „Musím se snažit chovat jako normální muž, který živý svou rodinu. Důvod, proč ti nechci říct o té zítřejší schůzce, je ten, že nevím, jestli budu schopen pracovat ve zdejších novinách jako výpomoc.“

„Výpomoc?“

„Nemám žádné zkušenosti s novinařinou, ale napadlo mě, že když budu mít jasné téma článku, třeba to půjde jako při zadání ve škole,“ pokrčil rameny.

„A s tím tě jsou ochotní přijmout?“ ptala jsem se nedůvěřivě.

„Jistěže ne, nejsou padlí na hlavu. Uvedl jsem svůj prospěch ze studií literatury a byli nadšení, že by se někdo nový mohl ujmout literární přílohy. Zatím bych jen vypomáhal současnému redaktorovi, který se ale chystá do penze.“

„A proč váháš, jestli to přijmeš?“

„Nikdy jsem nepracoval, neměl jsem to zapotřebí. Když si mám najít práci, rád bych dělal něco smysluplného, ale...“ zaváhal.

„Nejsi si jistý, že tě zrovna tohle bude bavit,“ dokončila jsem za něj. Přikývl a ztrápeně se mi zahleděl do očí. „Nemusíš se za to stydět, tím si prošel každý.“

„Ty ne. Vždycky jsi chtěla učit literaturu.“

„To sice ano, ale když jsem nastoupila po tom, co se malý narodil, nebyla jsem si vůbec jistá, jestli to zvládnu. Byla jsem hrozně unavená z probdělých nocí, kdy jsem k němu musela vstávat. Navíc jsem měla pocit, že všichni musí vědět, jakým způsobem přišel na svět, a že se na mě budou dívat skrz prsty. Vejít do třídy plné puberťáků bylo pro mě tenkrát velice těžké.“

„Bello, to mě mrzí,“ zašeptal a objal mě.

„Ale stačilo, že jsem začala výklad o sestrách Brontëových, a najednou jsem věděla, že jsem přesně tam, kde mám být.“

Zavrtěl hlavou a políbil mě do vlasů: „Často mám pocit, že to ty máš nadlidskou sílu a ne já.“

Zasmála jsem se a vymanila se z jeho náruče. Bylo znát, že se mu to nelíbí. „Musím začít chystat večeři,“ vysvětlila jsem.

 

 

 

Přehrabovala jsem se opravenými písemkami a vztekle přehazovala jednu přes druhou. Nedařilo se mi najít práci jedné studentky, které jsem chtěla ještě připsat něco do hodnocení. Ta holka měla vždycky výstižné interpretace, ale v poslední době je jak vyměněná. To se mi stávalo často, hormony a blížící se Valentýn... Vždycky marně doufám, že to půjde zachránit dřív, než takovým ujede vlak, a pak se těžce vracejí ke svým předchozím studijním výsledkům.

„Doprčic,“ vykřikla jsem, když jsem si převrhla hrnek s kávou. Naštěstí na druhou stranu od všech těch papírů.

„Lásko, stalo se něco?“ vešel Edward do své pracovny, o kterou jsme se začali dělit. Ten stůl byl opravdu šikovný a to křeslo tak pohodlné.

„Nemůžu najít tu zatracenou písemku a navíc jsem si vylila kafe,“ vyštěkla jsem a pokoušela se papírovými kapesníčky zlikvidovat tu pohromu.

Edward ke mně přišel, vzal mi kapesníčky z ruky, položil je na roh stolu, vzal mě do náručí a posadil se se mnou do křesla. „Takže, co se děje?“ usmál se a pohladil mě prstem po zamračeném obočí.

Chvíli jsem mlčela, ale věděla jsem, že mu to musím říct, i když jsem původně nechtěla. Věděla jsem, že se tím bude trápit.

„On mi nedovolí, abych je viděla.“ Snažila jsem to říct klidně, ale sotva jsem to vyslovila, sevřela mě zase ta úzkost, jako když jsem telefonovala s Charlottou.

„Charlottu a Bellku?“

„Ano, Jacob si nepřeje, abychom vůbec byly v kontaktu. Když jsem dnes Char volala, vzal jí telefon z ruky a důrazně mi, řekl že je nemám obtěžovat. Ona mi pak ještě volala a omlouvala se za něj. Prý za námi přijede, až bude maličká větší, ale já nevěřím, že je Jake pustí.“ Bylo mi to tak hrozně líto. Vždyť ještě před rokem byli Charlotta s Jacobem těmi nejbližšími lidmi v mém životě.

„Omlouvám se,“ zamumlal mi do ramena.

„Edwarde, ty se rozhodně nemáš za co omlouvat. To je Jakova vina. Má utkvělou představu, že jsi nebezpečný všem v okolí, a nenechá si to ničím vymluvit. Je to absurdní.“

„Má pravdu, ale trochu v jiném slova smyslu. Život se mnou je pro tebe nebezpečný. Musím skrývat to, kým jsem, a tím, že žiji s vámi, vás ohrožuji.“

„O čem to mluvíš? S tebou jsem se vždycky cítila jedině v bezpečí.“ Pevně jsem ho objala. „Jen mě tolik mrzí, že tu maličkou nejspíš nikdy neuvidím. Tolik jsem se na jejich miminko těšila.“

„A co kdybys je překvapila návštěvou? Sice se mi nelíbí pouštět tě samotnou do rezervace, ale snad Jacob bude mít v sobě alespoň trochu slušnosti a nevyhodí tě.“ Tou nabídkou mě Edward překvapil. Věděla jsem, že vůči Jakovi má mnoho výhrad a že je vlastně rád, že se s ním nevídám, ale jeho velkorysost snad nezná mezí.

„Děkuji, ale to ne. Nechci Charlottě komplikovat manželství. Navíc, na něco takového ani nemám čas. Vedle těch písemek,“ nešťastně jsem se podívala na stůl, „musím ještě zapracovat na své disertaci.“ Profesor Newhite byl mým návrhem nadšen, jen jsem ho měla víc propracovat do detailů. Detaily – na těch je vždycky ta největší práce. Nejspíš si několik nocí moc nepospím.

„Mrzí mě to. Kdybych mohl něco udělat...“ „Můžeš,“ umlčela jsem ho krátkým polibkem. „Můžeš mě teď nechat pracovat? Nebo si ani nestihnu jít lehnout.“

Smutně se usmál a pustil mě ze svého náručí.

 

 

 

Samozřejmě že nikdy není tak, jak si naplánuji, a ani mě nepřekvapilo, že v tom měla prsty Diana Parkerová, ředitelka střední školy, ve které pracuji. Ty její večírky jsou snad prokletím všech jejích podřízených. Jen by mě vážně zajímalo, od kdy slaví Valentýna učitelé.

Jenže díky zmeškanému vánočnímu i novoročnímu večírku jsem si tentokrát nedovolila odmítnout. A tak jsme s Edwardem byli nuceni strávit další večer v její neodbytné společnosti. Konečně jsem pochopila, že tady nejde o to, aby se utužoval pracovní kolektiv, ale aby mohla stavět na odiv svoje pracovní i soukromé úspěchy. Nejspíš k tomu patřily i šaty, které volila, protože nevypadaly nejlevněji. Ano, Alice by z ní měla radost, ale mně její módní styl byl naprosto ukradený. Co mi ovšem jedno být nemohlo, byl způsob, jakým mluvila s mým manželem a když ho pak nestydatě vyzvala k tanci a on přijal, pocítila jsem, jak ostrý může být pocit žárlivosti.

Edwardovi jsem věřila, tedy myslím si, že mu věřím, ale jí rozhodně ne. Mohla by ho svést? Viděla jsem, jak se k němu bezostyšně tiskne a rukama ho hladí po ramenech s tím svým vyzývavým úsměvem a příliš velkým výstřihem. Nemohla jsem je dál sledovat, nebo bych asi musela udělat nějakou scénu, a to mi nebylo podobné. Raději jsem si došla pro sklenku vína.

„Lásko, děje se něco?“ zašeptaly mi u ucha ledové rty.

„Ne, proč?“ zeptala jsem se a ještě jednou si lokla.

„Ještě nikdy jsem tě neviděl tak rychle vypít sklenici vína.“

„Přineseš mi ještě jednu, prosím?“ podala jsem mu prázdný pohár. Zaváhal, ale bez námitek mi hned přinesl můj požadovaný nápoj.

„Pomalu, nebo se chceš snad opít?“ napomenul mě s úsměvem.

„A vadilo by ti to?“ zkoumala jsem jeho výraz, ale on jen zaraženě pokrčil rameny a pohladil mě po vlasech.

„Netušil jsem, že holduješ alkoholu, ale jestli ti to víno chutná, tak...“

„Asi bych se měla opít,“ skočila jsem mu do řeči. „Nebo možná raději ne, nebo dostanu výpověď, že jsem vypustila z pusy, co bych neměla.“ Nadechoval se, aby se zeptal na mé důvody, ale já byla rychlejší. To asi ten alkohol. „Prostě mi vadí, jak s tebou mluví, jak se na tebe dívá a ty s ní jdeš tančit.“

„Je to tvá nadřízená, snažil jsem se být společenský, ale vlastně se ti vůbec nedivím. Kdybys jen tušila, co se jí honí hlavou.“

„Prosím tě, mlč,“ vyhrkla jsem, protože mě děsilo, že bude pokračovat.

„Promiň, nechtěl jsem se tě dotknout,“ řekl sklesle.

„Já vím,“ zamumlala jsem, přitiskla se k němu a zhluboka se nadechla jeho vůně, která je jen moje.

„Asi bych měl udělat vše pro to, abys neměla důvod k žárlivost,“ vzal mi sklenku z ruky a kamsi ji odložil. Záhadně se usmál a odvedl mě na parket. „Už jí nikdy nedovolím, aby o mě sebemíň projevila zájem,“ zamumlal těsně předtím, než začala hudba.

Nejspíš to bylo tím vínem, že jsem ztratila zábrany, nebo se jen uvolnila, ale takhle jsem nikdy s nikým netančila a už vůbec ne na veřejnosti. Všem okolo muselo být jasné, že my dva patříme k sobě. Potlesk, který následoval po skončení našeho tance, mě přesvědčil o tom, že můj manžel se umí postarat o to, aby dal najevo naše partnerství svým osobitým kouzlem.

 

 

 

„To bylo něco, jak jsi mu přihrál ten míč,“ rozplýval se malý, když se konečně vrátili s Edwardem domů. První jarní oteplení si šli užít s Donou a jejím otcem do parku. Ještě bylo pod mrakem, ale zato po dlouhých týdnech sucho.

„Kde jste tak dlouho, už stydne večeře,“ vítala jsem je rádoby přísně. Těšilo mě dívat se na jejich rozzářené tváře ze společně stráveného odpoledne.

„Mami, měla jsi vidět tátu, jak umí odpálit míč.“

„Jsem si jistá, že to umí skvěle, jako spoustu jiných věcí,“ usmála jsem se na svého muže, který si v rukách pohrával s baseballovou pálkou. Práci v novinách nakonec nepřijal. Neměl problém splnit všechny požadavky, ale přišlo mu, že by to mohl dělat kdokoli jiný. Chápala jsem, jak to myslí. Chtěl dělat něco, co ho bude naplňovat, ačkoli sám nevěděl, co to vlastně je. Nikdy by mě nenapadlo, že můj vzdělaný a rozhodný muž může někdy tolik tápat. Možná si příliš dlouho hrál na studenta.

„A co máme k večeři?“ zeptal se náš malý sportovec.

„Hádej.“

„Kuře?“

„Neuhádl.“

„Pizzu?“

„Kdepak, špagety.“

„Mami, ty jsi nejlepšííí,“ za pokřiku se rozběhl se do svého pokoje, aby si uklidil baseballovou rukavici.

„Už jsi přemýšlel, koho chceš pozvat na oslavu svých narozenin?“ ptala jsem se malého, když téměř doskočil na židli k jídelnímu stolu.

„Jo. Johnyho, Paula, Leonku, Kate, Alici a Jaspera, Emmetta, Rose, dědu s babičkou a i babi Sue a taky Leah se Samem a strejdu Setha. Myslíš, že by mohli přijet i strejda Jack s Char a Bellkou?“

„A co Dona?“ odpověděla jsem raději dotazem. Nechtělo se mi vysvětlovat, proč poslední jmenovaní určitě nedorazí. „Na tu jsi zapomněl?“

„Nezapomněl. Samozřejmě,  že je pozvaná a Tom taky,“ podíval se na mě, jako bych se ptala na něco nepatřičného. Občas mě svými dospělými reakcemi překvapuje.

„Kdo je Tom?“

„Thomas je přece Donin táta.“

„Aha.“ Tahle skutečnost mi nějak unikla.

„A tati, v pátek nás Tom zve do zoo. Viď, že půjdeme,“ obrátil se malý na Edwarda, který se téměř neznatelně zamračil.

„Do zoo bych šel hrozně rád, ale...“

„Ale nemohla bych jít výjimečně s vámi já?“ nabídla jsem se, protože mi bylo jasné, že upír by v zoo udělal jistě nepříjemný rozruch mezi zvířaty.

Náš výletník se na mě překvapeně podíval a pokrčil rameny: „Tak jo, když chceš.“

Zbytek večera jsme strávili plánováním sedmých narozenin. Snad nám to Alice moc nenaruší.

 

 

 

Bylo dobře, že jsem se k pátečnímu výletu nabídla, a nešlo jen o duševní zdraví zvířat v zoo. Jarní sluníčko bylo na vycházku mezi slony a klokany velice příjemné. Škoda, že sem Edward nikdy nebude moct jít s námi.

„Mamííí, koukni, ta opice jí banán a visí u toho za ocas,“ ukazoval malý na paviána v kleci, zavěšeného na větvi.

„Ede, víš, že občas vypadáš stejně?“ smála se mu Dona.

„Chceš říct, že jsem opice?“ zašklebil se na ni nesouhlasně, ale pak mu v očích zahrály jiskřičky a zakřičel hodně podobně, jako ty opice v kleci, až Dona nadskočila.

„Ede, neblázni. Ještě se tě zvířata leknou a budeme muset odtud odejít,“ napomenul ho Thomas. Ano, už i já znám křestní jméno pana Williamse a na oplátku jsem mu dovolila, aby mě i on oslovoval jménem.

Vlastně to byl velice příjemný společník. Při našem putování mezi zástupci africké a asijské fauny mě trochu seznámil se svým životem obchodníka s nějakou elektronikou. Proto často cestuje a když je doma, snaží se co nejvíc věnovat Doně. Na první pohled bylo vidět, jak svoji dceru miluje. Pohled na milujícího otce s dítětem je snad jeden z nejkrásnějších na světě.

„Můžeme si dát zmrzlinu?“ ptala se Dona svého otce.

„Já nevím, není na ni ještě moc chladno?“ podíval se Tom na mě váhavě. Ach ti muži, jsou bez nás v životě naprosto ztracení.

„Myslím, že jednu malou bychom si dát mohli,“ rozhodla jsem a zamířili jsme k nedalekému občerstvení.

„Dona byla nedávno nemocná,“ zdráhal se Tom odhodlat se ke koupi studené pochoutky.

„Nedávno? Myslela jsem, že měla chřipku na Silvestra.“

„O té právě mluvím.“

„Tome, začíná jaro. Nemůžeš ji držet od zmrzliny po celý rok,“ smála jsem se.

„Co si dáte?“ zeptala se prodavačka.

„Já chci jahodovou,“ ozvala se Dona nedočkavě.

„Já pistáciovou a máma vanilkovou,“ vybíral mi maličký.

„A pro tatínka?“ zeptala se prodavačka.

„On zmrzlinu nejí a i kdyby, tak by roztála, než bychom ji přinesli domů,“ odpověděl synek popravdě. Jenže bylo naprosto jasné, že prodavačka se ptá na Thomasův výběr. Bylo mi to trapné a nevěděla jsem honem, co udělat, ale Thomas to bez jakéhokoli komentáře zachránil jednoduchým slovem: „Čokoládovou.“

 

 

 

Popíjela jsem svou kávu v kavárně nedaleko univerzitního kampusu a spokojeně se usmívala. Profesor Newhite byl z úprav disertace nadšený a mě čekalo odpoledne ve společnosti mých milovaných mužů. Nikdy bych si nepomyslela, že se mi opravdu podaří pokračovat v doktorandském studiu a přitom učit a ještě vychovávat našeho malého. Za to všechno vděčím svému báječnému muži. Co bych si bez něj jen počala.

Zítra přilétají Cullenovy na oslavu narozenin našeho malého raubíře. Bylo těžké Alici po telefonu krotit, ale snad se mi to podařilo. I když, může toho ještě hodně napáchat... Od jejich příletu do oslavy bude sice jen pár hodin, jenže její rychlost a vynalézavost nezná mezí. Prosila jsem ji, ať se mírní, protože na oslavu přijdou i jiné děti a neměli bychom budit moc pozornosti. Jediné, co mi slíbila, bylo, že letos žádní dinosauři. Edward přislíbil, že ji společně s ostatními členy jeho rodiny bude mírnit, ale copak to je u takového stvoření možné? Vlastně, možná Jasperovi by se to mohlo podařit a po tom, jak se snažil mi pomoct... Měla bych mu ještě zavolat.

Začala jsem se přehrabovat v kabelce, abych vylovila telefon.

„Bello, šla bys prosím do auta?“ překvapil mě Edward bez pozdravu a i bez polibku na přivítanou.

„Ahoj,“ políbila jsem ho tedy já, ale bylo to téměř bez reakce. „Co se stalo?“

„V autě,“ odpověděl napjatě.

„A kde je Edward? Měli jste mě přeci vyzvednou spolu.“

„Čeká na tebe v autě. Můžeme už jít, prosím?“ Na stůl položil několik dolarů a pak mě pevně chytil za ruku a odvedl k autu. Bez jediného slova mi otevřel dveře u spolujezdce a sám rychle nastoupil, abychom mohli zamířit k domovu.

„Ahoj zlato, jak ses měl ve...“ škole jsem už nedořekla, protože když jsem se otočila na malého dozadu, ztratila jsem řeč.

Můj malý syn měl natržený ret, rozcuchané vlasy, tričko umazané od hlíny a krve a tvářil se jak bůh pomsty.

„Proboha, co se stalo?“

„John se se mnou popral,“ odsekl a zadíval se z okna.

„Edwarde zastav,“ vyhrkla jsem. Nechápavě se na mě podíval. „Chci si sednout dozadu.“

S povzdechem mé prosbě vyhověl.

Objala jsem malého a opatrně ho hladila proti jeho vůli po vlasech: „Zlatíčko, co se stalo? On si začal?“

„Ne, to já. Řekl, že jsem lhář.“

„A proč si to myslel?“

„Nevěří mi, že táta září na slunci.“

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

HMR

9)  HMR (27.10.2014 23:26)

a je to tady...
ještě čekám toho biologického otce...

Rowana

8)  Rowana (25.02.2014 17:51)

Líbilo. Zahrála jsi tu rozhodně na veselejší notu než posledně. S Thomasem ti teda budu věřit, že nepředstavuje nebezpečí. I když nečíst to tvoje trochuvyjádření, tak jsem podezřívavá jako Kate. Přeci jen, povídka se jmenuje "Překážky", to se pak čtenář stane velice snadno paranoidní. Jake je jak beran. Copak může jeho ženu a dcerku ohrozit telefonát ze stovky mil vzdáleného města?
Těším se na oslavu i na Alici. No, a taky na vysvětlování, že táta sice jiskří, ale ...

emam

7)  emam (17.02.2014 22:42)

Díky za vaše stále tolik příznivé komentáře
Kate, na Thomase buď hodná. Je to sympaťák
Vysvětlení se brzy dočkáte, ale bude spíš pro vás než pro malého Edu ;)

SestraTwilly

6)  SestraTwilly (09.02.2014 09:33)

Jakob nie je vlk,ale dobrý somár...snáď ho to prejde. No a Bellina nadriadená...dobre jej to ukázal Edward. Chudák malý Edík,som zvedavá,ako mu to vysvetlia,niektoré veci vysvetliť deťom je nadľudská práca. Vôbec im to nezávidím.
Krásna kapitolka Ema,dúfam,že ďaľšia bude čoskoro.:-)

5)  Seb (09.02.2014 08:44)

Bylo to super a v pokračování je rozhodně na co se těšit.

4)  hela (08.02.2014 21:52)

Páni, to byla super kapitola
Ta ředitelka školy je pěkná pijavice , a ten infarktový konec doufám že nebude následovat zběsilý úprk a jak to Edíkovi vysvětlí
Těším se na pokráčko

Kate

3)  Kate (08.02.2014 18:45)

Jé, tak Kate s Leonkou budou taky na oslavě. Krásná kapitola a ten konec! Tak to je tedy něco. Na Edovi narozky jsem zvědavá, snad se nestane něco, co by mohlo lidské účastníky ohrozit. A teda ten Thomas se mi nějak nelíbí...
Kapitolu jsem si užila, jen tak dál.

2)  BabčaS (08.02.2014 18:13)

DopeStars

1)  DopeStars (08.02.2014 18:06)

To bolo úžasné, a ten koniec!! Ouha, tak a teraz ako to tomu malému vysvetliť
Super!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still