Sekce

Galerie

/gallery/pb.jpg

Malichernosti...

Trvalo mi to asi týden, než jsem byla schopná potlačit špatnou náladu. Mrzelo mě to, ale nedokázala jsem se tvářit, že se nic neděje. Asi pro žádnou ženu není příjemné, když zjistí, že ztratila pro svého muže přitažlivost. Vadilo mi to, přesto jsem nedokázala o tom s mým mužem promluvit.

Z podrážděnosti mě dostal až hovor se synkem. Vyzvedávala jsem ho ve škole, když  se mnou ještě chtěla mluvit jeho učitelka. Edward stále obtěžuje malou holčičku jménem Dona. To jméno mi něco říkalo. Už jednou o ní ten malý nezbeda sám mluvil.

Mířili jsme k domovu, když jsem začala s výchovným rozhovorem: „Víš, že se mnou chtěla paní učitelka mluvit?“

„Jo,“ zabručel.

„A víš i o čem?“

„Vzal jsem Doně obrázek.“

„A proč jsi jí ho vzal?“

„Když my jsme měli namalovat sami sebe,“ řekl bezelstně a mně konečně došly souvislosti.

„Chceš s ní kamarádit? Třeba bys ji mohl někdy pozvat k nám a ukázat jí svůj pokoj. Takovou houpačku, jakou máš ve svém pokoji, určitě ještě neviděla.“

„Když ona nebude chtít.“

„Proč myslíš?“

„Já nevím, když ona vždycky žaluje, když jí něco vezmu, a přitom mi taky bere věci.“

Tak proto to všechno! První školní láska na sebe nenechala dlouho čekat. Musela jsem se zasmát, ale rychle mě to přešlo. Nechovám se snad podobně jako můj syn? Sice bych svému muži místo braní raději dávala, jenže k tomu asi nevolím tu nejlepší cestu. Musím na to jinak.

 

 

 

Nikdy jsem nečetla takové ty ženské časopisy, kde jsou různé rady o tom, jak být pro muže přitažlivá. Přesto je logické, že když se chci svému manželovi líbit, musím se sebou něco udělat a ne jen čekat, až se situace zase nějakým způsobem vyhrotí.

Svým dvěma mužům jsem oznámila, že si beru ve čtvrtek odpoledne volno. Oba na mě překvapeně koukali a nechápali, co tím myslím.

„Prostě, půjdu si po práci něco zařídit a vrátím se až večer,“ dodala jsem na vysvětlenou.

„A nemůžu ti s něčím pomoct?“ nabízel se Edward. Jako vždy, ochota sama, ale jsou jisté záležitosti, ve kterých mi ani on nepomůže.

Byla jsem nervózní už jen z toho objednání a když mi pak v salonu oznámili, že můžu přijít kdykoli, připadala jsem si trapně. Nikdy jsem v takovém podniku nebyla, ale život je změna a to je přesně to, co teď potřebuji – změnit se. Nijak převratně, jen se dát trochu do kupy.

 

 

 

„A jak to budete chtít?“ ptala se mě kadeřnice.

„Popravdě, ani nevím. Potřebovala bych nějak oživit barvu a asi trochu zastřihnout?“ Doufala jsem, že mi poradí. Ona je tu přeci odbornice.

„Přeliv nebo barvu?“

„Jaký je v tom rozdíl?“ Díky tomu konečně pochopila, kdo jí sedí v křesle, a vzala věci do vlastních rukou.

Výsledku jsem se trochu děsila, ale případně to může zase odrůst. Tedy, doufám!

„Paní Cullenová?“ ozval se vedle mě nesmělý hlas, když jsem se pokoušela číst nějaký časopis a na hlavě jsem měla turban skrývající moje vlasy napatlané barvou záhadného odstínu.

„Ano?“ optala jsem se nesměla. Zvedla jsem hlavu a spatřila Ginu Ferencovou. Od haloweenského večírku jsme se sice párkrát potkaly na školní chodbě, ale na další hovor nikdy nebyl čas.

„Gino, jak se máte?“ pokusila jsem se o přátelský tón.

„Celkem to jde,“ povzdychla si a nechala se obsloužit kadeřnicí.

Netrvalo dlouho a ocitly jsme se vedle sebe na křeslech, kde probíhaly další zkrášlovací procedury.

„Bylo pro vás těžké, když jste začínala učit?“ ptala se mě po chvilce váhání Gina.

„Ano i ne. Učení mě těšilo už při školní praxi, ale zvyknout si na ty věci okolo, které k tomu patří, mi trvalo hodně dlouho. Vlastně si na ně těžce zvykám pořád,“ usmála jsem se.

„Já to tušila,“ zaskřípala zuby.

„Nějaké problémy s administrativou?“ Chtěla jsem jí pomoct. Moc dobře si pamatuji, jak byly pro mě první měsíce v práci těžké, všechno to papírování a porady s vedením a kolegy.

„To by ještě šlo, tu si můžu vzít domů. Ale já fakt nevím, co po mně Parkerová ještě chce. Taky vám chodí do hodin?“

„Cože?“ podivila jsem se. Následný hovor ukázal, že naše společná nadřízená si nejspíš užívá nejistotu začínající kantorky a neustále ji kontroluje. Ani mě to moc nepřekvapilo. Diana Parkerová mi od začátku nebyla nijak sympatická.

Bylo mi Giny líto a pustila jsem se s ní do vášnivého hovoru nejprve o bossingu a následně jsme plynule přešly ke zkušenostem se studenty - několik tříd jsme měly společných - a najednou jsme mluvily i o věcech mimo práci.     
Ani jsem netušila, jak mi hovor se ženou chybí. Vlastně, od doby, co jsem musela omezit kontakt se Charlottou, v mém životě naprosto chyběla jakákoli kamarádka. Možná proto jsem na Ginu počkala, než byla hotová, a přijala její nabídku k návštěvě nedaleké restaurace.

Pro jistotu jsem zavolala domů, že budu večeřet jinde. Edward z toho evidentně neměl radost, ale snažil se, aby to nedal příliš najevo. Líbilo se mi to.

 

 

 

Domů jsem se dostala opravdu hodně pozdě, ale nepřišla jsem si vůbec unavená.

„Jak vidím, tak sis to užila,“ vítal mě Edward s úsměvem a pomáhal mi z kabátu.

„Bylo to skvělé. Moc jsem si dnešek užila.“

Když konečně kabát pověsil, významně jsem se na něj podívala.

„Děje se něco?“ ptal se a bylo znát, že je dost nesvůj.

„Doufala jsem, že ano, ale zřejmě ne,“ odpověděla jsem sklesle a šla si sednout do křesla v obýváku.

„Měla jsi mi zavolat, když jsi pila. Odvezl bych tě domů,“ vyčítal mi.

Takhle jsem si svůj návrat domů rozhodně nepředstavovala. Dobrá nálada byla rázem pryč.

„Měla jsem pouze sklenku červeného vína, za to se nestřílí,“ zavrčela jsem.

„I kdyby se střílelo, tak bych nikomu nedovolil, aby mířil na moji překrásnou ženu,“ snažil se odlehčit atmosféru.

„Tak sis konečně všimnul,“ zadívala jsem se na něj s pochybami.

„Lásko,“ začal se mi smát, „Jsem upír, žádná změna mi hned tak neujde. Ale když jsi mi nechtěla říct, co máš v plánu, musel jsem ti to trošku vrátit.“

„Takže se ti to nelíbí,“ zabručela jsem a zvedla se k odchodu. Chtěla jsem co nejdřív zmizet v koupelně pod sprchou a všechnu tu nafoukanou parádu smýt s hlavy.

Zastavil mě těsně pod schody: „Neblázni,“ políbil mě na čelo. „Vždy jsi pro mě byla ta nejkrásnější na světě. Sice mě trochu mrzí, že jsi změnila svou přirozenou barvu vlasů, ale je to jen výraznější odstín. Chápu to, vy ženy prostě občas potřebujete změnu.“

„My ženy? Copak tobě vyhovuje, že se neměníš? Nikdy jsi nepřemýšlel nad změnou účesu nebo že by sis nechal doopravdy narůst vousy, kdyby to šlo?“

Trochu se zamračil a podíval se mi do očí: „Kdyby to šlo, chtěl bych stárnout po tvém boku, jako obyčejný muž.“

„I kdybys byl člověk, nikdy bys nebyl obyčejný.“ Odpovědí mi byl polibek, ze kterého se mi zatočila hlava, a nebo možná z toho vína?

Když se odtáhl, musela jsem se zeptat: „Takže se ti to líbí?“

„Jak můžeš pochybovat?“ zavrtěl hlavou.

„Pochybuji, protože..“ kousla jsem se do rtu. Tohle téma mě tolik trápí, a přesto nejsem schopná o tom otevřeně mluvit. Jsem hrozná, přeci jsme si slíbili, že před sebou nebudeme mít žádná tajemství. Zhluboka jsem se nadechla a konečně to řekla nahlas se sklopenou hlavou. „Už pro tebe nejsem přitažlivá?“

Jeho nos se mi otřel o tvář a do ucha mi zašeptal: „Jak tě jen mohlo napadnout něco takového.“

Chtěla jsem cosi namítnout, ale  nadlidské rychlosti, která člověka vždy trochu zaskočí, a následné péči v manželské posteli se odporuje těžko. Někdy jsou činy lepší než všechna slova na světě.

 

 

 

Vzbudila jsem se horkem. Topení v naší ložnici hicovalo, což by bylo v pořádku, kdyby můj manžel ležel vedle mě a kompenzoval by tak svým ledovým tělem teplotu v místnosti.

„Edwarde?“ zašeptala jsem. Ať je kdekoli v domě, musí mě slyšet, ale reakce nebyla žádná.

Oblékla jsem si župan a vydala se na průzkum. Byla jsem lehce nervózní z té nezvyklé situace, přesto jsem uvnitř cítila jakýsi podivný klid.

„Edwarde?“ zkusila jsem to podruhé.

„Tady,“ ozval se jeho tichý hlas z dětského pokoje.

Vešla jsem pootevřenými dveřmi do království našeho synka, který spal v Edwardově náručí.

„Konečně usnul. Promiň, že jsem hned neodpověděl, ale nechtěl jsem ho probudit.“

„Měl noční můry?“ Nenapadl mě jiný důvod, proč by potřeboval v noci společnost. Na svůj dětský věk bral samotu ve svém pokoji naprosto s přehledem.

„Má teplotu a bolí ho v krku.“

„Proč jsi mě nevzbudil?“ ozvala jsem se hlasitěji, než jsem chtěla.

„Pššt,“ lehce mě napomenul. „Spala jsi tak sladce. Navíc, není to nic vážného. Je přeci chřipkové období a on si jen pěstuje imunitu.“

„Jsi si jistý? Neměli bychom jet na pohotovost?“ začala jsem být neklidná. Co když mu teplota stoupne a dostane zánět mozkových blan nebo ještě něco horšího!

„Horečka už polevila. Dal jsem mu léky a trochu ho zchladil. Vyspí se z toho a ráno mu bude lépe. Uvidíš.“ Edward opatrně položil malého na polštář a vstal.

„Měla jsem tu být, když se vzbudil. Raději tu zůstanu do rána,“ vysvětlovala jsem, když jsem se nechtěla podvolit jeho ruce, která mě táhla z pokoje.

„Věř mi, bude spát. A kdyby se vzbudil, dám ti hned vědět.“ Objal mě. „Nedělej si starosti. I tak jich máš pořád zbytečně plnou hlavu.“

Překvapeně jsem se na něj podívala: „Jak to myslíš?“

„Pojď, ať ho nakonec nevzbudíme.“

 

 

 

Ještě jsem si došla pro vodu a pak se vrátila do naší ložnice.

Seděl na posteli a zálibně si mě prohlížel. Až teď mi došlo, že se mi župan pomalu rozvazuje a pod ním jsem nahá. Rychle jsem si utáhla pásek.

„To nebylo nutné,“ usmál se a stáhl si mě k sobě na klín.

„Co ta náhlá změna?“

„Změna? Proč myslíš?“

Jeho rty se věnovaly mé šíji a nechtělo se mi to měnit. Přesto jsem se neubránila poznámce: „Bála jsem se, že mi ani ten dnešek nepomůže.“ Chtěla jsem ho políbit, ale on se najednou odtáhl.

„Myslíš si, že návštěva nějakého salónu může za to, že jsme se vrátili k manželským povinnostem?“

„A ne snad? Není to tak dávno, co jsi mě odmítl. Vůbec ti to nemám za zlé, ale...“ Nenechal mě domluvit.

„Odmítl? Bello, byla jsi pořád tolik unavená a nešťastná. Ani jsem si nedovolil projevit zájem a přitom netušíš, jak těžké to bylo. Každou noc se na tebe dívám, ležím vedle tebe a hlavou se mi honí, co všechno bych s tebou chtěl dělat. Jenže ty jsi tak křehká, lidská. Stále si musím připomínat, že potřebuješ péči. Není to jako když jsou spolu třeba Alice a Jasper. Oni jsou stejní, nepotřebují spát, netrpí fyzickou bolestí a můžou spolu kdykoli...“ odmlčel se a začal se věnovat mému odhalenému rameni. „Kdyby bylo na mně, nedělal bych nic jiného a stále se s tebou miloval. Ale bál jsem se po tom, jak ti nebylo dobře, že je ještě brzy. Je vůbec možné, že jsem si nevšiml, když jsi měla zájem?“ Ale to už mi bylo naprosto jedno, protože mě položil na postel a župan kamsi zmizel.

 

 

 

„No konečně,“ ozvalo se na druhé straně telefonu, který ještě ani nestačil zazvonit.

„Alice?“ vyhrkla jsem překvapeně. To já volala jí.

„Proč ses mi neozvala dřív?“

„Protože až teď potřebuji tvojí radu?“ Odpověděla jsem otázkou, i když mi bylo jasné, kam tím míří. Od svatby jsem s ní nemluvila, ale copak bylo kdy?

„To jsem sice nechtěla slyšet, ale odpovím ti. To první ano a to druhé pouze pod jednou podmínkou.“

„Jakou?“

„Že budu moct přijet i s Jasperem.“

„Alice, neříkej, že ho potřebuješ, aby nám pomohl. S nábytkem přeci pohneš sama.“

„To sice jo, ale jak by se líbilo tobě cestovat bez Edwarda?“ To byla dobrá námitka, díky které jsem zaváhala. Jenže pořád tu byla ta nepříjemná zkušenost ze svatby, kdy měl maličký nehodu.

„Budu Juniora hlídat a každou nepředloženost přeci uvidím dopředu. Nic se mu nemůže stát,“ prosila.

„Tak tedy dobrá,“ souhlasila jsem neochotně. „Kdy vás můžu čekat?“

 

 

 

Náš malý pacient byl už pár dnů bez teploty, ale v krku ho pořád bolelo, i když už nebyl zarudlý. Edward potřeboval na lov a to byl právě vhodný čas na moji návštěvu.

„Jééé, teto Alice!“ vykřikl ten malý simulant a vrhl se jí do náručí. Na mě před chvilkou ještě šeptal. No, počkej!

Jasper stál nesměle ve dveřích a neodvážil se vstoupit.

„Ahoj, jak se máš?“ pozdravila jsem ho a podala mu ruku. Musel cítit moji nevoli, kterou jsem se snažila potlačit kvůli Alici, ale mou ruku přijal a váhavě vstoupil do domu. Snad to všechno zvládneme.

Bude to ještě asi složité připravit překvapení tak, aby se o tom můj muž nedozvěděl, ale s trochou Aliciny pomoci to možná vyjde.

„Proč mi pořád nevěříš?“ ozvala se moje švagrová, která si všimla mého pochybovačného pohledu.

„Asi proto, že jsem si na ty tvoje vize odvykla,“ řekla jsem zcela upřímně.

Alice se zašklebila, ale jen tak, aby to malý neviděl, a pak mu honem strčila nějaký balíček: „Něco jsme ti přivezli.“

„Super, co je to?“

„Neměli jste si dělat starosti,“ namítla jsem.

„Pro synovečka se nakupuje jedna radost,“ zasmála se a s nedočkavostí sobě vlastní vyhlížela Edwardovu reakci.

„Páni, letadlo na dálkové ovládání. Naprosto stejný mají S.H.I.E.L.D.“ Ještě ani nedomluvil a už zkoušel, jak nové letadlo proletět, ale nešlo mu to.

„Bez baterek by to ani S.H.I.E.L.D. nezvládli,“ zasmál se Jasper a pomohl mu.

„Možná byste s tím měli jít ven,“ navrhla Alice.

„To nebude nejlepší nápad,“ zastavila jsem je při odchodu. „Alice, copak ses zbláznila?“ Nebo snad zapomněla na to, co se stalo na svatbě? Jak ji jen může napadnout nechat malého samotného s Jasperem!

„Bello, nepřeháněj. Jen vyzkouší novou hračku,“ mračila se na mě Alice.

„Ede, co kdybys počkal na tátu. Určitě by ho mrzelo, kdyby přišel o první let,“ navrhl malému Jasper. „Navíc jsem slyšel, že máš nového Tekkena. Co kdybychom si zahráli?“

Malý se nejdřív nesouhlasně zašklebil, ale možnost dobrého soupeře při nějaké té playstationové hře ho zlákala. Možná je to i tím, že Edward ho nechává pokaždé vyhrát.

 

 

 

„To snad trochu přeháníš, ne? Slíbila jsem ti přeci, že na Juniora dohlédnu,“ obořila se na mě Alice, sotva ti dva zmizeli z dosahu.

„Vím, jaké to je ztratit dítě, a už to rozhodně nikdy nechci zažít,“ odbyla jsem ji a měla debatu za uzavřenou.

„Přeháníš,“ škaredila se Alice. „Ale ani nevíš, jak mě mrzí, že jsem to neviděla. Nechápu, jak je to možné, ale mohla jsem tě varovat.“

„Varovat? A před čím?“

„Nemusela sis tím vším projít.“

Bylo těžké mluvit o mé nenarozené holčičce, ale představa, že bych ji ani nikdy nečekala, byla snad ještě horší: „Alice, nevím jestli je to pochopitelné, ale.. Já nevím jestli vůbec existuje něco po smrti, ale kdyby byla i ta nejmenší možnost, že se tam po tom s ní uvidím, tak bych to nevyměnila za nic na světě.“

Alice na mě vytřeštila oči: „Vás to ještě nepřešlo? Pořád je tu ta druhá možnost.“

„To už jsme snad jednou probíraly. A neříkala jsem ti zrovna, že nehodlám znova prožívat ztrátu dítěte?“

Alice si zhluboka povzdechla a rozhlédla se po pokoji, který jsem chtěla předělat na Edwardovu pracovnu: „Takže, kde začneme?“

„Já myslela, že vidíš, jak jsem se rozhodla.“

„To sice ano, ale jsou tam pořád i jiné možnosti.“

„Mně by se nejvíc líbilo, kdyby to šlo probourat vedle, kde je knihovna. Edward by tak měl všechny své oblíbené autory při ruce a v pauze by si mohl i zahrát na klavír. Ale obávám se, že to je neproveditelné.“

„Proč?“ dívala se na mě nechápavě.

„No, Edward se vrací už zítra večer. To se nestihne.“

„A na to jsi přišla jak? Máš v domě dva upíry, kteří nepotřebují spát a mají dvě zbraně, které se budou hodit – nadlidskou sílu a rychlost.“

„To je sice hezké, ale nemůžete prášit bouráním stěny, když je malý v domě,“ namítla jsem. Ona vidí všechno tak bezproblémově.

„Ty máš pořád se vším nějaké problémy.“ Nečte už i Alice myšlenky? „Zítra půjdete oba do školy a já to s Jasperem zvládnu. Snad pak k němu budeš shovívavější.“

„Alice...“ Ale nenechala mě domluvit.

„Ještě jsem ti chtěla říct k tomu druhému překvapení, viděla jsem, že...“ pro změnu jsem ji nenechala domluvit já.

„Prosím tě mlč. Nezlob se a nechápej to špatně, ale nechci vědět, cos viděla. Když nad tím tak přemýšlím, musím tě poprosit ještě o jednu věc.“

„Proboha proč? Proč se ti nesmím dívat do budoucnosti. Jsi členem rodiny a je to jen pro vaši bezpečnost, není v tom nic zlého.“

„Já vím, ale jednou umřu. Bude to buď nehoda, nemoc nebo jen stáří. Ty to uvidíš nebo jsi to už možná viděla. Edward tomu bude chtít zabránit všemi možnými i nemožnými prostředky, ale jednou umřu. Nikdo to nezmění a je zbytečné se tím dopředu trápit. Jenže když budeme vědět předem jak, bude to ještě horší než nejistota, kterou se může těšit každý obyčejný smrtelník.“

„Bello,“ vzlykla a vrhla se mi okolo ramen.

„Uděláš to pro mě?“ Beze slov přikývla a já snad poprvé viděla, jak upír pláče bez slz. „Ještě jsem tady.“

„Já vím, jenže...“ hlas se jí zlomil.

„Prosím tě, nesmíš to v žádném případě prozradit před Edwardem. Rozumíš?“

„Dobře, ale...“ Pevně mě k sobě  přitiskla.

 

 


 

 

Nepodařiolo se mi do konce roku dostat příběh tam, kam jsem chtěla. Vánoce je teprve čekají *shy*

Ale mám alespoň předsevzetí do Nového roku:)

ŠŤASTNÝ A SPOKOJENÝ NOVÝ ROK!

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

HMR

10)  HMR (27.10.2014 22:41)

modré písmo nebrat

emam

9)  emam (09.01.2014 18:47)

Děkuji vám všem za komentáře. Moc mě těší, že se mnou vytrváváte při čtení mojí první kapitolovky ;) Mám předsevzetí do Nového roku, přidávat kapitolu alespoň jedenkrát týdně. Držte mi, prosím, palečky, aby se to podařilo :)

8)  hela (02.01.2014 18:33)

Krásné, jen ten konec je promě dost tvrdý a nepochopitelný, třeba Bella změní názor

7)  danje (01.01.2014 21:15)

SestraTwilly

6)  SestraTwilly (01.01.2014 20:18)

Pekná kapitolka Ema. Som rada,že je všetko v poriadku medzi nimi...len ten záver...trochu mám
strach...necháme sa prekvapiť.:)

Rowana

5)  Rowana (01.01.2014 13:28)

Teda jako, ten konec byl takový děsně vážný. Žádné odhlehčení na konec, to ti teda povím. Ale jinak krásná kapitolka. Relax v salonu, rodící se přátelství, jiskra lásky. Krása.

DopeStars

4)  DopeStars (01.01.2014 10:23)

Dokonalá kapitola!!!

3)  BabčaS (01.01.2014 02:50)

Kate

2)  Kate (31.12.2013 20:57)

Dobře, ale co? Co Alice viděla? Snad už Bella nebude truchlit, když už ji Edward tak hezky "uklidňuje". Děkuju za kapitolu a těším se na další. I tobě vše dobré do Nového roku!

1)  Seb (31.12.2013 20:48)

Krásná kapitola, ale t en konec mě trochu zneklidnil.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek