Sekce

Galerie

/gallery/pb.jpg

Překážka z lásky...

„Proč jsi přišla, Alice. Už jsem ti řekla, jak jsem se rozhodla, a nic, co řekneš, to nezmění.“ Nehodlám se vdávat, když ke mně není Edward upřímný.

„Věděla jsem, jak ses rozhodla, už včera.“ Poklepala si na spánek.

„No jo, vlastně. A přesto jsi tady?“

„Proto jsem tady. Bello, je to naprostá hloupost. Jste pro sebe s Edwardem stvořeni.“

„Jak to můžeš říct? Už od počátku jsou mezi námi různé komplikace.“

„Jmenuj.“

„Fajn, takže, je to můj žák.“

„Byl.“ Opravila mě.

„Ale ten věkový rozdíl...“

„Prakticky je o mnoho let starší než ty.“

„Já vím, ale není to vidět.“

„Takže bys ho měla raději jako stařešinu?“ zasmála se.

„Já nežertuji.“ Zamračila jsem se na ni.

„No, jo. Já vím. To ti tolik vadí, co řeknou lidi?“

„Nejde mi o lidi. On se nemění, vypadá pořád stejně dokonale. Ale já... stárnu. Jsme spolu jen pár měsíců a za tu dobu se mi začaly dělat první vrásky a to je teprve začátek. Nebude mě chtít, až budu stará. A tím se dostáváme k hlavnímu problému, on je nesmrtelný upír a já obyčejný člověk.“

„Jestli si myslíš, že by tě Edward opustil kvůli tvému vzhledu ve stáří, vůbec ho neznáš. Nikdy nikoho nemiloval, jsi jeho životní láskou. Vždycky nenáviděl to, čím jsme, nenáviděl sebe. Až díky tobě se začal mít alespoň trochu rád. Už se na sebe nedívá jen jako na monstrum. Zjistil, že by mohl být manželem a otcem. Ale to jen s tebou. A pokud jde  o tvoji smrtelnost...,“ zarazila se, „to je to, co ti nemám říkat. Ale ať jde Edward k šípku. Nedovolím, abyste se kvůli tomu rozešli. Budeš si ho brát. Máš tedy právo znát všechny své možnosti.“

„O čem to mluvíš?“

„Nikdy tě nenapadlo stát se taky nesmrtelnou?“

„Myslíš být jako vy, jako Edward?“ Zatajil se mi dech při té představě.

„Bello, ty jsi o tom vážně nikdy nepřemýšlela?“

„Ne... Brala jsem, že je vše dáno tak, jak je, a měnit se to nedá.“

„Copak ti Edward nevyprávěl, jak se stal upírem?“ Dívala se na mě nevěřícně. „Myslela jsem, že o sobě víte všechno.“

„Ano, pověděl mi nejen o sobě, ale i o celé vaší rodině. Říkal, že vás Carlisle zachránil před smrtí. Jen ty a Jasper máte prý jiný osud. Ale podrobnosti nevím.“

„A ty ses neptala, jak se z člověka stane upír?“

„Musí umírat, ne?“

„Ne.“ Chytila se za hlavu a kroutila s ní ze strany na stranu.

„Jak...“

„Stačí jen jedno kousnutí od upíra a do lidského těla se dostane jed, který okamžitě začne s přeměnou. Já si to nepamatuji, ale prý je to hrozně bolestivé. Trvá to tři dny a pak je z tebe nesmrtelná - navěky pořád stejně vypadající bytost.“

„To mi Edward tají?“

Přikývla.

„Ale proč?“

„Na to se ho musíš už zeptat sama. Už takhle se na mě bude zlobit, že jsem ti to řekla.“

„To jsem se pohádali jen proto, že nechtěl abych věděla, jak se stát upírem? A já myslela, že je to něco hrozného, ještě horšího než to tajemství o vaší existenci. Já to nechápu, proč mi to nevysvětlil?“

„Chtěl to zkusit, ale mám dojem, že nedostal možnost.“

„Jsem hrozná. Vždyť jsem ho vyhodila. Po tom všem, co pro nás udělal, pro mě. To snad není možný. Já jsem chtěla zrušit svatbu. On už to ví, to ty jsi mu včera volala, že jo?“

„Hned jak jsem viděla tvé rozhodnutí. Nejraději bych mu zavolala i teď a řekla mu o změně tvého názoru.“ Rozezněla zvonkohru svého smíchu.

„Určitě mě už nebude chtít vidět.“ Najednou jsem byla zoufalá a nevěděla, co si počít.

„Chyba, po ničem jiném netouží víc. Mám ho zavolat, aby přišel?“

„Ne,“ vyhrkla jsem bez rozmyslu.

„Tak mu zavolej sama.“

„Já nemůžu.“

„Neblázni, musíte si promluvit a dát všechno do pořádku.“

„Nemůžu se mu podívat do očí. Zachovala jsem se strašně.“

„Pochopí to. No, tak volej.“ Ale sama vytočila číslo na mobilu, který mi podávala do ruky.

„Alice...“ Chtěla jsem odmítnout, ale vtom se na druhém konci ozval neodolatelný hlas.

„Ano?“

„Edwarde?“

„Bello, ani nevíš, jak rád tě slyším. Chtěl jsem ti všechno vysvětlit, ale...“

„Já vím, já vím. Počkej. Než cokoliv řekneš. Já... Omlouvám se, jak jsem se k tobě zachovala a...“

„Nemáš se za co omlouvat. To já jsem udělal hroznou chybu, měl jsem...“

„To není pravda. Zklamala jsem tě, nevěřila jsem ti a....“

„Lásko, nemusíš se za nic omlouvat. Miluji tě.“

„Já tebe, o to horší je, jak jsem ti ublížila. Nebudu...“

„Zasloužil jsem si, aby ses na mě zlobila. Ale už ti všechno povím. Nechci mít před tebou žádné tajemství.“

„Edwarde, necháš mě dokončit větu?“

„Jistě, promiň.“

„Nevím jestli si vůbec zasloužím tvoji velkorysost a odpuštění. Alice mi řekla to tajemství. I když nechápu tvé důvody, věřím, že mi to vysvětlíš. Teď ti ale potřebuji říct něco mnohem důležitějšího.“ Zaváhala jsem, co když mě nakonec odmítne? Umřu.

„Poslouchám.“

„Pochopím, když si to po mém výstupu rozmyslíš, ale... Vezmeš si mě?“ Znělo mi to trochu hloupě, ale nevěděla jsem jak jinak to vyjádřit.

„Takže svatbu nerušíš?“ vykřikl, až jsem musela dát sluchátko dál od ucha.

„Já ne, ale...“

„Vezmu si tě,“ ujistil mě. „A promiň.“

Slza dojetí mi ukápla z oka.

„Za co se omlouváš?“

„Nevydržel jsem to a skočil jsem ti do řeči.“

„To vůbec nevadí. Ty můžeš všechno.“

„Opravdu? A můžu za tebou přijít?“

„Jistě. Kdy?“

„Teď?“

„Musím vyzvednout Edwarda.“

Ozvalo se zaklepání na dveře.

Překvapeně jsem zvedla hlavu a hledala Alici. Ozvala se z chodby.

„Můžu otevřít?“ Nečekala na odpověď, věděla, jak jsem se rozhodla.

Vešla jsem do chodby s telefonem na uchu a pusou dokořán. Naproti mně stál ten nejdokonalejší a nejlaskavější muž pod sluncem s telefonem v ruce.

„Můžeme ho vyzvednout spolu?“ ptal se.

Vrhla jsem se mu do náručí a pořád dokola jsem mlela jediné slovo: „Promiň.“

 

 

 

Skoro se mi tomu nechtělo věřit, ale vše se vrátilo do původních kolejí. Vyzvedli jsme společně upovídaného prcka ze školky. Kluci si zahráli člověče nezlob se, než jsem uvařila večeři, společně jsme malého vykoupali a čtení pohádek byla zase čistě pánská záležitost.

Už jsem téměř spala, když za mnou přišel.

„Můžu k tobě?“ ptal se jako by byl v mé ložnici poprvé.

„Musíš.“

V ten okamžik ležel vedle mě s mojí hlavou na svém rameni. Je tak báječné, když se nemusíme zdržovat lidskou rychlostí.

„Jak se cítíš?“

Starostlivý jako vždycky.

„Blaženě.“

„Myslel jsem tvé zdraví. Cítila by ses zítra na malý výlet?“

„Myslím, že s tebou zvládnu všechno,“ zamručela jsem slastně. Nemohla jsem se nabažit jeho sladké vůně a doteku jeho chladného těla.

„Takže tě můžu políbit?“

„Jak už jsem jednou řekla.“

Nechápavě zvedl obočí.

„Musíš.“

Jeho rty se začaly věnovat těm mým s takovou vášní, že jsem nevěděla o světě. Opatrnost našich prvních polibků se vytratila už po autonehodě. Řekl mi, že ho představa mé smrti vyléčila z touhy po mé krvi. Ale jiná touha v něm narostla a nebyl sám. Převalil mě na záda, aby se mohl lépe věnovat mé šíji. Hladila jsem ho po zádech, když má ruka nahmatala kousek odhalené kůže na zádech. Neodolala jsem a rukou mu zajela pod tričko.

„Ach Bello,“ zaúpěl mi do ucha.

„Vem si mě už dnes, teď,“ zašeptala jsem.

Reakce byla ale zcela opačná. Nechal mě celou rozpálenou a lehl si vedle mě. Byla jsem si tak jistá, že to cítíme stejně. Nechápala jsem, co se děje.

„Chci, abys byla moje žena, ale nemůžu si tě vzít. Ne takhle.“

„Nechceš se se mnou milovat?“ Převalila jsem se na bok, abych na něj viděla.

„Mohl bych ti ublížit.“

„Tomu nevěřím.“

Vzal tužku z nočního stolku a stiskl ji v pěsti, pak mi ukázal dlaň, ve která zbyl jen prach. Zbytek tužky upadl na postel. Věděla jsem, že je nadpřirozeně silný, ale zatím neměl  příležitost mi to ukázat. Bylo to působivé, ale za posledních čtyřiadvacet  hodin jsem dostala dostatečnou lekci týkající se důvěry a ani tahle demonstrace mě nezastrašila.

„Nebojím se, že bys mi mohl jakkoli ublížit.“

„Někdy mám opravdu starost o tvé duševní zdraví.“

„To není příliš láskyplná odpověď,“ stěžovala jsem si.

„Nevím, co se stane, když se přestanu ovládat.“

„Vidíš, ani ty to nevíš. Proto bychom to měli zjistit.“ Natáhla jsem se po něm volnou rukou.

„Jsi ochotná riskovat svůj život?“ Vyvlékl se mi z obětí. Raději si jen se mnou propletl prsty.

„Ty se mnou hodláš riskovat manželství, to znamená doživotní soužití. To se vyrovnává.“

„Jak o tom můžeš žertovat?“

„Nežertuji. Nemyslíš si snad, že se stanu tvojí ženou jen na papíře, že ne?“ Ale jeho výraz byl víc než výmluvný.

„To nemyslíš vážně!“ zakřičela jsem na něj.

„Tiše, vzbudíš malého.“

„Tohle nemůžeš myslet vážně,“ zopakovala jsem tentokrát šeptem.

„Myslím a víc se o tom nebudeme bavit.“

„Tak moment.“ Posadila jsem se, opřela se o pelest, ale jeho ruku nepouštěla. „Mám s tebou být celý život a ty se nechceš ani pokusit o to... abychom naše manželství naplnili?“ Nikdy jsem s mužem o sexu nemluvila. Nešlo mi to přes pusu.

„Nemůžu,“ opakoval pořád.

„Já tě jen prosím, abychom to zkusili. Nevěřím, že by se to nepovedlo. Patříme přeci k sobě.“

Žádná odpověď.

„Edwarde, slib mi to nebo ruším svatbu.“

„To je vydírání.“

„Já bych to nazvala spíš kompromisem.“

Bylo vidět, jak sám se sebou bojuje. Musela jsem pomoct té správné straně.

„Jsem možná blázen, ale rozhodně ne svatá.“ Sedla jsem si obkročmo na něj a sklonila se nad jeho tvář. „Ani nevíš jak moc po tobě toužím.“ Při posledních slovech jsem se otírala svými rty o jeho a postupně se začala tisknout k jeho tělu. Objal mě rukama a polibky mi oplácel. Cítila jsem, jak se do něj vrací vášeň. Myslela jsem, že mám konečně vyhráno. Opět mě povalil na záda, cítila jsem jeho vzrušení. Chtěla jsem mu pomoct z trička, když mě chytil za ruce.

„Přijímám tvou podmínku. Ale na oplátku musíš počkat.“

„Proboha, na co?“ vyhrkla jsem nedočkavě.

„Až budeš moje žena.“

„He!“ Myslela jsem, že se zblázním. Celé moje tělo křičelo nedočkavostí po jeho blízkosti a on přijde s něčím takovým. Musela jsem se uklidnit, než jsem byla schopná myslet zase hlavou. Čemu se vlastně divím? Edward se vždy choval jako gentleman. Imponovalo mi, že jeho způsoby vycházejí z doby, ve které se narodil. Mohla jsem čekat, že to otřepané „až po svatbě“ bude patřit k jeho povaze.

„Dobře beru. Máš nějaké datum?“ zkusila jsem to vzít prakticky.

Zasmál se.

„Nechávám ti zcela volnou ruku, ale mám pocit, že to bude brzy.“

„Vadí ti to?“

„Ne, jsem rád.“

 

 

„Kam jedeme?“ ptala jsem se a přitom se dívala, jak si užívá řízení.

„Překvapení.“

„Co je v tom koši?“ Ležel na zadním sedadle a vypadal tak nějak důležitě.

„To zjistíš na místě.“

„To mi ani nenapovíš?“ Začínalo mě to tajnůstkaření poněkud vadit.

„Už dávno jsem ti to místo chtěl ukázat.“

„A proč tam jedeme až teď?“

„Slíbil jsem ti, že už před tebou nebudu mít žádná tajemství. To místo k nim patří.“

„Takže je tajné? Jak se ti povedlo utajit před ostatními z rodiny?“

„Oni se raději věnují... sobě navzájem. Našel jsem to místo v době, kdy jsem se neodvážil ani doufat, že budeš někdy se mou,“ zastavil na konci cesty u lesa. „Je to ještě kus cesty. Když by ti to nevadilo, raději tě ponesu. Měla by ses ještě šetřit.“

„Jak je to daleko?“

„Pár kilometrů.“

„Eh,“ nikdy jsem nebyla dobrý chodec.

„Alespoň si natrénuji přenášení přes práh,“ popadl mě do náruče.

„To nebude nutné.“

„Není to za rohem a musíme pak spěchat domů. Máš přeci navštívit Alici kvůli předsvatební poradě.“

„Tak dobře.“ Rozeběhl se. Připadalo mi, jako bych se vznášela. Stromy se okolo  mě míhaly takovou rychlostí, že jsem každou chvíli čekala náraz do některého z nich.

Konečně zastavil a postavil mě na nohy. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Uprostřed hlubokého lesa byla malá, květy pokrytá louka. Byla tak rozkošná, její kráse snad mohl konkurovat jen Edward zářící v slunečním světle.

„Tohle je tedy tvé tajemství?“ ptala jsem se omámeně.

„Chodíval jsem na tohle místo, abych unikl přede všemi. Nikdo o něm neví. Nemusel jsem tady poslouchat ničí myšlenky.“

„Jsem ráda, že jsem ti to svou přítomností nezkazila.“

„V tvém případě bych rád udělal výjimku. Ani nevíš, co bych dal za to vidět ti alespoň na chvilku do hlavy. Zvykám si, že to nejde, ale je to těžké.“

„Já tě tam ráda pustím výměnou za další tajemství.“

„Žádné už nemám.“

„To není pravda. Máš jich spoustu.“ Podívala jsem se na velký proutěný koš, který nesl s sebou.

Se smíchem ho otevřel a vytáhl velkou deku. Na ni prostřel talíř se sendvičem a mísu se salátem. Nechyběla ani láhev s vodou. Sedl si na deku a čekal, až si přisednu. Nemusel čekat dlouho.

„Jaké tajemství ještě mám kromě tvého oběda?“

„Mno, co třeba to, proč nechceš, abych byla jako ty?“

Všechen humor byl rázem pryč.

„Kdo ti to řekl?“

„Nikdo, došlo mi to díky tomu, co říkala Alice. Nechceš, abych věděla, jak se proměnit. Jaký jiný důvod můžeš mít, než že nechceš, abych byla taky nesmrtelná?“ Hledala jsem odpověď v jeho zlatých očí. Nejspíš dělal to samé, jeho oči pátraly v těch mých.

„Ta nesmrtelnost je vykoupena duší a já nedovolím, abys ji ztratila.“

„Proto?“ vydechla jsem s úlevou.

„A co sis myslela?“

„Že se mnou nechceš strávit věčnost. Pamatuji se, co jsi napsal v té eseji.“

„Trápí mě, že s tebou nemůžu být napořád. Já do nebe nepůjdu.“

„Ano, ty budeš žít věčně.“

Zavrtěl hlavou.

„Jak to myslíš?“ vyděsila jsem se. Svět přeci nemůže být bez Edwarda Cullena.

„Prožiji s tebou tvůj život a až se čas navrší, půjdu za tebou. I když mě tam nepustí.“

Vytřeštila jsem na něj oči.

„To nemůžeš. Musíš žít! Ty nesmíš umřít,“ koktala jsem ze sebe.

Smutně se usmál a pohladil mě po tváři.

„Já vlastně ani život nemám, nebo spíš neměl jsem, dokud jsem tě nepotkal. Přesto smrt je přeci přirozená a navíc... Nemohl bych být bez tebe v tomhle světě. Třeba to na druhé straně bude jednodušší.“

Bylo mi úzko z toho, co říkal. Všechno se ve mně sevřelo. Představa jeho smrti mě naprosto paralyzovala.

Pohladil mě po zádech.

„Dýchej, Bello. Je to přeci normální, vše jednou končí.“

„Ale nemuselo by,“ namítla jsem.

„Já tě neproměním.“

„To já ani nechci. Jen představa světa bez tebe...“ nedokázala jsem dokončit.

„Je zničující? Tak to alespoň cítím já, při představě, že bych tě ztratil. Proto nemůžeš po mě chtít, abych zůstal tady sám, bez tebe.“

Se slzami v očích jsem se mu vrhla kolem krku a tiskla ho k sobě, jak nejvíc jsem mohla. Takže nás čeká společný život i společná smrt? Tedy asi ne naráz, nebo ano? Já nevím, jak může upír zemřít a ani to nechci vědět. Umřu první. Pro mě zůstane Edward pořád na živu.

Slzy mi tekly po tváři, když se první kapka dotkla jeho ramene, slíbal mi je s tváří.

„Neplač, lásko. Myslel jsem, že jsi šťastná, budeš se přeci vdávat.“

„Já vím... Já jen... Miluji tě.“

„A já tebe,“ pohladil mě po  vlasech. „Povíš mi něco?“

„Slíbila jsem, že ti přeci řeknu cokoli,“ snažila jsem se na něj usmát.

„Nechtěl jsem ti říct, jak se proměnit, protože jsem se bál, že to budeš chtít. Jsem rád, že to tak není, ale... Ty se mnou nechceš strávit věčnost?“

Znovu se mi sevřel krk. Ta představa byla tak lákavá, ale já věděla, že je pro mě nedostupná.

„Chtěla bych s tebou být věčně. Škoda, že nejde vrátit čas a tu věčnost přetáhnout i tam.“

Bylo mi jasné, že nerozumí, jak to myslím. Musela jsem se nejprve napít, abych vůbec mohla pokračovat.

„Nechci ničeho ve svém životě litovat. Dostala jsem tolik lásky, ale kvůli jedné musím zradit tu tvoji. Já... Nemohla bych žít věčně a dívat se, jak můj syn stárne a umírá. Nechci přežít toho malého lumpíka. Když tenkrát utekl a ty jsi mi ho přivezl zpátky... Tu noc jsem zažila snad nejhorší strach ve svém životě. Bála jsem se, že už ho nikdy neuvidím, že už není... Nemůžu přežít vlastní dítě. Nezáleží mi na mé duši, celá je už stejně tvoje. Strávila bych s tebou věčnost, kdyby nebylo malého Edwarda.“

„Rozumím, jak to myslíš.“ Odmlčel se. „Ty a Edward máte ty nejkrásnější a nejčistší duše. Jsem rád, že vás můžu opatrovat.“

Cítila jsem se milována a v bezpečí jako nikdy. Ten pocit byl opojný i přes tu hořkost konečnosti ve smrti.

Opírala jsem se o jeho hruď a pozorovala květy kolem. I ony jednoho dne odkvetou, aby na jejich místě za rok vykvetly nové. Nebo se znovu narodí, kdo ví.

„Nikdo přeci neví s určitostí, co je na druhé straně. Třeba se nás hned tak nezbavíš.“ Pokusila jsem se uvolnit atmosféru.

„Nápodobně...“

„Hádej, co mě napadlo?“ Musela jsem ho trochu pozlobit za ta všechna tajemství, která přede mnou ještě měl. Tahle formulace k tomu patřila. Věděla jsem, jak nesnáší, že mi neumí číst myšlenky.

„Co?“ odpověděl podrážděně, až jsem se musela smát.

„Mám pro tebe vhodný trest za tvé tajnůstkaření,“ vyzývavě jsem se mu podívala do očí. Beze slova čekal na svůj ortel.

„Rozhodla jsem se, že zveřejním jedno tvé tajemství.“ Možná by zbledl, kdyby to šlo. Oči se mu v úleku rozšířily.

„A zároveň to vyřeší místo konání naší svatby,“ políbila jsem to jeho ustarané čelo, aby se uklidnil.

„Ty se chceš vdávat tady?“ pochopil.

„Proč ne, je to tu krásné a ty tohle místo máš rád. Navíc se budeme pak hned stěhovat. Nemuselo by ti vadit, když se pár hostů dozví o existenci téhle kouzelné louky.“

„Doufal jsem, že to bude naše místo. Ale máš pravdu. Najdeme si něco v našem novém domově. A Alice bude mít radost, že alespoň jedna starost je vyřešena,“ zasmál se a něžně mě políbil.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

HMR

11)  HMR (26.10.2014 17:13)

a to jí to došlo až teď? děvčica je rychlík:)
hm... dotaz: Je důležitější láska nebo důvěra?
další dotaz: Když ji nesl v náručí, jak nesl ten koš?
říkejte mi šťoura
salát? zase salát?
tak pauza...:)

KalamityJane

10)  KalamityJane (02.10.2013 12:08)

Moc pěkné, jsem ráda, že si to nejdůležitější vyříkali, říkala jsem si, jak to máš v plánu s přeměnou, když je ve hře Edward, tohle řešení se mi moc líbí. Děkuju za další krásnou kapitolu

ambra

9)  ambra (30.09.2013 19:56)

Vložit do Bellina rozhodování "faktor dítě" je geniální nápad . Louka mě dostala; potisící, a přesto jinak

Rowana

8)  Rowana (21.09.2013 18:19)

Ještě, že je Alice taková neodbytná mrška a vyhučela nám další pokračování.
Moc se těším na svatbu, na stěhování i na další vývoj. Ať už to bude cokoliv.

7)  marcela (21.09.2013 13:17)

No jo,to jsou celý chlapi.Spoustu povyku pro nic.Měl to na ní vybalit hned a já bych měla ušetřený nervy.;)
Jsem moc ráda,že se to vysvětlilo.
Krásná kapitola.

SestraTwilly

6)  SestraTwilly (20.09.2013 21:19)

Ja som vedela,že sa pomeria. Ale vieš čo ma jeduje na Edwardovi,že navodí milostnu atmosferu a potom to utne,že sa bojí,aby Belle neublížil. Ja na mieste Belli by som ho niečim praštil a. A ešte by ju nútil žiť aj v manželstve bez sexu...no proste dilino .
Inač pekná kapitoka Ema.:)

DopeStars

5)  DopeStars (20.09.2013 17:52)

To bolo krásne! Konečne sa vysvetlilo to ,,hrozné,, tajomstvo, ktoré narobilo toľkú šarapatu :p :p Ale ak Bella nechce byť premenená a nechce to ani Edward, aký bude vlastne koniec tejto skvelej poviedky? No, nechám sa prekvapiť!!!

Kate

4)  Kate (20.09.2013 14:58)

Ho hó! Takže svatba bude, já to věděla. To byla teda sladká kapitola, takové zbožňuji ze všech nejvíc. Honem ať už tu je další kapitola. :) A doufám, že bude i přeměna, ale vyvstává tu otázka, co malej Eda? Taky z něj bude upírek? :)

3)  martisek (20.09.2013 14:46)

Ani trošičku se mi nelíbila jejich diskuze o přeměně. Přeci jen tak neumřou! doufám, že to zařídíš nějak jinak
Je to nádherná povídka, už se nemůžu dočkat pokračování

2)  hela (20.09.2013 13:37)

moc krásná kapitola jen jsem zvědavá jestli třeba taky Bella otěhotní a promění ji nebo jak to bude dál
mám tuhle povídku moc ráda a těším se na pokráčko

emam

1)  emam (20.09.2013 11:07)

Zhruba 10 odstavců před koncem této kapitoly měl být zamýšlený konec. Ale v hlavě mi hučela Alice. "To nemyslíš vážně!" A protože ta slova nepatřila mě rozhodla jsem se psát dál ;)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek