Sekce

Galerie

/gallery/pb.jpg

Vzpomínky...

 

Pro klid duše 15+

První ráno, kdy jsem se vzbudila jako paní Cullenová, jsem si nebyla jistá, zda nezůstaneme raději ve Forks ještě několik dnů. Myslela jsem, že se bude malý budit s pláčem, ale jediný, koho trápily těžké sny, jsem byla já.

První probuzení za denního světla mě překvapilo, protože jsem byla v ložnici sama. Byla jsem z toho celá nervózní, včerejší vypjatý den za sebou nechal silnou hořkou pachuť. Ale naštěstí trvalo sotva pár vteřin, kdy se ve dveřích objevil můj manžel s tácem v rukách.

„Jak je ti?“ ptal se. Připomnělo mi to dny, kdy se o mě staral po autonehodě. Podstatný rozdíl byl v tom, že dnes mě nic nebolelo. Jediný pohled na něj mi stačil k tomu, abych na všechno nepříjemné zapomněla.

Sotva položil tác, projevila jsem svůj zájem, ale nikoli o snídani. Nijak se nebránil a velice rychle se zapojil do ranní rozcvičky našich rtů. Říká se, že s jídlem roste chuť. Sice mě o jídlo vůbec nešlo, ale jakousi chuť jsem měla a díky ní jsem zapomněla na celý svět kolem. Ten se brzy přihlásil sám v podobě hlučně rozražených dveří od našeho syna, který za námi skočil do postele. To bylo snad poprvé, kdy jsem viděla Edwarda překvapeného. Že bych nebyla sama, kdo se nechal strhnout situací?

A nebylo to jediné překvapení, které nám naše zlatíčko připravilo. „Mami, kdy pojedu k babičce?“

„Myslela jsem, jestli spíš nechceš jet s námi,“ navrhla jsem trochu opatrně, přeci jen jsme se s Edwardem na ničem nedomluvili. Nevěděla jsem, jestli se nebude zlobit.

„Ale slíbili jste mi, že budu spát u babičky,“ trval maličký na svém. Lehce se přitom mračil, byl roztomilý.

„Maminka jen myslela, že bys byl třeba raději s námi,“ vysvětloval Edward. Opravdu jsem si vybrala dobře. Jaký jiný muž by byl ochotný kvůli synovi obětovat čas po svatbě, který jsme měli mít jen pro sebe.

„Ale s babičkou mám jít na pláž a bude péct koláč a budeme vyrábět deku a ...“

„Dobře, dobře, zlatíčko. Pochopili jsme. Prostě se na ni těšíš,“ smála jsem se a objala našeho malého nezbedu. Asi mě nikdy nepřestane překvapovat, jak maličký vyrostl. Moje malé bezbranné miminečko začíná být velký kluk. Vždyť už za pár týdnů jde do školy. Ale stejně nevím, jestli jiný školák by byl schopný se tak rychle oklepat ze včerejšího šoku.

„Hurááá! A kdy už pojedete?“

„Tak ty nás ještě budeš posílat pryč?“ napomenul ho, lehce s nadsázkou, můj muž a začala lechtací bitva. Bylo jasné, kdo vyhraje. Proto jsem s klidným svědomím nechala ty dva o samotě a šla do koupelny.

 

 

 

Moc jsem s naším odjezdem nesouhlasila, ale ti dva mě přehlasovali a chvíli před polednem si pro malého přijela Sue se Sethem.

Rozloučení s Cullenovými bylo rozpačité. Jaspera ani Irinu nebylo nikde vidět. Se všemi jsem si podala ruku, jen Alice mě musela obejmout.

„Promiň mu, Bello. On se hrozně trápí,“ zašeptala mi do ucha.

„Alice,“ zavrčel Edward a přísně se na ni zamračil.

„Já vím, Alice. To my všichni,“ povzdechla jsem si. „Vzkaž mu, že Edward junior určitě bude chtít časem vidět všechny své strýčky.“

„Děkuju!“ vykřikla a znovu mě objala. Edward nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„A Bello, v tašce máš krabici s mým svatebním darem,“ mrkla na mě Rose.

„Rosalie, co to...,“ ptal se můj muž, ale než stihl domluvit, Rosalie popadla Emmetta za ruku a omluvila se s tím, že musí naléhavě na lov.

 

 

 

„Můžu dostat pár vysvětlení?“ ptala jsem se a přitom sledovala jak míjíme krajinu. Mířili jsme na letiště.

„Co zajímá mou ženu?“ Znělo to tak krásně, až jsem se na něj musela podívat. Věděla jsem, že nesleduje cestu, ale mě, a spokojeně se přitom usmívá. Ráda bych se na něj také dívala, jenže jeho rychlá jízda mě vždycky znervózňovala a navíc ten jeho naléhavý pohled. Dnes večer budeme sami a já bych se měla stát konečně jeho ženou se vším všudy.

„Dnes jsem tě viděla poprvé překvapeného, skoro to vypadalo, že jsi nevěděl o  Edwardovi dřív, než se nahrnul za námi do pokoje.“

„Hmm,“ zabručel.

„Mám pravdu?“

„Je to divné, ale vlastně ano. Jako bych občas přestával slyšet jeho myšlenky.“

„A nebylo to spíš, řekněme, rozptýlenou pozorností?“ ptala jsem se s úsměvem.

Zasmál se: „Určitě to hrálo také svou roli. Ale nebylo to poprvé, co se mi to stalo.“

„Počkej, to jako vážně? A to mi to říkáš jen tak po těch skocích ze skály?“ zvýšila jsem hlas.

„Lásko, klid. Nic se mu nemohlo stát.“

„Samozřejmě,“ zavrčela jsem. Chlácholivě mě hladil po noze, ale mému mračení to nezabránilo. Raději  jsem se zase dívala z okna.

„A proč myslíš, že přestáváš slyšet jeho myšlenky?“ Snažila jsem se zaměřit na něco jiného.

„Napadla mě jen jedna varianta a to ta, že začíná být čím dál tím víc po své matce.“ Že by nakonec nemožnost čtení myšlenek byla dědičná? „Ale to nebylo jediné, co jsi chtěla vědět.“

Musela jsem si povzdychnout, jako už potolikáté, jak dobře mě zná.

„Máš pravdu, je toho víc. Tak třeba, proč Tanya s Kate odešly hned po obřadu?“

Pro změnu si povzdechl on, nechtěl o tom mluvit, ale věděl, že tajemství jsou mezi námi nepřípustná.

„Kdysi o mě Tanya projevila zájem. Zdvořile jsem ji odmítl a zůstali jsme přáteli. Jenže tenkrát si myslela, že žádná žena u mě nemůže uspět. Proto to nebrala nijak osobně.“ Nemohla jsem uvěřit, že Edward dal přednost mně před tou nádhernou ženou s dlouhými světlými vlasy.

„Ale proč na svatbu chodila, když jí to vadilo?“

„Nevadilo jí, že se žením. Divila se, že si beru člověka, a jako všichni ostatní čekala, že čas tvé proměny není daleko. Po té, co zjistila, že nic takového v plánu nemáme, naštvala se.“

„Ale proč?“

„Protože nedovede pochopit, že jí jsem nevěnoval ani jedinou noc a tobě, obyčejnému člověku, chci dát celou svou existenci.“

„Edwarde...“ Přerušilo mě náhlé zastavení auta, po kterém si mě stáhnul na klín.

„Ona netuší, jak je moje žena výjimečná. A navíc, bylo to vlastně štěstí. Těžko říct, jak by to včera odpoledne dopadlo, kdyby Tanya s Kate zůstaly.“ Při té představě jsem vytřeštila oči hrůzou.

„Už se nemusíš bát. Jsi se mnou a Eda je v bezpečí v La Push.“

„Ale...“ Zase mě nenechal domluvit a políbil mě. Věděl, na co si nikdy nebudu stěžovat. I když, proč to bylo tak krátké?

„Musíme jít nebo nám uletí letadlo. A ještě ses chtěla na něco zeptat.“ Usmál se na mě. A pak že mi neumí číst myšlenky.

„Chtěla, ale můžeme to klidně nechat na jindy.“ Nechtělo se mi teď o tom začínat.

„No, tak. Lásko, o co jde?“

„Já nevím, asi bych se tě na to neměla ptát.“

„Nesmysl. Moje žena má právo o mně vědět všechno.“

„Tak dobře. Jak to, že Edwardova krev tě neláká. Sice jsi říkal, že z touhy po mé krvi tě vyléčila představa mojí smrti, ale přišlo mi, že náš syn byl s tebou v bezpečí vždycky.“

„Moje žena je neskonale všímavá.“

„Vadí ti, že se ptám?“

„Ne, jen nevím, jak vhodně to vysvětlit. Ale kolikrát mě napadlo, že to je také otázka genetiky podobně jako s vaší myslí. Tichou mysl bude mít Eda po matce a po otci možná kvalitu krve.“

„Ty jsi jeho otec,“ ohradila jsem se rychle. Jakákoli jiná varianta, i když logická, mi vadila.

„Já vím. Promiň, tak jsem to nemyslel. Říkal jsem, že to nebudu umět dobře vysvětlit.“

„Chceš říct, že ti můj syn smrdí?“ To byl jediný důvod, který mě napadl.

„Náš syn,“ opravil mě. „A ne, tak to není. Opravdu se o tom musíme bavit?“

„Když už jsi to začal, tak mě to zajímá.“

„Jistě, ale víš, jak je těžké mluvit o našem synovi jako o jídle?“ Naprázdno jsem polkla. „Je to jako když o něčem víš, že tě to vyživí, ale neláká tě to,“ vysoukal ze sebe neochotně.

„Promiň, asi jsem se neměla ptát.“

„Vzala sis upíra. Chápu, že chceš pochopit můj svět, ale není to nic příjemného.“

 

 

 

Let se vlekl, když si připustím, jak jsem se těšila, až budu se svým mužem sama. Zároveň rychle utekl, protože představa našeho „konečně sami“ mě znervózňovala. Dvě hodiny mohou být opravdu velice relativní časovou jednotkou. Přesto, nemohla jsem strávit svůj čas lépe než se svým manželem.

Když jsme vystoupili z letadla, došlo mi, že mám hlad. Edward se chtěl stavit cestou v nějaké restauraci. Ale mně stačil sendvič v občerstvení na letišti. Ovšem to nás přivedlo k dalšímu hovoru okolo potravin.

„Něco nakoupím dřív, než se probudíš,“ nabízel Edward řešení nedostatku proviantu v našem domě.

„To mi chceš říct, že mě první ráno v našem novém domově necháš samotnou?“

„Můžu skočit do supermarketu, až budeš v nejhlubším spánku. Nebudeš o tom vůbec vědět.“
„Budu to vědět. Plná lednička tě usvědčí. Tahle varianta se mi rozhodně nelíbí. Já si tě vzala, abych s tebou byla nejlépe pořád, a ty si plánuješ nějaké courání po nocích?“

„Lásko,“ smál se mi. „Musíš být po cestě unavená. Snad nechceš ještě teď jít do potravin.“

„Tak by to udělal každý jiný novomanželský pár cestou do svého nového domova,“ trvala jsem na svém. „Nechci žádné zvláštní zacházení. Postačí mi, když mi budeš nablízku.“ Odpovědí mi byl dlouhý polibek, který mě celou rozechvěl. V tu chvíli mi bylo naprosto jedno, že stojíme na ulici, kde nás každý vidí. Co nejvíc jsem se přitiskla ke svému muži a dala mu jasně najevo, co se mnou jeho blízkost dělá.

Těžce oddechoval, když se ode mě odtáhl, a zachroptěl: „Asi bych měl zavolat taxi.“

Trochu jsem se zastyděla, že jsem se nechala unést, ale bylo mi tak báječně. Nejspíš si s naší první manželskou nocí dělám zbytečné obavy.

 

 

 

Nákup v supermarketu byl sice rychlý, ale to množství potravin bylo jak pro armádu.

„Nepřeháníš to trochu?“ ptala jsem se, když jsem měla dojem, že zboží začne z košíku vypadávat.

„Chci, aby se moje žena stravovala co nejlépe a přitom nechci, abychom naše volné chvilky trávili v obchodě.“

Takže je to na našich čtrnáct dní bez malého. Ale stejně mi přišlo, že pro jednoho člověka je to víc než dost. Přesto jsem si své námitky nechala pro sebe, nechtělo se mi ztrácet čas malichernou hádkou.

Konečně jsem dorazili do našeho nového domu. Edward trval na tom, že nákup uklidí a já se tak můžu věnovat sobě. Trochu jsem protestovala, že mu pomůžu, ale vlastně jsem byla ráda. Hrozně jsem se těšila do sprchy. Vždycky po cestě se nemůžu dočkat, až ze sebe smyji prach z předchozího místa a čistá, jako nová, pak vykročím, v tomto případě, do ložnice. Konečně, naše svatební noc. Byla jsem ale tak nervózní, že mi pořád něco padalo z rukou, oděvy, ručník a dokonce i sprcha. Díky tomu mi trvalo, než jsem se vůbec dostala pod vodu. Ale nebylo to strachem, nýbrž netrpělivostí. Doufala jsem, že mě teplá voda jako vždy uklidní.

Nechala jsem proud, aby mi stékal od krku dolů. Připomnělo mi to, jak mě Edward líbá na šíji, jeho sladké ledové rty. Těšila jsem se, až budeme pokračovat tam, kde jsme začali vlastně už ráno a málem pokračovali před letištěm. Konečně naplníme naše manželství.

Dala jsem si sprchový gel na houbu a pomalu začala roztírat mydlinky po stehnech, když jsem si vzpomněla... Ne, teď ne! Prosím, cokoli jen ne tyhle vzpomínky. Opláchla jsem si sprchou obličej, jako by je to mohlo zahnat. Pomohlo to na pár vteřin, dokud jsem se houbou zase nezačala dotýkat svého těla. Z neznámého důvodu mi to připomnělo zcela jiné a velice nepříjemné doteky než ty mého muže.

Sedla jsem si a nechala sprchu, ať stříká kudy chce. Bylo mi to jedno, protože se mi vrátily vzpomínky na moje poprvé. Na tu nekonečně dlouhou dobu, kdy se mě dotýkaly Darenovy ruce a já se jim nemohla bránit. Cítila jsem to, jako by se to odehrálo před malým okamžikem a ne před několika lety. Přišlo mi, že ho snad vidím před sebou, jak neobratně a vztekle ze mě strhává triko. Moje bezvládné končetiny mu byly na obtíž, ale kdybych v nich měla vůli, tak by se mu to nepodařilo. Já hloupá si tenkrát vzala sukni. Byla sice dlouhá, ale jemu umožnila snazší přístup tam, kam chtěl. Bavlněné spodní prádlo žádnou velkou překážku nepředstavovalo.

Chtělo se mi křičet, ale moje ústa se odmítla otevřít. Vzal si moje tělo bez jakéhokoli náznaku něžnosti, byl tvrdý a surový. Když konečně ulevil svému libidu, vítězoslavně se usmál a spokojeně se nade mnou vztyčil v celé své obnažené "nádheře". Chtěla jsem mít zavřené oči, které se mi i klížily, ale celá ta hrůza mě, přes působení drogy, nutila vše sledovat. Ničeho jiného jsem nebyla schopná.

Nic se nedá vzít zpátky, ale aspoň ten pohled na jeho uspokojenou tvář a nahé tělo od pasu dolů bych chtěla z hlavy vymazat. Je to téměř sedm let a mně je z toho pořád stejně špatně. Ale přeci jsem si slíbila, že kvůli tomu už nikdy brečet nebudu! Pevně jsem zavřela víčka a snažila se zhluboka dýchat, dokud mě nepřešla nejtěžší vlna zoufalství.

Co to se mnou je? Jak je možné, že zrovna o svatební noci musím myslet na tohle? Jak teď můžu vyjít z koupelny za svým mužem a odevzdat se mu, když představa jakéhokoli doteku je pro mě nesnesitelná?

V ložnici na mě čeká Edward, můj něžný a laskavý manžel. On by nikdy neudělal nic, co by mi vadilo. Jeho doteky jsou přeci úplně jiné než ty Darenovy. Proboha, jak vůbec můžu ty dva srovnávat?! Vždyť je to jako porovnávat nebe a peklo.

Studenou vodu nesnáším, ale svou očistu jsem musela zakončit ledovou sprchou, abych svou hlavu zaměstnala něčím jiným. O to rychleji jsem skončila. Když jsem se utírala, bylo mi jasné, že ani studená voda nemohla otupit trápení, které ve mně vyvolaly dlouho potlačované vzpomínky. Vstup do ráje možná čeká za dveřmi koupelny, ale jsem schopná vůbec překročit práh?

Roztřesenou rukou jsem otevřela tašku, ve které byl dárek od Rosalie. V malé ploché krabici jsem našla bílou krajkovou košilku. Když jsem si ji oblékla, zjistila jsem, že na můj vkus víc odhaluje, než zakrývá. Konečně mi došlo, jak to Rose myslela o motivaci protějšku. Něco takového bych si na sebe normálně nikdy rozhodně nevzala, ale mému muži by se to snad mělo líbit. Jenže... Přece takhle nevyjdu ven?

Celá nesvá jsem se rozhlížela po dosud nezabydlené koupelně. Nakonec mě napadlo podívat se znovu do tašky. Moje švagrové snad myslí na všechno, protože hned na vrchu byl saténový župan modré barvy. Že by to připravila Alice? Zalila mě horkost při pomyšlení, že ona viděla všechno, čím tu procházím, a proto mi ho připravila. Měla jsem se jí na dnešní noc zeptat, alespoň bych měla nějakou jistotu.

Zachumlala jsem se do toho lehkého a krátkého županu, jak jen bylo možné, a sáhla po klice od dveří. Moje ruka se však zastavila dřív, než jsem se jí dotkla.

Já nemůžu! Já musím! Jednou jsem jeho žena a on má právo na svatební noc. Ale sám ji přece nechtěl. To já ho přemluvila a když teď couvnu, můžu ho ztratit. Zrovna, když jsem ho získala? Každý muž má právo na svoji ženu bez ohledu na minulost a nejspíš i nemocnou hlavu.

Zhluboka jsem se nadechla a podívala se do zrcadla. Takhle mě nemůže vidět nebo se zhrozí. Pokusila jsem se o úsměv, moc mi to nešlo. Zavřela jsem oči a snažila se rozpomenout na dnešní ráno, na naše polibky a na to, jak na ně moje tělo reagovalo. Jenomže za každou mojí vynucenou vzpomínkou na opojné chvilky se okamžitě připojila jedna bolestná upomínka na bezcitné první milování.

Otočila jsem se ke dveřím zády, abych si omyla obličej ve studené vodě u umyvadla. Proč se mi jen tohle děje? Nemáme těch všech překážek i tak dost? Vždyť se přeci milujeme a fyzická láska k tomu patří.

Nesmím nad tím přemýšlet. Lepší bude konat. Prudce jsem se otočila a vyrazila ke dveřím.

 

 

 

Seděl na posteli a s někým radostně telefonoval. Když ke mně zvedl oči, spokojeně se usmál.

„Už je hotová, předám ti ji,“ řekl do telefonu a hned mi ho podával. Při mém současném rozpoložení mě vůbec nenapadlo, kdo by to mohl být, a tak jsem zvědavě zamumlala do sluchátka: „Haló?“

„Mamí, ahoj!“

„Edwarde,“ vyhrkla jsem překvapeně.

Ale ani mě neslyšel, protože hned začal vypravovat: „Babička upekla jablečný koláč a teta Leah mě vzala na pláž. Házeli jsme žabičky a já ji hodil nejdál.“

Malého jsem vnímala jen částečně. Nepříjemné pocity jsem, bohužel, v koupelně nenechala. Bála jsem se, aby si toho Edward, přítomný v místnosti, nevšiml, a tak jsem si raději stoupla k oknu a předstírala zájem o výhled.

„Takže tě ruce už nebolí?“ zeptala jsem se.

„Ne, je to dobrý. Carlisle říkal, že mě ještě zítra zkontroluje, ale já bych raději viděl to miminko. Viď, že můžu, mami?“

„Jaké miminko?“ Místo odpovědi jsem zaslechla Sue.

„Babička chce s tebou mluvit. Tak pa.“

„Bello?“

„Ahoj Sue, o jakém miminku to Edward mluvil?“

„Charlottě se narodila překrásná holčička zrovna v den tvé svatby. No, není to skvělé?“

„Opravdu? A jsou obě v pořádku?“ Měla jsem velkou radost. Už jsem ani nedoufala, že se o narození maličké vůbec dozvím.

„Jsou obě zdravé. Zítra se na ni máme přijít podívat do nemocnice. Charlott se tam prý už nudí,“ smála se Sue.

Ta zpráva byla tak nečekaná. Na malou chvilku jsem na vše ostatní zapomněla a začala se Sue vyptávat na podrobnosti. Asi to nebyl krátký hovor, protože mě po nějaké době začaly netrpělivě hladit studené ruce. Pomalu jsem se loučila, když jsem cítila jemné doteky na svých vlasech. Edward zhluboka vdechoval mou vůni. Líbilo se mi to. A když jsem konečně zavěsila, začal se svými rty věnovat mé šíji.

Z ničehonic jsem si připadala jako kus ledu. Místo toho, abych se jako jindy k němu otočila a políbila ho, moje tělo ztuhlo. Telefonní hovor, který dosud odváděl mou pozornost byl pryč a já stála tváří tvář zpět v realitě, ve které mé tělo odmítalo jakýkoli kontakt. S velkou námahou jsem se otočila a doufala, že pohled do jeho očí mě přesvědčí, abych se mu podvolila.

Usmíval se, ale jen zahlédl můj výraz, zvážněl. „Lásko, stalo se něco?“ ptal se starostlivě.

„Promiň, já...“ Udělala jsem krok do zadu, abych se dostala z jeho blízkosti, a tím se mi udělalo ještě hůř. Vždyť jeho přítomnost mě vždy uklidňovala a ani v tomhle podivném okamžiku tomu nebylo jinak. Nerozuměla jsem sama sobě.

„Moc se omlouvám, ale...“ Zhroutila jsem se do sedu na postel a dlaněmi si zakryla tvář. Takhle to přeci nechci, tak co to provádím?

Sedl si vedle mě a objal mě okolo ramen. „Nemusíš se bát. Chtěl jsem tě jen políbit.“ To je celý on, myslí si, že je to kvůli němu.

„Edwarde, ale tady nejde o tebe. To je moje chyba. Já bych tolik chtěla být tvou ženou se vším všudy. Během dnešního dne jsem se už tolikrát těšila na dnešní večer. Jenže...“ Porušila jsem slib, který jsem si dala, a rozbrečela jsem se. „Já nechci brečet,“ zaúpěla jsem.

Smutně se usmál a pevně mě objal.

„Promiň mi to, já to takhle opravdu nechtěla. Já jsem tak strašná,“ snažila jsem se mluvit mezi vzlyky.

„To kvůli Darenovi?“ zeptal se. Přikývla jsem a rozbrečela se ještě hlasitěji. „Ty se nemáš za co omlouvat. Pořád si tolik statečná. Nesmíš být na sebe tak přísná, někdy si prostě musíš ulevit. Vždyť jsi jen člověk, sice ten nejúžasnější, nejsilnější, ale zároveň nejkřehčí, kterého znám.“

Hladil mě po zádech a trpělivě čekal, až konečně odezní moje zoufalství. Přišlo mi to snad nekonečně dlouhé. Několikrát to již vypadalo, že se uklidním, ale pak mi došlo, při jaké situaci jde tohle ze mě ven, a bylo mi zas hůř a přišla nová vlna nářků. Zlobila jsem se na sebe a tím ještě zvýšila množství spotřebovaných papírových kapesníčků.

Když jsem se konečně utišila, Edward nás společně uložil. Nemluvili jsme, asi čekal, že budu spát, a já vlastně také. Bohužel se nepodařilo ani po hodně dlouhé době. Přitiskla jsem se k němu, jak jen jsem byla schopná, a cítila se v bezpečí. Nechtělo se mi to ticho porušti, ale dlužila jsem mu vysvětlení.

„Promiň mi to, prosím. Nevím, proč mě to přepadlo zrovna dnes. Je to ta nejméně vhodná doba a je to neodpustitelné, že jsem nám to tak zkazila,“ šeptala jsem mu do hrudi.

„Neomlouvej se.“ Políbil mě do vlasů. „Tys o tom s nikým nemluvila a musí si to najít cestu ven.“

„Ale mluvila. Všichni okolo mě vědí, jak Edward přišel na svět,“ namítla jsem.

„To ano, ale z takových zážitků se člověk potřebuje vypovídat a ty to v sobě držíš sedm let.“ Bylo mi jasné, kam tím míří. Nikdy mě nepřestane udivovat, jak dobře mě zná. Měl naprostou pravdu. Vždy jsem o svém zážitku mluvila jen tak, aby bylo jasné, o co šlo. Podrobnostmi jsem nikoho nechtěla obtěžovat nebo na ně vůbec vzpomínat.

„Edwarde, ale přece ti nebudu vyprávět něco takového o naší svatební noci.“

„Tu jsme měli už včera,“ hořce se zasmál. „A sama jsi trvala na tom, že náš vztah nepřipouští žádná tajemství.

„Já ti přeci nemůžu říkat, jaké to bylo, když se mě dotýkal, a co se mnou všechno dělal. Nemůžu to nikomu říct.“ Téměř jsem šeptala, jak jsem se styděla.

„Slíbila jsi, že mi svá tajemství odevzdáš, stejně jako přijímáš ta má,“ připomněl můj svatební slib.

„Ale tohle si nezasloužíš,“ trvala jsem na svém, i když na jednu stranu jsem se chtěla z toho vypovídat, jenže můj posluchač mi na to opravdu nepřišel nejvhodnější.

„Tebe si nezasloužím. Jsi pro mě až moc dobrá, ale jak je vidět, vzala sis mě, a tedy ti to nevadí. Všechno, co k tobě patří, je i mojí součástí.“ Jeho odpověď mě zahnala do kouta a tak jsem se snažila, zpočátku hodně neochotně, popsat, co se tenkrát stalo.

Jak jsem mluvila, prožívala jsem to všechno znovu, ale nebylo to tolik nepříjemné jako naléhavé vzpomínky ve sprše. Bylo pro mě udivující, jak se mi při tom vyprávění vrací ztracený klid.

„Odpusť mi, že jsi to musel poslouchat,“ uzavřela jsem svou zpověď naprosto vyčerpaná.

„Jsem rád, že zrovna ke mně si měla tolik důvěry.“ Pronesl to takovým divným hlasem. Nechápala jsem, co znamená, ale sílu na optání jsem už neměla.

 

 

 

Probudila jsem se uprostřed noci s divným pocitem. Bylo mi horko, ale to nebyl hlavní důvod. Šátrala jsem vedle sebe rukou, ale nemohla jsem najít to, co jsem hledala. Vyplašeně jsem otevřela oči.

Oknem se do pokoje dostalo pár měsíčních paprsků, které se odrážely od bledé tváře mého muže. Stál u okna, ruce měl zaťaté v pěsti a ve tváři výraz, který jsem dosud neznala.

„Miláčku, děje se něco?“ Ale odpovědi se mi nedostalo. Neohrabaně jsem vstala a došla k němu a chytila ho za ruku.

„Nenávidím ho,“ procedil skrz zuby.

„Koho?“ Byla jsem rozespalá na to, abych si dala dvě a dvě dohromady.

„Nenávidím ho za to, co ti udělal. Přál bych si, aby se mi dostal do rukou.“

Konečně mi došlo, koho myslí. „Daren je daleko a kromě toho, co by se tím změnilo?“ Pohladilo jsem ho po tváři, konečně se na mě podíval. Tvrdý výraz z jeho obličeje nezmizel, ale při pohledu na mě jeho oči zněžněly. „Je to zážitek, o který žádná žena nestojí. Na druhou stranu, kdyby toho nebylo, neměli bychom našeho syna.“

„To mu mám ještě poděkovat?“ zvýšil podrážděně hlas.

„To netvrdím.“ Sklopila jsem oči. Jeho reakce mě překvapila.

„Lásko, ty jsi neuvěřitelná,“ řekl a přitáhl si mě, aby mě mohl políbit.

Cosi se změnilo. Nebyly to jeho polibky, ale to jak na ně moje tělo reagovalo. To nebyla jen vášeň, ale jakási přirozená potřeba být mu co nejblíže. Přitiskla jsem se k němu a prsty mu zamotala do jeho vlasů. Tentokrát jsem to byla já, kdo ho začal líbat na krku. Rukou jsem mu zajela pod tričko, abych mu mohla být ještě blíž, a hladila ho po holých zádech.

„Bello, počkej.“

„Na co?“ špitla jsem mezi ochutnáváním jeho ledově mramorové, přesto sladké kůže.

„Mohl bych ti ublížit.“

„To už jsme probírali,“ zasmála jsem se.

„Nechci být další, kdo ti ublíží.“

„Ty mě miluješ a proto mi neublížíš,“ nenechala jsem se odradit a hrnula mu triko pomalu nahoru. Vzal moje ruce za zápěstí a dal mi je k tělu s nekompromisním výrazem. Věděla jsem, že mu brání strach o mě a ne to, že po mně netouží. Jenže já nevěděla, jak jinak dosáhnout toho, po čem jsem toužila. V tom mi prolítla hlavou spásná myšlenka, chce to vhodnou motivaci. Když mě pustil, rozvázala jsem si pásek od již stejně padajícího županu.

Jeho pohled stál zato, i když na chvilku jsem zaváhala, jestli mám opravdu vyhráno.

„Proč mi to děláš?“ zaúpěl. Bylo vidět, jak moc bojuje sám se sebou.

„Jsi můj manžel, máš právo na svou ženu.“

Zoufale si povzdechl, přitáhl si mě k sobě a zadíval se mi do očí. „Ale musíš mi slíbit, že kdyby tě něco bolelo nebo ti vadilo, hned mi to řekneš.“ Sotva jsem přikývla, už jsem ležela na posteli, kde mě zasypával polibky snad po celém těle.

Nemusela jsem mu říkat, když mě ve víru vášně stiskl trochu bolestněji. Moje tělo automaticky ztuhlo a on pochopil. Sotva stisk uvolnil, pokračovali jsme tam, kde jsem přestali.

Tu noc se mi podařilo překročit pomyslný práh a dotknout se ráje.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

HMR

12)  HMR (27.10.2014 19:31)

Rowana

11)  Rowana (04.11.2013 22:39)

To bylo zase psycho.
Ale zdá se, že svůj manželský slib jsou oba odhodlaní dodržovat do puntíku. Žádná tajemství - i přes vlastní rozpaky a nepohodlí.
Upřímnost. Porozumění. Krása.

emam

10)  emam (03.11.2013 21:13)

Moc děkuji, že vás ta dlouhá paua neodradila a pokračujete se mnou dál přes Překážky;)

Katuško, no dobře. Tak jsem možná dorostla do batolecího věku

ambra

9)  ambra (02.11.2013 18:33)

Oni to prostě nemůžou mít snadné :( . Přesto - asi je dobře, že Bella prolomila mlčení o svém traumatu, i když jim tím trochu zhořkla svatební noc (vlastně už druhá hořká svatební noc). Edward je dokonalý . Náš syn .

Kate

8)  Kate (02.11.2013 15:07)

Konečně, konečně... Nejúžasnější kapitola! Docela mě zajímá, co Edward s Darrenem udělá, pokud ho potká. Chudák Bella to, co si v minulosti prožila. Úplně se ve mně vařila krev. Ale určitě to teď s Edwardem překonala a už budou zažívat jen pěkné chvilky, ale ty jim nějaké překážky ještě vymyslíš. Doufám, že budou z Belly a Edíka upíři. Děkuju za tuhle kapitolu.

7)  hela (02.11.2013 13:45)

Konečně jsem se dočkala pokračování. No jsem zvědavá co s Darenem Edward ještě provede. Parádní kapitolka, hlavně ten závěr moc se těším na pokráčko

6)  E.C.M. (02.11.2013 12:41)

SestraTwilly

5)  SestraTwilly (02.11.2013 12:36)

Nepríjemné spomienky...ešte ze Edward je taký chápavý a ohľaduplný.
Prajem im tú svadobnú noc.
Pekná kapitolka Ema. :)
PS:a s novorodeneckým obdobím nemá nič spoločné,naopak ...
viď včerajšia debata na fóre...

4)  BabčaS (02.11.2013 10:02)

DopeStars

3)  DopeStars (02.11.2013 09:50)

I napriek určitým nepríjemným spomienkam, nádherná kapitola!!!

2)  Seb (02.11.2013 08:48)

Tak moc jsem jim přála tu pravou svatební noc a nakonec se to povedlo, skoro už jsem nedoufala.Krásná kapitola.

emam

1)  emam (01.11.2013 22:28)

Poslední scéna měla být v další kapitole, ale čekaly jste tak dlouho na pokračování, že jsem ji raději dala už sem :)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek