Než začnu s věnováním, chtěla bych říct, že Belliny pocity z 9. - 17. kapitoly jsou napsané z vlastní zkušenosti.

A proto chci tuto povídku věnovat těm, kdo mi pomohli se alespoň částečně dostat se z té agonie.

Patří mezi to spoustu neživých věcí; piano, stixy, zpěv, psaní,…

a také spoustu lidí.

Ale to je mnohem těžší, protože někteří se vyskytují i na seznamu lidí, kterým jsem věnovala Kamera, klapka, akce.

Patří to tedy mým skutečným přátelům, i když někteří lidé, kteří se mnou nemají nic společného, mi pomohli víc, než někteří mí nejbližší přátelé.

Jako například vy, kteří jste si Bránu smrti přečetli.