Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/tay+Tay.jpg

Cullenovi naplánovali záchrannou akci. Jestli to všechno klapne, mají šanci na úspěch. Jenže, nebude už pro Jacoba a Ness pozdě?

9. Kapitola – Palermo, Volterra a Řím

Edward

Ve středu před odletem jsme si zašli všichni na lov. Budeme se pohybovat mezi množstvím lidí a pokušení je velké. Večer jsem se nadechl a vytočil Jacobovo číslo.

„To je dost, že jsi zavolal,“ ozvala se Jane. „Už jsem si začínala myslet, že ti na Renesmé vůbec nezáleží. Vlastně, neměl jsi mi poslat jen textovku?“

„Radši řeším všechno ústně. A dříve to nešlo, je turistická sezóna a letadla jsou obsazená. Volám, abych ti oznámil, že letíme ve čtvrtek večer z Washingtonu a v Římě přistaneme v pátek o půl deváté ráno.“

„Výborně. Poslouchej mě. Až přiletíte, počkáte v hale. Někdo z našich si vás vyzvedne. Nemusím tě upozorňovat, co by se stalo, kdyby s vámi přiletěl někdo další.“

„Nikdo jiný než my tři do Říma nepřiletí, ale teď chci mluvit s Ness a s Jacobem.“

Slyšel jsem Jane, jak podává telefon Nessii.

„Tati?“

„Holčičko, jak ti je?“

„Je mi strašně zle, tati.“ Slyšel jsem, jak se jí láme hlas.

„Ublížili ti?“

„Ne, mě ne, ale… Jacobovi. Ona ho mučí, tati.“

Následovala odmlka a pak jsem znovu slyšel Jane: „Měl bys co nejdřív přijet, jestli nechceš, abych svůj dar vyzkoušela i na ní.“

„Chci mluvit s Jacobem! Co jsi udělala mému synovi, čarodějnice?“

„Tak synovi? Nevěděla jsem, že ti na něm záleží. Škoda, že ten čokl chcípl.“

Ztuhl jsem a v telefonu uslyšel Nessiin výkřik.

„Copak Cullene, ztratil jsi řeč?“ řekla cukrkandlovým hlasem Jane. „Jestli nechceš, aby se to stalo i Renesmé, radši si rozmysli všechny podrazy, slyšíš?

Klap.

Seděl jsem v křesle a cítil, jak se kolem mého těla ovinuly ruce Belly a její hlava se přitiskla ke mně.

„Edwarde, co se stalo? Jsou v pořádku?“

„Ness ano.“

„A Jacob?“

„Díval jsem se jí do očí a hledal slova. Proboha, jak to mám říct? Jak jí mám říct, že její nejlepší přítel, náš přítel, ten věčně dobře naložený Jacob s chlapeckou tváří, nežije. Ve chvíli, kdy jsem si to pomyslel, se to asi zobrazilo na mé tváři, protože Belle se objevil v očích děs. Divoce zavrtěla hlavou.

„Ne, ne, NE! Ty lžeš, vymyslel sis to,“ začala mi bušit pěstmi do hrudi. Chytil jsem ji obě ruce a sevřel ji v náručí. Zabořila mi hlavu do ramena a rozvzlykala se bez slz. Zvedl jsem hlavu a podíval se na ostatní. Všichni stáli s vážnou tváří a čekali, co řeknu.

„Jedeme si pro Renesmé, už jen pro ni,“ dostal jsem ztěžka ze sebe.

Jako ve snu jsme sbalili to nejnutnější a doletěli z Aljašky do Washingtonu. Nebylo žádné vtipkování, žádné povzbuzování. Z myšlenek rodiny jsem cítil jen bolest. Nikdo se nemohl vyrovnat s tím, že Jacob – už není. Dokonce i Rosalie, která Jacoba okázale nenáviděla, ho teď v duchu oplakávala. Nejhůř na tom byla Bella. Držela svůj štít v hlavě, ale ve tváři se jí zračily všechny její nejniternější pocity. Jacob byl ten, který ji zachoval zdravý rozum, když jsem já z pitomého důvodu od ní odešel. On ji chránil před Victorií, vzdal se své skutečné rodiny. Nejprve pro ni a pak pro naši dceru. Živil jsem v sobě naději, že si to Jane vymyslela, že jen straší, aby nás přinutila k povolnosti. Byla to jen jiskřička, ale držel jsem se jí jako klíště.

Na letišti jsme se rozloučili s ostatními, popřáli jim hodně štěstí a pak jsem s Alicí a Bellou osaměl. Ještě zbývá několik hodin, než nám poletí letadlo do Říma. Seděli jsme v hale na lavičce, já uprostřed, z levé strany se ke mě tiskla Alice, z pravé Bella, obě hlavu položenou na mých ramenech.

Dvě kočky najednou, jak to ten frajer dělá? No jo, vysportovanej krasavec, mít já jeho vizáž, tak ty holky na mě taky lepí. Tu dlouhovlásku bych si dal říct, vypadá, že má křehký masíčko. Zachytil jsem myšlenky slizkého frajírka, který stál opodál a bedlivě nás pozoroval. Neměl jsem náladu ani na jeho vyžilý vzhled, ani na nechutné myšlenky. Zatvářil jsem se jako upír a potichu zavrčel. Okamžitě začal couvat a zmizel v davu. Bella zvedla hlavu a tázavě se na mě podívala.

„To nic, zlato, jen měl jeden týpek nevhodný myšlenky, víš.“

„Edwarde, už jsem ti jednou řekla, že kdyby se zabíjelo za pouhé myšlenky, na světě by nezbylo moc lidí.“ Ještě než to dořekla, vzpomněla si, při jaké příležitosti to pronesla a tvář se jí zkřivila bolestí.

„Miláčku, možná jsou to jen plané naděje, ale pořád je tady možnost, že Jane lhala, aby nás postrašila. Nesmíme dělat ukvapené závěry. Dokud na vlastní oči neuvidím jeho… jeho tělo, budu stále věřit, že žije.“

„Edward má pravdu, musíme myslet pozitivně,“ přidala se Alice.

„Těším se, až budou oba doma,“ přistoupila na naši hru Bella.

„A já se těším, až jim uspořádám velkou svatbu, Ness bude prskat, je v tomhle po své mámě,“ pousmála se Alice.

„Spíš čekej, že tě Jacob zakousne,“ dodal jsem cynicky.

Najednou, jako by z nás spadla všechna tíha. Uvolněně jsme se rozpovídali.

„Pamatujete, jak Jacob přibil Emmettovy boty k podlaze a ten s nimi urval i kus podlahy?“ vzpomínala Alice.

„Co kus podlahy, propadl se do přízemí a Esmé je oba honila kolem domu,“ upřesnil jsem. „Taky bylo dobrý to s tím Rosaliiným autem. Jak jí schoval palec rozdělovače a ona kvůli tomu rozebrala celý motor.“

„Pro mě byl nezapomenutelný pohled na vás dva, když jsme ho s Nessii načapali v posteli. Alice, představ si, Edward na něj vrčel jak puma, Jacob se tiskl do rohu pokoje a na sobě měl jen bílé boxerky,“ vyprskla smíchy Bella.

„No jo, hlavně, že víš, jakou barvu ty trenýrky měly,“ hrál jsem uraženého.

„Já spíš koukala na naši dceru. Ty tepláky a tričko jí ohromně slušely.“ Bella to nevydržela a rozesmála se nahlas.

S mnohem lepší náladou jsme nastupovali do letadla a ve vyprávění pokračovali i za letu. Strašně nám to pomohlo. Nemělo cenu se týrat chmurnými představami. Musíme do budoucnosti hledět optimisticky. Během dalších čtyřiadvaceti hodin se všechno rozhodne.

Carlisle

Byla ještě noc, když jsme vystoupili na letišti v Palermu. Jasper nás neomylně dovedl k dvěma pilotům, kteří stáli u malých, téměř identických letadel. Prohodil s nimi pár slov a pak každému předal svazek bankovek. Otočil se k nám a představil je: „Tohle jsou bratři Pietro a Marcello Ricco, vlastní malou leteckou společnost. Pietro odveze Carlislea a Esmé do Volterry a Marcello nás ostatní do Říma.“

Oba kývli hlavou a Pietro pronesl, že za půl hodiny můžeme startovat. Poprvé jsem si všiml, jaké má Jasper udivující organizační schopnosti. Vždycky se v rodině držel v pozadí, ale teď jako by vyplavala na povrch jeho pravá stránka povahy. Teď už jsem si ho dokázal představit jako majora konfederační armády. Byl dokonalý. Rozhodný, autoritativní, jedním slovem stratég. Díky za něj.

„Držte se!“ popřáli jsme si navzájem, když jsme se loučili. Let byl krátký. Za dvě hodiny jsme dosedali na zpevněnou plochu asi dva kilometry od Volterry.

„Pietro, prosím, počkejte tu na nás do večera. Když se do té doby nevrátíme, považujte to prosím za signál, že s vámi zpět nepoletíme,“ řekl jsem pilotovi a sáhl do kapsy pro peněženku.

„Nic mi neplaťte, signore, pan Jasper mi zaplatil dost i za čekání. Kousek odtud je motorest, který je stále otevřený, počkám tam. Dám vám číslo mobilu, zavolejte, až si budete přát odletět,“ pronesl Pietro a přiložil dva prsty ke štítku čepice. Oba jsme mu poděkovali a sotva se vzdálil, rozeběhli se upíří rychlostí do Volterry. Svítalo. Před palácem Volturiů jsem se zastavil.

„Opravdu chceš jít se mnou, Esmé? Může to být nebezpečné,“ podíval jsem se své ženě do očí. Přitiskla se ke mně a odpověděla: „Když půjde vše hladce, dostaneme se ven oba. Jestli ne, budu šťastná do poslední vteřiny s tebou.“

Objal jsem ji a políbil. Čím jsem si tuhle bytost jen zasloužil? Ruku v ruce jsme vešli dovnitř.

V recepci seděla mladinká dívka a podřimovala. Chudák, upíři nepotřebují spát, ale ona je člověk. Budoucí oběť, nebo adept na upíra? Sotva jsem přistoupil k ní, napřímila se a s profesionálním úsměvem se zeptala: „Přejete si, pane?“

Jsem Carlisle Cullen a chtěl bych hovořit s Arem.“

„Bohužel, pane, pan Aro je zaneprázdněn. Právě probíhá velká rada.“

„To se mi právě hodí,“ odpověděl jsem. „Řekněte Arovi, že chci přednést stížnost na některé členy jeho gardy.“

Dívka kývla hlavou, omluvila se a odešla směrem k velkému sálu. Po chvíli se vrátila a řekla: „Rada vás očekává, pane.“

Ve dveřích se objevil Demetri: „Carlisle, Esmé, buďte vítáni. Následujte mě, prosím.“

„Díky, Demetri, cestu si pamatuji.“

Ve velké sálu seděli na svých trůnech Aro, Marcus i Caius a okolo nich a za nimi stáli jejich strážci. Poznal jsem Renatu, Chelseu a ještě pár tváří. Demetri se od nás odpojil a postavil se vedle neznámé ženy. Myslel jsem, že za čtyři sta let jsem viděl ty nejkrásnější upírky, ale vedle této, by všechny působily jako šedivé myši. Připadalo mi, jako by sestoupila z obrazů Tiziana. Nebyla už teenager, přeměna u ní proběhla někdy po dvacítce. Měla nádhernou bílou pleť, dlouhé rezavé vlasy ji zahalovaly jako závoj. Jejich barva zářila jako slunce. Upnuté černé šaty s hlubokým výstřihem jen zdůrazňovaly její křivky. Na sobě neměla jediný šperk. Nebylo to potřeba, ona sama byla šperkem. Výsledný dojem kazily jen krvavě rudé oči.

„To je překvapení, Carlisle, co tě sem přivádí?“ zeptal se Aro a sestoupil ke mně.

„Nepříjemné věci, chci podat stížnost na členy tvé gardy.“

„To už jsem slyšel od Sofie. Koho se tvá stížnost týká?“

„Jane, Aleca a Felixe. Bezdůvodně napadli a unesli mou vnučku Renesmé a jejího druha Jacoba Blacka,“ odpověděl jsem.

V sále to zašumělo. Bylo tady dost upírů, kteří se účastnili střetnutí před lety. Demetri se nepochopitelně ošil a zadíval se na neznámou upírku.

Aro se nejprve zarazil a potom ke mně natáhl ruku. Podal jsem mu svou. Všechno, co se poslední dny semlelo, vše na co jsem myslel, teď skrz mé myšlenky viděl Aro. Po chvíli mi ruku pustil.

„Řekni to i ostatním,“ přikázal mi. Začal jsem vypravovat od chvíle, kdy Jacob a Ness jeli na dovolenou, až po hrozný telefonát, ve kterém Jane oznámila Edwardovi, že Jacob nežije.

„Nijak je nevyprovokovali, ten výlet byl pro ně dárek za to, že Renesmé odmaturovala. Jistě víte, že se snažíme žít nenápadně, žádný zákon jsme neporušili,“ řekl jsem na závěr.

Caius vstal z trůnu a sykl směrem k Arovi: „Zase Jane.“ Potom se obrátil na nás: „Rada se musí poradit, počkejte prosím v recepci.“

Vrátil jsem se s Esmé do recepce a usadili se na pohovce. V hlavě mi blesklo, zda zde před lety neseděli i Edward s Bellou a Alicí. Náhle se k nám přiblížila recepční: „Pane, mohu se vás na něco zeptat?“

„Prosím.“

„Ve velké knihovně je na zdi obraz, prý pochází od Solimena. Jsou na něm Aro, Caius, Marcus a ještě jeden muž, který je vám neuvěřitelně podobný.“ Usmál jsem se, věděl jsem, o který obraz jde, jeho kopie visela v mé pracovně.

„Ano, jsem to já. Nějakou dobu jsem tu žil.“

„No páni,“ vydechla dívka.

„Mohu se vás na něco zeptat já, Sofie? V sále jsem viděl jednu neznámou tvář. Žena v černých šatech s rezavými vlasy. Víte, o kom mluvím?“

Sofie kývla: „To je paní Camilla, oblíbenkyně pana Ara a přítelkyně pana Demetriho. Říká se o ní, že má silný dar. Dokáže prý nejenom myslí způsobit bolest, ale dokonce dotykem zabít upíra. Pan Aro si ji moc cení.“

„Děkuji vám, Sofie.“

Dívka se vrátila na své místo a já se otočil k Esmé: „Asi už vím, co Jane vyprovokovalo. Na jejím místě ji u Ara nahradila mocnější upírka a asi jí i přebrala milence. Pamatuješ? Demetri chodil s ní.“

Moje žena jen zavrtěla hlavou: „Tolik zloby, nechápu.“

Náš rozhovor byl přerušen Demetrim, který nás vyzval, abychom se vrátili do sálu. Tam na nás čekal Aro, aby vynesl verdikt.

„Rada se usnesla takto: Je politováníhodné, že bývalí členové Volturijské gardy provedli tak neopodstatněný čin, ale protože již do gardy nepatří, nenese Volterra za jejich skutky odpovědnost. Zároveň oznamujeme, že pokud se rodina Cullenů rozhodne jakkoliv proti nim zasáhnout, nebude to považováno za akt agrese, ale za nutnou sebeobranu a tudíž jim z toho nevyplynou žádné sankce. Slyšení je u konce.“

Aro promluvil už normálnějším hlasem: „Jsem rád, Carlisle, že jsi nás navštívil a přivedl sebou i svou půvabnou družku. Bohužel nás čekají další povinnosti, a tudíž se s vámi loučíme.“

„Elegantně nás vypakovali,“ ulevil jsem si, když jsme opustili město a mířili k letadlu.

„Carlisle, co z toho pro nás vyplývá?“ ptala se mě má žena.

„Volterra dává od Jane a jejích kumpánů ruce pryč. Asi už je moc zlobila. Prostě a jasně – my vám nepomůžeme, ale pokud je zabijete, zlobit se na vás nebudeme. Aspoň to.“

Vytočil jsem číslo Pietra a domluvil odlet. Za čtvrt hodiny jsme startovali směr Řím.

Jasper

„Tak máme náskok necelých sedm hodin,“ konstatoval jsem, když jsme se vymotali z malého letišťátka. Bylo něco po půl druhé v noci.

„Co plánuješ, Jaspere?“ zeptal se mě k mému údivu Eleazar.

„Proč já?“ opáčil jsem.

„Hele, nedělej nechápavého, na povel to tady máš ty,“ přidal se Garrett.

Rozhlédl jsem se po všech, náhle jsem si připadal jako v době, kdy jsem byl v armádě. Narovnal jsem se a začal rozdílet pokyny: „Rose a Emmett pojedou do hotelu, kde bydleli Jacob a Ness a zjistí, jak to tam vypadá. Počkáte tam, zavolám vám. Emmette, žádná ramena na personál. Nemusíš je vyděsit k smrti.“ Emmett přikývl.

„Vy dva,“ ukázal jsem na Eleazara a Garretta. „ Půjdete se mnou, pokusíme se něco obstarat.“

Dostali jsme se před Hlavní stavební úřad.

„Garrette, dokázal bys odlákat nočního hlídače? Potřebuju se s Eleazarem dostat do archívu a najít plány katakomb. Bojím se, že i když se pohybujeme rychle, budeme potřebovat trochu času. Támhle ve druhém patře je pootevřená ventilace.“

„Není problém, kdy mám začít?“

„Teď,“ řekl jsem a spolu s Eleazarem vyšplhal po fasádě. Dole se ozvalo opilecké hulákání. Garrett úspěšně imitoval opilce a začal bouchat do hlavních dveří. Za chvíli jsem slyšel hlídače, jak jadrnou italštinou Garretovi nadává. Pronikli jsme do budovy a podle informačních tabulí se dostali do archívu. Rozsvěcet jsme nepotřebovali.

„Hledej co nejstarší plány, Eleazare. Je jasné, že Jane a spol. nebudou nikde, kde se běžně pohybují turisté.“ Upíří rychlostí jsme prohlíželi všechny dokumenty. Minuty míjely. Náhle Eleazar sykl: „Asi to mám,“ a ukázal mi tlustý fascikl s nápisem: Calcolazione catacomba città Roma.“

„Padáme, slyším hlídače, je v prvním patře.“ Potichu jsem na chodbě otevřel okno, první vyskočil Eleazar, já se přimáčkl k venkovní fasádě, potichu za sebou přivřel okno a pak seskočil taky. Ze stínu se vynořil Garrett a provinile pronesl: „Kluci, déle to nešlo. Já už uvažoval, že ho snad zakousnu.“

„Dobrý, Garrette, máme to.“

Vytočil jsem Rosaliino číslo. „Rose, tak jak?“

„V pohodě, když se Jacob s Ness neodhlásili, chtěla recepce sbalit jejich věci a uložit je v trezoru. Shodou okolností to mínili udělat dnes dopoledne a pak informovat policií. Naštěstí apartmá nepotřebovali, tak zatím nechali všechno tak, jak je. Řekla jsem jim, že jsem Nessiina sestra, že měli nehodu a jsou oba v nemocnici. Protože zatím nemají zájemce o pokoj, zamluvila jsem ho až do středy. Tučná částka to spravila. To víš, výhoda nejdražšího pokoje v hotelu, není zrovna moc obsazovaný. Jo a Emmett byl hodnej, zavrčel jen jednou.“

„Rose, jaké je to číslo pokoje? Dorazíme za chvíli za vámi.“

„Apartmá číslo 304, je to ve třetím patře.“

„Díky.“ Ukončil jsem hovor a pak jsme se všichni rozběhli. Výhodou bylo, že byla noc, téměř nikde nebylo ani živáčka. Do hotelu jsme dorazili za pár minut. V pokoji už na nás čekali Rose a Emmett. Rosalie seděla na gauči, ve tváři tragický výraz. Emmett ji objímal kolem ramen.

„Stalo se něco?“ vyděsil jsem se. Co když mezitím volal Carlisle, nebo Edward?

„Ne, jen jsem něco našla v nočním stolku,“ řekla tiše Rose a ukázala malou sametovou krabičku, kterou převalovala v dlani. „Už jí to nestačil dát,“vzlykla a otevřela ji.

V krabičce se zaleskl nádherný prsten se zeleným kamenem. Přidřepl jsem k Rose, uchopil ji za ruce: „Rose, ještě jí to dá, uvidíš.“

„Copak jsi neslyšel Edwarda? Je mrtvý! Budeme rádi, když domů dovezeme jeho tělo. Proč jsem jen na něj byla tak zlá? Teď už to nenapravím,“ křičela hystericky. Vyslal jsem k ní vlnu klidu.

„Uvažoval jsem o tom, že možná Jane lže, možná je Jake živý a ona nás děsí, aby si vynutila Edwardovu povolnost,“ pronesl Eleazar.

„Taky mě to napadlo,“ přidal se Emmett.

„Tak vidíš, Rose, naděje umírá poslední,“ klidnil jsem jí. „Teď musíme naplánovat další kroky. Máme přesně pět hodiny do příletu Edwarda, Alice a Belly. Za tu dobu musíme najít v plánech všechny vstupy do nepoužívaných částí katakomb. Jakmile přiletí, musíme se rozdělit a podle signálu najít, kam je zavedli, jasný?“

Rozebrali jsme si plány, rozsadili se v pokoji a začali vypisovat názvy ulic, do kterých ústí vchody.

Asi po dvou hodinách mi zabzučel telefon. Carlisle! Informoval mě o tom, že už doletěli do Říma, kde prý jsme. Řekl jsem mu to a za chvíli byli s Esmé u nás. Podrobně nám vylíčil průběh návštěvy u Volturiů a to, že od toho Aro a ostatní dávají ruce pryč.

„Jane a ostatní jsou v nemilosti, to je jasné. Když jsem byl ve Volteře, jednou jsem to zažil. Marcus měl v oblibě upíra Hanse, odněkud z Bavorska, který měl útočný dar. Dokázal na pár minut znehybnit upíra. Marcus ho dost ho protěžoval a ještě víc mu odpouštěl. Jenže Hansovi to stouplo do hlavy a začal svůj dar zneužívat. Když jednou znehybnil ruského upíra Dimitrije a jeho suitu, se kterými chtěli Volterrští uzavřít výhodné spojenectví a Dimitrij se urazil, Marcus Hanse vyhnal a vyhlásil na něj klatbu. Kdokoliv ho mohl beztrestně zabít. Myslím, že asi po patnácti letech ho někde v Asii roztrhal jiný upír,“ vyprávěl nám Eleazar.

„Jo, tak Aro si Jane zkazil a my to máme napravit? Pěknej vykuk,“ odplivl si Emmett.

„Takže přátelé zpět k práci. Máme vytipovaných devatenáct nepoužívaných vstupů a nás je sedm. To znamená, že na každého připadnou tři a na naše dámy po dvou. Přesně čtvrt hodiny po tom, co přistane letadlo, se rozmístíme u prvních vchodů a budeme se snažit lokalizovat Edwarda, Bellu a mou Alici. Pokud se to nepodaří, přesuneme se k dalším a tak dále. První, kdo je objeví, vyšle signál. Máme štěstí, vypadá to, že dnes bude pod mrakem.“

Rozdělil jsem seznam vchodů mezi nás s ohledem na to, aby vždy byly blízko sebe a my neztráceli zbytečně čas. Přesně o půl deváté jsem zavolal na letiště, letadlo z Washingtonu právě přistálo, takže jsme se připravili a vyšli z hotelu. Viděl jsem, že Carlisle a Emmett neradi pouštějí své polovičky, ale jinak to nešlo. Co jsem měl říkat já? Moje Alice je v podstatně větším nebezpečí. Ani si nemůžu připustit, že by se jí mohlo něco stát.

Bylo půl desáté a já si musel přiznat, že jsme v koncích. Devatenáct vchodů a ani jeden pravý. Do háje, co teď? Když už jsem začal propadat zoufalství, přišla mi SMS od Esmé: Forum Romanum. To není možný?! Vždyť je to jedno z nejvíce turisticky navštěvovaných míst. Přemístil jsem se tam během několika okamžiků. Ostatní už čekali.

„Esmé, jak?“

„Byla jsem kousek od toho, když se spustil signál. Říkal jsi mi, že to ukazuje na vzdálenost až pěti kilometrů, a když jsem zapnula určení souřadnic, navigovalo mě to sem. Jsou někde pod námi.“

Znovu jsme se rozdělili a začali pročesávat terén. Problém byl, že jsme se mezi turisty museli pohybovat lidskou chůzí. Náhle jsem ucítil Alicinu vůni. Šel jsem přímo za ní a dovedla mě ke kamennému bloku, který trčel ze země. U něj ležel její šátek, ale tak nějak divně. Jeden jeho cíp byl přimáčknutý kamenem. Opřel jsem se o ten kámen, ten povolil a ukázaly se schody dolů. Nenápadně jsem svolal ostatní. Máme to!

Ale letadlo přistálo před víc jak hodinou, není pozdě?

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Empress

18)  Empress (28.11.2011 20:43)

Doprčic, bulela som jak želva :'-( :'-( :'-( :'-( ako si opisovala, že je Jacob mrtvý, to mi nerob...je jasné, že musí žiť!! Musí!!!

17)  Enn (24.11.2011 15:44)

hej jako já to nechápu ...kde se tohle vyprávění vzalo z čeho?
to je v té knize Rozbřesk nebo co ?

Lia

16)  Lia (12.11.2010 00:19)

Doopravdy napínavé už chci další kapitolu :)

SarkaS

15)  SarkaS (06.10.2010 12:18)

To je tak napínavý. Nemůžu se dočkat dalšího dílu

Alorenie

14)  Alorenie (15.09.2010 22:25)

Áááá! Pomoc!

13)   (15.09.2010 19:34)

Uf uf uuuuf!!! Ještě že jsem prvně četla Eli... Uf... a přesto je mi tak těžko :'-(

Liri2

12)  Liri2 (23.07.2010 15:05)

moc hezké, píšeš to hodně emočně, u té části kde jane říká edwardovi že je jake mrtvý jsme se rozbrečela, to víš, já jsem holka ale nejsem ani team edward ale ani jake. mám ráda tak nějak oba ;)

Bye

11)  Bye (17.06.2010 09:50)

sfingo, já Ti plácám.
Kromě už tradiční obsahové i slohové kvality, mě v této kapitole naprosto dostala detailně propracovaná a přesná časoprostorová organizace. Umím si představit, kolik Tě asi stálo úsilí to všechno usledovat!

Přiznej se, že Ty děláš průvodkyni v Římských katakombách.

A perlička na závěr: „No jo, hlavně, že víš, jakou barvu ty trenýrky měly,“ :D

MisaBells

10)  MisaBells (05.06.2010 14:08)

Nemám tě ráda... Ne, nesnáším tě!!! Jestli je vážně mrtvý, nepřej si mě!!! Takový drámo a na mě? Počkej, já si tě najdu! Voltérští jsou srábotky a Jane je megera... mrcha malá! Oživ Jacoba!!! Já tě vážně za tohle nesnáším, div, že si tu nekoušu nehty... Jdu dál a ty se modli :D;)

Gassie

9)  Gassie (30.05.2010 22:37)

Na této povídce jsem si vypěstovala závislost , každý den se neskutečně těším na každý nový díl.

Linfe

8)  Linfe (30.05.2010 20:14)

Bomba bomba, moc se těším na další.. Napínavý jako kšandy :-)

krista81

7)  krista81 (30.05.2010 19:50)

Tak na to, že by Jake byl mrtvej nechci ani myslet prostě Jane kecala. A Aro nějak mě ten postoj ruce pryč nepřekvapil. A Jasper je moc dobrej koordinátor.
Tak a teď jsem nervózní co se bude dít dál
Prosím prosím další kapitolku co nejdříve.

Abera

6)  Abera (30.05.2010 18:45)

Popoles

5)  Popoles (30.05.2010 16:51)

WAU!
No ani náhodou nebudu předpokládat, že by jsi to s tím Jakem myslela vážně! Jane je potvora a já se strašně těším, až jí dají co proto. Prostě Jake žija a basta!

Moc se mi líbí, jak jsi rozdělila role a Jasper se ujal bojového plánu.
A jsem napnutá jak struna před prasknutím, jak to bude dál.

Pehy

4)  Pehy (30.05.2010 11:12)

Hej tak to je prostě bezkonkurenční! Máš to neuvěřitelně promyšlený! Klaním se ti

ChrisTea

3)  ChrisTea (30.05.2010 09:23)

Naprosto souhlasím s Neb!!! Ve všem!!! Moc doufám, že jsi Jacoba nezabila!!! A taky se moc těším na další kapču, jsem napnutá jak kšandy!!!
ChrisTea

sakraprace

2)  sakraprace (30.05.2010 09:20)

Tak jo jsem napnutá jak sáňky v létě Je Jake na živu nebo ne?
Aro mě vůbec nepřekvapil, když už práci za něj udělá někdo jiný, tak s radostí do toho
Nádherná kapitolka, až na ten konec. Tolik napětí, to mi zase stoupne tlak.:D

Nebraska

1)  Nebraska (30.05.2010 07:26)

Sfinguško, ty mě napínáš! A co ten Jacob? Ale to bys mu/mě neudělala, viď?
Aro, to jsem si mohla myslet, že od toho dá ruce pryč. Ale aspoň jim nechal volnou ruku...
Tak já se jdu zas těšit dál ;)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Plakát Edward