20.09.2010 [22:00], Alrobell, Povídky jednorázové, komentováno 11×, zobrazeno 2131×
Poslední sbohem je moje nová kratší jednorázovka, díky které jsem se vypsala ze smutnění, které mě dnes přepadlo.
Poslední sbohem…
Dívka se skloněnou hlavou stála před tepanou bránou, vítr jí cuchal její kaštanové vlasy. Stála tam už nějakou dobu a odmítala se hnout. Věděla, že pokud tou bránou projde, potvrdí tím skutečnost, se kterou se neuměla smířit. Tu tíživou realitu, která ji rvala její už dlouho netepající srdce. Ovšem to, že srdce netluče, neznamená, že nebolí. To její bylo sevřeno v hořících kleštích, které se tam zarazily v okamžiku, kdy se dověděla, že už není.
Začalo pršet a ona tam jen stála, nemohla se hnout, nešlo to. Obloha byla ztemnělá s přicházející nocí, kapky deště ji začaly smáčet vlasy a její oblečení. Ona však vypadala, že jí to nevadí. Byla na déšť zvyklá, tady ve Forks to nebylo nic neobvyklého.
I když to nepotřebou zhluboka se nadechla, cítila kolem sebe svěžest, kterou přinášel déšť. Vůně trávy a lesa nabyla na intenzitě. Z hrdla se jí vydral vzlyk a ona se odhodlala vyjít ku předu, projít tou bránou, i když ji z toho pukalo srdce. Nikdo to nedokáže pochopit, nikdo nedokáže zacelit tu ránu, nikdo neumí zmírnit tu strašnou bolest, jen ten kdo zažil.
Pomalým krokem se vydala po cestičce, která byla sypaná kamením. Všude byl slyšet jen déšť a křupání kamínků pod jejími chodidly. Chtěla vše vrátit zpět. Být zase v okamžiku, kdy byli všichni šťastni. Bude ještě někdy? Nevěděla.
Když zjistila, že není, umřela část ji samé…
Pamatovala si na to, jak sem přijela. Byla mladá, celý život před sebou. Jediný koho tady znala, byl Charlie, Jacob a Billy.
Charlie pro ni přestavěl pokoj a sehnal jí auto. Opravdu se snažil, aby se cítila v novém domově příjemně. První den ve škole byl začátkem jejího nového života, který si pro sebe vybrala, protože potkala Edwarda. Edward byl od počátku jejím osudem, to si uvědomila téměř okamžitě.
Tak silnou lásku někdo nepozná za celý život a ona ji našla tak záhy. Charlie měl Edwarda rád, tedy alespoň z počátku. Dokud ji neopustil a neudělal z ní bloudící, zlomenou duši. Věděla, že se Charlie trápí, ale ona neuměla bez něj žít. Nechtělo se ji jíst, nechtělo se ji dýchat, chtělo se jí umřít. Dodnes si živě vybavuje noc, kdy ji Edward přivezl z Itálie. Měla za to, že je to pouhý sen. Sen, ze kterého se odmítala probudit.
Věděla, že jsou na letišti, slyšela Rosaliin hlas šeptající omluvu, za to, co způsobila. Pak usnula. Probudil ji až Charlieho hlas, který zlostně křičel:
„Ty máš, ale nervy! Okamžitě z ní sundej ty pracky pryč!“
Cítila, jak se ji někdo snaží vytrhnout z náruče Edwarda. Pevně se držela, bála se, být bez něj. Bála se, že se vzbudí z toho krásného snu a zase bude sama, neschopna se pohnout, neschopna se nadechnout, bez bolesti, která provázela všude.
„Odnesu ji do ložnice,“ slyšela jeho milovaný hlas, přerušovaný Charlieho nadávkami. Cítila, jak ji pokládá na postel. Snažil se její vyprostit její prsty z cípů své košile, kterých se křečovitě držela, jako by to byla lana, která ji zachrání život. Ještě slyšela Charlieho nadávky, kterými Edwarda častoval, když ho vyhazoval z domu. A pak opět usnula.
Výsledkem jejího výletu do Evropy, kde se postavila tváří tvář vládnoucím upírům, bylo domácí vězení, bez možnosti propuštění. Co ovšem Charlie netušil, bylo to, že tahle noc, rozhodla o jejím budoucím životě.
Dívka, které se třásla ramena, procházela cestičkou, kterou lemovaly pomníčky. Sem tam její smutné oči bez slz zabloudily k nápisům, ke jménům… Některá znala, jiná ji nic neříkala. Jedni zemřeli mladí, jiné si k sobě vzala země po dlouhém životě. Šla pomalu, věděla, že nemusí spěchat. Ten okamžik, kdy spatří ten správný náhrobek, chtěla co nejvíce oddálit. Prosila sama sebe v duchu, aby se mohla vzbudit s té noční můry. Žadonila, ač věděla, že je to zbytečné.
Dívala se na sebe do zrcadla. Vlasy měla vyčesány do složitého účesu, do kterého jí Rose vpletla bílé kvítky. O její nyní dokonalou tvář se postarala Alice. Prohlížela si sama sebe, věděla, že za pár okamžiků z ní bude paní Cullenová. Roztřásla se – nikoliv strachem, spíše nedočkavostí a nervozitou. Věděla, že pokud nikdo brzy nepřijde, omdlí.
„Bello,“ slyšela Charlieho, „Si nádherná holčičko.“
Za ním se přihnala Alice s úsměvem od ucha k uchu. A ona věděla, že je čas.
Stáli na schodech a čekali, až se rozezní tóny svatebního pochodu. Rose seděla u piána a doprovázela pomalou chůzi Alice. Bella si uvědomila, že se měla více věnovat tréninku v chůzi na vysokých podpatcích. V tom se rozezněl svatební pochod a ona zavěšená do Charlieho vyšla vstříc svému novému osudu.
„Nenech mě spadnout,“ poprosila ho šeptem. Jen se zasmál a chlácholivě ji poplácal po dlani. Charlie ji celou dobu přidržoval. Když však spatřila Edwarda, popadla ji chuť rozběhnout se k němu a skočit mu do náruče. Charlie vycítil její snahu a pevněji ji stiskl a pomalounku došli k oltáři.
Když se kněz zeptal:
„Kdo odevzdává tuto ženu?“
Opověděl hrdě:
„Já.“
Po manželském slibu a sladkém polibku své životní lásky, putovala z náruče do náruče. Ta těžší část však teprve měla přijít. Tanec. Toho se děsila, ovšem tancovat s Edwardem bylo snadnější než dýchat. Pluli na parketu, jako by byli jedno tělo, jedna duše. Naopak s Charliem to šlo o poznání hůře, proto se spokojili s pohupováním v rytmu hudby.
Jakmile seděla v autě a odjížděla na své líbánky, otočila a spatřila několik podob lásky. Renné v objetí svého muže Phila tiše štkala a svou volnou rukou objala Charlieho, kterého viděla poprvé plakat. Jejich lidství bylo obklopeno rodinou upírů, která k ní byla laskavá a zamilovala si ji.
Od toho dne uteklo již mnoho let. Dívka to ovšem na svém vzhledu nezaznamenala. Ještě donedávna byla šťastná manželka, matka…
Její kroky konečně našly svůj cíl. Stála tam s hlavou skloněnou a očima upřenýma do čerstvě nasypané hlíny, které obklopovali hrob. Zavřela oči a vybavovala si tu tvář, kterou tolik milovala. Ten hlas, který se smál. Ty oči. Pohlazení, po kterém teď tolik toužila. Nic z toho ovšem nepřicházelo. Všechno to bylo jen její v mysli. Za jediný okamžik by teď dala cokoliv.
Neslyšně klesla na kolena a plakala. Když konečně zvedla zrak. Spatřila záplavu květin kolem náhrobku, který ji přesvědčil, že nic z toho není sen. Poddala se žalu, seděla tam snad několik minut? Hodin?
Bílou lilii, kterou svírala v ruce, políbila a položila na náhrobek.
Pomalounku se zvedla a zůstala ještě stát.
„Dávám ti poslední sbohem… V mém srdci budeš žít dál… Miluju tě a vždycky budu…“
Dívka tiše opouštěla hřbitov. Jak nenápadně přišla, tak odcházela. Její kroky vedly hřbitovem za soumraku a na odchod ji začínalo svítit vycházející slunce.
Jediným důkazem, že zde byla, byla lilie ležící na náhrobku, na němž stálo:
Zde leží Charlie Swan
Milovaný otec, dědeček a oddaný přítel.
V našich srdcích budeš stále…
10) kajka (21.03.2012 14:01)
Krásně smutné rozloučení s milovanou osobou.
9) Ewik (30.09.2010 11:47)
Tvoje povídky(ty smutné) mě dokáží vždycky rozbrečet, dnes tomu nebylo jinak. Potřebovala jsem slzy, dostala jsem je. Děkuji.
Bylo to nádherné, i když strašně smutné
8) krista81 (21.09.2010 21:21)
moc smutné, ale krásné
5) SofiaN (21.09.2010 12:14)
Krasa,ja si celou dobu myslela,ze ji umrala Renesme.
4) Silvaren (21.09.2010 09:15)
Moc krásné. Přiznám se, že na konci mi vlhly oči.
Snad se neurazíš - Máš tam pár překlepů a chyb, hlavně v ji/jí. Přečti si to prosím ještě jednou, takováhle krása si to určitě zaslouží. díky
3) Aalex (21.09.2010 06:51)
Nádherné.
2) Rosalie7 (20.09.2010 23:15)
Překrásné
Nemám, co víc bych k tomu řekla - snad jen, že doufám, že moje slzy mohou být dost velkou odměnu za tvoji práci
Klaním se a doufám, že už máš lepší náladu, zlatíčko
11) Empress (12.07.2012 09:56)